„I to hezké i to méně příjemné je vždy výsledkem toho, co jste
někdy sami udělali.“ Miroslav Šimůnek
Mirek Šimůnek přišel do své
oblíbené kavárny na naši schůzku velmi dobře naladěný, evidentně mu ani nevadilo,
že neměl kde zaparkovat auto, a hned od samého začátku hýřil vtipem. Takového
jsem ho za poslední období nezažila. Že by byl čerstvě zamilovaný, anebo to
způsobila skutečnost, že má stále dostatek pracovních nabídek a je z čeho
vybírat?
Fotografie
pro náš rozhovor zhotovil fotograf Robert Vano v Alchymist Hotel and Spa v Praze.
Jsi neuvěřitelně vyrovnaný, čím to
je?
Především pracovními úspěchy a
láskou.
Tak přece! Dozvíme se, která dívka
nebo žena to je?
Nehledej za vším vždy ženu.
Samozřejmě je to láska k práci, která mě nesmírně baví. Mám za sebou maratón
společenských akcí, které jsem moderoval a které se povedly. Každého umělce potěší,
když se jeho práce lidem líbí, baví je a mají z ní upřímnou radost. Čeká mě
krátký oddych a pak opět pracovní kolotoč, na který se skutečně těším.
Vedle moderování hraješ v úspěšném
televizním seriálu „Cesty domů“.
Ano. Je to sice malá role, ale
velmi zajímavá s obsažným charakterem, jsem lékař internista, ale i prudič, vlezdoprdelka,
egoista, blbec, kariérista, úlisák atd.
Patříš k hercům, kteří si záporné
role pochvalují, protože mají alespoň co hrát?
Jistě. Každopádně, když mi kvůli
této roli volal režisér Adamec, kterého si nesmírně vážím, tak mě dopředu seznámil
s tím, koho budu hrát. Dopředu jsem věděl, do čeho jdu. Vzal jsem to, přestože
jde o menší roli, protože mě to baví.
Se kterou z těch vyjmenovaných
vlastností se ztotožňuješ?
Doufám, že neoplývám ani jednou z nich.
(úsměv)
Inspiroval ses před natáčením v
opravdové nemocnici?
Herci v zahraničí to dělají, ale
jsou po dobu „nasávání role“ finančně podporovaní. Oni zkoušejí předem, vědí,
jaký bude mít ten seriál charakter, kam se bude vyvíjet, mnohdy i jak skončí. V
Čechách se všechno děje nějak tak „náhodně“. Ani nevím, jaký bude mít tato role
prostor. Jdeš na plac a rovnou hraješ, pokud se to nelíbí, tak se to trošku
poupraví a jede se dál. Ale v týmu, který seriál připravuje, funguje lékař
konzultant, který by určitě zasáhl, kdyby se objevilo něco hodně mimo realitu.
Je něco, do čeho bys v životě nešel
za žádné peníze?
Mé definitivní „ne“ by zaznělo na
nabídku nahoty. V rámci filmové i modelingové práce mám nastavené určité
hranice. Je pravda, že jsem předváděl pro prestižní módní značky i spodní
prádlo a například ve filmu „Good Murder“, který jsem točil v Anglii, byly i
milostné scény. Ale jak říkám, mám své hranice. Vždy bych také odmítl reklamu
pro výrobek, či firmu, o které nejsem vnitřně přesvědčen. Nemůžu a ani nechci
doporučovat jiným něco, za čím si doopravdy sám nestojím.
Pavel Trávníček tě nedávno oslovil
s nabídkou role pro své připravované divadelní
představení. Jak to dopadlo?
Došli jsme k závěru, že bude pro
tuto roli vhodnější někdo starší. Myslím věkem, ne profesně.
Na vás dvou mě zaujalo, že máte
hodně společného. Oba jste pohlední, proslavili jste se jako princové, posléze
i moderátoři… našlo by se něco, v čem jste naprosto odlišní?
Bylo mi velmi líto, že jsem nakonec
nevyhovoval potřebám věkové hranice dané role v jeho divadelním představení. S
Pavlem jsem si chtěl opravdu od srdce rád zahrát. Je skvělý herec, bavič, dabér
i moderátor. Toužil jsem být svědkem jeho tvůrčího procesu. Líbí se mi jeho
humor a schopnost odlehčené komunikace s lidmi, kterou rád používám i já sám.
Nedostali jsme se nakonec do fáze intenzivního zkoušení a tak jsem neměl možnost
zjistit, v čem jsme rozdílní. Ale princ jsme byli zaručeně každý jiný. On z
královské rodiny a já z chudých poměrů. Každopádně rozdíl je a zůstane mezi
námi věkový! Promiň, Pavle, ale když už jsem kvůli tomu svému „mládí“ přišel o
roli! (úsměv)
Zdá se, že tě to stále mrzí, bereš
to jako podraz?
Ne! To v žádném případě. Ani náhodou.
Co mi to podsouváš?
Asi chci vědět, zda ses někdy
setkal s nějakými podrazy?
Snažím se co nejvíce spoléhat sám
na sebe a v důležitých věcech se obklopovat jen lidmi, na které se mohu
spolehnout a kterým věřím. Tak eliminuji možnosti podrazů, které dokážou
člověka srazit na kolena, na úplné minimum. Ale bohužel jsem se nevyhnul těm citovým
podrazům. Dá-li se jim tak říkat. Možná jsem v tomto směru podrazil i já, ale
rozhodně nechtěně, já nikomu nic neslibuji, tak potom je jasné, že to muselo
být nechtěně. Největší podraz ve vztahu je pro mě lhaní, taková ta účelová lež.
Jsem Beran, mám rád věci černobílé a napřímo. Radši pravdu, i když bolí. Jsem silný,
vyrovnám se s tím.
Dostali jsme se k partnerským vztahům,
jaké máš nároky na svoji partnerku?
Žádná kritéria nejsou. To přijde
dívka, žena a rázem tě něčím zaujme, ty zpočátku ani nevíš čím, a nádherná
objevná cesta začíná… Žádné přehnané nároky nemám, vím, že ani já nejsem
stoprocentně ideální. Na každém se najde něco, co za moc nestojí, a tady je
potřeba být tolerantní. Já budu chtít, aby ona něco tolerovala mně, a já budu
zase něco tolerovat jí. Vztahy jsou především o toleranci a o oboustranně dobře
nastavené komunikaci. Navíc partneři se navzájem logicky ovlivňují, takže za
pár let mohou být z obou báječní lidé s převahou skvělých stránek.
Umím si vedle tebe lehce představit
herečku nebo modelku, mají ale šanci i ženy méně atraktivních profesí, nebo s
těmi se vůbec nestýkáš?
Nedělám rozdíly mezi lidmi z branže
a jinými profesemi. Samozřejmě mi je člověk ze showbyznysu či herectví pracovně
bližší, máme si po stránce problematiky „našeho světa“ víc co říct, ale mnohdy
je naopak zábavnější a zajímavější pohled nestranného člověka, který toho o
naší práci a našem zázemí příliš neví. Každopádně pro mě žena není atraktivní tím,
co dělá, ale jaká je. A co se týče vztahu, na který čekám? Copak láska vám dá
nejdříve vyplnit dotazník? Znáte to určitě sami… to takhle jednou jdete třeba
do sámošky pro rohlíky a u regálu vrazíte do slečny, která si šla pro housky. (úsměv)
Jsi idol pro mnoho žen různých
věkových kategorií. Jak se žije krasavcům, jako jsi ty? (Směji se, protože
Mirkův výraz říká, jak moc nechtěl tuhle otázku slyšet.)
Nevím, jak se žije „ošklivcům“. (úsměv)
Jsem senzitivní typ. Mnohdy mě přece jen zaskočí a potrápí jistý způsob
Čechům vrozené závisti, která s sebou nese pomluvy. Dozvídám se o sobě i takové
historky, které bych zařadil do skupiny sci-fi. Nějak vypadat je určitě
podmínka k tomu, abyste dostali práci v modelingu, nebo mohli dělat VIP
společnici, když o to budete stát, ale že by to byla v životě vstupenka kamkoli?
Kdyby to fungovalo tak, že když je někdo hezký, je hezký svět i kolem něj, byli
by všichni bez hezké tváře zoufalí lidé, a tak to přece není. Spíš je to o tom,
přes jak barevná skla brýlí se na svět díváte. Každopádně žije se mi určitě
tak, jak si zasloužím. Věřím na systém příčiny a následku, takže nad tím moc
nepřemýšlím. I to hezké i to méně příjemné je vždy výsledkem toho, co jste
někdy sami udělali. A pojem definice krásy jako takové? No to už je vůbec téma
samo o sobě.
Ještě se vrátím k tvým vztahům,
kolik jich bylo vážných?
Opravdu vážné byly dva. Šlo o šestiletý
vztah, kdy jsem se dokonce oženil, ale po dvou letech jsme se rozvedli. Manželka
byla o osm let starší než já, ale to nebyl ten důvod k rozchodu. Zažil jsem s
ní krásné dobrodružství spojené se stěhováním do Latinské Ameriky, rád na to
období vzpomínám, začal jsem tam fotit a točit reklamy. K filmu nebo seriálu
bych se tam tehdy nedostal, neuměl jsem a dodnes neumím španělsky. Ale bylo to
moc fajn.
Co se stalo, že došlo k rozvodu?
Nakonec nás asi rozdělilo to, že
jsme každý bydleli jinde kvůli práci. Ona v Americe, já posléze v Londýně. To
rozestěhování vyústilo v rozvod, protože jsme se viděli jednou ročně. A takové
soužití ztratilo logicky smysl, ale zůstali jsme přátelé. Nic dramatického se
mezi námi nekonalo.
Čím se v Londýně zpočátku živí
úspěšný herec z Čech? Předpokládám, že dostat se rovnou k hraní je obtížné.
V Londýně jsem dělal barmana v
hotelu a chodil na castingy a nakonec jsem tam natočil dvoudílný televizní film,
kde jsem hrál hlavní roli.
Byla to zase práce, která tě
nakonec přivedla zpět do Čech. Ale naučil ses výborně anglicky, u nás převážně
moderuješ, inspiruješ se sledováním nějaké zahraniční talk show?
Na sledování televizí nemám v
současné době příliš čas, ale občas si poslechnu zahraniční talk show na rádiu
LBC, kterou vysílá z Londýna do celého světa a kterou jsem při pobytu v Anglii poslouchal
každý den. Je to rádio, ve kterém nezazní celý den a noc ani jedna píseň.
Moderátoři mluví neustále a musím říct, že je to skutečná škola této profese.
Máš nějakého oblíbeného moderátora?
Za skvostného moderátora u nás
považuji pana Václava Moravce. Naprostý profesionál po všech stránkách. Je
nejen skvělým moderátorem, ale i navýsost výtečným znalcem politiky.
Většinou si člověk v každém oboru
díky nově nabytým zkušenostem upravuje nebo jinak upevňuje profesní cíle a ambice.
Jaké jsou v současnosti ty tvoje?
Mým cílem je maximální
profesionalita nejen v rámci mé práce. Jde mi především o opravdovost a také o
to, abych se pod svoji práci mohl podepsat. A i když se to nebude každému
líbit, abych mohl se vztyčenou hlavou říct: sorry, ale tohle jsem já. A
pochopitelně, abych to sorry nemusel říkat tomu, kdo mi tu práci svěřil.
Co tě teď nejvíc zaměstnává?
Stále je to moderování. Strašně mě
baví hrát si společně s lidmi. Miluji, když se lidé baví a odcházejí s úsměvem
na tvářích. V seriálu „Cesty domů“ mám tu menší roli, proto točím jen pár dní v
měsíci. Je to škoda, protože být v té atmosféře zákulisí je procházka rájem.
Mimo to jsem nazkoušel zájezdovou divadelní hru „Dívčí válka“ s naprosto novým souborem.
U ní se hodně nasmějeme i my sami. Je angažován jedinečný tým herců. Zaměstnává
mě také pohled na profesi jako takovou. Nechci upadnout do stereotypu, miluji
nové pohledy na věci, výzvy, změny, miluji komunikaci s lidmi. Mění se
politické i společenské podmínky světa a spolu s tím i myšlení a reakce lidí. Moje
práce dokáže velmi obohatit, stejně jako spravedlivě i hodně nafackovat. Kromě
toho se angažuji v několika nadačních projektech, jedná se např. o unikátní
počítačový program na výuku jazyků pro dyslektiky, o projekt prevence HIV a
pohlavních chorob aj.
Míváš trému?
Tréma je důležitou součástí profese.
Bez ní by nebyl výkon takový. Zdravá tréma je naopak žádoucí. Myslím, že i
největší profík má jistým způsobem trému. Nebo alespoň příjemné chvění. Mně ta
moje míra vyhovuje.
Věnuješ se před představením nebo
vystoupením nějakým rituálům pro štěstí?
Míval jsem je. Už si ani nepamatuji
jaké. Ale vím, že jsem je dělal. Postupem času a s přibývajícími zkušenostmi je
jediným rituálem snad jen vštípení dobré nálady, pokud ji právě nemám.
Jsi sám hráč? Myslím celkově v životě.
Umíš riskovat?
Umím. Moc dobře. Riskuju rád. Hraju
rád. Hodně také záleží na tom, kdo je na druhé straně toho pomyslného hřiště. Ale
mám zásadu, nehraji si s lidskými city, s důvěrou, respektem a se zdravím.
Pokud někoho zraním, věřte, že je to neúmyslně, všichni jsme někdy zmatení. Co
ale nesnáším, jsou intriky a manipulace. Sám jsem jich zažil až přehršel a jen
to bolí. Rozdíl ale vidím v risku a v hazardu.
Když jsi vstoupil do kavárny,
zaregistrovala jsem několik pohledů, které tě provázely ke stolu. Popularita se
dá vnímat jako zrcadlo úspěchů či neúspěchů odvedené práce, nebo také jako
stresující představy o tom, co se asi všechno o tobě říká… Poslední dobou
jsme si o tobě mohli přečíst v bulváru hned několik pikantností. Jak tě
ovlivňuje ztráta anonymity a jak reaguješ na práci
bulváru?
Bulváru? Máš na mysli povětšinou
snůšku smyšleností postavených na dohadech, či na zkreslené realitě jedinců,
kteří se živí negací druhých? Náš systém bulváru oproti leckterým jiným zemím
je bohužel postaven na skandalitě a negaci obecně. Čím větší morální problém,
tím lépe. To je ovšem dáno společností, která tento systém toleruje, nebo si ho
naopak žádá. Narážím tím trochu právě na ty pikantnosti, které se kolem mé
osoby objevily. Navíc byly postavené na pomstě, která nakonec prošla i u renomovaných
novin, které tyto nesmysly prezentovaly. Ztráta anonymity mi nijak zvlášť, až
na výjimky, nevadí. Ovšem pokud mě nepřijde někdo žádat o podpis či fotografii
při vykonávání malé potřeby, nebo mi v restauraci automaticky bez mého vědomí
nenaúčtují takzvanou VIP přirážku, jak se mi už mnohdy stalo.
Jak se dívají rodiče na tvoji
hereckou a moderátorskou kariéru, případně jak snášejí bulvární články o tobě?
U nás se o tom nějak moc
nediskutuje, jestli se mi něco povedlo, nebo nepovedlo. Rodiče jsou nadšeni, že
jsem se do něčeho dal, vydržel jsem u toho a také jsem to dostal. Taťka nedává
najevo radost z mých úspěchů, z dílčích vůbec ne, to se musí něco podařit
opakovaně a několikrát za sebou.
A už tě pochválil?
Ale jo, myslím, že jo. Já ale na to
chválení nedám, stejně si myslím svoje.
Pokud vím, do rodné Jilemnice
jezdíš za rodiči celkem často. Co pro tebe znamená rodinné zázemí?
Má rodina je doslova zázračná. Jezdím
si tam odpočinout. Nabrat dech. Jednou bych sám chtěl mít takovou rodinu a
vztah jako moji rodiče. Vládne tam neuvěřitelná harmonie. Jsem sice kavárenský
typ, ale přesto dávám přednost rodině a dobrým lidem, občas dobíjím baterky i v
přírodě. Možná můžu někomu připadat infantilní, když ve svém věku mluvím o
rodičích jako o mamince a taťkovi. Ale nesmírně se těším na to, až jednou sám
budu otcem. Bude to pro mě vyznamenání. Rodina je pro mě jedna z nejcennějších
záležitostí na světě.
Máš ještě nějaká další přání?
Zapomenout na to nepříjemné z mé
minulosti a dívat se na svět novýma optimistickýma očima. Líbí se mi jeden
citát: „Nebuď zajatcem své minulosti, ale architektem své budoucnosti.’“ Snažím
se ho naplnit.
Děkuji za rozhovor.
Text: Naďa Jandová www.nadajandova.cz
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Foceno v Alchymist Hotel and Spa Praque www.alchymisthotel.com
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz