„Mám ráda
všechny barvy a většinou o tu, kterou vyberu, si řekne sám prostor a osobnost
jeho majitele.“ Romana Štrynclová
Půvabná mladá dáma,
která na své životní výzvy nečeká se složenýma rukama. Romana Štyrnclová,
umělkyně a dáma, žena s citem a postřehem pro detail. V rámci své
tvorby pracuje také s počítačovou grafikou, což ale její práci neubírá důležitý
lidský faktor projevující se v jejím výsledku. O tom, co důležitého ještě
potřebuje ke své tvorbě, se dozvíte více z následujícího rozhovoru. S Romanou
jsme se sešly v zahradě Kinských v Praze, kde pro náš rozhovor
zhotovil fotografie Robert Vano.
Jak vypadalo vaše
dětství? Bylo bohaté na umělecké příležitosti?
Mé
dětství bylo pohodové a vzpomínám na ně ráda. Moji rodiče byli skvělí a natolik
chytří, že mě do ničeho nenutili a naopak mě podporovali v mých zájmech.
Maminka krásně malovala, teta byla učitelka výtvarné výchovy, děda umělecký
litograf. Malovali a pomalovávali v podstatě všechno. A tatínek byl sportovec.
Všeho bylo tak akorát.
Jaký je váš osobní styl
a nejčastější motivy?
Mám
ráda rostliny, zvířata, lidi a to se promítá i do mých obrazů. Dlouhou dobu
jsem se zajímala o symboliku a znamení, a tak vznikla i řada věnovaná tomuto
tématu. Dnes bych je už nemalovala, ale pamatuji si to nadšení,
s jakým jsem hledala a kombinovala symboly a jejich významy. V poslední době jsem zjistila, že mi jdou portréty a to je velká výzva.
Která svá díla
považujete v životě za stěžejní?
Pro
obrazy jsou vlastně stěžejní mé hlavní vernisáže, které jsou současně i mými
životními etapami. Nejdůležitějším krokem byla ta první v roce 2001
v Městském divadle Brno a naproti v kavárně Galeryje. Jednak proto, že se
změnila doba a bylo možné vystavovat i bez akademického titulu a členství ve Svazu
umělců, ale hlavně proto, že jsem konečně přestala jen snít a plánovat a svůj
dlouholetý sen jsem zrealizovala. I proto vystavené Prvotiny, Zvířata i Symbolika měly a mají pro mě obrovský
význam. Pak následovala druhá velká výstava v roce 2007 v Domě pánů z
Lipé plná zvěrokruhových znamení. Součástí byla i kolekce Afrika, kterou mám hodně ráda a slýchám samé pozitivní ohlasy.
K africkému obrazu „Náhrdelník“ mám přímo srdeční vztah. Je na něm
náhrdelník, který jsem kdysi dostala, obraz se moc líbil mému tatínkovi, který
v Africe strávil pracovně nějaký čas a nyní, k mé radosti, visí
v ložnici mé kamarádky. A nakonec poslední letošní vernisáž v Galerii
Aviatik v Pršticích. Spisovatelka Sylva Lauerová se rozhodla vydat knihu
současné ženské milostné poezie a navrhla mi, ať namaluji obraz na titul. Spolupráce
se Sylvou byla velmi příjemná a almanach „Královny slz a ostružin“ vyšel na
začátku roku 2010. Některé básně mě zaujaly natolik, že jsem se rozhodla
pokračovat v malování na texty básní dál. Tak vznikla zatím poslední
kolekce obrazů a tu mám momentálně ráda celou.
Kdy vás napadlo spojit
řekněme manuální tvorbu a počítačovou grafiku?
To
přišlo vlastně samo. Počítač používám při návrzích interiérů. Jednou jsme
potřebovali obraz na zeď, ale ne originál. Majitelé věděli co, a já věděla jak.
Tak vznikly první grafiky. Na řadu přišly dárky k narozeninám a podobně a
pak jsem si ve volných chvílích začala hrát s portréty mých kamarádek. A když
jsem hledala témata k básním z almanachu, tak jsem zjistila, že už
mám některé předchystané. Důkazem je obraz „Queens“ na motiv básně Svatavy
Antošové. Na něm je moje kamarádka Linda a podkladem je počítačově upravená
fotografie.
Máte ke každé své tvorbě
stejný vztah?
Je
mi vlastně jedno, jestli natírám zeď, maluju olejem nebo si skicuju do projektu.
Baví mě, když hlava vede ruku a naopak. A hlavně si užívám té pestrosti. Jsem
typ člověka, který nevydrží dělat dlouho jednu věc a malování obrazů,
navrhování interiérů a spousta drobností obdobného rázu je pro mě ta nejlepší
kombinace.
Patříte mezi umělce,
kteří dokážou tvořit vyloženě na zakázku? Nebo raději prosazujete vlastní
myšlenky, které buď někoho osloví a najde si je, anebo se spíše
nepřizpůsobujete?
Začínala
jsem autorskou tvorbou a byla jsem přesvědčená, že je nejlepší. Můžete tvořit
co chcete a jak chcete, a máte pocit volnosti. V současnosti mám za sebou
několik zrealizovaných obrazů a hlavně interiérů na zakázku a baví mě to mnohem víc. Vytyčené mantinely a
konkrétní osoba vše posune dál a já můžu jít víc do detailu. Nicméně vždy do
tvorby vnáším kus sebe, takže slovo přizpůsobení bych nepoužila. Přirovnala
bych to nejspíš k vaření. Pro toho, jehož chutě znám, jsem schopná
připravit zajímavější a chuťově výraznější jídlo, než pro někoho anonymního.
Jak vlastně probíhá vaše
práce s interiérem zákazníka? Jaký proces si máme představit?
Nejdříve
se musíme trošku oťukat a klient mi musí začít věřit. Povídáme si o lecčems.
Musím mít nejen představu o tom, co se mu líbí, ale i o tom jak žije, jaké má
zvyky, návyky a sny. Pak začnu pracovat na návrhu a podle potřeby se scházíme a
konzultujeme. Výsledkem je koncepční řešení, jakýsi manuál, kterého se držíme. Ze
zkušeností vím, že s ohledem na finance, kvalitu a design nábytku a ostatních
zařizovacích předmětů nelze vyrazit na nákupy a pořídit vše naráz. U občanských
staveb ano, ale ne při tvorbě konkrétního domova. Je to pestrá a zajímavá
práce. Stává se, že mi klient předestře svoji vizi, já mu ji obrátím naruby,
zdůvodním proč a on přistoupí na něco, co by nikdy předtím nepřijal. Ale na
druhou stranu i já se tak dozvídám spoustu zajímavostí.
Jaký je váš názor na
kombinování starožitností a moderních prvků v interiérech?
Existují
hezké a kvalitní kusy nábytku, ale jsou i ty druhé. Dovedu si představit čistý
minimalistický prostor s masivní starožitnou sedačkou, ale záleží na
spoustě dalších faktorů. Vždy vyhledávám a vítám starší kus nábytku, ke kterému
se váže rodinná historie, nebo něco podobného. Popravdě jsem více proti
moderním prvkům, ve smyslu uniformity, kterou si sebou nese každá doba.
Interiér by měl být nadčasový a co nejvíc by měl charakterizovat jeho majitele.
Ale abych odpověděla na otázku, tak ráda kombinuji
Jakým barevným prvkům
dáváte například přednost v prostředí, kde se pracuje?
Pokud
myslíte mé pracovní prostředí, tak slunci a zeleni.
Vnímáte, že některé
barvy vycházejí z módy obzvláště rychle?
Osobně
to nevnímám. Ale když procházím designové časopisy, tak ano. Střídavě probíhá
barevná a nebarevná vlna a bohužel se to v mnoha návrzích odráží. Mám ráda
všechny barvy a většinou o tu, kterou vyberu, si řekne sám prostor a osobnost
jeho majitele.
Jaké prvky
v našich domácnostech stále velmi postrádáte?
Osobitost.
A také umění a někdy květiny. Myslím, že je velká škoda, že z interiérů
mizí obrazy a umění celkově, ale ještě víc jsem překvapená absencí květin. V
mojí domácnosti květiny kralují a zabírají spoustu místa. Chápu, že ne každý by
to tak chtěl, ale někdy stačí jedna dominantní rostlina a ta vlastně může nahradit
i to umění.
Jak byste hodnotila vkus
naší společnosti, zaměříme-li se na to, jak si kdo zařizuje bydlení?
Netroufám
si hodnotit. Díky své profesi se setkávám s lidmi, kteří chtějí změnu a
chtějí si nechat poradit. A moji přátelé vkus a snahu mají. Pěkné bydlení není zas
tak moc otázkou peněz a ti, co si to myslí, mě naštěstí k sobě domů
nezvou.
Kdo vlastně představuje
vaši přímou konkurenci?
Architekti
a bytoví designéři, ale myslím si, že zatím jediné komplexní vzdělání
v tomto oboru poskytuje fakulta architektury. Někdy začínám spolupracovat
už u hrubé stavby, kdy na poslední chvíli posouváme příčky, nebo provádíme jiné
stavební zásahy. V těchto případech čerpám ze znalostí z nedokončeného
studia architektury, z kompletní rekonstrukce mého domu, kterou jsem
absolvovala sama a hlavně atakuji svými dotazy přítele, který se architekturou
živí od studií a ví mnohem víc než já. Ve druhé fázi mi při navrhování
interiéru zase pomáhá zkušenost s olejovými barvami a vlastně i několik let
práce s látkami, kdy jsem pod značkou Romy Rose navrhovala autorské
oblečení, většinou malé večerní a večerní. Takže vlastně netuším, jak to
s tou konkurencí je. (úsměv)
Promítá se případná
špatná nálada do vaší tvorby?
Ne.
Když mám špatnou náladu, tak nemůžu nic dělat. A taky ji nechci nikam přenášet.
Máte zaručený recept na
to, jak se zbavit chmur a dobít baterky?
Zalézt
do postele s dobrým vínem a vrnícím kocourem.
Je dle vašeho názoru
pro umělce klíčová koncentrace?
Nevím,
jestli je klíčová, ale čím jsem starší, tím více se nořím do tvorby a přestávám
vnímat okolí. A potřebuji, nebo spíš mám ráda při práci klid.
Myslíte, že právě to by
mohl být důvod, proč mnoho tvůrčích lidí tráví hodně času raději o samotě?
Myslím,
že ano. Mně samota vůbec nevadí. Na tvůrčí práci je krásné, že tvořím, i když
vykonávám běžné denní úkony. Představovat si můžu stále.
Zažila jste někdy pocit
vyhoření? Myslíte si, že určitému melancholickému stavu se nevyhne žádný
umělec?
Vyhoření
si nevybavuji, ale melancholii ano. Pochybuji o tom, co dělám, jestli to má
smysl a nějakou hodnotu. Pochybuji zpětně i dopředu. Jsem narozená ve znamení lva,
takže prožívám i chvíle sebeoslavné geniální euforie, ale vzápětí zase pochybuji.
Prý je to hnací motor, ale mě to docela vyčerpává.
Co byste doporučila
každému začínajícímu umělci ve vašem oboru?
Paradoxně
pravý opak mé cesty. Doporučila bych, vybrat si jedno zaměření a tomu se
pořádně věnovat a nějakou dobu vytrvat. Vystudovat školu, jít na praxi,
cestovat…
Děkuji za rozhovor.
Text:
Michaela Lejsková
Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz
Make up: Jana Bulínová
Foceno
v zahradě Kinských v Praze
Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz