„Moje práce
je, myslím, v jistém smyslu významná jako příspěvek k metodologii.“ Mgr. Michal Horáček, Ph.D.
Úhel
pohledu si můžeme rozšířit mnoha způsoby. Antropologie nabízí nejen mnohé, ale
hlavně zásadní úhly pohledů na životní situace a období, ve kterých se
nacházíme. Především na to, že pokud chceme vědět, kde jsme a kam chceme jít, tak
musíme vědět, odkud jsme přišli. O studiu, volbě tématu dizertační práce, teorii
i praxi v oboru antropologie, která je další metou v životě textaře,
producenta a nyní také antropologa Michala Horáčka, se dočtete v našem
rozhovoru.
Kde
všude je v naší republice možné studovat antropologii a podle čeho jste
volil, kde budete tento obor studovat vy?
Jaké jsou v České
republice možnosti studia antropologie, o tom nemám dostatečný přehled. Pro mě
bylo důležité, že tuto možnost nabízí, a to na vynikající úrovni, Fakulta
humanitních studií Univerzity Karlovy. Díky tomu jsem se mohl stát žákem tak
znamenitých osobností jako jsou třeba Dr. Yasar Abu Ghosh, prof. Stanislav
Komárek, doc. Zdeněk Nešpor, prof. Miloš Havelka, dr. Jan Horský a řada
dalších.
Jakému
typu lidí byste toto studium doporučil, je možné kategorizovat?
Doporučil bych to
především tomu, kdo je ochoten se dlouhá léta věnovat intenzivnímu studiu,
přečíst stovky knih převážně v cizích jazycích a v neposlední řadě se jako
etnograf vypravit za terénním výzkumem, který by také měl být dlouhodobý.
Odměnou mu bude seznámení se s tím, co je vlastním předmětem sociální a
kulturní antropologie, totiž pochopení Jiného,
jehož je nutné v jeho jinakosti respektovat.
Setkal
jste se během studia s tématy, o nichž byste řekl, že jsou v naší
společnosti v současnosti neobvyklá, přesto velmi nadčasová?
Právě zmíněné
respektování Jiného v jeho jinakosti
je tím, co je v naší současné společnosti, tradičně provinciální, xenofobní a
do sebe uzavřené, velice nerozvinuté. Je to i nadčasový problém, protože má
historické rozměry i důvody.
Do
jaké míry se vaše dosavadní profesní aktivity promítly či odrazily ve studiu
antropologie?
Etnograf, jak už název
napovídá, je tím, kdo kromě sběru svého materiálu podává o svém výzkumu
písemnou zprávu. A psát jsem, podle svého mínění, do jisté míry už uměl. Až
posléze jsem si uvědomil, že psaní vědecké práce je něco docela jiného nežli
umělecká tvorba; vyžaduje pregnantnost, přesnou citaci pramenů a jejich
ověřování, nakonec i docela jiný jazyk. Pro mě osobně bylo velmi obtížné tento
jazyk zvládnout – začátky byly tak krušné, že jsem každou stránku studovaných
pramenů musel číst několikrát a ještě se hodně ptát těch, kteří už v tom byli
zběhlí, zda jsem si to vyložil správně.
Podle
čeho si studenti vybírají, či mohou vybírat témata pro své dizertační práce?
Témata si vybírají
zrovna tak, jako studenti jiných oborů – podle toho, co je zaujme. V sociální
antropologii se s tím pojí ještě jedno podstatné hledisko: v jakém prostředí
budu schopen svůj terénní výzkum provádět tak, aby byl smysluplný? Mnohdy to
záleží na výborném zvládnutí nějakého jazyka a také na jiných kompetencích.
Terénní výzkum se v etnografii považuje za přechodový rituál: kdo jej nepodnikl,
nebývá za plnohodnotného příslušníka téhle „branže“ považován. A pak je nutné
ještě jedno: zaujmout svým tématem i inspirativního školitele, který takovou
práci vede.
Jaké
bylo téma vaší dizertační práce?
Tématem mé práce, velmi
zjednodušeně řečeno, byla symbioticko-opoziční povaha alternativních životních
strategií, zejména se zřetelem k marginálním skupinám.
Sáhl
jste po tomto tématu z nějakého osobního důvodu? Co vás k tomuto tématu
nejvíce vedlo?
V posledku je volba
tématu vždycky osobní. Já jsem v jedné takové marginalizované skupině strávil
čtvrt století. Bylo by věčnou škodou o ní nepodat zprávu člověka, který byl jak
aktérem, tak posléze získal kompetenci sociálního vědce.
Uvažoval
jste o nějaké jiné alternativě tématu, než bylo zpracování: Habitus hazardního hráče – Etnografická
rekonstrukce radikální alternativy v období reálného socialismu?
Nějakou dobu jsem
uvažoval o antropologické studii z prostředí kmene Samburu v severní Keni.
Opustil jsem tu myšlenku proto, že neumím místní jazyk, maa. Ale nevylučuji, že
se k tomu ještě vrátím, materiál totiž postupně sbírám a možná jej jednou
zpracuji.
Máte
pocit, že se problematika vybraného tématu bude nějak více vyvíjet i
v budoucnu?
Samozřejmě. Moje práce
je, myslím, v jistém smyslu významná jako příspěvek k metodologii. Klasický
koncept zúčastněného pozorování nahrazuje novým, podle mne podstatně
poctivějším, totiž pozorovatelskou účastí – a jde ještě dál. Ale to se nedá
rozebírat na několika řádcích; řeším to na mnoha desítkách stran své studie.
Kolik
času zabralo zpracování tohoto tématu a co bylo k jeho zpracování potřeba?
Materiál jsem připravoval
asi sedm let, 300 stránkovou dizertaci jsem pak napsal, přepsal, předložil k
připomínkám svému školiteli a dalším odborníkům, znovu opravil a posléze
dokončil během roku.
Která
z kapitol byla ta, jež vás stála nejvíce úsilí a času? Z jakého
důvodu?
Metodologická kapitola.
Je to dosud ne zcela probádaný terén.
Je
zpracování v takovém rozsahu obvyklé či doporučené, nebo jste měl možnost
s mírou rozsahu své práce naložit dle svého úsudku?
Pro takové práce
samozřejmě existují akademické standardy. Pro dizertační práci je to 140 stran
(v jistém typu písma). Moje práce mám 300 stran. I kdybychom odečetli
bibliografii, dokumentární fotografie a slovník hráčského výraziva, pořád by to
bylo asi 260 stránek. Upřímně řečeno, rád bych to udělal ještě obsáhlejší, ale
musím brát ohled i na to, aby to někdo učetl.
S jakými
reakcemi na vaši dizertační práci jste se setkával ze strany profesorů?
Nejdůležitější reakce
jsou ty, které písemně předkládají oponenti dizertační práce. V mém případě to
byli prof. Alan a prof. Kolář; oba napsali asi dvacetistránkové, velmi pečlivě
vypracované posudky. Nabídli lecjaké komentáře, oba však práci doporučili jako
zdařilou a oba ji nadto doporučili k publikování. Knižně vyjde ještě letos, a
to v Nakladatelství Lidové noviny.
Komu
byste dizertační práci na toto téma doporučil prostudovat?
Samozřejmě tomu, kdo se
v rámci antropologie věnuje studiu hráčských prostředí. Literatura na tohle
téma se v posledních letech stává bohatší, zvlášť bohatá ovšem dosud není.
Především by mě však zajímal názor etnografů na metodologii.
Při
brouzdání po internetu jsem objevila titulek související s vaším studiem. Jaký
je váš názor na to, že média komentovala ukončení vašeho studia titulkem: „Hazard
mu přinesl titul?“
Média? Co to povídáte?
Psala o tom nějaká paní v bulváru. Já to nečtu a troufám si říct, že ani vy
byste neměla. Je to branže, která se živí lží a urážkami, dělají to lidé
schopní psát o tom, že se prý Marek Eben rozvádí se svou handicapovanou ženou a
podobné drzé hlouposti. Budu-li mluvit o své práci v souvislosti s relevantnějšími
médii – potěšilo mě, že doyen naší sociologie a znamenitý autor prof. Petrusek
v Lidových novinách prohlásil, že práci četl a že ji považuje za, cituji, „mimořádně
vynikající“. To pro mě něco znamená.
Jaká
témata se chystáte v antropologii otevřít a zkoumat, jakým směrem se
budete ubírat?
Nejspíš zkusím ty
Sambury. Pokud v tom prostředí budu moci strávit dohromady aspoň půl roku, což
se v oboru považuje za minimum pro terénní výzkum.
Jaká
témata vás naopak nelákají a proč?
Nelákají mě všechna
ostatní. Je jich asi milión.
Měl
jste během svého studia možnost posoudit spolupráci Akademie věd a UK?
Ne. Organizační
záležitosti, kompetence akademických funkcionářů, udělování grantů a vůbec
tahle „politika“ šla mimo mne. Já jsem se věnoval práci na svém tématu.
Po
čas vašeho studia jste aktivně působil především jako textař a producent. Jak
se pomyslné ručičky vah budou pohybovat nyní? Bude více antropologie, nebo psaní
textů?
Ani jednoho. V
nejbližších letech se chci věnovat básním, zejména v žánru villonské balady.
Máte
malou dceru Julii. V čem vás příchod dítěte nejvíce zasáhnul, změnil,
nasměroval?
To je tak hluboké téma,
že jej nechci banalizovat odpovědí v interview. Krátce řečeno: do mého života
vstoupila nová krása a já jsem za ni vděčný.
Jak
se díváte na možnosti její generace ze svého úhlu pohledu? Troufáte si
v tomto směru předvídat?
Možnosti generace mé
malé dcery jsou fantastické. Narodila se do míru, prosperity, duchovní
otevřenosti, obrovského pokroku v lékařství, genetice a ve všech dalších
vědách. Jak si s těmi možnostmi poradí, to si ovšem předpovídat netroufám. Vím jen
jedno: jako každý, i ona bude muset jednou vzít vlastní život do vlastních
rukou. Mohu se jen modlit, aby většina jejích voleb byla správná.
Děkuji
za rozhovor.
Text a produkce: Michaela Lejsková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Asistent fotografa: Tomáš Durňák
Oblečení
a obuv Bandi Vamos www.bandi.cz
Hodinky
Fredereque Constant www.hodinky-koscom.cz
Foceno
v restauraci V Zátiší v Praze www.vzatisi.cz
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz