„Cesta za sny je důležitější než samotný výsledek. Proto jsem se
přestal honit za výsledky a zažívám štěstí díky samotné cestě.“ Braňo Polák
Herec Braňo Polák, známý například z muzikálů „Děti ráje“, „Carmen“, „Babylon“,
„Radúz a Mahulena“ a „West Side Story“, nebo z filmových „Snowboarďáků“, či ze
seriálu „Proč bychom se netopili“, působí jako člověk, který jde do všeho
naplno a vnímá život jako jednu velkou příležitost. Se vším, co přináší. Říká,
že vše, co dělá, si užívá naplno a je rád, když může jako herec bavit své
diváky. A není důvod mu to nevěřit. To, co říká, je zároveň filozofií jeho
života. Krásné fotky jsou z Radisson Blu hotelu Alcron v Praze, kde
Braňa fotil Robert Vano.
Už když jsme se na náš rozhovor domlouvali, bylo zřejmé, že jste nyní časově
velmi vytížený. Logicky se tedy nabízí otázka: Na jakých nových projektech jste
začal od začátku tohoto roku pracovat?
Pokračuji v projektech „Děti
ráje“ a „Carmen“ a zkouším nový multimediální muzikál „Naháči“, kde hraji jednu
z hlavních rolí. Je to o člověku, který si tak trošku hraje na Boha (smích), a je to celkem záhul. Během
dvou hodin neslezu z jeviště a mám hodně textu, který mi moc neleze do
hlavy. Ale ta práce mě baví. Je to dřina, tak doufám, že výsledek bude fajn.
Pořád pracuji na svém snu udělat si své cd a nahrávám nový singl. Pracuji na
něm se zkušeným DJ Neo, tak doufám, že výsledek bude výborný. Třeba to bude i
někdo hrát. (smích
Podařilo se vám během tohoto roku věnovat se všem svým plánům, případně
plnit nějaká předsevzetí, tak jak jste měl na počátku roku v úmyslu?
Vždy na začátku roku si řeknu, co
chci udělat a myslím, že se mi to i daří. Jsem hrdý na to, že nekouřím, a abych
nezlenivěl, věnuji se sám sobě po fyzické stránce. Učím se jazyky, vzdělávám se
po couchingové stránce. Ona ta cesta za sny je mnohem důležitější než samotný
výsledek. Proto jsem se přestal honit za výsledky a zažívám štěstí díky samotné
cestě. A jestli se výsledek dostaví, o to větší radost to pak bude. Jenomže
potom si vytýčím zase nový cíl – zkrátka život je vlastně pořád o cestě. Takže
má odpověď je, že ano. Daří se mi v tom, co chci a co si naplánuji.
Věnujete se teď více divadelním představením, nebo jste více vytížen
v oblasti filmu?
Film se mi vyhýbá. Ale já tím
vlastně ani netrpím. Patrně mám nějakou nálepku, které se těžko zbavuji. Nejspíše
nesplňuji podmínky režisérů, jenomže já stejně toužím po rolích akčních hrdinů,
a ty se zatím netočí. I když na druhou stranu je mi líto, že jsem si nezahrál
třeba v „Expozituře“, nebo v něčem akčním. Konečně to nejsou jen
filmy, které se pořád vracejí k tématům komunismu. Pamatuji dobu Menšíků,
Brodských, Bohdalek, Janžurek, jaké oni točili úžasné komedie! Myslím, že to by
se mělo točit také dnes. Současný film mi bohužel nic moc neříká.
Jaké máte představy o vašem
uplatnění do budoucna? Přestože je to vždy spíše otázkou poptávky,
v jakých projektech byste se vy sám rád objevoval?
Chci se vzdělávat – a tím samozřejmě nemyslím, že chci dělat jen
herectví. Ono je to tak, že kdo chce dělat tento byznys, musí být na levelu
„A“, jinak to moc nemá smysl a člověk spíše paběrkuje. A protože já nechci
skončit jako zhrzený člověk, který si bude stěžovat, chci se vzdělávat třeba
v marketingu a podobně. Uvidíme, co z toho vyleze. Vážím si lidí,
kteří se neustále vzdělávají, ať už je to v čemkoliv, nezastavují se a
jdou dále. Což ovšem neznamená, že bych se musel pořád za něčím honit.
Role přibývají a na vašem kontě je nyní už celá řada muzikálů. Širokému
publiku jste se však stal známým především díky filmovým „Snowboarďákům“, nebo
rolí Bonga v seriálu „Proč bychom se netopili“. Byť je vaše tvorba různorodá, jak se vyrovnáváte se „škatulkami“ rolí, do
kterých jste obsazován?
Já nevím, jestli jsou to škatulky. Mě to vlastně pokaždé baví. Nejsem
zasycen rolemi, proto se necítím jako ve fabrice. A proto mě také to, co dělám,
baví a nejsem třeba přepracovaný. Zatím vše, co jsem dělal, byla neskutečná
zábava. Jak s lidmi na place v divadle, tak i to, co jsem dělal pro
zábavu. A ještě jsem za to dostal zaplaceno. Někdy mi bývá líto herců a
moderátorů, kteří jsou v jednom kole a vlastně úplně ztrácejí
nadšení. Stávají se z nich dělníci a vůbec si to neužívají. Ale na druhou
stranu je pravda, že po finanční stránce jsou zabezpečení. Prostě vše má svá pro i proti a já se chci svým životem
bavit a ne otročit.
Která role ve vaší filmové a divadelní kariéře se podle vašeho názoru vymyká
zažité image temperamentního frajera, kterou často ztvárňujete?
Takovou roli jsem patrně ještě
neměl… I když, ve hře „Zkrocení“ jsem hrál mladého
intelektuálního režiséra. Dlouho jsem hledal pro tuto roli výslednou podobu a dodnes
si nejsem jistý, že jsem ji našel, ale hrál jsem to tři roky. Mám rád temperament
a nebaví mě ukecané blbosti a nekonečně dlouhá vysvětlování. To je možná důvod,
proč si s mnohými lidmi z branže příliš nerozumím. Prostě mám rád
akci a zkratku. (smích)
Nevadí vám někdy, že jste spojován se seriálovými protagonisty, přestože
jste se proslavil právě rolí v seriálu?
Přiznám se, že vlastně nevím,
jestli jsem s něčím takovým spojován. I když asi ano, protože mi mnozí chlapi
v posilovně říkají: „Braňo, já tě ve ,Snowborďácích‘ tak nenáviděl… Jakej
tys tam byl hajzl a frajírek…“ Ale pak je třeba úžasné, když si mě lidé spojují
s Bongem z „vodáků“. Spousta lidí už mi řekla: „Mě jsi tam tak
bavil!“, a to mě těší. Protože když už dělám toto povolání, tak chci především
bavit lidi. Což je vlastně i smysl toho, co dělám.
V jakém projektu jste zatím nejvíce pocítil zpětnou odezvu od
diváků?
V „Dětech ráje“ se lidé baví
neskutečně a mě to zase neskutečně nabíjí. „Děti ráje“, to je krásný projekt a
začíná to odshora od producenta až ke složkám technickým. Všechno zapadlo, jak
má, a proto to funguje. A bojím se toho, že něco takového už asi nikdy nezažiji.
Řečem svých uměleckých kolegů, že „Děti ráje“ jsou neskutečná blbost, se jen
směji, protože to, co zažíváme na jevišti, oni asi nikdy nezažijí. A vysvětluji
jim, že dělám, co mě baví, a že to negativní, co říkají lidi kolem, mě
nezajímá. Prostě si myslím, že nastal čas být ve stavu štěstí a spokojenosti,
ať se děje co se děje! (smích)
Nepřekáží vám někdy při výběru nových rolí postavy, které jste již
hrál? Netoužíte zahrát si někdy roli, do které jste doposud nebyl obsazen, ale
rád byste si ji zkusil?
Člověk v Čechách moc na výběr
nemá, tedy pokud třeba nejsem Karel Roden… Takže jsem rád za práci, která
přichází, a snažím se ji vždy odvést, jak nejlépe umím. A až se jednou dostanu
na úroveň třeba Seana Penna, tak si budu vybírat, s kým chci dělat, jak
chci dělat, v jakou dobu chci dělat, objednám si šatnu s vířivkou a
minerální vodou z Alp, a tak podobně… (smích)
Kde je možné ve vašem životě hledat kořeny vašeho vztahu
k herectví? Byl jste cíleně veden a podporován v rodině, nebo bylo studium
na divadelní fakultě vaším osobním snem?
Moje babička byla ochotnice a
zpívala v kostele, takže ty kořeny možná pocházejí odtamtud. Já jsem v
dětství navštěvoval různé dramatické kroužky, a tak podobně. Rodiče mi zpočátku
konzervatoř rozmlouvali, jenomže jsou úžasní a sami mě tam nakonec zavedli – a
už to šlo. V dnešní době bych určitě hledal jinou cestu, ale jak říkám
nelituji ničeho. Všechno mě to někam dovede, ať už to bude kamkoliv.
Zapochyboval jste někdy, například na počátku své umělecké dráhy, zda
se věnujete té správné profesní a životní cest
Člověk pochybuje pořád a ani já
nejsem výjimka. Jen se učím nějak žít s tím, že to tak je, a že si mohu
kdykoliv vybrat něco jiného. Člověk nikdy neví, jestli to vyjde, ale jde o to,
jak se k tomu postaví. Teď jsem prostě herec, zpěvák, bavič a snažím se
s tou diagnózou žít. (smích)
S úspěchem se vám otevřel i „svět celebrit“, protože ať už chcete,
nebo ne, popularita přináší i zvýšený mediální zájem. Jak se srovnáváte
s bulvárem a informacemi, které vypouští do světa?
U nás je to s bulvárem tak trochu
postavené na hlavu. Bulvár se zajímá o lidi, kteří jsou ochotní pro něj hrát
šašky, a tak podobně, ale o lidi, co dělají, se bulvár nezajímá. Ale abych
nebyl pokrytec – dnes bez PR prostě žít nejde. Lidé si vás vybírají pro práci
podle toho, kolik máte fanoušků na Facebooku, kolik článků uděláte, na kolika
večírcích se ukážete, celé je to strašná mašinérie. A je na mně, jestli se tomu
přizpůsobím, nebo ne. Takže ano, toužím po tom být vidět, ale znáte to…
Divadelní a filmový svět přinesl slovenskému herci, „odchovanému
slivovicí“, notnou dávku popularity. Není vám vaše popularita občas na obtíž?
Naopak, mě popularita neskutečně
baví a užívám si, když někdo vůči mně vyjádří jakýkoliv postřeh – ať už je to obdiv,
nebo třeba i nenávist. Je mnoho lidí, co se mě na něco ptají a chtějí poradit,
a to je příjemné. Nezažil jsem nic takového, co by mě nějak moc otravovalo.
Býval jste členem úspěšné brněnské hudební skupiny A-TAK. Z jakých
důvodů byla vlastně spolupráce této chlapecké kapely ukončena?
Důvodů bylo hned několik. Především
vyzrálost nás všech a odlišné názory na svět. A samozřejmě naše fanynky, které dospěly
a našly si chlapa pro skutečný život. Ne toho, o kterém jen snily, protože byl
třeba z A-TAKů. (smích)
Jak se v této souvislosti díváte na fenomén „rychlého úspěchu“,
který je pro dnešní dobu tak typický? Je podle vás ve světě rychle vycházejících
a stejně rychle zapadajících hvězdiček různých reality show a pěveckých
soutěží, seriálů a pořadů ještě prostor pro kvalitní osobnosti v oblasti
showbusinessu?
Prostor tu je a ukazuje se to i
v praxi. Lidé z těchto soutěží nejsou připraveni stát na jevišti a bývá
to vidět. Páni producenti je využijí kvůli jejich jménu, ale na jevišti už to ošidit
nelze. Pouhý talent nerozhoduje, rozhoduje práce. I když… jeden producent mi jednou
vysvětloval něco jiného, ale o tom nebudu mluvit… Zkrátka současný svět je
příliš rychlý a scházejí mu velké osobnosti. Proto jsem rád, že jsem zažil
dobu, kdy jsme měli idoly, které jsou ještě dodnes považovány za úžasné
osobnosti. Pro mě to byli třeba Michael Jackson, Madonna, Sean Penn, Vladimír Menšík,
Jiří Sovák, Jiřina Bohdalová a další…
Nedávno jste se stal otcem prvního syna Teodora. Jak byste vy sám charakterizoval
své otcovství a sebe jako tatínka?
Asi nejsem typický tatínek, který
je se svým synem každý den a to je mi líto. Ale tak to prostě je. Ovšem nic to nemění
na tom, že on je, a vždy bude, láskou mého života. Miluji Teodora nejvíc na světě,
miluji se s ním mazlit, miluji ho přebalovat… Prostě svého syna miluji.
U tak malého dítěte je jistě předčasné přemýšlet nad jeho budoucími
talenty a vlohami, ale byl byste rád, kdyby šel syn ve vašich stopách?
Chtěl bych, aby byl především šťastný.
Zní to možná jako klišé, ale na druhou stranu vím, jak je důležité být šťastný
a spokojený. Proto ať už bude čímkoliv, přál bych mu, aby si sám sebe vážil a
byl šťastný v tom, co dělá.
Děkuji za rozhovor.
Text: Soňa Matochová
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Make up: Estée Lauder – Pavel Bauer
www.esteelauder.cz
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
Foceno v Radisson Blu hotel
Alcron V Praze www.alcron.cz
