„Od toho jsou tu návrháři, aby našli střih a způsob souladu
v postavě ženy.“ Jaroslava Sedláčková
V
odvětví módní tvorby dnes již můžete najít opravdu mnoho stylů. Jaké šaty
dělají ženu skutečně půvabnou a jakým způsobem mohou mít příznivý vliv na
postavu ženy, kde se kouzlí se střihem, aby ženě lichotil, a kde se vyplatí neexperimentovat?
Nejen o tom byl náš rozhovor s Jaroslavou Sedláčkovou a její dcerou
Dominikou, které se společně věnují módní tvorbě. Jak se scházejí jejich
představy a názory? Jaký vliv může mít matka na dceru a naopak? Musím dodat, že
když se dvě tak fantastické ženy sejdou nejen v představách, ale i v realizacích,
nelze jinak než jim blahopřát k fantastickému úspěchu, který přišel
paradoxně brzy, což je v tomto odvětví obdivuhodné. I na to mají dámy
Sedláčkovy svůj recept a vězte, že se ani zdaleka nesetkáte se složitostí. Ba
naopak. Jsou to právě základní životní principy, které se jim promítají jak do osobního
života, tak i do práce.
Paní
Sedláčková, jak jste se dostala až k módní tvorbě?
J. S.: Módě jsem se věnovala
už od šestnácti let, ale věnovala jsem se kresbě, což mě vždy velmi bavilo. Ovšem
dlouho jsem se věnovala jiné sféře podnikání, protože jsme měli hypotéku a
primární byla práce, která nám garantovala příjmy. Teprve potom jsem se mohla
začít zabývat mým koníčkem.
Do této tvorby se zapojila také vaše
dcera Dominika. Dá se tedy říci, že šlo o vytouženou profesi pro vás obě?
J. S.: Ano, to je pravda. Do
té doby jsem oblékala obě své dcery, které chodily na přehlídky. Řada lidí,
kteří viděli moje modely na holkách, mi říkala, že bych se navrhování šatů měla
věnovat profesionálně. A to už je dvanáct let.
D. S.: Mamka mi šila věci podle
mých představ, i když dávala své tvorbě svůj rukopis. Já jsem šla studovat
textilní průmyslovku a ve volbě tohoto oboru jsem měla zcela jasno. Vše
přicházelo přirozeně.
Kdy se vám podařilo otevřít butik?
J.
S.: To bylo v roce, kdy jsem oblékala historicky první soutěž Miss
Michaely Maláčové, což už je šest let.
Je mi známo, že hodně vašich aktivit
jste rozšířily do zahraničí. Kam například?
J. S.: Nejdříve to bylo Treviso
v Itálii, Monako, Santiago, Thajsko, Chile, a v posledních letech
pravidelně dvakrát do roka Sankt-Petěrburg. Tam se naší módní přehlídkou dokonce
zahajovaly veletrhy módy.
Jak vznikla takováto zahraniční
příležitost? Přece jen to není obvyklé, mnoho českých návrhářů takové štěstí nemá.
J. S.: Třeba do Chile jsme
se dostaly tak, že naše ambasáda hledala módního návrháře. Spolu s prezidentem
komory chilských návrhářů haute couture prohlíželi na internetu modely a
hledali partnera, který udělá módní přehlídku u příležitosti setkání našeho
premiéra a chilského prezidenta v Santiagu de Chile. Zavolali mi, že se
jim líbí moje modely a že mají zájem o spolupráci. Byl to úžasný zážitek a
velká příležitost.
Byla
to pro vás také nová zkušenost s přehlídkou. V čem jste vnímala
odlišnosti v zákulisí ve srovnání s tuzemskými přehlídkami?
J. S.: Ten den jsme dělaly
rozhovor pro rádio a časopis ELLE. Pak měla následovat přehlídka, na kterou
česali také Dominiku. Když přišla od tamních kadeřníků, byla celá vyděšená a
oznámila mi, že tohle se mi nebude líbit. Kadeřníci byli velice tvůrčí. A
opravdu, když jsem uviděla ostatní modelky, tak jsem pochopila její zděšení.
Nepočítaly jste s tím, že ve své
zemi si budou chtít prosadit svůj styl a určitý folklór?
D. S.: To určitým způsobem
ano, ale bylo nutné, aby se řídili předlohou, kterou dostali. Ovšem kadeřníci to
vzali do svých rukou až moc.
J. S.: Přestože jsem tehdy
neuměla anglicky, tak mě v maskérně všichni pochopili a všechno přečesali a
přelíčili.(smích)
Dochází k takovým situacím často,
že se kadeřníci a vizážisté prosazují ve své práci podle svého, navzdory zadání?
D. S.: Stává se to, ale my
jsme se tomu vyhnuly tak, že jsme sestavily tým, se kterým spolupracujeme už
řadu let, a ten bereme vždy s sebou. Jsou výborní, a pokaždé se sejdeme
s myšlenkou a realizací.
Jak to řešíte v případě veletrhu,
kde se obvykle účesy a make up určitým způsobem sjednocují na nějaké téma?
D.
S.: Na veletrzích nevystavujeme. Příležitost v Sankt-Petěrburgu je jediný
veletrh, na kterém se ukazujeme.
Proč jste vlastně vystavování na našich
veletrzích Styl a Kabo v podstatě obešly?
J. S.: Časově je to pro nás
nemyslitelné. Nejen že nemám, ale ani nechci mít prostor pro to, abych se
zabývala konkurencí na veletrzích u nás, a tím, co kdo dělá.
Myslím si, že
česká žena v tom musí mít zmatek a jak se říká: Mnoho honců, zajícova
smrt. Představte si, že žena se podívá do časopisu, kde někdo pochválí
konkrétní model, v dalším časopisu ho jiný kritik úplně strhá a pak přijde
nějaký stylista, který se snaží dotyčnou ženu přesvědčit o vhodnosti něčeho, co
sama nemá ráda. Poté se dostane k návrháři, který například neskousne
svoje ego a chce na tu ženu obléci něco podle svého vkusu, ale už vůbec nehledí
na ni. Z toho musí ve finále vyjít paskvil. A zákaznice je pak chudák.
Oblékám mnoho žen a účastnila jsem se řady opravdu prestižních zahraničních
přehlídek, ovšem když to srovnám, tak mi najednou všechno připadá hrozně
uhňácané, splácané.
D. S.: Když mamka začínala,
tak nikdy nerazila žádnou megalomanskou reklamu, ale skutečnost, že se šaty
líbily, byla rozhodující pro to, že si našly svoji cestu. Zákaznice si nás vždycky
našly. Všechny zahraniční přehlídky vznikaly tak, že si na nás někdo vyhledal
kontakt. Například když jsme oblékali Metropolitan – soutěž modelek na Slovensku,
viděla ji na slovenské televizi Tatiana Valeri Paracková, manželka prezidenta Národní rady Monaka, která tehdy
byla na návštěvě v Bratislavě. Naše spolupráce se pak do Monaka odvíjela
řadu let. Paní Parackovou jsme oblékaly na mnoho plesů a společenských
příležitostí.
I
přesto, že jste nešly klasickou cestou a už vůbec ne přes veletrhy, dosáhly
jste fantastického úspěchu. To se někomu nepodaří za celé roky, možná za celý
život.
D. S.: Je to skutečně jen
tím, že se šaty líbily. A o to by mělo jít každému návrháři.
J. S.: Vždy jsem razila zásadu,
že pokud jsme vytvořily jeden model, nikdy se neopakoval. Na našich modelech je
hodně ruční práce, která má vždy nápad a zaujme.
S jakou kritikou se vaše tvorba setkává
v České republice?
J. S.: To mohu uvést na
příkladu, kdy jsme šily pro Martinu Kociánovou černé šaty s ručně zdobeným
květem. Setkaly jsme se s tím, že o ní napsali, že jí někdy prosvítala
podprsenka, ale vzápětí někdo jiný ji zase pochválil, že to jsou nejkrásnější
šaty.
Kam chodíte pro inspiraci?
J. S.: Móda mě velmi zajímá
a studuji i její historii. Jediný časopis, který studuji a sleduji, je Vogue.
Maminka mého manžela byla módní návrhářka, a tak máme doma zásobu časopisů
Vogue od roku 1938. Je to zajímavé sledovat i to, jak se móda vrací.
Dominiko, zajímal vás někdy i styl
někoho jiného, nebo jste získala absolutní sympatie pro modely své maminky?
D. S.: Dívala jsem se vždy
okolo na tvorbu jiných návrhářů, ale v ničem jsem se tolik nenašla. Vždy
jsem se vrátila k mámině tvorbě.
Čím si vás mámina tvorba nejvíce
získala?
D. S.: Mamčiny modely jsou
odlišné, lehké, rozevláté, transparentní a sexy. Sexy takovým krásným způsobem.
J. S.: Tak jako to dělala
Napoleonova Josefína. Ve svém oblékání nebyla vulgární a přitom byla velice
sexy! Antické modely mají neskutečný půvab. Ty ženy věděly moc dobře, co jim
sluší.
To je ovšem smutný okamžik pro mnoho
žen, které netuší, co jim sluší, to jistě často slyšíte.
J.
S.: To je právě tím, jak jsou zmatené a v obchodě s konfekcí nikdy
nepochopí, co jim sluší.
Ženy se mnohdy bojí zajít
k návrháři, protože mají strach z vysoké ceny.
J. S.: Strach mít vůbec
nemusí, protože za cenu, za jakou si koupí koktejlky od nás, si je koupí i
v obchodě s konfekcí. Navíc, když se podíváte do půjčoven společenských
šatů, tak tam žena nechá za půjčovné mnohdy stejnou částku, kterou zaplatí u
nás a šaty jí nezůstanou.
Jakou myšlenku promítáte do své tvorby a
přejete si, aby ji tam zákaznice našly a cítily?
J. S.: Přirozenost.
D. S.: Přirozenost a
ženskost.
Domnívám se, že do své tvorby velmi
zapojujete empatii, aby došlo k té správné kombinaci.
J. S.: Přesně tak. Obleču
nějaký návrh na krejčovskou pannu, sedím a s prominutím na ni čumím,
zapálím si cigaretu, dám si kafe a nechám plynout své myšlenky do té doby, než
se sejdou. Pak najednou vstanu, něco zkusím a přijdu na to.
Spojuje
se vám navrhování třeba s nějakým stylem hudby? Dochází i ke konfrontaci obou
umění? Je to asi nezvyklý dotaz, ale řekla bych, že jste citlivá na mnoho nuancí.
J. S.: Když vytvářím novou
kolekci, vybíráme zároveň i hudbu pro přehlídku a to tak dlouho, dokud se mé
představy o šatech i hudbě nespojí. Jakmile na to ale přijdu, tak už mě od toho
nic neodradí. A když se zamyslím, tak si nejsem jista, že bych se do toho tak
pustila, kdybych neměla své dvě dcery, na které jsem šila.
D. S.: Možná, že kdybys měla
kluky, dělala bys pánskou módu. (smích)
J. S.: To nevím, jestli by
mě to tak bavilo. Je tedy pravda, že i když je Dominika ve své tvorbě už svá a
já stále vidím některé věci jinak, tak i přesto se to někde sejde.
V čem
je základní předpoklad návrháře? Co by pro něj měl být základ? Ať už má
jakýkoliv vkus, čeho by měl umět docílit u svých zákaznic?
J. S.: Návrháři musí umět ženu
proporčně srovnat. Ať už je silná v bocích, či má široká ramena. Když se
říká 90-60-90, tak to má něco do sebe. Když nahoře chybí deset čísel, musí se
to šaty srovnat. A od toho jsou tu návrháři, aby našli střih a způsob souladu
v postavě ženy.
Jaký máte vztah ke kožešinám?
J. S.: Miluju kožešiny,
přestože kožešiny budou vždy patřit k luxusu. Nic na tom nezmění ani ochránci
zvířat, protože žádná umělá kožešina vám neprokáže takovou službu jako pravá.
Moje maminka mi říkávala, že vždycky všechno k něčemu slouží. Člověk nesmí
ta zvířata litovat, slouží k obživě. V životě je to tak dané. Zvířata
se chovají proto, aby byla poražená, a tak to je a bude, co je svět světem.
V Rusku je kožešina životní otázkou a maso je pořád jen bílkovina.
V životě je vše velice jednoduché, ale spousta věcí se uměle rozpitvává.
Životní pravda je daleko jednodušší.
Vozíte
si svoji inspiraci i z cest? Právě po zkušenosti, kdy oblékáte dámy
z vyšších kruhů v zahraničí? Jsou podobné návrhy stejně tak přijímány
českými zákaznicemi?
J. S.: Inspiraci si určitě
vozím a samozřejmě ji aplikuji i na české zákaznice, ale setkávám se
s tím, ze české zákaznice sahají spíše po róbách ze starší kolekce. Někdy
nechtějí být v módě o krok napřed.
Paní Sedláčková, máte vy sama ráda
společenské akce, bankety či plesy? Vyhledáváte tyto události?
J.
S.: Nevyhledávám tyto příležitosti, považuji je za ztrátu času, raději šiji
modely. Samozřejmě kromě pár výjimek.
Jak vypadá váš nejodvážnější model?
J. S.: Všechny jsou odvážné.
(úsměv)
Jakou nejraději a nejčastěji používáte
strukturu a případně barvu materiálu?
J. S.: Především hedvábí,
šifon, satén, zkrátka lehké a splývavé materiály, a co se týče barev, miluji
černou a bílou, starorůžovou i šedou…
Jaké šaty by podle vás, nebudeme-li se
bavit o koktejlkách, neměly chybět v šatníku většiny žen?
J.
S.: V každém šatníku by měla mít žena alespoň jedny vynikající společenské
šaty.
Prozradíte
nám tajemství mačkané látky, kterou můžeme na některých vašich modelech vidět,
případně netradičního plisování?
J. S.: Neprozradím. (úsměv)
Když
slyším o ženskosti, kterou spojujete se svou tvorbou, nemohu se nezeptat, co
byste poradila ženám, které si až tak nevěří? Ženám, které se raději obléknou
sportovně, či velmi nenápadně, protože je to pohodlné, a mluví pak o ležérním
stylu. Přitom to často má co dočinění s tím, že se neumí jako ženy ocenit
ani vidět.
J. S.: I s takovými
zákaznicemi pracujeme a je potřeba podpořit jejich osobnost, vyzdvihnout jejich
klady a přesvědčit je o jejich jedinečnosti a osobitosti. O tom by je právě
měly přesvědčit šaty, které pro ně vytvořím.
Děkuji
za rozhovor.
Text: Michaela Lejsková
Foto: archiv Dominiky Sedláčkové
Publisher: Magazín Best of www.ibestof.cz