Poznávat,
poznávat, poznávat! Toto sousloví patrně nejlépe charakterizuje muže, který
stál u zrodu cestovatelského festivalu Kolem světa, Karla Wolfa. Festival se stal
centrem dění pro všechny cestování chtivé, anebo o cestování snící nadšence. Je
v podstatě spojkou pro všechny, kteří se kdy na nějakou dobrodružnou cestu
vydali, případně cestování na vlastní pěst zvažují, anebo cestovat nemohou. Těm
všem nabízí festival ochutnávku v podobě osobních setkání návštěvníků s cestovateli
a fotografy, ale také návštěvníků mezi sebou. Sdílení skutečných osobních zážitků
z cest totiž nenahradí žádná televizní reportáž.
Práce
na cestovatelských projektech pro vás již dávno není pouze koníčkem. Poměrně
velkou část produkce zvládáte sám. Co nějaký asistent? Neuvažujete o posílení
týmu?
Přípravu festivalů mám
rád stejně jako cestování, takže dokud většinu záležitostí kolem organizace
cestovatelských projektů zvládám, sám o asistentovi neuvažuji. Ale kdo ví, jak
tomu bude za pár let. Samozřejmě s prezentací festivalů mi pomáhají
partnerské firmy stejně jako s grafikou grafické studio. Festival jsem
tvořil od počátku sám, na první akci tehdy přišlo pět lidí, na další sto a následující
rok přišly více než čtyři stovky lidí. V současné době festival navštěvuje
několik tisíc návštěvníků. Lze ho přirovnat k dítěti, které mi vyrostlo
pod rukama. Festival nyní žije veřejným životem, do kterého přispívá svými
nápady mnoho cestovatelů a přátel, ale hnacím motorem jsem stále já sám.
Dokážou
vám vaše záznamy z cest přinést takovou rentabilitu, která vám pak umožní další
poznávací cestu?
Cestování mi přináší
radost ze života, nový pohled na svět a hlavně jistou dávku dobrodružství. Fotografie
a reportáže, které po návratu zpracuji do cestopisných článků či veřejných
diashow a přednášek, mi poté vytvářejí část příjmů, které přispějí na další
cestu za poznáním. Jak tomu bude, až budu mít rodinu, to je otázka do budoucna.
A
co třeba nějaké knižní publikace?
Nejste první, která se
mě na toto téma ptá. I z řad mých posluchačů a návštěvníků festivalu
vychází poptávka po nějakém knižním zpracování mých cest doplněném o vlastní
fotografie. Nevyhýbám se tomu, jen při současném pracovním a cestovatelském
nasazení asi ještě nenastala vhodná doba.
Jak
vnímáte problematiku distribuce materiálů z cest ze svého úhlu pohledu?
Co se týče fotografií,
tak od té doby, co si lidé mohou pořídit za rozumné ceny téměř
poloprofesionální zrcadlovky, je trh kvalitními fotografiemi doslova zahlcen. Časopisy
potřebují ušetřit na nákladech a při tom množství nabídky fotografií pak honoráře
padají dolů.
V čem
myslíte, že vám sdělovací prostředky nemohou nikdy konkurovat?
Předávání informací prostřednictvím
psaného textu probíhá pasivní formou. Když čtete nějaký článek, tak je takový,
jaký si ho představíte, či jak ho vykreslil autor. Ale na festivalu vystupují
lidé, kteří na vás živě přenášejí své vlastní zážitky. Svým osobním komentářem plným
entuziasmu vám představují kulturu a přírodu, kterou viděli a zažili na vlastní
kůži. Takové setkání nelze sdělovacími prostředky nahradit.
Máte
podobný názor i na televizní reportáže?
Samozřejmě, že často
právě díky televizním reportážím se někteří diváci dozvědí vůbec poprvé o méně
známých destinacích naší planety, což je dobře. Když však jako nezávislý
cestovatel dokážete svá dobrodružství přednést posluchačům vlastními slovy i s obrazovým
doprovodem, tak tím jejich zážitek z poznání nových světů ještě znásobíte.
Takové
nezávislé cestování ale není pro každého…
Pravdou je, že to, aby
člověk vyrazil na cesty takříkajíc na vlastní pěst, vyžaduje trochu
dobrodružného ducha. Takoví cestovatelé pak na festivalu sbírají další nápady,
kam vyrazit příště. No a ti lidé, kteří se třeba bojí vyrazit do světa sami,
ale o takových cestách sní, si přijdou na festival alespoň poslechnout o
dobrodružstvích těch druhých.
Máte
pocit, že vás na vašich cestách dokáže ještě něco zaskočit? I když toho tolik
znáte a hodně jste cestoval?
Na mnoho věcí se připravit
nemůžete. Vyjedete a během své cesty potkáváte různá úskalí. Pobyt v cizí
zemi vám usnadní vaše aktivní komunikace s místními lidmi, váš zájem o
jejich životní situaci, o jejich problémy. Často jsou osobní příběhy velkým
překvapením.
S manželkou
jezdíte na cesty za poznáním a dobrodružstvím společně. Poznali jste se na
cestách?
Překvapivě jsme se poznali
na festivalu. Manželka v současné době studuje doktorské studium a věnuje
se loutkovému divadlu jihovýchodní Asie. Na Bali studovala přes rok balijský
tanec. Od svého návratu v Čechách již několik let prezentuje indonéskou
kulturu a v Indonésii se věnuje humanitárním projektům. Na jeden
z festivalů mi Indonéské velvyslanectví doporučilo její vystoupení
s balijským tancem, a tak jsme se setkali poprvé. Spojuje nás zájem o cizí
kultury a touha po poznání. Časem jsme zjistili, že k sobě zkrátka patříme
a že chceme spolu už zůstat.
K tomuto
poznání vám blahopřeji!
Co
pro vás znamenají slova „dovolená“ a „cestování“?
Dovolenou si spojuji
s pasivním odpočinkem, kdy člověk leží na pláži mezi mořem a hotelem.
Cestování je pro mě spojené s pohybem, kdy se člověk snaží poznat každý
kout vybrané destinace. Hledá si sám potřebné informace, nebo si najme průvodce
a projíždí oblast s aktivním zájmem se seznámit s místní kulturou,
přírodou a lidmi.
Vy
sám takové průvodce často využíváte?
Pokud cestujete
v civilizovaných oblastech, tak si člověk obvykle vystačí
s angličtinou a knižním průvodcem. Jinak je tomu třeba v zapadlých
koutech Afriky či Asie, kde pouze místní průvodci mohou zprostředkovat
komunikaci s místními, kteří obvykle hovoří jen svým dialektem. Zároveň vás
tito průvodci často zavedou i na místa, která v tištěných průvodcích
nemusejí být ani zmíněna. Díky nim si tak můžete i s místními popovídat
více, než jen co dovoluje komunikace „rukama nohama“.
Jakými
jazyky se vy sám domluvíte?
Anglicky, francouzsky,
španělsky a trochu indonésky. Pro jižní Ameriku je velmi důležitá španělština.
Jinak angličtina je základem, který vám otevírá svět. S lokálním průvodcem
se pak dostanete k místním lidem. Když jsem v arabsky mluvících
zemích, rád bych hovořil arabsky. Bohužel k tomuto jazyku jsem se ještě
nedostal.
Jaký
příběh vás v poslední době nejvíce ovlivnil?
Bylo to teď naposledy v jižní
Etiopii, kde se těží černá bahenní sůl. Místní lidé tam nemají práci a toto je
jejich jediná možnost. Bohužel se tato sůl těží z černého kráterového
jezera, které je velmi slané, a lidem to časem bere sluch, čich, přestávají i
vidět. Je to „černé peklo“, které jim ničí zdraví, ale protože nemají jinou
možnost, tak tam přicházejí den co den, aby za malý plat uživili své rodiny.
K čemu
takový produkt slouží?
Odkupuje ho Keňa a krmí
s tím dobytek, který pak rychleji přibere na váze. Je to jedno z dalších
krmiv.
Jak
se vyrovnáváte s civilizačními rozdíly?
Často to není
jednoduché. Celý svět nemůže být jako Evropa. S touto představou vyrážíme
na cestu. Po první návštěvě země třetího světa je člověk šokovaný z toho, jak
jednoduše někteří lidé žijí. Jakmile cítíme, že jsou životní podmínky na místě
obtížné, tak se snažíme lidem pomoci, jak je to jen možné. Buď si koupíme od
místních lidí drobné suvenýry, které nabízejí k prodeji, nebo si najmeme místního
průvodce a tím mu dáme práci.
Nepřemýšlel
jste o tom, že byste začal nějaký produkt do České republiky dovážet?
Tím by se ze mě stal
obchodník a to by bylo pro mne omezující. Rád předávám kulturu různých zemí,
ale takto bych se upnul pouze na jednu zemi, ze které bych se rozhodl dovážet
zboží. Mě zajímá, co dělají indiáni v Brazílii, jakým způsobem žijí
kolonie tučňáků v jižní Patagonii, rád bych pozoroval medvědy na Aljašce, nebo
domorodce na Nové Guineji, jak tančí své rituální tance. Nemám touhu
upoutat se jen na jedno konkrétní místo. Opakem je v tomto má žena Jana,
která založila občanské sdružení Kintari Foundation s cílem pomoci chudým
dětem v Indonésii. Do Čech dováží drobné šperky a výrobky místních, a
z výtěžku jejich prodeje pak pomáhá dětem se stavbou školy nebo tiskne
učebnice angličtiny.
Kam
jste si jel poprvé splnit sen?
Nejprve to byla cesta
do Mexika a Guatemaly, kterou jsem rok a půl připravoval, a cestoval jsem tam
dva měsíce. Indiánská Guatemala mě obrovsky nadchla. Když jsem se vracel, tak
jsem si neuměl představit, že můj sen skončil. Proto jsem si hned na další rok vymyslel
dvouměsíční cestu po Indonésii, pak následovala Bolívie a další země. Na každé
léto jsem si naplánoval nějakou jinou cestu. Spolu s tím začal vznikat
cestovatelský festival Kolem světa. Cestování mě naprosto nadchlo. A mým velkým
posledním splněným snem byla Antarktida a příroda na Jižní Georgii.
Jak
to je s financováním cest?
Jde o to, jaké má člověk
náklady. Cestovatel dokáže své náklady minimalizovat a dokáže si poradit i s
troškou.
Cestovatelské
festivaly s sebou přinášejí nejen osobní zážitky, ale i osobní kontakty. Jaké
máte na festivaly reakce s rostoucím počtem zájemců?
Zdá se, že návštěvníci
jsou spokojení. Převládá však názor, aby se festival nezvětšoval, aby nezmizel osobní
kontakt mezi cestovatelem a divákem.
Jak
je festival dostupný lidem po republice?
Festival Kolem světa
organizuji v Praze, Brně a v Ostravě, ale uvažujeme i o dalších
městech.
Myslíte
si, že v rámci cestovatelských programů i festivalů je některá země
nedoceněná?
Pár nedoceněných a
„neznámých“ zemí by se našlo. Každý cestovatel by zmínil jinou zemi, kterou by
rád navštívil a poznal. Já bych třeba upozornil na Burundi nebo Mosambik. Jsou
to krásné a velmi málo navštěvované země.
O
které zemi se naopak diskutuje nejvíce?
Mezi takovou, řekl bych,
cestovatelskou klasiku patří například Peru, Keňa, Patagonie (Chile a
Argentina), Island nebo Indie.
Děkuji
za rozhovor.
Text: Michaela Lejsková
Foto: Karel Pražák
Lokace: restaurace Fama Grand www.famarestaurant.cz
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best
of www.bestof.cz