Sylva Lauerová – spisovatelka

 

 

 

 

„Nechci být angažovaná,
chci být lidská. Možná být, pouze lidský‘ je dnes extravagantní“. Sylva Lauerová

 

 

Sylva Lauerová je zvláštní
a tajemná žena. Spisovatelka a básnířka. Většinu svého současného života tráví
na Seychelách. Tato krajina ji inspiruje a nabíjí, a jak říká, je člověk ,džungelní‘
a přímořský, miluje teplo a potřebuje mít doma kus přírody. Možná i proto se
její knížky čtou jedním dechem. Vyjadřuje se otevřeně, o věcech, které ji zajímají,
hovoří se zaujetím. To se mi na ní líbí.

 

Předpokládám, že jako malá
jste nebyla tou, co postává v koutě…

Máte pravdu, byla jsem dítě, které ve škole
často vyrušovalo, bylo nepříjemně zvědavé a chtělo vyzkoušet všechny koníčky,
které existovaly. Gymnastiku, klavír, tanec, zpěv, divadlo, běh i šerm a taky
trochu malování… A byla jsem šťastné dítě, milované a opečovávané s láskou
a přísností.

 

Z vašeho životopisu
vím, že jste se vyučila prodavačkou, ale skončila jste jako právnička. To se
pravda často nestává.

Nestává. Takhle míchá karty komunismus. Ale
nevadí. Díky tomu jsem se naučila neskutečně moc věcí, jako například řezat
koberce, vypočítat kolik metrů záclony si koupit, pokud ji chci hodně nařasenou
a jen po parapet, naučila jsem se vážit si všech řemesel, jednat s lidmi a také
vážit si vzdělání. To se v dnešním moderním světě moc nenosí.

 

… nicméně jste nakonec
vystudovaný obor v praxi nevyužila, otočila jste se zase úplně jiným
směrem a stala se z vás spisovatelka, proč to?

Spisovatelka se ze mě stala takzvaně „na
stará kolena“. Ne, že bych nepsala už dříve, ale znáte to – do šuplíku. Právo
je pro mě příliš suchá disciplína, proto jsem od něj zběhla. Při psaní jsem
šťastná. A tak to má být. Proto píšu, proto jsem se stala spisovatelkou.
Nikoliv proto, že bych se za každou cenu chtěla vyjadřovat k ožehavým společenským
otázkám, ani proto, že bych někomu ráda vnutila svůj pohled na věci a vztahy.
Pouze pro radost, potěšení, vzrušení a část toho chci také přinášet svým čtenářům.

 

Proč žijete právě na
Seychelských ostrovech? Máte zde větší inspiraci pro práci? Je to vůbec vhodné
místo pro každodenní život? Není zde draho?

Na Seychelských ostrovech žiji část roku,
pořád jsem ještě neodstřihla pupeční šňůru, která mě poutá k České
republice a Evropě. Tedy „létám“ mezi ostrovy a Evropou. Vysvětlení je snadné: Miluji
teplo, a jak s oblibou říkám, jsem člověk ,džungelní‘ a přímořský, když
nemám kolem sebe spousty zeleně, v koupelně žábu, v obýváku ještěrky
a všude kolem stovky ptáků, necítím se být dostatečně šťastná. Teplo a vlhko –
to mi moje rodná hrouda neposkytuje, proto žiji na ostrovech. Jsem zde
v interakci s přírodou. V Evropě jsem zase v interakci
s lidmi. A na vaši otázku, zda je na ostrovech draho? Seychely nejsou tou
luxusní destinací, o které nás bulvár informoval v souvislosti
s jistou nejmenovanou podnikatelskou aférou, luxusní je tam pouze příroda.
A turista může mít pocit, že je draho, protože za své peníze neobdrží takový
servis, jaký by očekával. Nemyslím si, že by zde ceny byly nějak extrémní,
ovšem s Indonésií se to skutečně srovnat nedá.

 

Jací jsou „Seychelané“?
Překvapili vás něčím?

Ach, to je téma na samostatnou knihu. Jsou to
prostě normální lidé. Se svými klady i zápory. Na rozdíl od nás si s sebou
nesou historické křivdy, které na nich byly napáchány, neb jsou veskrze potomky
zotročených Afričanů, zavlečených na ostrovy otrokáři. A jestli mě něčím
překvapili? Ano, třeba svým postojem k „času“. Veličinu čas mají jaksi zcela
jinak definovanou než my v Evropě.

 

Ve vašich knihách se
objevují i andělé, věříte na jejich existenci?

Nevěřím na tlustá košilatá miminka, která nám
létají kolem hlavy a mávají křidélky. Cítím a zažívám však přítomnost energií
systému, jehož jsme součástí a jehož zákonitostem podléháme. Pokud se tedy ptáte
na anděly jako na projev energie tohoto vyššího systému, pak ano, věřím na ně.

 

Vaše knihy „Hračka“ a „Otrok“
se výborně prodávají, myslíte si, že je to tím, že jste v nich poodhalila
některá, ne až zcela běžně diskutovaná témata?

„Hračka“ patrně přinesla čtenářům, a zejména
čtenářkám, něco, co v české literatuře do té doby chybělo. Moderně
napsaný, nepříliš náročný, ale nekompromisně otevřený (co se týče popisu
sexuálních scén) román, psaný ženou zejména pro ženy. Román, který vás vzruší,
při kterém dostanete chuť na svého milence, i když právě sedíte v tramvaji
nebo ve vlaku…

„Otrok“ je jiné téma. Je to tak trochu temná
kniha, pro někoho může být velmi vzrušující, pro někoho nesnesitelně odpudivá. „Otrok“
provokuje daleko víc než „Hračka“, je takříkajíc „na hraně“ a pokouší lidskou
zvědavost, senzacechtivost a touhu otevřít zavřené dveře jednoho podivného
dominantně-submisivního vztahu. Pro mě osobně je „Otrok“ o démonu posedlosti
mocí, spíš než sondou do normálně fungujícího BDSM vztahu. Upřímně řečeno jsem
nečekala, že budu mít na „Otroka“ tak pozitivní reakce jaké mám. V „Otrokovi“
jsem si také vyzkoušela svůj drobný spisovatelský trik, kterému říkám „keeping
focus“. Vtáhnu čtenáře do děje a záměrně jej držím pod velkým napětím, nenechám
ho dýchat a téměř jej dusím reportážním zúžením pohledu na jádro příběhu.
Myslím, že se to povedlo. Jiří Korn, který mi „Otroka“ křtil, mi napsal: „…s
hrůzou a zvědavostí – nedýchaje – jsem knihu přečetl tak rychle, jako snad
žádnou jinou…“ A po přečtení se rozhodl, že mi „Otroka“ pokřtí, což před tím
téměř vyloučil. Vážím si toho.

 

Jaký máte vztah k sexu
a erotice obecně?

Nejsem přílišným zastáncem sexu bez lásky,
nebo lépe řečeno, bez vzájemné náklonnosti. Potřebuji toužit a obdivovat.
„Rozdat si to“ s někým jenom kvůli sexuálnímu uspokojení není můj šálek
kávy, na to mám přece erotické hračky. A erotika? Erotika je pro mě perlivým
elixírem našeho života… zejména jeho první poloviny. V devadesáti na to
budu mít zřejmě už jiný názor. (úsměv)

 

Jste nazývána
„extravagantní spisovatelkou“, jak to vnímáte?

Extravagantní jsem patrně proto, že píši tak,
jak chci, a říkám to, co chci. Jsem příliš stará, abych se někomu podbízela, anebo
abych se někomu snažila zalíbit. Nepopluji s proudem, toho jsem si užila
dost, když jsem byla malá holka. V mých knížkách chci lidem přinášet
zábavu a vzrušení, chci je provokovat, vyvolávat v nich stavy naprosté
fascinace, nebo znechuceného odporu. Nestojím o to, aby mi někdo někde udělil
literární cenu za to, že jsem napsala skvělý angažovaný román, řešící tisíckrát
omletá témata. Rozhodně upřednostním, když mi třeba taková zdravotní sestřička napíše,
jak skvěle si užila četbu mé knížky. Nechci být angažovaná, chci být lidská. Možná
být „pouze lidský“ je dnes extravagantní.

 

Dříve jste dělala modeling,
můžete zavzpomínat na tuto dobu? Co vás na této práci bavilo? Nepřipadají vám
v dnešní době právě vztahy v modelingu povrchní?

Modeling byl vždycky poměrně nekompromisní a
povrchní, vztahy i atmosféra v tomto oboru však bývaly o trochu lepší, než
jsou dnes. Doba je tvrdá a zákony moderní komerční společnosti neúprosné,
modeling není jediným odvětvím, ve kterém na to většina účastníků doplácí
ztrátou vlastní identity a pokřivenou morálkou. Já na dobu svého působení na
předváděcích molech vzpomínám ráda. Mnohému jsem se naučila a hlavně jsem
nahlédla do tajů světa krásných dívek, které se domnívají, že jediné, co je spasí,
je jejich bezchybné tělo. Na druhé straně – profesionální modeling je
neskutečná dřina, i když to zvenčí tak nevypadá.

 

Jaký máte vztah
k módě, co ráda nosíte? Nakupujete běžnou konfekci, nebo máte své oblíbené
návrháře?

Móda je pro mě odrazem ducha společnosti a ve
vztahu k jedinci pak vyjádřením jeho přístupu k světu. Já nakupuji to, co
se mi líbí, a je mi jedno, jestli zaplatím 200 nebo 2 000 korun. Je mi také
srdečně jedno, zda nakoupím v obyčejném obchodě, nebo ve značkovém
boutique. V oblečení se musím cítit dobře. Miluji džíny a vytahaná trika, ale…
pokud je slavnostní příležitost, sáhnu i po dlouhé zdobené večerné róbě.
Naposledy mě nadchl módní návrhář Petr Kalouda, od kterého jsem měla dlouhé
krvavě červené šaty s barokním korzetem a provokovala jimi přítomné pány i
dámy na zahajovacím večeru 46. MFF v Karlových Varech. Byly jedním slovem nádherné.

 

Spolupracujete s modelkou, stylistkou a výtvarnicí Oldřiškou
Křížovou alias OLO, zakladatelkou projektů OLO-DRESSING a prý jste ji dokonce
objevila. Čím vás zaujala?

OLO v sobě nese křehkou krásu
a ušlechtilost. Fyzická krása spousty současných, i velmi slavných modelek je
plochá, bezduchá. Krása OLO je daleko hlubší, nese v sobě jisté poselství.
Řekněme… třeba „andělské“.

 

Další výraznou tváří je Romana Štrynclová, která byla před lety
mimochodem na druhém místě v tehdy ještě hodně populární soutěži Miss Československo.
Namalovala vám obraz a přebal básnického almanachu „Královny slz a ostružin“ –
souboru milostné ženské poezie. Komu je almanach určený?

Všem, kdo mají rádi přirozenou
poezii o lásce. Ne kvanta rádoby avantgardních a nesrozumitelných blábolů.
Přirozené sladké i slané ženské výpovědi o tom, co cítí, po čem touží a co je
bolí.

 

Pojí vás i přátelství s hercem Romanem Vojtkem. Kde jste se poprvé
setkali a jak vzniklo vaše kamarádství? 

Setkali jsme se až v roce 2007, byl
jedním z kmotrů mé prvotiny, románu „Hračka“. Byl velmi sympatický,
otevřený, upřímný a nehrál si na žádnou primadonu. To je v šoubyznysu něco
téměř zázračného. Časem se z našeho víceméně profesionálního vztahu
vyvinulo jakési přátelství na dálku. Oba jsme velmi vytížení lidé, ale najdeme
si chvíli, a pokud jsem v České republice, zajdeme na kávu či oběd. Vážím
si Romana a vážím si také jeho náklonnosti vůči mé osobě. Roman je naprosto
spolehlivý profesionál, slušný člověk, který drží slovo a má úroveň. Tak ho
znám. Navíc se stal během těch několika let jakýmsi mým „literárním
talismanem“. Neodvážila bych se ho nepozvat na některý ze křtů mých
příštích knih. Mohlo by to přinést smůlu.

 

Věříte na opravdové
přátelství? Myslíte si, že máte ve svém životě skutečné přátele?

Příroda, hudba a přátelství je číslo jedna
mého života. Přátelství je láska povýšená o toleranci, čest a soucítění. Jsem
požehnaný člověk – mám skutečné přátele, ale není jich mnoho. Skutečných přátel
je vždycky poskrovnu.

 

Kdo vás dokáže
v životě rozesmát a kdo naopak rozplakat?

Naposledy mě rozesmála čtyřčata, ležící vedle
sebe na prsou jedné anglické maminky, která se nadšeně a nahlas chechtala, když
na ně jejich tatínek dělal legrační grimasy. Jedno chechtající se miminko je
docela běžná záležitost, ale čtyři, považte…! A vydržela se chechtat nejméně minutu.
A mně nezbylo, než se chechtat s nimi. A rozplakat mě dokáže bolest
druhých, se kterou se někdy ve světě na svých cestách, ale samozřejmě nejenom
tam, setkávám.

 

Na čem zrovna teď
pracujete?

Chtěla jsem trochu odpočívat, protože jsem
před nedávnem představila svůj další román s exotickým názvem „Jumaroro“. Kmotry knihy se stali Jiří Bartoška a Miroslav Donutil, což mě naprosto
nadchlo. Tihle dva pánové si dnes už velmi vybírají, které knize půjdou za
kmotry, a tak byla pro mě jejich účast na pražském křtu skutečnou poctou.
Nechyběl samozřejmě ani Roman Vojtek. Ale z odpočívání nic nebude, neboť
jsem právě dokončila článek pro jeden ženský časopis a hned sedám ke psaní
erotické povídky do dalšího ženského časopisu. Na začátek podzimu je plánován
brněnský křest románu „Jumaroro“ a pražský happening „Jungle under ground“,
v hlavě se mi už vaří další román a příznivci píší maily, ať spěchám a
píšu a píšu. Rozhodně se nenudím. Ostatně – nikdy jsem se nenudila.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: KIVA

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz