„Můj
sen: nebýt osobně u každé koruny, kterou vydělám…“ Jiří Štědroň
Své první angažmá po absolvování
studia herectví na JAMU dostal v divadle Večerní Brno. Poté odešel do Prahy,
kde působil rok v divadle Apollo. Zpíval s orchestry Karla Vlacha, Josefa
Votruby či Karla Hybše, vystupoval v televizi i na divadle, spolupracoval s
rozhlasem, natočil mnoho písniček. Setkání s Jiřím Štědroněm si nenechte ujít
v rámci představení pražských divadel Semafor a Hybernia.
Váš tatínek byl hudební
pedagog, strýc muzikolog. Je to pro zpěváka jednodušší, nebo zavazující?
Tatínek
byl houslista. A strýc byl muzikolog. Celá naše rodina byli muzikanti. Takže
jsem to vnímal jako osud, ale nějak mi to nepřipadalo zvlášť výhodné. U nás se
odjakživa muzicírovalo, jediný já jsem byl takový nešika a pořádně jsem se
nenaučil na žádný nástroj. A ne, že bych
se nepokoušel. Musel jsem. Dodnes cítím, jak mě tatínek mlátí po prstíčkách
smyčcem, když jsem nevzal dost šikovně do ruky housle. Hrát jsem se nicméně
nenaučil, hrát se mi nechtělo a nechtělo, dokonce jsem měl takový trik, že jsem
paní učitelce Říhové, klavíristce, předstíral poruchu zámku na aktovce, nemohl
jsem vyndat noty, takže hodina odpadla. Takový jsem byl hajzlík. Teď toho
lituji, jako už mnohokrát v životě, ale stalo se. Umím
se jakž takž doprovodit na kytaru, vybrnkat melodii na klavír a to je tak
všechno.
Chtěl
jste být vždy zpěvákem, nebo jste se chtěl stát i něčím jiným, například
učitelem?
Ne,
to jsem nechtěl nikdy. Já si pamatuji, že když mi bylo deset, tak jsem
překvapil rodinu. Chtěl jsem jít na vojenskou školu v Moravské Třebové. To byla
taková ta škola, kde chudáčkům desetiletým chlapcům dají uniformičky. Já jsem
se do toho úplně zbláznil, ale naštěstí mi to naši zakázali. Ani nerozmlouvali,
prostě rovnou zakázali pod pohrůžkou, jestli o tom budu ještě dál mluvit, že se
mi stane něco hrozného. To je, pokud si vzpomínám, jediný takový truc, kdy jsem
jaksi odmítal být něčím jiným než hercem,
ano, chtěl jsem být hercem. A od
herectví byl jenom krůček k muzice,
přesněji ke zpívání, nicméně dnes jsem zase herec a hraju, přiznávám,
někdy dokonce radši, než zpívám. Veřejnost asi neví, taky proč by měla vědět,
že jsem se jen vrátil k původnímu oboru. Celá léta jsem byl považován spíš za
zpěváka.
První
skladbu jste nahrál s orchestrem Gustava Broma. Jaký byl Gustav Brom jako
kapelník? Byl to člověk přísný, nebo to byl člověk, který vyhledával talenty?
Já
jsem měl vlastně štěstí na takové lidi. Jak z Brna, tak z Prahy. Mezi
Brňáky to byli například Milan Chladil a Gustav Brom, což byli dva velmi přímočaří
a pragmatičtí lidi. Já jsem spíš takový romantik, který se až poté začne
zabývat detaily a dopady, oni byli realisté. Oba na mne velmi zapůsobili.
Podobně silný vliv na mne měl i „strejda“ Vlach a Václav Hybš. Byla to hračka,
jít životem s takovými lidmi. Naučili mě praktickému přístupu
k vystupování, natáčení i angažmá vůbec. My jsme spolu vlastně neměli
žádnou smlouvu. Teprve po ústní dohodě o repertoáru a konkrétních vystoupeních
do věci čistě formálně vstupovala agentura. A co se udělalo práce!
Karel
Krautgartner byl také jedním z velkých dirigentů. S tím jste se
setkal?
Ne,
na Krautgartnera jsem neměl štěstí, v době, kdy jsem přišel do Prahy, převzal
popovou agendu rozhlasového orchestru spíš Josef Vobruba. A na toho mám taky
jen nejlepší vzpomínky. Podobně jako na Václava Zahradníka, který posléze vedl
podobnou kapelu v televizi…
Poté jste nastoupil do
divadla Apollo, to znamená Karel Gott, Jiří Štaidl… Jaké tam bylo v šedesátých
letech vlastně klima?
V době,
kdy já jsem přišel, tak Karel Gott byl na legendárním zájezdu v Americe v Las
Vegas. Když se vrátil, jeli jsme velké turné po republice, v němž on byl
samozřejmě hlavní hvězda. Ale první část toho roku, tu podzimní část, jsem
prožil v prostředí, řekněme, zmenšeného Apolla. S Jirkou Štaidlem, Petrem
Spáleným, Pavlínou Filipovskou, Yvonne Přenosilovou a Karlem Hálou. A bylo to
hrozně hezké období, protože jsme dělali i trošku něco jiného než jenom
písničky. Pokoušeli jsme se o určité divadelní formy. Přivedl jsem do Prahy
Jana Schmida z tehdy liberecké Ypsilonky a on s námi secvičil Sněhurku a jedenáct trpaslíků. Pochopitelně tím svým nezaměnitelným rukopisem. A je
fajn, že za… kolik je to vlastně let… to bylo v roce 1967, tak asi 45,
znova spolupracujeme. Hostuju v jedné inscenaci Studia Ypsilon.
Jaké byly začátky
v divadle Apollo a váš příchod do Prahy?
Divadlo
Apollo bylo pro mě fascinující, až na to, že jsem v Praze neměl kde bydlet. Sedíme
v Dejvicích a tady kousek, o dvě ulice dál, mi tatínek Karla Gotta sehnal
takový penzion. Do té doby jsem bydlel v Redutě. Ve špeluňce kdesi za
barem. Spal jsem tam do „L“, protože jsem se tam nedokázal natáhnout. Musel
jsem vždycky počkat, až skončí provoz, takže toho spaní skutečně nebylo moc. Ale
byl to rytmus, který člověk může a dokonce musí zvládnout, když je mu
pětadvacet a chce něco dokázat.
Nedá se zapomenout na
pohádku Popelka, která byla na
dlouhou dobu určující pohádkou. Jaké bylo setkání s Ladislavem Peškem,
Danou Medřickou, s panem Třískou a dalšími? Máte na to nějakou vzpomínku,
třeba z natáčení?
Mám
z toho takový nesmírně krásný pocit. Odjakživa trpím úctou
k osobnostem. Pro mne to natáčení s paní Medřickou a pány Benešem,
Peškem, Prachařem bylo naprosto něco úžasného. To byli velikáni, pro něž ovšem Popelka byla jedním úkolem z řady,
rozhodně neměli důvod, brát to tak osudově, jako já. Chovali se ke mně
naprosto vzorně, přátelsky, až jsem z toho býval vyveden z míry. Byla to velká
škola. Vzor, jak bych se k mladším kolegům chtěl dnes chovat i já…
Jak vás a váš život
ovlivnila spolupráce s takovými lidmi?
Vzpomínek
na to natáčení mám pochopitelně řadu. A nejenom příjemných. Třeba jednou jsem
omylem vyslechl – byly tam na Národním výboru v Průhonicích, kde jsme točili
exteriéry, paravány vytvořeny jakési šatnové kóje – rozhovor dvou významných
herců, který se velmi neuctivě týkal lidí z popmusic. Uvědomil jsem si
přehradu, kterou oni cítí mezi Národním divadlem a námi, popovou šmírou a
pamatuju si, že mě to moc mrzelo. Ani nevím, jestli to přetrvává, možná už ani
ne, ale v paměti to mám… Snad i proto jsem se celý život snažil zachovávat i na
zájezdech a v podmínkách leckdy krutých, o jakých se kolegům z předních scén
nesní, aspoň ty nejzákladnější profesionální principy. A věřte, umím si dnes
upřímně vážit vlastního stolku, židle a šuplíku, které posledních dvanáct sezón
mám v Semaforu.
Další hvězdou pohádky byla tehdy mladá herečka Eva Hrušková. Jak
na vás toto setkání zapůsobilo?
Evička byla tenkrát velmi mladá, bylo jí
sedmnáct. Vídáme se poměrně často, protože mým častým
kolegou je Jan Přeučil, její současný manžel. A tak sleduji, jak roste, tedy
ona neroste, je pořád stejně maličká, ale jak dospívá do zralé krásy.
Tenkrát to bylo takové děťátko, které, jak sama později přiznala, bylo do mne
trochu zakoukané. Já jsem na to nijak nereagoval, spíš mě to uvádělo do
rozpaků, měl jsem syna, byl jsem téměř o deset let starší, ženatý. A ona
tenkrát ještě zdaleka nebyla ženská. Bylo to velmi půvabné stvořeníčko, které
nepochybně dokázalo během těch následujících desítek let, že za něco stojí.
Je pro zpěváka výhoda,
když si píše hudbu a text sám? Psal jste si někdy hudbu a text, nebo jste se
spoléhal na kolegy hudební skladatele a textaře?
Texty
jsem si psal odjakživa, muziku až v poslední době. Dlouho jsem spoléhal na
ty, kteří to umějí líp, na profíky. Ale ukázalo se, že to možná byla chyba.
Přece jenom člověk dokáže sám sobě přinést kvalitu a nápady, jaké nikdo zvenčí
nemůže. Šel jsem až tak daleko, že jsem napsal dvě hry s vlastními písničkami,
jedna se hrála, svědkové říkají, že úspěšně, v Semaforu, jedna čeká na, zdá se,
brzkou realizaci. A mám na skladě i řadu dalších skladeb. Jen si pochopitelně
netroufám aranžovat, to by byl marný boj. Na to řemeslníky potřebuju.
Vedete
si nějaký přehled o tom, kolik písniček jste nazpíval?
Víte, já nejsem žádný archivář, tedy
povahou. Takový Jiří Suchý ten má všechno kompletně popsané, zarchivované,
takže během několika minut dokáže najít, kde jaká písnička byla vydána,
nazpívána. To obdivuju. Tohle já nemám. Aniž bych se rozsahem a úrovní tvorby
chtěl k Suchému přirovnávat. Nikdy mi to, co jsem udělal, nepřipadalo zas až
tak důležité. Vždycky mě zajímalo to, co teprve udělám… Nedávno jsem ovšem
narazil na pána, který moje „pecky“ mapuje, dokonce se mu některé snad i líbí, navíc
snad prý mají i jakousi sběratelskou cenu a ten mi poslal seznam. Tedy těch
věcí, o nichž on sám ví. Chtěl, abych mu doplnil některé údaje. A já jsem si je
pro zajímavost i spočítal. Vyšlo mi, sám jsem skoro nevěřil, hodně přes
tisícovku. Vlastně není ani divu. Vždyť já jsem natočil svou první písničku v
brněnském rozhlase, byly to Kainarovy Sedmikrásky
nad Brnem, už v roce 1959. V šedesátém jsme točili Skoumalovy a Uhdeho
písničky s Ixkou (brněnské
avantgardní divadlo X62 – pozn. red.),
v jednašedesátém jsem zpíval v prvním televizním pořadu z Brna, a tak to
šlo dál a dál…
Po sametové revoluci se
společnost od české muziky hodně odkláněla. Jak to vnímáte vy? V té době
hodně lidí chtělo slyšet zahraniční umělce a muziku. Dnes se to vrací spíše
k české muzice. Jak to vidíte vy jako zpěvák?
Já to moc nevnímám. Jen jsem si povšiml, jak všechny ty děti v nejrůznějších soutěžích
většinou zpívají anglicky, což je myslím škoda. Navíc většinou zpívají špatně anglicky.
Do toho mi ovšem nic není. Jen mě mrzí, že se ochuzují o sdělení myšlenky v
rodném jazyce. Angličtina, pravda, zdánlivě zpívá sama, ale hledat dobrou
českou písničku, to je přece výzva! Trendy
si posoudit nedovolím. Jsem rád, že na má vystoupení si zatím vždycky nějací
lidé cestu najdou, jinak, pardon, ať se s tím každý popere, jak umí…
Foto: Robert Vano
Po revoluci se hodně
zpěváků a herců vrhlo na podnikání. Vy jste se stal kreativním ředitelem
reklamní agentury. Co vám dalo podnikání?
Dalo
i nedalo. Zajímavé nepochybně bylo. Možnosti v roce devadesát, pokud šlo o
podnikání, byly mnohem, ba neporovnatelně barevnější než předtím. Zkusila nás
to řada, možná všichni. A
reklama? Reklama v pravé „Ogilvyovské“ podobě tady neexistovala. Američani to
mohli i nás, lidi kolem padesátky, učit od píky. Pak se to zvrtlo, do ruky to
vzali ti se smyslem spíše pro kšeft než pro kreativitu. Ale zažil jsem s
reklamou i pěkné časy, poznal pár zajímavých, kvalitních lidí. A aby vše
zůstalo v rovnováze, i zhruba stejný počet vyčůránků. Říká se, dobrá reklama
prodává a cynici dodávají: ale špatná taky. Když jsem měl pocit, že cynici jsou
v převaze, z reklamy jsem uprchl.
Působíte takovým
klidným a vyrovnaným dojmem. Jste takhle klidný pořád?
No, faktem je, že klidný asi jsem. Bylo by smutné, kdybych v sedmdesáti už
nebyl klidný, to bych byl pošetilý stařík. Neříkám, že se nenaštvu. Ale jsem
určitě mnohem klidnější, než jsem býval.
Foto: Robert Vano
Měl
jsem na mysli, že působíte jako gentleman, i na ženy… Tak trochu ve stylu
Oldřicha Nového.
Tak děkuji za poklonu. K tomu
člověk musí dospět, tak snad se mi to nějak povedlo.
A
vaše další plány do budoucna?
Muzikál
v Hybernii. Teď máme chvilku pauzu a znovu na to skočíme v polovině srpna. Na
to se rozhodně těším. Jmenuje se to Kapka
medu pro Verunku. A je to podle mého velice zdařilý muzikál. Držím jemu i
mně palce, hlavně, aby se líbil divákům. Na podzim začneme zkoušet Suchého
novou hru, nechci prozrazovat, ale téma je navýsost aktuální. Blaničtí rytíři.
Autor, předávaje mi text, řekl: „Snad poznáš, co bys tam měl hrát!“ A skutečně,
poznal jsem, jedna role se tam jmenuje
rytíř Štědroň. Je příjemné, být zvěčněn v díle klasikově… No
a teď jsem odevzdal rukopis další své knížky. Vlastně jsem neřekl, a vy jste se
neptal, že taky píšu beletrii. V květnu mi vyšla novela Jak se dělá hvězda. A jak tak zjišťuju, lidi ji zaplaťpánbůh čtou.
To byl vždycky můj sen: nemuset být osobně u každé koruny, kterou vydělám…
Děkuji za rozhovor.
Text:
Pavel Veselý
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Oblečení a obuv: BANDI VAMOS – Pánské obleky www.bandi.cz
Styling: Eva Šebestová
Foceno v divadle Semafor www.semafor.cz
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: Magazín Best of www.ibestof.cz
