Jaroslav Kyzlink – dirigent

Jaroslav
Kyzlink se narodil v moravské metropoli, kde vystudoval dirigování sboru a
orchestru na Janáčkově akademii múzických umění. Od roku 1992 působil v
Janáčkově opeře v Brně nejprve jako sbormistr, od roku 1996 jako dirigent, v
letech 2001–03 jako šéfdirigent a umělecký šéf. V letech 2004–06 byl
šéfdirigentem Slovenského národního divadla v Bratislavě, v sezóně 2012–13 také
v opeře Národního divadla v Praze, kde nyní působí jako stálý host. Od sezóny 2014–15
je šéfdirigentem Slovinské národní opery Lublaň. Spolupracuje s mnoha
symfonickými orchestry, hostuje na festivalech doma i v zahraničí. Opakovaně je
zván k nastudování nejrůznějších hudebních děl do operních domů v Japonsku,
Dánsku, Německu, Řecku a v dalších zemích. Jako hostující profesor působí od
roku 2006 na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě.

 

Můžete
se letmo zmínit o svém dětství a o své rodině? Vaším dědečkem byl významný
muzikolog prof. Bohumír Štědroň. Myslíte si, že jste vztah k hudbě zdědil? 

To, že si každý neseme
nějakou genetickou výbavu od našich rodičů a prarodičů, je jasné. Sobotní
návštěvy u dědečka, který hrával ve svém domácím obleku na klavír, anebo se
mnou a bratrem maloval nějaké noty, patří k mým prvním vzpomínkám z
dětství. Za stejně důležité považuji, kdy a jak se vztah a eventuálně nějaký
talent probudí. Pro mne tímto impulsem bylo účinkování v dětském sboru
Kantiléna – dodnes se všemi tehdejšími „kolegy“ na sbor i sbormistra Ivana
Sedláčka vzpomínáme. Aniž jsme si to tehdy uvědomovali, získali jsme řadu
podnětů, které nyní ve svých profesích úročíme.

 

Musí
podle vás mít člověk hudební nadání od narození v krvi, nebo se dá talent
a dovednosti získat třeba studiem a prací? 

Dá se nestudiem a neprací
úplně zahodit! Ale „v krvi“, nebo jinde, to mít člověk musí. Přijde mi
vždy až líto každého umělce, který cvičí a snaží se do úmoru a je to – v dobrém
– vidět nebo slyšet. Ale pak na jevišti nebo při koncertě stejně „někdo to dá a
někdo nedá“ – neměřitelnost je na umění přece tak krásná. Ale okřídlené heslo
všech flákačů „cvičí jen netalentovaní“ rozhodně nepodepisuji!

 

Jako
šéfdirigent jste kromě Brna poznal také Slovenské národní divadlo v Bratislavě,
pražské Národní divadlo a nyní nově Národní divadlo v Lublani. Jste šéfovský
typ? 

To asi není otázka na mne,
každý definici šéfovského typu vnímá rozdílně. Je pravda, že mě mimo hudby
samotné zajímají i věci okolo – nejen organizační, ale i jakési budování
repertoáru, značky a souboru. Říkám si, pokud po těch lidech něco chci a
vyžaduji výkony, mám i odpovědnost za to, kolikrát a co hrají a zkouší, jaké
mají k tomu podmínky apod. Bohužel, v našich vodách jste často mezi
dvěma či více kameny, protože ze strany vedení či zřizovatele vás jako šéfa
tlačí úplně k jiným krokům a poměr mezi odpovědností a pravomocemi je
mnohdy tolik nevyvážený, že se zdá někdy lepší přijít jako host, udělat svoji
práci a s úsměvem zase pokračovat dál. Ale nevzdávám to … zatím.

 

Na
kterou svoji operní inscenaci nejraději vzpomínáte? 

Mám jich spoustu rád, a
pokud si mám jednu vybrat – určitě na Janáčkovu Jenůfu z roku 2004, kterou režíroval David Pountney – na
spolupráci s ním, na fakt, že se tehdy vůbec podařilo kooprodukci s vídeňskou
operou zrealizovat, na legendární sólistku Anju Silju, která Kostelničku
zpívala tehdy naposledy i na ostatní sólisty a celý tým. A pak je to také Káťa Kabanova se Zdeňkem Kaločem, pro
kterou nám scénu ze dřeva vysochal Vladimír Preclík. Nebo úžasná Brittenova
opera Peter Grimes, kterou jsem
v roce 2005 nastudoval ve Slovenském národním divadle. A také Mozartova Kouzelná flétna – nejprve
s režisérem Janem Kačerem v Brně před patnácti lety a letos
s Vladimírem Morávkem v Praze.

 

Které
nové premiéry jste v poslední době připravil a které vás v nejbližší
době čekají? A budete v příští sezoně něco nového dirigovat v Praze? 

V letošní sezoně mám
nová nastudování krásně „chronologicky“ i stylově seřazena. Po Gluckově Orfeovi v Lublani jsem nastudoval
již zmíněnou Mozartovu Kouzelnou flétnu
ve Stavovském divadle, nyní připravuji Bizetovu Carmen opět pro Lublaň a ihned následuje Pucciniho Tosca pro Brno, na léto je
plánována nová produkce Janáčkovy Jenůfy
pro Dánskou národní operu. V další sezóně bude moje spolupráce se souborem
Opery ND pokračovat, nastuduji operu Julietta
od Bohuslava Martinů. Jsem moc rád, že naše náklonnost se souborem je
oboustranná, velmi si toho vážím a těším se na každý další večer.

 

Jak
hodnotíte současný stav naší první scény pod novým vedením v čele
s Janem Burianem? 

Na hodnocení je jistě brzy, leccos
zatím jen napovídají určité dílčí kroky. Ale všichni v Národním divadle i
celá divadelní veřejnost očekávají, co bude následovat a jaká vize organizace
naší první scény bude představena a postupně realizována. Velmi důležitým bodem
bude jistě řešení situace s plánovanou rekonstrukcí budovy Státní opery –
to, jak bude organizován po jejím uzavření operní provoz v Praze, jistě
mnohé napoví.

 

Na
co byste rád pozval diváka, který si dosud do opery nenašel cestu? 

Myslím, že zrovna Mozartova Kouzelná flétna v kouzelném
Stavovském divadle je pro prvodiváka určitě dobrý tip, nebo Smetanova Prodaná nevěsta či Verdiho La Traviata v Národním divadle.
Všichni bychom rádi jistě prolomili u nás rozšířený mýtus, že Janáček je
složitý a nějak „se na něj nechodí“ – v zahraničí je o jeho opery enormní
zájem, jsou skvěle napsané, strhující, nejsou dlouhé. Takže další tip pro vaše čtenáře:
do Národního divadla na Janáčkovu Její pastorkyni
neboli Jenůfu!

 

Ve
vaší profesi je asi důležité působení i v cizině, neustálé hledání,
zdokonalování se… 

Máte pravdu, tak jako
v každé profesi. Rozhled, možnost jakési konfrontace a hledání kontextu jsou
nezbytné. Nelze se uzavřít v menším či větším divadle a tvrdit sám sobě i
svému okolí, že to tady děláme nejlépe. To je v umění ještě nebezpečnější než
v jiných oborech.

 

Dirigujete
pouze opery, jak vnímáte rozdělování dirigentů na operní a symfonické? 

Je pravda, že někteří
kolegové se opeře vyhýbají, nerozumí zpěvákům a hlasu. Ale je to otázka určité
specializace, tak jako někteří dělají lépe hudbu soudobou, jiní třeba pouze
baroko. Nějaké paušální škatulkování odmítám. I když je v současnosti těžiště
mé práce v operních domech, rád pracuji se symfonickými orchestry na čistě
instrumentálních programech, nebo diriguji díla předromantického období – je to
nádherné a osvěžující moci střídat století, obsazení i hudební formy.

 

Jaké
máte dirigentské vzory, posloucháte ještě vůbec operní nahrávky?

Pokud mám čas, rád si
poslechnu živé historické záznamy práce „starých“ dirigentů – např. Tulio
Serafin, Francesco Molinari-Pradelli – je fascinující, jak ctili text a notový
zápis a jak jsou tato provedení „staré školy“ stylově čistá a precizní, přitom
nikoli chladně „zvukově vytříbená“, jako některé moderní nahrávky.
Z českých dirigentů velmi ctím Ančerla, Kubelíka, velmi rád bych zblízka
poznal práci dirigenta Františka Neumanna, který mezi válkami řídil nejen
všechny Janáčkovy opery, ale i celý soubor a později brněnské divadlo.

 

Je
známo, že dirigenti na hranice důchodového věku příliš nedbají. Určitě je
v nich cosi, co je žene neustále dopředu. 

Máte pravdu, že se říká, že
naše povolání je vhodné pro dlouhověkost. Na druhé straně spoustu dirigentů
odnesli přímo z pódia! Nevím, co žene dopředu kolegy, každého asi něco
jiného. Mě moje práce baví a většinou i těší, pokud nebudu mít příliš akutní
tenisový loket, rád budu dirigovat ještě hodně dlouho.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Vladimír Stibor

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci
s restaurací Mlýnec www.mlynec.cz

Korektura textu: Vladana
Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín
Best of www.ibestof.cz