„Pořád se rozhlížím po mimořádných
osobnostech.“ Michal Horáček
Michal Horáček se drží kréda, že jen žít na plno dává
smysl, a podíl risku v tom, na co nebo na koho zrovna vsadí, je vždy 100%,
které je ochoten dát v šanc. A už se mu mnohokrát osvědčilo, že ho intuice
nezklamala a vsadil na „dobré koně“. Aktuálně vsadil Michal Horáček na svoje
životní dílo, zdaleka největší projekt, který kdy udělal, lyrikál Kudykam.
Vysněnou ideu zformuloval, podrobil kritickému zkoumání a vydal se na cestu,
jejímž cílem je naplnit jeviště Státní opery Praha takovými diváky, kteří touží
a dokáží vidět v umění tzv. střípeček, který je součást hledání smyslu
života.
Vaše největší dílo Kudykam se nápadně podobá
největšímu dílu Jana Amose Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Toto
Komenského dílo ukazuje přemýšlení člověka o poslání v životě a hledání
práce. Postava se v tomto díle vydává do labyrintu světa, jako průvodce se
mu vnucuje Všezvěd Všudybyl a nasazuje mu ohlávku, také růžové brýle, jimiž
vidí idealizované obrázky, a jen koutkem oka vidí pravdu. Navštíví zámek Štěstěny,
tam zjišťuje, že si lidé snaží štěstí naklonit, předejít, pak zase do hradu Moudrost,
ani tam ale není pravda, protože se lidé nechávají oklamat. V ráji Srdce
zase utíká od toho světa pryč do svého srdce, k víře, kde vidí jistotu,
zamýšlí se nad náboženstvím. Tento děj je založený na protikladech. Nejdříve
přetvářka, potom pravda. Je nějaká spojitost Kudykama s dílem Komenského?
Byla tam inspirace?
Inspirace tam nebyla. Nikdy jsem to nečetl. Motiv
mistra a žáka je ovšem jeden z nejstarších, vcelku nedávno ho rozpracoval
třeba Umberto Eco ve Jménu růže.
Postava Kudykam je specifická v tom, že není
průvodcem z vnějšku. Je součástí mysli každého z nás. V naší hře
provází mladíka jménem Martin, jehož jsem už před dvaceti lety udělal
protagonistou písně V penzionu Svět. Mudruje kdesi v pátém
suterénu a za dveřmi svého pokojíku slyší ten hukot světa….V tom pokojíku má
své jisté nic zlého ho tam nepotká. Ale ani nic extra dobrého. A já jsem si
celé roky říkal, co kdyby vyšel ven a vydal se na cestu? Kudykam je
inspirativní okřídlená bytost, která mu říká: „Zvládneš to!“
Myslíte si, že tento projekt dopadne tak, jako to
bylo s deskou Ohrožený druh? Tu jste vydal pro radost a výsledek byl
fenomenální úspěch.
Nejdůležitější je radost z tvorby. A
z víry, že umělecké dílo může pozměnit život diváka, čtenáře, posluchače…
Ale to se nedá nikdy zaručit. Takže je v tom riziko. Prohra by byla jistě
nepříjemná… Mým cílem přitom není, aby se to líbilo. Pojem líbilo se
v mých očích pojí s estrádou. Já po lidech chci, aby potěžkali mé otázky a
nějak si na ně odpovídali. A to není pasivní zábava, ale aktivní činnost, která
může i bolet. A vstupenky nejsou, ve srovnání s muzikály,
levné. Ani nemohou být, protože i náklady jsou vysoké – už jen na živě hrající
dvacetičlenný orchestr řízený dirigentem. V českých muzikálech vám
zpravidla pustí muziku nahranou v počítači… Nadto v Opeře není žádná
zvuková aparatura, takže ji tam musíme dovézt a instalovat. Specifičnost
prostoru žádá i specifické technické řešení, firma Pink Panther si dokonce
najala specialistu z Ameriky, který napřed všechno proměřil a pak sepsal
obsáhlý manuál. A tak bych mohl pokračovat. Věřím, že diváci si odnesou silný
zážitek, a pokud se v tom nezmýlím, bude to pro mne ta největší výhra. Zda
to bude i úspěch ekonomický, to si ovšem netroufám ani odhadnout.
Podobně jako tomu bylo u alba Ohrožený druh, obsadil
jste do Kudykama osobnosti, umělce, ale pro veřejnost nepříliš známé tváře. Takže
úspěch projektu evidentně nestavíte na mediálně známých osobnostech?
V Kudykamovi se objeví třeba Lucie Bílá. Mám ji
rád a těší mě, že i ona bude vystupovat, ale nestavím na tom projekt. Ani na
účasti Karla Gotta, Dana Bárty, Jany Kirschner, Báry Basikové, Igora Timka,
Anety Langerové a dalších známých osobností. Budou jen hostovat na poměrně
omezeném prostoru. Veškerá tíha bude na Karlu Dobrém, Janu Sklenářovi, Petře
Hřebíčkové, Csoingoru Kassaiovi, Gustavu Řezníčkovi – umělců znamenitých, ale
širší veřejnosti často takřka neznámých. Věřím, že díky jejich výkonům, které
už na zkouškách byly skvělé, si diváci řeknou: Zažili jsme něco zvláštního.
Něco, co v nás doznívá ještě dlouho. Možná se se svými pocity svěří i
kamarádům… To je něco mnohem účinnějšího a podstatnějšího, než komerční
reklama. Na tu se dají úspěšně prodávat spíš prášky na praní.
V čem je skrytá jedinečnost díla Kudy kam?
To si netroufám soudit. Snad v tom, že libreto
je celé ve verších, které jsou psané tak, aby se daly zhudebnit a zpívat. A
v jedné věci, kterou jsem si jistý: v Petru Hapkovi. On je jedinečným
skladatelem.
Jak dlouho trval výběr interpretů?
Vlastně léta. Pořád se rozhlížím po mimořádných
osobnostech. Na slavných jevištích i malých klubech. Ale naplno ten proces
začal v říjnu 2008, kdy jsme pozvali už vybrané lidi. Každý
z tvůrčího teamu někoho doporučil. Pozvali jsme je do klubu Boccaccio
nedaleko Prašné brány. Tam si už tihle favoriti vybrali některou z písní,
kterou jsme udělali s Petrem Hapkou, a tu pak předvedli. Z nich
nejméně polovina postoupila dál, vlastně až do samotného Kudykama.
Věra Nerušilová je obsazena v roli jasnovidky.
Dle Vašich slov je jasnovidkou věru zvláštního ražení. Co si pod tímto
definováním má divák představit?
Má nejhlubší alt ve střední Evropě. Pro specifické
polohy se proto dá její hlas báječně používat. Nadto sama je živlem…
Spolupracuje s Vámi nějak na projektu Vaše
rodina?
Na tomhle projektu vůbec ne. Teď jsem ve fázi, kdy je
třeba činit rozhodnutí a nést za ně odpovědnost. Nechci tu svou přenášet na
někoho jiného. To bych se pak mohl na někoho jiného i vymlouvat, a to rozhodně
nechci.
Vaše první album V penzionu Svět má humor a
nadsázku mísící se s melancholií. V jedné písni se zpívá o buřtech,
v další, např. Rozeznávám, je plno hlubokého citu. Ten kontrast
emocí jde výrazně cítit. Těch alb, na jejichž tvorbě jste s podílel je
celkem osm. A album od alba jsou skladby melancholičtější. Už tam není tolik
humoru a nadsázky. Už netoužíte tolik vtipkovat?
To je proto, že člověk se nějak vyvíjí. Od těch
drzých písní jsem ustoupil k intimnější, vnitřnější poezii. To je asi dané
věkem. I když… Kudykam je drzejší a komičtější v mnoha svých
stránkách, než cokoliv, co jsem předtím udělal. Takže si třeba i vy přijdete na
své. A kdyby snad ne, nemějte mi to za zlé – dělám prostě co můžu.
Děkuji za rozhovor.
Text a produkce: Michaela Lejsková
Foto: Miloslav Svanovský
Doplňky: Diamond International Corporation
Publisher: Profashion.cz 11/2009
