„Pokud chceme změnit své okolí, musíme začít u sebe.“
Zbigniew Czendlik
Když se řekne Lanškroun, lidem se
vybaví on. Narodil se v Polsku, ale už přes dvacet let žije v Čechách. Zbigniew
Czendlik je oblíbeným knězem nejen díky své mediální popularitě, ale i pro
svoji otevřenost. S noblesou ukazuje, že lze ctít křesťanské tradice i poslání
kněze a přitom nebýt upjatým a vážným představitelem církve, jak si mnozí
představují. Jeho humor prolíná i následujícími řádky. Je škoda jediného, že
rozhovor nemohl být napsán ve znění jeho roztomilé češtiny.
Na jedněch nejmenovaných stránkách se u vašeho
profilu píše: „rád se dobře obléká“. Do jaké míry si potrpíte na módu?
Ano, na módu si potrpím. Vysvětlím vám to. Věřím
totiž, že v těle je duše, která je nesmrtelná. A aby se ta duše cítila
v mém těle dobře, musím o něj pečovat. Proto se oblékám tak, abych se
cítil dobře, a díky tomu se cítí dobře i moje duše.
Je pravda, že nenosíte kolárek?
Na tuto otázku vždy odpovídám z legrace
„co to je“?. Přiznám se, že nemám rád uniformitu, a kolárek jako symbol určité
jednotvárnosti ji pro mě asi představuje. Když přišli zatknout Ježíše do
Getsemanské zahrady, kde byl se svými učedníky, nebyl mezi ostatními
k rozeznání. Nijak nevybočoval. Prozradil ho až Jidáš, který ho políbil a
tím ukázal, koho mají zatknout. Já také nechci vyčnívat z řady, proto se
oblékám stejně jako většina lidí.
Kolik máte liturgických rouch a při jakých
příležitostech je oblékáte?
Ornáty (pozn. Redakce: liturgická roucha) mohou
být různých barev, které se střídají při jednotlivých příležitostech
v roce. Nejčastěji se obléká zelená barva, která je symbolem naděje. Barva
bílá znamená čistotu či nevinnost a nosí se při mších v době velikonoční nebo
vánoční. Fialový ornát se obléká v době adventní a postní, protože tento odstín
je symbolem odříkání, a také se nosí při pohřbech, stejně jako černá barva.
Červená, barva krve, se oblékne, když vzpomínáme na mučedníky. Na mimořádné
okamžiky volíme zlatou. Existuje i růžová, symbol radosti, kterou lze využít dvakrát
v roce během postní a adventní doby. Přiznám se, že tento ornát nemám,
protože mi připadá zbytečné investovat do něčeho, co obléknu dvakrát v roce.
(smích)
Dostává nový farář nové ornáty, nebo je dědí po
svém předchůdci?
Ano, dědí je, protože se vlastně jedná o
služební oděv a je to věc, která patří do vybavení kostela. Vzpomínám si, jak
moji farníci měli jednou nápad, že mi koupí nový ornát. Tenkrát jsem jim řekl,
že je to nesmysl. Je to jakoby policajtovi kupovali uniformu. (smích)
A jak to vypadá, když se kněží střídají na
faře. Probíhá nějaký speciální obřad?
Nic zvláštního se neděje. Nový farář, kterého
může uvést biskup, dostane jmenovací dekret a původní kněz odjíždí.
Kdo se kromě vás ještě stará o kostel a faru?
Naštěstí mám své dvě pastorační asistentky,
které mi pomáhají, a také hospodářského správce. Na chodu se podílejí i
dobrovolníci, kdy si každý z nich vybere určitou činnost, kterou pak
vykonává. Tito lidé jsou pro farnost mnohem důležitější než farář samotný. Kněz
může odjet, ale oni zde zůstávají, protože tady bydlí a o farnost se starají dále.
Vy už budete v Lanškrouně dvacet let…
S nadsázkou říkám, že dvacet let kazím lidi v Lanškrouně.
(smích)
Můžete i vy sám rozhodnout o tom, kde budete
působit?
Mohl bych říci panu biskupovi, kdyby se mi
někde nelíbilo, nebo bych chtěl odejít z osobních důvodů, ať mě přemístí.
Může ale přijít i on sám, že mě potřebuje jinde. Já mohu poté diskutovat, ale
protože jsem byl vychován k poslušnosti, měl bych poslechnout. Musím ale
říci, že mám v Lanškrouně vytvořené už takové zázemí, že bych odtamtud nerad
odcházel.
V České republice je hodně polských kněží. Co
je vede k tomu zakotvit zrovna zde, mimo svoji rodnou zem?
Většinou jsme zde na žádost českých biskupů,
protože českých kněží je málo. I já jsem přišel do České republiky
z tohoto důvodu. Polských kněží je zde asi 250, což je asi deset procent
kněží v Čechách.
O Češích se říká, že jsou to převážně ateisté.
Máte zkušenosti s tím, že za vámi přijde člověk, který přizná, že je nevěřící,
ale v daném momentě potřebuje duchovní podporu?
Mám poměrně časté zkušenosti. Myslím si, že je to
dané tím, že jsem vnímán spíše jako duchovní osoba než jako kněz. Lidé díky
tomu mají pocit, že se mnou mohou řešit různé problémy, a přiznávám, že těch
žádostí je opravdu hodně. Někteří chtějí peníze, dokonce se mi stalo, že mi
jedna maminka psala, jestli neznám nějakou slušnou dívku, která by se hodila
k jejímu synovi. (smích) Takže
těch proseb je opravdu hodně a přiznám se, že už bohužel nestačím na všechny odpovídat.
Na stránkách vaší farnosti mě zaujal citát:
„Pro ty, kteří se narodili do ateismu, je to víra jako každá jiná.“ Dokážete
popsat, k čemu se upírají nevěřící lidé?
Myslím si, že neexistují nevěřící lidé. Přeci
jsou ti, kteří v Boha věří, a pak jsou zde ti, kteří věří, že Bůh není. Víra je
něco, co má každý člověk v sobě. Někdo ji dokáže definovat, třeba skrze katolickou
víru, a jiní toto jen neumí pojmenovat. To ale neznamená, že tu víru člověk v sobě
nemá. Dokonce i ateismus je forma víry, protože i tito lidé přeci řeší
existenci Boha.
Více než dvacet let jste knězem. Ze zkušeností
vím, že když se mně někdo svěří se svým problémem, určitou tíhu přenese i na
mě. Jak se s tímto vyrovnáváte vy, když k vám ke zpovědi za ta léta muselo
přijít daleko více lidí?
Někdy je to složité, jsem empatický člověk, ale
zároveň jsem i takový, že nežiji minulostí. Prožívám jen ten okamžik. Myslím
si, že Bůh má gumu, kterou mi problémy z hlavy „vyzmizíkuje“ a ty mě pak
dále už nezatěžují. Zkuste si jen představit, jak emočně rozdílné obřady mohu
za den vykonat. Ráno mohu mít křtiny, pak svatbu a poté pohřeb. Vše se odehrává
v jiném emočním rozpoložení a já to musím zvládnout. Pravda je, že někdy
jsem unavený, ale to přejde. Stačí, když si lehnu a relaxuji.
Z čeho se lidé dnes nejvíce zpovídají a liší se
to například od doby před deseti či dvaceti lety?
Abych pravdu řekl, toto nepozoruji a přiznám
se, že slovo zpovídání nemám rád. Zní to, jako když na sebe jdete jen něco
prozradit a máte pocit, že zpovědí se vše srovná. Raději volím svátost smíření.
Podle mého bychom se měli zpovídat hlavně sami před sebou, ale na to v dnešní
době zapomínáme. Manžel by se měl zpovídat před ženou, děti před rodiči anebo i
kolega kolegovi z práce. A ne jít jen ke zpovědi a myslet, že vše se takto
srovná.
Faráři také mohou absolvovat svátost smíření?
Pochopitelně také. Je to totiž i psychoterapie.
Nastavím si zrcadlo a je tu ještě někdo, kdo mi s tím pomáhá.
A jak často vy sám tuto psychoterapii
absolvujete?
Moc často ne.
Jak funguje zpovědní tajemství? Je opravdu
absolutně neporušitelné?
Ano, skutečně je. Pokud ho někdo poruší, je to
jeden z nejtěžších hříchů. Za porušení církevního tajemství pak hrozí velké
církevní tresty. Dokonce i kněz, který se ožení, je nadále vázán církevním
tajemstvím a nesmí prozradit to, co se dříve dozvěděl.
Může se ale stát, že se někdo svěřuje ze
závažného činu?
Abych pravdu řekl, myslím si, že toto je spíše
jen fikce. Takoví lidé do kostela asi moc nechodí. Pokud by ale k něčemu
takovému došlo, kněz by měl dotyčnou osobu přivést k tomu, aby se přiznala
a vzala odpovědnost za sebe a za to, co udělala.
Může farář zpověď v nějakém případě utnout,
nebo si ji musí vyslechnout do konce?
Může ji přerušit. I mně se to stalo. My lidé
totiž máme tendenci vidět chyby druhých, ale ty své ne. Chceme měnit okolí, ale
sebe nikoli. Proto je někdy zapotřebí některým říci, že musí začít u sebe. Když
budou měnit sebe, pak se změní i jejich okolí.
Velmi populárními obřady jsou křty. Existují
nějaká pravidla nebo požadavky pro ty, kteří ke křtu jdou nebo přivádějí své
děti?
Dbám na to, aby ti, kteří ke křtu přijdou,
věděli o samotném obřadu alespoň základy. Jsem ale liberální a nedělám problémy, pokud se někdo rozhodne pro tento krok. Myslím si, že je
hezké, když se lidé chtějí přihlásit k něčemu, v čem vyrůstali naši rodiče a
prarodiče. Křtem se hlásíte ke kultuře, v níž vyrůstala celá naše pokolení. A právě
i to je ten důvod, abych křest rodičům neodmítl.
Jaký máte názor na to, když někdo chce křest pouze
proto, že jde o tradici, ale sám nábožensky založený není?
Už jsem zmínil, že jsem poměrně liberální. Zároveň
ale v takovém případě kladu důraz na roli kmotra. Někdy říkám „pokud si
s Bohem nerozumíte, tak si najděte kmotra, který si s ním občas volá.“
(smích) Myslím, že je důležité, aby
ono dítě v křesťanském prostředí alespoň trochu vyrůstalo.
Nezanedbatelnými obřady jsou i svatby. Má
církev nějaká striktní pravidla, podle kterých se tyto obřady konají a budoucí
manželé je nemohou změnit?
V mém případě je důležité, aby alespoň jeden
byl pokřtěný katolík, a oba dva musí být svobodní. Existují i výjimky, ale jedná se o složitější případy. Co se týká té svobody, lidé si ji
někdy vysvětlují jinak. Stalo se mi, že jsem psal žádost a budoucí ženich mi
řekl, že je svobodný. Poté se ale ukázalo, že je rozvedený. Vysvětlil jsem mu,
že se může cítit svobodný, ale formálně je rozvedený. Naštěstí jeho první
svatba byla civilní, takže mohl proběhnout církevní sňatek.
Jak jsou na tom lidé se znalostí církevních představitelů?
Vědí, jak koho oslovit?
Oslovování je spíše důležitější na vyšších
místech, například na biskupství. Pokud někdo, když přijde na faru, neřekne
veledůstojný pane, tak se nic neděje.
Podívejme se na hostie a mešní víno, které se
podávají při svátostech. Odkud se k vám dostávají?
A z jakých surovin se hostie pečou?
Vše se kupuje. Hostie pro nás připravují řeholní
sestry z Bílé Vody a jedná se o nekvašený chléb, takže se připravuje
z mouky, vody… Ale na podrobnosti byste se musela zeptat sestřiček. Co se
týká vína, tak se používá jakékoli čisté víno. Mešní víno je totiž obřadně
čisté, takže by mělo splňovat určité normy, které církev stanovuje. Já jej
nakupuji v blízkém obchůdku, ne vždy ale v obchodech najdete pravé
mešní víno. Někdy nápoj výrobci takto pojmenují jen z důvodu marketingu.
Jste známá osobnost. Má vaše okolí z církve
pocit, že vaší popularitou pomáháte i šíření křesťanství?
Jsem vnímán různě. Někdo má pocit, že image
církve kazím, jiní jsou rádi. Toto platí v církvi i mezi běžnými lidmi.
Jsou tací, kteří, když slyší mé jméno, dostanou vyrážku a na druhou stranu jiní
mě až příliš zbožňují. Je to různé. Já sám ale chci být farářem, a ne si hrát na
faráře. Hlavně ale chci být přirozeným člověkem a až pak knězem.
Nejen Evropa se potýká s problematikou
míšení různých náboženských skupin. Jak se na toto díváte vy?
Mám jednu zkušenost. Kdysi jsem byl v Malajsii,
kde jsem poznal multikulturní prostředí. Zde žili vedle sebe buddhisté,
hinduisté i křesťané a bylo úžasné, jak tam takhle umí žít spolu. Je to určité
bohatství, a jak říká Erazim Kohák, je to jako jarní louka, která je zajímavá
svojí pestrostí. U nás je ale problém, že někdy jsme papežštější než papež a kazíme
práci bohu, ať je to Alláh nebo Pán Bůh. Proto někdy vznikají zbytečné konflikty.
Trošku se dotknu politiky. Ve spoustě zemí mají
tradici strany, které v názvu mají slovo křesťanská. Cítíte ale vy sám opravdu
pevnou spojitost mezi vírou a politickým seskupením?
Myslím si, že to není špatné, protože ono slovo
křesťanské se tak objevuje veřejnosti více na očích, a je tak určitou součástí
společenského života. Pokud se podívám na některé poměry… Já sám jsem už
některým vytkl, že se sice oslovují bratře a sestro, ale s úctou se
k sobě nechovají. Na to bychom se ale měli ptát spíše těch některých lidí,
kteří se k sobě leckdy nekřesťansky nechovají.
Nestýská se vám po Polsku? Jak často tam
jezdíte?
Jezdím tam zhruba jednou za měsíc nebo za dva. Naštěstí
to mám kousek, ale nestýská se mi. Asi je to tím, že jsem se narodil trochu
jako kosmopolita, a kam přijedu, tam se snažím přizpůsobit danému prostředí.
A myslíte si, že se do Polska někdy vrátíte?
Pokud mě budou Češi mít dost a vezmou mě na
kolečko, kdy mě odvezou zpátky do Polska, tak pak ano.(smích)
Je nějaký výrazný rozdíl mezi věřícími v Polsku
a věřícími v Čechách, potažmo bohoslužbami?
Bohoslužby jsou všude stejné. I když budete v Jižní
Americe, liturgie bude stejná, jen v jiné řeči. Poláci ale na rozdíl od Čechů mají
víru více jako součást společenského života. V Čechách je víra vnímána tak, že
se řeší jen v kostelech a mimo se o ní už nemluví.
Říká se, že dnešní doba je uspěchaná a lidé
touží po kariérním vzestupu. Jaké to je u farářů? Mají nějaké cíle?
Samozřejmě se nabízí být papežem. Já sám ale
tyto ambice nemám. Vytyčil jsem si jiné cíle. Přál bych si, až budu na konci,
aby o mně lidé řekli, že jsem byl slušný, velkorysý a poctivý muž.
Přeci jen, netoužíte zkusit život ve Vatikánu,
třeba jen v blízkosti papeže?
Vůbec ne. Myslím si, že bychom oba trpěli. On se
mnou a já s ním. (smích) Nejlépe mi
je na faře v Lanškrouně.
Dostal jste se někdy do situace, kdy jste měl
chuť něco udělat, ale vzhledem k vašemu postavení by to nebylo vhodné?
Často se to stává. Přemýšlím totiž nad tím, co bych
neměl říkat. Mám rád humor a dokonce tvrdím, že i Bůh má smysl pro humor, když
jsem farář. Občas některé věci zlehčuji, ale nedělám si legraci
z posvátných věcí, k těm mám respekt. Občas si dělám legraci
z toho, jak si Boha představujeme a z našeho pojetí víry. Někdy si
ale musím dávat pozor, aby si můj humor někdo špatně nevyložil.
Prý máte přezdívku Zibi. Co znamená, jak jste k
ní přišel?
Dříve jsem hrál fotbal a odtud ta přezdívka je.
Vznikla podle Zbigniewa Bonieka, což byl úspěšný polský fotbalista.
Děkuji za rozhovor.
Text: Erika Čelikovská
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz a archiv Karla Janečka
Vytvořeno ve spolupráci
s hotelem ARIA www.ariahotel.net
Produkce a make up:
Michaela Lejsková
Korektura textu: Květa
Strnadová
Produkce: magazín Best
of www.ibestof.cz