MUDr. Dušan Záruba – primář Ústavu estetické medicíny v Praze

Plastické operace jsou globálním masovým fenoménem. Lidé se za ně přestávají stydět, celebrity je bez skrupulí přiznávají, a dokonce se k nim hrdě hlásí. Nejvíce „trendy“ je omlazení pohlavních orgánů, zvedání hýždí a implantace prsních bradavek. Zájem o klasické zákroky plastické chirurgie neustále roste, jak potvrzuje i primář oddělení plastické chirurgie Ústavu estetické medicíny v Praze MUDr. Dušan Záruba.

MUDr. Dušan Záruba

MUDr. Dušan Záruba

Které zákroky patří mezi nejnavštěvovanější a nejvyhledávanější u mužů? Které zákroky patří mezi nejnavštěvovanější a nejvyhledávanější u žen? Vždy musíme rozdělit i věkové skupiny. V mladším věku jsou u mužů nejčastější operace nosu (60%) nebo odstálých boltců, později pak operace víček (70%) a operace obličeje a krku (face lift). U žen v mladším věku operace nosu, zvětšení prsů, liposukce, ve středním věku nejvíce odstraňujeme nežádoucí změny po těhotenství – modelace prsů, abdominoplastiky a liposukce, v pozdějším věku jsou nejčastější operace víček, obličeje (face lift a minilifting) a také změny postavy kolem menopauzy – modelace či zmenšení prsů a operace břicha.

Do České republiky míří řada cizinců, kteří si nechávají provádět plastické operace.
S Ruskami jako pacientkami se setkávám poměrně často. Jejich požadavky na operace se neliší příliš od požadavků našich pacientek nebo jiných Evropanek. Arabky mají poměrně výrazné nosy, které si často nechávají upravit. Jako pacientky u nás ale příliš nejsou. Pokud jsou vdané, musí často operaci i její rozsah odsouhlasit jejich manžel, který obvykle i vede celou konzultaci. Jiný kraj – jiný mrav zde platí dvojnásob. Požadavky Američanek na plastické operace jsou podobné, ale četnost těchto požadavků je nesrovnatelná. Pro Američanky jsou tyto operace daleko samozřejmější a jejich výchovou daná touha stále dobře vypadat je k tomu víceméně vybízí. Jeden z rozdílných požadavků je například při augmentacích – zvětšení prsů – kdy Američanky určitě požadují velikost o 1-2 čísla větší, než tomu bývalo u nás. Poslední dobou to ale vypadá, že i v tomto se rozdíl brzy srovná.

Takže po čem ženy touží?

Často se chtějí zbavit určitého nedostatku a z toho plynoucího mindráku. Někdy ji hlodá i dlouho, než žena dospěje k rozhodnutí to řešit. Touha mít reprezentativní vizáž, nebo snaha zpomalit stárnutí těla jsou také časté. A až sem je to dobře a řešení operací je v těchto případech správné a dále do života motivující. Pokud se jedná o to, že operace má vyřešit jiný životní problém, není to obvykle dobré řešení. Pokud se toto podaří odhalit ještě před operací, snažím se takovou operaci spíše rozmluvit, nebo alespoň problém s dotyčným více probrat a upozornit na to, co operace vyřeší a co nikoli.

A co muži?

Muži představují 5 -15 procent našich klientů a jejich zájem stále mírně narůstá. Obecně lze říci, že muži více požadují řešit operacemi problémy, které je nějakým způsobem obtěžují či handicapují, estetické hledisko je pro ně přeci jen méně důležité než pro ženy. 

MUDr. Dušan Záruba

MUDr. Dušan Záruba

Pane primáři, kdy pacienta a jeho požadavek na zákrok odmítnete? Stalo se Vám již někdy?

Odmítnout požadavky pacienta na estetickou operaci není nic neobvyklého, občas se to stává. Někdy je to pouhé nedorozumění, kdy si pacient přečte mnoho informací, které si nedokáže správně zpracovat a má požadavky a představy, které nelze splnit. Když si vše vysvětlíme a já mu nabídnu reálné možnosti či jinou variantu zákroku, která by řešila jeho problém, mnohdy najdeme zákrok, který tyto požadavky splní. Pokud však vím, že operace požadavek pacienta nesplní, nezbývá než zákrok odmítnout.

Co se zatím plastikou nedá řešit?

Nedá se toho řešit mnoho. Když se podíváte na nabídku estetických operací, tak máte to, co se řešit dá. To, co tam nenajdete, se obvykle řešit nedá, nebo jen s velkými obtížemi a minimálním efektem.

Jaký neobvyklý zákrok jste prováděl vy?

Občas se setkáme s trochu neobvyklým požadavkem na výsledný efekt operace. Nedávno jsem operoval nos u starší pacientky, která měla téměř odlišné požadavky na svůj tvar nosu, než je obvyklé. Požadovala kulatý, širší a mírně spadlý hrot nosu, tedy to, co většinou odstraňujeme a čeho se obvykle snažíme vyvarovat v období pooperačního hojení. Obrácený postup operace i pooperační péče se nám podařilo dobře zvládnout, takže paní s výsledkem velmi spokojena. 

 

Patříte mezi průkopníky plastické medicíny v ČR, je vývoj v této lékařské oblasti rychlý, třeba jako v očním lékařství? 

Pokud mě řadíte mezi průkopníky, tak zejména v oblasti estetické chirurgie, které se věnuji 25let. V očním lékařství k velkým změnám a novým možnostem došlo hlavně díky velkému technickému rozmachu a možnosti využití zcela nových operačních metod. V plastické i estetické chirurgii máme také díky rozvoji medicínské techniky řadu nových možností, které dříve nebyly možné. Jsou to například možnosti mikrochirurgické a transplantační. V estetické chirurgii však určitě k tak převratným změnám nedošlo. Je zde řada nových metod a postupů v estetické medicíně jako takové – dermatologie, laserová terapie a řada tzv. miniinvazivních metod (aplikace botulotoxinu a injekčních výplní), ale pokud hovoříme konkrétně jen o estetické chirurgii, stále zde velkou roli hraje zkušenost a zručnost a operační technika chirurga.

MUDr. Dušan Záruba

Primář oddělení plastické chirurgie Ústavu estetické medicíny v Praze. Na problematiku estetické chirurgie se specializuje od roku 1988. Díky dlouholeté praxi, poznatkům z řady pracovišť nejen v ČR, ale i v zahraničí a desítkám tisíc provedených ope­rací se řadí k nejzkušenějším plastickým chirurgům v oboru es­tetické chirurgie u nás. Od roku 1986 pracoval jako chirurg na oddělení plastické chirurgie Ústavu lékařské kosmetiky a v roce 1994 se stal primářem plastické chirurgie tohoto ústavu. Ab­solvoval několik zahraničních stáží v USA a ve Francii a je autorem řady odborných článků i spoluautorem několika publikací.

Text: agentura Guideline www.guideline.cz

Foto. Archiv

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Vendula Svobodová Pizingerová – prezidentka nadačního fondu Kapka naděje

Vendula Svobodová Pizingerová už 17 let bojuje za lepší léčbu a život těžce nemocných dětí. Se svojí nadací Kapka naděje pomáhá do nemocnic shánět drahé přístroje, ale také třeba obyčejná pyžamka. Je jednou z mála, která se nebojí říct, že charita je ale také tvrdá konkurenční bitva o donátory. Ona sama se jej nebojí, přestála události, které by jiného položily na lopatky. A říká, že právě proto šla do nadační práce srdcem a nikoliv mozkem. S Kapkou naděje ji čeká v půli prosince obrovský charitativní koncert. S novým partnerem Vendula změnila i dosavadní způsob života – začala více sportovat, žít zdravěji a tak přijala výzvu, aby na brněnském  festivalu Life slanila 50metrovou výškovou budovu. Zvládla to na výbornou!

Vendula Pizingerová

foto: Lenka Hatašová

Kým je profesně Vendula Svobodová Pizingerová?
Nejvíce se má profese přibližuje marketingu a managementu. Řídím nadační fond a mám tam pro jistotu i ředitele (smích), který má své podřízené. Dnes podporujeme více než 40 nemocnic po celé České republice. Je to opravdu full-time job. Když jdete pro šek nebo máte nějaký pořad v televizi, vypadá to asi hezky, tak jako leskle, takový pozlátko, ale ono to tak není, je to práce jako každá jiná. Nadační fond funguje stejně jako každá jiná firma. I v charitativním prostředí musíte vymýšlet nové věci. Podobných organizací je u nás 125 tisíc. Což je úctyhodné číslo, ale pak jde vlastně o opravdový konkurenční boj.

Jak jste se do nynější role dostala?
Před dvaceti lety onemocněla moje dcera leukémií. Dostala jsem se do prostředí nemocnic a nemocných dětí, rodin, které prožívaly tragédii, doktorů, kteří potřebovali přístroje. A tak jsem to všechno mlčky sledovala a rozhodla se pomoci. Založila jsem v podstatě nadační fond. Slíbila jsem to svojí dceři a myslím si, že bych to udělala, i kdyby byla na živu.

Přibližuje se post prezidentky nadačního fondu vašim dětským „pracovním“ snům?
Těch bylo víc. Houslistka, baletka, neměla jsem nízké cíle (smích). Pak to byla archeoložka, což by mě určitě bavilo, a taky jsem chtěla být policistka.

To jsou trošku netypické holčičí sny, princezny neproběhly?
To vůbec ne! Já jsem byla spíše kluk, až dnes jsem víc holka. Tak to je – máte sny, pak vás život otočí a všechno je úplně jinak.

Vy ale lidem pomáháte ještě déle…
Ano, ještě před Kapkou naděje. V roce 1997 po povodních jsme měli první koncert, spojili jsme tehdy muzikálové scény, koncert se jmenoval Most naděje. Z toho vlastně vznikl náš název, Kapka naděje, takový malý oslí můstek.

Vendula Pizingerová

foto: Lenka Hatašová

Kým jste byla profesně před Kapkou naděje?
Pracovala jsem jako tisková mluvčí ve Straně podnikatelů, kde jsem se také seznámila s Karlem Svobodou. V té době jsem samozřejmě netušila, že to bude můj manžel (smích). Když jsem byla malá holka, koukala jsem se v televizi na Včelku Máju a líbila se mi úvodní písnička. Nikdy v životě bych si nepomyslela, že ten člověk, co ji složil, jednou bude můj manžel. Ale zpět ke Kapce. Když jsem založila Kapku naděje, nenapadlo mě, že s tím přijde i mediální známost nebo že lidi budou vnímat, jak a proč Kapka vznikla. Jsem ráda, že nejsem vnímaná jen jako další manželka známého muže.

Jaké zkušenosti potřebujete mít, abyste mohla dělat vaši profesi správně?
Strašně důležité je ji dělat srdcem. Takže ten, kdo má srdce na správném místě, ji může dělat, ale… Musíte k tomu mít dobrý management, je třeba opravdu spousta profesních znalostí. Ve 30 letech jsem si kvůli Kapce ještě doplnila vzdělání v oblasti marketing managementu. Spoustu věcí jsem na začátku dělala intuitivně, ale to nejde donekonečna, znalosti jsou třeba.

Tak to je příjemné, řídit se srdcem, ne?
Určitě, ale znovu podotýkám, to konečné pozlátko viditelné navenek má hlubší podtext. V dnešní době už cesta pokus-omyl není možná, je třeba profesionální přístup jak k dárcům, tak i v nemocnicích.

Věnujete se i něčemu jinému než Kapce naděje?
Vzhledem k tomu, že můj muž je denně 10 hodin v práci a mám dvanáctiletého syna, který chodí do školy, tak už nic jiného nestíhám. Mým snem vždycky bylo mít restauraci nebo bistro, po tom bych moc toužila.

A je to nereálné?
Ano, je. Přeci jen den nemá 38 hodin (smích). Ono je to nereálné i proto, že bych chtěla restauraci na mýtince, aby tam nechodili lidi (smích). Ono by se to vlastně mohlo i jmenovat Hospoda na mýtince.

Proč?
Já mám lidi ráda, aby nedošlo k omylu. Někdy mám však potřebu před nimi utéct, utéct před nutnou komunikací s nimi. A pohostinství, to je zase komunikace. Musíte mít vedle sebe profesionály, kteří gastronomii a restauračním zařízením rozumějí.

Zaujalo mě, že jste mluvila o konkurenčním boji mezi neziskovkami…
Je nás hodně a každý to dělá jiným způsobem, i když třeba máme společný cíl pomoci.

Vendula Pizingerová

foto: Lenka Hatašová

Kam až to může zajít?
Já jsem si před těmi 17 lety myslela, že organizace, které pracují nebo se nějak ochomýtají okolo onkologických dětí, okolo registru dárců kostní dřeně a celé téhle problematiky, by se mohly spojit pro jeden společný projekt. Během půl roku jsem pochopila, že to tak nikdy nebude. A to je škoda! Charita je prostě velmi konkurenční prostředí a někteří volí praktiky, které se mi příčí, v práci i v osobním životě. My se takhle nechováme, nevyčerpáváme se pomluvami ostatních, soustředíme se na to, abychom pomáhali tam, kde je potřeba, to je naše práce. A myslím, že nám to jde…

Co nejhoršího jste v tomhle oboru zažila?
Jsou to právě různé pomluvy, kterými si někteří „pomáhají“. Já k tomu můžu říct jen tolik, že si vážím všech lidí, kteří se rozhodli přispět na dobrou věc a tím pomoci. Ať je to Kapka naděje nebo jiná charitativní organizace, které důvěřují. A věřím, že pokud se někdo rozhodne finančně přispět, zjistí si o dané charitě co nejvíce informací. Volně k dispozici jsou například výroční zprávy, ve kterých se dozví, kam jejich peníze putují.

Co na své práci milujete a co naopak nenávidíte?
No… právě ta zmiňovaná rivalita, o které jsme právě mluvily, to opravdu nenávidím, to a pak – jak bych to nazvala – žebrání na úrovni (smích). Někdy se setkáte s pochopením, někdy s ponížením. Za těch 17 let bych mohla vyprávět různé věci. Co na ní miluju? To, když jsou za vámi vidět výsledky, když můžeme dát peníze na nové přístroje, když chodíme za dětmi do nemocnic a vyloudí jim to úsměv na tváři. Když si s nimi hrajeme, nebo je můžeme potěšit návštěvou někoho zajímavého. A pak jsou tu hmatatelné věci, které za vás jasně hovoří – že se lékaři dostanou k přístrojům, na které by čekali roky. Kromě přístrojů v hodnotě několika milionů, ale – a to je velmi zarážející – kupujeme do nemocnic základní věci, jako jsou postýlky, refuzní pumpy, lůžkoviny, nábytek, dětská pyžamka. Jak to, že na ně oddělení nemají? Já ten důvod neznám.

Cítíte na sobě osobnostní vývoj za těch dvacet let?
Zrovna dneska jsem si říkala, budu mít nového ředitele a on je stejně starý jako já, když jsem začínala. Je mu 28, tak už vidím ten vítr! Ano, byla jsem na začátku jiná, dravá, někdy dost drzá. A s tou drzostí jsem daleko došla. Dnes už jsem pokorná a není to ono. Čím je člověk uvědomělejší, pokornější, slušnější, tak…

Vendula Pizingerová

foto: Lenka Hatašová

Nejde dál.
Ne. Když jsem byla drzý osmadvacetiletý fracek, tak to šlo líp (směje se).

Neměla jste někdy chuť rezignovat?
To víte, že měla, kolikrát už mě to napadlo, ale to nemůžu, nemůžu si to dovolit. Už jen kvůli těm dětem. Někdy si říkám už je to syndrom vyhoření nebo není? Vždycky se stane něco pozitivního, co mě nakopne. Jsem šťastná v osobním životě, to taky moc pomáhá. Když jsem měla osobní problémy, když umřel první muž, když jsem se rozváděla, to všechno, byla jsem zaslepená všemi starostmi, neviděla jsem si na špičku nosu a některé věci jsem vůbec nevnímala. Jsem pokornější, nevím, jestli je to dobře, ale vnímám to jako určitý vývoj. Není to jednoduchá práce, vypadá tak, ale není. Je to hodně otázkou vůle, nejen mé, mého týmu, ale především vůle dárců, vůle chtít pomoci. Všechno má své zákonitosti, dneska už Vám málokdo dá něco zadarmo, vždy za to něco chce.

Podle čeho si vybíráte svůj tým?
Lidé v něm musí stačit na svou práci a nesmí lhát.

Zapojuje se do vaší práce Váš syn?
Sem tam. Poprvé jsem ho do dětské nemocnice vzala, když mu byly asi čtyři roky. Jeho největším strachem bylo, abych ho tam náhodou nenechala. V létě se mnou byl za dětmi na ozdravném pobytu, který každý rok pořádáme pro děti s onkologickou diagnózou, tyto děti žijí spíše přítomností, než že by čekaly, co bude zítra. On to všechno vnímal, viděl, mluvili jsme o tom, jak to celé téma zpracovává. Přijde mu to neskutečné.

Vendula Pizingerová

foto: Lenka Hatašová

A partner se zapojuje?
Ano. Ten už teď vidí, jak šílím před naším velkým koncertem, který bude 15. prosince na Primě. Pomáhá mi i firma, v níž pracuje, podporují nás (Kapku). Ale když do toho neviděl, netušil, co to obnáší. Myslel si, že chodím na kafe (smích).

Vy jste do oboru přišla s osobním příběhem, svou tragédií. Může člověk bez takové zkušenosti vůbec dobře v charitě fungovat?
To je otázka. Většinou to tak je. Včera jsem viděla velmi zajímavý dokument na Prima Zoom o AIDS, bylo výročí, kdy umřel první Čech na tuto nemoc. Jedna část dokumentu se věnovala i hollywoodským hercům, mezi kterými je AIDS momentálně velmi ožehavé téma. Do pomoci se vložila Elizabeth Taylor, to bylo hodně opravdové, tudíž osobní zkušenost není nutnou podmínkou pro tuto práci, ale rozhodně Vám mnoho dá. V těžkých chvílích všechno řídí srdce, ne mozek. Má to své fáze, například tu o překonávání překážek, o kterých si myslíte, že překonat nejdou. Po sedmnácti letech jsou za námi stovky milionů pomoci. Rozhodně nemůžete myslet na to, kolik dětí jste ještě mohli zachránit, to nesmíte, to je demotivující. Je třeba myslet pozitivně, říkat si, že peníze jdou na výzkum proti zákeřným nemocem, kolik nemocnic má modernější přístroje, kolik dětí si užilo rekreaci na ozdravném pobytu, to je hnací motor, to je důležité. V Motole například platíme psychosociálního pracovníka, psychoterapeuta a datamanažera. To jsou takové pozice, o kterých málo kdo ví, ale jsou nesmírně důležité.

Jsou pro vás v neziskovce největší pomocí stále čisté peníze?
U
rčitě, ta největší pomoc jsou finance. Když jde o jinou formu pomoci, záleží na podmínkách. Bartery většinou nejsou úplně vyrovnané, ale pokud jde například o dárky pro děti, jsme vždycky rádi. Děti vždy potěší sladkosti, plyšáci, stavebnice a jiné rozptýlení, hodně to pomůže v celkovém procesu uzdravování. Ale teď řeknu, možná pro někoho hnusnou, věc. Přijímáme pouze nové hračky, hlavně z hygienických důvodů. Někteří lidé to nechápou, vyklízí dětské pokojíčky a nevědí, co s tím. Nosí nám i rozbité věci, ale to jsou pro nás jen zbytečné náklady navíc za odpad. Tyto vynaložené peníze za likvidaci by mohly chybět třeba na zakoupení nějakého potřebného přístroje. Jenže to už lidé nevidí.

Vendula Pizingerová

foto: Lenka Hatašová

V Kapce naděje se soustředíte na více témat?
Kapka se věnuje obecně pomoci nemocným dětem, především těm s leukémií a dalšími onemocněními krvetvorby, ale v regionální úrovni podporujeme obecně pediatrická oddělení, kde jsou samozřejmě hospitalizované i děti s jinými problémy nebo úrazy. Kromě této podpory spolupracujeme i se superspecializovanými odděleními, například s urologickou klinikou Všeobecné fakultní nemocnice, klinikou popáleninové medicíny Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, s Ústavem chirurgie ruky ve Vysokém nad Jizerou. Je toho opravdu hodně. Mám už dlouho sen, aby v Motele byla relaxační místnost. Nazvala bych to Kruhy Kapky Naděje, kde by bylo postaráno i o rodiče, které tam leží s dětmi. Oddělení samozřejmě vypadají už jinak než před léty, ale pro rodiče tam toho vyžití moc není. Děti by tam mohly mít nějaké kroužky… O tohle jsem vždy hodně usilovala, a pak někde napsali, že chci v Motole postavit posilovnu. No chápete to? Každý na problematiku kouká jinak.

To je poměrně známý scénář, že pro matku není místo a dítě zůstane vystresované v nemocnici samo.
Hematologie a onkologie se to až tak moc netýká, tam se s tím počítá. Nicméně, jsme před lety dávali dohromady pár pokojů, asi 10, v Motole právě pro tyhle případy, pro rodiče, aby mohli být se svými dětmi. Často ti lidé nejsou z Prahy, jednalo se vlastně jen o přespání, a to je náročné sehnat, obzvlášť pro rodinu, kde vypadne jeden příjem. Už to tam pro tyhle případy není. Teď z toho udělali snad ubytovnu sester. Ale jedno chci určitě zdůraznit! U nás je zdravotnictví na vysoké úrovni. Nehrozí šílenosti jako z amerických seriálů. Máme tu zdravotnictví skoro zadarmo a buďme za to rádi, je nám k dispozici vysoce specializovaná pomoc. Važme si toho!

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Lenka Žáčková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci:

BVV www.bvv.cz

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Produkce: Dita Brančíková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Johan Mádr a Ondřej Havel – moderátoři

Moderátorská dvojice Johan Mádr a Ondřej Havel toho má za sebou i přes svůj věk poměrně hodně. A před sebou snad ještě víc. Před pěti lety sice oba naskočili do seriálu Ulice televize Nova, ale osud je pracovně propojil až později. Dnes spolu moderují každý den odpolední show na Fajn rádiu, pořad Mixxxer show na televizi Óčko a nejrůznější akce po celé republice. Kudy vlastně vedla jejich cesta k úspěšné kariéře?

 

Jste víc moderátoři, nebo herci? Začínali jste v televizi, ale dnes jste slyšet spíš v rádiu…

Ondřej: Jako dvojice jsme určitě moderátoři. Každý den vysíláme odpolední show na Fajn rádiu, což nám vlastně zabírá nejvíc času. Každý den tři hodiny v živém vysílání, k tomu příprava a další věci. Pak taky živý pořad Mixxxer show na televizi Óčko. To je zase hodina a půl před kamerou, vstup po každé písničce, rozhovory s hosty…

Johan: Výhoda je, že v rádiu je slyšet jen váš hlas, nepřemýšlíte nad tím, jak vypadáte.

 

Jak jste se vlastně vy dva potkali profesně?

Ondřej: Tak to musíme hodně zpátky, naše první setkání bylo v seriálu Ulice, kde jsme se myslím poprvé viděli na castingu asi před šesti lety. Bylo to nějaké třetí kolo, kamerovky v ateliérech, kde se točí.

 

Takže jste spolu hráli v seriálu a pak jste začali společně moderovat?

Ondřej: Zas tak jednoduché to nebylo. Já jsem se nejdřív úplnou náhodou dostal k moderování na Óčku. Byl jsem hostem pilotního dílu pořadu kolegy z mé tehdejší kapely Honzy Bendiga. Nějak jsem se jim zalíbil, a i když se tenhle konkrétní pořad nakonec nerealizoval, pozvali si mě s tím, že mi dají Chart show. Nakonec jsem ale skončil v Mixxxer show. Já jsem vlastně do té doby nikdy nemoderoval a během týdne jsem měl najednou živák. Dvě a půl hodiny na obraze, rok a půl jsem takhle jel sám. Když se pak začaly dělat změny a chtěli dvojice, tak se mě zeptali, jestli nevím o někom, kdo by mě doplnil. A já si vzpomněl na Johana.

 

Takže Ondra vlastně může za to, že jste dvojice!

Johan: Ano, vlastně za to může on.

Ondřej: Největší paradox ale je, že už vůbec nevím, proč jsem si vzpomněl zrovna na něj. My jsme se v té Ulici zas až tak nekamarádili, točil jsem daleko víc třeba s Vaškem Matějovským.

 

Proč tedy právě Johan?

Ondřej: To je dobrá otázka! Johan byl první, kdo mi vytanul na mysli, když se zeptali. Nedokážu říct proč, ale po prvním dílu jsem věděl, že to bylo správné rozhodnutí. Johan pro náš první Mixxxer vymyslel úvod ve stylu Jackass a já věděl, že to bude fungovat, že si budeme rozumět. A tak jsme začali pracovat spolu. Po čase si zase na oplátku Johan vzpomněl na mě, když přišla nabídka do rádia.

 

Takže tam se to zase obrátilo…

Johan: Tak trochu. Z Óčka jsme se znali s moderátorkou Terezou Tobiášovou, která tehdy dělala i na Fajn rádiu. Tam zrovna hledali moderátory, ona jim dala tip, pozvali si mě na zvukové zkoušky… Chtěli mě jako sólo moderátora, ale já jim navrhl, že jsme daleko silnější jako dvojice s Ondrou. Oni už v té době sice dvojici vybranou měli, ale dopadlo to nakonec dobře pro nás.

 

Mám z toho zatím pocit, že kam přijdete, tam všechny převálcujete, vyhrajete, co jde…

Ondřej: To ne! (smích) Ono to vlastně vzniklo tak, že jsme chtěli zkusit rádio, klidně jednou týdně, že si prostě dvě hodiny pokecáme v éteru.

Johan: A splnilo se nám to tím, že jsme dostali hitparádu na Fajn rádiu. A do půl roku jsme začali dělat odpolední show. Takže jsme nezačínali nějakým velkým drivem, měli jsme víkendovou hitparádu, kdy je spousta lidí pryč, nebylo to v úplně nejlepším čase… My jsme si to ale užívali a mysleli si, že jsme králové. (smích)

 

Je tohle všechno splnění vašeho dětského snu?

Johan: Já jsem na tuhle otázku vždycky odpovídal, že můj sen je být milionář. A toho se držím pořád. (smích) Takže žádný popelář, já jsem v hlavě toho moderátora a vlastně i herce měl odmala, vždycky jsem tam směřoval.

Ondřej: To já jsem chtěl být fotbalista. Začínal jsem v pěti letech v klubu s Patrikem Schickem, což je dneska jeden z nejdražších českých hráčů. Jenže potom se to začalo tříštit, protože maminka mě viděla spíš v tom uměleckém světě. A tak jsem vždycky v polovině tréninku odcházel do sboru, což už pak prostě nešlo. Měl jsem i nějaké zdravotní problémy, takže jsem s fotbalem seknul. Určitě je pro mě ale sport jeden z nejoblíbenějších koníčků. Jednou se mě ptal Karel Šíp v pořadu Rozjezdy pro hvězdy, čím budu, když mi nevyjde ten fotbalista. Řekl jsem tehdy, že budu brankář. Měl jsem to přesně nalajnovaný. (smích)

 

Kdy jste vlastně poprvé stáli před kamerou? Bylo to i tady z hlavy rodičů?

Ondřej: U mě to byly právě ty Rozjezdy pro hvězdy někdy v šesti, sedmi letech. Vystupovali jsme tam s kamarádkou Martinou Černou a jednou jsme to dokonce i vyhráli. A samozřejmě za to vděčím mamince. Ona mě už od začátku všude doprovázela, vedla mi diář. Dneska je občas nervózní, že už neví, co dělám a kdy kde budu. Maminka je obrovská podpora.

Johan: To moje první zkušenost byla až v té Ulici, to jsem byl ještě na škole. Potřeboval jsem k tomu dospět, ale pak jsem už věděl, kam směrovat. Byla to ale náhoda, bliklo mi to hlavou. Jsem z malé vesnice ve východních Čechách, a když jsem si řekl, že bych se chtěl věnovat herectví, vůbec jsem nevěděl, jak na to. Čirou náhodou jsem otevřel internet, a tam byl jako hlavní zpráva článek, že se do Ulice hledají noví herci, a že castingy jsou v Praze. Tak jsem nasedl na autobus směr Praha a jel jsem.

 

Rodiče to věděli?

Johan: Věděli. Táta se dokonce ten večer vracel z Prahy, takže mě i hodil domů. (smích) Já jsem měl vždycky od rodičů naprostou volnost, abych si našel, co mě baví, pro ně bylo důležité, aby mě to bavilo a byl jsem spokojenej.

 

Představte si, že nějaký kluk, podobně starý jako vy tenkrát, by chtěl dělat to, co vy. Co byste mu doporučili?

Johan: Mně takovou otázku nedávno jeden kluk napsal, a já jsem mu na to odepsal: Vzpomínám si, že když jsem ještě na základce posílal do místního rádia Magic svůj hlas, odpověděli mi, že to zatím na vysílání není a v podstatě ať si jdu hrát radši zpátky na pískoviště. Rád bych ti napsal v pár bodech, udělej tohle a tamto a úspěch je zaručenej. Bohužel ale nic takovýho nemám. A podle mě ani žádná ověřená cesta neexistuje. Snaž se hlavně sbírat zkušenosti. Vím, že začátky jsou těžký, ale nějaký způsob najdeš vždycky. Já jsem šel z gymplu na ekonomku a tu jsem nedodělal. Kdybych se rozhodoval teď, tak bych si hlavně nejdřív ujasnil, proč chci tu školu studovat a co chci, aby mi to přineslo. Teprve pak bych si ji začal vybírat. Zkus prostě začít. I když budeš třeba podělanej až za ušima. Ale tohle je podle mě cesta.

 

Co vy, Ondřeji?

Ondřej: Já už jsem pár takových dotazů taky dostal, a taky jim vždycky říkám, ať to zkoušejí. Je jedno jakým způsobem. Když chtějí hrát v televizi, ať se zaregistrují do agentur, chodí na castingy, ať se chopí každé příležitosti. Já jsem nikdy nedostal žádnou roli tak, že by mi někdo přímo zavolal a řekl: „Teď točíme tenhle seriál, je tady pro tebe tahle role, začínáš tehdy a tehdy.“ Vždycky to byl casting, a když to vyjde, tak druhé kolo, nebo i třetí. Několikrát se mi stalo, že už jsme byli poslední dva adepti nebo že mi dokonce řekli, že to budu dělat já a nakonec mi to zrušili. Člověk si pak říká: „Proč? Čím to je? Jak na to? Co je ten klíč?“ A tohle si říkám pořád… Mám za sebou pár zkušeností, za které jsem nesmírně vděčný, ať už jde o film, seriál, divadlo, dabing a teď hlavně moderování, ale přesto pořád chodím na castingy a zažívám ty chvíle, kdy nevíte, máte trému, stydíte se. To je všechno škola, která mě posouvá, a věřím, že přijdou v budoucnu další a další možnosti a výzvy.

 

Kdo je vaším pracovním vzorem? Kdo by byl ten dotazovaný pro vás?

Ondřej: Já nemám jeden vzor, snažím se mít širší pracovní záběr a tím pádem je samozřejmě i víc osobností, které obdivuju a vážím si jejich práce. Když bych to ale vzal třeba z hudební oblasti, tak mám moc rád muzikanta Michala Malátného, se kterým hraju v divadle, a tudíž jsem měl už i pár příležitostí s ním probrat jeho životní cestu. Dost mě zaujala, mám rád jeho přirozenost, to, že si na nic nehraje, a přitom je skvělý v tom, co dělá. Z filmového prostředí pro mě zase bylo obohacující setkání s Ondřejem Vetchým, který mě absolutně nadchnul tím, jak se umí do role ponořit a dokáže zahrát prakticky jakýkoliv charakter. Ale z herců by to byl nejen on, jen bych potřeboval dvakrát větší prostor.

Johan: Já nemám vzory, u kterých bych si řekl „chci být jako on“, ale spíš obdivuju nějakou jejich schopnost, kterou bych se chtěl od nich naučit. Beru je jako takový zdroj inspirace. Na první dobrou mě napadá třeba Oldřich Kaiser. To je podle mě génius svého řemesla.

 

Co nejvíce pilujete, v čem chcete být dobří, lepší?

Ondřej: Protože jsme každý den v rádiu, nestíhám klasicky studovat, a tak se snažím alespoň vzdělávat a obohacovat v tom, co mě baví a zajímá. Rád čtu, kombinuju beletrii s knížkama o osobním rozvoji, takže si rád přečtu třeba nějakou motivační knížku a po ní něco s příběhem, abych se ani jednoho „nepřejedl“. Snažím se zdokonalovat ve hře na kytaru a na klavír a taky by rád ještě víc zapracoval na jazycích. 

Johan: Podle mě je moderování dost obsáhlé téma, kde je neustále co pilovat. Umět líp vyprávět příběhy. Říkat věci tak, abyste si to chtěli poslechnout, aby vás to hned zaujalo. Je to vlastně hodně o psychologii a práci se sebou samým, takže v mém případě – práce, jak na kostele. Ale abych odpověděl, nejvíc piluju věci čtením knih na dané téma a pak se snažím to přetavit (mnohokrát neúspěšně) do praxe. A ještě taky sledováním lidí, které pracovně obdivuju. Zkoumám, jak to dělají, že to tak umějí!

 

Jaká je vaše profesní meta, jaký je váš kariérní směr?

Ondřej: Cílů a met mám víc. Chtěl bych se třeba zase dostat k nějakému zajímavému filmu, kde bych měl větší prostor ukázat, co ve mně je. S Johanem chceme tvořit více vlastních videí na internet a časem se třeba objevit i v nějaké velké televizní show. No a co se týče hudby, byl jsem nějaký čas součástí jednoho boybandu, který už nefunguje, nicméně jednou bych si chtěl splnit sen a natočit klip k vlastní sólové písničce. 

Johan: Meta pro mě je užívat si na sto procent to, co dělám, bavit se tím, těšit se na to a mít před sebou nějakou výzvu. Když to tak není, vím, že potřebuju něco změnit nebo si aspoň odpočinout.

 

Je něco, co byste byli ochotní pro kariéru, svůj profesní růst obětovat?

Ondřej: Myslím, že je potřeba, aby byl člověk pro své cíle ochoten udělat opravdu maximum a nevzdával to. Svoji práci jsem dělal vždycky s nadšením, a pokud mě to baví, tak pro to udělám všechno. Snažím se jít příležitostem naproti, přijímat výzvy a překonávat vlastní strach, i když s tím často dost bojuju. Ale věřím, že to stojí za to! Lidi jsou v dnešní době ochotní obětovat i zdraví, ale to je to jediné, čeho se chci v životě vyvarovat, protože bez zdraví bych stejně nemohl nic. Několikrát už jsem šel opravdu nadoraz, člověk to párkrát vydrží, ale nesmí to být často nebo pokaždé. Snažím se učit, že svět se nezboří, a i když máte pocit, že si v dnešní době nemůžete dovolit být nemocný, tak můžete.

Johan: Čas, čas, čas. Možná to nezní dostatečně důležitě. Nic ale pro mě není víc.

 

Kde se vidíte profesně za pár let?

Johan: Já doufám, že budeme skvělí moderátoři, budeme dělat velké show a všechny je zvládneme.

Ondřej: Chceš říct, že budeme dělat míň práce za víc peněz. (smích)

Johan: Tak jsem to nemyslel. Já bych prostě chtěl, abychom pilovali řemeslo. Abychom se stali fakt dobrými řemeslníky.

Ondřej: Abychom měli šance uplatnit se v tom, co chceme dělat, abychom ty šance dostávali a abychom mohli ukázat, že v nás něco opravdu je.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Lenka Žáčková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci:

BVV www.bvv.cz

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Produkce: Dita Brančíková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz