Chtělo
by se říci, že je téměř na vrcholu kariéry. Je však jasné, že o tomto muži
ještě uslyšíme. Devětadvacetiletý barytonista Filip Bandžak má za sebou laureátství
v mnoha prestižních světových soutěžích. Vystudoval náročnou Ruskou akademii múzických umění (GITIS) v Moskvě a
od té doby jeho kariéra a láska k oboru prudce stoupá.
Kdy
jste si uvědomil, že máte skvělý hlas, kterého je „v koupelně škoda“?
Rozhodně to nebylo
ze dne na den. S hudbou jsem se začal sbližovat od útlého věku. Už ve
svých čtyřech letech jsem přišel ze školky s tím, že chci chodit na housle…,
a tak jsem se po vzoru svého dědečka začal učit hrát na housle na tehdejší Lidové
škole umění, kde jsem později navštěvoval i literárně-dramatický kroužek, začal
jsem zpívat v tamním dětském pěveckém sboru, hrál v několika orchestrech. Velice
rád jsem chodil do Kühnova dětského sboru, kde jsem záhy zpíval titulní roli
dětské opery Brundibár, se kterou
jsme vystupovali i v Berlíně a ve Varšavě. To vlastně byly mé první pěvecké
krůčky v zahraničí, poté i v pražském Národním divadle.
Kolik
vám bylo let?
Deset. Nešlo ale o
nějak velké role. Díky nim jsem však získal mnoho zkušeností a ukázal jsem, že
se v tomto prostředí umím pohybovat. S Kühnovým dětským sborem pod
vedením nezapomenutelného pana profesora Chvály mám krásné vzpomínky nejenom z
letních soustředění, ale i z našich zahraničních vystoupení, především pak
z Francie, Španělska, Singapuru, Malajsie…
Nepřišel
jste tímto tak trochu o dětství? Měl jste čas i na obyčejné klukoviny?
To víte, že nepřišel. Dětství
jsem si perfektně užíval, v té době ještě moc nebyly ani počítače, ani internet.
Většinu volného času jsem věnoval svým koníčkům. Ale do toho jsem
s kamarády jezdil na kole, chodili jsme k sousedům na třešně, lezli
po stromech. Měl jsem krásné bezstarostné dětství, rychle ale uteklo.
Takže
mimoškolní aktivity ve vašem mládí hrály v umění důležitou roli?
Určitě. Myslím, že je
to skvělé, že jsem měl možnost už odmala chodit na různé kroužky, mnohému jsem
se tam naučil, jako vystupování před publikem, určité sebekázni, přesnosti, jak
se učit texty… Mohl jsem si vybrat, co chci dělat, čím se zabývat. Vyzkoušel
jsem si to. Moc bych přál všem dětem, aby tuto možnost měly a rodiče jim
umožnili do kroužků chodit, rozvíjet to, co je baví, vedli je k umění, které
tak obohacuje.
Bylo
tedy jasné již odmalička, že se budete věnovat hudbě? Nebo vás lákalo i něco
jiného?
Nejspíš to bylo jasné.
Co si pamatuji, vždy mne přitahovala zejména vážná hudba. Začalo to hrou na
housle, později na klavír a jen co jsem doma objevil nahrávky Beethovena,
Mahlera, Mozarta, Čajkovského, nebyly přede mnou v bezpečí, představoval
jsem si, že jsem ve filharmonii, dokolečka jsem si dost nahlas pouštěl Mozartovu
Malou noční hudbu a hrál spolu
s orchestrem… Po letech, když jsem se měl rozhodnout, co dál, bylo vlastně
rozhodnuto – zvítězila vážná hudba. Tedy nejprve zvítězilo gymnázium a až poté
profesionální studium hudby. Na akademii jsem se potom začal plně věnovat
opernímu zpěvu.
Co
říkali rodiče na to, když jste přišel a oznámil jim, že se chcete živit operním
zpěvem?
Jednoznačně mě podporovali.
Dohodli jsme se, že si nejprve udělám gymnázium, abych měl dost času se
rozhodnout. Přitom jsem ale většinu volného času trávil hrou na housle, v orchestrech,
chodil jsem na dramatický kroužek, zpíval ve sboru, v divadle. Takže víc a víc
jsem se věnoval hudbě. Podpořili mě i ve výběru studia v zahraničí, na
Ruské akademii múzických umění, kde jsme studovali nejenom operní zpěv, ale i
herectví a veškeré disciplíny s tímto spojené, včetně šermu, baletu, ale i
muzikálu a operety. Měl jsem velkou možnost si vše vyzkoušet a opravdu si
vybrat.
Ano,
jste snad jediný Čech, který tuto školu vystudoval. Jak jste se na Ruskou akademii
múzických umění dostal?
Bylo mi, myslím,
jedenáct, když jsem v Národním divadle vystupoval v inscenaci Rigoletta, kde
jsem se seznámil i s národním umělcem Tatarstánu, barytonistou Eduardem
Treskinem, s nímž jsme později začali spolupracovat. Jednou se mne zeptal,
zdali bych se nechtěl ucházet o studium na Ruské
akademii múzických umění, na světoznámém GITISu, v Moskvě. Tehdy mi bylo
sedmnáct a myšlenka, že bych mohl studovat současně jak herectví, tak i zpěv na
jedné z nejlepších škol na světě, mě tehdy velice nadchla. Stejně jako
všichni ostatní jsem prošel všemi koly výběrového řízení a vyšlo to. Díky svému
předcházejícímu vzdělání a rozdílovým zkouškám jsem byl přijat do druhého
ročníku. Podařilo se mi získat ruské stipendium na celou dobu studia a tím
možnost v Rusku studovat.
Ruské stipendium. Bylo složité ho získat?
Bylo
to dost náročné. Tento typ stipendia, které se mi podařilo získat, byl téměř
výlučně poskytován na studium převážně přírodních věd a navíc většinou jen na
část studia. Z Čech jsem tam byl sám, a jak mi říkali, tak ani přede mnou a ani
po mně nikdo jiný z Čech tento obor nevystudoval. Můj studijní program na
akademii v té době stál desítky tisíc dolarů, takže bez stipendia bych si
o studiu mohl nechat jen zdát a ani úspěch ve výběrovém řízení by mi nikterak
nepomohl.
Jak na to období vzpomínáte?
Velice
rád. Pravda, v té době se na mne tady v Čechách koukali tak trochu
jako na blázna, divili se, proč právě zpěv, proč právě do Ruska a navíc na tak
dlouho, občas se mne i ptali, co jsem provedl. Nicméně, měl jsem velké štěstí
na pedagogy, možnost se poznat s legendami vážné hudby, se světoznámými
pěvci, stát vedle nich na jevišti, s režiséry, herci, s klasikou klasiky,
dostal jsem výbornou průpravu pro další profesionální život. Měl jsem možnost
poznat úplně novou kulturu, naučit se nový světový jazyk.
V čem je tedy tamní kultura jiná?
Téměř
ve všem. Především Rusko je multikulturní. V zemi žije mnoho národů a
národností, které se promíchaly, ovlivnily jedna druhou, každá oblast je jiná,
svá, se svými zvyky a tradicemi. Nemalý vliv má i velikost země, rozlohou
největší na světě. Jednoznačně velký vliv má jazyk. Ať přijedete do
sebevzdálenější oblasti, všichni znají ruský jazyk, jsou sečtělí, znají své
klasiky, zabývají se hudbou, rádi zpívají, hrají na hudební nástroje již od
útlého dětství, celkově jsou vedeni ke kultuře, milují divadlo. Rádi se baví
všichni dohromady, udržují si své tradice. Rusko je velice barevné, je to
krásná země nejenom přírodou, ale i lidmi. Pokud byste tam ale hledali památky
našeho typu, zámky či hrady, kostely, moc šancí nemáte. Stavby čím dál na východ
od nás jsou většinou doposud ze dřeva.
Jezdíte do Ruska i dnes?
Ano,
jezdím. Poměrně často tam vystupuji.
Jaké je ruské publikum? Je pravda, že má k opeře jiný
vztah?
Řekl
bych, že publikum je jiné. Je vnímavější, spontánnější. Opera je v Rusku
velice populární. Každé město má svůj operní soubor, stálé diváky, podporu, tím
i přístupné vstupné. Divadla jsou většinou vyprodána do posledního místa. Lidé
často překonávají značné vzdálenosti, aby se mohli podívat na své oblíbené
pěvce, umělce. Mnoho programů v televizi i v rádiu je věnováno kultuře,
vážné hudbě, mladým interpretům, kteří dostávají v médiích značný prostor,
existují programy zabývající se čistě kulturou, a to jak federální, tak i
místní.
Do Ruska jste přijel v sedmnácti letech, to znamená, že ve
škole jste se povinně rusky již neučil. Jak jste se tam dorozumíval?
Měl
jsem ruštinu krátce na gymnáziu jako nepovinný předmět, přijímací zkoušky byly
v angličtině. A když jsem přiletěl do Moskvy studovat, byl jsem schopný se
zorientovat na letišti, nakoupit si, objednat si něco v restauraci…, ale
jak si například na koleji říci o prostěradlo či povlečení na polštář, to byla
jiná. Bydlel jsem tehdy v pátém patře, samozřejmě bez jakéhokoliv výtahu a
„babuška“, která vydávala ložní prádlo, sídlila ve druhém. Na pokoji jsem si
v mém obřím akademickém slovníku našel potřebná slovíčka a prchal směrem
dolů, abych jí vysvětlil, co že to chci. Po cestě jsem ale potkal spolužáky,
prohodil s nimi pár slov a mohl jsem se vrátit hledat znovu, jak že se to
řekne. Občas pomohla pantomima, angličtina málokdy, jedině když jsem narazil na
jiné zahraniční studenty. Někteří cizinci na tom ale byli ještě hůř. Jakmile se
začali usmívat, bylo to jasné… Naštěstí toto období netrvalo dlouho. Česky
kromě mě nikdo neuměl, anglicky málo kdo a francouzsky téměř nikdo. Takže
jediným jazykem byla ruština.
Co pro vás tedy bylo nejtěžší? Byl to právě ten jazyk?
Ne,
jazyk to asi nebyl. Bylo mi sedmnáct, v té době jsem celkem dobře mluvil
dvěma jazyky, takže přechod nebyl až tak těžký. Navíc ruština byla všude kolem.
Dnes, zpětně, bych řekl, že asi nejtěžší bylo zvyknout si na jinou kulturu, jiné
zvyky, jiné vzdálenosti, vztahy mezi lidmi, náročnou školu, ohromnou konkurenci
mezi spolužáky, kteří byli velice talentovaní, takže prosadit se mezi nimi
nebylo nikterak lehké, především první dva roky jsem na sobě musel tvrdě
pracovat. Většina spolužáků se do školy dostala na druhý a další pokus,
studovala již druhou vysokou školu, takže byli výrazně starší a zkušenější než
já.
A jak vypadal studijní program?
Byl
vskutku náročný. Do školy jsme chodili šest dnů v týdnu, tedy včetně
sobot, často i svátků, začínali jsme v deset hodin dopoledne a obvykle končili
v jednu hodinu ráno, pokud v ten den nebylo představení. Dopoledne jsme
většinou trávili hlavní režisérskou částí s přípravou nových inscenací pod
dohledem vedoucí ročníku prof. Rozetty Němčinské, ihned poté
byly dvě hodiny zpěvu pod vedením pěveckých pedagogů. Mne po celou dobu studia
vedli prof. Světlana Varguzova a sólista Velkého divadla v Moskvě, barytonista
Jurij Věděnějev. V odpoledních hodinách navazovaly teoretické přednášky, večer pak šerm, akrobacie, tance a na závěr dne
hodiny soudobé historie, dějin divadla, filosofie, základů režisérské práce.
Takže s vámi v ročníku studovali také operní režiséři?
Ano.
První tři roky s námi studovali veškeré herecké disciplíny
včetně šermu, nebo třeba baletu, ale také základy operního zpěvu, aby získali
představu, co naše práce ve skutečnosti obnáší. Ve vyšších ročnících jsme my,
pěvci, vystupovali v jejich režisérských prvotinách, nad rámec našeho
studijního plánu. Pro všechny to ale byla obrovská a cenná zkušenost, my se
naučili základy jejich profese a oni naší.
Zní to velmi náročně. Zvládal jste to?
Počátky byly vskutku kruté, ale časem si na ten režim
zvyknete, nepřijde vám to, o to víc, když děláte to, co vás opravdu baví. Operní
zpěv, co do přípravy a náročnosti, je srovnatelný s jakýmkoliv vrcholovým
sportem. Musíte ustát fyzickou a psychickou zátěž, tvrdě pracovat, obstát
v obrovské konkurenci a být vždy ve skvělé formě a připraven. Mohu-li se
ohlédnout, pak škola byla celkově opravdu náročná, dala mi vskutku dobrý
základ.
Měl jste v Rusku čas i na něco jiného?
Moc
času nebylo. A pokud byl, trávil jsem ho převážně v divadle, občas
v cirkusu. Jako studenti akademie jsme všude měli vstup zdarma.
Do cirkusu? To vás lákalo?
Ruský
cirkus je úchvatný. Je to zcela něco jiného, než jsem znal z Čech. Kromě
šapitó mají v Rusku téměř v každém větším městě klasický stálý
kamenný cirkus. Navíc můj spolubydlící na koleji studoval obor režisér cirkusu,
velmi rád jsem ho doprovázel. V době, když jsem studoval, se tento obor
vyučoval jen na třech místech na světě, takže studovat tento obor bylo velice
prestižní.
Domů jste ale jezdil poměrně často, protože jste si tady
dodělával další vysokou školu. Jakou?
Nebylo
to až tak často. V Čechách jsem vystudoval psychologii. Abych mohl obě
studia skloubit, požádal jsem o individuální studijní plán, do Čech jsem tedy
létal pouze skládat zkoušky, na praxe, odborné výcviky. Jsem velmi rád, že jsem
tuto možnost měl.
Natrvalo do Čech jste se tedy vrátil v roce 2005?
Nepřemýšlel jste, že byste v Rusku zkusil svou kariéru?
Ano.
Sice jsem již během studia dostal nabídku na vystupování ze Stanislavského
divadla v Moskvě, ale v té době jsem chtěl především dostudovat
vysokou školu v Čechách, proto jsem se ihned po ukončení studia na
akademii vrátil domů, do Prahy. A navíc jsem se v té době začal
připravovat na mezinárodní dráhu a na soutěže. Velmi rád se ale do Ruska vracím.
Jaké druhy kariéry si může operní pěvec zvolit?
Myslím,
že má dvě základní možnosti. Buď být „na volné noze“ a po nastudování
repertoáru hostovat na různých scénách, nebo se zaměstnat a působit převážně v jednom
divadle. Já jsem si po krátkém angažmá prozatím vybral první možnost. Tomuto
rozhodnutí ale předcházelo porovnání se s „konkurencí“ na mezinárodní úrovni,
na soutěžích. Právě zde jsem se prvně seznámil nejenom se svými budoucími kolegy,
ale dostal jsem se i do povědomí publika, porotců, kteří jsou většinou
z věhlasných operních domů, intendantů, dirigentů, hudebních agentů…
Později jsem se s nimi setkával i na mezinárodních festivalech.
Takže pokud někdo na mezinárodních soutěžích neuspěje, pak
neuspěje ani v branži?
Myslím,
že se to takto říci nedá. Jsou vynikající pěvci, kteří se nikdy žádných soutěží
neúčastní. Jsou pěvci, kteří jsou na scéně skvělí, ale na soutěži před porotou
nemají „svůj den“ a to je odradí od dalších soutěžních klání. Je bezesporu
velký rozdíl vystupovat před publikem, které přišlo na představení či koncert,
na svého oblíbeného pěvce, na kulturní zážitek, anebo před porotou pod určitým
tlakem velké konkurence, přísné odborné komise, kdy máte pouze jednu šanci
uspět. Já si ale myslím, že soutěže jsou výbornou zkušeností, kdy máte
neopakovatelnou možnost zjistit, jak na tom opravdu jste, kde máte rezervy, a porovnat
se s konkurencí.
Jak se na takovou soutěž člověk dostane? Může se přihlásit
každý?
Záleží
na tom, o jakou konkrétní mezinárodní soutěž se jedná. Každá soutěž má totiž
jiná pravidla. Ohraničující je, například, věková hranice, pokud se nejedná o soutěže
bez omezení. Do některé soutěže se nejprve zasílají nahrávky, do jiných
probíhají předkola. Například do největší Mezinárodní pěvecké soutěže CIVC v Číně
byly přihlášeny desetitisíce pěvců, z nichž po několika kolech bylo
nakonec vybráno sedmdesát ze všech kontinentů. Na mnohých soutěžích platí
pravidlo, že pokud máte čerstvé laureátství, můžete v soutěži nastoupit přímo
do druhého z posledních tří kol. Pak jsou také soutěže laureátů, to jsou
soutěže jen pro laureáty jiných soutěží.
Život operního pěvce je tedy poměrně náročný. Baví vás tato
přísná pravidla stále dodržovat?
Bezesporu
je takový život náročný. Za ty roky jsem si ale již zvykl a pravidla mi nepřijdou
až tak přísná. Vždy máte na výběr. Záleží čistě na vás, co si vyberete, kde
máte svůj cíl. Navíc každému typu hlasu vyhovuje jiné zacházení.
A co pověstné syrové žloutky před vystoupením? Co pomáhá vám?
Pořádně
se vyspat a dobře se najíst.
Kolik hodin denně zkoušíte?
To
především záleží na tom, kde se právě nacházím a zda se právě připravuji na
koncert, či zda zkoušíme nějaké nové představení. Pokud právě nezkoušíme, pak
zhruba hodinu až dvě denně. Obvykle zkouším ve speciálně upravené zkušebně, v
divadle. Několikrát týdně pracuji s klavíristkou nad novým repertoárem.
Pijete třeba alkohol? Nebo je to pro váš hlas příliš
nebezpečné?
Ne, nepiji,
jen velice výjimečně, tehdy končím u první skleničky vína. Během sezóny dost
pracuji a cestuji, udržuji se ve stálé kondici. Často sedím za volantem, což
alkohol zcela vylučuje.
Máte v tomto shonu také čas na svou rodinu?
Určitě,
bez toho to nejde. Rodina je pro mne pevnou oporou, aktivně mě podporuje, fandí
mi, sdílí se mnou veškeré úspěchy i zaváhání. Vyrostl jsem v Čechách, pokaždé
se velice rád vracím, ač třeba jen na pár dnů. Většinu svého volného času se
snažím trávit společně se svou přítelkyní, která má pro mou práci velké
pochopení, většinou mne doprovází. Má práce je po všech stránkách náročná,
proto si ji bez zázemí a podpory svých nejbližších neumím představit.
A stíháte i nějaké své koníčky?
Ano,
ale ne až tak často. Velice rád jsem s bratry, rád si zajdu na něco
pěkného do divadla, odreagovat se do tělocvičny, hodně čtu, pravidelně se
setkávám s kamarády z dětství.
Jak vypadá váš pracovní den?
Na
tuto otázku není jednoznačná odpověď. Záleží, na co se právě připravuji, na
konkrétním programu. Vedle zpívání a s tím spojeným cestováním, se
účastním různých společenských akcí, schůzek, snažím se pomáhat i potřebným
lidem, dětem, účastním se charitativních akcí, rád lidem přináším radost.
Máte svého agenta? Nebo zájemci kontaktují vás?
Spolupracuji
s několika zahraničními agenturami, jejichž prostřednictvím mne zájemci kontaktují,
v České republice je to společnost Richards Group.
Jak tedy takový začátek kariéry probíhá?
Asi
jako ve všech profesích. Studujete, postupně si vytváříte představu a pak
přijde realita, tedy praxe, která je úplně jinde. Některé ideály se postupně mění,
jiné rozplývají. Vše se pozná teprve ve srovnání. Když stojíte na scéně vedle
svých kolegů, zkušených profesionálů, pak teprve cítíte, že na sobě musíte
opravdu tvrdě pracovat, abyste ve svém oboru mohli něčeho dosáhnout. Navíc
musíte být soudný a nehnat se hned za vším. Je třeba pečlivě si vybírat, co je
právě vhodné pro váš hlas, repertoár přizpůsobit jeho vývoji.
Na mezinárodních pěveckých soutěžích jste získal mnoho cen,
které si vážíte nejvíce?
Všechny
jsou velice cenné. Každá z nich pro mne představuje neopakovatelnou zkušenost, setkání
s velice zajímavými lidmi, radost z vítězství, umístění na světové špičce.
Prvním bezesporu velkým vítězstvím jistě bylo vítězství na Mezinárodní
pěvecké soutěži Antonína Dvořáka, kterou jsem získal již v roce 2006
v Karlových Varech a největším v Číně z roku 2008, kde se tato mezinárodní
pěvecká soutěž koná jednou za tři roky pod záštitou Ministerstva kultury Čínské
lidové republiky a za velkého zájmu celorepublikových médií. Předkola probíhala
téměř rok a termín zahájení soutěže byl naplánován ihned po sportovní olympiádě
v Číně a i tato soutěž byla nazývána olympiádou – operní.
Operní soutěž v Číně. Jaký byl váš nejsilnější zážitek?
Nejsilnější zážitek?
Publikum na finále, které bylo vysíláno nejenom na všech místních programech,
ale i na celorepublikovém televizním kanálu, včetně závěrečného koncertu
finalistů, ale především ta chvíle, kdy na nejprestižnějším místě, hned vedle
vlajky pořadatelské země, Číny, zavlála na počest mého úspěchu vlajka česká,
před všemi ostatními velikány, jako je USA, Kanada, Rusko ….
Kde
v současné době zpíváte?
Nyní v pražském Národním
divadle, v Rakousku, Rusku a Finsku. V příští sezóně bych měl
vystupovat ve Francii, v Estonsku, Maďarsku, Kazachstánu a v Itálii.
V Čechách mě kromě koncertních vystoupení čeká hostování nejenom v Praze,
ale i v Libereckém divadle F. X. Šaldy.
Posloucháte
ve volném čase hudbu? Pokud ano, jakou?
Samozřejmě že ano. Dost
to záleží na náladě, prostředí, kde zrovna jsem. Hodně cestuji, takže si často
pouštím hudbu právě v autě, kdy převládá jazz a klavírní koncerty F.
Chopina, nebo violoncellové skladby J. S. Bacha. Rád ale poslouchám skladby od interpretů
různých žánrů.
Plánujete
letos nějakou dovolenou?
Určitě a už se na ni
moc těším. Slibuji si ji už několik let. Určitě si udělám volno alespoň na
týden, který bych chtěl strávit s přáteli, s rodinou. Vyrazíme někam
do přírody, k vodě, nejspíše v České republice, která má tak krásná
zákoutí i místa, kde jsem ještě nikdy nebyl.
Děkuji
za rozhovor.
Filip vystoupil na 2. profesním setkání magazínu Best of
http://www.ibestof.cz/zajimavosti/2.-profesni-setkani-magazinu-best-of-.html
Text: Michaela
Svobodová
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Oblečení a obuv: BANDI
VAMOS www.bandivamos.cz
Foceno v hotelu
Radisson Blu Alcron v Praze www.alcron.cz
Produkce: Michaela
Lejsková
Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz
