Březen 2018 – Profesní magazín

Petr Chromčák – dirigent, šéfdirigent České komorní filharmonie Praha

Vystudoval dirigování na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, získal stipendium na Internationale Bachakademie ve Stuttgartu. V průběhu kariéry spolupracoval s mnoha orchestry zvučných jmen, nastudoval na tři desítky oper, účastnil se prestižních hudebních festivalů u nás i v zahraničí. Lákají ho i multižánrové projekty, v nichž se spojuje pop, rock nebo jazz s klasickým symfonickým tělesem, s nimiž sklízí u diváků a posluchačů velké úspěchy. Spolupracuje s Českou televizí i Českým rozhlasem. V roce 2013 za svůj přínos evropské kultuře získal Evropskou cenu za uměleckou a kulturní činnost, kterou uděluje Evropská unie umění, a v roce 2015 byl za zásluhy o propagaci hudby ve světě oceněn Cenou za mír Fondem podpory, rozvoje a propagace myšlenek míru.

foto: Alexandr Onishenko

Prozradíte něco o svém hudebním zázemí?

Moji rodiče pocházejí z velmi chudých poměrů a já jsem široko daleko jediný profesionální hudebník. Oba ale rádi poslouchali po večerech klasickou hudbu, a jakmile zazněly první tóny, už jsem prý utíkal pro vařečku, abych mohl dirigovat do rytmu. Maminka mi už v „prenatálním stádiu“ zpívávala árie z Rusalky, proto snad patří tato opera k mým nejoblíbenějším. Táta si přál, abych se stal jako on knězem, maminka ze mě chtěla mít zubaře. Ale můj hudební talent, který jsem dostal od Boha, je přiměl dopřát mi hudební vzdělání. Když mi bylo šest let, koupili mi klavír.

Proč jste studia dirigování upřednostnil před hudebním nástrojem?

Moje cesta za vytouženým snem, tedy studiem hry na varhany, byla komplikovaná. Jako syn kazatele Církve bratrské jsem neměl šanci přihlásit se na umělecký obor, takže jsem po gymnáziu zvolil Vysoké učení technické v Brně, obor lékařské přístroje. Ale už v průběhu studia jsem jako zpěvák uspěl v konkurzu do Brněnského akademického sboru. Tenkrát tam dirigovali Lubomír Mátl, nejlepší sbormistr v republice, a Petr Altrichter, který proslul později jako šéfdirigent Filharmonie Brno. Úplně mě fascinovali, rozhodl jsem se, že budu dirigentem. Stal jsem se sbormistrem Mužského pěveckého sboru Kyjov, v jehož repertoáru byly především lidové písně, a postupně jsem s ním nacvičil i náročnější skladby Janáčka či Förstera.

Vzpomenete na svůj první koncert, který jste oddirigoval?

Na to se nedá zapomenout. V roce 1977 jsem uspořádal vánoční koncert, Rybovu mši v jednom husitském kostele v Kyjově. Pozval jsem své přátele a známé hudebníky a byl to velký úspěch. Jako vystudovaný inženýr jsem poté vyhrál konkurz na 2. sbormistra Vojenského uměleckého souboru v Táboře, a odtud už vedla moje cesta na Janáčkovu akademii múzických umění, obor dirigování. Ale ani na varhany, na které jsem hrával u nás v modlitebně, jsem nikdy nezanevřel.

Co musí dirigent umět navíc proti hráči na hudební nástroj, aby mohl obstát?

Každého hráče, který svůj nástroj rozezvučí do krásné podoby, si nesmírně vážím. Dirigent musí rozumět problematice všech nástrojů, aby nevyžadoval něco neuskutečnitelného. Určitě by měl být dobrým psychologem a rozpoznat nejvhodnější postup při práci s konkrétním orchestrem. Velmi důležitá je přirozená autorita a hlavně pevný interpretační názor získaný hlubokou znalostí partitury.

foto: Alexandr Onishenko

Jaká skladba je pro dirigenta vrcholem?

Pro mne je pomyslným vrcholem každá nadcházející skladba či koncert. Nemluvím ale o obtížnosti, ta je jen „o hlavě“.

Zkoušíte si doma dirigovat nanečisto? Jak dlouho vám trvá seznámit se s novou skladbou?

Jako začátečník jsem si doma opravdu dirigoval. Dnes už mám gesta tak zažitá, že na ně nemusím myslet a „jde to samo“, to je stejné jako třeba při řízení auta. Studium nové skladby závisí na její délce: studium opery kolem tří týdnů, symfonie týden, předehry den. Většinou skladbu studuji dopředu a pak se k ní vracím, protože pokaždé nacházím nové věci, které jsem předtím neviděl.

Dirigenta mají lidé spojeného s určitým vnějším vzhledem, s oblečením. Vystoupil jste někdy v něčem extravagantním?

Koncerty klasické hudby mám vždy spojené s frakem, a to je pro mě neměnné, ať už diriguji v Berlíně nebo v Kotěhůlkách. Vnímám to jako úctu k autorům i k divákům, nelíbí se mi, když dirigent vystupuje jen v černé košili či obleku. Jiné je to, když diriguji různá spojení klasické hudby s rockem, popem, jazzem. Když jsem dirigoval v Obecním domě v Praze Rockquiem na motivy Mozartova Requiem, sehnal jsem si takovou košili, jakou nosil Mozart.

Vaše společná vystoupení s rockovými kapelami nebo třeba jazzový repertoár v podání symfonického orchestru mohou být za trochu extravagantní považována. Co vás na tom nejvíc baví a jak reaguje publikum?

Jsem moc rád, že se tato spojení uskutečňují a dochází k propojení a přibližování těchto stylů. Vždyť přece existuje jen dobrá a špatná hudba, ať je to jakýkoliv žánr. Po 20 letech dirigování klasické hudby je to pro mne fantastické odreagování, například Rockquiem, Elvis Presley na Hawaii, Barbra Streisand, Ella Fitzgerald, či KEKS slaví 35 let. Mohu se úplně „odvázat“ a publikum to miluje.

Klasická hudba a populární hudba. Proč je spojení těchto žánrů málo běžné a proč vy se o to pokoušíte?

V průběhu života se mi dostalo do rukou několik LP desek či CD zachycujících spojení nejlepších hudebních skupin s filharmoniemi, byl to ohromný zážitek. Nevymyslel jsem to, ale bavilo mě to a jsem rád, že jsem si to mohl zkusit. A navíc je to krásná nenásilná forma, jak přibližovat mladým lidem klasickou hudbu, když škola, bohužel, v tomto směru totálně zklamala.

foto: Richard Palkovic

Míváte před vystoupením trému?

Na začátku kariéry je nervózní každý dirigent, ale postupem času tréma ustupuje. Vzpomínám, jak jsem jako student 2. ročníku JAMU poprvé předstoupil před 80členný orchestr. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat, kam se dřív koukat, na co se zaměřit. Chce to čas. Dnes se na každý koncert těším a užívám si ho, jak to jen jde. I kdyby mi bylo sebehůř, na pódiu nikdo nepozná, že jsem nemocný. Jsem v tu chvíli v jiném světě, úplně „mimo“. Kdybych to mohl vyjádřit sportovní terminologií – jsem v euforii. Jediný malér, který může dirigenta potkat, je „prošvihnout“ představení. To je potom hodně drahé, naštěstí se mi to nikdy nestalo.

Vaším současným domovským orchestrem je Česká komorní filharmonie Praha, mimořádně úspěšná i v zahraničí, především v Německu. Co je největší předností vašeho souboru?

Česká komorní filharmonie Praha je zvláštní už svým nástrojovým obsazením, které se liší od klasických obsazení. Přestože jde o komorní obsazení, troufáme si hrát skladby, určené pro velký orchestr, samozřejmě v úpravách šitých „na míru“. Pod mým vedením jsme natočili pro anglickou firmu ALTO tři CD se skladbami autorů 18. století, které jsem našel v hudebních archivech. Uvedli jsme je i na obnovené premiéře na koncertech.

Máte v paměti nějaké své mimořádně úspěšné vystoupení?

Před několika lety mi v neděli večer volal ředitel Jihočeské komorní filharmonie, že jim onemocněl dirigent a právě začínají zkoušky na čtvrteční koncert ve Vídni, složený ze skladeb soudobých rakouských skladatelů. Prosil mě, zda bych se dirigování takhle narychlo ujal. Jednalo se o flétnové koncerty, doprovázené špičkovými flétnisty z Rakouska, mimo jiné účinkoval i sólo flétnista Vídeňských filharmoniků. Nabídku jsem přijal, koncert dopadl výborně. Největší poctou pro mě byla gratulace sólistů, kteří za mnou po koncertě přišli.

Získal jste mnohá ocenění – který umělecký počin máte ve svém pomyslném osobním žebříčku nejvýš?

Snad bych mohl vypíchnout pozvání dirigovat turné po Německu a Belgii se skladbou Carmina Burana, kterého se mi dostalo před 18 lety. Od té doby každoročně dokážu svým pojetím této skladby vyprodat takové sály, jako je sál Berlínské filharmonie, Hamburské filharmonie či Bozar v Bruselu.

foto: Martin Synek

Řídil jste mnoho hudebních těles, může si dirigent stoupnout před neznámý orchestr a dirigovat?

Za těch 30 let praxe mohu s čistým svědomím říci, že orchestr během deseti minut pozná, kdo před ním stojí a platí to i naopak. Když vás pozvou hostovat k cizímu orchestru, máte většinou tak dvě až tři zkoušky na nastudování koncertu. Podle mne je práce dirigenta z 80 % záležitostí psychologie a zbytek záležitostí techniky. Vždycky se snažím orchestr inspirovat, jít na jeho maximum. Jeden můj profesor říkával, že mám dar vytáhnout z nich i to, co v nich není…

Může naopak špatný dirigent pokazit vystoupení výbornému orchestru?

Nemůže, protože výborný orchestr si špatného dirigenta nevšímá…

Měl jste nějaké vzory? A naopak, pomohl jste vy sám některým začínajícím dirigentům?

Mým vzorem byli vždy Leonard Bernstein a Herbert von Karajan. Jejich nahrávky jsem denně poslouchal, byli mi velkou inspirací. Když jsem žil v Českých Budějovicích a stal se šéfdirigentem budějovické opery, učil jsem zároveň na zdejší konzervatoři. Mimo jiné jsem pomohl vychovat dva výborné žáky – Davida Švece a Martina Pešíka, oba se v současné době výborně prosazují a já z toho mám velkou radost.

Vracíte se někdy do míst svého dětství, do Kyjova?

Vracím se tam rád, po Kyjově se mi často zasteskne. I když už tam nikdo z mé rodiny nežije, mám tam spoustu přátel a spolužáků. V roce 2017 jsem dostal Cenu starosty města Kyjova a ke svým 60. narozeninám oddirigoval Mou vlast. Mnoho pamětníků ještě vzpomíná, jak jsem coby mladíček vedl zdejší Mužský pěvecký sbor, zvou mě na koncerty, „hýčkají“ si mě. V Kyjově se cítím „jako doma“.

archiv Moravske filharmonie

Procestoval jste celý svět. Existuje země, kde jste ještě nedirigoval, a dirigovat byste chtěl?

Měl jsem naplánované koncertní turné po Latinské Americe, bohužel kvůli politické situaci v některých zemích (Argentina, Peru), z toho nakonec sešlo. Mrzí mě to, ale zatím to nevzdávám, třeba k tomu ještě dojde.

Máte i nějaké nehudební koníčky, kterým se věnujete? Jste praktický člověk, nebo je hudba celým vaším životem?

I díky tomu, že jsem původně vystudoval technickou školu, dokázal jsem si v bytě či na chatě udělat kompletní elektrorozvody. Táta mě naučil používat kladívko, sekyru, cirkulárku, hoblovku i míchačku. Protože jsem se několikrát stěhoval, předělával byty i zveleboval chaty, moc se mi to v životě hodilo. Mezi mé koníčky patří živý kůň, kterého jsem koupil mladší dceři a na kterém si rád zajezdím, sjezdové lyžování a tenis.

Děkuji za rozhovor.

Text: Eva Procházková

Foto: archiv

Korektura textu: Vladana Hallová

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Pepa Sršeň Šiler – kaskadér, streetfighter a motocyklista

Patron brněnského veletrhu MOTOSALON, držitel mnoha světových rekordů, s image rebela, který umí kaskadérské kousky na motorce, ale žárovku si nezapojí. I když rád dělá vše po svém, drží se rady své mámy, Dělej věci pořádně. Díky tomu dosáhl mnoha úspěchů, šel za svým snem a dnes má fungující motoškolu s kurzy vyprodanými na rok dopředu. Lidi učí pokoře a úctě – ke dvěma kolům, k sobě i ostatním.

foto: Tino Kratochvil

Byl u vašich začátků nějaký kamarád, parta nebo jste byl sólista?

Začínal jsem sám, pak se mnou jezdil kamarád Petr Hofman, ten se bohužel před čtyřmi lety zabil při nehodě ne svojí vinou. Další kluk, se kterým jsem začínal, je Petr Jandovský a ten mi dodnes dělá instruktora v motoškole, zůstali jsme spolu celou dobu.

Řekněte mi svůj pocit z prvních kaskadérských vystoupení, vnímal jste diváky?

Vnímal jsem je, ale nedokázal jsem pracovat s lidmi, kteří show sledovali. Ze začátku byly moje show hodně sparťanské. Až postupem času, dejme tomu během jednoho roku, na předělaných motorkách, jsem se naučil lidi vnímat. Pracovat s nimi a vtáhnout je do děje show. Jsem tak trochu kašpárek, takže jsem začal lidi i vozit a moje show se stávaly populární, protože diváci věděli, že se budou i bavit.

Jak vznikla přezdívka Sršeň?

To mi bylo třináct a měli jsme chalupu na Šumavě kousek od Sušice v zapadlé vísce a s kamarádem jsme dostali od jednoho souseda Pionýra. Tak jsme ho dali dohromady, a protože byl oprýskaný, chtěli jsme ho nabarvit. Ve stodole jsme našli po dědovi jen černou a žlutou barvu, takže byl černožlutej. Nebrzdil a my na něm jezdili v kristuskách na zábavy a říkali jsme mu Sršeň. Od té doby už se to se mnou táhne.

Kdy se staly motorky naplno vaším životem? Měl jste i nějakou normální práci?

Mám střední školu, jsem elektromechanik s maturitou, ale neumím dodneška zapojit žárovku. Od útlého věku jsem sportoval, dělal jsem atletiku i vrcholově a už na střední škole jsme měli dvoufázové tréninky a na školu se moc nedbalo. V běhu jsem byl nominovaný na juniorskou reprezentaci a škola šla stranou. Po škole byla vojna a po vojně mě bavilo točit se kolem aut a motorek. Dostal jsem tenkrát nabídku od táty mojí přítelkyně, že mě naučí být autolakýrníkem. Tam jsem se mohl vyřádit a zkoušet různé věci, pracoval jsem v oboru asi pět let. Dostal jsem se až na úroveň mistra na lakovně u jedné velké firmy v Klatovech. Tehdy přišel přelom a já jsem si řekl, že se budu živit ježděním na motorce. Všichni mě měli za blázna, jen moje máma, která mě znala, řekla: „Dobře, já ti s tím pomůžu, ale dělej to pořádně.“ Nikdo jiný mi tehdy nevěřil.

foto: Tino Kratochvil

Podporuje vás máma doteď?

Teď mě podporuje spíše psychicky a mentálně, finančně to byly opravdu jen ty začátky. Nebylo to jednoduché, začal jsem jezdit show první dva roky zadarmo, potom za nějaký honorář, do toho jsem chodil na brigády, doma stříkal auta. První roky jsem se plácal, než byly show placené tak, aby alespoň pokryly náklady a něco vydělaly.

Byl ve vašem životě nějaký zlom?

Měl jsem hodně těžkou bouračku na motorce, kdy mě -ne mojí vinou – čelně srazilo auto. Čirou náhodou byl mým spolujezdcem kamarád Petr Jandovský, který se mnou dělal spolukaskadéra na vystoupení. Byli jsme hodně rozlámaní, ale sešroubovali nás a dali nějakým způsobem dohromady. Po sedmi dnech jsem utekl z nemocnice, když jsem zjistil, že mám alespoň jednu nohu zdravou. Z pojistky jsem si během pár týdnů koupil jinou motorku a mezitím, když jsem ještě nemohl pořádně chodit, jsem si na ní vozil berle na zádech. Přes zimu jsem motorku dal dohromady a přesně rok a dva měsíce po nehodě jsem na ní zajel ve Vlářích na letišti sedm světových rychlostních rekordů. A to bylo zlomové. V pracovním životě mě to posunulo a vystřelilo někam úplně jinam.

foto: Tino Kratochvil

To jsou rekordy na zadním kole?

Na zadním kole, na předním kole, na zadním kole se spolujezdkyní, některé z nich platí dodnes. Byl to pro mne zlom. Jsem vychovaný tak, že nechci jít za někým a říkat: „Hele já jsem Sršeň a jezdím nějaký závody nebo kaskadéřinu.“ Dovolil jsem si jít a oslovit nějaké lidi až po tom, co jsem měl v ruce světové rekordy. Než ale budu dělat nějakému produktu reklamu, ověřím si, jestli je správný nebo dobrý. Mým prvním partnerem byly motooděvy Psí Hubík Libora Hubíka, který mě podporuje dodneška, dnes už to není obchodní partner ale kamarád, šije mi kombinézy a popruhy pro motoškolu. Tehdy jsem za ním přišel s tím, že potřebuji kvalitní oblečení, protože jsem jel světové rekordy v kombinéze z koženky, která byla navíc černozelená a přestříkaná na černou. Tak začala naše spolupráce. Další partner byla firma s brzdovými destičkami, přidali se další a začalo se o mě mluvit, přicházely pozvánky na opravdu velké show. Do toho se v ČR jelo dvakrát mistrovství světa ve stunt ridingu, tam se mi první rok podařilo být osmý ve světě (nebo šestý, už nevím), vyhrál jsem české kolo, byl jsem nejlepší z Čechů a zajel jsem tam světový rekord. V profesním životě to byl pro mně nejlepší okamžik. My Češi jsme divný národ, tady se úspěch neodpouští. Najednou přijeli lidi ze zahraničí, Kevin Carmichael, který jezdil pro Triumph, dále Brazilci, Portugalci. Zavřeli závodní plochu a chtěli vidět, jestli pojedu na předním kole a jak mi to půjde – ujel jsem tehdy asi 300 metrů. Kevin Carmichael za mnou po tomto tréninku přišel, vzal si ode mně můj plakát (měl jsem jich vyrobených jen asi 30 ks) a nechal si ho ode mně podepsat a strčil si ho za přední sklo kamionu Triumph. Já jsem tam byl rozpadlým autem, ale bylo to pro mně velké zadostiučinění, že když něco dokážu, umí to někdo ocenit. V té době jsem učil Michaela Pfeiffera, který jezdil dlouho pro BMW, jezdit po předním kole. Na to rád vzpomínám.

Stálo vás to i nějaké oběti? Rodina, přítelkyně…

A víte, že ne? Paradoxně to přichází až teď. Kaskadéřinou jsem žil a žiju tím dodneška. Doba se hodně změnila, jsem už starý pardál, ale pořád žiju pro motorky. Vyvinulo se to v to, že mám dobré jméno a živí mě to. Celou dobu to bylo o náhodách – potkal jsem správné lidi, umím komunikovat a nechovám se v byznyse jako „hajzl“. Po světových rekordech přišlo pozvání, abych jezdil MOTO GP v Brně, byl jsem jediný nezávodník, který se dostal na trať. Jezdil jsem tam show před 200 000 lidmi. Tehdy se mi na bundu podepsal Rossi, to byl úžasný zážitek. Začal jsem jezdit velké show pro velké firmy, ale postupem času mě to přestávalo naplňovat. Bavilo mně víc jezdit pro sebe, tak trochu rebelie, v provozu. Tou dobou přišel Ondra Louka, závodník okruhu, který už bohužel není mezi námi. Viděl mne závodit a nabídl mi práci instruktora v motoškole na brněnském okruhu. Toho jsem se chytl a začalo mne to strašně bavit. Jsem ze sportovní a učitelské rodiny – oba rodiče jsou pedagogové, máma je psycholog a táta učil. To mi hodně pomohlo, kaskadéřina šla trochu do ústraní a já jsem začal učit. Ve svých šestatřiceti už nechci dělat lidem opičku, už jsem si své zažil. Začal jsem dělat motoškoly, ale během roku a půl se stala Ondrovi při testování bohužel nezaviněná nehoda. Brněnský okruh mi tehdy nabídl, abych vedl motoškoly místo něj.

foto: Tino Kratochvil

Tedy další zlomový bod…

Učil jsem lidi na okruhu, ale nenapadlo mne tehdy, že bych mohl učit lidi dál. Občas jsem někomu radil i při jízdě na silnici, ale zlomový moment přišel až před deseti, osmi lety. Tehdy za mnou přišel kluk, se kterým jsme jezdili závody endurance na okruhu a nebyl tehdy úplně dobrý jezdec. Vzal jsem ho párkrát na silnici a jemu se to strašně líbilo. Zase jedna obrovská náhoda. Je to velmi vzdělaný člověk, má obrovskou IT firmu a po pár dnech mne vzal na večeři a navrhl mi, ať si udělám motoškolu vlastní. Nemyslel tím na okruhu, ale na silnici. Řekl mi, že prošel kurzy v Německu, Rakousku a já mu za čtyři dny vysvětlil to, co se učil čtyři roky. Nabídl mi, že když udělám koncepci motoškoly a když ho naučím jezdit, postaví mi kompletní webové stránky s rezervačním systémem, což pro mne tehdy byla španělská vesnice. Vytvořil jsem tedy koncepci, vzal jsem si k sobě instruktora Petra Jandovského a zařídil jsem si věci tak, abych mohl kombinovat motoškolu na uzavřené ploše i v reálném provozu.

Kdo se k vám jezdí učit?

Ke mně jezdí lidi, co už mají svoji motorku, svůj řidičák, moje motoškola je pro ně něco jako maturita. První rok jsem nechal natisknout malé letáky, nikdy jsem do velké reklamy nešel. Michal mi tehdy říkal, že když to budu dělat dobře, budu mít motoškolu rok dopředu obsazenou. Nevěřil jsem tomu. První rok jsme měli pár lidí do kurzu, lidé byli skeptičtí, ale každý kdo kurzem prošel, ho doporučil dalšímu. Koncem roku jsme měli posledních pět kurzů plných a tak jsem přibral třetího instruktora. Motoškola se dále rozvíjela a i já jsem se učil, abych mohl výuku zlepšovat. Poslední čtyři roky máme skutečně vyprodáno na rok dopředu. Mám profesionální tým, jsme čtyři instruktoři a jsem rád, že lidi jezdí do motoškoly, protože je kvalitně učíme – ne jen za jménem Sršeň. Dostal jsem se k testování motorek na Primě, k tomu že mne podporují velké firmy, několik let už výborně funguju s Triumphem ČR, dovozci motorek mne oslovují a dávají nám do motoškoly silné motorky k otestování – vše se prolíná s marketingem a reklamou a funguje to opravdu výborně. Jediné na co narážím je to, že lidé v Čechách závidí, když je člověk mediálně známý. Na to si nezvyknu. Nikdy jsem to nechtěl, vždycky jsem byl osloven. Poslední dobou se snažím trošku brzdit, protože volného času mám hodně málo a nechci o něj přijít.

foto: Tino Kratochvil

Je těžké učit lidi? Máte mezi žáky i ženy?

Učit lidi je hodně náročná práce, je ze mně tři čtvrtě psycholog, aniž bych vystudoval školu. Ano, učí se ke mně jezdit i ženské a paradoxně je s nimi náročnější práce, protože bývají ješitnější.

Kdyby se chtěl člověk stát motorkářem, co by měl mít?

Hlavně by to měl mít srovnané „mezi ušima“. Motorkář není člověk, který jede na motorce. Motorkářů je strašně málo. Já se bavím ježděním na motorce a podle mne je motorkář ten, kdo tomu podřídil celý svůj život. Každý člověk, který leze na motorku, by měl potlačit svoje ego, mít úctu a pokoru, nejenom k sobě, ale i k ostatním. Bylo by nám všem líp.

Máte nějaký vzkaz pro veletrh MOTOSALON?

Motosalonu bych přál, aby měl pořád tu návštěvnost, co má, a aby si udržel svoji úroveň. Měl jsem možnost být na výstavách v Miláně či v Mnichově a veletrh v Praze i v Brně je na hodně vysoké mezinárodní úrovni. Přál bych si, aby se mu dařilo dále a aby na něm lidé měli stále možnost sledovat novinky.

Děkuji za rozhovor.

Text: redakce

Foto: Tino Kratochvil

Vytvořeno ve spolupráci s BBV www.bbv.cz

Oblečení, doplňky a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Foceno v prostorách Merlot d’Or www.merlot.cz

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-1-2018.html

Produkce: Dita Brančková, Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Veronika Hankocyová – profesionální motocyklová závodnice

Krásná, vysoká, skromná i odvážná. Taková je Veronika Hankocyová. Sluší jí kombinéza i večerní šaty a když s vámi promlouvá, čiší z ní vyrovnanost a vášeň pro věc. Kdyby nepropadla závodění na motorce, byla by z ní profesionální hasička nebo velitelka pluku. Místo vysoké školy chtěla opravovat motorky, ale rodičům se její nápad nelíbil. Dnes jí rodina drží palce, ať na okruhu nebo na ostrově Man, kde jí čeká možná i nejtěžší závod světa. Zazářila také v dokumentu BBC Road Riders a s přítelem Michalem Dokoupilem už více než deset let tvoří jeden tým. Tým, pro který je rychlost a nebezpečná náročná trať výzvou, nikoli obavou.

foto: Tino Kratochvil

Jela jste velké závody v Irsku jako jedna z mála žen. Kdy jste se rozhodla, že usednete na „dvě kola“?

Přesně ani nevím odkud to vzešlo, protože žádné motorkáře v rodině nemáme, mám dva bratry a jeden z nich nemá ani řidičák. Zhruba od deseti let se mi moc líbily motorky a říkala jsem si, že bych na nich chtěla umět jezdit. Vždycky jsem byla soutěživá, typický beran, chtěla jsem být lepší než kluci. Přidala jsem se do spolku dobrovolných hasičů a tam všichni kluci jezdili na Jawách a na starých motorkách, uměli si je opravovat a mně se to vážně líbilo a chtěla jsem to umět taky. Tedy zhruba od svých deseti, dvanácti let jsem si šla za tím, že budu mít svoji motorku. Tu první jsem si pořídila úplně tajně v šestnácti letech.

A mechanicky vám to šlo, byla jste zručná?

Právě že mi to šlo a technika mě vůbec vždycky hodně zajímala a bavila. Maturovala jsem z chemie a bavila mě fyzika, tudíž mi technická stránka byla blízká. Opravdu mě to bavilo -umět to opravit, když něco nefunguje a rozumět tomu. Hlavně ve věku patnáct šestnáct let jsem z toho měla takový ten dobrý pocit zadostiučinění, že něco podobného umím.

Jaká byla podpora u kluků, kamarádů, fandili vám?

Kluci mi strašně moc fandili, právě kamarádi ze sboru dobrovolných hasičů mě naučili jezdit na motorce. Ani jsem ještě z motorky nedosáhla na zem, takže mě učili v takové slepé ulici, kde mě poslali a řekli, že musím zvládnout se sama otočit, protože tam nebude nikdo, kdo by mě podržel. Musela jsem vyjet, otočila jsem se a na konci mě chytali.

foto: Tino Kratochvil

Kam směřovala vaše škola nebo vaše zaměstnání, byly v tom motorky?

Chodila jsem na víceleté gymnázium, v té době jsem propadla motorkám a zároveň se otvíral obor mechanik jednostopých vozidel. Doma jsem říkala, že bych to chtěla zkusit, což vůbec neprošlo. Přece z gymnázia, kde jsem se učila francouzštinu a angličtinu, nepůjdu dělat mechanika. Prý až dokončím gymnázium, bych to mohla jít studovat jako další střední školu. Takže jsem dostudovala gymnázium a pak přišla otázka kam dál. Stále mne bavily motorky, ale zároveň jsem stále chtěla být velký hasič, takže jsem chtěla jít na fakultu bezpečnostního inženýrství do Ostravy. Jelikož rodiče neměli dostatek financí na to, abych studovala v Ostravě, tak jsem si měla vybrat nějakou vysokou školu v Brně. Nakonec jsem si vybrala studium chemie na Masarykově univerzitě, ale potom mě to trochu mrzelo, že jsem nestudovala na mechanika a tato moje „kariéra“ šla poněkud stranou, i když jsem si paradoxně začala jako mechanik přivydělávat.

To bylo po vysoké škole?

Vysokou školu jsem nedokončila, protože jsem měla úraz a ležela jsem dlouho v nemocnici. Návrat byl těžší, takže jsem dokončila dva roky a šla jsem rovnou do práce, jak jinak než k motorkám.

Kdy jste vyjela na motorce na váš první závod?

To už hodně dlouho, v roce 2005. Tehdy mi pomohla parta motorkářů, závodníků jako je Saša Vysloužil a Martin Veselý. Měla jsem svou starou motorku z roku 1977 – Suzuki, která spadala do určité kategorie veteránských závodů a oni to jezdili a nabídli mi, že bych s nimi mohla jet závody. Říkala jsem, že jsem nikdy žádné závody na okruhu nejela, neměla jsem to vyzkoušené. Ale moje bojovnost vyhrála a řekla jsem, když to zvládnou oni, tak to zvládnu taky. Takže jsme vyrazili, vyřídili mi jednorázovou licenci, se vším mi pomohli – s odvozem motorky, s přípravou, aby splňovala technické parametry. Přijeli jsme na závody, na Slovensko, byl první trénink a hned v prvním kole jsem spadla, asi v pátém kole znovu na tom stejném místě, naštěstí se mi nic nestalo. V tu chvíli mi ale spadl hřebínek a řekla jsem si, že to nebude žádná legrace. Do závodů jsem nastupovala s tím, že jsem před tím běžela asi desetkrát na toaletu, ale zároveň mě závodění chytlo a zjistila jsem, že to je přesně ten adrenalin a ta parta kolem, kterou potřebuji.

A jak se změnil váš život po tomto prvním závodě?

Byl to takový paradox, protože tohle byl roadracingový závod mezi domy, po silnici. Tím, že jsem z Brna, jsem měla blízko k brněnskému okruhu. Ježdění na okruhu je finančně náročné, nicméně jsem měla příležitost jet amatérský Czech Endurance Cup, který se v té době rozjížděl, šlo o šestihodinové a čtyřhodinové závody. Na těchto závodech jsem poznala svého současného přítele, jsme spolu už 11 let. Živit dva závodníky je finančně náročné, takže ta první vlaštovka v roce 2005 zase odlétla a já jsem sedla zpátky na motorku až v roce 2010. Ale celých pět let jsem si za tím pořád šla a podporovala jsem Michala.

V čem byl start v roce 2010 jiný?

Michal už závodil dlouho, měl svou závodnickou kariéru. Snažila jsem se ho podporovat a v té době jsem ještě pracovala pro televizi – pro pořad 102 oktanů, jako moderátorka, takže jsem k závodům pořád měla blízko, i když z druhé pozice. S mikrofonem v ruce, s kamerou, ale pořád jsem byla strašně naštvaná, že nejsem v kombinéze, že nepatřím mezi závodníky. Takže jsem si říkala, že je na čase, abych s tím něco udělala. V té době jsme poznala svého dalšího kamaráda, který jezdil 125ccm, byl to Martin Turna. Ten mi říkal, že není problém se svézt na jeho 125, vzala jsem to jako výzvu, takže jsem řekla: jasný, jdeme do toho. Tak jsem v roce 2010 jela svůj první závod na Slovensku na dvoutaktní 125, se kterou jsem neměla vůbec zkušenost. Bylo to úplně nové řazení a nové zacházení s motorkou. Nicméně závod se povedl, všichni mě chválili. Řekla jsem si, že to je ta cesta, kterou chci jít, motorku jsem si od něj koupila za 30.000 a začala jsem závodit. Samozřejmě na motorce bylo hodně práce a spousta dalších investic, ale pomáhal mi Michal i celá parta. Kamarádka mi začala dělat mechanika, takže jsme spolu jezdily po závodech, byly jsme taková rarita, že i kdybych dojížděla poslední, tak se na nás chodili všichni dívat jako na výkladní skříň.

Dávají si motorkáři nějakou přezdívku nebo jméno pro motorku?

Té úplně první jsem nijak neříkala. Nedávám motorkám jména. Ale moje první 125 se jmenovala Papouch, z toho důvodu, že na ní byla každá kapota použita z jiné motorky, a byla strašně barevná – měla žlutej pás, červenej, stříbrnej, zelenej.

foto: Tino Kratochvil

Co si myslíte, že by vás oslovilo, kdyby se nepodařily motorky? Máte ještě nějaký koníček?

Asi bych zůstala u hasičů nebo jsem chtěla jít na vojenskou školu. Vždycky jsem chtěla dělat něco, co je společensky uznávané. Často jsem k těmto lidem vzhlížela a chtěla jsem být ve společnosti přínosná.

Maminka vám fandí, musela jste se někdy obhajovat?

Rodiče asi tušili, že jsem si v šestnácti koupila motorku, ale neodvážila jsem se jim to říct, až v 18 letech jsem jim to poprvé naservírovala. V roce 2006 jsem je pozvala na okruhové závody. Nemohli najít brněnský okruh, já už stála na startu a najednou jsem viděla, jak přibíhá celá moje rodina, máma slzy jako hrachy a celá nervózní, ale závod se povedl a viděla jsem, jak je na mně pyšná. Táta má o mě pořád strach, fandí, ale moc to neprojevuje a je na něm vidět, že trpí.

Jaký byl v Irsku váš nejsilnější pocit?

Úplně na začátku to byl fakt, že vůbec můžu startovat. Bylo to pro mě úplně nepředstavitelné, jelikož tam kromě Michala nikdo nejezdil. Vím, jak tam jsou velmi náročné tratě, je to neporovnatelné s tratěmi u nás. Mají takový zvláštní přístup, například nechají na silnici kravské lejno, nikdo to neuklidí. U nás se velmi dbá na úklid tratě, takže už jenom to, že jsem tam startovala byl pocit zadostiučinění, že jsem něco dokázala. Pak jsem občas nějaký závod vyhrála, což vygradovalo v roce 2016, kdy jsem dojela v Top Ten na Ulster Grand Prix, což je nejrychlejší závod na světě. Když jsem dojela mezi tou špičkou, už všichni říkali, že to je fakt super a já najednou pocítila, že to nedělám špatně a to byl úžasný pocit.

Cítila jste se někdy blízko smrti?

Samozřejmě že se bojím a dostala jsem se do pár takových situací. Zároveň jsem ale dostala pár rad jako například, když si myslíš, že už nemůžeš zatočit, tak zatoč. Nikdy nedělej to, že zůstaneš na brzdách. Já mám naštěstí takovou vlastnost, že zachovávám chladnou hlavu v průšvihových situacích. Zaplať pánbůh se mi zatím nějaký větší průšvih nestal a doufám, že nikdy nestane.

Máte strach o přítele?

Stále zachovávám chladnou hlavu. Jednou jsme spolu jeli závod a on měl nehodu, když jsem projížděla okolo, viděla jsem, že zvedá hlavu a ruku, takže jsem v klidu zajela do depa. V momentě, kdy všichni panikaří, já zachovávám klid a panikařím až potom.

foto: Tino Kratochvil

Je čas na nějaké doplňkové sporty?

Ano, hlavně v rámci tréninku, který je obrovsky fyzicky náročný. Pokud totiž není někdo fyzicky zkušený, stačí třeba jen 15 minut jízdy na okruhu a člověk je úplně splavený a zničený. Trénujeme jízdou na kole, chodíme do posilovny a cvičíme stabilizační cviky. Musíte mít sílu v nohách, sílu ve středu těla i sílu v rukách, hlavně v předloktí.

Kolik váží vaše motorky?

Od 170 do 210 kilogramů. V těch rychlostech s nimi člověk musí opravdu hodně fyzicky pracovat.

Jak ovlivňuje tréninky počasí?

Jezdí se na vodě i na suchu, případně může být i něco mezi. Na všechny tři varianty jsou speciální gumy. Jsou gumy na sucho, pak jsou intermedia, ale ty se moc nepoužívají, když trochu zamrholí, používáme mokré gumy, takže záleží na tom, jaká je vyhlídka na počasí. Ale stejně musíte mít dobrý cit na brzdu a na plyn a vědět, co si ještě můžete dovolit. Mě strašně baví jezdit na vodě, i když to všichni nenávidí, ale pro mě je to výzva. Zjistila jsem, že zajíždím hodně podobné časy jak na vodě, tak na suchu, takže je vidět, že mám obrovské rezervy, které bych mohla ještě popustit při jízdě na suchu – ale asi jsem ještě nedospěla k tomu, abych to tam dokázala takzvaně „poslat“.

foto: Tino Kratochvil

Jaká jste žena v domácnosti?

Vařím, uklízím. Dříve mě to nebavilo, ale když se mi potom párkrát něco podařilo, tak mě to baví. Když už jsem se konečně naučila taková ta klasická jídla jako omáčky apod., tak je jíst nesmíme. Nesmíme nabírat, takže na koprovku se smetanou si musíme nechat zajít chuť. Ale snažím se tyto jídla vytvářet alespoň v nějaké zdravější variantě.

Máte nějaký volný čas?

V létě ne, volný čas máme spíše v zimě, kdy bychom se rádi věnovali zimním sportům, ale raději spíše šetříme peníze a síly. Co nestihneme na domě udělat přes léto, tak se snažíme dokončit v zimě.

Kdybyste s motorkou mohla cestovat bez ohledu na finance, kam byste se podívala, pokud byste si chtěla užít klid a kam byste vyjela za adrenalinem?

Určitě bych se vydala na nějakou cestu, která by byla výzvou. Zvolila bych nějaké cestovní Enduro a vyrazila bych na nějakou dálku. Nebo bych jela do Ameriky na ROUTE 66, na tu bych si pořídila nějakého choppera.

Máte nějakou oblíbenou značku motorky?

Začínala jsem na Suzuki a většinou to na čem začínáte zůstane oblíbené. Takže jsem tuto značku dlouho preferovala, a měla jsem i přezdívku Suzuki. Dnes už to tolik neřeším a mám ráda všechny značky. Více se zaměřuju na ty japonské, co dělají motorky do závodů. Teď mám Yamahu, dlouho jsem závodila na Kawasaki a je mi to celkem jedno, hlavně že to funguje.

foto: Tino Kratochvil

Co se týče zaměstnání, děláte obchodního zástupce v drogerii?

12 let jsem prodávala motorky a k drogerii jsem se dostala úplně náhodou, pan majitel pan Novák (Novak International), který žije v Anglii a je naším dlouholetým sponzorem, mi tu práci nabídl. Jsem tam krátce a s prací se seznamuju, ale jsem ráda, že si po dlouhé době mohu zkusit něco nového. Protože, když jsem motorky prodávala a koukala jsem na ně celý den, tak jsem neměla chuť si už na ně sednout. Jinak už druhým rokem dělám instruktora pro nováčky hlavně na brněnském okruhu.

Jaká je kolem vás parta, třeba kamarádi z dětství?

Tím, že jsem se odstěhovala do Prahy, tak díky sociálním sítím se někteří staří přátele navrátili a napíšeme si, ale nemáme se prostor potkávat. Nicméně ze závodů mám pár skalních přátel, kdy už začínáme druhé desetiletí. Ale moc pravých přátel v depu nemám, asi tak pět lidí.

A co kultura?

Chodíváme do divadla, máme kamaráda v divadle Na zábradlí, který nás občas pozve. Na kino vůbec není čas. Baví mě památky a chodit do muzea, spíše tedy zajdeme do technického muzea. Mám ráda hrady a zámky a takové to cestování po památkách. Ráda chodím a objevuji.

foto: Tino Kratochvil

Váš tým se jmenuje INDIRacing?

Tým jsme já a Michal (Indi), takže se založení datuje do r. 2007, kdy jsme spolu začali závodit. My dva jsme jezdci, potom máme mechanika a mechaničku a dalšími členy jsou třeba fotografové.

Co je cílem Veroniky?

Tvrdím, že jsem pořád začátečník a nic neumím, ale už to asi úplně pravda nebude. Hodně mě baví předávat zkušenosti úplným začátečníkům. Byla bych ráda, kdybych v předávání zkušeností mohla pokračovat, protože jednou musíte se závoděním přestat, to není sport, který můžete dělat do nekonečna. Je mi 32 let.

Co by měl mít motorkář za vlastnosti?

Musíte umět výborně předvídat, nespoléhat se na to, že budou ostatní vědět, co mají dělat. Stále musíte předvídat dění na silnici, protože nikdy nevíte, co ostatní udělají. Musíte se pořád soustředit. Musíte fyzicky motorku zvládat. Znám spoustu lidí, kteří strašně chtěli jezdit na motorce, ale mají problém s tím všechno zkoordinovat a může z toho vzniknout třeba nějaká nehoda.

Co říkáte na Motosalon, chcete mu něco popřát?

Je to jediná výstava, kterou tady v Čechách uznávám a moc se na něj těším a těším se do Brna, protože je to moje rodné město. Těším se, že se tam potkáme s fanoušky, že tam odprezentujeme naše motorky na stánku YACCO, že se tam potkám s kamarády i s rodinou. Je to taková první akce, která nám odstartovává sezonu.

Děkuji za rozhovor.

Text: redakce

Foto: Tino Kratochvil

Vytvořeno ve spolupráci s BBV www.bbv.cz

Foceno v prostorách Merlot d’Or www.merlot.cz

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-1-2018.html

Produkce: Dita Brančková, Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Michal Fric – Marketing manager ve společnosti Harley-Davidson

Do jeho kompetencí patří veškerý marketing a PR společnosti Harley-Davidson Motor Company pro střední a východní Evropu. Pod jeho vedení tak spadá marketing v osmi státech – Česku, Slovensku, Maďarsku, Polsku, baltských státech a na Ukrajině. Stará se tedy o veškerou komunikaci jak směrem ven, tedy k zákazníkům, odborné veřejnosti a novinářům, tak směrem dovnitř k dealerům. Motorkami žije i ve svém osobním životě, a to již od studentských let.

foto: Tino Kratochvil

Vnímáte nějaké marketingové trendy, které se týkají motoristického průmyslu? Co funguje a co naopak ne?

Dá se říci, že moto průmysl kopíruje to, co se děje všude ve světě. Vidíme, že nejvíce trpí deníky, které jsou pro nás téměř mrtvé médium. Někteří lidé předpovídali podobný scénář i magazínům, ale to se nestalo. A upřímně já jsem s tím ani nepočítal, protože něco jiného je číst si zprávy z deníku, něco jiného je číst z internetu a něco jiného je číst z pěkného křídového papíru. Tam jsou informace doplněny o krásné fotky a ten zážitek je pro čtenáře mnohem lepší. Vliv může mít i čas. Čtení magazínů věnuje zpravidla většina lidí více času než běžnému dennímu tisku. Pokud bych to měl ze svého shrnout, tak deníky jsou na tom nyní bohužel špatně, magazíny jsou na tom lépe, ale i tam je pokles. Naopak je vidět jasný strmý nárůst internetu a sociálních médií.

Jak tedy oslovuje svou cílovou skupinu Harley-Davidson?

Volíme variantu mezi magazíny, moto magazíny, internetem a sociálními médii. Využíváme Facebook i Instagram. Někdy využíváme i rádia. Naopak třeba televize nevyužíváme vůbec, protože se jedná o hodně drahé médium. Samostatnou kapitolou jsou pak eventy pro naše zákazníky, jako například Harley on Tour.

Kdo je typický český zákazník Harley-Davidson?

Je relativně těžké na tuto otázku odpovědět. Zákazníkem je totiž kdokoliv, kdo si chce splnit sen. Musím říct, že jsou to lidé převážně nad 30 let. A většinou se jedná o muže. Dáno to může být i tím, že hodně lidí stále vnímá motorku jako něco nebezpečného a může zde být určitá bariéra. Co se týče statusu či lokace, kde bydlí, tak jsou to lidé z velkých i malých měst. Může to být klidně řezník, zedník nebo třeba lékař, právník, podnikatel.

Zmínil jste sociální sítě, které zažívají v posledních letech obrovský boom. Pracujete s nimi aktivně?

Ano, musíme. A Harley má obrovskou výhodu v tom, že se jedná o „love brand“. Nemusíme budovat něco úplně od píky. Naše povědomí o značce je v Česku i ve světě opravdu vysoké, blíží se k 99 procentům. Komunikujeme tak, jak to od nás fanoušci očekávají a zároveň tak, abychom přilákali nové mladší zákazníky.

Čím to je, že si Harley-Davidson vybudoval takovou silnou fanouškovskou základnu?

Naše značka má silný příběh. Založili ji čtyři kluci – tři bratři Davidsonové a jejich kamarád Harley. Tehdy vzniklo něco, co by se dalo nazvat určitým poutem. Celé to vzniklo vlastně celkem jednoduše. Mladým klukům se nechtělo chodit na ryby pěšky, a tak si postavili motorové kolo. A to byl začátek Harley-Davidson. Značka měla i několikrát namále. Paradoxně díky první a druhé světové válce se postavila na nohy, protože dodávala motocykly pro americkou armádu. Vojáci si pak přivezli motocykly domů a značka se od té doby těší velkému zájmu. Raritou je i to, že dodnes pracují ve firmě rodinní příslušníci a potomci rodiny Davidson.

Takže ten osobní přístup hodnotíte jako hodně důležitý?

Určitě. Nejvíce to vidím na našich eventech a akcích. Když je tam někdo z rodiny Davidson, ať už Karen Davidson, Bill Davidson nebo Willie G. Davidson, tak se ihned stane středem pozornosti. Každý se s nimi chce vyfotit nebo si nechat podepsat tričko. Určitě tedy funguje vysoká sounáležitost. Jsme ikonickou značkou, a když se k tomu připojí i ikonické osobnosti, tak ten zážitek je pro zákazníky o to větší.

foto: Tino Kratochvil

Jezdí tyto osobnosti i do České republiky?

Jistě. Vloni jsme měli na Prague Harley Days Karen Davidson. Letos slavíme 115. výročí a Karen se sem chystá znovu. Možná dorazí i její bratr Bill Davidson.

Pořádáte často akce pro fanoušky?

Ano, akce pro zákazníky jsou jednou z našich marketingových disciplín. Koupí motorky to nekončí, ale začíná. Naši jezdci často a rádi pořádají různá setkání. Naše společnost jim to umožňuje díky klubům, takzvaným chapterům, které pořádají různé vyjížďky a výlety po Evropě i po celém světě. My jako společnost pro ně pořádáme akce, abychom přilákali co nejvíce zákazníků, ale samozřejmě nejenom je. Je to otevřená akce i pro majitele „ne-harleyů“. Je to o tom, že tam lidé přijdou, popovídají o motorkách a udělají si hezký víkend.

Máte přehled o tom, kolik je řádově v Česku harleyářů?

Registrovaných motocyklů je okolo deseti tisíc.

Liší se nějak požadavky českých zákazníků od těch zahraničních?

Pokud mohu mluvit za náš region, tak u nás v Čechách jde vidět obrovská motocyklová kultura. Zajímavostí je třeba i to, že nejstarší stále fungující klub není z Ameriky, ale z České republiky. Je to přímo ten pražský, který funguje již od roku 1928. Na motorkách u nás jezdí spoustu lidí. V porovnání třeba s Polskem, které je čtyřnásobně větší než Česká republika, by se čekalo, že tam Harley-Davidson prodá čtyřnásobek motorek. Není to pravda, neprodá se tam ani dvojnásobek. Z toho jde vidět, že lidé u nás milují motocykly, mají rádi naši značku. S tím souvisí i to, že si motocykly různě upravují. Každý náš zákazník se chce odlišit, takže nepotkáte na silnici identický Harley-Davidson. Vždycky je motorka nějak upravená či odlišená.

Probíhá komunikace i s ostatními divizemi, například s tou americkou?

Určitě. My jsme vlastně globální brand, ale s lokálním přístupem k zákazníkům. To znamená, že se potkáváme docela často a samozřejmě denně probíhá i e-mailová komunikace. Připravují se globální záležitosti pro Evropu s tím, že každý region si je pak podle potřeby upraví. U nás je kupní síla samozřejmě trochu jiná než v západní Evropě.

foto: Tino Kratochvil

Vy sám jste aktivním motorkářem. Od kdy na motorce jezdíte?

Na motorce jsem jezdil ještě před tím, než jsem nastoupil do Harley-Davidson. Řidičák na motorku jsem si udělal v době, když jsem byl na vysoké škole. Pak jsem si samozřejmě musel koupit hned motorku. Pár let jsem odjezdil, potom přišla rodina, takže motorka šla trochu stranou.

Kdy jste motorkám naplno podlehl?

To vám řeknu úplně přesně. Do Harley-Davidson jsem nastoupil v červenci 2010. V srpnu samého roku jsem si v Americe prošel nejen naše ústředí, ale i muzeum a potkal jsem tam Billa Davidsona. V tu chvíli jsem si říkal, co už můžu mít více ve spojení s touto značkou. Byl jsem rád, že pracuji pro ikonickou značku a hned po měsíci jsem potkal naši ikonu. Tehdy mě to zcela pohltilo.

Jezdí někdo z vaší rodiny?

Svezu své děti, když chtějí. A chtějí docela často, takže se jim to asi už hodně líbí. Když se ujišťuji, že je vše v pořádku, tak vždycky vidím úsměv na tváři. To jsem viděl jak u mých dětí, tak u mé manželky.

Nemá o vás manželka strach?

Já myslím, že mi věří, když řídím. Už jsem ve věku, kdy se člověk trochu zklidní. Snažím se dávat pozor a myslet za druhé, aby se nestalo, že když pojedu po hlavní silnici, tak mě někdo srazí z vedlejší silnice.

Kdybyste si měl vybrat, jestli jezdíte raději sám nebo se spolujezdcem, co by to bylo?

Určitě sám. Člověk si to více užije a víc si dovolí, protože má jinak těžiště. Motorka se tím pádem chová více předvídatelně. Není nic horšího, než když vás začne méně zkušený spolujezdec srovnávat a vyvažovat v zatáčce.

Myslíte, že vám vaše aktivní zkušenosti s motorkou pomáhají i při vaší práci?

Stoprocentně. Myslím, že kdybych nepoužíval naše produkty, tak bych mohl jen těžko předávat informace třeba novinářům a těžko bych se mohl bavit se zákazníky. Aktivně se podílím na našich akcích tím, že s nimi komunikuji. Fungujeme jako tým, který jim půjčuje naše testovací motorky. Myslím si, že pokud chcete někoho zapalovat, musíte sám hořet. Bez toho to nejde.

Cestujete na motorce?

Ano, jedním z benefitů mé práce je i to, že mohu cestovat na motorce. Pořádáme různé akce pro novináře po celém světě. Teď jsem byl třeba na Tenerife, kde jsme představovali náš nový model Sport Glide. Novináři měli možnost vyzkoušet si naše stroje a doprovázím je u toho přímo já.

Jakou zemi byste doporučil motorkářům pro cestování?

Já osobně mám hrozně rád Čechy. Ačkoliv u nás není úplně ideální povrch vozovek, tak mohu doporučit cesty třeba kolem Sázavy nebo kdekoliv, kde se to trochu vlní. Asi můj nejlepší zážitek byl ale v jižní Africe. Ta kombinace oceánu a hor byla perfektní.

foto: Tino Kratochvil

Motorkář v Africe? Není to spíše rarita?

Vůbec ne. Třeba v okolí Kapského města je to naprosto běžné. Máme tam dokonce i dealera, který má i půjčovnu. Jezdí tam hodně turistů z celého světa, takže je nejlepší si tam půjčit motorku a udělat si hezký výlet na pobřeží.

Jakou motorku byste doporučil pro cestovatele? Co by měla splňovat?

Určitě bych doporučil jeden z našich touringů, což je vlastně ultimativní komfort na cestách. Máte tam pohodlí, navigaci i hudbu, což je skvělá věc na našich motorkách. Mají i kufry vhodné na delší cesty. Spolujezdec má pohodlné křeslo, takže s některým z těchto modelů můžete ráno vyrazit a ještě v ten samý den dojet k moři, aniž by vás z toho třeba bolela záda.

Jsou nějaké technologické trendy v moto průmyslu? Kam se posouvají současné motocykly?

Kvůli evropské legislativě jsou velmi tvrdé emisní limity. Některé stroje jsme kvůli Euro3 museli vyřadit z naší produkce, ale to se týká téměř všech motocyklových společností. Ten trend je tedy určitě směrem ke snižování emisí, což není vždy ideální pro naše zákazníky. No a pak je to určitě otázka bezpečnosti. Každá motorka musí mít ABS, to znamená, že to jde tím směrem, aby jezdec měl co největší bezpečí a kontrolu nad motorkou.

Co třeba motorkářské vybavení? Soustředí se Harley-Davidson i na tento segment?

Ano, oblečení a doplňky jsou důležitou částí našeho businessu. Výhodou je to, že oblečení je funkční nejen pro jezdecké účely, ale i pro ty společenské. Z motorky se tak klidně můžete hned vydat do dobré restaurace a neuděláte žádnou ostudu. Kdo si u nás koupí motorku, tak pak musí mít ideálně hned i bundu, tričko nebo košili. Je to taková povinnost. Díky tomu, že lidé cestují po celém světě, tak když někoho potkáte v tričku Harley-Davidson, hned se s ním dáte do řeči.

foto: Tino Kratochvil

Máte vy sám nějaké motorky?

Budu upřímný, měl jsem jen jednu motorku a tu jsem prodal. Moje pozice však vyžaduje i to, že se musím o motorky starat, takže mám na starosti každý rok minimálně šest nových modelů. Nevyplatí se mi tedy kupovat vlastní. Navíc bych si musel koupit minimálně tři, protože každá je vhodná na něco jiného. Ale tím, že se starám o nové modely, tak si mohu užívat tohoto benefitu si ji kdykoliv vzít a jet na ní z práce domů.

Jezdíte na motosrazy?

Dříve jsem nejezdil, protože jsem v té době měl z toho možná trochu obavy. Měl jsem strach, že tam nebudu vítaný, protože jsem jezdil na konkurenční značce. Dnes už ale vím, že ten strach byl úplně zbytečný. Kdysi jsem se zúčastnil spanilé jízdy Harley-Davidson a dnes již jezdím primárně pracovně. Komunikuji s našimi zákazníky a snažím se zjistit jejich potřeby a naslouchat jejich připomínkám.

Je ještě nějaká destinace, kam byste se rád podíval na motorce?

Láká mě hodně jižní Amerika, takže bych se tam určitě rád podíval. Kdyby to bylo s motorkou a ještě navíc s tou naší, tak by to byla nejlepší možná kombinace.

Je i ve Spojených státech tak silná fanouškovská základna jako tady?

Ano, obrovská. Jednou jsem se tam na jedné akci bavil s kolegou novinářem z Maďarska. Popisoval mi svou cestu na nejjižnější cíp Ameriky a říkal, že snad 90 % všech motorek, které potkal, byly od Harley-Davidson. Ta základna je tam tedy opravdu silná.

Každoročně jezdíte i na Motosalon. Jaké chystáte novinky, které představíte?

Chystáme ukázat horké novinky, která ještě nebyly živě v Čechách představeny – modely Iron 1200 a Forty-Eight Special. Ukážeme i upravené modely Battle of the Kings, což je soutěž dealerů o přestavbu našich motocyklů. A bude tam i dalších 19 motocyklů, které byly představeny vloni v srpnu. Návštěvník tak uvidí pohromadě opravdu ty nejnovější modely. Bude tam navíc i naše „garáž“, kde ukážeme i naše oblečení a doplňky.

Co ženy a motorky? Setkal jste se se ženami-zákaznicemi?

Setkal a musím říct, že jim to na motorkách ohromně sluší. Když ženy jezdí kvůli tomu, že je to baví, a ne kvůli svým partnerům, tak jsem za to strašně rád. I my se snažíme ženy na motorky přilákat a některé jsou určeny primárně jim.

Dalo by se říci, že motorkář má vlastní životní styl?

Ano, je to tak. Může být lákavý i fakt, že pro spoustu lidí je to takový útěk z reality. Můžete mít těžký den v práci nebo doma. Pak si sednete na motorku a za hodinku máte naprosto vyčištěnou hlavu a přijdete jako nový člověk. Opravdu je to o tom, že si člověk udělá chvíli sám pro sebe.

Na co se mohou fanoušci těšit?

Rád bych zmínil oslavy 115. výročí Harley-Davidson Motor Company, které se uskuteční v Praze v červenci. Je to celkem unikátní akce, protože dostat ji sem nebylo jen tak. Tyto oslavy výročí totiž proběhnou po celém světě jen dvě. Samozřejmě ta první je v Milwaukee, což je sídlo Harley-Davidson. Druhé místo je právě Praha. Očekáváme příjezd zhruba 100 000 lidí z celého světa. Jsou zde zájemci z Austrálie, Mexika nebo Indie. Takže určitě bych rád všechny na tuto akci od 5. do 8. července pozval.

Děkuji za rozhovor.

Text: Michal Svoboda

Foto: Tino Kratochvil

Vytvořeno ve spolupráci: BVV www.bvv.cz

Foceno v prostorách Merlot d’Or www.merlot.cz

Produkce: Dita Brančíková a Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz