MUDr. Pavel Jindra, Ph.D. – vedoucí lékař ČNRDD

I když cesta k tomu, stát se
lékařem, nebyla pro Pavla Jindru úplně přímá, nakonec se rozhodl dát na radu
lidí, kterým důvěřoval. Nikdy nelitoval, že je poslechl, a to, že nyní může
pomáhat nemocným, je pro něj největší odměnou. Také proto se snaží stále
zvyšovat povědomí o faktu, jak důležitý je Český národní registr dárců dřeně a
především o tom, jak důležité je neustále ho rozšiřovat. Pokud uvažujete o tom,
že byste se stali dárcem, v následujícím rozhovoru se dočtete, co všechno
to obnáší a co by vám sám Pavel Jindra rád vzkázal.

 

Na základě čeho jste se rozhodl
stát lékařem?

Profese
lékaře pro mě rozhodně nebyla dlouhodobě a cíleně plánovanou volbou. Naopak,
bylo to rozhodnutí na poslední chvíli, v podstatě impulzivní a intuitivní,
které vycházelo jednak z doby, ve které jsem tuto volbu učinil, a jednak z
názorů lidí, kterých jsem si vážil a kteří mi tuto profesi doporučovali.

 

A kdo vás tedy ovlivnil?

Paradoxně
jsem byl vždy velmi humanitně zaměřený, chtěl jsem studovat literaturu, dokonce
jsem se původně hlásil na filozofickou fakultu. Nicméně v roce 1984, kdy
jsem maturoval, jsem si dostatečně neuvědomoval, co studium humanitních věd vlastně
obnáší – že bych víceméně studoval komunistickou ideologii… Moje tehdejší
třídní učitelka, jejíž manžel končil studia na lékařské fakultě, mi z tohoto
důvodu filozofickou fakultu naštěstí rozmluvila a na poslední chvíli mě
přesvědčila, abych si podal přihlášku na lékařskou fakultu s tím, že medicína podléhá
ideologii mnohem méně. Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí mého života a
nikdy jí za to nepřestanu být vděčný.

 

Podle čeho jste volil oblast, na
kterou jste se zaměřil?

To nebylo
rozhodnutí, které bych zvažoval a pak vsadil vše na jednu kartu. Byla to
náhoda. Studoval jsem medicínu a jistý jsem si tehdy byl jen tím, že nechci
dělat chirurgii, spíš jsem si přál obor, kde se snoubí klinika s laboratoří.
Když jsem koncem 80. let studium končil, upozornil mne kolega na plzeňské
hematologicko-onkologické oddělení, jež vedl mladý, schopný primář. Zrovna
hledal nové lidi, respektive si přál najít kluka, který umí anglicky, zajímá se
také o výzkum a není v komunistické straně. Myslím, že už věděl, kam chce své
oddělení posunout, a nechtěl, aby mu tam komunisti nasadili svého člověka a
jeho plány zhatili.

 

Jak vypadaly vaše začátky?

Přijal mě tehdy
do takového neoficiálního přípravného kurzu. V pátém a šestém ročníku medicíny jsem
se chodil dívat do laboratoře na buňky kostní dřeně a po absolutoriu jsem k
němu nastoupil. Dnes vím, že to bylo druhé šťastné rozhodnutí v mém
životě. Prvním bylo ono rozhodnutí studovat lékařství.

 

Co vás na vybraném oboru nejvíce
zaujalo?

Na to jsem
vlastně odpověděl již v předchozí otázce – především to, že se v něm
snoubí klinická práce s laboratorní. Druhým faktorem je to, že jsem tento lékařský
obor vnímal jako obor, který nevyžaduje jen odborné schopnosti, ale i schopnost
komunikace, empatie – prostě určitou emoční zainteresovanost, kde si nevystačíte
jen s takzvanou „fachidiocií“. Koneckonců většinou léčíte pacienty
s leukémiemi a oni vám musí důvěřovat…

 

Co vám na cestě k tomu, stát
se lékařem, připadalo nejtěžší?

Dominující
vzpomínkou na moje lékařské začátky je pocit hluboké neznalosti a absolutní
nekompetentnosti v praktické medicíně. Že se toho musím ještě strašně moc učit
a není jisté, že to vůbec zvládnu. A to i přesto, že jsem studoval s
vyznamenáním a na hemato-onkologii jsem poslední dva ročníky fakulty ze zájmu
občasně docházel. Ten pocit neznalosti a nekompetentnosti časem pochopitelně
odezněl, ale vědomí pokory a nutnosti stále se učit zůstalo – alespoň v to
doufám. A oproti začátkům si mnohem více uvědomuji, že každý úspěch v medicíně je
úspěchem týmu a nikoli jednotlivce.

 

Co naopak vnímáte na své práci
jako nejtěžší dnes?

Udržet si
ono vědomí pokory a nutnosti se učit. A nepřestat si uvědomovat, že úspěch je
především úspěchem týmu a nikoliv pouze mým.

 

Co je pro vás největší odměnou?

Každý
pacient, kterému pomůžeme, který se takzvaně „povede“. Ale odměnou jsou i
pacienti, na které naše možnosti bohužel nestačí, ale u nichž vím, že jsem jim
průběh nemoci alespoň ulehčil.

 

A co je vaším hnacím motorem?

Každý
pacient – vyléčený i nevyléčený! Je to styl života. Nemám rád vznosná slova o
poslání, ale vsákne to do vás. Tato profese vám přináší pocit smysluplnosti,
jako asi málokterá jiná. A když si to dovedete vychutnat, všechno ostatní vám
přijde druhořadé.

 

Jste primářem
hematologicko-onkologického oddělení FN Plzeň. V čem přesně práce primáře
spočívá?

Řídíte a
motivujete tým osmdesáti lidí; osmdesáti osobností, které musíte udržet, aby
zůstaly týmem… Nakládáte s půlmiliardovým ročním obratem v lécích. Rozhodujete
o desítkách pacientů a žádné z řešení není ani černé, ani bílé, jen různě
„šedé“… Můžete se sice poradit s kolegy, ale konečné slovo a zodpovědnost
je jen na vás.

 

Působíte jako vedoucí lékař
Českého národního registru dárců dřeně. Jak byste tuto pozici popsal?

Mám na
starosti všechny oblasti spojené s dárci, s jejich vyšetřeními,
s jejich odběry, s jejich bezpečností, která je vždy prvořadá.
Podílím se na výběru nejvhodnějšího dárce pro pacienty většiny transplantačních
center v celé ČR. Hledám a formuluji další strategii rozvoje registru. Je
toho hodně, ale nutno říci, že všechno naštěstí dělám s týmem schopných kolegů.

 

Kde se vlastně nápad na zřízení
tohoto registru původně zrodil?

Počátkem 90.
let, krátce po revoluci, bylo zjevné, že kapacita tehdejšího jediného
transplantačního centra v Praze dostačuje sotva části pacientů, kteří měli
dárce v rodině. A pacientům bez dárce v rodině, kterých je většina, nebylo v tu
dobu prakticky co nabídnout. Primář MUDr. Vladimír Koza byl člověk systematický
– věděl, že cesta nárazových kampaní pro specifického pacienta s cílem hledat
mu dárce v zahraničí není řešením pro všechny. Ovšem současně byl člověkem,
který nemluvil, ale konal, a tudíž se rozhodl založit v Česku funkční registr
nepříbuzných dárců – první svého druhu v postkomunistických zemích.

 

Jak Český národní registr dárců
dřeně vznikal?

Na přelomu
let 1991−1992 ve volném čase a vlastním autem objížděl MUDr. Koza transfuzní
stanice velkých měst s cílem získat je pro tuto, v té době bláznivou
myšlenku, a vytvořit z těchto stanic síť dárcovských center budoucího registru.
V roce 1992 pak Český národní registr dárců dřeně oficiálně založil i přes
odpor tehdejšího ministerstva zdravotnictví, které prosazovalo centrální
registr v Praze. Založil ho i přes odpor kolegů z velkých pražských nemocnic,
kteří samozřejmě takovému projektu v Plzni − z jejich pohledu periferním městě
– příliš nefandili. „Vydupal“ si ho svou tvrdohlavostí a pracovitostí. A vidíte
– Český národní registr dárců dřeně je dnes jediný ve východní a střední
Evropě, který má prestižní mezinárodní akreditaci. Má více než dvakrát tolik
dárců než pražský registr při IKEM financovaný ze státního rozpočtu. A
zajišťuje provedení více než 80 % nepříbuzenských transplantací kostní dřeně v ČR.

 

Kdy u nás proběhla první nepříbuzenská
transplantace?

Přesné datum
nevím, ale bylo to někdy počátkem 90. let v Praze – buď v ÚHKT či v Motole,
a dárce byl ze zahraničí. Nicméně první nepříbuzenská transplantace
s dárcem z českého registru byla provedena v roce 1993
v Plzni.

 

Jak se proměnil Český národní
registr dárců dřeně za dobu, co v této oblasti působíte?

Z amatérských,
troufnu si říci „ochotnických“ začátků se stal velmi profesionální mezinárodně
respektovanou organizací. O tom koneckonců svědčí prestižní WMDA akreditace,
jejímž držitelem se stal jako 4. registr na světě v roce 2005 a již
dvakrát ji obhájil – naposledy v září letošního roku. Připomínám, že
z více než sedmdesáti registrů na světě má tuto akreditaci pouze 16,
v postkomunistických státech kromě nás žádný.

 

Co pro člověka představuje,
vstoupit do Českého národního registru dárců dřeně?

Z medicínského
hlediska to znamená pouze odběr 2 ml krve a vyplnění dotazníku. Z lidského
hlediska je to morální závazek – kdykoliv během svého života, pokud budu zdráv,
budu ochotný darovat neznámému pacientovi své krvetvorné buňky.

 

Kolik možných dárců máte
v současné době zaregistrováno?

Více než
padesát tisíc.

 

Jaké myslíte, že mají lidé
největší obavy, proč se třeba registraci vyhýbají?

Lidé se
obávají, že darování krvetvorných buněk je velmi bolestivé a že po odběru mohou
zůstat trvalé následky. Nic z toho není pravda.

 

Jaký podle vás panuje okolo
registrace největší mýtus?

To hlavní
jsem zmínil v předchozí otázce a kromě toho se lidé domnívají, že vstup do
registru znamená automaticky darování, tak jako třeba darování krve. Není tomu
tak – vstup do registru pro mne znamená závazek, že v případě pacienta,
pro něhož budu vhodným dárcem, se kterým budeme mít stejné transplantační
znaky, jsem ochotný mu darovat krvetvorné buňky. Ve skutečnosti pouze malá část
registrovaných dárců skutečně daruje. Všichni ale slouží jako permanentní
naděje pro všechny současné i budoucí pacienty.

 

Co musí člověk podstoupit, když
se chce zaregistrovat?

Nejlépe když
navštíví webové stránky registru www.kostnidren.cz
a zde vyplní přihlášku, kde vybere nejbližší dárcovské centrum. To si ho pak
pozve k vyplnění dotazníku a odběru oněch zmíněných 2 ml krve.

 

A jak to vypadá, když je člověk
vybrán jako vhodný dárce?

Příslušné
dárcovské centrum ho nejprve zkontaktuje a zjistí, zda je nadále ochotný
darovat a zda se od jeho vstupu do registru nezměnil jeho zdravotní stav. Pokud
je i nadále ochotný a zdravý, pak je pozván na odběr vzorků krve
k podrobnějšímu vyšetření transplantačních znaků a ke stanovení tzv.
infekčních markerů – tj. vyloučení závažnějších infekčních onemocnění jako je
třeba žloutenka a podobně. Pokud podrobnější vyšetření ukáže požadovanou shodu
a ostatní vyšetření nezjistí kontraindikace odběru, pak je zahájen takzvaný
work-up – příprava a koordinace odběru u dárce a transplantace u pacienta.

 

Stalo se někdy, že registrovaný
člověk nakonec dárcovství odmítl?

Stává se to
velice zřídka, spíše se stane, že zjistíme, že dárce nemůže darovat ze
zdravotních důvodů…

 

Funguje registr nějakým způsobem i
na mezinárodní úrovni?

Kvalitní a
akreditovaný registr musí být součástí celosvětové sítě registrů. Každý
pacient, tudíž i český pacient, má možnost hledat dárce mezi více než 24
miliony dárců po celém světě. Takže v současnosti naštěstí nalezneme vhodného
dárce pro více než 90 % našich pacientů.

 

Jaký je objem možných dárců
v jiných zemích? Je jich oproti České republice více, či méně?

V poměru
k počtu obyvatel je v České republice podíl registrovaných dárců
spíše nadprůměrný – 0,70 % populace je v obou českých registrech. Na druhé
straně jsou státy jako SRN či USA, kde je tento podíl mnohem větší. Tak proč by
nemělo být naším cílem být na tom podobně?

 

Jak probíhá samotná transplantace
kostní dřeně?

Technicky
jde o poměrně jednoduchou proceduru. Kostní dřeň se jednoduše infunduje –
podobně jako třeba transfuze krve – do žíly a krvetvorné buňky si samy najdou
cestu do kostní dřeně, kterou osídlí. Nepoměrně složitější a náročnější je
zvládnout komplikace při hojení, kdy kostní dřeň vnímá tělo příjemce jako cizí
a bojuje proti němu.

 

Kolik lidí ročně u nás
transplantaci absolvuje?

Těch od
nepříbuzného dárce je kolem 150 ročně.

 

Pro kolik lidí průměrně se žádný
dárce nenajde?

Jak už jsem
říkal, dárce najdeme nakonec pro více než 90 % pacientů, bohužel pro řadu
z nich příliš pozdě, takže agresivní nemoc nám již nedovolí transplantaci
provést. Nejde jen o to, nalézt dárce, ale nalézt ho co nejrychleji.

 

Jaká je maximální doba, po jakou
může nemocný člověk čekat na vhodného dárce, dá-li se to tedy nějakým způsobem
zobecnit?

Zobecnit to
nelze, záleží na typu nemoci, pro kterou chceme transplantovat. Velmi
orientačně – obvykle je třeba provést transplantaci do 3 měsíců od zahájení vyhledávání.

 

Která kampaň na získání nových
dárců byla zatím nejúspěšnější?

Nejúspěšnější
je vždy systematické a dlouhodobé úsilí, tedy množství malých lokálních akcí
občas podpořených celostátními médii.

 

Primář Pavel Jindra si rád najde čas dojít dárcům
kostní dřeně při odběru poděkovat. Na snímku s dárcem Michalem Vrabcem
v lednu 2014, který si zvolil odběr na separátoru.

 

Stává se často, že se příjemce a
dárce chtějí setkat? Je to vůbec možné, případně za jakých podmínek?

Obvykle
chtějí, ale má to přísná pravidla. Musí chtít obě strany, musí uběhnout
minimálně tři roky od transplantace a příjemce musí být v dobrém
zdravotním stavu.

 

Jakých úspěchů Česká republika
v oblasti léčby zhoubných nemocí kostní dřeně a uzlin dosahuje?

Lidé příliš
nevědí, že dostupnost moderní hematologické léčby je v České republice
lepší než v řadě bohatších zemí. Možná nevíte, že některé možnosti máme
dokonce lepší a jsme méně finančně omezeni. Pacienti s leukemií jsou u nás
léčeni stejně jako v Mnichově, Londýně nebo Washingtonu. Například společně se
SRN a Nizozemskem patříme mezi nejvíce a nejlépe transplantující země světa…

 

Vaše práce je velmi náročná.
Dokážete se od ní zcela oprostit?

Miluji literaturu,
hudbu, film a sport – při nich určitě na chvíli na práci zapomenu. Bohužel to
vše provozuji méně často, než bych si přál. Ale na druhou stranu – kvalitní
literatura, film či hudba mohou být pro moji práci inspirující.

 

Kdybyste mohl lidem, kteří zatím
jen uvažují o tom, že se stanou dárci, vzkázat jednu věc, co by to bylo?

Asi dvě
věty: Můžete se stát pro někoho jedinou nadějí na život! A možná si
neuvědomujete, že darováním kostní dřeně – darováním naděje na život cizímu,
neznámému člověku – obdarováváte nejen příjemce, ale stejnou měrou i sebe…

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Petra
Kuncová

Foto: archiv

Český
národní registr dárců dřeně: www.kostnidren.cz

Korektura
textu: Vladana Hallová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
Profesní magazín Best of www.ibestof.cz