„Zklamu vás, ale do
programu jako moderátor moc zasahovat nemůžu.“ Petr Vágner
V
profesním rozhovoru s Petrem Vágnerem jsme se zaměřili na poměrně široký okruh
jeho pracovních činností. Pohybuje se v nich, řekla bych, s ladnou elegancí a v
každé své roli je tím, kým si právě zvolil být. Jaké okolnosti podmiňují to, že
se herec, dabér a moderátor Petr Vágner cítí uvolněně a má pocit jistoty?
Nejspíše je to poměrem energie, kterou věnuje své přípravě a koncentraci a
naslouchání svému profesnímu okolí. Řekla bych, že to je jediný způsob, jak se
v tomto oboru stát pro jiné zdrojem inspirace.
Abychom
postupně zvládli nahlédnout do všech profesních oblastí, kterými se zabýváte, začněme
třeba dabingem. Jak se obvykle dabér připravuje na dabing?
Pokud se dabuje hlavní
role, může dabér (pokud je možnost) dostat scénář nebo i film domů k
nastudování, aby měl představu a přehled, a ve studiu pak šlo všechno rychle a
bez problémů. Menší role takovou přípravu nepotřebují, ve studiu dostanou dabéři
scénář, podívají se na něj a rovnou se jede.
Jsou
při dabingu přítomni všichni nebo alespoň většina dabérů z jednoho filmu?
Většinou se točí po
jednom, výjimečně po dvou, třeba nějaké dialogy. Takže všechny role se nikdy v
jednom studiu nepotkají. Maximálně můžete herce slyšet, když už namluvili své
role před vámi a režisér vám je třeba v dialogu pustí do sluchátek už v českém
znění.
Pokud
někdo dabuje příliš mnoho filmů a seriálů, může se stát, že ačkoliv dabuje
odlišné role, později už hlas změnit nedokáže? Něco jako syndrom
vyhoření?
Dabéři hlas nemění, maximálně pokud třeba hrají v jednom filmu více
postav, nebo v animovaných snímcích. Jinak jsou obsazováni právě proto, že mají
hlas, jaký mají! Ale pokud se ptáte na to, jestli se stane, že má herec stale
stejný výraz, tak se to samozřejmě z nejrůznějších důvodů stát může. Na
režisérovi pak je, aby dabéra vedl správným směrem.
Funguje
to v dabingu tak, že pokud už někdo jednoho herce nadabuje, dabuje ho už pořád?
Dříve to bývalo
pravidlem a i dnes je snaha to dodržet hlavně u herců velkého formátu. Ale ne
vždy se to podaří. Všichni vědí, že třeba Bruce Willise dabuje většinou Alexej
Pyško, ale dělal ho i Pavel Soukup. Ten také třeba mluvil Sylvestera Stalloneho
nebo Arnolda Schwarzeneggera. Spoustu hlasů dělá Bohdan Tůma – třeba Jima
Careyho. A toho si zase jednou zkusil Martin Dejdar. A takových příkladů je
spousta.
Když
jako divák vnímám herce, kterého jeden dabér dabuje dlouhodobě, říkám si, že mu
ten herec musí být i blízký, že k němu musí cítit sympatie. Vytváříte si
někdy nějaký vztah k lidem, které dabujete?
Vzhledem k tomu, že
dělám už pár let všechno možné od hlavních rolí po epizodní role, tak ani není
možné si k někomu utvořit nějaký „vztah“. To by byla otázka spíš pro ty, pro
které je dabing hlavním zaměstnáním – zkuste Bohdana Tůmu, Zdeňka Mahdala,
Michala Michálka, Filipa Jančíka…
Dochází
u stejného projektu k rozdílnému vnímání režiséra a dabéra?
Režisér musí vědět o
filmu mnohem víc než dabér jedné z postav. Musí umět danou situaci herci
zprostředkovat, aby pro něj bylo snazší se do ní vcítit. A musí to absolvovat
se všemi rolemi. Pro představu – setkal jsem se s režisérem, který nám při
dabingu filmu ve stylu Vinnetoua dokázal popsat člun v záběru. Proč je tam, z
jakého je roku a kolik indiánů se na něm plavilo. Pro nás to byl nepotřebný
člun někde vzadu, který jsme brali na vědomí, pro něj důležitý faktor hrající
svoji úlohu.
Uvažujete
o tom, že byste si zkusil i práci režiséra? Lákalo by vás to?
O tom jsem nikdy
nepřemýšlel a myslím si, že každý by se měl držet toho, co umí. Nemyslím si, že
bych na to měl nějaký talent, v tomhle oboru určitě nejsem ten, kdo by měl
rozdávat rady, takže radši zůstanu za tím mikrofonem. (smích)
Podle
čeho vy sám posuzujete či hodnotíte režiséry?
Spíše vnímám, kam mě
jako herce chce režisér dostat. A pokud se tam dostanu, posuzuji maximálně to,
zda se v tom dokážeme pochopit a co pro to ještě můžeme udělat. Samozřejmě také
vnímám, když je režisér do věci zapálený a každou smyčku točí pětkrát, aby byla
perfektní. Jsou totiž i takoví, kteří takříkajíc odzívají každou první jako
dobrou. Každý extrém je v tomto případě špatně. Ale je pravda, že někteří
režiséři jsou už spíše moji kamarádi a s kamarádem se vždycky točí lépe, než s
někým, koho ještě moc neznáte.
Díváte
se na sebe v televizi?
Nerad se na sebe dívám
nebo se slyším v jakékoliv podobě. Vždycky totiž vidím hlavně svoje chyby. Ale
moje tříletá dcera se na mě dívá ráda a často mi pak dává otázky na tělo. A
dokonce mě podle hlasu pozná už i v televizi nebo rádiu.
Jak
vás dcera hodnotí či kritizuje jako herce?
Ona je hodně vnímavá,
takže když třeba v televizi někoho líbám, hned se ptá, kdo to je, vyptává se,
kdy se co točilo. A když vidí něco ve chvíli, kdy nejsem doma, zjišťuje, jestli
je to přímý přenos a jestli jsem teď opravdu na natáčení. Občas mi řekne, že
jsem se jí někde nelíbil, ale většinou mě pochválí, že mi to slušelo a začne se
mnou rozebírat text. (smích) A také bývá
často nevědomky vtipná. V jednom seriálu jsem měl třeba dialog s herečkou ve
scéně, ve které jsme se bavili o tom, že spolu budeme mít vysmáté děti, když se
pod tou peřinou pořád tak smějeme. A dcera se mě potom zeptala: „Tatínku, to
jsi myslel mě a Samíka?“
Jaké
jsou vaše zážitky z líbacích scén?Jak vypadají instrukce
v zákulisí a pocity herce?
Spousta z nás se do té scény doslova prosměje a
natočí se to až třeba podesáté. Je asi lepší, když se herci déle znají. Přece
jen, seznámit se a hned točit takové scény, to není moc příjemné. Zvláště, když
za zády máte režiséra, kameramana, zvukaře, skriptku, techniky a kdoví koho
ještě. Čím méně nervozitu způsobujících faktorů zůstává, tím lépe. A instrukce
jsou většinou jen takové, jak se máme naklonit, která kamera to bere, kde si
máme najít světlo, jak dlouho v pozici vytrvat a podobně. Jinak jak si to uděláme,
tak to máme. (smích)
Co
vás dokáže nejlépe uklidnit?
Uklidní mě vždycky to,
že jsou jasně stanovená pravidla a že je všichni bereme na vědomí. Tak to
prostě musí být, jinak bychom nemohli pracovat kvalitně. A také to, že jde jen
o natočení scény.
Co
všechno jste ochoten udělat pro to, aby scéna vypadala co nejvěrohodněji,
abyste neměl ve své roli pochybnosti?
Záleží na tom, o co
jde. Mě třeba spousta rolí motivovala k tomu, abych se naučil něco nového.
Například kvůli roli záchranáře Radima Nováka v Ordinaci jsem dobrovolně absolvoval několik záchranářských kurzů a
kurzů první pomoci a také jezdil s pražskou záchrankou.
To
jen tak jde, nechat se zaměstnat u záchranky?
Normální civilista se
tam asi dostat nemůže. Kdyby se cokoliv stalo, byl by to velký problém. Ale po
všech těch kurzech, instruktážích a školeních jsem dostal povolení, že můžu být
přítomen při výjezdech. A tak jsem zažil věci, které asi normální smrtelník jen
tak nezažije.
V
čem jste tento trénink „na ostro“ později ocenil nejvíce?
Pomohlo mi to celkově s
vnímáním té profese. Naučil jsem se spoustu věcí využitelných pro natáčení,
takže dodneška, když točím něco z tohoto prostředí, radím štábu, když je něco
podle scénáře jinak než v reálu. Záchranka mi dala opravdu hodně. Dnes už vím,
jaké výrazy se běžně používají, že do telefonu nikdo nemluví o tom, kam se
jede, ale posílá se to na pager kvůli možnosti zneužití… Vidím tak často i ve
filmech chyby a věci, které by v normálním provozu takhle nikdy nebyly.
Nezahýbalo
vám to s psychikou, když jste při výjezdech zažíval těžké případy?
To víte, že ano. Záchranáři
jezdí mnohdy opravdu k hrozným stavům. Na to si podle mě nemůže pořádně
zvyknout ani profík, je to velký nápor na psychiku. Takovou práci také nejde
dělat asi celý život a kromě toho je potřeba, se umět s některými věcmi
srovnat. Třeba záchranáři na Kladně mají vlastního psychologa, který jim s tím
pomáhá. A podobné to asi bude všude.
Vypozoroval
jste v krizových situacích, ke kterým jste byli přivoláni, na práci záchranného
týmu něco zajímavého?
Hlavně to, že ke všem
situacím se přistupuje s absolutním klidem. Tak se udělá nejméně chyb.
Samozřejmě jde o čas, ale musí se co nejvíce odbourat stres a promýšlet všechno
dopředu. Největším zážitkem pro mě bylo, když mi lékař umožnil mu pomáhat.
V tu chvíli jsem přestal být pouhým pozorovatelem. A co mě mile
překvapilo, byla komunikace s policisty a hasiči. Na výjezdu si všichni tykají,
i když se neznají, všichni jsou jako jeden tým, jsou si rovni s tou výjimkou,
že záchranka má vždy přednost.
Zažil
jste u záchranky i něco veselého, se šťastným koncem?
Pár zážitků mám. Třeba
když jsme přijeli k jednomu případu, otevřela nám paní, podívala se na doktora,
potom na mě, pak zase na doktora, na mě a řekla: „Ale já jsem nevolala nikoho z
Ordinace v růžové zahradě!“ Později jsem ji potkal v jednom obchodním centru a
ona se ke mně hlásila, děkovala mi, že jsme pomohli jejímu otci, kvůli kterému
volala záchranku. Poděkování ale patřilo skutečným záchranářům.
Přejděme
k moderátorské práci. Co je pro vás přijatelnější – moderování v páru,
nebo samostatně?
Obě varianty mají něco
do sebe. Když jste dva, máte výhodu, že se vzájemně můžete vytáhnout z bryndy,
vypointovat dialog, nahrávat si na vtipy, prostě si pomoct. Ale také se můžete
potopit… Když člověk pracuje sám, může si zase všechno připravit a nic ho
nepřekvapí. Bude to prostě tak, jak bude chtít on. Takže záleží na situaci,
prostředí, na lidech, nedá se to zobecnit. Ale když už v páru, tak si musíte s
tím dotyčným rozumět, musíte na sebe slyšet. A to je základ dobrého moderování.
Jaký
typ akcí moderujete nejraději, pokud jde o ty společenské?
Nejraději mám asi
maturitní plesy. Je to většinou dost velká sranda, studentům končí jedna životní
etapa, takže se dokážou odvázat a ty večery jsou nápadité, vtipné, originální…
I dobře vymyšlená komerční akce může být fajn, ale tyhle uvolněnější večery
prostě mají něco do sebe. Ale také mám rád různé volby miss nebo klasické
tiskové konference. Tam zase nachytáte spoustu zajímavých informací, potkáte
zajímavé lidi… Ale nedělám v tom žádné rozdíly, protože mě baví moderování jako
takové.
Preferujete
práci v „terénu“ nebo v rádiu?
Mě baví obojí, nejlepší
je to střídat. Když moderujete před lidmi, tak na ně vidíte a máte
bezprostřední zpětnou vazbu, takže hned víte, jestli se vydat tímto směrem,
použít tenhle vtip, glosu, reagovat na situaci. Důležité je, si lidi získat a
od toho se pak všechno odvíjí. Ale může se stát, že publiku prostě nesednete a
to se pak moderuje docela těžko. V rádiu tahle věc není, musíte být sám za
sebe, nepodlézat lidem, být svůj a doufat, že to vyjde a lidé vás budou brát.
Jestli to tak je, se pak zjistí na číslech poslechovosti. Mně to zatím vychází
na obou frontách. (smích)
Když
si zvete hosty na pódium či do rádia, je pro vás přijatelnější vést rozhovor s
hostem, kterého znáte, než s hostem, se kterým sesetkáváte poprvé?
Hodně záleží na tématu,
do kterého se pustíte. Když o něm host ví, nebo je to třeba rozhovor o jeho
práci a já se na něj připravím, je to jednodušší pro obě strany. Když toho
dotyčného znám, tak je to vždycky ještě o trochu lepší, protože můžu zabrousit
i tam, kam by se třeba jiný moderátor nedostal, netroufl by se zeptat, nebo by
prostě nevěděl. Také je dobré dopředu vědět, jestli host mluví málo, odpovídá
jedním slovem, nebo naopak je hodně výřečný. Vyplatí se vědět, že budete mít
třeba desetiminutový monolog se třemi jeho „ano“. (smích)
Co
vás při moderování dokáže nejvíce zaskočit?
Těch momentů a věcí
může být spousta. Nikdy se nepřipravíte na všechno, a tak vás může zaskočit
cokoliv. Ale pohotový moderátor z toho naopak dokáže vytěžit a vytvořit
zajímavou nebo vtipnou situaci. Proto mám moc rád vysílání, pořady, rozhovory
nebo natáčení naživo. V takových situacích se z toho prostě musíte vylhat,
dostat se z toho a to je ono, to kouzlo, ten adrenalin, to, co dělá tuhle práci
zajímavou. Když se něco předtáčí nebo nahrává dopředu, tak pořád víte, že se to
dá vždycky zastavit, opravit a to už ztrácí to své kouzlo. Člověk už nemusí být
tak pohotový.
Zajímá
mě, jak vypadá spolupráce s programovým ředitelem. Do jaké míry smíte zasáhnout
do programu vašeho vysílání v rádiu?
Zklamu vás, ale do
programu jako moderátor moc zasahovat nemůžu. Respektive to není možné na tak
velké celostátní stanici, jakou je Frekvence 1. Předpokládám, že na nějakých
regionálních stanicích to asi až takový problém nebude. Já vysílám ranní blok
od 5 do 9 hodin, takže na mně je, abych se mezi čtvrtou a pátou připravil co se
čerstvých informací týče, také sledujeme on-line počasí, dopravní situaci, a
tam mám volné pole působnosti. Ale třeba písničky jsou už připravené dopředu a
do těch nezasahuji.
Jak
dlouho již pracujete v rádiu Frekvence 1? Jak asi dlouhá je optimální doba na
moderování stále stejné show?
Na Frekvenci 1 vysílám
už pět let a přešel jsem na ni rovnou z Evropy 2, kde jsem byl také pět let.
Takže už přes deset let chodím do práce do stejné budovy (obě stanice sousedí)
a usedám za mikrofony nejposlouchanějších rádií v našem éteru. Postupně jsem si
zkusil všechny vysílací časy a zjistil, že ranní show je pro mě v kombinaci s
divadlem, natáčením, moderováním a dalšími aktivitami opravdu nejpřijatelnější.
Takže nevím, jak odpovědět. Optimální může být pro každého něco jiného. Mě to
baví i po těch pěti letech, protože v ranním vysílání můžu vzít „do hry“
aktuální dění i zážitky a ihned je použít.
Co
se týká vašeho působení v divadle, kde vás aktuálně divák může vidět?
Posledních pár let hraji
zejména v Divadle Radka Brzobohatého. Na konci roku jsem tam měl premiéru nové
hry A pak už tam nezbyl ani jeden aneb
Deset malých černoušků od Agathy Christie, která je v tomhle divadle mou
desátou. Humorná černá komedie, detektivka, velká klasika. Hraji tam postavu
mladého dobrodruha, který rád porušuje různé společenské konvence a nějaká smrt
ho jen tak nerozhází. A kromě téhle hry určitě doporučuji třeba oddychové Vyhazovače, velký hit Tančírna, zábavnou Klec bláznů nebo třeba Lva v
zimě s paní Maciuchovou a panem Brzobohatým. Určitě se podívejte na stránky
divadla.
Herci
často zajdou po představeních posedět. Myslíte, že to utužuje kolektiv? Ve
smyslu, kdo nezajde na drink nebo na kuřáckou pauzu, trhá partu?
Určitě to není od věci,
lépe se vám hraje s někým, koho znáte i v civilu a víte, co od něj můžete
čekat. Rozhodně to ale není tak, že kdo nejde na cigáro, trhá partu a ostatní
se na něj dívají skrz prsty. A také záleží na situacích. Když někdo třeba druhý
den zkouší, točí nebo má prostě nějakou práci, tak je jasné, že po představení
utíká domů. Já to vzhledem k mému časnému vstávání praktikuji dost často.
Náročnější jsou jen premiéry a derniéry. To se většinou končí až druhý den
ráno. V lepším případě. Hra se přece musí pořádně zapít. (smích)
Jaké
role si nejvíce užíváte?
Baví mě všechny role,
na každé si něco najdu, každá je něčím zajímavá, zvláštní. A je jedno, jestli
je to divadlo, film nebo seriál. Tahle práce je totiž skvělá v tom, že jste
každou chvilku někým jiným, takže se nemáte šanci nudit. Herecky jsou asi
nejzajímavější záporné role, protože je tam vždycky co hrát a můžete si tam
dovolit daleko víc. A strašně si užívám komedie, kde je byť jen maličký prostor
pro improvizaci a kde můžu hrát s lidmi, kteří jsou mými kamarády.
Na
jaké role jste se nikdy nedokázal adaptovat a proč?
Mám rád klasické
divadlo. Nikdy jsem nebyl nějakým velkým příznivcem alternativní tvorby, neodsuzuji
ji, ale není to můj šálek kávy. A s tím souvisejí asi i role. Také nejsem typ
na velké dramatické role, to je myslím každému jasné už od pohledu. (smích) A určitě bych nešel do nucené
nahoty, takové té neopodstatněné, která se používá jen pro přilákání diváků. V
Divadle RB mám ve hře Jestli řekneš,
kolik mi je, zabiju tě! roli takového ne příliš inteligentního fotbalisty,
který běhá po jevišti skoro nahý, a měl jsem s tím na začátku velký problém.
Nakonec jsem se s tím nějak popral, ale to už raději po tom jevišti běhám v
dámském převleku ve hře Klec bláznů.
Jaký
je váš názor na volbu oblečení návštěvníků divadel? Zdá se, že mnozí z nich
často nevěnují svému oblečení příliš pozornosti.
Vždycky jsem zastával
názor, že divadlo je něco, co si zaslouží úctu. Jít do divadla by mělo být
svátkem, a proto je podle mě vhodné přijít alespoň trochu slušně oblečený i
třeba do menších divadel. K tomuto tématu mám jednu historku. V prvním ročníku
na herecké škole jsem dostal na poslední chvíli VIP lístky do opery. A opravdu
to byla chvíle poslední, takže jsem musel vyrazit v tom, co jsem měl na sobě –
volné skejtové kalhoty a mikinu s kapucí. Divadlem jsem tenkrát žil, takže jsem
šel i v tomhle, ale celou dobu jsem se cítil strašně a styděl se. Tak nádherné
představení, prostředí, lidi a já v tomhle! Ředitelka, kterou jsem tam potkal,
mě pak naštěstí uklidnila, že když jsem o to představení tak stál, nezaleželo
na oblečení…
Co
se týká oblečení, jste bezesporu zastáncem dobrého vkusu a originality. Zdá se,
že na tom má svůj podíl váš přátelský vztah s módním návrhářem Osmanym Laffitou.
Jak jste se poznali a co vás na jeho tvorbě oslovuje?
S Osmanym jsme se
poznali paradoxně díky divadlu – hráli jsme totiž na jednom jevišti. Možná to
zní neuvěřitelně, ale on opravdu vyzkoušel i divadelní prkna, a to ve známé
francouzské hře Oskar, kterou
proslavil Louis de Funès. Hráli jsme ji od roku 2005 v Divadle Metro a padli
jsme si tam do oka. Osmany je totiž úplně jiný, než většina lidí, kteří v téhle
republice žijí a i jeho tvorba je jiná. Což je fajn. Líbí se mi jeho
originalita, nápady, střihy a materiály, ze kterých svoje šaty šije. A také to,
že i přes kritiky některých „rádobyodborníků“ si jede dál po své koleji a daří
se mu.
Děkuji
za rozhovor.
Text: Michaela Lejsková
Foto: Petr Volgemut www.fotky-celebrity.c
Část fotografií foceno v Casinu Arbes www.casinoarbes.cz
Publisher: magazín Best
o www.ibestof.cz
