Dan Bárta – zpěvák

Rodák ze Sokolova od devadesátých let
systematicky dobývá českou hudební scénu nejen působením v energických
kapelách, ale také v úspěšných muzikálech. Ze všech hudebních
projektů ten aktuální Illustratosphere vystihuje jeho hudební cítění
nejvěrněji. Koncertní turné zvukově a pěvecky perfektního jazzu vyprodává
kapela napříč celou republikou. Několika prestižními cenami hudební
akademie oceněný zpěvák oslňuje nejen svým talentem, ale také přitažlivým a
charismatickým vzhledem, který již několikrát zúročil i na dráze herecké.
K jeho zálibám patří fotografování vážek.

 

Jak jste to měl od mládí
s profesními ambicemi a co je ovlivnilo?

Nemám
moc ambicí, krom toho dělat pořádně to, co mě zajímá, tak jako pro věc samu.
Ono se to, počítám, pak samo zúročí. Když tedy nejste nějak zásadně špatný nebo
totálně mimo paradigma.

 

Jak jste se dostal od rentgenu z
operačního sálu k profesionální dráze muzikanta? 

Jsem
vlastně oportunista, chvíli jsem zpíval s sebou a první větší honorář ve
mně vygeneroval odvahu pustit se do nejistoty. V té době už jsem věděl, že
nemám dost, hm, jaksi morálně volního potenciálu, abych se zodpovědně připravil
na přijímací zkoušky na vysokou školu. Vyhověl jsem volání jednak své mladické
touhy se spíš tak jako poflakovat a jednak své muzikality, kterou jsem se
rozhodl nenechat ležet ladem, i když ambice stát na pódiu s velkou kapelou
jsem neměl, spíš jen sen, a ten navíc nijak neodbytný.

Spolupracoval
jste se spoustou hudebníků a kapel. Co vám to přineslo? 

Zkušenosti.
Větší jistotu. Sebevědomí. Větší množství a diverzitu variabilnějších a
flexibilnějších konektorů a portů s vyšší úhrnnou měrou kompatibility,
abych tak řekl.

A se
kterým hudebníkem se vám spolupracuje nejlépe a proč?

S klukama,
co spolu děláme. Tak jsme spolu jako dotekli do jedné strouhy. Nově jsem začal
spolupracovat s Jirkou Levíčkem a Kamilem Slezákem, šikovnýma mladýma
klukama s velkým ponorem a dobrou řemeslnou výzbrojí. Rád dělám
s Romanem Holým ve studiu, rád skládám s Filipem Jelínkem,
s Mírou Chyškou. A rád dobývám hudbu ze sebe a ze světa s Robertem
Balzarem. A tak dále.

Co je pro
úspěšný výsledek spolupráce dvou hudebníků důležité? 

Určitá míra odosobnění. Vzájemná důvěra. Vzájemné vnímání,
sebekontrola, společné uvědomování si existence v čase, když jde o hraní
samotné tedy. Přece jen se našinec vždycky trochu obnažuje, takže i vysoká míra
taktu a svým způsobem i trpělivosti a shovívavosti. Je to tak podobné
partnerství, že až s podivem.

Odkud
berete hudební inspiraci?  

Uf, svět, život, literatura, jiní hráči…

Jak
dlouho průměrně pracujete na vydání jednoho alba?

Přijde
na to, tři až pět let. Čím víc se jezdí hrát, tím déle to trvá; přešaltovat
z hraní na tvoření vyžaduje dost úsilí, celého muže.

 

Kolik lidí se na tvorbě alba obvykle
podílí?

Různou
měrou všichni. V interpretační živé muzice jistě, jakkoliv nemusí všichni
aranžovat, v autorské práci je to různé, texty, aranže, zvuk, jednotlivé party
a paterny, instrumentace, hm, to se nedá vlastně vůbec průměrovat.

 

Je pravidlem co album, to koncertní
turné?

Co
album, to několik koncertních turné. Dělat desku po jednom turné ale nelze.
Z časových, uměleckých i jiných důvodů. Nejsme kapela pro náctileté.
Nechodí na nás dvacet tisíc lidí. Zaznamenat změnu svého postoje, nějaký stav
řemesla, představu o zvuku, reflexi světa, k tomu třeba najít trochu
odvahy a dnes už, bohužel, i důvod. Je toho mnoho. A při vědomí, že nejste
génius, je někdy třeba dost sebepřesvědčování, že právě tento pocit stojí za
záznam, za příspěvek k všeobecnému šumu.

 

Jaká bývá příprava na turné po technické
a psychické stránce? 

Naučit
se písničky, trochu spočítat, co si můžeme a nemůžeme dovolit, vymyslet zvuk,
nadefinovat technické podmínky, dát dohromady tým lidí, kteří jsou spolu
schopni a ochotni spolupracovat, dohodnout se na honorářích, zařídit koncerty,
logicky a logisticky, koupit si pěknou košili, přistřihnout knírek a nenechat
se zviklat plovoucím pódiem pár prvních hraní, toť v kostce kostka.

 

Na jaké úrovni udržujete kontakt
s publikem?

Moc
tomu nedávám, občas se připomenu přes Facebook, ale málo, dáváme vědět, kdy a
kde hrajeme a na koncertě se opravdu snažíme dobře hrát i se propojit,
zprostředkovat zážitek, zaujmout umem, nenudit… To stačí, no ne?

 

Znáte ideální způsob, jak pracovat
s udržením rovnováhy? 

Mít
v pořádku vestibulární systém, míním. No, a nechlastat, zbytečně se
emocionálně nevysilovat. Nenechat si válet kabely pod nohama. S rovnováhou
je to nelehké. Naštěstí ta hudba sama je důležitější než vaše rovnováha. Jde o to
tedy, přijít na to během prvních taktů, co nejrychleji. Pak si můžete dovolit i
se občas zapotácet. (úsměv)

Je nějaký
rozdíl v koncertování v ČR a v zahraničí? 

Já
bych rád, abych to vůbec nevnímal. To je můj cíl. Sem tam se to podaří. Hraju
na festivalu v Düsseldorfu – open air s promenádou. Hraju v Dobrušce
v kino klubu – lidé sedí a poslouchají. Hraju v hospodě na Kypru pro
sedm lidí. Hraju na Colours of Ostrava pro devatenáct tisíc lidí. Hraju s akustickým
triem. Hraju se symfonickým orchestrem. Ty samé písně. Vůbec se tím nechci
zabývat. Chci si zahrát. A chci zahrát těm lidem. Chci, aby mi bylo jedno, kde
stojí pódium, nestresovat se okolostojičnostmi. Zajímá mě hraní, výběr tónů,
rytmus, nějaká bazální pravda ukrytá ve způsobu přednesu, píseň. Věřím, a
věřím, že v to věřím oprávněně, že právě tohle umožňuje hrát kdekoliv
cokoliv a přitom být komukoliv úplně srozumitelný.

Jak byste popsal rozdíl mezi hudební tvorbou
například JAR a vaší nynější kapelou Illustratosphere? 

J. A. R. je, alespoň z mého pohledu, intuitivnější,
prošílenější a poťouchlejší, Illustratosphere sofistikovanější, vážnější a
intimnější. Mají se k sobě vlastně jako doplňovačka. Asi tak jako blázinec
a léčebna. (úsměv)

Zajdete
si někdy na koncert jiného interpreta, a kterého a proč? 

Málokdy,
jsem ke svému volnému času už mnohem ohleduplnější než dřív. Občas se
k něčemu nachomýtnu a skoro vždycky si to užiju, fízluju kapely na
festivalech, občas se zajdu podívat, je-li tu, na nějakého opravdu světového
zpěváka, kterého mám navíc rád do té míry, že mu nezávidím, Micka Hucknalla,
například. A tak dále.

 

Vyhrál jste v
hudební soutěži Anděl deset ocenění. Jakou sehrála ve vašem životě roli?

Ocenění zahrála v mém životě v podstatě
nejvýznamnější roli v tom svém smyslu, že jsou mi často pokládány otázky,
které se jich týkají. Nevím. Nevím, jaké by bylo je nemít, přestože na ně skoro
vůbec nemyslím. V tom daném okamžiku, během té „laureace“, jsem samo sebou
rád, jinak mi to ale je spíše jedno. Postavit na tom nic nelze. Navíc bylo
oceněno už tolik lidí, kteří řemeslu ani umění skutečně ničím nepřispěli, že
opravdu nemá cenu z toho dělat velblouda. Ale třeba se mi nad tím takto
snadno mává rukou právě proto, že ta ocenění mám, těžko říct. Ale jak bylo
řečeno v úvodu, většina mých ambic koření v intimním vztahu ke kráse
a pravdě, takže jsem vážně docela kliden.

Je nějaký
rozdíl v práci na filmovém soundtracku oproti albu?

Film
není můj, navíc na něm spíš jen spolupracuji, když už, kdežto album je „můj
vlastní film“, ta práce je jiná. Album je úplně volná tvorba.

 

Co potřebujete vědět o filmu, pro který
máte skládat hudbu? Podílíte se i jinak na produkci? 

Vůbec.
Já toho moc neskládám. Filmovou hudbu jsem ještě nikdy sám nedělal. Kdybych ji
dělal, potřeboval bych číst scénář a vidět film alespoň nějak němý nebo něco,
pokoušel bych se popisovat scény hudebním jazykem, ideálně bych poprosil
režiséra, aby si alespoň pro poprvé nechal reference zatím pro sebe a tak dále…

 

V roce 1997 jste vydal album s názvem Mein Kampfunk, je zde nějaká spojitost či
asociace s knihou Mein Kampf?

J.
A. R. je vydal, to album. Není, žádná. To nás napadlo úplně náhodou. Až týden
po vydání alba jsme se dozvěděli o existenci, životě a díle Adolfa Hitlera. Jak
říkám, byla to úplná náhoda, synchronicita, o existenci toho spisu jsme neměli
nejmenší tušení. To se občas stává. (úsměv)

 
Jak jste
vnímal rozdíl dvou filmových rolí – vodník v
Kytici a milenec ve Výletu? 

No
asi jako rozdíl mezi pohádkovou a reálnou bytostí. Ale ve skutečnosti byl ten
rozdíl docela malý – na poměrně krátký časový úsek jsem se objevil nahý a
relativně nemluvný na plátně; následovalo pár záběrů na mé zachmuřené čelo, no,
a tím jsem v podstatě svůj potenciál vyčerpal. V zásadě jsem herec
tichých, nahých rolí. Tedy spíše byl jsem; režiséři a režisérky už vědí o mých
břišácích svoje.

Jak vzpomínáte
na kontroverzní postavu revolucionáře Che Guevary v muzikálu Evita? 

Ale
ta postava přece nebyla vůbec kontroverzní, byla to jenom taková docela dobře
napsaná muzikálová figura, komentátor, glosátor, stylizovaný vypravěč, který
stojí mimo celý příběh, zná jej dopředu, pomáhá dynamice dějové linie,
představuje ostatní aktéry příběhu, reprezentuje Evitino (a nejen její) svědomí…
Vzpomínám na ni rád, kdybych měl v té době mozek, jaký mám dnes, užil bych
si ji lépe.

Plánujete
se ještě účastnit nějakého filmového natáčení? 

Hola,
kdo jsem já, abych plánoval takové věci?

Jak vás
v životě ovlivnil směr, kterým jste se vydal?  

Rozhodně mi neumožnil vydat se jinudy, pokud to tedy mohu
nějak rozumně shrnout.

Máte
někdy v průběhu roku volno, nebo jste v neustálém pracovním vytížení? 

Ale
jo, měl. Ale každou chvíli je třeba udělat něco, s čím nepočítám. Navíc
zabiju miliony hodin administrativou a podobnými kravinami.

 

Patříte
k lidem, kteří plánují, nebo jste spíše spontánnější? 

Od povahy jsem sice spíše spontánní, ale tolik času, abych si
mohl spontaneitu dovolit, například se na všechno spontánně na týden
vyfláknout, už prostě nemám. Takže musím svou spontaneitu pečlivě plánovat
dlouho dopředu.

 

Jak dlouho se
věnujete focení vážek, které se stalo vaším velkým koníčkem?

Asi dvacet let.

 

Kam až takový
koníček u vás vygradoval? 

No, naučil jsem se některé věci opravdu dobře, skoro nejlíp
na světě, hm, a taky to stálo dost peněz. Zkrátka, když se k nějakému
koníčku vztahujete dostatečně pevně a jste dostatečně důslední, většinou to tak
dopadne. Své výjimečné schopnosti a zkušenosti draze zaplatíte. (úsměv)

 

Od roku 2005 nese vaše jméno jedno
šídlo. Jak k tomu došlo?

Expedice
Río Tambopata, červenec 2002. Chytil jsem paratyp. Dennis R. Paulson
z toho byl tak nadšený, že se uvolnil do té míry, že už nemohl vzít
zpátky, co mi ve slabé chvíli slíbil. Totiž, že se tohle šídlo bude jmenovat po
mně, jakmile bude mít trochu času a popíše je. Spolu s Natalií von
Ellenrieder se mu to podařilo v roce 2005.

 

Považujete se za ambiciózního člověka? 

Nevím.
Popravdě vlastně ani moc ne, ale můžu sám sebe docela dobře klamat.

 

Několikrát jste byl nominován do anket
nejkrásnějšího muže ČR, mezi nejcharizmatičtější zpěváky. Jak moc řešíte svůj
vzhled a vystupování? 

Dnes
o něco více než dříve, ale dříve jsem si zase dával více záležet na tom, aby
bylo zřejmé, že svůj vzhled a vystupování neřeším, takže kdo ví, jak je to ve
skutečnosti. Netrávím mnoho času sebeupravováním, ale vím, jak vypadám a co mám
na sobě. É, tedy kromě času, který trávím v tropech, to je mi to jedno
doopravdy, cele a dokonale.

 

Co společenské akce, můžeme vás někde
vidět, kromě koncertů? 

Moc
toho nevymetu, mám vážně málo času a často se cítím přesocializovaný, navíc
trochu patřím mezi lidi, kteří se dost často nudí, é, pokud se trochu neopijí. Ale
občas s Bětkou vyrazíme. Tu a tam. Sem tam.

 

Co se vám v životě nejvíc povedlo? 

Nevím,
co se tak může v životě nejvíc povést. Najít opravdu dobrá řešení…

 

Co patří k vašim životním
ponaučením? 

Nikdy
neříkej vždycky. Panebože, já nevím, já na tohle vůbec neumím odpovídat. Granát
je horší než pistole? Hulit trávu ožralý se nevyplácí? I při dobíhání tramvaje
se rozhlédni? I nemotora může být okouzlující? Není čaj jako čaj? Ani při
vysoké vzdušné vlhkosti nepodceňuj příjem tekutin? Čtyřicet brufenů za den je
trochu moc? Freud byl popleta? Nepřiplácni bezmyšlenkovitě vše, co tě zalechtá
za krkem? Biatlon není vodní sport? Těch bude, ponaučení…

 

Máte radu pro budoucí zpěváky, kteří by
rádi šli ve vašich šlépějích?

Odvahu!

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Marie Kampfová

Foto: Marian Majik

Vytvořeno ve spolupráci s agenturou
Presscode www.presscode.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best
of www.ibestof.cz