„Nikdy
nemůžeš být dost hubený, dost mladý a dost bohatý“ Robert Vano
Dostat Roberta Vana na nějakou
společenskou událost je téměř nemožné. Je to proto, že většinu času rád tráví
svojí tvorbou, prací na svých projektech. Jeho aktuálním projektem je kniha,
kterou by rád zkompletoval. Podobně, jako tomu bylo u
sbírky fotek z Platinum Collection, půjde tentokrát o celoživotní sbírku
portrétovaných osobností. Protože jsme kromě naší spolupráce pro magazín „Best
of“ s Robertem také přátelé, zachovala jsem v našem rozhovoru tykání, a
vedla jsem jej tou cestou, jakou jsem Roberta poznala z mého úhlu pohledu.
Přesto věřím a doufám, že jich ještě mnoho objevím!
Znamená snad to, že s výjimkou pracovních
cest nerad někam chodíš, že bojkotuješ společenský život?
Já ho pěstoval, když mi bylo dvacet. Teď už nemám moc času. Možná se
dožiju stovky, ale možná ani ne zítřka. Potřebuju udělat všechno, co mám
naplánované. Když budu pěstovat společenský život, tak nic neudělám. Budu pak
šťastnější? Nebo mladší? Dostanu Oscara? Naroste mi péro po kolena? Ne, jen
ztratím hodiny času.
Odráží se to i na tvém soukromém životě?
V soukromém životě je to sobectví, proto s nikým nežiju a
ani dlouho nevydržím. Možná, kdybych našel někoho, kdo by dělal totéž co já.
Ale stejně už bych neměl sílu a ani zájem o jeho další aktivity. Když každý
dělá něco jiného, tak je to nefér, chtít druhého předělávat, aby dělal se mnou,
to co dělám já. A já už nebudu chtít dělat to, co dělá on.
Kdo jsou tvoji blízcí přátelé ?
Moji přátelé jsou Richard a Bethea z Radosti. Richarda znám od
svých šesti let. Chodili jsme spolu do školy. Pak jsou to Tomášovi rodiče,
Tomáš (pozn. redakce: fotograf a grafik
Tomáš Durňák je již deset let Robertův asistent) a Klára, se kterou jsem několik
let spolupracoval v ELLE.
Jaký je tvůj názor na kombinování práce a soukromí?
Mohou takové vztahy fungovat dlouhodobě?
S Klárou jsme přátelé již patnáct let a z toho deset jsme
spolupracovali. Takže to funguje. Ale pracoval jsem mnoho let s lidmi, se
kterými jsem se nikdy neskamarádil. Když to nejde, tak je jedno, jestli spolu
pracujete, nebo ne.
Majitel restaurace Zlatý had s tebou při
příležitosti ochutnávky vín diskutoval o vztahu vína k jídlu, o jeho
vyváženosti. Odvětil jsi mu, že nepiješ. Čím to, že neholduješ ani tomuto moku?
Nepiju, protože chci mít čistou hlavu. Po pár skleničkách mám plno
nápadů, ale pokaždé, když jsem si to všechno napsal, naplánoval a druhý den
jsem se na to podíval, tak jsem se nestačil divit, jak to bylo hrozné. William
Shakespeare řekl takovou pěknou věc: “V alkoholu ta představivost je obrovská,
jenom to představení je ubohý“. A proto ani nechodím na párty, kde se pak na mě
vrhají dámy s dotazy, zda si myslím, že by mohly být modelkou. Ale to já
nevím. Ať jdou na casting a tam se to dozvědí.
Roberte, bude každou jednotlivou fotku
v knize doprovázet také nějaký příběh, který se s ní spojuje?
Fotky nebude doprovázet žádný příběh. Jen jméno osoby, rok a místo
focení.
Jaký pro tebe má význam ohodnocení?
V roce 2010 jsem dostal Evropskou cenu za podporu umění a tvůrčí
činnosti. To mě moc potěšilo. S každým oceněním se člověk časem takříkajíc
vypořádá. Každý dělá dál to nejlepší co umí, a snaží se to dělat nejlíp. Hůř se
vypořádá s kritikou.
Máš s tím ty osobně potíž, vypořádat se
s kritikou?
Když mě někdo kritizuje, tak se podívám, co dělá on. A když vidím, že
fotí věci, které by si doma nikdo nepověsil, tak se jím dál nezabývám. Pak je
otázka, jaká ta kritika je. Protože mnohdy kritika souvisí s tím, že
kritici neviděli, jak to má vypadat. Nemají znalosti, mají malý přehled a myslí
si, že to co vidí, a co si o tom myslí, je ten nejlepší úsudek. Znám člověka,
kterému když jsem přinesl mléko od krávy, tak se málem pozvracel, že to je
hnusný. A když jsem se ho zeptal, jak má podle něj chutnat mléko, odpověděl mi, že tak, jak ho zná z obchoďáku.
Takových případů bude asi mnoho. Co myslíš, že
s tím mohou lidé dělat?
Já jsem to také zažil. Když jsem dostal první banán, tak jsem se
koukal, jestli z toho nebudu mít vyrážku. Lidé můžou říct, co se jim líbí
a co ne, ale kritika, ta chce soudnost. Když se rozhlédnu zde po restauraci
Zlatý had, kde visí na stěně mnoho originálů, řeknu, že se mi líbí tamten a
tamten ne, ale práci toho malíře nekritizuji, protože tomu nerozumím.
Foto: Michaela Lejsková
Stále si vybíráš k focení témata, jako jsou
zátiší, květiny, kluci a holky?
To dělám stále. Toho se držím.
Proč se jiným tématům vyhýbáš?
Například makro focení mě neláká. Abych jel někam do Beskyd a vyfotil
housenku, protože má o jednu nohu víc, tak to mě opravdu neláká. Architekturu
nefotím, protože jí nerozumím a jsou na to docela jiná pravidla a podmínky, než
na jaké jsem zvyklý já.
Nevím, zda to tady čtenáři v psaném
rozhovoru budou moci rozpoznat, ale faktem je, že ve svých projevech, jak
konstatoval Jaroslav Mejta, který tě pro tohle focení oblékal, jsi velmi
nekonvenční. Nemáš s tím někdy problémy?
Jaké problémy máš na mysli?
S používanými výrazy. Třeba když si vzpomenu
na situaci, kdy jsme seděli spolu v kavárně a jeden manekýn si tam přišel
pro hotové fotografie. Na jedné z nich se mu zdálo, že má málo
vyretušované břicho, a tak tě poprosil, zda bys mu ho mohl vyretušovat ještě
víc. Po jeho odchodu jsi řekl: „Tak teď půjdu domů, musím najít tu fotku,
udělat retuš, znovu ji vyvolat, přinést ji sem a zabil jsem hodiny času. Jestli
myslí, že má špek, tak ať nežere!“
Používám pro někoho třeba vulgární výrazy, ale jsou to jen slova.
Člověk může říct cokoliv, ale vždycky je důležité, co tím skutečně myslí. Nikdo
ti neřekne, že mu to vadí, protože už nezavolá. A ti, kdo s tebou pracují,
jsou v tomto podobní tobě.
Foto: Michaela Lejsková
Jak vím, chodí za tebou mladí fotografové, abys
je naučil fotit. Jaké mají představy?
Představují si, že když si udělají celý den čas, tak je všechno
naučím. Jenže jak mám někoho naučit za jediný den to, co jsem se já učil
čtyřicet let? Nevědí, jaký je rozdíl mezi sezónou a fazónou a chtějí být
módními fotografy. Žádná škola nenaučí fotografa vidět to, co na té fotce má
být.
Jak to bylo s tím „uměním vidět“ u tebe?
Když jsem začínal fotit, přišel jsem do ateliéru a tam mi produkční
řekla: „Dnes budeme všechny modelky fotit jako Mariu Callas v roli Médey
v Mexico City v roce 1947, když při třetím představení jela dolů po
schodech a ztratila to vysoké C. Takhle to chci.“
Věděl jsi, kdy Maria Callas ztratila to vysoké C?
No, nevěděl jsem. Kde jsem se to měl naučit? V Nových Zámcích?
Řekla mi „Pane Vano, vy chcete dělat v Harper´s Bazaar a vy nevíte? Tak tady
máte vizitku, jděte domů a až to budete vědět, tak mi zavolejte.“ Takže jsem
šel domů a oni zavolali druhého fotografa. Já jsem si myslel, že mě vyhodili a
byl jsem naštvaný, jací jsou ti Američané vykořisťovatelé. Kvůli těmto svým
emocím jsem té paní nemohl dva dny ani zavolat. Pak jsem se uklidnil. Buď jsem
s tím mohl něco udělat, nebo jít umývat zase nádobí, jako když jsem
začínal.
Jak ses k tomu postavil?
Tehdy nebyl internet. Šel jsem do knihovny, našel tam dokumenty o
Marii Callas a nastudoval si to. Viděl jsem, že měla vlasy stáhnuté do drdolu.
Znovu jsem se rozčílil, že to mi přece taky mohli říct a nemuseli okolo toho
tolik nadělat. Ale byla to zkouška, zda mám přehled, pokud chci fotit módu.
Zavolal jsem do produkce a řekl jsem, že už to vím. Tak mě pozvali, abych
přišel. A produkční mi řekla, že dnes se budou holky fotit podle Rity
Hayworthové v Gildě. A takhle jsem chodil domů dva roky. Každý den
s jiným tématem –Viscontiho Smrt v Benátkách, Mahlerova symfonie č.
9, Marlene Dietrichová v Modrém andělovi, Chruščovovy alkoholické
problémy, jak mlátil s tou botou ve Spojených národech, Twiggy… To je pak
v té fotce. To fotografa nenaučím, to musí znát sám.
Jaký je tvůj názor na finanční hodnotu uměleckého
díla? Naposledy mě k tomuto zamyšlení vedla návštěva ateliéru Liběny Rochové.
Havárie vody jí v ateliéru zničila desítky modelů. Likvidace škody a
všechny ty procesy s pojišťovnou jsou pak jistě složité. Jak vlastně se dá
určit cena díla, které chceme pojistit nebo prodat?
Ta je vždy taková, jakou je ochotný dát kupec. Nabídka se musí sejít
s poptávkou. Zažil jsem výstavu v Mánesu, kde měli fotky různí naši
významní fotografové. Fotky stály dvacet i šedesát tisíc. A na konci výstavy
zjistili, že se nic neprodalo. Představu mohou mít, ale skutečnost určuje
zákazník, který musí být ochoten ty peníze dát. Jinak se taky pousměje a řekne,
že si za ty peníze radši koupí foťák a nafotí si to sám. Zastávám názor, že
radši nabídnu zákazníkovi fotku cenově přijatelnou a prodám jich víc, než abych
čekal, jestli třeba nezahřmí. I kvůli tomu za mnou přišel jeden fotograf, že jsem
měl radši zůstat v Americe, že jim tady kazím kšefty. Ale trh fungoval. Já
prodával se ziskem a zákazníci měli za přijatelné peníze to, co si přáli.
S Tomášem Durňákem, který tě mimochodem pro
náš rozhovor fotil, spolupracuješ už deset let. Takový vztah musí mít zajímavý
vývoj. Jak vaše spolupráce vlastně vznikla?
Znal jsem jeho otce. Prodával v trafice, kam jsem chodil, a
zeptal se mě, zda nevím o nějaké práci pro jeho syna, a tak jsem to s ním
zkusil. Nerad měním, a jsem rád, že ani Tomáše jsem nevyměnil. Před ním jsem
měl asistenta taky deset let, ale ten se oženil a odstěhoval se se ženou
do Londýna, kde stále žijí. Tomáše to bavilo. Říkal jsem si, že možná nevydrží,
protože je fotbalista. Možná se mu líbilo, že fotíme holky, že je sranda, i
když musí pořád kmitat.
Tomáš dnes také úspěšně fotografuje a měl jistě
dobrou školu!
Mnoho modelek nebo modelů se stalo fotografy, protože vnímají to, jak
se s nimi pracuje, co fotograf dělá, a když je to začne zajímat, tak se
dají touto cestou. Tomáš tím byl krmen horem dolem a přirostlo mu to
k srdci. Já jsem taky nemyslel, že budu fotograf. Dělal jsem make up a
vlasy. A v Americe jsem musel makat, tam se nesedí. A pak odejdeš domů a
všechno ti zůstane v hlavě.
V čem je to, že jsou muži na tvých
fotografiích jiní, než na těch co můžeme vidět třeba v kalendářích
s mužskými modely?
Protože je fotím stejně jako ženy. Nevodím je do posilovny, nebo na
benzínku, kde bych je natřel olejem, nechal je držet v ruce pumpu a
vyfotil je, jak zatínají svaly. Fotím je přirozeně, jen tak. Tam je to něžné.
Všimla jsem si, že fotíš velmi rychle, fotku za
fotkou. Poznala jsem fotografy, kteří zmáčknou spoušť a teprve po pětiminutovém
přemýšlení ji zmáčknou znovu.
Potom se ale ten model i fotograf zaseknou. Nerad stojím dlouho a
čekám, co bude. A myslím, že stejné to mají i lidé, které fotím. V Americe
nebyl over time, jako je tady. Na stěně visely velké hodiny, ty v pět
hodin cinkly a modelka odcházela. Pokud jsem to nestihnul, musel jsem jí ten
over time zaplatit ve výši jejího hodinového honoráře, aby zůstala. Nikoho to
nezajímalo, že jsem to nestihnul, protože že budget na focení jsem dostal. Moje
věc, zda jsem s tím dokázal pracovat. To jsou lidi pro dlouhý trápení. Pak
jsou lidi pro krátký trápení, kteří to chtějí hezky a rychle.
Foto: Michaela Lejsková
V Bratislavě se otevírá galerie, která je
nazvaná tvým jménem. Jak jsi na to reagoval, když tě zvali na její otevření?
No, překvapilo mě to, protože jsem myslel, že to se dělá až po smrti. Já jsem v tomhle pověrčivý.
A řekl jsi jim to?
Neřekl. Oni se mě neptali. To říkám tobě, protože se mě ptáš.(smích)
Foto: Michaela Lejsková
Nemrzí tě, že nemáš děti?
Nemrzí. Já nemůžu mít nic, ani děti, auto, frajera, nebo třeba bazalku…
Mám jen pas a foťák a zdraví. To je všechno, co potřebuju. Pokud chci být
v něčem úspěšný, musím jedním slovem umět říct, co chci. A s tím má
mnoho lidí problém. Jestli chceš být nejlepší v posilovně někde
v Benešově, tak ti stačí, že budeš chodit dvakrát týdně cvičit. Ale pokud
chceš být nejlepší ve světě, tak tam musíš makat od rána do večera a nic dalšího
se tam nevměstná.
Znám takovou indickou pohádku o muži, který měl všechno.
Rodinu, auto, milenky, na co si vzpomněl. Ale pořád mu něco chybělo.
Jednou mu někdo poradil, ať jde za jedním mudrcem, který zná na všechno
odpověď. Šel tedy za ním a mudrc mu řekl: „Ano, já mám pro tebe tu odpověď, ale
musíš opustit své děti, svoji ženu, vzdát se všeho majetku i svých šatů, svého
náboženství, svého národa, všeho.“ Ten muž si řekl, že se přece všeho nevzdá,
když na tom makal tolik let. Že to nejde. A šel a makal dál. Ale pořád mu něco
chybělo, nebyl šťastný. Tak se nakonec všeho vzdal, šel do té jeskyně, a když
tam přišel, ucítil, jak ho ovanul studený průvan. Při představě, že by mu tam
byla zima, si řekl, že si vezme alespoň deku. To přece mudrc nezjistí. Vzal si
deku, zabalil se do ní a meditoval. Nikdo mu nevolal, nestresoval ho, nemusel
myslet na svoje vztahy, ani na starosti.
Ráno, když se vzbudil, tak měl v dece díru. Vyděsil se, že jsou v
jeskyni asi myši a tu deku mu sežerou. Sešel dolů do vesnice, aby se poradil
s lidmi, co má dělat. Všichni se radili a nakonec mu poradili, že si má
pořídit kočku, která tu myš chytí. Tak to přesně udělal. Kočka chytila myš, ale
na druhý den se muž probudil a kočka mňoukala, protože měla hlad. Muž se šel
zase poradit a ve vesnici mu řekli, že si musí pořídit krávu, aby mohl nakrmit
kočku mlékem. No a tak to šlo dál a dál.
Uběhlo dvacet let a mudrc se vydal podívat do jeskyně za oním mužem,
jak se mu daří, že už sedí dvacet let v jeskyni a medituje, že musí být
nejšťastnější. Přišel tam a před ním se objevilo město New York. Ochromený se
rozhlédl a uviděl nějakého člověka, který se celý třásl a vypadal pološíleně.
Vydal se za ním. „Hledám toho muže, který sem před dvaceti lety přišel
meditovat a najít štěstí. Nevíte, kde je?“ A ten muž mu odpověděl: „To jsem
já!“ „Proboha, a co se ti stalo??“ Muž mu odpověděl: „Přinesl jsem si deku do
jeskyně.“
Chceš mít problémy? Kup si něco! Chceš mít frajera? Budeš mít další
problémy – k těm svým ještě ty jeho. Přijdou děti, budeš mít i jejich
problémy. Pokud se člověk dokáže vzdát všeho, i sám sebe a svého ega, tak je
šťastný a může jít, a řešit problémy jiných. Ale to se stane jednou za tisíc
let, že přijde nějaká Matka Tereza, která se pak může starat o něčí lepru. A to
je menší problém, než když máš závazky, vezmou ti barák, protože dlužíš,
zbankrotuje ti podnikání, anebo naopak vyhraješ ve sportce a zblázníš se.
Podívej se na kluka, který stojí na Václaváku a čeká tam na děvče.
Přemýšlí, že kdyby měl o pět korun víc, mohl jí koupit ještě o růži víc. Tu
slečnu si pak vezme. A aby jí mohl snést modré z nebe a dovolenou na
Lanzarote, tak maká, aby na to měl. Ona mu pak řekne, že se změnil, že není
pořád doma, a uteče mu. Jinde jsou spolu všichni happy a někdo dostane
rakovinu. Nikdo nesedí doma s perlami kolem krku a nepadají mu dolarovky
jako švestky, nikdo nežije bez starostí. Všichni jsou z něčeho nešťastní.
Kdyby měl člověk všechno, tak tady není. Nejšťastnější je ten, kdo řeší jen
problémy druhých.
Vždyť na konci, za všechno co děláme, je nějaký účet, který zaplatíme.
Děkuji za rozhovor.
Text a produkce: Michaela Lejsková
Foto: Tomáš Durňák www.tomasdurnak.com
Oblečení: Mejta Zlín www.mejta.cz
Foceno v restauraci Zlatý had www.zlatyhad.cz
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
Rozhovor z roku 2009:
http://www.ibestof.cz/remeslo-/robert-vano—fotograf.html
Robert Vano – chronology
1948 Born in Czechoslovakia
1967 Shortly after his graduation from High school he emigrated to the USA.
1970 He works as a makeup artist for fashion photographers (Horst
P.Horst, Glaviano, Castel,etc..) and for magazines like Vogue, Bazaar,
Donna, Seventeen, Mademoiselle, etc.
1984 Started to work as a freelance photographer in New York, Paris, Milan…
1990 Returned to Prague, Czechoslovakia.
1996-2003 He worked as a creative director for the Czech edition of Elle.
2004-2009 He worked as an art director of Czechoslovak Models.
2009 Works as a freelance photographer in Prague
Group exhibitios
1992 Czechoslovak photography in exile, Manes, Prague
1993 Czechoslovak photography in exile, Slovak National Gallery, Bratislava
1996 50 Years of Elle, Radost, Prague
2006 Masters of Czech photography, Intercameera, Vystaviste, Prague
2008 Prague Pfoto 2008, Manes
Individual exhibitions
1982 Portraits, Sagar Gallery, New York
1984 Nudes, Sagar Gallery, New York
1985 Nudes, Krigier Gallery, Milano
1986 Boys, McCree Gallery, London
1991 Love You from Prague, Gallery M, Bratislava
1992 Love You from Prague, Albatros, Prague
1993 Boys and Roses, Radost, Prague
1994 Adrspach, Gallery in Celetna, Prague
1995 You and I, Radost, Prague
1997 Intermezzo, Radost, Prague
1998 Inventura, Slovak Institute, Pague
1999 In bed with Milan, Radost, Prague
2000 Inventura, Gallery Miro, Prague
2004 Pictures, Karlovy Vary Filmfestival
2006 Robert Vano 1968-2006
2007 Inventura, Ponrepo, Brno
2008 Pictures, Gallery Librex, Ostrava
2009 The Platinum Collection, Manes, Prague
2009 The Platinum Collection, Leica Gallery,Prague
2010 The Platinum Collection, Chagal, Ostrava
2010 The Platinum Collection, Moscow Biennale
Books
1991 Love You from Prague
1992 Boys and Roses
2008 Sometimes paradise(Někdy ráj)
2009 The Platinum Collection
