„Každá
deska je pro mě naprosto jedinečná. Ne proto, že by byly
dokonalé, ale jsou obrazem doby a situace, ve které vznikaly a to
mě na nich moc baví. Život
také není dokonalý, tak proč by deska měla být.“
Lucie Vondráčková
Lucie Vondráčková je
neuvěřitelně pracovitý člověk, který si ovšem nezapomíná
užívat krásu okamžiku. I když v životě neměla vždy na
růžích ustláno, každou takovou zkušenost bere jako výzvu a
největší motivací je pro ni dobrý pocit, pokud to nakonec
zvládne. Práce je pro ni ventil a rodina absolutní štěstí.
Vyzpovídala jsem ji v období, kdy podle svých slov prožívá
nejúspěšnější životní etapu.
Pocházíte
z umělecké, zejména muzikantské rodiny, nakolik myslíte, že vás
to ovlivnilo
při výběru povolání?
Ovlivnilo
mě všechno. Mámina láska ke knihám, tátova k Bedřichu
Smetanovi, babiččina jemná
posedlost cizími jazyky…
Každý ve vás něco zanechá. A to, že dělám to,
co
dělám,
je promíchání všeho dohromady. Nicméně brácha vyrostl ve
stejné rodině a má to zase jinak. Takže kdo ví. (smích)
Do
širšího povědomí diváků jste vstoupila v roce 1992 jako
moderátorka pořadu Marmeláda.
Považujete to za opravdový start své kariéry?
Byl to
určitě mezník, ale start nastal dříve. Když jsem točila s
panem Ludvíkem Rážou seriál, tak jsem zjistila, že to je to, co
chci dělat celý život. Hrát. A že k tomu potřebuji kameru. Pak
přišlo divadlo a zpěv, ale film byl první.
Lákalo
by vás stanout
na moderátorské pozici v televizním pořadu i dnes?
Naprosto
ne.
(smích)
Marmeláda
byla specifická a trvala správnou dobu. Věděla jsem, že chci
hrát a ne moderovat.
Ve
stejné době jste také poprvé vystoupila na prknech Národního
divadla. Jak jste to
jako dítě vnímala a jak vnímáte tento svůj velký úspěch
dnes?
Bylo
to hlavně obrovská
zkušenost a seznámila
jsem se při této práci se spoustou herců, které jsem obdivovala
a mohla pozorovat. Ale musela jsem se během představení často
učit fyziku, protože jsem pak byla pravidelně další den
zkoušená. A když to vyšlo za jedna, tak to byl teprve ten pravý
úspěch.
(smích)
Nemáte
pocit, že jste si kvůli všem těmto aktivitám příliš neužila
dětství a rychle
skočila do světa pracujících dospělých?
Ne.
Bylo to naopak dětství plné splněných snů. Neměnila bych ani
minutu. A s holkama jsme skákaly gumu a jedly vitacit. Ani o tyhle
základní akce jsem nepřišla. (smích)
Kromě
moderování, zpívání a herectví jste se věnovala i tanci,
baletu a
stepu.
Nechtěla jste se někdy zaměřit pouze na jednu z těchto oblastí?
Bavilo
mě, že je každý den jiný. Neměla
jsem před sebou vizi vrcholového sportovce. Sport miluji, ale líbí
se mi všechno v životě propojovat. Zpěv, step, dabing, smích,
plavání, spánek a dobré jídlo. Všechno přiměřeně.
Od
rodičů jste se v osmnácti
letech odstěhovala a zcela jste se osamostatnila. Bylo to pro
vás přínosné? Zachovala byste se tak znovu, kdybyste měla tu
možnost?
Nešlo
se mnou vydržet. (smích)
Chodila jsem domů v noci a všechny kolem budila. Muselo to být
pěkně nepříjemné. Takže můj odchod byl naprosto v pořádku.
Já mohla ponocovat a zjistit, že často není o co stát a nic
neuteče a ostatní se v klidu vyspali.
V
době své moderátorské kariéry jste vydala i první desku se
jménem
Marmeláda.
Když se na své první album díváte s odstupem času, jste s ním
spokojená?
Každá
deska
je pro mě naprosto jedinečná. Ne proto, že by všechny
byly
dokonalé, ale jsou obrazem doby a situace, ve které vznikaly a to
mě na nich moc baví. Život také není dokonalý, tak proč by
deska měla být. Každá je taková, jaká jsem byla já sama v
době, kdy vznikala.
Hudbu
a texty k některým vašim písním připravují vaši rodiče. Jak
funguje
tato
rodinná spolupráce? Vnímáte v ní nějaký zásadní přínos?
Zbožňuji
práci s nimi. Máma je obrovský profík, který skvěle dodržuje
čistotu žánru a dává textům přesah. Nezatěžuje pop
intelektuální zadumaností a naopak hlubší podstatu naprosto
naplní. Táta je zase obrovský melodik a dotahuje věci do
dokonalosti tam, kde bych už šla dál. Jenže detail dělá mistra.
Nakolik
se ztotožňujete s texty svých písní?
S
těmi od mámy víc než s těmi, které jsem si psala sama. Hanka do
mě vidí jako do křišťálové koule. (smích)
Jsou
rodiče také vašimi kritiky?
Největšími.
My nejsme moc rodina, která se plácá po ramenou. Někdy bych
řekla, že jsme kritičtí až moc. Včetně mě.
Jak
se s kritikou
obecně vyrovnáváte?
Musím
ji rozchodit. A vzhledem k tomu, že chodím cca deset
kilometrů denně, tak asi máte představu, kolik si jí musím
vyslechnout a vstřebat. Ale nejvíc se kritizuji sama.
Ke
svým videoklipům si připravujete scénáře. Co vás k tomuto
rozhodnutí
vedlo?
Prostě to
přišlo. Vnímám věci vizuálně a už ve studiu během nahrávání
písniček mám o některých klipech jasnou představu. Je to moje
velká radost točit.
Neuvažovala
jste někdy o tom, že byste připravovala scénáře i pro jiné
autory?
To
asi nejde. Neumím si představit, že by jiná zpěvačka stříhala
můj klip. A naopak. To by tam vybrala ty nejošklivější záměry
– čirou náhodou samozřejmě. (smích)
Co je
pro vás vůbec přitažlivé na zpěvu a co na herectví?
Že
se můžu každou minutu měnit. Jak v herectví, tak v klipech k
písničkám. A u rolí je to navíc spojené s tím, že si odpočinu
sama od sebe a jsem i myšlením někdo jiný.
Je to velká úleva od reality.
Hrála
jste v českých i zahraničních projektech. V čem vnímáte rozdíl
mezi
českou
a zahraniční produkcí?
Naše
filmy jsou osobnější. Všechny znáte, máte jeden autobus pro
všechny a podmínky jsou sparťanské. Vyhovuje mi to ale víc, než
velká produkce kde nevím kdo
co
dělá a potkávám se jenom s režisérem a herci.
Jak
se
člověk vůbec dostane do zahraničního filmu?
Jde na
konkurz, zvládá jazyk a nenechá se po prvním neúspěchu odradit.
Nakolik
se vžíváte do svých rolí?
Jsem prostě
najednou někdo jiný. Je to někdy úleva, protože zapomenete na
sebe a na starosti.
Jakou
filmovou či divadelní roli vnímáte za dobu své kariéry jako
největší
úspěch?
Nevím
jestli úspěch, ale nejvíc mě vnitřně obohatily Shakespearovy
postavy, které jsem měla možnost hrát. Desdemona, Julie, Markéta,
Anna. Shakespeare je můj hrdina.
Co vás
přesvědčí, abyste přijala nějakou roli?
Poslední
dobou hlavně chuť trávit s tou kterou skupinou lidí kus života.
Pokud si jich vážím a chci je poznat, tak do toho jdu. Čas je mi
čím dál dražší a být někde s někým, kde vlastně ani být
nechci,
je pro mě příliš velký luxus.
Slyšet
vás můžeme i v dabingu. Čím je pro vás tato práce přitažlivá?
To
je moje velká láska. Baví
mě přicházet do studia a nevědět, co mě čeká a jaký osud ten
den potkám. Pokud mi něco opravdu v Kanadě chybí, tak je to právě
dabing.
Jaká
postava, kterou jste dabovala,
vám byla nejvíce blízká a proč?
Ráda
dabuji romantické komedie. Mám po práci na nich takový příjemný
pocit a líp se mi jde životem dál. Ale setkání s dramatickou
rolí jako třeba ve filmu Kluci
nepláčou
je zase ponor do úplně jiných vod.
Co
považujete za svou nejúspěšnější životní etapu?
Tu co žiji
nyní. Se svým synem a manželem.
Jaká
byla vaše největší kariérní překážka a jaká byla největší
výzva?
Je to jedna
a ta samá věc. Nenechat se odradit v momentě, kdy všichni kolem
říkají, že tohle nejde a že se máte vzdát. Pokud se totiž
nevzdáte, tak vyhrajete, protože jdete za svou intuicí.
Co je
pro vás při práci největší motivací a co největším
oceněním?
Fakt, že
můžu neustále dělat to, o čem jsem snila. A vědomí, že
výsledky všeho mají i své posluchače a diváky.
Zažila
jste někdy skutečnou tvůrčí krizi?
Pokud ano, jak jste ji překonala?
Myslíte
vyhoření? Ano, zažila. Nikdy bych nevěřila,
že
to může potkat blázna do práce,
jako
jsem já. A stalo se. Po třičtvrtě roce naprosté nechuti k
jakékoli akci, pohybu, práci či emoci jsem zas přišla všemu na
chuť. Bylo to jako jíst skoro rok různá jídla a necítit ani
trochu jejich chuť.
Nějakou
dobu jste kvůli zdravotním
problémům byla upoutána na invalidní
vozík.
Mělo pro vás toto období nakonec nějaký přínos?
Uklidnění
a načerpání nové chuti do všeho co přijde.
Jste
známá tím, že nemáte manažera, proč jste se tak rozhodla?
Změnilo se na tom něco?
Nezměnilo.
Ráda si řídím věci sama. Víte, než dostanete informace přes
manažery od vás k posluchačům, dojde cestou ke spoustě
komunikačních šumů a pak nic není tak,
jak jste si představovala. Trochu systém tiché pošty, kdy si
každý tak trochu něco málo přidá a pak je na konci z lampy
opice. Mám road manažera, který se stará o vystoupení, filmovou
agentku a skvělou rádio agentku. Ale všechno dohromady koriguji
sama. On by
se z toho taky někdo jiný hned zbláznil. Je toho totiž docela
hodně.
(smích)
Získala
jste titul doktor filozofie. Plánujete se nějak intenzivněji
věnovat
tomuto
oboru?
Ten
titul pro mě znamená nespočet přečtených knih, spoustu
složených zkoušek a dennodenní docházení na přednášky. Měla
jsem denní studium. Dozvěděla jsem se spoustu fascinujících
informací a poznala s naším profesorem dějin umění Františkem
Dvořákem kus světa. To všechno je ve mně
i nikdo to nevymaže. Takže používám,
co
jsem se naučila na každém kroku.
Titul
jste získala na základě obhajoby práce na téma Pohádky
v
Československé
kinematografii.
Proč právě toto téma? Máte k pohádkám nějaký
specifický
vztah?
Mohla
jsem spojit jak pohled teoretika, tak praktickou stránku věci.
Natočila jsem jich spoustu a mohla se také obrátit na tvůrce a
lidi, kteří pohádkám rozumějí,
vyzpovídat je a do své práce to zařadit. Pohádka je kulturní
fenomén zasahující do daleké historie a jako taková do
kulturologie spadá. Byla to radost.
Jste
známá také tím, že mluvíte plynně několika světovými
jazyky. V jakém
smyslu
vnímáte znalost cizích jazyků jako největší přínos?
Otevírají
se vám dveře. S každým jazykem nějaké nové. Nejvíc mě třeba
ve francouzštině baví, že dělají rozdíl mezi gramatickou
formou na základě toho, jestli máte z něčeho pocit a dojem, nebo
jste si tím jistá. Zjistíte, že v jejich kultuře se klade hodně
důraz na pocity, dojmy a smysly. To my v češtině až tak nemáme.
Jsme zase posedlí pády.
Sedm jich má málo kdo. Ale jsou i chudáci, kteří jich mají víc.
Z jakého
důvodu jste se rozhodla i pro studium znakové řeči?
Chtěla
jsem se dozvědět, jak složitá je její struktura a proniknout
trochu do mě neznámého světa lidí, kteří tak mluví. Ve škole
nám o ní nic neříkali a přitom tady všichni žijeme společně.
Nejraději bych byla, kdyby zavedli v první a druhé třídě
znakovku ve školách. Děti se učí hodně rychle a mohli by se pak
všichni domluvit. To je můj neuskutečnitelný sen.
Nyní
žijete se svou rodinou v Kanadě. Jak jste se připravovala na tuto
změnu?
Nepřipravovala
jsem se. Prostě jsem se sbalila a jela. Mamka říká, že jsem
takový nomád. Dřív, když ještě na světě nebyl Matyáš, jsem
chodila s obrovskou taškou po Praze. Ušla jsem denně okolo deseti
kilometrů. V té tašce bylo všechno. Od kartáčku na zuby přes
pas
až ke škrabce na brambory. Mohla bych letět kamkoli ihned. Žádné
balení.
Musela
jste přerušit nějaké rozběhnuté aktivity?
Nemusela.
Jen jsem nezačínala žádné projekty, které by mě svázaly na
delší dobu. Ale vlastně něco přece. Některé seriály, které
jsem dabovala, musel začít dělat nějaký nový hlas. To mi bylo
líto, ale vždycky je něco za něco.
Můžete
se své práci věnovat nějakým způsobem i z Kanady?
Můžu a
řekla bych dokonce, že je ta práce daleko koncentrovanější.
Jsem ovšem zatím v takovém pokusném období, tak uvidíme, jak to
bude fungovat.
Nakolik
myslíte, že vás změnilo mateřství?
Jsem
klidnější, vyrovnanější a někdy úplně nevyrovnaně
netrpělivá. To když někdo někde zdržuje a já už chci být u
Matyáše doma, hrát si s ním
a mluvit na něj.
Dovedete
si představit, že byste se vzdala své kariéry a natrvalo se stala
ženou
v domácnosti?
Dovedu.
Doma je pořád co dělat. Ale pak bych asi svým klukům lezla dost
na nervy. Práce je můj ventil, protože mám spousty nápadů,
a když
je nerealizuji, tak jsem jako papiňák. (smích)
Jste
sběratelkou citátů. Existuje nějaký, kterým jste se řídila ve
své
kariéře?
Každý den
udělej o něco víc, než si myslíš, že jsi schopen.
Děkuji
za rozhovor.
Text:
Kateřina Poulová
Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz
Make
up a vlasy: Lenka Šourková
Oblečení:
LERROS www.lerros.cz
Produkce:
Michaela Lejsková
Foceno v hotelu Achymist
Grand Hotel and Spa, Praha www.alchymisthotel.com
Publisher: magazín Best of
www.ibestof.cz
