Maksim Mrvica – pianista

Nesporný talent, charisma a odhodlání. Díky
svému energickému hraní a jedinečnému stylu se Maksim Mrvica těší obrovskému
úspěchu a klasickou hudbu posouvá daleko za její hranice. Na první pohled zaujme
svou extravagancí a ostatně i svou výškou. Rodák z chorvatského Šibeniku dříve
zmítaného válkou se nelehkou cestou umělce klasického hudby probil až na samý
vrchol.

 

Co rozhodlo o vaší životní cestě profesionálního pianisty? Vzpomenete si na
váš úplně první kontakt s klavírem? 

Klavír jsem si zamiloval v
devíti letech, kdy jsem ho uviděl v domě svého kamaráda. Fascinoval mě. Doslova
jsem donutil svoji maminku, aby mě zapsala do hudební školy, a v podstatě
okamžitě jsem propadl kouzlu klasické hudby.

 

Byli rodiče tím hnacím motorem?

Naopak. Rodiče byli docela
překvapení, nikdy se u nás doma klasická hudba neposlouchala, ani sami nehráli
na žádný hudební nástroj. Přesto mě od začátku velmi podporovali. V těch devíti
letech jsem se rozhodl, že budu profesionální pianista. Bylo to něco, co jsem
zkrátka věděl, že se stane, že jsem se pro to narodil. Myslím, že cítili to
silné odhodlání, a tak stáli za mnou.

 

Začínat profesionální dráhu umělce v oboru klasické hudby se v devíti
letech zdá být spíše pozdě…

Ano, je to docela pozdě. Ale
učil jsem se rychle a vše jsem brzy dohnal.

 

Pocházíte ze Šibeniku, který byl dlouho zmítán válkou. Vám bylo tehdy patnáct,
což je věk, kdy je snad nejvíce potřeba talent rozvíjet. Jak jste se s touto
nepřízní osudu vyrovnával? 

Bylo to těžké. Když je vám
patnáct, rozhodně nechcete být svědky takových hrůz. V Šibeniku vybuchovalo až
tisíc granátů denně, bylo to opravdu nebezpečné. Zpočátku jsme zůstávali
výhradně ve sklepeních. Válka ale trvala déle než čtyři roky a to se nedalo vydržet.
Postupně jsme začali být k nebezpečí lhostejní. Se svou učitelkou jsme začali
chodit do školy cvičit na klavír. Byl to pro nás takový únik.

 

Jak se tato těžká doba podepsala na vašem přístupu k hudbě?

Spíše to ze mě udělalo
silnějšího člověka. Byl jsem opravdu hodně mladý, když válka vypukla. Zpočátku
jsme měli všichni hrozný strach, ale později jsme si na to každodenní nebezpečí
zvykli. Po takové zkušenosti vás už v životě nic hned tak nerozhodí,
nepřekvapí.

 

Jak široký je váš repertoár? 

Můj repertoár je poměrně hodně
velký. Letos mám na tom klasickém takové velikány jako M. P. Musorgského a jeho Obrázky z výstavy,
Chopinovo Nocturno, dále Franze Liszta
či P. I. Čajkovského a mnoho dalších. Většinou jsou to ruští skladatelé, pro
což nemám žádné vysvětlení, zkrátka mě oslovují nejvíce.

 

A co čeští skladatelé? Obdivujete se některému? 

Pochopitelně Antonínu Dvořákovi.
Na mém repertoáru nechybí Novosvětská
symfonie v mé vlastní aranži a s orchestrem. Bedřich Smetana byl také
vynikající skladatel, ale bohužel netvořil pro klavír tolik co jiní. Leoše
Janáčka mám rád pro jeho modernost.

 

Jak často svůj repertoár obnovujete? Je něco co byste třeba „nezahrál“?

Spíše bych řekl, že jsou tací,
které nemám zcela v oblibě, nebo jim zkrátka nerozumím. Například Franz
Schubert. Svůj repertoár jsem cvičil tak do dvaceti pěti, šesti let. Samozřejmě
že jej stále doplňuji, každý rok a půl vydávám nové album. Ale nacvičit například
Prokofjevův Klavírní koncert č. 3 je
pro mě dnes již téměř nemožné. Nemohu si totiž dovolit na šest měsíců
pozastavit svůj hektický život koncertního pianisty a věnovat se pouze cvičení.

 

Nenapadlo vás někdy se sám zabývat i komponováním? Složit si něco „na tělo“? 

Ne, tohle není vůbec můj obor,
jsem interpret. Když hrajete takové úžasné kompozice z per géniů klasické hudby
celý svůj život, ani byste si na to nedovolili pomyslet. (smích) Kompozice samotná je vlastně úplně jiný žánr.

 

Když mluvíme o žánrech, jaké další vás kromě klasické hudby oslovují?

Mám velmi rád elektronickou
hudbu, rád chodím do klubů. Prožil jsem normální mládí obklopený popem a
rockem. Několik mých alb jsou „crossovery“, od „easy listening“ po spojení
klasické hudby s tou elektronickou. Rád experimentuji a věřím, že tak
přibližuji klasickou hudbu širšímu, především mladému publiku.

 

Je to váš záměr? Je pravda, že působíte spíše jako rocková megastar. 

Ano, myslím, že je opravdu
škoda, že mladí lidé neznají taková jména jako Rachmaninov či Chopin. Na
koncertech je mladé publikum spíše výjimkou. Klasická hudba je úžasná a má třísetletou
tradici, která mizí. Ale není to tak, že bych se oblékal jako rocker záměrně.
Takový zkrátka jsem. Jsem jiný, nehraji ve fraku a rád hledám nové cesty a nejrůznější
hudební propojení. Možná právě pro to si mě tenkrát všiml management a dal mi
šanci.

 

Kolik času denně věnujete přípravě?

To velmi záleží na projektu, na
který se připravuji. Pokud se jedná o velké klasické turné, cvičím kolem pěti,
šesti hodin denně. Cvičím docela rád, neobtěžuje mě to. Mám velice vypracovaný
systém, cvičím nejraději ráno s ranní kávou. Tak dvě hodiny se rozehrávám a
potom každou skladbu cvičím další hodinu.

 

Využíváte při přípravě rad učitele či mentora?

Ne.

 

Máte před koncertem nějaké speciální rituály? 

V den koncertu si pochopitelně
musím pořádně odpočinout, nedělat nic namáhavého, šetřit energii na večer. Pokud
cestuji, vyhledávám pouze hotely s bazénem, rád si totiž před vystoupením zaplavu.
Plavání mi příjemně uvolňuje svaly na rukou. Také před koncertem nejím, a pokud
ano, rozhodně ne nic ostrého.

 

Předpokládám, že své ruce hýčkáte jako v bavlnce. Jak se o ně staráte?
Utrpěl jste během vaší kariéry například nějaké zranění rukou? 

Občas využívám akupunkturu, zvláště
když cestuji po Asii, protože když hodně cvičím, ruce mi tuhnou. Několikrát
jsem si ruku zlomil, ale to už v mládí. Jinak se k nim nijak zvláštně nechovám,
nemám je ani pojištěné.

 

Jaké vlastnosti musí nástroj mít, aby po něm vaše ruce toužily? Vozíte si na
koncerty vlastní nástroj? 

Piano si nevozím, využíváme tři
výrobce, na jejichž nástroje na svých koncertech mohu hrát. Velmi nerad hraju
na zcela nové piano, které bývá tvrdé a neznámé. Pianisté to nemají tak lehké jako
například houslisté, kteří si vozí vlastní nástroj a ten dokonale znají. V
oblibě nemám příliš měkká piana, mám totiž velké ruce. Nástroj pro mě musí mít
perfektní mechaniku a barvu tónu. Piano, které zpívá, je to, po kterém mé ruce
touží.

 

Jak dlouho vám trvá, než se před koncertem s takovým neznámým pianem
sžijete? Stalo se vám, že jste na nějaký nástroj odmítl zahrát?

Potřebuji obvykle minimálně
hodinu na to, abych se s nástrojem seznámil. Nikdy jsem neodmítl hrát na žádné
piano, pokud není vyhovující, požádám, aby ho přeladili.

 

Kolik pian vlastníte? 

Mám pět nástrojů v různých
svých domovech.

 

 

Kdybyste si mohl nechat vyrobit vlastní nástroj na míru, existuje něco, co
byste na pianu změnil? 

Miluju ten nástroj takový,
jaký je, takže spíše ne.

 

Kde čerpáte inspiraci pro svou práci? 

Překvapím vás, ale například od
popových umělců jako je Beyoncé, Madonna a další. Zaměřuji se především na
skladby z producentského hlediska, protože tito umělci využívají ty nejlepší
producenty. Pro mě jako crossover umělce je hledání producentských možností hodně
důležité.

 

Kdybyste mohl povečeřet s kterýmkoli skladatelem klasické hudby z minulosti,
kdo by to byl a na co byste se ho zeptal? 

Mým nejoblíbenějším
skladatelem všech dob je Sergej Prokofjev. Povečeřel bych ale rád i s Mozartem
nebo Bachem, kteří byli produktivnější než Prokofjev a ovlivnili nespočet
generací umělců. Rád bych věděl, jak to udělali. (smích)

 

Vaše práce je velmi časově náročná, hodně cestujete, především po Asii, kde
se těšíte nesmírné popularitě. V čem myslíte, že tkví váš úspěch právě v těchto
zemích? 

Piano je v Asii
nejpopulárnější nástroj a klasická hudba tam prožívá obrovský boom. Navíc
Asiaté mají rádi Evropany. Někteří moji kolegové zažívají úspěchy v Americe,
jiní v Evropě. Mně se to podařilo právě v Asii a to hned s mým prvním albem. Navíc
mnohá má alba jsou crossovery. Jsem zkrátka jiný a věřím, že právě to se lidem
líbí.

 

Pokud se vám podaří vyšetřit volný čas, jak ho nejraději trávíte?

Jsem rád obklopen rodinou a přáteli,
rád se chodím bavit do klubů, sportuji.

  

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Hana Robinson

Foto: Jakub Hnilica 

Vytvořeno ve spolupráci: www.tosproduction.cz 

Korektura textu: Vladana Hallová 

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín
Best of www.ibestof.cz