Martina Dvořáková – výživová poradkyně KetoDiet, specialistka na redukční diety

Zdravé stravování ovlivňuje celý lidský život. Své o tom ví Martina Dvořáková, rodačka z Pardubic, kde sídlí také společnost KetoDiet, jejíž přední osobností je již řadu let. Původně letuška ČSA, kterou rodinný život nasměroval tam, kde se dokonale našla, tedy ke zdravému životnímu stylu. Nyní působí jako hlavní výživová poradkyně, dále také jako osobní koučka, která má schopnost nasměrovat lidi ideálním směrem v souladu s jejich tělem a dalšími okolnostmi. Důkazem toho jsou dlouhodobé výsledky!

Martina Dvořáková magazín Best of

foto: Robert Vano

Kudy vedla cesta k vašemu oboru?

Já se o zdravé jídlo a výživu zajímám vlastně už od mala. Velký podíl na tom má hlavně moje maminka, která nám doma vařila výborná a navíc zdravá jídla. A protože sama moc nejedla maso, byla to hodně jídla zeleninová. Jsem vlastně takový zářný příklad, který potvrzuje, že se správné stravovací návyky tvoří v dětství a vy na nich můžete krásně stavět, rozvíjet je a hlavně je předat i svým dětem.

Co si všechno si pod pojmem nutriční poradenství můžeme představit?

Spoustu věcí. (smích) Protože nutriční poradenství má velmi široké pole působnosti. Výživou můžeme významně ovlivnit náš současný zdravotní stav, ale i to, jak budeme stárnout. A díky správné výživě můžeme předejít i mnoha onemocněním. Výživa má také vliv na naši psychiku, na množství energie apod. Jak jsem již zmínila na začátku, stravovací návyky si vytváříme v dětství. A to, zda budeme mít v dospělém věku sklony k nějakým civilizačním onemocněním, ovlivní již strava budoucí maminky. Jak ke svému stravování přistoupíme my sami, je velmi zodpovědné rozhodnutí. Ne každý z nás se v této oblasti orientuje.

KetoDiet magazín Best of

Jak se tedy co nejlépe zorientovat?

V dnešní době je na trhu tolik různých zdravých či rádoby zdravých jídel a internet plný zaručených návodů, že bývá opravdu těžké vybrat si tu svou cestu. Stejně tak existují různě kvalitní výživoví poradci a člověk musí občas podstoupit cestu pokusů a omylů, než najde toho pravého. Každopádně je to stejné, jako když si vybíráte například lékaře nebo kadeřníka. Dejte na váš pocit a hledejte, dokud nenajdete. Nutriční poradenství totiž není jen o návodu na stravování. Váš nutriční poradce by ve vás měl vzbudit především důvěru. Měl by být empatický, mít upřímný zájem vám správně poradit. Mluvit s vámi o vašich pocitech, protože jídlo je spojeno se spoustou emocí. Negativních i pozitivních. Součástí poradenství je i správné vyhodnocení zdravotního stavu a přizpůsobení nového režimu i možnostem každého člověka.

Martina Dvořáková magazín Best of

foto: Robert Vano

Kdo je vaší cílovou skupinou?

Vzhledem k tomu, že Česká republika patří na světě na přední místa, co se obezity i nadváhy týká, je cílová skupina mých klientů poměrně široká. Podle WHO je ČR dokonce celosvětově na 4. místě. Obéznější jsou už jen obyvatelé USA, Austrálie a Nového Zélandu. V Evropě trápí obezita dokonce jedno ze tří 11letých dětí. A dokonce až 80 % dětí nesportuje. Obávám se, že tento obor čeká opravdu náročná budoucnost a spousta práce.

Jak probíhá obvyklá konzultace?

Úvodní konzultace s klientem je o vzájemném poznání se. Jde o to zjistit, zda bude výživový poradce pro svého klienta dostatečně kvalifikovaný, ale také důvěryhodný. Zda se klient v jeho přítomnosti bude cítit příjemně. Konzultace s výživovým poradcem je věc velmi osobní, proto je osobní sympatie rozhodně na místě, stejně jako zájem a pozitivní přístup. Na konzultaci s klientem řeším především zdravotní stav a psychiku. Psychika velmi ovlivňuje jak zdravotní stav, tak i stravovací návyky. Snažím se zjistit příčinu obezity. Zajímám se o klientův denní rytmus, protože se snažím nový režim na klientův životní styl napasovat. Provádím také kompletní analýzu těla – abychom mohli sledovat pokroky. Jak vidíte, jsou to témata často velmi intimní a mnoho žen mi říká, že takto otevřeně se s nikým nebaví, ani s partnerem nebo nejlepší kamarádkou. Důvody mohou být různé, od studu až po pocity osobního selhání.

KetoDiet magazín Best of

Co všechno vyžaduje práce s klientem?

Práce s klientem je o navázání dlouhodobého vztahu. Jsem přesvědčena, že to neplatí jen v mém oboru, ale i v kterémkoliv jiném. Jde především o to navázat vztah a pečovat o něj. Nejde o to pomoct klientovi zhubnout, ale naučit ho se ve výživě orientovat. Jen tak je možná dlouhodobá změna stravovacích návyků. Věřím, že spokojený klient je nejlepší reklama.

Proč by se měli lidé obecně v oblasti výživy vzdělávat? A kde vnímáte ještě velké rezervy?

Péče o naše tělo by měla být v našich životech na prvním místě. Nemám na mysli jen krásný zevnějšek, jak to může mnoho lidí vnímat. Nemluvím o pravidelné návštěvě kadeřníka nebo kosmetičky. Myslím tím především mít tělo krásné zevnitř. Protože udržovaný organismus je krásný i navenek. Pokud se budu o sebe správně starat, budu mít život mnohem kvalitnější, budu spokojenější, šťastnější. Což se projeví i na mém okolí.

Na co má vliv právě to, co jíme?

Výživa ovlivňuje kvalitu našeho života v mnoha směrech. Jedná se především o množství energie, kterou potřebujeme v průběhu dne využívat. Pokud se budu správně stravovat, dodávat tělu potřebné živiny, nebudu unavená. To znamená, že si život lépe užiju, budu mít energii a chuť být aktivní nejen v práci, ale i mimo zaměstnání. Stále mě překvapuje, kolik lidí opravdu jen „přežívá“, protože jsou každý den unavení. Je potřeba si uvědomit, že nadváha představuje pro tělo obrovskou zátěž. V práci to ještě nějak vydrží, protože musí, ale jinak nemají žádný osobní život. Nesportují, protože nemají energii. Neumí se radovat z každodenních maličkostí, užívat si života. Správná strava bohatá na potřebné živiny se na našem těle projeví i navenek. Na kvalitě našich vlasů, nehtů, pleti. A to vše má samozřejmě vliv i na naši psychiku. Myslím si, že lidé důležitost výživy stále ještě hodně podceňují. A to nemluvím o prevenci civilizačních onemocnění. Typickým příkladem je například diabetes neboli cukrovka, která představuje vážný celosvětový problém.

Martina Dvořáková magazín Best of

foto: Robert Vano

Můžete nás provést základními nutričními hodnotami? Jak se určují a jak se v nich obstojně orientovat?

Ve zdravém jídelníčku by měly být zastoupeny všechny živiny ve správném poměru. Sacharidy, bílkoviny i tuky mají v naší stravě nenahraditelnou funkci. Dříve se uvádělo, že by v jídelníčku mělo být až 60 % sacharidů. Dnes už tak velkorysí nejsme. A důvod je úplně jednoduchý. Naší populaci totiž obvykle chybí fyzická aktivita, která byla dříve zcela běžná. A tak si tělo nadbytek sacharidů ukládá v podobě tukových zásob na horší časy. Ty ale většinou nenastanou, a tak lidé tloustnou. Sacharidy, a to hlavně ty komplexní, poskytují našemu tělu primární zdroj energie, který využívá především náš mozek. Ideální je proto konzumovat je především ráno a dopoledne. Mezi komplexní sacharidy patří celozrnné mouky, ideální je kupovat pečivo z mouky špaldové, žitné či grahamové. Rýže, brambory nebo například luštěniny jsou také ideálním zdrojem sacharidů, ale též vlákniny, vitamínů a minerálů. Jednoduché sacharidy neboli cukry by měly být v našem jídelníčku zastoupeny v minimálním množství a ideálně z přírodních zdrojů.

KetoDiet magazín Best of

Kterou složku považujete za základ?

Bílkoviny. Jsou stavebním kamenem pro naši svalovou hmotu. Naše tělo si neumí mnoho aminokyselin samo vytvořit, a proto je důležité je dodávat ve stravě. Mnoho lidí se zbytečně obává, že když budou konzumovat větší množství bílkovin, narostou jim obrovské svaly, jako mají kulturisti. Opak je ale pravdou. Bílkoviny obecně v jídelníčku běžných lidí spíš chybí. A to především ženám. Naše tělo potřebuje denně přijmout okolo 1–1,3 g bílkovin na 1 kg ideální tělesné hmotnosti. Například žena, která váží 70 kg, by měla mít v jídelníčku 70–91 g bílkovin. To ale neznamená, že když poobědvá 100g plátek masa, má splněno. 100 gramů masa obsahuje obvykle kolem 20 g bílkovin. Takže ještě zbývá 50 g. Jogurt má např. 3–5 g, plátkový sýr, který si dá k svačině s chlebem, může mít dalších 5 g. Když to sečtu, v lepším případě se dostanu na polovinu doporučované denní dávky. To znamená, že tělo je dlouhodobě podvyživené. Tím se dostáváme zpátky k únavě. Aktivní svalová hmota, ve které dochází ke spalování tuků, nemá dlouhodobě dostatek živin. Celý metabolismus se zpomaluje a dochází k přibývání na váze. Ženy po 40. roku věku mají dokonce zvýšené nároky na příjem bílkovin. Znamená to, že by měly konzumovat 1,2 – 1,6g na 1 kg ideální tělesné hmotnosti. Proto vůbec není od věci dopomoci si nějakou vhodnou proteinovou tyčinkou či proteinovým nápojem.

KetoDiet magazín Best of

Další neméně důležitou složkou naší stravy jsou tuky…

Tuky by měly tvořit minimálně 30 % z celkového denního příjmu. Dříve se uvádělo, že třetina tuku by měla být živočišného původu a dvě třetiny rostlinného. Dneska už více hledíme na to, zda přijímané tuky obsahují nasycené či nenasycené mastné kyseliny bez ohledu na zdroj původu. Není důležité, odkud jsme tuk získali, ale jaké je jeho složení a jak působí v našem organismu. Klíčovým kritériem je tedy obsah nasycených a nenasycených mastných kyselin. Obecně platí, že nejbohatším zdrojem tuků jsou ořechy, semena, maso či mléčné výrobky. Množství nasycených mastných kyselin by neměl překročit 10 % celkového příjmu a množství nenasycených 20 %. Poměr Omega 3 : Omega 6 se uvádí od 1 : 5 po 1 : 1. S tím, že Omega 3 tuky je výhodnější využívat z živočišných zdrojů. Tuky jsou neprávem zařazovány k obávaným složkám potravy a mnoho lidí stále dává přednost nízkotučným potravinám. To je ale již dávno překonaný mýtus. Tuk má v našem jídelníčku nezastupitelnou funkci. Je důležitý především pro správnou tvorbu pohlavních hormonů a hormonů nadledvin, tvoří stavební součást buněčných membrán a je také rozpouštědlem pro vitamíny A, D, E a K.

S vytvořením náhražek to není tak jednoduché, jak uvádějí některé marketingové poutače, nebo se pletu?

Jak vidíte, každá jednotlivá složka potravy má svou důležitost a jen těžko se nahradí jinou. I když v současné době najdete mnoho nejrůznějších výživových trendů, které říkají něco jiného. Neříkám, že jsou tyto směry nesprávné, každý má své výhody. Ale důležité je sledovat příjem živin a ty, které chybí, nahradit z jiných zdrojů. Pokud například nejím maso, musím si hlídat zdroje bílkovin o to pečlivěji. Strava je tedy i otázkou zdravého rozumu a každý by se měl řídit především vlastním instinktem. Co vyhovuje jednomu, druhému nemusí.

Martina Dvořáková magazín Best of

foto: Robert Vano

Vnímáte některé diety jako otázku trendu?

Ano, některé diety jsou opravdu trendové a lidé jim snadno podléhají s vidinou rychlého a snadného zhubnutí. Vzpomínáte například na „tukožroutskou“ polévku? Vařily jsme ji snad všechny a těšily se, že za týden budeme o 10 kg lehčí. (úsměv) Lidé se snadno nechají zlákat. Věří totiž na zázraky a chtějí výsledek rychle a bez práce.

KetoDiet magazín Best of

Proč může být ta správná volba právě KetoDiet?

Začala jsem spolupracovat s KetoDiet v době, kdy už jsem měla mnohaletou praxi ve výživě. Učila jsem své klienty správnému stravování, vybírat si a nakupovat potraviny, připravovat si jídla. Často jsem ale od svých klientek slýchávala, že vzhledem k jejich náročnému životnímu stylu, pracovnímu nasazení, péči o děti a domácnost a každodenním povinnostem nemají možnost připravit si jídlo dopředu na celý den. Nebo když už si krabičky s sebou do práce vezmou, kvůli pracovním povinnostem nemohou vždy pravidelně jíst. Výsledky hubnutí jsou pak pomalé a ženy, tedy především ženy, snadno ztrácí motivaci. Systém stravování KetoDiet je úžasný pro svou jednoduchost. Příprava jídel nezabere víc než dvě minuty. A pokud v práci nemůžete jíst, pít určitě můžete. Nikdo nepozná, že právě popíjíte například oběd. Dodržíte pravidelnost, dodáte tělu potřebné živiny a hubnete. Princip ketózy, na kterém je dietní plán KetoDiet postaven, je o dočasném výrazném snížení sacharidů. Ketóza je přirozený stav, kdy naše tělo začne využívat své vlastní tukové zásoby jako hlavní zdroj energie

KetoDiet magazín Best of

.

KetoDiet není jen hubnutí. Co můžeme ještě očekávat?

Současně doplňujeme další makroživiny – bílkoviny a tuky. Takže kromě toho, že hubnete, ještě máte dost energie, cítíte se velmi pozitivně a netrápí vás hlad. Sama jsem pracovně velmi vytížená, takže jsem z tohoto systému doslova nadšená. Není to totiž jen dieta, jídla KetoDiet můžete využít i jako doplněk svého jídelníčku, když zrovna nemáte po ruce běžné jídlo. Hodně cestuji, a tak proteinová tyčinka nebo smoothie v mé kabelce nesmí chybět a já nezůstanu na cestách o hladu. Vlastně to tak „zkouším“ sama na sobě. (úsměv) Portfolio proteinových produktů KetoDiet je velmi pestré, takže si vybere opravdu každý. V našem sortimentu najdete např. polévky, snídaňové kaše, palačinky či slané omelety, dnes ale už i proteinový chléb či těstoviny a velmi oblíbená jsou i smoothie.

Martina Dvořáková magazín Best of

foto: Robert Vano

Jak konkrétně může Keto Diet změnit lidem život?

KetoDiet může být velmi účinným odrazovým můstkem ke změně. Pomůže rychle zredukovat nadbytečné kilogramy. Proto je tolik oblíbená. Výsledky jsou viditelné již po jednom až dvou týdnech, což mnoho lidí velmi motivuje. Ti, kdo projdou naším dietním plánem, ale nemají ještě vyhráno, protože tím „zhubnutím“ nová cesta teprve začíná. Funguje to asi takhle: Na začátku zhubnete, je to příjemné, motivační. V průběhu se naučíte jíst pravidelně a přemýšlet nad tím, co jíte. Celý program je postavený tak, že zpočátku konzumujete pět, na bílkoviny bohatých jídel, se sníženým množstvím sacharidů. Jídla doplňujete o zeleninu a vhodné tuky. Takže i ti, kteří zeleninu ve svém jídelníčku nikdy neměli, se ji obvykle jíst naučí. Postupně pak proteinová jídla nahrazujete jídlem běžným tak, abyste na konci jedli zdravě, vyváženě a pravidelně. A obávaný „jojo efekt“ nemusí po ukončení dietního plánu nastat, pokud své stravovací návyky přehodnotíte a k těm původním se již nikdy nevrátíte.

KetoDiet magazín Best of

Jaká je historie firmy?

Naše společnost KetoDiet CZ vznikla v roce 2011. Vzniku naší společnosti předcházela snaha dvou mladíků o snížení jejich nadváhy. Tak se (skoro)lékař a obchodní manažer, spolužáci z gymnázia, dali dohromady. Proteinový prášek míchali doma ve vaně a testovali na svých kamarádech a známých. Všichni byli z výsledků hubnutí nadšení. Nyní, o téměř osm let později, má naše společnost 30 zaměstnanců, patříme ke špičce na poli proteinových diet a našich služeb využily a využívají desítky tisíc spokojených zákazníků.

KetoDiet magazín Best of

Co patří k úskalím práce ve vašem oboru?

Výživa je obor, který jde neustále kupředu a díky novým poznatkům a studiím se mění i pohled na různé směry stravování. Krásným příkladem je výživová pyramida. Ta zaznamenala za poslední roky přímo obrovské změny. Ministerstvo zdravotnictví stále využívá výživová doporučení, která jsou zastaralá, a nabádá ke konzumaci šesti porcí sacharidových jídel denně, včetně pečiva, koláčů apod. Přitom výživoví odborníci už dávno využívají pyramidu založenou na středomořské stravě, kde základ tvoří zelenina, maso, ryby, kvalitní oleje atd. Stejně tak jako se mění životní styl, mění se i nároky na stravu. Dříve měli lidé daleko více pohybu, proto si mohli dovolit i vyšší denní příjem. V našem oboru je důležité nezaspat. Stále sledovat nové trendy, studie, výzkumy. Je potřeba se neustále vzdělávat a být otevřený novým informacím a diskuzím.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano

Korektura textu: Vladana Hallová

Vytvořeno ve spolupráci:

KetoDiet www.ketodiet.cz

Direct People www.directpeople.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Jiří Šviga – jednatel společnosti Terinvest, spol. s r.o.

Jiří Šviga. Že jste tohle nezvyklé jméno nikdy neslyšeli? A co AMPER, SPORT PRAGUE, FOTOEXPO, MODERNÍ VYTÁPĚNÍ, DŘEVOSTAVBY… Už vám svítá? Právě za těmito významnými veletržními počiny Jiří Šviga a jeho společnost Terinvest stojí. Na poli výstavnictví se pohybuje už od roku 1991. Zejména veletrh AMPER nabral na takových obrátkách, že se stal nejvýznamnější akcí v oboru elektrotechniky ve střední a východní Evropě. Letos se konal už po šestadvacáté a vystavovalo na něm šest stovek firem. Jiří Šviga ale zůstává v pozadí. Když si jej vygooglujete, zjistíte pouze, že rád fotografuje a cestuje… Ale nás zajímá právě ono veletržnictví, s nímž tolik boduje.

Jiří Šviga

foto: Lenka Hatašová

 

Proč jste se dal na dráhu výstavnictví?

Asi to ve mně je odjakživa. Myslím, že mám organizační talent, což muži často nemívají. Byl jsem předseda třídy na základce, na gymplu, na vejšce jsem taky komunikačně vyčníval. Organizování mě prostě baví.

To není jednoduchá věc – vymyslet veletrh, nasmlouvat vystavovatele…

Vidíte, a mně se to zdá jednoduché. To nejtěžší přichází až s časem: udržovat projekt v chodu a zvyšovat jeho renomé, budovat značku. A o to právě firmám jde, aby vnímaly, že jsou na správném a známém veletrhu s dobrým jménem, který umocní význam jednotlivých firem.

Čím to renomé udržujete?

Tak to už je moje tajemství. (úsměv)

Který projekt byl první?

Veletrh SPORT PRAGUE, byl hodně známý. S ním jsme v roce 1991 začínali. Dnes už neexistuje, nemá opodstatnění. Mrzí mě to, byl to dlouho náš největší veletrh. Hodně jsem sportoval, takže se mé hobby promítlo do podnikání.

Jiří Šviga

foto: Lenka Hatašová

Dnes je vaší vlajkovou lodí bezesporu AMPER v Brně, k tomu máte pražské DŘEVOSTAVBY, MODERNÍ VYTÁPĚNÍ a FOTOEXPO…

Veletrhů jsme organizovali více, jen jejich osud se naplnil a přestaly být potřebné. Například Siesta, což byl potravinářský veletrh. Pořádali jsme i veletrh „Sklo-porcelán-keramika“. Akce fungovala do roku 1996, respektive 1997, báječně, vystavovalo na ní na tři sta firem. Ale pak se daný průmysl závratně propadl. Když nejsou v oboru firmy, nemá kdo vystavovat. Takže nám v dnešních dnech zůstaly čtyři veletrhy, a zcela upřímně – to stačí. Organizování takových projektů je náročná práce, která trvá celý rok.

Kolik vás ve firmě je?

Dvacet stálých pracovníků, dalších deset pracuje v divizi, která řeší výstavbu stánků. Při každém veletrhu ale kolektiv bobtná o desítky specialistů, které krátkodobě najímáme.

Jiří Šviga

foto: Lenka Hatašová

Který z vašich projektů je pro vás osobně nejzajímavější?

AMPER je největší a nejstarší, ten milovat musíte, vzbuzuje velké emoce. Mám rád i ostatní. Třeba MODERNÍ VYTÁPĚNÍ je tématem, které se dotýká každého. Na veletrhu je k vidění vše od solárních panelů přes tepelná čerpadla, krby, kamna až po podlahové vytápění. Exponáty je možné si „osahat“, což je atraktivní pro každého zákazníka. Říkám, že je to veletrh, který vás zahřeje. Koná se v únoru, což se hodí. (úsměv) Srdeční záležitostí je FOTOEXPO, speciální kombinace veletrhu a festivalu. Rád fotografuji přírodu a světlo, které odráží lidskou duši. Na veletrhu sledujeme trendy, zveme slavné autory. Akce je také nejvíce mediálně vidět. Zbývající tři veletrhy jsou orientovány technicky, což masmediální novináře láká méně. Zvlášť téma AMPERU – elektrotechnické a elektronické technologie – je novinářsky nezajímavé.

Jiří Šviga

foto: Lenka Hatašová

Rýsuje se vám obor, který by si veletrh zasloužil?

Máme nápad. Ale neřeknu.

Pobavme se o nejúspěšnějším AMPERU. První ročník proběhl již v roce 1992. Jak a proč vznikl veletrh zaměřený na elektrotechniku?

Myšlenku mi vnukl můj otec. Byl vědeckým pracovníkem v oblasti elektro a říkal, že oblast elektrotechniky je výstavářsky nepodchycená a přitom velmi zajímavá. Měl pravdu.

Jiří Šviga

foto: Lenka Hatašová

Vy sám máte elektrotechnické vzdělání?

Ne, já jsem stavař, ale otec nás vlastně školil už odmalička, všechny ty obvody… (smích)

Můžete mi popsat začátky AMPERU? Když dnes vidím všechny ty smart technologie napojené na internet… To přece dříve vůbec nebylo?

Při prvním ročníku se představilo 120 firem, pak veletrh rychle narostl do dnešní velikosti s téměř 600 firmami. Vývoj šel rychle dopředu, obzvlášť poté, co na český trh vstoupily velké zahraniční společnosti.

Začínali jste v Praze, od roku 2011 jste na brněnském výstavišti. Z jakého důvodu ke stěhování došlo?

Spojilo se několik aspektů dohromady. Nejpodstatnější bylo, že prostory v Praze už nebyly důstojné. V Praze nejsou haly takových rozměrů a s takovým zázemím jako v Brně.

Jiří Šviga

foto: Lenka Hatašová

Musel to být odvážný krok…

Asi nejzásadnější v celé historii AMPERU. My jsme měli to štěstí, že vystavovatelé byli zvyklí se tak trochu stěhovat. Začínali jsme v Kongresovém centru v Praze, které bylo relativně malé, takže jsme veletrh přemístili na Strahov, poté na výstaviště v Holešovicích, pak na osm let do Letňan. Nakonec jsme se usídlili v Brně, snad nastálo. Samozřejmě se zástupci firem ptali, proč se stěhujeme, byli zvyklí na Prahu. Mnoho firem má v Praze svá sídla a pořádání veletrhu v Brně je pro ně nákladnější, protože na veletrh jsou navázány další služby jako rezervace hotelů apod.

Byli i nějací odpadlíci?                            

Samozřejmě. Navíc naši konkurenti toho využili a začali vystavovatele lákat na poloviční ceny. Naštěstí AMPER má takové jméno, že jsme přesun velmi dobře ustáli.

Jiří Šviga

foto: Lenka Hatašová

Lze AMPER vůbec srovnat s nějakým středoevropským projektem?

Nelze. Na konkurenci narážíme až v Německu. Podobně velký veletrh je v Polsku, ale ten se pořádá ve stanech na louce.

Která sekce je na AMPERU zastoupena nejvíce?

Základem pořád zůstává energetika a elektroinstalace, přenos napětí od elektrárny až po domácí rozváděče, kabely a osvětlení. Druhým jádrem je průmyslová elektronika, kterou můžete shlédnout jen na AMPERU. Důležitá je i sekce plošných spojů. V posledních deseti letech je velmi silná oblast automatizace a řízení budov, průmyslu, dopravy a měst.

Jiří Šviga

foto: Lenka Hatašová

Na AMPERU mají největší zastoupení Česko a Slovensko, zejména o Česku se mluví jako o montovně, ale podle vašich vystavovatelů to tak špatně nevypadá… Jaké je procentuální zastoupení českých výrobců, kteří předvádějí vlastní vynálezy?

Z padesáti procent určitě, to je síla našeho elektroprůmyslu, na který jsme hrdí. Bez nich by AMPER nebyl AMPEREM. Jako příklad mohu uvést KOPOS Kolín, to je opravdu velká firma v oblasti instalací, která má zastoupení po celém světě. Na AMPERU ale vystavují i menší podniky, které zde mohou představit své novinky a obchodně marketingové strategie.

Jsou IT, možnosti internetu a digitalizace ten směr, kterým AMPER půjde?

Rozhodně. I když základem všeho jsou silnoproudé rozvody a instalace, bez kterých bychom nemohli rozvíjet ani internet. Posun přichází v řízení a v součástkové základně, která je stále menší a menší. Nanotechnologie, dnes už dokonce pikotechnologie. (smích) Digitalizace a automatizace prostupuje průmysl, budovy, řízení dopravy i měst.

Jiří Šviga

foto: Lenka Hatašová

Zatím se mluví spíše o lavičkách s nabíječkou nebo inteligentních popelnicích. Určitě to ale celé půjde dál, sledujete tento trend?

Ano. Smart Cities je opravdu velké téma. Obecně se dá vnímat jako progresivní vylepšení kvality života ve městech, což zahrnuje neuvěřitelné množství oblastí – od urbanismu, stavebnictví i myšlenkových pochodů obyvatel až po chytré technologie. Proto musíme sledovat trendy.

Jak si stojí veletrhy v internetové době?

Samozřejmě že všechny firmy pracují s internetem, ale v technických oborech je veletržní prezentace zásadní. Když firmy předvedou kvalitní prezentaci, působí to na zákazníky jako lepidlo. A především o sobě dávají vědět: že tu jsou, že něco umí. A také se osobně potkávají všichni se všemi. Velkou roli v tom rozhodně hraje prostředí – příjemný prostor s dostatkem vzduchu, příjemnou teplotou a slušnou gastronomií. Opravdu. Kvalitní veletrh mnohonásobně převyšuje sebelépe informující webovou stránku.

Jiří Šviga

foto: Lenka Hatašová

Jak se veletrhy mění na první pohled?

Mění se způsoby prezentace, dnes má veletrh i nezanedbatelné emoční poslání. Firmy se snaží do povědomí zákazníků a návštěvníků proniknout i jinak, zcela netechnicky. Jedni nabízejí čokoládové pokušení, další operují s vyšší gastronomií či módní přehlídkou. Billboard u silnice vás nikdy neosloví tolik, jako emoční sociální prožitek, který se vám dostane pod kůži. Třeba se vám pak celý život při pohledu na elektroinstalační spoje vybaví chuť čokolády z veletrhu.

Neplánujete návrat AMPERU zpět do Prahy?

Rozhodně ne, plány jsou dané dlouho dopředu, máme s BVV optimálně nastavené vztahy, nevidím důvod. To by muselo v Praze vyrůst výstaviště s velkým V, ale teď tu není. Byli jsme dlouho v Letňanech, které jsou stále provizoriem. Plány na nové výstaviště sice byly, dnes jsou ale v nedohlednu. Přitom by si to Praha zasloužila. Každé větší město má svoje výstaviště, bývá to, řekněme, kulturní prostor. Česko asi těžko získá, vzhledem k malé ekonomice, nějakou světovou výstavu, s těmi si hrají globální hráči, ale síla je v lokálních výstavách. Každé menší italské město má svoje výstaviště, kde se sejdou tu přátelé koní, tu sběratelé minerálů, ale také to jsou místa experimentů a dlouhodobě zavedených akcí.

Chodí na vaše veletrhy hodně lidí?

Řekl bych, že dost. Důležité je najít dobré téma, a to se nám zřejmě daří. Například u DŘEVOSTAVEB je publikum velmi široké, jsou to lidé, kteří chtějí stavět, nebo rekonstruovat. Nejde jen o dřevěné domy. Dřevostavbou může být garáž, altán, dřevěný interiér, podlaha, vestavba, ale také třeba celá sportovní hala, zemědělské stavby, rozhledny. Výčet je bohatý. A návštěvnost je rozhodující hlavně pro vystavovatele, ať jde o odborníka, nebo koncového spotřebitele. Musíme vymýšlet nové koncepty, ladit je marketingově tak, aby lidé přišli.

Dá se popsat váš typický den?

To asi úplně nedá, každý je jiný. Jedno však mají společné – přemýšlení. Jsem podnikatel, každý den se snažím vymyslet, jak organizaci dál posunout, jak ji rozvíjet novými nápady. Teprve poté můžu do práce. To je rozdíl od zaměstnance, který většinou čeká, co mu bude přiděleno.

Jiří Šviga

foto: Lenka Hatašová

Sledujete stále všechny veletrhy?

Jsou dny, kdy řeším všechny čtyři projekty současně, a potom dny, kdy se jedné akci věnuji čtrnáct dní nepřetržitě, od rána do noci.

Když odpočíváte, co děláte?

Spím, to je nejkrásnější činnost.

Říkal jste, že jste hodně sportoval…

To dělám rád pořád, chodím po horách, plavu, jezdím na kole.

Co fotografování?

Mám i ateliér. Ale času moc není, i když focení mám moc rád.

Z vaší rodiny figurujete ve společnosti Terinvest pouze vy?

Ano, jenom já. A nezdá se, že by se to změnilo. Dcera se dříve ráda angažovala, ale teď má rodinu a jiné priority. Syn podniká na internetu a prohlásil: „Hele, tati, veletrhy jsou moc komplikované. Já si ráno vstanu, v pyžámku si párkrát ťuknu do počítače a mám vyděláno. A ty toho musíš tolik organizovat a podstoupit tolik rizik, to ne.“ Jsou jiní než moje generace.

Šviga je velmi nezvyklé jméno. Můžu se zeptat, odkud pocházíte?

Je to tak, je to velmi originální. Švigové jsme v Čechách jen naše rodina a příjmení pochází ze Slovenska. Další příbuzní jsou až v Paříži. Osobně jsem rodilý Pražák.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Halka Horká

Foto: Lenka Hatašová

Korektura textu: Vladana Hallová

Vytvořeno ve spolupráci:

BVV www.bvv.cz

LE Hotel Group www.le-hotels.cz

Hotel Grandior www.hotel-grandior.cz

Produkce: Dita Brančíková, Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

PhDr. Kateřina Bernardová – emeritní plukovník, armádní psycholožka

Narozena v r. 1960, vystudovala jednooborovou psychologii na UK v Praze. V období 1999–2015 byla ve služebním poměru vojáka z povolání. Působila v Centru sociálních studií náčelníka Generálního štábu Armády České republiky (NGŠ AČR) generála Jiřího Šedivého jako terénní psycholog, výzkumný a vývojový pracovník, lektor, později náčelník centra a současně vojskový psycholog GŠ AČR metodicky řídící Psychologickou službu AČR. Od roku 2010 byla vedoucí Oddělení expertních služeb pro oblast lidských zdrojů Sekce státního tajemníka v Ministerstvu obrany ČR. Specializuje se na SOCIÁLNÍ VÝZKUM jako moderní a efektivní nástroj sloužící k podpoře řízení a vedení lidských zdrojů, jehož smyslem a cílem je analýza PRACOVNÍCH PODMÍNEK, PRACOVNÍ SPOKOJENOSTI a SOCIÁLNÍ ATMOSFÉRY, analýza MEZILIDSKÝCH a MEZISKUPINOVÝCH VZTAHŮ A VAZEB pomocí metody sociomapování. Se svým multioborově zaměřeným týmem působila v zahraničních misích české armády v Bosně a Hercegovině, Kosovu, Iráku a Afghánistánu. Pracoviště úspěšně prezentovalo svou mnohaletou činnost na četných konferencích pořádaných NATO i civilními odbornými institucemi. V armádě působila do 31. prosince 2015.

Kateřina Bernardová, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Vystudovala jste psychologii na Karlově Univerzitě v Praze. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

Vzpomínám ráda a s vděkem, neboť právě zde se posílilo přesvědčení o mém budoucím profesním působení. V průběhu studií na UK v Praze jsem se totiž díky nestorovi forenzní (soudní) a penitenciární (vězeňské) psychologie a zakladateli Penologického ústavu doc. Čepelákovi nadchla pro tato odvětví psychologie, včetně psychologie vojenské. Vždy jsem toužila studovat člověka či sociální skupinu při výkonu extrémní činnosti, v extrémních podmínkách, kterými „uniformovaný svět“ bezesporu je. Měla jsem možnost podílet se jako pomocná vědecká síla na terénním výzkumném projektu „ŠTOLA 1988“, který byl zaměřen na sledování chování osádek kosmických lodí při dlouhodobých letech, v tomto případě simulovaném letu k planetě Mars. Výzkum probíhající v tišnovské štole u Brna byl mezinárodního charakteru a k jeho realizaci významně přispěla i AČR. I tato zkušenost silně ovlivnila mé další profesní kroky.

Kateřina Bernardová

foto: archiv Kateřiny Bernardové

Jak jste se dostala ke své práci psycholožky v AČR? Bylo to už zpočátku vaším cílem?

Určitě mě ovlivnily zkušenosti, o kterých jsem nyní hovořila. Myslím, že rozhodnutí stát se vojenským profesionálem, je zřejmě u většiny lidí záležitostí spíše dlouhodobějšího vnitřního zrání, tužby, přání, přesvědčení, svou roli hraje třeba i rodinná tradice. Vliv na tuto volbu má i výchova a prostředí, ve kterém člověk žije. Můj otec, vojenský stíhací pilot a sociolog působící v oblasti výzkumu lidské činnosti v ozbrojených silách a v oblasti kosmických letů, mě významně ovlivnil. Po univerzitních studiích a několika letech práce ve vězeňství jsem přijala nabídku z AČR. Jednalo se o působení v terénním expertním a výzkumném pracovišti zaměřeném na analýzu lidského chování v mírových i bojových podmínkách na území ČR i v rámci vojenských misí. Můj zájem o psychologii v extrémně náročných podmínkách měl další pokračování přibližující mě k cíli „dělat“ psychologii v mimořádných podmínkách s lidmi v mimořádných profesích.

Kateřina Bernardová, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Čím konkrétně jste se v tomto expertním pracovišti zabývala?

V roce 1998 založil v české armádě tehdejší NGŠ AČR generál Šedivý historicky první expertní pracoviště analyzující lidskou činnost přímo v terénu. Tímto osvíceným rozhodnutím předběhl dobu nejméně o 20 let a zařadil tak českou armádu po boku ozbrojených sil z různých koutů světa, kde se nepoužívá pro řízení lidí jen „řev a dril“, ale moderní a efektivní techniky. Toto centrum sledovalo a analyzovalo působení vojenských jednotek na domácí půdě i v zahraničních misích. Měla jsem možnost poskytovat se svými kolegy široké spektrum psychologických, psychosociálních a sociologických služeb našim vojákům a doprovázet je v letech 1999–2004 např. balkánským konfliktem, ale i obdobím sesazení Saddáma Hussaina při válečném konfliktu v Iráku v letech 2002 a 2003.

Zmíněné centrum jsem tři roky řídila, avšak v roce 2004 bylo v průběhu další masivní reorganizace české armády zrušeno. V roce 2009 učinilo tehdejší vrcholové vedení rezortu obrany moudré rozhodnutí k jeho obnovení, nabídku řídit jej jsem přijala. Od té doby jsem až do konce roku 2015 se svými spolupracovníky vytvářela a realizovala nesmírně zajímavé projekty v rámci SOCIÁLNÍHO VÝZKUMU zadané vojenskými veliteli, které popisovaly úroveň pracovních podmínek, vztahů a vazeb českých vojáků v místech jejich působnosti. Výstupy z těchto výzkumů přinášely cenná a užitná zjištění o jejich připravenosti na misi, jak ji zvládají, jak kvalitní komunikaci mezi sebou i se svými veliteli mají, jak vysoká je jejich důvěra ve velitele, jak vnímají smysl a cíl mise, jak zvládají pobyt v extrémně náročných klimatických podmínkách, jak zvládají bojové situace, jaká je intenzita a příčina jejich únavy, jakou podporu mají od svých rodin, jaký postoj zaujímají ke smrti, zabití a další a další poznatky. Ty byly cennou informací o aktuálním stavu i podpůrným podkladem pro operativní a strategická rozhodování velení AČR i samotného kontingentu.

Kateřina Bernardová, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Na rozdíl od běžného psychologa je to práce spojená s nevšedními zážitky. Které ze situací jste předpokládala?

Ano, určitě se práce psychologa ve vojenských podmínkách diametrálně liší od té civilní. Tím nejvýraznějším rozdílem je PROSTŘEDÍ i specifikum samotné PROFESE VOJÁKA Z POVOLÁNÍ. Psycholog působící např. v manželské poradně se jen těžko dostane do Afghánistánu, kde by své klienty připravoval na pravděpodobnost smrti, ztráty kolegy či zvládnutí vysoce agresivního aktu, kterým je zabití člověka člověkem. Při zahraničních operacích dochází k bojovým situacím, ke zraněním těla i ducha, k lidským ztrátám. Dvojnásobně to platí pro mise bojové např. v Afghánistánu. Každý voják musí být na tyto náročné životní situace připraven, jinak ohrožuje sebe i svou jednotku. Předpokládala jsem mimořádně zajímavou práci, potkávání se s mimořádnými lidmi, situace, kdy si sáhnu na dno svých fyzických sil, kdy budu doslova „plivat krev“. Vše se splnilo.

 

A co vás v rámci vaší mnohaleté služby zaskočilo?

Ve vlastní práci, činnosti mého týmu či spolupráci s vojáky a veliteli napříč armádou jsem situaci „zaskočení“ nezažila, ani jednou.

Opakovaně mě i mé kolegy a kolegyně z AČR však znepokojovalo to, co se ostatně již léta objevuje v médiích – letité kontinuální snižování podílu ze státního rozpočtu přiděleného armádě a s tím související urputně dokola se opakující nesmyslné reorganizace české armády doprovázené snižováním počtu lidí pro plnění úkolů, které nepřinášejí vesměs nic dobrého, jen vyčerpávají a demotivují lidi a nutí je dělat nelogickou a často zbytečnou práci. Souvisí s nimi pociťování nejistoty, napětí, stresu, únavy i obav o zaměstnání, které vojáci a vojákyně právem zažívají. Také korupční kauzy, které vrhají neoprávněně na armádu stín, neb nákupy materiálu i služeb nejsou v kompetenci armády, ale civilní části rezortu obrany. Také osobní postoje některých politiků i funkcionářů rezortu k naší armádě, pro které je jen „penězotokem“ či jinou výhodou, jejich vztah k ní je však pražádný. Také alarmující personální politika, která „dovolí“ odchody lidí z armády, kteří jsou erudovanými odborníky, výjimečnými specialisty, jazykově vybavenými, se znalostmi, zkušenostmi, schopnostmi a dovednostmi, po kterých sáhnou civilní instituce tzv. všemi deseti. Odliv takových lidí lze pozorovat v české armádě již několik let, a přesto ho nikdo nezastaví. Zdatné vojáky propustíme, nebo necháme odejít, abychom za tři roky nabírali nové, nezkušené, které teprve musíme vycvičit. Časté střídání ministrů obrany a vrcholového managementu rezortu pak bylo už jen nechtěnou „třešničkou na dortu“…

Kateřina Bernardová, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Co vás obohacovalo, co vám tato náročná práce brala?

Práce v tomto prostředí mně trvale přinášela nevídané uspokojení z práce, o které jsem přesvědčena, že byla nadmíru užitečná, dále možnost potkávat vzácné lidi, pozorovat jejich týmovou práci a soudržnost vztahů, v porovnání s civilním světem neobvykle silnou. Přinášela mně možnost „vychovávat“ experty v oblasti vojenské psychologie a sociologie, poznávat, sledovat a popisovat faktory, které ovlivňují morálku vojenských jednotek, která je základem jejich bojeschopnosti, studovat jevy v civilní sféře zcela neobvyklé – postoje k vlasti a její obraně, ke zbrani, ke ztrátě, zabití a smrti. Umožnila mi uzavřít přátelství, která se podobají „pokrevnímu bratrství“. Z druhé strany jsem své práci odevzdávala mnoho energie, fyzické i psychické, mnoho času hluboce nad rámec pracovní doby, dělala jsem ji s velikým nasazením a s jediným cílem – aby přinesla armádě a jejím lidem užitek. Odměnou za to je dnes fakt, že nemám ve svém dlouhém profesním životě jedinou chvíli, kterou bych vnímala jako nezajímavou či zbytečnou. Bonusem pak byli mí lidé, skvělý tým, který bez nadsázky vnímám jako tým snů.

A co mi vzala? Část mého zdraví. Žádné oběti však nelituji. Téměř 24 roků služby mé vlasti vnímám jako nejlepší rozhodnutí mého života, jako své životní poslání, jsem patriot, naše země i naše armáda pro mě vždy znamenala velmi mnoho, vnímám ji jako druhou rodinu, oběma mám co vracet a vždy na to zůstanu připravena.

Kateřina Bernardová

foto: archiv Kateřiny Bernardové

 

Jak vypadal váš běžný pracovní den?

Pilířem činnosti našeho týmu byl SOCIÁLNÍ VÝZKUM, který dlouhodobě a kontinuálně sledoval úroveň pracovní spokojenosti, kvalitu pracovních podmínek a mezilidské vztahy. Jejich jádrem bylo měření lidských POSTOJŮ k pracovnímu i osobnímu životu, které jsou lehce a dobře měřitelné i srozumitelně vyjádřitelné. Cílem tzv. akčního výzkumu bylo posílit žádoucí a příznivé faktory, eliminovat nebo minimalizovat nežádoucí faktory, označit případná rizika, která by vojáky a vojákyně rušila či znervózňovala, prognózovat možné budoucí nedostatky a postupy, jak jim předcházet a konečně přinést konkrétní návrhy na následná opatření. Z tohoto vyplývá spousta času stráveného v terénu při sběru, ale také za stolem při analýze dat, psaní zpráv i tvorbě návrhů na konkrétní opatření, která jsou absolutním základem a vlastně tím nejdůležitějším pro velitele.

Samozřejmostí byla podpora managementu při řízení a vedení lidských zdrojů, podpora při výběru a rozmisťování lidí na klíčové pozice, přednášková činnost, psychosociální podpora ve smyslu psychologického poradenství v oblasti, krizová intervence v rámci svízelné situace či akutní životní krize.

Kateřina Bernardová

foto: archiv Kateřiny Bernardové

 

Co obnášela práce v terénu?

Práce v terénu je nesmírně poutavá, dynamická, přinášející cenné zkušenosti, zároveň je po všech stránkách velmi náročná. Byli jsme schopni dát v místě nasazení zpětnou vazbu na jednorázovou analýzu či porovnat události v časovém odstupu, nebo realizovat s vojáky workshop sloužící k rozvoji mezilidských vztahů, k posilování vzájemné důvěry. Řídili jsme se rčením: „Jsme tam, kde nás český voják potřebuje, třeba mezi tanky, hlavně po jeho boku“. Jsem terénní člověk, tato práce mě velmi naplňovala – za přispění mnoha vědních disciplín, s týmem nadšenců pro tuto práci, kteří nerozlišují den či noc, všední den či víkend, protože „žijí“ sociálním výzkumem.

Kateřina Bernardová, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

S čím jste se setkávala při práci v misi ISAF v Afghánistánu?

S prací českých vojáků, která se v drtivé většině podobá švýcarskému hodinovému strojku. Několik uplynulých let se po půlročním intervalu střídalo na území Afghánistánu zhruba 600 českých vojáků, kteří se různým způsobem podíleli na rozvoji této země. Jedni třeba tím, že cvičili své kolegy – afghánské vojenské policisty, druzí tím, že zajišťovali leteckou přepravu osob i materiálu napříč touto zemí, další tím, že ochraňovali před útoky Talibánu několikačlenný tým českých civilních specialistů, kteří řídili a realizovali řadu projektů ve školství, zemědělství, stavebnictví, vodohospodářství, zdravotnictví a dalších odvětvích, které jsou v této zemi na „startovní čáře“ svého rozvoje. Práce tohoto civilního týmu a všech českých vojáků a vojákyň působících v Afghánistánu si zaslouží hlubokou úctu a obdiv nás všech. Je to práce v podmínkách, které jsou po všech stránkách extrémní, a které snad každému člověku obrátí život naruby, byť jen přeskupením životních hodnot. Snažila jsem se se svými lidmi přispět alespoň nepatrnou měrou k jejich podpoře i nepatrné pomoci obyvatelstvu této země zmítané válečnými nepokoji. Téměř každý náš terénní výzkum byl doprovázen námi organizovanou humanitární sbírkou, nejčastěji pro školy. I s těmi „balkánskými“ v letech 1999–2004 jich má naše pracoviště na kontě osm.

Kateřina Bernardová, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Mise v Afghánistánu musí být pro vojáky velmi náročné. Vyhledávají tito vojáci často vaši pomoc?

Čeští vojáci jsou na tyto úkoly dobře připraveni, profesně, fyzicky, jsou psychicky velmi odolní, jak vyplývá z řady výzkumných projektů, které byly dlouhodobé a často měly komparační charakter – tedy porovnávali jsme jednotlivé vojenské jednotky, zahraniční kontingenty, vojenské útvary mezi sebou. Velmi časté byly vyžádané rady z oblasti psychologie, sociologie a řízení lidských zdrojů od drtivé většiny velitelů, kteří s námi konzultovali různé situace, události, mezilidské vztahy, k čemuž jsme jim poskytovali expertní rady, včetně návrhů na opatření. Spolupráce to byla v drtivé většině vynikající, konstruktivní a přinášela užitek. Podobně využívali nabízeného vějíře psychologických i psychosociálních služeb řadoví vojáci. Konkrétním případem byla např. situace, kdy vojákovi působícímu v zahraničí zemřel v ČR rodinný příslušník či někdo blízký a vznikla potřeba jej tímto úskalím provázet.

 Kateřina Bernardová

foto: archiv Kateřiny Bernardové

Jedním z vašich výzkumů bylo zkoumání motivace vojáků a vojákyň, kteří vyjíždí do zahraničních misí. Co přesně motivuje vojáky, aby se účastnili zahraničních misí? Co od těchto misí očekávají a jak je vnímají?

Naše opakované analýzy ukázaly, že první místo v žebříčku motivů je jednoznačně dlouhodobě „obsazeno“ profesními důvody. Účast v misi je pro vojáka prakticky prvním „skutečným“ výkonem jeho profese, na který se dosud připravoval, vnímá ji jako šanci v praxi vyzkoušet, k čemu byl doma vycvičen. Pro české vojáky má v prvé řadě hodnotu zlepšení profesních znalostí a dovedností, potvrzení schopnosti obstát ve „skutečném“ boji, což je důkaz nejen profesního sebevědomí, ale také přijaté odpovědnosti za úkol. Finanční důvody nejsou zanedbatelným motivem, což se vzhledem k poměru výdělku v České republice a v misi jeví jako logické, jsou však jen důvodem doplňkovým. Výjezd do jakékoliv mise s sebou nese rizika, která nelze plnohodnotně penězi vyvážit, a to si naši vojáci dobře uvědomují. Nelze se však divit, že chtějí být za svou práci a riziko s ní spojené, odpovídajícím způsobem odměněni. Výdělek z mise se tak stává jedním z motivů, který vojáci při výjezdu berou v úvahu, není ale motivem rozhodujícím. Spojovat jejich nasazení v misi s žoldnéřstvím, jak se často děje např. prostřednictvím sociálních sítí, proto hrubě devalvuje jejich náročnou službu zaměřenou na odsouvání problému v podobě terorismu, který se současným světem šíří. Vojáci misi vnímají jako „svou práci“, převážná většina pociťuje hrdost na svou příslušnost ke kontingentu a vojenské operaci. Mise jsou českými vojáky jednoznačně vnímány jako posílení profesní identity. I zde bych odkázala na četné konference, kde byly tyto výstupy prezentovány.

Kateřina Bernardová

foto: archiv Kateřiny Bernardové

 

Zabýváte se sociodiagnostickou metodou tzv. sociomapováním, jak byste svoji práci popsala laikovi?

Metoda SOCIOMAPOVÁNÍ je naprosto unikátní sociodiagnostická technika, která názorně graficky zobrazí skupinu lidí jako na dlani. Na tzv. SOCIOMAPĚ (viz obrázek) vidíte zřetelně VZTAHY a VAZBY jednotlivých osob ve skupině, jak pevné a těsné jsou, zda a v jaké míře je tým soudržný, kdo jej stmeluje, kdo případně rozrušuje, v jaké POZICI vůči ostatním jsou jednotliví lidé, kdo je „hvězdou“ v týmu, která má výrazný pozitivní vliv na ostatní její členy, kdo je tzv. „mimostojící“, kdo se drží stranou, zda osoby vytvářejí různé podskupiny a další. Díky takové mapě můžete konstatovat současný stav vztahů ve skupině, ale zároveň i předpovídat jejich pravděpodobný vývoj. Techniku jsme používali jako nástroj diagnostický, ale i intervenční při workshopech zaměřených na další rozvoj vztahů u konkrétní vojenské jednotky. Soudržnost vztahů je v ozbrojených silách fenoménem, neboť na její míře je závislé splnění úkolu a hlavně přežití vojáků.

sociomapa

Čeští vojáci vytváří vztahově mimořádně silné, soudržné a provázané sociální skupiny, jak dokazují naše mnohaleté výzkumy. Sociomapování umožňoval české armádě řadu let jeho autor matematik, psycholog, kouč a výjimečný člověk Radvan Bahbouh (QED Group a.s.). České vojenské jednotky se vzájemně uznávají a respektují jako odborníci ve své profesi, dokážou velmi dobře spolupracovat, stmelovat tým, být si vzájemně oporou v běžných i bojových situacích. Funguje v nich výborně mezilidská i meziskupinová komunikace, vzájemná důvěra, ale i vysoká míra důvěry v případě bojové situace. Maršál Montgomery říkal, že vojáci obvykle nebojují za nějaké velké ideály a abstraktní pojmy, ale postupují v boji vpřed za svým velitelem, po boku svých spolubojovníků. To, co je tedy „žene vpřed“, jsou VZTAHY, které jsou v každé armádě světa naprosto klíčové. Z toho důvodu jim velení armády za dob generála Šedivého, bývalého náčelníka GŠ AČR armádního generála Petra Pavla a jeho zástupce generálmajora Aleše Opaty, věnovalo maximální pozornost.

Kateřina Bernardová, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Jak jsou vnímáni čeští vojáci v zahraničí? 

Nejsem absolutně kompetentní k tomu, abych zde posuzovala kvalitu české armády z hlediska vycvičenosti a připravenosti k boji, mohu však vyslovit svůj osobní názor na kvalitu lidského potenciálu, kterým armáda disponuje, a to s ohledem na mnoholetou zkušenost získanou díky zmíněným výzkumům a rovněž díky vlastním zkušenostem při osobních setkáváních s kolegy, kolegyněmi a jejich veliteli napříč celou armádou. V rámci české armády působí celá řada kvalitních a zajímavých lidí, kteří jsou dokonalými odborníky ve své profesi, chytrými, pracovitými, čestnými, statečnými a odvážnými lidmi. Je jedno, zda se jedná o řadového vojáka či vojenského velitele na různém stupni velení, o muže či ženu-vojákyni, o vojenského lékaře, dělostřelce, ženistu, pilota vrtulníku či průzkumníka. Mezi nimi je mnoho „srdcařů“, kteří by své povolání nikdy za nic nevyměnili. Takové lidi jsem měla možnost poznat, lidi, kteří můj život profesně i lidsky nesmírně obohatili. Tito lidé přesvědčují svými výkony a jednáním v rámci plnění svých úkolů na území České republiky i v zahraničí, že patří v rámci koalice NATO doslova ke špičce. V této rovině nemohu mluvit jinak než ve prospěch českých vojáků a vojákyň.

Dosáhla jste na hodnost plukovnice, druhou nejvyšší v armádě. Jaká k ní byla cesta?

Byla to neskutečná dřina… nelituji jediného dne, jediné vteřiny. Na svou dosaženou hodnost jsem byla vždy velice pyšná, přistupovala jsem k ní s respektem a vnímám ji jako svou vysněnou metu.

Kateřina Bernardová

foto: archiv Kateřiny Bernardové

 

Jak hodnotíte ženy v armádě? Jak armáda ženy ovlivňuje?

Přes dva tisíce českých vojákyň jsou vzdělané, odvážné ženy, mají disciplínu, svou práci dělají zodpovědně a dostává se jim uznání. Jsou etablované ve své profesi a projevují přání sloužit co nejdéle. Hlavním motivem pro službu v AČR je dělat zajímavou a užitečnou práci, poté následují sociální jistoty, udělat něco pro bezpečnost své země, záliba v řádu, kázni a pořádku, potřeba zvládnout to, co muži. Jsou k reálným podmínkám služby tolerantnější než muži, citlivější k veřejnému mínění, cítí se odborně připraveny k bojovému nasazení. 93 % žen si přeje stejné podmínky pro výkon služby, jako mají muži, 2/3 vojákyň jsou připraveny jít do války. Jsou přesvědčeny, že vykonávají práci, která nevylučuje založení rodiny či mateřství. Ženy v českých ozbrojených silách tedy nepředstavují problémovou personální kategorii, naopak, jsou jejich integrální součástí. Prokázaly svou nepostradatelnost díky svým schopnostem, potvrzují své branné schopnosti a odolnost vůči zátěži. Stále více pronikají do mužského kolektivu z hlediska vojenských hodností, postupně obsazují i velitelské pozice. Mylná je představa, že „sedí v kancelářích“, působí ve vojenských útvarech na území ČR, slouží v zahraničních misích, jsou vysílány do struktur NATO. Zastávají funkce od logistek přes zdravotnice, personalistky, máme dokonce pilotku bojového vrtulníku, stíhacího letounu, působí i v bojových jednotkách. Pokud české vojákyně CHTĚJÍ a dostanou PŘÍLEŽITOST, zvládnou, cokoliv si zamanou. Armáda jim navíc nabízí široké spektrum možností.

Kateřina Bernardová, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

 

Co byste popřála na závěr našeho rozhovoru české armádě?

Budu armádě a všem jejím lidem držet palce, aby se jí dostalo zasloužené pozornosti, respektu a uznání ze strany politiků, ale hlavně obyvatelstva ČR, abychom si v tomto ohledu dokázali osvojit a vypěstovat takový vztah k armádě a jejím vojákům, jaký zažívají od své země naši koaliční partneři, například armáda Spojených států amerických. Také to, aby se navrátily „zlaté časy“, které jsme v minulosti zažívali díky zkušenému, moudrému, prozíravému a pokrokovému velení armády, aby v české armádě veleli opět silní, charismatičtí a vnímaví vůdcové typu generálů Jiřího Šedivého, Ladislava Klímy, Jana Vachka, Petra Pavla, Aleše Opaty, Miroslava Žižky, Vlastimila Picka, Jána Kožiaka, aby sílily pozice pánů generálů Jána Gurníka, Pavla Adama, Jaroslava Kociána, Jiřího Vernera, Libora Štefánika… a mnoho dalších a dalších velitelů v různých vojenských hodnostech a pozicích. Snad jednou přijde doba, kdy vyjde najevo skutečná cena českých vojáků a vojákyň, protože se v nich ukrývá nesmírné bohatství, kterým tato země disponuje.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková a Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Agentura Dark Side a.s. www.dark-side.cz

Le Palais Art Hotel Prague www.lepalaishotel.eu

Agentura Dark Side a.s. www.dark-side.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Petr Fuksa – propagátor a trenér pétanque

Ve svých dvaceti osmi letech se poprvé seznámil s hrou zvanou pétanque. Výzvou byla iniciativa přátel z Únětic, kde dodnes špičkový trenér tohoto sportu žije. Právě tam založil klub pétanque UBU – United Balls of Únětice a zorganizoval i první ročník turnaje Kulový král UBU a klub rychle získal mezinárodní renomé. Petr Fuksa je bývalým dlouholetým sekretářem České asociace pétanque (ČAPEK), certifikovaným trenérem mezinárodní federace pétanque (FIPJP) a Mistrem republiky trojic 2015.

Petr Fuksa petanque, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Hra pochází z Francie. Jaký je váš vztah k té zemi?

Ve Francii se cítím dobře. Zcestoval ji od Bretaně po Alsasko a od Lille po Marseille, studoval jsem v Lyonu a ve Francii mám spoustu dobrých přátel. Francouzi jsou pohodoví, výborně se najíte i v té nejzapadlejší vesnické hospůdce, různorodost vín nezná mezí a příroda a architektura jsou naprosto fascinující. K objevení všeho toho bohatství stačí málo – znát alespoň základy francouzštiny!

Jaká je historie hry?

Podle dochovaných kreseb víme, že již ve starém Egyptě se lidi bavili tím, že něčím větším házeli k něčemu menšímu a snažili se skončit co nejblíže. Tato zábava se časem díky Římanům dostala do Galie a vznikly různé druhy soutěží na různé vzdálenosti a s různě velkými koulemi. Celá řada z nich existuje až do dneška. Nejpopulárnější z nich je pétanque, který vznikl v roce 1907 v městečku La Ciotat nedaleko Marseille. Jeden z hráčů, Jules Le Noir, začal kvůli svému revmatismu hrát z místa a na kratší vzdálenost do 10 metrů, jeho kamarádům se to zalíbilo a přidali se k němu. První oficiální turnaj se pak odehrál v roce 1910 a v roce 2016 proběhne na Tahiti již 46. mistrovství světa trojic.

Petr Fuksa petanque, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Máte ponětí, do kolika zemí je tato hra aktuálně rozšířena a co způsobuje její rostoucí oblibu?

Pétanque se hraje na všech kontinentech a Mezinárodní federace pétanque a jeu provencal (hra podobná pétanque) F.I.P.J.P. má stovku členů – národních federací. Jenom ve Francii je kolem půl milionu licencovaných hráčů. Po celém světě hrají pétanque miliony amatérů. K jeho oblibě přispívá, že základní pravidla jsou velmi jednoduchá a prakticky každý je ihned pochopí. Rychle ale zjistíte, jak důležitá je taktika a strategie a postupně odkrýváte jednu vrstvu za druhou. Další výhodou je, že spolu mohou hrát děti, dospělí, hendikepovaní i senioři bez ohledu na pohlaví a každý z nich může vyhrát. V jiných sportech tomu tak není. Pétanque ostatně spolu s dalšími koulovými sporty kandiduje na zařazení mezi sporty na Letních olympijských hrách 2024.

Jak dlouho trvá trénink, než je nový hráč schopen obstojně zahrát hru?

Říká se, že když nějaké aktivitě věnujete 10 tisíc hodin času, dostanete se na výbornou úroveň. U pétanque je to podobné. Dobrý trenér vám pomůže cestu zkrátit a vyhnout se slepým uličkám. Svěřenci, kteří se poprvé setkali s pétanque na mých trénincích, se za 2–3 roky dostali na takovou úroveň, že jim mohu začít odhalovat důležité detaily v taktice, psychice a technice, které jim umožní vítězit i nad papírově silnějšími a zkušenějšími týmy.

Petr Fuksa petanque, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Co je součástí tréninku?

Na začátku každého tréninku je rozcvička, protažení a základní rozházení, aby se hráči dostali do „provozní teploty“. Poté záleží na tom, v jaké fázi sezóny se nacházíme, jaké je složení hráčů na tréninku co do věku a zkušeností a tomu přizpůsobuji konkrétní trénink. Vždy je to koktejl namíchaný z nácviku techniky na ateliérech, taktických situací, chování při hře, pravidel, budování týmového ducha, zápasů a zábavných soutěží. Po skončení by vždy mělo následovat krátké protažení, které zároveň dá hlavě jasný signál, že trénink skončil.

Jak fyzicky náročná je to hra a co by lidé neměli podceňovat?

Pétanque jako zábava při pikniku není příliš fyzicky náročný. Ale pokud pojedete na oficiální turnaj, (pozn. redakce: ten začíná obvykle kolem půl deváté ráno), odehrajete minimálně 5 hodinových zápasů a ti nejlepší pokračují do vyřazovacích bojů. Finále může skončit ve 20 hodin, ale u větších turnajů třeba po půlnoci. Koule má tři čtvrtě kila a celý den ji házíte na vzdálenost 8–10 metrů ze stoje i z podřepu a hezky se to nasčítá. K tomu si přidejte psychickou náročnost, maximální koncentraci, zodpovědnost za celý tým a další elementy, které z pétanque dělají komplexní aktivitu.

Kolik lidí zhruba trénujete a jaké je maximum?

Optimální počet je 10–15 lidí. Pokud nacvičujeme herní situace, může jich být i víc. Když vidím, že někdo potřebuje individuální přístup, vezmu si ho stranou a soustředíme se na konkrétní problém. Ve specifických situacích je lepší udělat individuální trénink pro jednoho nebo několik málo hráčů. Na pohodových trénincích, které dělám například pro Francouzsko-českou obchodní komoru, bylo 25–35 lidí a nikdo mi z nich ještě neutekl.

Petr Fuksa petanque, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Na jakém povrchu se hraje nejčastěji a jaký povrch je absolutně nevhodný?

Pétanque se na rozdíl od obecného povědomí v České republice nehraje na trávě. Jednak na ní nemůžete vyznačit kroužek, jednak drny jsou velmi nepředvídatelné. Jinak se dá hrát prakticky na čemkoliv od písku (ne však měkkého jako na pláži) až po různé druhy kamínků. Obecně platí, že čím těžší terén s nerovnostmi, měkčími a tvrdšími plochami a ostřejšími kamínky, tím rychleji poznáte rozdíl v hráčské úrovni.

Čím dalším může být pétanque pro hráče než jen hrou?

Pétanque je univerzálním klíčem k srdcím lidí. Je jedno, jestli se chcete přidat k někomu, kdo hraje na místě, kde jste jenom jako turista, nebo zda jej naučíte vaše nové přátele v kempu. Již počtvrté jsme zorganizovali silvestrovský turnaj, který začíná 31. prosince kolem 22. hodiny a končí v novém roce. Letos jsme poslední zápas dohráli v 5 hodin ráno. Turnaje se účastní začátečníci i zkušení hráči, děti, senioři, Češi, Francouzi, dvakrát přijel dokonce prezident mezinárodní federace pétanque a všichni se dobře baví, i když se třeba předtím nikdy neviděli.

Co všechno a jakým způsobem tato hra o lidech prozradí?

Jedna velká mezinárodní konzultantská firma k nám jednou za rok přiveze všechny nováčky z celé Evropy a organizujeme pro ně turnaj. Na první pohled je to jenom společenská záležitost a odpočinek mezi různými školeními a semináři, ale kdo hráče dobře sleduje, dokáže po 2–3 hodinách hry poznat, jak se kdo chová v krizových momentech, kdo je komunikativní a snadno strhne ostatní, kdo umí strategicky přemýšlet, kdo hraje jenom sám na sebe a také kdo se chová nefér. Proto bych každému dobrému personalistovi doporučil, aby s námi pravidelně spolupracoval. (úsměv)

Petr Fuksa petanque, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Obecně je hra vnímána jako zábava pro seniory. Jakou věkovou kategorii zasahuje podle aktuálních statistik?

Ono je to dáno tím, že senioři mají více času přes den a proto jsou i víc vidět. Ale když přijedete na velký turnaj do Francie, hlavní soutěž je rozdělena podle věkových kategorií a hraje tak mezi sebou 256 trojic ve věku 6–8 let, 256 trojic 8–10 let, 256 trojic 10–12 let, 256 trojic 12–15 let… V České republice je mladých hráčů pétanque bohužel málo, ale o to snazší je pak pro ně dostat se do národního týmu a odjet třeba na Mistrovství světa juniorů do Thajska, jako v roce 2015. A trenéři juniorské reprezentace odvádějí skvělou práci a vždy dokážou i z mála vybudovat konkurenceschopný tým.

Jaké další zajímavosti byste nám mohl k této hře sdělit?

Na druhém konci světa – v Thajsku – je pétanque povinnou součástí vojenského výcviku. Procvičuje koordinaci pohybu, týmového ducha, taktické myšlení, udržuje mužstvo v bdělém stavu. Do armády jej zavedla králova sestra, která se s pétanque setkala na začátku 20. století při svém pobytu ve Švýcarsku. I díky tomu dnes v Thajsku hraje pétanque závodně 80 000 hráčů a patří ke světové špičce ve všech kategoriích.

Petr Fuksa petanque, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Čím hra ovlivnila váš život?

Pétanque vás učí přemýšlet, koncentrovat se, komunikovat, vyhrávat a umět prohrávat. Já se bez problémů domluvím francouzsky a anglicky a díky tomu jsem se seznámil se spoustou zajímavých lidí. Měl jsem to štěstí se potkat s mistry světa, špičkovými trenéry, organizátory velkých i malých turnajů, prezidenty federací a celou řadou „obyčejných“ nadšenců a každé takové setkání mě něčím obohatilo. Hráči tvoří jednu velkou rodinu a pétanque vytváří přátelství na celý život.

Přinesl vám pétanque nějaké nezapomenutelné zážitky?

Pétanque je hodně o emocích. Bylo nádherné vyhrát titul Mistra České republiky, ale radost se násobí, když se něco podaří mým svěřencům, když dvojice mých seniorek, kterým je dohromady 180 let porazí tým o tři generace mladší, když pozveme na největší český turnaj francouzskou reprezentaci mentálně hendikepovaných, kterým na Mistrovství světa v Marseille aplaudovalo 7 000 lidí, když si Boženka ze stacionáře Gerontologického centra nepamatuje jméno své kamarádky, ale rozzáří se jí oči, když jí dám do ruky kouli na pétanque…

Petr Fuksa petanque, foto: Robert Vano

foto: Robert Vano

Získal jste za dobu trénování odhad na vrozený talent u hráče, nebo vás ještě někdo občas i překvapí?

Talentovaného hráče poznáte. Je pohybově nadaný i pro jiné sporty, přemýšlí o hře a psychicky zvládá důležité okamžiky, které rozhodují o výsledku. Zároveň je týmovým hráčem. Své svěřence sleduji dlouhodobě, vidím, jak se rozvíjejí a zlepšují, ale je pravdou, že mě někteří z nich umí příjemně překvapit a dokázat, že samotná píle je často důležitější než pouhý talent.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Le Palais Art Hotel Prague www.lepalaishotel.eu

Oficiální web trenéra: www.petanque-pro-vas.com

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz