„Moje
práce mi přináší svobodu, klid a naději.“ Olga Špátová
Být
filmovou dokumentaristkou považuji za fantastické povolání.
Pozorovatelka lidských osudů a tvůrkyně dokumentů, ve kterých
tento příběh mapuje televizním divákům Olga Špátová, znamená
disponovat určitou mocí.
Míněno přesně – divák vždy věří, nebo chce věřit tomu,
co vidí. Proto zpracování tohoto tématu
vyžaduje mimořádnou citlivost, opravdový zájem, neměřitelně
mnoho času a pokory a odhadu. Olga je bez pochyby právě tou mladou
dámou, která je orientovaná na perfektní výsledek, což dokazují
dokumenty, za které sklízí nemalé uznání od lidí z branže,
kritiků a samotných diváků, jimž servíruje skutečné příběhy
v autentických podobách.
Jaká
byla vaše úplně první zkušenost se zpracováváním dokumentu?
Bylo
mi osmnáct let a natočila jsem film Trojhra
o své nejlepší kamarádce Lucii, její mámě a její babičce.
Luciinu
rodinu jsem znala od dětství, její máma s námi prováděla
bláznivé kousky, její babičku jsem přijímala jako svou vlastní.
Přišlo mi lákavé, že se tyhle tři ženy vzájemně kritizují,
a přitom se milují. Věřila jsem, že se naší společnou
intimitou dobereme opravdového života. Zajímalo mě, jak se
proměnilo pojímání smyslu života tří žen jedné krve
v průběhu půl století, ve kterém dosáhly dospělosti.
Pamatuju se, jak se všechny tři divily, koho bude jejich obyčejný
život zajímat. O to víc jsem měla radost, že jejich příběh
ocenila porota hlavní cenou na Mezinárodním festivalu AFO
v Olomouci.
Na
základě čeho probíhají vaše rozhodovací procesy, než jdete do
projektu?
Toužím
se přiblížit člověku nebo tématu, které mám ráda, které mě
dojímá, které toužím poznat, pro které hořím. Dělám si sama
kameru a ta mi dává tu vzácnou příležitost vyslovit skrze
obrazy, které pozoruju, svůj názor na život.
V rámci
svých projektů, plníte si i soukromé sny?
Přeju
si pozorovat krásu a hledat naději. Dokumentární film mi takový
sen plní. Díky své profesi lezu s kamerou na komíny
s těhotnou kominicí, pozoruju rozhovor taktilním znakovým
jazykem mezi dvěma starými hluchoslepými lidmi, milostné škádlení
režiséra Miloše Formana a dirigenta Libora Peška při zkouškách
Šlitrovy opery Dobře
placená procházka,
odsouzené kluky při štědrovečerní večeři v ruzyňské
věznici, kardinála Vlka při pěší túře jihočeským krajem,
zamilované manžele žijící v chýši v romské osadě,
dva mladé Slováky pomáhající v Kambodži dětem nemocným
HIV, porod zdravého dítěte, které se narodí nevidomým rodičům. Co víc si přát?
Nakolik
složitě se realizují dokumenty z hlediska financování?
Je
to stejné jako u každé umělecké profese. Cesta, než se seženou
peníze na film, je náročná, krkolomná a trvá mnoho měsíců.
Ale věřím, že pokud po něčem toužíme a věříme, že je to
pro dobrou věc, dosáhneme toho.
Na
jakou práci stačíte a chcete být sama, a kde naopak saháte po
dalších rukou, spolupráci?
Nedokážu
si představit, že bych dokumentární film jen režírovala. Je pro
mě důležité, že si dělám sama kameru. Výhoda je, že
profesionální kamery už mají takovou velikost a váhu, že můžou
tuto profesi zastávat i ženy. Ve štábu při natáčení býváme
nejčastěji ve dvou –
zvukař a já. Dosáhneme tak větší intimity, tudíž autenticity.
V postprodukci pracují na filmu samozřejmě už další lidé.
Nejdůležitější fází je práce ve střižně. Tam film vzniká.
Krásný čas prožívám, když chodím poslouchat, jak zvukaři
míchají film ve zvukové hale, nebo do studia, kde probíhají
barevné korekce obrazu. Ráda se dívám na práci lidí okolo sebe.
Jejich umění a cit mě učí a posouvá.
Jakými
procesy procházel například dokumentární film o Karlu Gottovi,
který jste dělala?
Před
čtyřmi lety mě oslovila televize Nova, abych natočila film ke
Karlovým kulatým narozeninám. Strávila jsem pak celý rok 2008
v myšlenkách a při natáčení s ním. Díky času, který
jsme na natáčení s Karlem dostali, jsme měli šanci
dosáhnout větší autenticity a důvěry z jeho strany. Ráda
na něj vzpomínám. Na jeho trpělivost a klukovskou radost, se
kterou se věnoval všemu, co dělal. Na jeho slušnost a
velkorysost, se kterou přistupoval k našemu tříčlennému
mladému štábu. Zároveň musel být přesvědčený, že každý
záběr má svůj význam. Toužil po tom, aby každá scéna
přinášela něco nového, aby se neopakoval. I proto byl zpočátku
opatrný a konzultovali jsme spolu každý můj nápad a on ho
pokaždé svou invencí a humorem povýšil. Přistupoval k natáčení
jako spoluautor. Byl ochotný čekat na pěkné světlo, čistý zvuk
nebo jedinečnou dokumentární situaci. Karel ctí práci druhých!
Na
jaké nepředvídatelné situace jste při natáčení narážela?
Ohromilo
mě setkání s Martou Kubišovou a jejich vzájemný obdiv.
Marta vyprávěla, jak se za ni Karel během tvrdé normalizace
přimlouval u papalášů: „Proč ta Marta nezpívá?“ Ráda jsem
natáčela s Felixem Slováčkem, Ladislavem Štaidlem a Pavlem
Větrovcem a pozorovala jejich přátelství s Karlem.
Nezapomenu na cestu do Berlína, Jeruzaléma nebo Helsinek za jeho
dcerou Dominikou. Dojímalo mě, s jakým nadšením ho v Kanadě
vítali českoslovenští emigranti. Jedna paní mu po koncertě
říkala: „To jediné, co jsme si odnesli před čtyřiceti lety
z Čech, byly vaše desky.“ Byl to rok, díky němuž jsem
pochopila, jakou ohromnou daň své kariéře musel Karel ve svém
osobním životě zaplatit. Až na prahu své sedmdesátky změnil
názory na lásku a rodičovství. Měla jsem tu vzácnou příležitost
poznat Karla jako milujícího otce svých čtyř dcer a muže své
ženy.
Kde
vznikala myšlenka točit o Janu Kaplickém?
Oslovila
mě filmová producentka Eliška Kaplicky, abych natočila film o
vzniku Národní knihovny na pražské Letné. Začali jsme natáčet
v den, kdy Jan Kaplický a jeho studio Future Systems vyhrálo
v první mezinárodní architektonické soutěži se svým
mimořádným návrhem. Janovi se splnil sen, dostal možnost
realizovat svou stavbu v rodné Praze. Po dvou měsících od
rozhodnutí mezinárodní poroty začal návrh nové knihovny veřejně
kritizovat Václav Klaus. Nadšení z projektu se během
okamžiku proměnilo v zápas. Pamatuju si na své hořké
zklamání nad jednáním primátora Prahy Pavla Béma, jehož
někdejší nadšená slova na adresu knihovny se ze dne na den
proměnila v její odmítání. Film jsme natáčeli dva roky a
půl. Po celou dobu jsem pozorovala, jak se štěstí Jana Kaplického
během několika měsíců mění v trpké zklamání a údiv
nad lží a špinavou hrou úředníků. Zároveň byl ale podporován
příznivci, kteří se postavili na obranu autora, návrhu a proti
mocenským manipulacím. To mi přinášelo naději.
Jaké
jsou vaše vzpomínky na tu dobu?
Jako
filmařka jsem se radovala, že se o moderní architektuře a
politice strhla dramatická veřejná diskuse občanů,
architektů, urbanistů, odborníků, politiků, starých lidí,
studentů, dětí. Na společenské, občanské a politické úrovni
se začaly střetávat lidské vlastnosti, jakou je tvořivost,
nadšení, bojovnost, lež, závist a nepřejícnost. Měla jsem
radost, že je co natáčet. Ale jako občanka jsem byla čím dál
tím smutnější.
Vyvíjela
jste sama nějakou další aktivitu v rámci prosazení
Kaplického knihovny?
Vyjadřuju
se k dění ve světě filmem. Mou aktivitou bylo natočení Oka
nad Prahou.
Je obrazem současné české společnosti, její kultury, politické
situace, jejího občanského a lidského potenciálu. Osud
architekta Jana Kaplického jsem chápala jako pobídku, abychom
bojovali za duchovní hodnoty navzdory nepřízni některých
neosvícených politiků a úředníků. Abychom se nestali
lhostejnými vůči lži a nespravedlnosti.
Jak
se na svoji práci díváte s odstupem času, ať už jde o
různé projekty?
S velkými
pochybnostmi. S úsměvem nad svou naivitou a nezralostí. Ale
s jistotou, že je to cesta. A s vědomím, že je správná.
Cítíte,
že vás vaše práce nějak svazuje?
Moje
práce mi přináší svobodu, klid a naději. Jen musím čím dál
tím víc myslet na slova dirigenta Jakuba Hrůši, který říká,
že životním posláním člověka je hledat balanc mezi různými
hodnotami, mezi profesí a osobním životem. A ten balanc já také
hledám.
Je
těžké mezi vaší přímou konkurencí usilovat o získání
nějaké prestižní ceny za svoji práci?
O
tom nepřemýšlím. Důležité je vědět, že jdu v životě
a tvorbě sama za sebe.
Která
z cen je pro vás osobně tou nejvýznamnější?
Významná
je pro mě cena, kterou jsem získala za svůj první film Trojhra,
protože mi otevřela v devatenácti letech cestu k další
práci. Zároveň si vážím hlavní ceny z Mezinárodního
filmového festivalu ve Varšavě za Oko
nad Prahou.
Smyslem všech oceňování je, že upozorňuje na tvorbu a na
kulturu vůbec. Člověku, který je mladý nebo na začátku své
profesní cesty, může pomoct.
Která
spolupráce byla z těch, co byste si určitě ráda zopakovala?
Cením
si každé spolupráce, kterou jsem si mohla prožít. Ale většinou
si říkám, že bych se nerada vracela zpátky, ráda bych šla
kupředu. Samozřejmě to neplatí pokaždé. Nedávno se mi ozvala
písničkářka Radůza, se kterou jsem v roce 2007 natočila
koncert a film Půjdu,
kam chci,
jestli spolu po pěti letech nenatočíme nový koncert a film. Cením
si jí jako mimořádné umělkyně, její přítomnost je
inspirativní a posilující. Letos v březnu jsme natočili
Radůzin koncert s tříčlennou kapelou v Malostranské
besedě, který vyjde na podzim na DVD. V příštím roce
bychom spolu rády natočily film.
Jak
vzpomínáte na Dobře
placenou procházku
od Miloše Formana?
Vyrůstala
jsem na písničkách Suchého a Šlitra, celé dětství jsme je
s bráchou hrávali na kytaru. Do Jiřího Šlitra jsem byla
jako malá holka zamilovaná. Filmem Dobře
placená procházka
jsem vyznala obdiv k jeho výjimečné osobnosti. Zároveň jsem
mohla pozorovat režiséra Miloše Formana, jak poprvé v životě
režíruje operu. Sledovala jsem s kamerou jeho přátelství
s dirigentem Liborem Peškem, první spolupráci se syny Petrem
a Matějem, obdiv k básnivým textům Jiřího Suchého,
k české kultuře, jejímu humoru a moudrosti.
Máte
v plánu natočit o Miloši Formanovi dokument?
Nemám.
Celovečerní dokumentární film Co
tě nezabije…
o Miloši Formanovi už vznikl v režii Miloslava Šmídmajera.
Je
vůbec možné pracovat na více projektech současně?
Poslední
dva velké filmy jsem natáčela dva a půl roku. Při takovém
způsobu práce není možné točit jen jeden film, už proto, že
bych se neuživila. Je nutné pracovat na více filmech najednou.
Jediné místo, které je svaté a kde se musím několik měsíců
soustředit jen na jednu práci, je střižna. Stavba filmu je ta
nejtěžší a nejdůležitější fáze.
Jak
se vám daří spolupracovat na jedné lodi spolu s maminkou
Olgou Sommerovou? Shodnete se či domluvíte vždy?
Kromě
svých filmů, na kterých pracuju jako režisérka a kameramanka,
dělám ráda kameru i druhým režisérům. Pracovala jsem i na
sedmi filmech své mámy, režisérky Olgy Sommerové, včetně zatím
posledního filmu Věra
68.
Příběh sedminásobné olympijské vítězky Věry Čáslavské byl
letos v květnu uveden do kin. Když pracuju s mámou, její
nebývalá empatie, cit, energie, rychlost a moudrost jsou mi velkou
školou. Máma je mou velkou přítelkyní. Občas se vzájemně
kritizujeme, ale většinou si radíme a jsme si podporou v bolavých
chvílích. Často se spolu smějeme a radujeme ze života. Jsem
ráda, že se máme.
Zajímá
mě váš pohled na střih.
Divák dostává naservírován hotový produkt. Kolik procent toho
vidí z celého natáčení?
Od
časů, kdy mají filmaři digitální kamery a nemusí bojovat
s nedostatkem drahé filmové suroviny, vzniká velké množství
denních prací. Není důležité, kolik procent vidí divák, ale
jak ze surového materiálu vystavím svou výpověď o tématu.
Tehdy jsem svobodná, když naplňuju svůj záměr, ale zároveň
vázaná zákony dramatu. Postavit příběh, aby nenudil, aby zaujal
a zároveň něco podstatného vyslovil, je to nejtěžší na celé
filmařově práci. Práce ve střižně je tvůrčí dobrodružství,
troufám si říct, že komplikovanější než u hraného filmu,
který je natočen podle scénáře.
Zažila
jste někdy situaci, že netaktní sestřih mohl někomu ublížit?
Nemusí to být zrovna vaše zkušenost, myslím to obecně.
Střižna
je mocná čarodějka. Z hrdiny svého filmu může
dokumentarista vytvořit krásného člověka, nebo ho také shodit,
potopit, ublížit mu. Jen drobným přehozením některých záběrů
se může stát kvalitní člověk nesympatickým. Přistupuju ke své
práci tak, že mám lidi, o kterých natáčím, opravdu ráda.
Filmem chci mluvit o jejich kráse, hloubce, síle. Přesto je
důležité, aby zůstali lidmi, kteří mají i své chyby a
slabosti. Jedině tehdy mohou být jako filmové postavy přesvědčiví
a jedině tak může být film silný. A zase nemůžu nic jiného
než citovat podruhé dirigenta Jakuba Hrůšu –
v životě je důležité hledat balanc.
Jaký
je váš názor a pohled na definici „média jsou sedmá velmoc“?
Buďme
vděčni za demokratickou vymoženost vyjadřovat se svobodně
v médiích. A to se týká především zpravodajství a
publicistiky. Dokumentární film spadá do jiné kategorie. Je to
esej, básnivé sdělení o stavu světa. Je to osobní názor
autora, nikoliv objektivní zpráva. Je to autorova pravda o životě.
A pravd je, jak známo, tolik, kolik je na světě lidí.
Jaká
z profesí vám připadá neobyčejně zajímavá a přinejmenším
byste ji ráda zkusila?
Už
od dětství jsem věděla, že chci objevovat krásy života
prostřednictvím filmu. Je v něm obsažené všechno, co mě
dělá šťastnou –
práce s člověkem, obrazem, hudbou, zvukem. Kontakt s lidskou
duší, emocemi, srdcem. Takže bych ani za mák neměnila. Ale díky
své práci zblízka pozoruju jiné neobyčejné profese, které mě
fascinují a které bych v dalších životech ráda okusila.
Mohla bych být dirigentka, chirurgyně, pilotka, sklářka,
duchovní, gymnastka, klarinetistka, kominice, občanská aktivistka,
cestovatelka.
Na
čem v současné době pracujete?
20.
září 2012 vstoupí do kin můj druhý celovečerní film Největší
přání.
Vypráví radostné, smutné i dojemné příběhy mladých lidí z
nejrůznějších sociálních prostředí a profesních skupin. Jsou
to lidé, kteří směřují za svým cílem, ale i ti, kteří jsou
bezradní a ocitnou se v bezvýchodné situaci. Inspirací mi
byly dva slavné filmy Největší
přání
mého otce Jana Špáty z let 1964 a 1989. V obou filmech
mladí lidé protestují proti totalitnímu režimu, touží po
lásce, svobodě a svém místě na slunci.
Moji hrdinové touží po tom samém, rozdíl je jedině v tom,
že jsou první generací, která po čtyřiceti letech komunismu
dospěla ve svobodné společnosti.
Film je o touhách a snech lidí na počátku jejich životní cesty.
Je obrazem současné generace, která v sobě nese překvapující
naději.
Do
jakých nových projektů se chcete pustit?
Před
třemi lety jsem se poprvé při práci potkala s lidmi z
Nadačního
fondu Českého rozhlasu Světluška, kteří pomáhají nevidomým
lidem.
Zároveň
jsem se spřátelila
s výjimečnými lidmi, kteří nevidí. V roce 2013 bude
Světluška
slavit deset let své existence a já se rozhodla, že k jejímu
výročí natočím film. Jsem teď plně ponořená do natáčení
radostných i dojemných příběhů nevidomých i vidících, kteří
si do svých životů vzájemně vnášejí světlo. Bude to film o
statečných a optimistických lidech, kteří nás navzdory svému
těžkému handicapu tolik obdarovávají. Taková setkávání mi
přinášejí naději.
Děkuji
za rozhovor.
Text:
Michaela Lejsková
Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz
Make-up:
Pavel Bauer www.pavelbauer.cz
Vytvořeno ve spolupráci s Estée Lauder www.esteelauder.cz
Vlasy: Táňa Klevetová – Toni and Guy www.toniandguy.cz
Styling:
Mária Halahijová
Šaty:
Magique Moment www.magiquemoment.cz
Foceno
v hotelu Radisson Blu Alcron www.alcron.cz
Produkce:
Michaela Lejsková
Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz