„Chtěl bych operu přiblížit mladým lidem a ukázat jim, že může být více
pohledů nahlížení na operu.“ Rocc
Roka Rappla, vystupujícího pod uměleckým jménem Rocc, nelze přehlédnout.
Je osobitý, tak jako je osobitý jeho způsob jednání a komunikace. Svým věkem (nar.
1979 v Lublani, Slovinsko) zcela neodpovídá představám o „šéfech“, přesto
se nedávno stal uměleckým šéfem Státní opery Praha a
také opery Národního divadla. Bez talentu by to však nešlo. Je slušný, příjemný
a při focení a následném rozhovoru s ním byla legrace. Gotický styl (který
je dílem vizážistky Mili Dvořákové z AVON Cosmetics a Veroniky Soukupové
z kadeřnictví Honzy Hlaváčka – vlasy vyčesané nahoru a kouřové oči), který
si pro focení zvolil, je jeho oblíbený. Jen před odchodem nesměle špitnul: „Prosím,
mohli byste mi zklidnit můj vlas, mám večer Opera“.
Poprvé jsem vás zaregistrovala jako šéfa opery v Národním divadle
v Brně (NDB). Ale vy jste už dříve vystudoval operní režii na JAMU. Nicméně
vaše první cesta do Brna vedla přes Leoše Janáčka, je to tak?
Vlastně ano. Vždy mě bavil tanec a
také hudba. Zlomovým okamžikem ale pro mě byla Pucciniho Turandot, opera, kterou jsem viděl v Lublani, když jsem studoval na
gymnáziu. Protože to byla koprodukce se Salcburkem a Nice, chtěl jsem
tuhle operu vidět i tam. Přes francouzské velvyslanectví jsem si objednal
lístky do Nice, ale oni to popletli a objednali mi je na Janáčkovu operu Z mrtvého domu. Hrozně mě to tehdy
naštvalo a demonstrativně jsem na představení nešel. Odjel jsem domů.
Ale vždyť jste známý jako velký obdivovatel Janáčkova díla!?
Tehdy jsem jím ještě nebyl. Když jsem
se však vrátil domů, začal jsem se o Janáčka více zajímat a najednou jsem
zjistil, že se mi jeho dílo moc líbí, že mne oslovuje. V tomto spojení Turandot a Janáček jsem se rozhodl
studovat operní režii a posléze operní scénografii. Protože to ve Slovinsku
nebylo možné, hledal jsem varianty v zahraničí. A právě přes Janáčka jsem se
dostal do Brna a na JAMU.
Čím si vás získala opera Turandot?
Bylo to spojení hudby, divadla, výtvarna a pohybu. A právě Pet Halmen to
jako režisér a výtvarník ve své estetice skvěle propojoval.
Kde jste v Brně bydlel?
Víte, já mám neustálou potřebu se
stěhovat. Během mého studia a posléze i práce jsem bydlel na Kounicových
kolejích, na Astorce a posléze v různých podnájmech
od Žabovřesk až po Bystrc, hned naproti zoo.
To vás ráno museli budit svým křikem paviáni. Také bydlím v Bystrci u zoo.
(smích)
Nejenom paviáni, ale kdybyste slyšela,
jak tam řvali lvi!!!
Takže jste se asi brzy stěhoval o dům dál…
Já jsem taková cirkusácká duše.
Sbalím si kufr a jsem o dům dál. Nemám s tím žádný problém. Když jsem
jeden čas žil v Curychu, tak jsem bydlel na takové divoké ulici, Langstrasse –
všude drogy a prostitutky, ale také umělecká studia. Během studií jsem hodně
cestoval a to jsem pak ke konci v Německu už
bydlíval po hotelích, vyšlo to nakonec lépe.
Co říkali na váš odchod do České republiky vaši rodiče?
Naštěstí mám ještě sestru a ta má
dvě děti, takže je můj odchod tolik nezasáhl. Vídáme se většinou dvakrát do roka.
Jednou přijedou oni, jednou jedu domů já. Na našem vztahu to nic nemění. Pořád
je to moje rodina a vždy když se vidíme, tak si máme co říci a je to jako
bychom se viděli včera. Na druhou stranu jsem rád, že jsem se od maminčiny
sukně „odštípl“ ve správnou chvíli a že si můžu žít svůj život tak, jak chci
já.
Co si zachováte ve svých vzpomínkách na Brno, kromě neustálého
stěhování a řevu lvů a paviánů?
Určitě toho bude velmi mnoho. Spolupráce s tehdejším šéfem opery
Tomášem Hanusem, s nímž mě přes všechnu rozdílnost mnohé spojovalo. Šéfem opery
jsem se po jeho odchodu stal i proto, abych dotáhl některé společné projekty,
jako byla třeba opera La Dafne. Brno, to je
pro mě i Leoš Janáček a jeho festival, po němž se mi tady v Praze stýská.
Také Zelňák a Parnas – a vila Tugendhat!
Co podle vás Brnu chybí?
Řeka v centru, voda v centru.
Když byla v Praze v roce 2002 voda
v centru, tak se to většině obyvatel nelíbilo. Ale rozumím vám. Nicméně
Brnem přece protéká Svratka?
V Lublani i v Praze protéká centrem řeka, ale Svratka tady
v Brně, to není městská řeka. Řeka má být tepnou města, Svratka je jakási
temná a zpustlá. Ale na druhé straně je Brno dokonale urbanisticky vystavěné.
Takže máte rád vodu, moře…
…spíš se rád sprchuji, miluji vodu ve sprše. (smích)
Teď se vás zeptám na něco, na co se vás určitě ptá každý… Proč si
říkáte Rocc?
To jsem získal v Brně na JAMU. Takže vidíte, to je další věc, která mě
pojí s Brnem. Moje paní profesorka Marie Mrázková, která mě učila operní
herectví, si záměrně špatně zapisovala mé jméno. Jmenuji se Rok Rappl a ona
vždy psala pouze Rocc. Když jsem ji opravoval, říkala mi, že to budu jednou mít
jako vzpomínku na ni. Je to můj talisman.
V historii NDB jste byl nejmladším
šéfem opery. Co byste odpověděl na případné výtky, že jste na funkci šéfa
nezkušený?
Jsem narozený ve znamení Střelce a v roce 2009, zrovna v den mých
narozenin, jsem uspěl v konkurzu na tuto pozici. Bylo mi třicet let. Myslím, že
věk není v některých případech zase až tolik podstatný. Pro mě není věta
„jsi příliš mladý“ argumentem, protože preferuji týmovou spolupráci. A snažím
se obklopovat lidmi, kteří mohou mou „nezkušenost“ vyrovnávat. Tím se ale v
žádném případě nechci zbavovat zodpovědnosti. Vždy musí být jedna zodpovědná
osoba. Je to o společné komunikaci. Někdy si musím dávat pozor na mluvené
slovo, přece jen jsem cizinec. A když i vy říkáte, že jsem mladý, tak to nemohu
vnímat jinak, než jako kompliment. (úsměv)
Já to také jako kompliment myslela, protože předpokládám, že tak
zodpovědnou a vysokou funkci byste jako „mladý a neschopný“ sotva mohl získat.
Takže přichází v úvahu pouze varianta „mladý a schopný“. Nabízí se otázka:
A co čeština, jak rychle jste se ji naučil?
Když jsem přišel poprvé do Brna,
znal jsem pět vět. Do půl roku už jsem mluvil plynně. Je to slovanský jazyk a
naučit se ho mi nedělalo problém. Ale ten přízvuk prostě mám a občas musím, jak
se říká, „vážit slova“.
To vám, podle mých vlastních zkušeností, musí jako Střelci určitě dělat
potíže.
V pozici, kde jsem dnes, se to musíte naučit. I když máte duši
rozevlátou, plnou plánů a kreativity. Na poradách jsem moderátor a snažím se
s kolegy každou situaci a problém nějak vyřešit. Nemohu myslet jen na sebe
a své představy, chci věci konzultovat s ostatními.
Co se vám za dobu vašeho působení v Brně povedlo?
V Brně jsem byl v divadle
vlastně od roku 2008 do roku 2010. Určitě to byl Janáčkův festival, který má
velké ohlasy i v zahraničí. Festival byl mimořádný, lidé tam chodili rádi.
V rámci festivalu jsme tak mohli udělat projekty, které bychom jinak
nezorganizovali. Měli jsme několik velice úspěšných premiér, poslední byla La Dafne. A to je stále mému srdci nejblíže.
Proč jste odešel z Brna do Prahy?
Byl jsem osloven panem ředitelem
Ondřejem Černým, skvělým to člověkem a ředitelem. Bylo to naprosto otevřené
jednání, které jsem probral s ředitelem Národního divadla v Brně,
Danielem Dvořákem. Přišla nabídka, která se neodmítá – stát se uměleckým šéfem
Státní opery Praha a posléze obou pražských
operních domů pod hlavičkou Národního divadla. S panem ředitelem Dvořákem
jsme však stále v kontaktu.
Tak to jste boss!
Nevnímám se jako boss. I ředitel je
vlastně „služebníkem“ celého tohoto aparátu. Jsme servisní složka divadla.
Co osobně očekáváte od spojení obou oper?
Především vidím šanci profilovat v rámci jednotné dramaturgie tři mimořádné
operní budovy, z nichž každá má své specifikum. Ale nerad bych vymezoval jejich
dramaturgii ve stylu – tady bude pouze česká opera, zde světový repertoár a
Mozart pouze ve Stavovském. Vždy bude záležet na dílu samotném a jeho inscenačním uchopení. Dramaturgie bude identifikovaná tematickými
okruhy – klasická česká opera, světová klasika, Mozart a jeho současníci i
předchůdci, také bych rád pravidelně uváděl operu pro děti a vůbec se nebráním kvalitní klasické operetě.
Kdo tvoří váš tým?
Je to velmi spolehlivý tým ve
složení: šéfdirigent Tomáš Netopil, šéfdramaturg Pavel Petráněk a šéf umělecké
správy Jana Horčičková. Celý soubor opery Národního divadla má cca 500 umělců a
dalších zaměstnanců. A myslím si, že mám velmi dobrý vztah s ředitelem ND
Ondřejem Černým, oba dva jsme naprosto na jedné vlně.
Na čem teď pracujete?
Myslíte kromě práce v Opeře? (úsměv) Tam bývám tak od deseti od rána
do cca dvou v noci, potom spím a ráno zase s úsměvem do práce.
K tomu pak nové režie: Elektra
v květnu v Brně a v září tohoto roku Pelléas a Mélisanda v Praze.
Na co a kam byste pozval mě – dívku operou „nedotčenou“, ale toužící
poznat operu jako takovou?
Repertoár Národního divadla,
Stavovského divadla a Státní opery je vskutku mimořádně pestrý a bohatý,
myslím, že každý si najde své oblíbené představení. Krom kmenového repertoáru
vyvíjíme nové formy hudebního divadla, v každé nové sezoně připravíme
novou původní premiéru žijícího skladatele. Takže: řeknete, na co máte
v danou chvíli chuť, a rádi vám poradíme.
Jste zakladatelem skupiny „postopera forma“ se zaměřením na
post-dramatickou hudebně-divadelní estetiku. Co si mám pod tímto pojmem
představit?
Mám rád underground, miluji experimenty, je ve mně kus rebela. Chci klasickou
operu doplňovat novými formami. Postopera je vlastně jiné nahlížení na hudební
žánr. Opera je spojena s divadlem a dramatičnem. První opery byly v nedivadelních
prostorách jakousi multimediální instalací, nebo happeningem. Zajímavý byl také
třeba projekt Alice Nellis v Bohnicích – Les Enfants Terribles.
Je pravda, že jste trošku jiný šéf i vizáží. Když se mistr etikety
Ladislav Špaček při našem focení pro magazín Best of, kde vás poprvé potkal,
dozvěděl, že jste šéfem Opery, byl upřímně překvapen, kde máte oblek, kravatu…
On mne viděl v extrému. Gothic styl jsme měli nachystaný právě na
focení s Robertem Vanem. (smích)
Ale ani v běžném pracovním životě nechodím v kravatách. Chtěl bych
operu přiblížit mladým lidem, ukázat jim, že to není zakonzervovaná věc, že
opera dokáže vzbudit emoce, předvést krásu, umožnit plnohodnotný zážitek.
Ukázat jim, že pohledů na operu může být více. Příkladem je třeba také můj
poslední projekt pro brněnskou operu La Dafne.
Jedná se o první operu, která kdy byla zkomponována (r. 1598).
Její hudební složka se prakticky nedochovala, tudíž to byla naprosto volná
rekonstrukce a mohli jsme si ji udělat, jak jsme chtěli.
Čím se bavíte mimo práci, jaký je váš život?
Pouze přemýšlím a filozofuji, toť
můj největší koníček! A jestli se ptáte na můj osobní život, tak radši „no
comment“.
Děkuji za rozhovor.
Text: Dita Brančíková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Make up: Mili Dvořáková – AVON
Cosmetics www.avoncosmetics.cz
Vlasy: Veronika Soukupová www.honzahlavacek.cz
Foceno v hotelu Radisson Blu
Alcron www.alcron.cz
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
Fotografie z backstage zde: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-11-2011.html
