„Všechno začíná výchovou a tím, jaký je člověk sám k sobě.“ Radek Štěpánek
Jak vypadá život člověka s absolutní disciplínou a vytrvalostí jít za
svými cíli? Co musel obětovat, aby mohl v národních barvách bojovat o vysoké
příčky světových tenisových tabulek? Používá svou oblíbenou herní taktiku
servis-volej i v osobním životě? S tenisovým šampionem Radkem Štěpánkem, který dokáže proměnit běžnou
tenisovou podívanou v dramatickou událost, jsme si o tom všem povídali v
rozhovoru, kde otázky a odpovědi létaly nad stolem jako míčky po kurtu. Byla to
v některých situacích náročná, ale krásná slovní výměna, která nebyla o esech,
autech, dvojchybách ani tečích, ale především o shodě.
Foto: Zbyněk Maděryč
Když zapátrám v začátcích vaší kariéry, řekla bych, že jste byl
podceňovaným hráčem. Bylo to tak?
Platilo to pro lidi, kteří si
v době mých začátků říkali tenisoví experti a odborníci. Tito lidé podle
techniky a stylu hry rozdělovali hráče na nadějné a nenadějné. Pravdou je, že
za doby komunismu měli šanci vyjet do světa především ti hráči, kteří byli
protěžovaní nejen na základě toho, co uměli, ale třeba na základě toho, kdo byl
jejich tatínek, nebo jak hráč zapadal do jakési hierarchie. Já jsem byl
v tomto směru podceňovaný hráč odněkud z Moravy. Žádné protěžování
ovšem hráče nenaučí hrát, a to pro mě bylo velkým hnacím motorem.
Dá se říci, že být podceňován je pro vás motivací?
Jsem hráč, který chce strašně moc vyhrát,
a nesnáším prohry. Čím více mě někdo podceňuje, tím hůře na tom se mnou následně
je. Protože mě to pak strašně motivuje k tomu, abych dotyčnému ne řečmi,
ale svým tenisem ukázal, že nemá pravdu. Motivací v tomto sportu je něco
dokázat, být úspěšný a vyhrát. S výhrou přicházejí všechny věci okolo, ale
spokojenost s tím, jak jich člověk dosáhl, ta spočívá ve hře, do které jdu
vždy naplno.
Je jistě těžké postavit se k případné prohře, ale ta ke hře
neodmyslitelně patří. Jaký je váš postoj k prohrám?
Prohry dělají člověka lepším.
Hráči, který stále vyhrává, přichází výhra automatická a už se ani tolik
nezabývá tím, proč vyhrává. Prohra člověka shodí dolů a tam se hráč musí
zamyslet nad tím, proč přišla. Neměl by se v ní pitvat dlouho, protože to
mu ubírá energii, kterou by mohl dát do svého posunu. Na prohru je jediná rada,
a to je rychlá a bezemoční analýza. Prohra se snáší jinak, když člověk
ví, že spoluhráč byl skutečně lepší, než když ho dělily od výhry jeden, dva
míčky. Hráč by měl odcházet z kurtu s čistým svědomím, že pro výhru udělal
všechno.
I když přichází psychické či fyzické vyčerpání, jdete stále dál a
překonáváte je. Co vás posiluje, když vám odchází značná část energie?
Pro tenistu jsou základními věcmi vytrvalost
a přesvědčení. Moje kariéra se nevyvíjela tak, že by všechno šlo jako po másle.
Zažil jsem stavy, kdy jsem nevěděl, zda druhý den vstanu a budu schopen moci
cokoliv dělat. Třeba se nasnídat. Přesvědčuje mě vědomí, že na to mám.
Jaký rozdíl ve srovnání se sebou vnímáte v možnostech pro
začínající tenisty?
Ten rozdíl je obrovský. Podmínky
pro tenis jsou dnes úplně jiné a mění se i disciplína hráčů. Možnost naučit se
hrát tenis na vrcholové úrovni existuje vždycky, ale součástí té možnosti je i
tvrdá disciplína, kterou mnoho hráčů podceňuje. Rodiče, kteří dávali své děti
trénovat tenis v době, kdy jsem se učil hrát já, trávili s dětmi na
kurtech celé dny a tvrdě pracovali na zdokonalení jejich hry. Pakliže chcete
dělat jakýkoliv sport na vrcholové úrovni, tak to ani jinak nejde. Dnes, hlavně
vzhledem k uspěchané době, je tenis pro mnoho dětí spíše jedním ze zájmových
kroužků, na které je rodiče přihlásí.
Zde pak také přichází motivace, hráč
se buď chce vyrovnat jinému hráči, nebo chce dosáhnout stejného či většího
úspěchu než ten, kdo ho inspiroval. Dostavuje se taková ta zdravá soutěživost.
Předpokládám, že vaším idolem byl nějaký velmi úspěšný hráč.
Byl to Ivan Lendl, kterého jsem velmi
obdivoval. Ale musím říct, že ačkoliv jsem ho vždycky obdivoval, tak
k jeho disciplíně mám daleko. Jednou z věcí, které si z tenisu
mohu odnést, je to, že někoho inspiruji tím, co se mi v mé kariéře podařilo.
Že napomohu otevřít lidem cestu k tenisu, aby ho začali hrát, sledovat,
diskutovat o něm a dýchat pro něj. A že třeba oslovím některé začínající hráče
tím, jak hraji a co do své hry dávám. To je pro mě jedním z úspěchů, o
které usiluji.
Zajdete si někdy zahrát jen tak?
Nikdy nechodím na tenis jen tak.
Tenis je pro mě prací i koníčkem současně, ale nikdy nejdu na kurt jen tak.
Ani v případě zápasu s Ivanem Lendlem?
Opět nejde pouze o to, jít si jen
tak zahrát. Dostat se k Ivanovi byla pro mě neskutečná pocta. Seznámil nás
můj trenér Petr Korda, který se s Ivanem na kurtech střetával. V posledních
dvou letech jsem měl možnost s ním absolvovat několik tréninků. Čerpat
zkušenosti a sledovat přístup k tenisu člověka, který je žijící legendou a
mým velkým idolem, má pro mě obrovský osobní i profesní význam.
Utkvěla vám v hlavě zvláště výrazně nějaká Ivanova rada či motto?
Ivan změnil pojetí tohoto sportu
svým způsobem hry. Byl na vrcholu neuvěřitelně dlouho a podával neskutečné
výkony. Jednou se mě po tenise zeptal: „Ty ještě po tréninku mluvíš? Ty jsi
nezvracel? Jestli jsi nezvracel, tak to nebyl pořádný trénink!“ Což vlastně
vypovídalo vše o jeho přístupu, o tom, že šel vždy až na hranice svých
možností, aby dosáhl úspěchu.
Čím se odměňujete za svoje tenisové úspěchy?
Když jsem dosáhl nějakého úspěchu,
odměňoval jsem se hodinkami, pro které jsem měl vždy slabost. Nejdříve jsem byl
spíše konzervativní, ale dnes mě oslovují i designové hodinky, jako například artová
edice Romera Britta pro 01THE ONE.
Ovšem největší odměnou je vítězně zvednout ruce nad hlavu, protože to
znamená, že jsem se dostal do vysněného cíle, což zároveň odměňuje i všechny
lidi, kteří tou strmou cestou šli se mnou a podřídili svůj život mému, protože
ve mě věřili. Například rodiče se kvůli mému tenisu několikrát stěhovali,
měnili práci. Bez jejich podpory si neumím vrcholový tenis představit.
Dá se říci, že jste celý život dlužníkem?
Dlužníkem? Vždycky! Mnozí lidé, kteří
dosáhnou úspěchu, častokrát zapomenou, odkud přišli, nejsou schopni se vrátit
zpátky a ztrácejí pokoru. Musím říci, že se mi to také stalo, ale jen na
chvilinku. Což byla také škola. Škola toho, proč je dobré mít pokoru, bez které
člověk nemůže být plnohodnotně úspěšný.
Myslíte si, že je k úspěchu nezbytný přirozený talent?
Povím vám ještě jednu větu, kterou
řekl Ivan Lendl: „Talent vždycky přebije tvrdá práce!“ Tvrdá práce může
dlouhodobě porazit talent, ale talent nemůže dlouhodobě porazit tvrdou práci. Být
jen talentovaný nestačí. Pořád je rozhodující tvrdá práce, což jistě platí pro
všechny profese. A konkrétně tenis je o hodně velkém odříkání.
Zářným příkladem je opět Ivan,
který mnoho talentu shůry dáno neměl. Byl to hráč, který se spoléhal jen na
tvrdou práci, která ho vynesla na metu nejlepšího hráče na světě, kde se udržel
šest let, a bude na něj pamatováno jako na jednoho z nejlepších tenistů
všech dob. Všechno začíná výchovou a tím, jaký je člověk sám k sobě.
Jaká úskalí v tenisu vnímáte jako největší?
Tenis je nejnáročnější individuální
sport, který existuje. Individuální a týmový sport se nedá srovnávat. Když to
člověku nejde ve fotbale, může se spolehnout na někoho jiného, za koho se
schová. Na dvorci se za nikoho neschováte.
Stojíte na dvorci, pomyslném
jevišti, musíte podat výkon a poprat se s tlakem i se svými pocity a
kondicí naprosto sám.
Jak se vypořádáváte s psychikou, když stojíte na kurtu sám a jste
vystaven obrovskému tlaku?
Je to umění koncentrace, kterou
stejně po dobu hry nelze udržet na 100 %. Když nastoupíte na dvorec, kde je 40 000
lidí, kteří mají nějaká očekávání, tak jste nervózní. Pak ale můžete tuto
situaci proměnit a diváky využít k tomu, aby vás ve chvíli, kdy vám hra
nejde, povzbudili a nervozitu z vás setřásli.
Vypadá to, že tenista má výhodu, pokud je exhibicionista.
Tenista je herec!
Na kurtu působíte spíše introvertně. Jak to je ve skutečnosti?
Introvert určitě nejsem. Jsem
člověk, který se strašně rád směje a má rád společnost. Ale na kurtu se
koncentruji a snažím se svoje myšlenky a energii netříštit. Nejsme roboti, koncentraci
nejde udržet stále, ale v tenisu představuje základ.
Co vlastně dělal váš otec, když jste začínal s tenisem?
Když jsem začínal s tenisem, tak můj otec pracoval v
sodovkárně v Karviné. Snažil se chodit do práce tak, aby když já skončím ve
škole, mohl se mnou jít na kurty. Takže chodil na noční, což muselo být pro něj
vyčerpávající. V době, kdy mi bylo deset let, jsme se přestěhovali do Přerova, otec
opustil svou práci a začal se věnovat trénování tenisu. Začal trénovat malé
děti, což dělá do dnes.
Vzhledem k tomu, jak často cestujete, jaký máte k cestování vztah?
To je další úskalí. Jen za tento rok jsem byl doma čistých deset dní, z toho jsem měl čtyři dny na svatbu. Za svoji kariéru jsem toho nacestoval strašidelně moc a až skončím s aktivní kariérou, tak bych chtěl nějakou dobu necestovat a poznat, jaké to je, být delší dobu na jednom místě.
Kde jste se setkal poprvé s tréninkem koncentrace?
Rodiče mě to učili jako jednu z prvních věcí. Především můj otec, po kterém mám zavilost a touhu vyhrávat. Po matce mám spíše cit a srdce.
Vzhledem k tomu, jak často cestujete, jaký máte k cestování vztah?
To je další úskalí. Jen za tento rok jsem byl doma čistých deset dní, z toho jsem měl čtyři dny na svatbu. Za svoji kariéru jsem toho nacestoval strašidelně moc a až skončím s aktivní kariérou, tak bych chtěl nějakou dobu necestovat a poznat, jaké to je, být delší dobu na jednom místě.
Preferujete spíše krátkodobé nebo dlouhodobé cíle?
Preferuji spíše dlouhodobé a reálné
cíle. Nikdy jsem si před sebe nestavěl takové cíle, jako být první na světě.
Každý den se o to sice pokouším a chci být co nejlepší. Být první na světě by
bylo skvělé, ale nejsem závislý na tom, zda první budu, spíše se soustředím na
to, abych pro úspěch udělal maximum.
Jestliže nejste závislý na výsledku, na čem závislý rozhodně jste?
Můj přístup ke hře souvisí
s tím, že jsem přesvědčen o tom, že lidé si více pamatují prožité pocity
než statistiky. Pro mě je důležitý pocit, který zůstane v srdcích fanoušků
a lidí, se kterými svoji cestu jdu. Možná, že si nebudou pamatovat, že jsem byl
sedmý na světě, ale budou si pamatovat, jak se mnou cítili, budou si pamatovat,
co jsem dával do hry. Všechny tyto emoce, ačkoliv jsem velmi soutěživý a
usilovný hráč, považuji za nenahraditelné umístěními ve sportovních tabulkách.
Děkuji za rozhovor!
Text a produkce: Michaela Lejsková
Asistentka: Šárka Kunclová
Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz
Partneři produkce:
Restaurace Český svět, OC Nový
Smíchov, Praha www.restauraceceskysvet.cz
Móda NEO www.modaneo.cz
Travel and Fashion for Man www.travelandfashion.cz
Hodinky AG STYLE – 01THE ONE www.theone01.cz
Korektura textu: Vladana Hallová
Publisher: Magazín Best of www.ibestof.cz
Text a produkce: Michaela Lejsková
Asistenka: Šárka Kunclová
Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz
Partneři produkce:
Lokace: Restaurace Český svět, OC
Nový Smíchov, Praha www.restauraceceskysvet.cz
Oblečení: Móda NEO www.modaneo.cz
Obuv: Travel and Fashion for Man www.travelandfashion.cz
Hodinky: AG STYLE – 01THE ONE www.theone01.cz
Publisher: Magazín Best of www.ibestof.cz
