„Kdyby člověk sebevíce nešikovný věnoval tanci stejný
čas, jako věnuje obyčejné chůzi, tančil by stejně přirozeně.“ Zdeněk Chlopčík
Za měsíc odstartuje
další série populární taneční soutěže StarDance. V její porotě nesmí chybět
výrazná postava, tanečník a trenér Zdeněk Chlopčík. Původně vystudoval strojní
fakultu, ale hned po revoluci založil taneční školu Elán, kterou dodnes v
Ostravě řídí. Tanci se závodně věnoval celých dvacet tři let. Během své kariéry
nasbíral řadu ocenění, mezi významná patří dvojnásobný titul mistra republiky v latinskoamerických tancích a deseti tancích. Než bude Zdeněk Chlopčík přísným okem hodnotit výkony
profesionálních tanečníků a známých osobností, představil se nám v profesi,
která je jeho celoživotní náplní.
Ve vašem životopise se můžeme dočíst, že jste vystudoval
strojní fakultu. Jak jste se dostal k tanci?
K tanci jsem se dostal přes základní taneční, kde si mě
vybral trenér do tanečního klubu. A tím začala má dlouhá kariéra tanečníka,
trenéra, porotce i pedagoga. A musím říci, že jsem nikdy nelitoval.
Do jaké míry jste se věnoval technickému oboru, který
jste studoval?
Celých devět let jsem pracoval ve Vítkovických železárnách
v dodavatelsko inženýrském závodě jako projektant. Nejprve v projekci
válcoven a posléze v projekci sekundární metalurgie. Byla to velmi
zajímavá práce a hlavně obrovská životní zkušenost.
S jakými problémy jste se v počátcích taneční
kariéry nejvíce potýkal? S čím mají muži-tanečníci potíže?
Protože se jedná o párový tanec, tak jsem měl problém
s nalezením nejvhodnější partnerky. S tím se potýkají všichni
tanečníci a samozřejmě také tanečnice. Když už si najdete vhodný protějšek, tak
potom je to už jen tvrdá dřina, spousta hodin společně trávených nejen na
tréninku, ale také na soutěžích. Je to skvělá škola i pro partnerský život.
Pokud chcete slavit úspěchy, musíte se naučit toleranci, vstřícnosti a hlavně
se snažit pochopit toho druhého. Musí mezi vámi nastat soulad a teprve potom
může párový tanec fungovat.
Je něco, co vám vadilo u vašich trenérů, ale dnes děláte
to samé, protože to je potřeba?
V mých tanečních začátcích byl tanec jen zájmovou
uměleckou činností, a proto i přístup trenéra byl odpovídající. Vše bylo jen na
dobré vůli a chuti se něco nového naučit. Po revoluci se situace zcela změnila.
Taneční kluby se musely osamostatnit a velkou roli začaly hrát peníze. Byly potřeba
na samotný provoz klubu a hlavně na trenéry. V té době jsem poznal mnoho
skvělých trenérů, hlavně v zahraničí, od kterých jsem se spoustu věcí
naučil. A to nejen pro své aktivní tančení, ale především pro svou, v té
době už trenérskou činnost. Jako trenér jsem hodně přísný.
Dívky-tanečnice občas mluví o tom, že jsou na ně kladeny
nároky z hlediska jejich váhy. Řeší toto i muži, nebo se musí soustředit
zase na něco jiného?
Tanec je estetická záležitost. Vynikající taneční pár musí
nejen skvěle tančit, vyjadřovat svým tělem hudbu, charakter a náladu
jednotlivých tanců, ale také musí vypadat podle svých možností co nejlépe.
Proto se věnuje obrovská pozornost kostýmům, u dívek líčení. A samozřejmě, že fyzické proporce také nejsou zanedbatelné. A to jak u
tanečnic, tak i u tanečníků. Je to ale záležitost individuální. Některé dívky vypadají lépe,
když mají nějaké to kilo navíc a platí to i obráceně.
Bez čeho se profesionální tanečník neobejde? Jaká je jeho
výbava?
Je to jako u každého jiného sportu a jakékoliv lidské
činnosti, když chcete uspět a být nejlepší. Talent, píle, vytrvalost,
kreativita a – v neposlední řadě – vždy používat mozek. A navíc zdraví, trochu štěstí a peníze. Bez těch se v dnešní době
nedostanete na vrchol.
Můžete se chlubit několika vítězstvími. Jak dlouho člověk
musí trénovat, než se vůbec může ucházet o titul mistra republiky?
Být nejlepší, být první je souhrn mnoha důležitých faktorů.
Když něco opomenete, třeba i podle vás nepodstatnou věc, nemusíte být první. Můžete pak trénovat roky a
nikdy mistrem nebudete. I u těch nejlepších je to hodně individuální. Stačí mít
špatný den, nebýt v psychické pohodě a už máte po vítězství. A
v párovém tanci je to opravdu hodně těžké a komplikované tím, že tančí muž
a žena. Musí se domluvit, táhnout za jeden provaz, nedělat si naschvály,
tolerovat jeden druhého. Snášet stejně, nebo alespoň podobně tréninkovou zátěž,
navzájem si umět pomoci. Navíc nejde jen o fyzický výkon, ale jde také o
pohybové a hudební cítění a souznění. Je toho neskutečně mnoho, co musí mít ti, kdo se chtějí ucházet o
stupně nejvyšší.
Jak spolu vychází taneční partneři a nakolik se projevuje
v tanci soukromý život?
Jak kdo. Někteří spolu vychází, a i když nedosáhnou na úplný
vrchol, jsou šťastní a spokojení. Druzí naopak mají přehnané ambice a přenášejí
to do tréninku, vztahu a neustále spolu bojují. Ti příliš spokojeni asi nejsou.
Hodně párů spolu tráví nejen spoustu času na tréninku, ale i v soukromí, nebo spolu dokonce žijí. Oddělit trénink od soukromého
života lze, ale je to velmi těžké a chce to už jistou životní zkušenost. Jak se
říká, chybami se člověk učí.
Pokud to mezi tanečníky nefunguje tzv. lidsky, mohou
spolu působit jako taneční pár?
Určitě mohou, ale pozná se to. A pokud se jedná o špičkové
tanečníky, je to potom velký hendikep. Neshody v páru se dají nějakou dobu
tolerovat a vydržet. Ale pokud přetrvávají delší dobu, je lepší se rozejít a
hledat si nové protějšky. Někteří nepoučitelní se takto rozcházejí třeba i
vícekrát za rok. To je konec jejich kariéry.
V roce 1990 jste založil soukromou taneční školu
Elán v Ostravě. Vidíte přednost v tom, že to bylo hned po revoluci? Jak se
dnes daří těm, kteří chtějí v tanečním oboru podnikat?
Když jsem v roce 1990 začínal, bylo v Ostravě
několik zaběhnutých tanečních škol. Musel jsem přijít s něčím novým. Začal
jsem dělat taneční lekce atraktivní a zajímavé hlavně pro mladé lidi. Vsadil
jsem na to, že středoškolská mládež se chce i v tanečních lekcích bavit,
veselit a dovádět. A nejen v tichosti stát a poslouchat monotónní výklady
tanečního mistra. Vsadil jsem na skvělou reprodukovanou hudbu místo živého
hudebního tria, které hraje pořád ty stejné skladby. A vsadil jsem na
samozřejmost, že v tanečních lekcích nikdo nesmí sedět a čekat na volného partnera. To víte, že zaběhnutým tanečním mistrům se můj
vstup do oboru nelíbil a odsuzovali reprodukovanou hudbu a další revoluční
změny do té doby neslýchané. V dnešní době, stejně jako předtím, mohou uspět jen ti, kteří přijdou
s něčím novým, co ještě v tomto oboru není, a musí si svou cestu vyšlapat každodenní poctivou prací a vstřícností k lidem.
V jednom rozhovoru s vámi jsem četla, cituji
„kdo umí chodit, naučí se i tančit“. Opravdu se vám nikdy nestalo, že jste před
sebou měl někoho, kdo byl tzv. ztracený případ? Případně v jakých
situacích nad někým „lámete hůl“?
Opravdu ne. Chůze je přirozená činnost, kterou provádíme
každý den několik hodin. Je to jen opakované přenášení váhy z nohy na
nohu. Tanec není nic jiného. Jen ty kroky musíme provádět v daném rytmu,
tempu a určitém směru. Kdyby člověk sebevíce nešikovný věnoval tanci stejný
čas, jako věnuje obyčejné chůzi, tančil by stejně přirozeně. A taneční pedagog
musí vždy najít takový způsob výuky, aby ji i ti méně šikovní pochopili a mohli
se radovat ze svého úspěchu. Pokud bych někoho nedokázal naučit tančit, byla by
to jen a jen moje chyba.
Jak byste charakterizoval skupinu lidí, kteří se
k vám chodí učit tančit? Mají něco společného, jsou něčím typičtí?
Středoškolská mládež navštěvuje taneční kurzy z důvodu
svého všeobecného vzdělání. A to je moc dobře. Umění tančit a přirozeně se
pohybovat ve společnosti, to jsou dovednosti, které určitě v životě každý
uplatní a ocení. Jak charakterizovat střední a starší generaci, která chodí
pravidelně tančit? Jsou to většinou lidé, kteří se rádi baví, mají rádi pohyb,
společnost a rádi se učí nové věci. A je úplně jedno, zda se do tanečních kurzů
přihlásili z nadbytku volného času, nebo proto, že v mládí považovali
taneční za zbytečnost. A podle toho také kurzy pro manželské a přátelské páry
vypadají. Je tam veselo, lidé se baví, jsou úplně uvolnění a v této
atmosféře se pomaloučku učí zvládat jednotlivé tance.
Které tance jsou dnes nejoblíbenější? Jaké trendy se projevovaly
v tanci za poslední desetiletí?
Řekl bych, že se tančí vše. Standardní i latinskoamerické
tance, salsa, argentinské tango. Když si tanec zamilujete, a hlavně ho pochopíte,
je vám jedno, který tanec tančíte.
Které tance jsou nejjednodušší na učení?
Všechny tance mají podobně jednoduchý základní krok. Je to
vždy jen určitý počet kroků na určitý rytmus a pohyb v určitém směru.
Složitosti přicházejí, když se daný tanec začne probírat do větších detailů, co
se pohybu a rytmu týče. Potom přichází jednoduché figury, které jsou po
zvládnutí doplněny složitějšími. A to stále ještě není konec. Potom přichází
důraz na charakter jednotlivých tanců, na hudební cítění a další aspekty. U
tance si nikdy nemůžete říci, že už to umíte. Ale to je na tanci krásné. Je to
celoživotní výzva.
A které tance jsou naopak nejtěžší na učení? Máte nějaké
techniky, které usnadní výuku tance?
Každý taneční pedagog má své metodické postupy, jak co
naučit. Jenže při výuce tance to není vždy stejné. Ba naopak, pokaždé je to
jiné, učíte jiný pár. Musíte stále vymýšlet a obměňovat své postupy tak, aby výuka byla co nejefektivnější a snadno
pochopitelná.
Co by měl tanečník v tanci projevit? V čem by
se měl v podstatě nejvíce snažit?
Být přirozený. To by mělo být snahou všech tanečních párů.
Jak začínajících, tak i těch nejlepších. Bohužel se mnohdy ve snaze tančit co
nejobtížnější figury tahle přirozenost vytrácí.
Pokud by mi více vyhovovaly soukromé lekce, nabízíte je
také? Najdete na to ve svém nabitém programu ještě čas?
Soukromé lekce samozřejmě nabízím. Ty využívají hlavně mladé
dvojice před svatbou, aby zopakovaly nebo se rychle naučily jeden dva tance pro
slavnostní tanec novomanželů. Také zaneprázdnění podnikatelé, kteří mají před
sebou obchodně důležitý večírek, na kterém nechtějí vypadat při tanci jako slon
v porcelánu. Naštěstí těchto soukromých lekcí není zas tak mnoho, takže
časově mě to příliš nezatěžuje.
Vás samotného veřejnost vnímá spíše jako párového
tanečníka. Máte zkušenosti i se sólovými vystoupeními?
Vůbec žádnou. Celou svou taneční kariéru se věnuji pouze
párovému tanci. Něco jiného je ale taneční příprava, kde jsem měl možnost
přičichnout také jiným tanečním technikám a sólovému projevu.
Zasedl jste v porotě pořadu StarDance, kde vám byla
přisouzena „role“ drsného kritika. Jste takto přísný, když někoho trénujete v
soukromí?
Ano, jsem přísný, ale na druhou stranu laskavý a chápavý.
Samozřejmě trénovat sportovní pár je něco jiného než taneční nadšence. I můj
přístup je rozdílný. Jen cíl zůstává stejný. Naučit a co nejvíce vylepšit taneční projev daného páru.
A jak vy sám pohlížíte na váš obraz vytvořený médii?
Nebráním se mu. Vždy, když hodnotím taneční páry, snažím se
je spravedlivě seřadit podle jejich výkonnosti. Jsem přísný, ale i přesto
obdivuji všechny páry ze StarDance, co všechno se naučily. Je to obdivuhodné.
StarDance je jeden z mála pořadů, který se těší
oblibě i po opakování několika sérií. Proč to podle vašeho mínění lidi stále baví?
Tanec je nádherný zážitek nejen pro toho, kdo právě tančí,
ale také pro diváka, který tanec jen pozoruje. A navíc, když ho tančí známé
tváře. Je to pořad, kterému nechybí nic. Krásné taneční páry, nádherná hudba,
vynikající režijní zpracování, světelné efekty a bezkonkurenční moderátorská
dvojice.
Co vám účast v porotě přinesla?
Potkal jsem spoustu nových zajímavých lidí. Poznal jsem, jak
náročné je udělat přímý přenos. Kolik lidí na tom pracuje a kolik úsilí to
každého stojí. Výsledek ale stojí za to.
Je nějaký zlozvyk, který vám jako trenérovi u vašich svěřenců
vadí, co nejste schopen tolerovat?
Zlozvyk ani ne. Spíše laxní přístup, neochota na sobě
zapracovat.
Někdy je třeba někoho vybičovat k lepším výkonům.
Jak ale trenér pozná, že na nějaký úkon jeho svěřenec už nestačí?
Při každodenním kontaktu s párem jako trenér víte, co
je slabina a co naopak silná stránka dané dvojice. Postupnými krůčky se snažíte
pár vést ke zlepšení. Jenže každý pár, každý jednotlivec má své omezení,
ať už pohybové, hudební či výrazové. Každé takové omezení jednou zastaví pár ve
vývoji, ač ve zbývajících aspektech se stále lepší. Tanec je jako mozaika.
Stačí, aby jedna drobnost chyběla nebo byla nevyvážená, a začne vám to jako
divákovi vadit.
Poznal jste, když jste se učil tančit, kde máte své
limity? Dokážete to proto odhadnoutu druhých? Je možné vlastní limit v tanci nějakým způsobem překonat?
Určitě, za těch dvacet tři let aktivního tancování člověk
pozná své limity, své slabiny a naopak přednosti. Zkušený trenér by měl u svých
svěřenců tyto slabiny odhalovat a snažit se je vylepšit a eliminovat. V každém
výkonnostním vývoji dojdete na to, že i přes každodenní trénink, zlepšování a
posouvání se kupředu je někde vaše maximum, váš limit.
Pokud jste na nějaké neformálnější akci, kde je volná
zábava a lidé tančí víceméně spontánně, sledujete je kritickým okem?
Strašně rád se dívám na obyčejné lidi, jak tančí. A vůbec
nehodnotím, jen se dívám a mám radost z jejich pohybu a jejich radosti. I
páry, které nic neumí, nebo umí velmi málo, se ve většině případů pohybují
velmi přirozeně a krásně.
Co byste doporučil lidem, kteří neradi tančí anebo mají
pocit, že jsou do tance nuceni, ale v jejich situaci se tomu nemohou třeba
ze společenských důvodů vyhnout?
Změňte trenéra, nebo učitele. Není to jejich chyba, že tanec
nechápou, že ho necítí. I jednoduché nebo základní figury se mohou tančit s radostí a chutí.
Dokážete u lidí poznat jejich povahu právě
prostřednictvím toho, jak se projevují v tanci?
Nejsem vystudovaný psycholog, ale i tak poznám, s kým
mám tu čest. A ještě více poznám vztahy mezi manželskými nebo přátelskými páry.
Jako byste viděli k nim do bytu. Zajímavé.
Poznáte profesionálního tanečníka třeba podle chůze? Jsou
nějaké „zlozvyky“, které profesionála prozradí?
Tanečníka poznáte podle chůze a vznosného držení těla.
Některé tanečnice chodí až přepečlivě upravené a namalované a někteří tanečníci
jsou kapitola sama pro sebe. Dávají přílišný důraz na svůj zevnějšek. Ale to je
ta profesionální deformace.
Se závodním tančením jste skončil v roce 1996, tedy
před 16 lety. Můžete takhle s odstupem říci, jestli máte nějaké zdravotní
problémy, které souvisí právě s taneční kariérou?
Profesní zdravotní problémy nemám. Jen se musím stále
aktivně starat o své tělo, což znamená třikrát týdně posilovnu a jednou za
čtrnáct dní fyzioterapeutku. Ta mi pomohla odstranit pouhým cvičením všechny
problémy s pohybovým ústrojím.
Co považujete za největší úspěch vaší profesionální
taneční kariéry?
Za ta léta bylo několik tanečních úspěchů, ať už jako
aktivního tanečníka nebo v roli trenéra. Více si však vážím toho, že jsem
zůstal se svou poslední taneční partnerkou i po ukončení aktivní dráhy a máme
krásnou rodinu se dvěma dětmi. Žádný titul mistra v tanci nenahradí rodinu
a děti. Jsem šťastný, že se nám to podařilo.
Je dobré dávat si v tanci vysoké, možná i téměř
nereálné cíle?
Vysoké cíle jsou potřebné. To je hnací motor. Ale nesmí se
zapomínat také na cíle postupné, které člověka drží stále v motivaci. Byl
jsem bezvýznamný tanečník a mým snem bylo tančit finále mistrovství republiky.
Šel jsem za trenérkou a pověděl jsem jí to. Domluvili jsme se na spolupráci a
za rok jsem finále tančil. Byla to dřina, ale stála za to. Díky mé trenérce.
Čím se nejčastěji řídíte při důležitých rozhodnutích?
Jednoznačně racionálním myšlením. I když už se mi několikrát
stalo, že mě něco uvnitř nahlodávalo a říkalo „nedělej to“. Udělal jsem to a
záhy se ukázalo, že mé rozhodnutí nebylo dobré. Ale i tak se řídím rozumem.
Do jaké míry ovlivnil tanec váš životní styl?
Ovlivnil především to, že dělám práci, která je mým
koníčkem. Svoji práci miluji a těším se na každou lekci. Na všechny lidi, kteří
tančí a tanci propadli nebo teprve začínají a snad si s mojí pomocí tanec
také zamilují.
Děkuji za rozhovor.
Text: Michaela Lejsková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Oblečení a obuv: BANDI VAMOS – Pánské obleky www.bandi.cz
Vytvořeno ve spolupráci s Žofín Garden www.zofingarden.cz
Produkce: Michaela Lejsková
Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-9-2012-1.html
Korektura textu: Květa Strnadová
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
