„Všichni profesionální sportovci
podstupují tříměsíční vojenský výcvik, většinou ve Vyškově. Výcvik je pouze
základní, naučili jsme se manipulovat s různými zbraněmi a základní
vojenské dovednosti. Vojáci jako takoví ale nejsme.“ David Svoboda
Číslo pět je v životě
Davida Svobody magické. Bravurně zvládá pět odlišných disciplín, tvrdě trénuje
nejméně pět dní v týdnu, a kdyby nebylo nešťastného pádu jeho koně na olympijských
hrách v Pekingu, bylo by jeho londýnské zlato pátou medailí v pětibojařské
soutěži jednotlivců. Na svém kontě jich má ale o mnoho více, neuvěřitelných
jedenáct. Jeho skromnost je odzbrojující, přesto je z jeho zdravého
sebevědomí patrné, že se jedná o velkou sportovní ikonu. V kostele by se
neoženil snad ani z velké lásky. Přesto je věřící, jak říká. Voják, student
a náš nejlepší pětibojař po úspěšné sezóně rozhodně neusíná na vavřínech.
Armáda zaměstnává a stahuje
k sobě nejlepší sportovce v konkrétních odvětvích. Kdy jste do armády
vstoupil?
Když jsem začal s pětibojem,
od samého počátku jsem se snažil o co nejlepší výsledky a doufal, že mi Dukla
jednoho dne nabídne místo ve svých řadách. Skýtá totiž skvělé tréninkové
podmínky a výborné zázemí. To se mi podařilo a v roce 2006 jsem se stal
profesionálním vojákem z povolání.
Na základě úspěchu
v Londýně jste byl povýšen. Jak vás mám oslovovat?
Davide. Děkuji. (smích) Byl jsem povýšen na poručíka.
Hodnosti ale u nás nejsou nejdůležitější, spíše funkce a plat. Hodnost je pro
nás samozřejmě vedle prestiže spíše způsob vyjádření našich nadřízených, že si
váží našich sportovních úspěchů.
Jak dlouho trval váš výcvik a
vypadal podobně jako u běžné vojenské služby?
Všichni profesionální sportovci
podstupují tříměsíční vojenský výcvik, většinou ve Vyškově. Výcvik je pouze
základní, naučili jsme se manipulovat s různými zbraněmi a základní
vojenské dovednosti. Vojáci jako takoví ale nejsme.
Dovedete si představit, že
byste u armády zůstal i po ukončení kariéry?
Smlouvu podepisujeme vždy na dva
roky. Pokud bych někdy zůstal jako trenér, tak si to představit dovedu. Jinak
asi ne.
Když jsme u těch představ,
dovedete si představit, že by vás povolali?
To se určitě nestane. Pokud by se
ale, nedej bože, stalo a my jsme vstoupili do války a bylo to důležité, asi
bych šel. Ale ne mezi prvními… (smích).
Bojovat opravdu neumíme. S armádou máme společnou pouze uniformu.
Ta vám náramně sluší. Nosíte ji
rád?
Docela ano, navíc brzy dostanu
novou, na kterou se těším. Je mi ale jedno, jestli si vezmu normální sako, nebo
uniformu.
Uniformované oblečení vám tedy
nevadí. Přesto jste se kriticky vyjádřil ohledně výbavy sportovců
v Londýně. Co se vám na olympijském oblečení nelíbilo? A co jste říkal na holínky?
Oblečení nebylo kvalitní. To mi
vadilo. A holínky? Ty se mi nelíbily. Líbila se mi ale myšlenka zaujmout a
pobavit. To ano.
Bylo vás více, kterým se holínky
nezamlouvaly?
Myslím, že jsem byl jeden
z mála. Kdybych šel na zahájení, určitě bych si je vzal a show bych
nezkazil. Nejsem potížista. Ale můj šálek kávy to rozhodně není.
Jako voják máte asi nejblíže ke
střelbě, plavání a běhu. Myslíte, že vám vojenský výcvik pomohl k úspěšné sportovní kariéře?
Nemyslím. Trénink vrcholového
pětibojaře a základní vojenský výcvik se neprolínají, i když moderní pětiboj
samozřejmě vzešel ze základních požadavků na
vojáky. Máte pravdu v tom, že střelbu, plavání i běh jsme
samozřejmě v rámci vojenského výcviku absolvovali. Ale ne tak, aby mi to
pomohlo v přípravě na závody.
Po letech závodního plavání
jste se rozhodl věnovat se pětiboji. Co vás vedlo k tomu, abyste plavání opustil?
Jednak se mi přestal líbit přístup
mých trenérů, a moje výsledky navíc nebyly uspokojivé. Dřel jsem, byl jsem
přetrénovaný a ve výsledcích se mi to nevracelo. Specializoval jsem se na prsa.
Vždycky se mi ale líbily víceboje a zároveň se mi přejedla monotónnost plavání.
V šestnácti jsem se dostal přes spolužáka mojí mámy jako divák na závod
pětibojařů a naprosto mě to ohromilo. Líbila se mi ta rozmanitost.
Z plavání jste byl jistě
zvyklý ráno brzy vstávat a tvrdě trénovat. Dnes máte v podstatě o čtyři
disciplíny více. Vedle plavání tedy šerm, parkur a běh, od roku 2009 spojený se
střelbou. To musí být organizačně nesmírně náročné na přípravu. Kdo vám sestavuje
tréninkový plán? Do jaké míry se na něm podílíte vy sám?
Plavání je velká dřina a odříkání.
Pětiboj je zase o správné tréninkové organizaci. Od všech trenérů, se kterými
jsem kdy spolupracoval, jsem se tréninkový plán naučil sestavovat sám. Podílíme
se na něm s mým osobním trenérem Jakubem Kučerou, bez kterého si svůj sportovní život neumím ani
představit. Je těžké to vše sladit tak, aby to do sebe zapadalo.
Kolik vlastně potřebuje
pětibojař trenérů, podle čeho je volíte?
Vedle osobního trenéra mám dalšího trenéra na každou
disciplínu, konzultantku na plavání a další trenéry, se kterým děláme například
core trénink, tedy posilování hloubkových svalů, například kolem páteře a
podobně. To je důležité pro prevenci proti zranění. Také v poslední době
uvažuji o manažerovi. Začíná být potřeba člověka, který by mi pomohl
v komunikaci s médii a sponzory. Volím si hlavně takové lidi, se
kterými dobře vyjdu.
Jaké kombinace při tréninku
není dobré kloubit? Předpokládám, že v jeden den nebudete trénovat například
šerm a střelbu?
Denně plaveme a běháme a
k tomu se přidávají právě technické disciplíny, tedy střelba, šerm nebo
jízda. Výjimečně v jeden den trénujeme celý pětiboj, ale to není dobré, to
se stává pouze v případě, když trénink není možné z různých důvodů
lépe rozplánovat.
Trénujete ve vysokých
nadmořských výškách?
Ano, také. Jarní trénování míváme
v Barceloně nebo v Paříži, což sice není vysoko, ale je tam spousta
dobrých šermířů, se kterými trénujeme. Ve vyšších nadmořských výškách trénujeme
různě v Itálii nebo v Ramsau, kde je to okolo 1500 m. Když vyjedeme
na Dachstein, jsme ještě výš. Máme to tam vyzkoušené a máme to tam rádi. Také jsme
byli v loňském roce v Coloradu, tam se mi moc líbilo.
Nelákalo vás někdy
v zahraničí zůstat, žít a trénovat tam?
Možná, ale doma na Dukle máme
opravdu skvělé zázemí, takže k tomu vlastně ani nemám důvod.
Trénujete se sportovci z
jednotlivých disciplín, nebo máte společné tréninky s ostatními
pětibojaři?
Šerm trénujeme se šermíři, ale všechno ostatní děláme
společně s dalšími pětibojaři. Takto nám to vyhovuje.
A co příprava v posilovně?
Nejsem ten typ, co by rád chodil do posilovny a zvedal činky.
Ale taky to samozřejmě dělám. Nemám rád protahování a takové ty věci kolem. Ovšem
je to nutnost.
Vaše dvojče je úspěšný
triatlonista Tomáš Svoboda. Připravujete se spolu?
Občas si jdeme zaběhat, ale stává
se to málokdy. Naše příprava je zcela jiná. Kdysi jsem ho přemlouval, ať se se mnou
dá na pětiboj, ale vybral si po svém.
Stejně jako fyzická příprava je
důležitá ta psychická. Využíváte rad sportovního psychologa?
Jednou jsem sportovního psychologa
využil, to bylo, když mě přestalo bavit závodit. Bylo to v období, kdy
jsme přešli na laserové zbraně a měli jsme s nimi technické problémy. Odrazovalo
mě, že se závod může zhatit díky nefunkčnosti nářadí. Proč se snažit, když
výsledek může být nejistý? Navíc do olympiády bylo daleko. Vysvětlila mi, že
s vnitřní motivací sportovce mi ona, coby vnější činitel, pomoci nemůže.
Vypadáte v pohodě, přesto
při mé otázce klopíte oči…
To se vám jenom zdá… Je ale
pravda, že svého času jsem se k tomuto tématu stavěl skepticky, ostatně
jako zpočátku většina sportovců. Jeden z důvodů, proč jsem psychologa
navštívil, byla i zvědavost, jak to funguje. Teď už tu zkušenost mám, a i když
mi nepomohl s tím, s čím jsem k němu přišel, pomohl mi
v jiných záležitostech. Myslím ale, že celkově bych se bez psychologa obešel.
Jaké jsou fyzické předpoklady
k úspěšné kariéře pětibojaře? Předpokládám, že výška bude výhodou v
plavání, ovšem třeba ne v parkuru.
Přesně tak, proto se nedá
jednoznačně na tuto otázku odpovědět. Neexistuje ideální postava, somatotyp,
který se na tento vytrvalostní sport hodí. Pětibojaři ze světové špičky jsou
různých postav. Někdo je vysoký, někdo menší a silnější a jejich výsledky
v různých disciplínách odpovídají jejich typu. Nedá se říct, že by mě
někdo z pětibojařů překvapoval svou postavou, která by nekorespondovala
s jeho výsledky.
Kolik pětibojařů se například
účastní mistrovství ČR?
Ve světovém žebříčku je přibližně dvě stě pětibojařů, kteří
mají alespoň jeden bod. Na závodech se nás potkává mezi sedmdesáti a sto
závodníky, kteří se tomuto sportu opravdu věnují na vysoké úrovni. Závodů
v ČR by se mohlo zúčastnit kolem šesti pětibojařů, což je samozřejmě málo.
Proto se u nás pořádají třeba jednou za dva roky, a ještě se otevřou i pro zahraniční
závodníky, takže se z toho stane mezinárodní mistrovství ČR.
Kolika závodů se ročně
zúčastníte?
Obvykle okolo šesti až osmi závodů
za sezónu. Od října do února máme přípravné období a v březnu začínají
první závody světového poháru. Poslední závod se koná v září.
V moderním pětiboji je náročné přípravu zacílit na jeden konkrétní závod,
a proto jich nemáme tolik. Navíc absolvovat celou pětibojařkou soutěž, včetně
případné kvalifikace, finále nebo štafet, to vše je záležitost na týden.
Vzpomeňme nekončící boj
s dopingovou kontrolou cyklisty Lance Armstronga. Jak časté jsou dopingové
kontroly pětibojařů a jakou máte s testy a kontrolami zkušenosti?
Tohle je zajímavé téma, ale na
dlouhé povídání. Dopingové předpisy jsou velice přísné, seznam zakázaných látek
se každý rok mění, a pokud to důkladně nesledujete, máte problém. Jednu dobu to
byl třeba i běžný nápoj s kofeinem. Ohlídat se to opravdu nedá. Navíc se třeba
změní i poměr tekutin v těle, jako například při pobytu ve vyšších
nadmořských výškách, a už je z toho malér.
Stalo se vám někdy něco
podobného?
Tohle se mi nikdy nestalo. V moderním pětiboji jakožto
vytrvalostním sportu to není běžné, i když se i zde samozřejmě dopovat dá. Ovšem činitelů v pětiboji, na které se nemůžete
připravit, je velká spousta. Například jakého koně vylosujete, jak se dobře
vyspíte, anebo jak na konkrétní trati, která je pokaždé jiná, poběžíte. Výkon
ovlivňuje tolik věcí, že riskovat doping je holý nesmysl. Proto jsou dopingové
případy v moderním pětiboji opravdu výjimkou a jsou to často spíše omyly,
jako že si někdo neohlídá obsah nosních kapek a podobně.
Existují i extrémní názory, že
by doping měl být legální. Jaký na to máte názor?
K tomuto názoru mám možná i blízko, ale je to velice
komplikované. Všichni sportovci spadáme pod Mezinárodní antidopingovou organizaci,
a tím nám vznikají povinnosti. Musíme vyplňovat formuláře o místě pobytu na tři
měsíce dopředu. Kdykoli mohou přijít a udělat testy. Klidně v noci před
závodem. To mi vadí, je to zásah do soukromí.
Navíc, co je to vlastně doping?
Seznam zakázaných látek je delší než telefonní seznam. Pro nás jako sportovce
může být v podstatě jakýkoliv lék dopingem. Když onemocníme, nemůžeme se léčit
jako ostatní. Jak říkám, je to komplikované.
Vypadáte jako velký pohodář.
Psychika při závodu u vás asi nehraje významnější roli. Přesto, co dovede
potrápit vaši pozornost? Neukázněný fanoušek, počasí, los…
To je otázka zkušenosti. Dříve mě rozhodilo více věcí,
vzpomínám například na fanoušky v Pekingu, kteří se při parkuru chovali
tak, že plašili koně. Myslím, že tento sport neznali, nerozuměli mu, a tak ani nevěděli
jak správně fandit. Dnes už jsem zkušenější, a tak mě hned tak něco nerozhodí.
Před parkurem máte jen 20 minut
na seznámení s koněm. Co si tak „stihnete říct“?
Nic moc. S vylosovaným koněm
si zkusíme nějaké chody, odcváláme si, máme povolených pět skoků, abychom
věděli, jak kůň reaguje, jakou potřebuje pobídku a zádrž, tempo a náběh na skok.
Každý kůň jede se dvěma závodníky, takže je někdy výhoda závodit až jako druhý
v pořadí, kůň se zahřeje a uvolní. Někdy to ale může být i nevýhoda,
protože jezdec před vámi může koně naopak „zkazit“.
Smíte ho krmit, odměňovat?
Můžeme, ale většinou to neděláme.
Koně losujete. Vozíte si
laserové pistole vlastní, nebo jsou také zajištěné pořadatelem? Jak jste se
stavěl ke změně pravidel, tedy ke spojení běhu se střelbou?
Vozíme si vlastní pistole, každý
jednu, trenéři vozí náhradní, ale ty se většinou nepoužijí. Kombinovaná
disciplína střelby s během byla ušitá horkou jehlou, proto jsem ji
zpočátku kritizoval. Byli jsme z toho všichni docela otrávení. Laserová
technologie nebyla funkční, často nám to pokazilo závod. Teď už je to ale
v pořádku.
Účastníte se také závodů
v samostatných disciplínách, například parkur nebo plavání?
Ano, určitě, to je v rámci
přípravy důležité. Účastníme se především jezdeckých a šermířských závodů.
Dříve jsme jezdili i na střelecké závody.
Modlíte se před závodem? Nebo
někdy jindy…
A ke komu bych se měl modlit?
Myslela jsem, že role máme
rozdělené tak, že já se ptám a vy odpovídáte… (smích)
K tomuto tématu mám malinko
filozofický přístup. Věřící jsem, ale náboženství neuznávám. Mám svoje mantry a
duchovní přání, ale rozhodně to není tak, že bych se vkleče k někomu
vyznával. Nesmírně mě potěšil nový formulář při sčítání lidu, ve kterém přibyla
nová kolonka „jsem věřící, ale neřadím se k žádnému oficiálnímu
náboženství“. To je zcela nový rozměr. Teď můžu konečně vyjádřit, že jsem
duchovně založený, že nejsem bezvěrec, jen se k církvi neřadím.
V této „kolonce“ jsem se opravdu našel.
Po Londýně vás jistě mnohé fanynky
lákaly k oltáři. Vy byste se asi tedy neoženil v kostele?
To rozhodně ne. To je otázka
přesvědčení. Byl jsem ve spoustě krásných kostelů, ale z dětství si
pamatuji kostely neudržované, nevoňavé a navíc tam všude visely ty „mrtvoly“.
Nemám na ně nejlepší vzpomínky. V kostele bych se tedy vážně neoženil.
Neříkejte, že ani velká láska
by vás nepřesvědčila a že byste se kvůli partnerce „nepřekonal“.
No tak dobře, nikdy neříkej nikdy.
Ale opravdu nerad bych to udělal.
Velký mediální zájem je jistě
příjemný a přínosný jak pro sport, tak pro vás. Nebojíte se, že usnete na
vavřínech?
Určitě se nebojím. I když, teď
vlastně to mám trochu v plánu, ale ne v tomto smyslu. Mám
v plánu trochu ubrat, chtěl bych v této sezóně méně závodit.
Pravděpodobně začnu sezónu trochu později a nebudu se účastnit všech závodů
světového poháru. Mistrovství Evropy a světa ale samozřejmě pojedu a chtěl bych
na nich uspět. Rád bych se ale více věnoval marketingu a mediální činnosti,
abych sportu i sobě vybudoval nějaké hodnoty, na kterých by se dalo do budoucna
stavět.
Pohlcuje vás s přibývajícími
úspěchy také nějak i byrokracie?
Nemůžu říct…zatím ne.
Nedávno vás spolu
s ostatními olympioniky přijal prezident Klaus. Po oficiální části jste se
odebrali za prezidentem do salónku, kde jste strávili pár minut sami bez
novinářů, fotografů i kameramanů. Prozradíte, co jste si tam povídali?
Pan prezident je inteligentní
člověk a bylo znát, že se ve sportu vyzná. Povídali jsme si o tom, co není
v televizi při sportovním přenosu vidět, o mediálním obrazu sportovců a
podobně. Konkrétnější nebudu… (smích)
Píšete bakalářskou práci na
téma „Historie moderního pětiboje na olympijských hrách“. Existuje ještě něco,
co vás o historii tohoto sportu překvapilo? Co jste nevěděl či považujete za
pozoruhodné?
Informací, které jsem nevěděl,
byla veliká spousta. Vždycky mě tohle téma zajímalo a možná také proto, že
nikde nebyly k nalezení žádné pořádné a ucelené informace. Přestože jsem ve své kariéře zažil
několik změn v pravidlech pětiboje, překvapilo mě, jak obrovské množství
změn se za těch posledních sto let učinilo.
Plánujete práci vydat i knižně.
Přidáte nějaké zajímavosti ze zákulisí tohoto sportu, na které by se čtenáři
mohli těšit?
Nemyslím. Rád bych, aby to bylo
opravdu o tomto sportu a ne o jeho zákulisí, i když může být zajímavé. Pro
zákulisní pikantnosti budou muset čtenáři sáhnout po jiné knížce. Jsem
především sportovec a taková bude i moje publikace.
Děkuji za rozhovor.
Text: Hana Robinson
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Oblečení: LERROS www.lerros.cz
Obuv: SALAMANDER www.salamander.cz
Vytvořeno ve spolupráci
s Žofín Garden www.zofingarden.cz
Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-9-2012-1.html
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
