Literát takového
formátu, jako je Jiří Suchý, patří k lidem, kteří se příliš neohlíží, aby
žili ze vzpomínek. Jeho neustávající činností je každé další dnešní
představení, snaha naplnit sál divadla Semafor,
psát poutavé a současně ekonomicky únosné hry, které mají především společné
to, že se lidé v divadle budou smát. Ostatně to mají jeho diváci napříč
generacemi společného. Rozplakat dokáže prý i cibule. A tak s laťkou sám
sobě vysoko nasazenou nepřestává Jiří Suchý usilovat o naši radost a smích.
Jaké ctnosti, jimiž
jste byl obdařen, v životě nejvíce uplatňujete a staly se
nejužitečnějšími?
Že bych byl obdařen větším množstvím ctností, nelze říct.
Ale pár jich mám. A dvě si hýčkám. Velkorysost, neboli mávnutí rukou nad malichernůstkami
– malé věci řešte ruky mávnutím se
dokonce zpívá v jedné mé písni – a pak trpělivost.
Kolik byste napočítal
lidí, měl-li byste počítat opravdové přátele ve vašem životě?
Vím bezpečně o třech. Ale asi jich bude i víc.
Dá se práce a
přátelství úspěšně kloubit? Jak se to propojuje vám?
Jeden z výše uvedených přátel je Jitka Molavcová. A
spolupracujeme už třiačtyřicet let.
Máte to z domu
do divadla doslova kousek. Kde trávíte v poměru více času?
Je to asi jedna ku jedné.
Patříte k lidem,
kteří usínají s čistou hlavou, nebo stále analyzujete a tříbíte nové
nápady?
Už jsem se naučil usínat s čistou hlavou.
Jak se vám po letech
ředitelování divadla Semafor daří
udržet programovou nabídku?
Viďte.
Ani Semaforu se nevyhnula značná finanční
omezení. Jak se to odrazilo na provozu divadla?
Museli jsme stáhnout z repertoáru sedm her a nahradit
je jinými, ve kterých místo 26 účinkujících je jich jen pět nebo tři.
Vaše představení
navštěvují diváci různých generací. Co podle vás ale mají společného?
Chodí k nám diváci, kteří se potřebují občas zasmát.
Jaké role se vám
hrají nejlépe a které jsou pro vás problematičtější?
Jelikož si píšu role sám, píšu si takové, které mě baví
hrát.
Zažil jste nějakou roli, kterou jste hrál vyloženě nerad?
Obvykle jsou to role z her, které už jsou na repertoáru mnoho let.
Můžete říct o nějakém semaforském představení, že je kontroverzní?
Jestli je kontroverzní to představení, které jsem považoval za skvělé, a publikum rozhodlo, že tomu tak není, pak jsem to zažil za třiapadesát let Semaforu třikrát.
V jednom
dokumentu, který byl z Osvobozeného
divadla, jsem slyšela Jana Wericha říkat: „Po smíchu přichází pláč. Ale nad
čím chcete plakat?“ Povedlo se někomu rozplakat vás na divadelních prknech, a
pokud ano, proč to bylo?
Pláč na scéně není zrovna má doména. Dojetí občas ano.
Například když Jitka Molavcová zpívá píseň Můj
pes.
Je těžší lidi
rozplakat, nebo rozesmát?
Rozesmát. Rozplakat dokáže i cibule.
V divadle Semafor jste režisérem a je asi zbytečné
ptát se, jak se lidem pod vaším vedením pracuje. Ale co jiný režisér,
z čeho by u vás jako herce měl největší radost a v čem byste
naráželi?
Pokud bylo třeba řešit nějaký problém, pak to byla
skutečnost, že jako autor jsem měl jinou představu, než měl režisér. Ale
nakonec jsme se vždycky dohodli.
Těší vás, když se s vámi diváci a přátelé chtějí po představení vidět? Někdy slýchávám, že herci jsou unavení a je to pro ně obtěžující…
Po představení se snažím brzy zdrhnout, pokud možno zadním
vchodem.
Kdo přišel na nápad
vyrobit tapety z vašich textů a polepit jimi divadlo?
Je to nápad pana profesora Meleny, autora interiéru našeho
dejvického divadla.
Ve foyeru mohou hosté
divadla vidět kostým Voskovce a Wericha. Jak jste k němu přišel?
Divadlu ho věnoval Filip Voskovec, který v našem
divadle pracoval jako jevištní technik. Ty kostýmy z Vest pocket revue jsem objevil ve staré skříni na venkovském sídle
rodiny Voskovců na Sázavě.
Uvažoval jste někdy o tom, že byste v domě pana Wericha vy sám žil?
Ne.
Je pravda, že jste byl nějakou dobu osobním řidičem pana Wericha?
Nabídl jsem mu řidičství na nějaký čas, když jsme se zbavili našeho společného tajemníka,
který ho třikrát týdně vozil do nemocnice. To se stalo po našem mnohaletém přátelství.
To zní jako příběh ze Sicílie…
Zbavili jsme se ho. Byl to vůl a zloděj a tak si koledoval o výpověď.
Jakým způsobem vám
Jan Werich ovlivnil život? V čem si jej připomínáte vy sám?
O tom jsem už napsal nesčetné množství článků do novin a
s bratrem Ondřejem dokonce i knihu. Nelze se totiž o tom rozepsat jinak
než sáhodlouze.
Jak jste se cítil
s Janem Werichem v soukromí, u něj doma na Kampě?
Z počátku tréma, později přátelská atmosféra.
Jakými věcmi se
v domácím prostředí rád obklopujete, uchováváte si je?
Nejrůznějšími předměty, které mi nabídl život a které mě
něčím zaujaly. Ledacos se poztrácelo, ale to nejdůležitější schraňuju jako oko
v hlavě.
Patříte k lidem,
kteří si soustavně své nápady zapisují? Nosíte zápisník?
Ukládám si nápady do počítače, a když píšu novou věc, tak
tam občas zalovím.
Jak uspokojivě a
dostatečně z vašeho pohledu se hrají vaše písničky v rádiích?
Český rozhlas 2 si
denně vzpomene na naši starší písničku. Náš současný repertoár se ale do
sdělovacích prostředků dostane jen zřídka.
Které písně kdy
nejvíce podléhaly cenzuře?
Písničky z roku 1968. Člověk to zní hrdě, Proti
všem, Pudivín a další. Jejich
názvy už dnes něco napoví jen těm, co si pamatují.
Co reklama a texty
písní – bylo potřeba ji propojit, jak se vám s tímto elementem pracuje?
Protože mým původním povoláním byla reklamní grafika a
pracoval jsem v ateliérech Propagační
tvorby, mám k reklamě kladný poměr. V roce 1960 jsme s Jiřím
Šlitrem napsali písničku Barvy – laky,
což byla asi jediná reklamní píseň v dobách reálného socialismu.
Jaký je váš názor na
současné autory divadelních textů a na jejich texty samotné?
Divadlo mě zaměstnává tolik, že je mi odepřeno sledovat
práci jiných textařů. Ale občas zaznamenám i vynikající práce a občas hrozný
slátaniny. Ale není mým zvykem veřejně komentovat práci mých profesních kolegů.
Jaká zahraniční
tvorba vás nejvíce láká a dříve i přitahovala?
V šedesátých to byly americké songy, které vysílala
stanice AFN Munich. Dneska sleduji
britské a americké muzikály.
Jste hodně komunikativní
člověk? Řekl byste to sám o sobě?
Jestli být komunikativní znamená, že si rád s každým
povídám, tak jsem komunikativní.
Za jakým účelem vás
lidé nejčastěji obecně vyhledávají? Patříte k „lidem-vrbám“?
Kupodivu vrbou už jsem daleko míň, než jsem býval. Asi je to
tím, že si mé okolí uvědomuje, že mám svých starostí dost. Jinak jsem denně
vyhledáván za účelem autogramů.
Jak vypadal váš vztah
s Milošem Formanem před projektem Dobře
placená procházka a jak po jeho uskutečnění?
Před projektem Dobře
placená procházka byl Miloš Forman stálým hostem neboli štamgastem
v hledišti Semaforu a po
projektu taky. Akorát nás teď dělí ten oceán, takže se vídáme, když jeden
z nás oceán překlene.
Co byste tvorbě pana
Formana vytknul, pakliže by šlo o konstruktivní kritiku?
Nic. Tvůrcům jeho formátu se nevytýká.
Jakých věcí si
nejdříve všímáte na projektech jiných lidí?
U každého díla mě zajímá hlavně to, s jakým úsilím a
s jakou poctivostí bylo vytvořeno. A teprve o hodně později jeho
nedostatky. Vím z vlastní zkušenosti, že se všechno nemůže podařit, a vím
taky, jak je snadné nad tím ohrnovat nos.
Kdo jsou lidé, kteří
vám v životě zásadně pomohli? V jakém vztahu k vám byli či jsou?
Byli to zpočátku úředníci, kteří pomohli na svět Divadlu Na Zábradlí a jiní zase Semaforu, byli to dokonce i lidé ve
vysokých stranických funkcích KSČ, kteří z lásky k našim písničkám
dokonce občas zrazovali stranu. Byl to ale i mecenáš, který když nás postihla
nemilost magistrátu, věnoval nezištně divadlu značné částky. A jsou to dodnes
diváci, kteří se večer seberou a jdou do konzervativního, a tudíž nemoderního
divadla, aby tu prosmáli zbytek dne.
Na co upínáte svoji
mysl v poslední době nejčastěji?
Na příští sezónu, pro kterou bude třeba napsat novou
komedii.
Děkuji za rozhovor.
Text: Michaela Lejsková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Vytvořeno ve spolupráci s divadlem Semafor www.semafor.cz
Korektura textu: Alžběta Strnadová
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz