Věřím, že po přečtení rozhovoru, který jsme spolu s panem kardinálem vedli, budete se mnou zajedno. Osobnost tohoto člověka nejlépe vystihuje pojem láska. V tom pravém smyslu slova, jak ji vnímají křesťané. Proto jsem si jistá, že v našem interview ji každý sám pro sebe najde. Velice mi záleželo na tom, jak zde pana kardinála uvedu. Ale myslím, že není třeba velkého povídání a doporučování. Naším doporučujícím listem jsme my sami. Je napsán na našich srdcích a všichni jej vidí a mohou číst.

„Vaše eminence“ je oficiální titul spíše v diplomatické rovině. Jednodušší je „pane kardinále“, to je mi příjemnější a zní to civilněji.

 

Absolutně každý člověk chce být šťastný. Teď je otázkou, co k tomu štěstí vede?

Když bych to mohl říci lidově, „werichovsky“: Jestliže je člověk určen k tomu, aby miloval, tak je potřeba, aby toto své poslání naplňoval v lásce. Všichni víme, že je to těžké a že k tomu potřebujeme pomoc. Myslím na pomoc Boží. Ta nepadá obvykle rovnou „z nebe“, ale přichází třeba skrze druhého člověka… Může to být druhý věřící člověk, a hlavně duchovní rádce, zpovědník, nebo biskup. Prakticky nám v tomto napomáhá biskup, jako nejvyšší představitel diecéze, který hlásá evangelium. Křesťan, a s jeho vyznáním související křest, je cestou k tomu, aby od Boha přijal pomoc k realizaci té lásky. Je to život zdaru Ducha sv., který dostáváme. Protože: „Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, ten zůstává v Bohu, a Bůh zůstává v něm“. To cituji výrok apoštola Jana. A Bůh nám dává účast na své lásce, abychom z ní žili a abychom mohli být šťastní a dělat šťastnými druhé. Tohle je křesťanství a životní styl odpovídající zákonu, který máme v srdci.

 

Podobně smýšlejí také představitelé jiných vyznání. Jak si vlastně stojí komunikace na ekumenické úrovni?

Ekumenismus (pozn. redakce: Úsilí o spolupráci, dialog, přibližování a sjednocování křesťanských církví.) existuje více než sto let. Na všech stranách vznikala touha, abychom rozdělení církví překonali, protože to rozdělení je skandál, který ve světě budí pohoršení. Druhý vatikánský koncil v šedesátých letech minulého století vydal mezi šestnácti dokumenty jeden právě o ekumenismu. V ekumenismu jsou velmi významné skutečnosti, například to, že už sto let se křesťané společně v lednu týden modlí za to, aby „všichni byli jedno“, což je věta ze 17. kapitoly Janova evangelia. Kromě toho vedou dialog o svých náboženských názorech. Jsou zde i osobní kontakty mezi představiteli jednotlivých církví. Na rovině biskupů se tohoto dialogu účastním na půdě spirituality hnutí fokoláre a jsem jeho moderátorem.

Jak se církev dívá na manželství uzavřené mezi dvě lidmi různého vyznání?

U nás jsou taková manželství méně četná. Když to vezmeme podle statistik, tak u nás je necelých 30 % katolíků a asi 4 % členů ostatních církví. Třeba v Německu jsou tato smíšená manželství daleko četnější. Po stránce církevní je to možné. Církev v případě sňatku s nekatolíkem uděluje dispens, to je zvláštní dovolení k tomu sňatku.

„Forma modlitby není předepsaná.“

 

Jaký je potom v takovém ekumenickém manželském svazku dopad na výchovu dětí? Nežijí jejich děti v chaosu?

Při uzavírání takového sňatku s dispensí se katolická strana zavazuje, pokud je to možné, že vychová děti katolicky. Jistě to není lehké. V praxi jsou jistě obtížné situace, třeba i to, že každý z páru půjde v neděli do jiného kostela. Rodiče se musí dohodnout na společné výchově a na společném způsobu modlitby, aby nedocházelo k tomu, že dítě bude zmatené.

 

Co si myslíte o tom, že například v evangelickém náboženství věřící při modlitbě vyslovují své prosby, děkují a vyhodnocují třeba uplynulý den či událost, tedy jsou konkrétní, ale v katolickém náboženství je modlitba společná, pro všechny stejná?

Tohle není chybou, ani to není dogma. Forma modlitby není předepsaná. Je pravda, a to zažíváme na těch společných modlitebních setkáních za jednotu církví, že evangelíci a jiné církve se modlí spíše volně. Katolíci mají modlitby formulované. Mně se líbí i ty modlitby volně formulované. Otázkou je ovšem obsah takových modliteb. Modlitba by měla být především o děkování a chvále, a ne o „škemrání“ a o tom, pořád něco od pána Boha chtít.

 

Jaká je v dnešní době úloha „katechismu“, tedy ve vztahu k přípravě na manželství?

V dnešní době, kdy je znalost o věcech náboženských velmi nízká, je více než kdy jindy nutné, s přihlédnutím k rozvodovosti, která je hrozná a trpí jí děti, aby snoubenci měli na manželství dobrou přípravu. Pokud jsou rozdílného vyznání, tak tím spíše je důležité, aby tady tato příprava na manželství, kterou katechismus dává, byla důkladně vykonána.

„Svoboda musí být vždy spojená také s povinnostmi. Zapomíná se a je málo chápáno, že svoboda každého jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda toho druhého.“

 

Nemyslíte si, že je škoda, že se katoličtí kněží nežení? Mohli by přece být společnosti příkladem?

Musím konstatovat, že třeba v Německu, kde jsou nekatoličtí duchovní ženatí, není vše vyřešeno. I tady jsou veliké problémy. Protože i oni „dýchají vzduch“ této doby a jsou „postiženi jejími nemocemi“, tedy rozvody. Pak má biskup problém, co s nimi. Duchovní, který má kázat evangelium, kázat o věrnosti manželství, a sám je rozvedený? Katolická církev, přesněji řecko-katolická církev, východní církev, která si uchovala své tradice, má ženaté kněze. Celibát není dogma. V západní, latinské církvi je tradice neženatých kněží. Dnes se o tom, zda by se neměl celibát zdobrovolnit, jako tomu je právě u řecko-katolické církve, vedou diskuze. Já se ale domnívám, že celibát je velice důležitým prvkem a výrazem v dnešní katolické církvi. Základem mnoha stínů a bolestí této společnosti je obecná neschopnost a neochota k oběti. Být schopen pro druhého něco udělat. A celibát je mimo jiné znamením ochoty přijmout tuto oběť jako výraz své lásky k Bohu

 

Mohlo by to vypadat, že jste také proti svobodnému rozhodnutí duchovních…

Lidé si často střeží svoji svobodu a myslí si, že si mohou dělat, co chtějí, bez ohledu na druhého. Existuje charta lidských práv a svobod, která je v podstatě jednostranná, protože vedle ní neexistuje charta lidských povinností. Byla určitá snaha ji sestavit, ale to se nestalo. Svoboda musí být vždy spojená také s povinnostmi. Zapomíná se a je málo chápáno, že svoboda každého jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda toho druhého, nebo kde tu je nějaký třeba přirozený zákon, který jsem nedal a nemohu sám změnit, ale musím ho respektovat. Tady nemám svobodu. V mezilidských vztazích na sebe pak často ty svobody narážejí.

 

Současnou dobu prolíná také trend, že lidé žijí často sami, vyhýbají se životu v páru či v rodině, a tváří se, že jsou takto spokojeni. V důsledku to ale musí mít neblahý psychický i společenský dopad. Co o tom soudíte vy?

Tento fenomén by vyžadoval konkrétní a důležitý rozbor v té které společnosti. V zásadě je člověk určen k životu ve společenství. To říká i Starý zákon, že není dobré, aby člověk žil sám. Jinými slovy řečeno, v naší DNA je zakódováno určení ke společenství, ke vzájemné lásce. Člověk touží milovat a být milován. Nejdříve jsem hovořil o celibátu, abyste mohla mít k tomuto tématu námitky. V této souvislosti se k němu ještě vrátím. Kněz – celibátník má poslání, aby tu lásku a identitu rozvedl do široka a měl nejen malou, ale velkou rodinu, celou farnost. Celibát není jen omezení a něco negativního. Jestliže je člověk zdravý, pak hledá partnera, aby tu lásku realizoval a aby ta láska měla plody, tedy děti, pokud mu v tom nebrání nějaká překážka. Kněz se nezříká lásky – to ani nejde – ale volí rozvinutí lásky na jiné úrovni a jiným stylem…

Co myslíte, že k rozhodnutí být sám vede zdravé jedince, kteří na první pohled nemají evidentně žádnou překážku, která by jim bránila v životě v rodině?

Když si třeba někdo nese špatnou zkušenost z rodiny, tak netouží založit si vlastní rodinu. Zvláště děvčata, pokud jsou poznamenána špatným rodinným prostředím, si v sobě někdy nesou jakýsi odpor k manželství. Nebo někdo mohl být tvrdě zklamán v lásce a uzavře se. V podstatě ale určení člověka, jeho identita, je žít ve společenství ve vzájemné lásce

„Pokud se lidé rozhodnou pro křest, měli by z tohoto závazku také žít, a právě proto kněží odmítají křtít tam, kde jde jen o formalitu.“

 

Ráda bych zde ještě navázala na problematiku rodiny otázkou na křest svatý. Mnoho rodičů nechává pokřtít své děti jen proto, aby byly pokřtěné, ale křesťanským životem nežijí. Jak se k tomuto staví církev?

Toto je aktuálně hodně diskutovaná otázka. V dnešní době, kdy je společnost sekularizovaná (pozn. redakce: Sekularizace znamená zesvětštění, tj. obecně žít jen podle zásad, které si dává člověk sám.), bývají někteří jedinci pokřtěni z tradice a chtějí, aby byly pokřtěny také jejich děti. Nechápou křest v původním slova smyslu. Křest je účast na Kristově životě. Je to naštípení člověka, vsazení člověka do společenství s Kristem. Pokud někdo přijme křest, dostává skrze tuto svátost účast na životě Krista zmrtvýchvstalého a přijímá závazek žít z tohoto života a z učení Kristova. Někteří lidé to ovšem berou jen jako formalitu, bez závazku, a to je pohrdání darem Božím, který přijali.

 

Může se stát, že duchovní odmítne pokřtít dítě i křesťanskému páru?

Pokud se lidé rozhodnou pro křest, měli by z tohoto závazku také žít, a právě proto kněží odmítají křtít tam, kde jde jen o formalitu. Křesťan má povinnost přijmout křest, ale musí mít k tomu dispozice, být ochoten z toho křtu žít. Na vesnici, kde jsem vyrůstal, byli všichni pokřtěni a chodili do kostela, a bylo zřejmé, že pokud dají své dítě pokřtít, že se křest rozvine v praxi. V dnešní sekularizované společnosti musí křest brát každý na vlastní zodpovědnost. Proto se žádá a zkoumá, jestli ten, kdo chce dát pokřtít své dítě, je zodpovědný, ochotný a schopný předat mu víru a dovést k životu z víry. Pouhý zápis v matrice není potvrzením toho, že daný jedinec vede křesťanský život.

 

Jaký je váš názor na to, jak se mísí nejen náboženství, ale také kultury různých zemí? Hovořím především o rozšíření islámu.

My jsme spolu hovořili o ekumenismu, což jsou kontakty mezi křesťany různých vyznání. Pak je třeba hovořit o dialogu mezi velkými náboženstvími. Mezi křesťany, židy, islámem, hinduisty, buddhisty atd., a to je věc druhá. Pak je další dialog, a to je dialog se světem, s lidmi, kteří mají jinou duchovní a náboženskou formaci, a i těm je církev otevřená. K vaší konkrétní otázce chci říci, že při dnešním propojení světa se poměrně zblízka setkávají různé kultury a ty se prolínají. Otevírají se otázky setkání různých kultur, ať už jde o severní Afriku, islám v Evropě, arabský svět a jiné. Také islám je náboženství spojené s určitou kulturou. Kultura islámu má jinou historii než kultura křesťanství, která je tady dva tisíce let a pro Evropu byla základní, rozvinula se například i v oblasti umění. Podobně také islám, ale ten se vyvíjel, řekl bych, staticky. Nevyvíjel se tak rychle, jako křesťanství v Evropě, a proto je mezi těmito dvěma kulturami velká časová distance ve stylu života.

„Co u Vídně v 17. století islamisté nedokázali vojenskými zbraněmi, to dokážou touto imigrací s duchovními „zbraněmi“.

 

Veřejnost mnohé rozdíly jen těžko akceptuje. Zvláště, pokud je islám šířen v převážně křesťanské zemi, nemyslíte?

Tyto kultury na sebe určitým způsobem narážejí, protože jde o úplně odlišné styly života. Když zmíním islám, kde žena má postavení, jaké má, vzpomenu si na nedávno v médiích uveřejněnou reportáž o tom, jak se ženy tajně vzdělávají, riskují své životy, aby mohly chodit do školy. A v případě, že se toto odhalí, jsou trestány. Jestliže je toto znak islámské kultury a náboženství tak, jak oni to chápou, pak je to pro mnohé ženy velmi těžké být věrná své víře A mnoho žen to opravdu hrdinsky zachovává.

 

Vnímáte jako varovný signál fakt, že tyto rozdílné náboženské kultury jsou uměle slučovány? Pro příklad vezměme třeba alarmující počet muslimských přistěhovalců ve Francii, jejich vliv na politiku a na náboženství.

Především bych k islámu chtěl říci, že neztotožňuji islám s terorismem. Terorismus je určitá deformace islámu a zneužití k politickým účelům způsobem, jaký je naprosto nepřijatelný. Když muslimové přicházejí do Evropy, jsou konfrontováni se sekularizací západní evropské společnosti. Vnímají nás jako zpohanštělý prostor a často přicházejí s „misí“, aby sem přinesli duchovní prohloubení, vztah k Bohu, k duchovním principům. Chtějí se pokusit tu pohanskou Evropu obrátit. To je mnohdy součást motivace k tomu, aby sem přicházeli. K tomuto přílivu islámu často říkám, že to, co u Vídně v 17. století nedokázali vojenskými zbraněmi, to dokážou touto imigrací s duchovními „zbraněmi“a pokojným příchodem sem, protože se zdá, že Západ převálcovávají svou populací, která žije jinak.

 

Jak se tomu může Evropa bránit?

Muslimové představují pro evropskou společnost určitou výzvu k návratu k duchovním kořenům. Ostatně i prezident Masaryk říkal, že společnost se udržuje a rozvíjí těmi idejemi, ze kterých vznikla. Jestliže bychom aplikovali tuto Masarykovu větu v Evropě, tak to přesně znamená: Žijte z těch křesťanských kořenů, ze kterých jste vyrostli. Pokud ne, je tu nebezpečí zániku vaší staré kultury.

„Za druhé světové války, kdy jsem byl školákem, jsme se museli učit německy. Po válce tento jazyk mnozí odhodili jako „nacistický“.

 

Jaké literatuře věnuje aktuálně svoji pozornost?

V poslední době se setkávám s literaturou, která se dotýká vývoje společnosti. Mohu zde uvést knihu God Is Back: How the Global Revival of Faith Is Changing the World amerických autorů Johna Micklethwaita a Adriana Wooldridge, kteří hovoří o obnově zájmu o křesťanství a o víru. Nebo knihu německého žurnalisty Petera Hahneho Konec legrace. O této problematice hodně píše i P. Mgr. Marek „Orko“ Vácha, Ph.D, přednosta Ústavu lékařské etiky na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy, např. v knize Tančící skály. V ní se zabývá tématem stvoření člověka. Dříve se tvrzení o tom, že Bůh stvořil svět, jaksi odmítala. Dnes se k tomu i na vědecké rovině vrací. I věda připouští Stvořitele, protože logika říká, že něco může vzniknout zase jen z něčeho, že vznik musí mít dostatečný důvod. Jestliže se velkým třeskem začal rozvíjet tento náš vesmír, co bylo před tím? Co dalo podnět tomu velkému třesku? Takže přijetí Stvořitele se otevírá i na vědeckých rovinách.

 

Jak se u vás vyvíjelo studium cizích jazyků? Který byl ten první a který měl pro vás ten největší význam?

Za druhé světové války, kdy jsem byl školákem, jsme se museli učit německy. Po válce tento jazyk mnozí odhodili jako „nacistický“. Pro mě to ale byl základní jazyk, který jsem zvláště v době komunismu používal hlavně proto, že u nás nebyla dostupná teologická literatura. Ve východním Německu, tedy v tom socialistickém, měli katolické nakladatelství, z něho jsem čerpal. Moje knihovna je ze dvou třetin německá. Učil jsem se francouzštinu, v níž rozvíjím praxi hlavně četbou, případně pobytem ve francouzsky hovořících zemích. Díky hnutí fokoláre jsem si našel cestu k italštině. Zde mi pomohla latina, kterou jsem měl na gymnáziu. Aktuálně nejvíce používám italštinu. Angličtinu jsem se učil jen málo, protože jsem ji za komunismu považoval spíše za jazyk techniky. Nechával jsem si ji na důchod s představou, že na měsíc odjedu do anglofonního prostředí, ale to se mi zatím nepodařilo.

 

Jak velký zájem o studium teologie vnímáte? Sledujete tyto statistiky? Případně jak často se setkáváte se studenty teologie?

Statistiky neznám, ale i u nás na katolické teologické fakultě studuje v posledních letech velká řada laiků, i žen. Na ostatních teologických fakultách je to dávno velmi běžné. A studenti s tímto vzděláním nacházejí uplatnění. Někteří studují tento obor pouze pro rozšíření svého obzoru. Jako arcibiskup jsem měl povinnost se setkávat zvláště se studenty teologie, kteří se tím studiem připravovali na poslání kněze.

 

Když si chcete zajít na mši, do jakého kostela nejraději chodíte?

Každý kněz a samozřejmě biskup má povinnost každý den sloužit mši. Takže já ji samozřejmě absolvuji soukromě, nebo chodívám ke karmelitkám naproti domu, kde bydlím.

 

Neláká vás navštívit i jiné kostely, vidět, jak se kde slouží mše?

Když jsem byl ve funkci, tak mě to samozřejmě lákalo, ale moje přítomnost v kostele by se neskryla. Když by kardinál někam přišel, tak by to budilo rozruch a mohlo by to být kněžími chápáno jako kontrola, a to by nebylo dobré. O tomto jsem mohl mít informace z jiných zdrojů.

 

Považujete za úskalí fakt, že nemůžete neoficiálně přijít na mnoho míst?

Za úskalí ani ne, spíše za jakési omezení.

 

Může se ministrantem stát i děvče, nebo je to výsada patřící pouze chlapcům? (pozn. redakce: Ministrant je laický služebník, který pomáhá kněžím během bohoslužby.) 

Dříve to dělali jen chlapci. Později také děvčata. Dnes jsou ženy lektorkami a čtou v kostelech, aktivně se účastní bohoslužeb. Není to jen mužská výsada.

Správně bych vás měla oslovovat „Vaše eminence“. Jaký je váš názor na to, jak by vás lidé měli oslovovat? A jak to nejvíce vyhovuje vám osobně?

„Vaše eminence“ je oficiální titul spíše v diplomatické rovině. Jednodušší je „pane kardinále“, to je mi příjemnější a zní to civilněji.

 

Jaká předloha předcházela vzniku vašeho erbu?

Erb si každý biskup sestavuje podle své tradice, historie a osobních souvislostí. Můj erb vznikl také na základě zkušeností z hnutí fokoláre, mám heslo „Aby všichni byli jedno“, což je základní orientace hnutí fokoláre. A pak Nejsvětější Trojice. Jednota a společenství, to jsou symboly na mém erbu.

 

Nutno podotknout, že k mému údivu jste technicky velmi pokrokový kardinál, který pečlivě spravuje své webové stránky a pružně zachází s internetem. Obdivuji, že držíte krok s moderními způsoby komunikace, například v této elektronické podobě!

Slovo „pokrokový“ má někdy i trochu pejorativní význam. Nepopírám to, co jste řekla, ale spíše bych podotkl, že v tomto svém postoji vycházím z evangelia, kde Kristus nabádal apoštoly, aby dávali dobrý pozor na znamení časů. Znamením tohoto našeho času jsou média. Žijeme v mediálním věku, a pokud tedy beru tato slova Kristova vážně, nemohu se vyhnout tomu, abych používal média. Kdyby svatý Pavel, který je největším evangelizátorem prvních křesťanských dob, žil v době dnešní, jistě by používal Facebook, nebo Twitter, či jiné věci. (smích) Přesto osobně více upřednostňuji a pěstuji přímé, osobní kontakty s lidmi.

 

Jste také sportovním fanouškem? Fandíte například našim hokejistům na mistrovství světa?

Ano, zajímal jsem se vždycky hlavně o hokej a hokejistům fandím.

 

S dovolením zde ocituji reakci jednoho mého kamaráda (sportovce) na mé sdělení, že jsem se s vámi osobně setkala:

 „Já sám bych asi ani neměl zájem se s ním setkat, měl bych z toho asi špatný pocit. Jelikož vidět takového člověka mě nutí zamyslet se nad tím, proč nejsem jako on, a v jeho případě si říkám, že takový nejsem jen proto, že mě to táhne ke špatnostem. To byl jeden z důvodů, proč jsem si vybral sportovní školu… Tam tě nic nenutí přemýšlet. Já si myslím, že pokud chce člověk neustále poznávat, musí se smířit s tím, že by některé věci na cestě poznání raději zapomněl. U mě je to tak trochu víra… když o tom vím, velice mě tíží to, jak jsem se rozhodl a nechci to měnit. Ovšem hlodá to ve mně strašně moc.“

Obávám se, pane kardinále, že není zdaleka jediný, kdo zažívá tyto, v mnoha případech nevyřčené vnitřní pocity a postoje. Myslím si, že je odvážné o tom vůbec mluvit a že je to současně krok k tomu, něco s tím dělat.

A proto se na vás obracím s prosbou: Můžete, prosím, na toto reagovat ze svého úhlu pohledu?

V našem rozhovoru jsem se už v některých odpovědích k tomu vyslovil. Vnitřní, intelektuální a duchovní růst člověka, jeho rozvoj, spočívá v nalézání a naplňování vlastní identity, to znamená nalézt smysl svého života, jeho určení a naplnění…A když mám ten dar, že vidím, co bych měl dělat, a já odmítám hlas svědomí ve svém nitru, který mě orientuje a radí, je to nebezpečné… Tím odmítáním klesám pod určitou lidskou úroveň… Přeji tomu sportovci, aby našel sílu a odvahu nejen ke sportovním výkonům.

„Základem mé povahy je velké dědictví po rodičích a je důležité toto dědictví aktivně rozvíjet.“

 

Před naším odchodem vás náš fotograf Robert Vano požádal o požehnání. Chodí za vámi pro požehnání třeba i sportovci nebo manažeři sportovních týmů?

Nedá se odpovědět takto obecně, ale stává se nezřídka, že různí lidé přicházejí s prosbou o požehnání… Cítí totiž mnohdy, že potřebují „pomoc shůry“.

 

Zažil jste někdy, že vás někdo konkrétní překvapil tím, že o vaše požehnání měl vůbec zájem?

Já už jsem na to zvyklý…

 

Vždy jsem velmi ráda naslouchala vašim slovům a jejich váhu posiluje bez pochyby i posazení hlasu, jeho vlídnost. Bezpochyby souvisí také s trpělivostí, kterou oplýváte. Máte ji danou, nebo jste se jí musel učit, pracovat na ní?

Základem mé povahy je velké dědictví po rodičích a je důležité toto dědictví aktivně rozvíjet.

 

Mají lidé z široké veřejnosti vůbec šanci si s vámi sjednat schůzku, pohovořit třeba o osobních problémech?

Lidé využívali příležitosti setkat se se mnou po bohoslužbách, když jsem dělával jakousi besedu s návštěvníky bohoslužeb. Po ní často přicházeli někteří i soukromě… Nebo se lidé hlásí přes můj malý sekretariát na arcibiskupství. Rád vyhovím, pokud jsem v republice a pokud je čas.

 

Z osobní zkušenosti vím, že vás mají v oblibě i lidé nekatolického vyznání nebo lidé zcela bez vyznání. Ovšem není tomu tak u všech duchovních. Jaký to pro vás má v životě osobní význam?

Posláním každého křesťana, zvláště kněze a biskupa, daným Ježíšovou velekněžskou modlitbou v 17. kapitole Janova evangelia, je otevřenost pro druhé, vzájemná láska. A pro mne je to naplňování mého biskupského hesla.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Miloslav Kardinál Vlk: www.kardinal.cz

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano

Asistent: Tomáš Durňák

Fotografie byly zhotoveny v areálu pražského arcibiskupství

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

Na fotografii: Robert Vano, Michaela Lejsková, Miloslav kardinál Vlk a Tomáš Durňák

 

Miloslav kardinál Vlk – životopis

Miloslav Vlk se narodil 17. května 1932 v jihočeské Líšnici (okres Písek). Po maturitě v roce 1952 mu nebylo dovoleno studovat. Pracoval tedy jako dělník v továrně Motor Union v Českých Budějovicích. Vojenskou základní službu absolvoval v letech 1953-55 ve Dvorech u Karlových Varů. Po absolvování vojenské služby byl v době částečného politického uvolnění přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor archivnictví. Studia zakončil promocí v roce 1960. Poté pracoval jako archivář v Okresním archívu v Třeboni, v Jindřichově Hradci, Okresním a Městském archívu v Českých Budějovicích, kde se později stal ředitelem. V této době publikoval řadu odborných článků v různých časopisech.

V roce 1964 se mu podařilo zahájit studium na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. Na kněze byl vysvěcen 23. června 1968 v Českých Budějovicích. Vzápětí jej tehdejší českobudějovický biskup Josef Hlouch, který se po osmnácti letech směl vrátit do diecéze, jmenoval svým sekretářem. Jeho vliv a pastorační působení však vadilo tehdejším politickým autoritám, proto byl v roce 1971 přeložen do malých farností, nejdříve na Šumavu – Lažiště a Záblatí (roku 1971). Po šestnácti měsících v roce 1972 se za trest stěhuje do Rožmitálu pod Třemšínem, kde působí sedm let. Zde mu byl v roce 1978 odňat tzv. „státní souhlas“ k veřejnému výkonu kněžské služby.

Byl proto nucen hledat si „civilní“ zaměstnání. Jako jiní potrestaní kněží přijal práci umývače výkladních skříní u pražského podniku Úklid a později si ze zdravotních důvodů našel práci archiváře ve Státní bance československé. Deset let žil v Praze, jako kněz tajně pracoval v malých skupinách věřících.

Dne 1. ledna 1989 mu byl vrácen „státní souhlas“ a stal se farářem na Klatovsku – v Žihobcích a Bukovníku, později v Čachrově, Javorné, Železné Rudě, Běšinách a Stráži na Šumavě. 14. února 1990 byl jmenován českobudějovickým biskupem (biskupské svěcení 31. března 1990), 27. března 1991 pražským arcibiskupem a českým primasem, nástupcem kardinála Františka Tomáška. Od roku 1991 do roku 2000 byl předsedou biskupské konference, nejprve ČSFR, později České biskupské konference.

Dne 26. listopadu 1994 jej papež Jan Pavel II. jmenoval kardinálem. V letech 1993 – 2001 byl předsedou Rady evropských biskupských konferencí (CCEE). Od roku 1994 je členem Papežské rady pro sdělovací prostředky a Kongregace pro východní církve. V dubnu 2005 se účastnil konkláve ve Vatikánu, kdy sbor kardinálů zvolil nového papeže Benedikta XVI.

V květnu roku 2007 dosáhl kardinál Vlk 75 let věku a v souladu s církevním právem nabídl do rukou papeže Benedikta XVI. svou rezignaci. Papež mu prodloužil výkon funkce pražského arcibiskupa na další dva roky.

Kardinál Miloslav Vlk je nositelem řady ocenění. V roce 1999 obdržel vysoké státní vyznamenání Spolkové republiky Německo „Velký kříž za zásluhy“ (Grosses Verdienstkreuz). Roku 2002 mu prezident Václav Havel propůjčil řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. V roce 2001 obdržel čestnou medaili Tomáše Garrigua Masaryka od Masarykova demokratického hnutí a mezinárodní cenu města Görlitz – „Brückepreis“ . V roce 2006 obdržel ocenění organizace Ackermann Gemeinde, která pracuje pro uzdravení paměti Čechů a Němců, na jejich vzájemném smíření a spolupráci. Kardinál Vlk je nositelem řady dalších ocenění a uznání mnoha dalších institucí.

Kardinálu Vlkovi byla udělena také řada čestných doktorátů. V letcech 1992 – 93 mu byly uděleny 3 čestné doktoráty: na Illinois Benedictine College a na University of St. Thomas v USA a čestný doktorát teologie na univerzitě v bavorském Pasově. V roce 2001 obdržel čestný doktorát Papežské teologické akademie v polském Krakově a v roce 2002 čestný doktorát Opolské univerzity rovněž v Polsku.

Obdržel čestné občanství měst Rožmitál pod Třemšínem (1992), Cedar Rapids/USA (1992), Baltimore/USA (1992), Třeboň (1996) a Klodzko/PL (5.10.1996), Roudnice nad Labem (1997) a Mníšek pod Brdy (1998).

Zdroj: oficiální stránky kardinála Vlka www.kardinal.cz

Osm let stál v čele Hradní stráže, elitní jednotky našich ozbrojených sil. Podařilo se mu zajistit její kompletní přezbrojení, modernizaci vozového parku, obnovení historických tradic spojených se zakladateli Hradní stráže (pražskými sokoly a čs. legionáři). Stál u zrodu stálé expozice Hradní stráže ve věži Mihulka a mnoha kulturních a společenských akcí, často spojených s charitativními aktivitami. Jednotka se pod jeho vedením důstojně zhostila úkolů spojených se státním pohřbem prezidenta Václava Havla. V září roku 2015 umělecká skupina Ztohoven pronikla na střechu Pražského hradu a vyvěsila tam červené trenýrky. Plukovník Radim Studený byl spolu s několika dalšími pracovníky Hradu odvolán. Odešel ze služebního poměru a jako projektový manažer začíná znovu od začátku.

Co stálo za vaším rozhodnutím spojit svůj život s armádou?

Mám rád, když věci mají řád a smysl. A také jsem měl vzor ve svém starším bratrovi, který se dal „na vojnu“ pár let přede mnou. V naší rodině široko daleko žádný voják nebyl a rodiče nám to hodně rozmlouvali. Ani jeden jsme si nedali říct. Vystudoval jsem strojní průmyslovku a pokračoval jsem vlastně v podobném oboru i dál. Přihlásil jsem se na dnes známou Univerzitu obrany v Brně, obor automobilní a tankový.

Jak vás škola na vaši profesní cestu připravila?

Už před nástupem na vojenskou školu jsem hodně sportoval – hrál jsem fotbal a ragby, takže s fyzičkou jsem žádné problémy neměl a jako každého kluka mě bavil motorismus. Představoval jsem si, že se jednou budu starat o vojenskou techniku a vůbec mě nenapadlo, že skončím na Hradě. Škola mě samozřejmě nepřipravila na konkrétní místo, které jsem potom zastával, ale v oblasti všeobecného rozhledu jsem byl připraven dobře. Velmi dobrý základ jsem měl i v tom, jak zastávat velitelské povinnosti. Samozřejmě s tím, jak jsem postupoval ve své kariéře, každá nová funkce byla spojena s dalším studiem či kurzem.

Voják asi musí počítat s tím, že bude žít tam, kde ho armáda potřebuje. Jak obtížné bylo pro vás stěhování do Prahy?

Praha byla až konečnou stanicí. Narodil jsem se a vyrůstal v Ostravě, vysokou školu jsem studoval v Brně. Po škole jsem nastoupil do tankové poddůstojnické školy v Hrdlech u Terezína jako učitel, teprve poté jsem byl převelen do Prahy. Rodinu jsem měl v Litoměřicích, takže jsem potom dvacet let dojížděl do Prahy. Jestli se mi po Ostravě nestýská? Trochu ano, ale oba rodiče již zemřeli, takže už tam jezdím jen za vzdálenými příbuznými a na hřbitov, nebo na srazy spolužáků. Moc často to nebývá.

Jakými funkcemi jste prošel, než jste se stal velitelem Hradní stráže?

Bylo to postupné, od učitele v tankové poddůstojnické škole, učitele vojenské autoškoly k náčelníkovi učební skupiny, což byl vedoucí autoškoly. Poté jsem se stal zástupcem velitele výcvikového praporu, pak zástupcem velitele brigády a na tři roky zástupcem posádkového velitelství. Na základě výběru personalistů AČR a náčelníka vojenské kanceláře přišla nabídka na funkci velitele Hradní stráže. Je to velmi prestižní funkce a já jsem ji rád přijal, jako osobní výzvu.

Co myslíte, proč zrovna vy?

Konečný výběr prováděl náčelník vojenské kanceláře prezidenta republiky. Snad proto, že úkoly služby ať při výcviku, při reorganizacích, při povodních, které před nás byly postaveny, byly včas a spolehlivě plněny. Měl jsem potřebné vzdělání, praxi, zkušenosti z velitelských míst s odpovídajícími výsledky. Neměl jsem ale splněnou podmínku výsluhy v hodnosti, proto mi byla hodnost plukovníka nejprve jen propůjčena, jmenován jsem byl až po roce při slavnostním ceremoniálu ve Vojenském historickém ústavu.

Kolik času jste měl na to, abyste se mohl na svou novou funkci připravit?

Zhruba tři čtvrtě roku. Odchod mého předchůdce byl plánovaný, takže jsem se mohl na novou práci připravit. S povely a ceremoniály jsem problémy neměl. Měl jsem řadu zkušeností ze své předchozí funkce, a možná i proto jsem dostal přednost před jinými kandidáty. Do měsíce po nástupu jsem musel být dokonale připraven. Moje „premiéra“ proběhla v Brně u příležitosti setkání prezidentů středoevropských zemí. Nic jsme nepokazili a vše vyšlo, jak mělo.

Dařilo se vám něco lépe, než jste čekal?

Věřil jsem v poctivé a slušné lidi a v to, že s nimi najdu společnou řeč. A to se také povedlo. Přišel jsem mezi vojáky, kteří u Hradní stráže dlouho sloužili, a přestože jsem byl nový, mladý a navíc z konkurenční jednotky, brzy jsme si porozuměli.

Zaskočilo vás něco, s čím jste nepočítal?

Hned v prvním roce jsem se stal terčem nevybíravého anonyma, který o mně psal velmi hanlivé dopisy na adresy nejvyšších ústavních činitelů. Celou záležitost ukončilo až vyšetřování Vojenské policie. Bylo to pro mě velmi těžké období, které jsem ustál i díky tomu, že jsem byl zvyklý sportovat. Sportovec vyhrává nebo prohrává, ale nevzdává se. Pomohla mi důvěra kolegů i mé rodiny, protože se mě snažil likvidovat nejen profesně, ale i osobně. Byla to velmi negativní zkušenost, ale i takové člověka svým způsobem posunují dál.

Když jste v roce 2007 nastupoval, měla za sebou Hradní stráž několik afér s drogami, šikanou, korupcí. Bylo vašim úkolem změnit její obraz v očích veřejnosti?

To je velmi složité. V kolektivu, který má 610 vojáků a dalších 43 občanských zaměstnanců, nemůžete dát „ruku do ohně“ za všechny. Hradní stráž je výběrovou jednotkou, ale i její vojáci jsou jen lidé, i když v uniformách, a občas někdo selže. Každý velitel si přeje, aby jeho vojáci byli tou nejlepší jednotkou, a usiluje o dobrý mediální obraz. Je to jeho každodenní práce. Myslím, že se nám to po malých krůčcích dařilo. Výrazným způsobem jsme začali připomínat naše historické tradice spojené s čs. legionáři, pořádali jsme přehlídková vystoupení, adventní koncerty, a tím jsme zvyšovali vlastní sounáležitost s jednotkou a Hradem a sebevědomí vojáků při jejich každodenním pracovním nasazení.

Měl jste někdy trému, když jste zajišťoval čestnou přehlídku před nejvýznamnějšími světovými státníky?

Respekt a pokoru, to jsem měl vždycky. Tréma, to je otázka toho, jak jste vycvičen a jak si věříte. Snažil jsem se o tom moc nepřemýšlet a brát to jako svůj pracovní úkol. Vítal jsem státníky na hradním nádvoří a následně jsem se s nimi setkal i při dalších pietních akcích nebo státních večeřích. Potěšilo mě, když mi prezident Obama při odjezdu z Hradu přišel podat ruku a podobně milé gesto udělali i mnozí jiní. Upřímně mě vždy potěšilo, když naši práci ocenil náš prezident. Zvenku to možná vypadá jednoduše a nekomplikovaně, akty jsou vždy téměř stejné, a přece je každý jiný. Přemýšlíte nad tím, zdali je každý voják dostatečně připraven, zdali státník neudělá něco nečekaného. Mým úkolem bylo velet celé jednotce a vše zvládnout na nejvyšší a reprezentativní úrovni. Současně jsem si musel být jistý, že bezpečnosti je zajištěna dle potřeb a požadavků.

Vaše jednotka se s velkou důstojností a noblesou spolupodílela na zabezpečení státního pohřbu Václava Havla. Co bylo pro vás osobně nejobtížnější? Může voják ve vaší funkci projevovat osobní pocity, třeba smutek?

Cítili jsme silné osobní emoce. Řada mých kolegů sloužila pod prezidentem Havlem delší dobu než já. Velmi jsme si ho vážili. Cítili jsme to tak, jako by odcházel někdo z našich velmi blízkých. Nebylo třeba nikoho k ničemu přemlouvat, pobízet. Vojáci nehleděli na svůj volný čas. Všichni se hlásili do služby a chtěli být součástí smutečního průvodu. Tahle smutná událost nás ve svém smutku hodně stmelila. Technicky jsme řešili součinnost s Vojenským historickým ústavem a Národním hřebčínem v Kladrubech při zajištění smuteční lafety a další stovky drobných věcí. Zkušenosti z přehlídkového vystoupení s ukázkou kočáru T. G. M., taženého šestispřežím, jsme využili při přípravě a následně i při smutečním průvodu. Koňské spřežení i se smuteční lafetou s čestnou stráží vojáků Hradní stráže bylo tou nejdůstojnější poslední cestou našeho prezidenta.

Je práce velitele spíš kancelářského druhu, nebo je to práce s mužstvem?

Nejsem moc administrativní typ, ale některé písemnosti bylo třeba každodenně zpracovávat. S vojáky jsem byl v kontaktu při organizaci, provádění nebo vyhodnocování stráží, výcviku nebo reprezentačních akcích. Pro vojáky jsem se štábem zejména organizoval řízení strážní služby a reprezentačních akcí a vše, co bylo s těmito úkoly spojené, včetně komplexního materiálního zabezpečení. Snažil jsem se o pravidelná setkání s nimi a jejich přímými veliteli, abych vyslechl připomínky a snažil se konstruktivně řešit jejich skutečné potřeby. Nikdy nevyhovíte všem a ne vše se dá změnit, ale zpětná vazba je podle mne velmi důležitá a řada dobrých věcí se nakonec podařila.

Stál jste někdy ve strážní budce?

Nestál, nebylo by to vzhledem k hodnosti a funkci vhodné. Při různých vojenských akcích, při čekání na přílet státníků, také stojíte s jednotkou – někdy půl hodiny, někdy dvě a pak plníte další úkoly. Je to v něčem podobné, ale není to spojené s celodenním výkonem. Vojáky „kluky“ jsem vždy obdivoval, že vše zvládnou. Povinností velitele není stát na stráži, ale zajistit, aby byli vojáci vycvičeni, vybaveni, vystrojeni, aby o ně bylo dobře postaráno a byli perfektně připraveni zvládnout veškeré úkoly.

Co se vám ve vaší funkci povedlo, co považujete za svůj úspěch?

Kompletně jsme přezbrojili Hradní stráž, zbraně už byly zastaralé a nespolehlivé. Byl to jeden z velkých úkolů, který jsme dotáhli do konce. Zásadním způsobem jsme zmodernizovali vozový park. Podařilo se opravit střechy na Martinickém paláci, částečně rekonstruovat kasárna na Uršulinkách. Vybudovali jsme Muzeum Hradní stráže, upravili a zmodernizovali webové stránky, realizovali koncerty pro veřejnost v kostele sv. Jana Nepomuckého či v chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha, často s charitativní náplní. Uskutečnily se desítky přehlídkových vystoupení. Posledním velkým úkolem byla reorganizace Hradní stráže vzhledem k novelizaci služebního zákona, který začal platit od července roku 2015. Myslím, že se mohu ohlédnout s pocitem, že se Hradní stráži a jejím lidem povedlo mnoho dobrého a prospěšného.

Kromě ceremoniálních je hlavním úkolem HS vnější ostraha a ochrana hradních objektů, což se v září 2015 nepovedlo. Nad Hradem zavlály červené trenýrky. Mnoho lidí to vnímalo jako recesi, ale bylo to narušení bezpečnosti a nepovolené vniknutí do hradních prostor. Byla to chyba systému?

Pokud si někdo dovolí tímto způsobem pošpinit Pražský hrad, sídlo králů a nyní prezidenta republiky, je to podle mne problém celé společnosti, nikoliv jen bezpečnostního systému. Hrad je sídlem prezidenta republiky, nejvyššího představitele naší země, a nikdo nemá právo naši zemi ponižovat a zesměšňovat. Ta skupina ublížila nám všem, ale i sama sobě. Toto by si nikdo za První republiky nedovolil, všichni by ho odsoudili. Vojáci si své povinnosti ve stráži splnili. Po tomto incidentu se systém ostrahy zdokonalil a neustále zdokonaluje. Byla to perfektně připravená skupina, která využila několika faktorů, např. rozsáhlé stavební činnosti na Pražském hradě, střídání před bránou Gigantů s kumulací návštěvníků. Mezi turisty a řemeslníky nešlo narušitele vizuálně lehce odhalit. Stoprocentně se dá zabezpečit (zastřežit) jen místo, které je uzavřené. Hrad je ale největší veřejně přístupnou turistickou atrakcí v ČR. Zde se dá jen snížit riziko narušení. Z jejich strany to možná byla recese, na té naší se několika lidem změnil život.

Byl jste odvolán. Odcházel jste s hořkostí, zdálo se vám to nespravedlivé?

Vnímal jsem svoji všeobecnou zodpovědnost, i když určitý stín nespravedlnosti jsem pociťoval také, a nebyl jsem sám. Moji vojáci si své povinnosti splnili. Mrzelo mě, že vše, čeho jsem dosáhl, a nebylo toho za těch osm let málo, bylo jedním okamžikem, který jsem nemohl ovlivnit, jakoby spláchnuto do kanálu. Byl jsem napadán víc, než ti, kteří na Hrad protiprávně vnikli, a v podstatě nebyli potrestáni.

Jaké zkušenosti z vaší funkce vám pomáhají na vaší nové pracovní pozici?

Pracuji pro firmu Excalibur trade spol s.r.o. patřící do společnosti CSG na pozici projektového manažera. Starám se o obchodní záležitosti u této firmy. Přináším si velké zkušenosti v oblasti řízení lidí i organizace a řadu zkušeností v oblasti ostrahy a bezpečnosti. Osobně se cítím jako na novém startu – učím se za pochodu. Mám „skluz“ 28 let. Bude ještě chvíli trvat, než se vše dostane na požadovanou úroveň. Je to pro mne opět velká výzva, můj život je opět velmi intenzivní. Na rozdíl od vojenského života, kde je vše striktně dané, postup jasný a pokyny přesné, mám teď větší svobodu a možnost si najít svou další cestu.

Co pro vás znamenala uniforma?

Mám ji samozřejmě schovanou, i když ji nyní nenosím. Když jsem se v ní prošel po Pražském hradě, byl jsem na Hradní stráž a její historii a současnost hrdý. Uvědomoval jsem si výjimečnost této služby a sounáležitost s Pražským hradem a dějinami České republiky. Vždy jsem se s úctou skláněl nad tím, co dokázali naši předkové, koho reprezentujeme, a vždy jsem cítil chuť a povinnost předat to dalším generacím. Jednoduše řečeno uniforma pro mě znamenala hrdost a lásku k české zemi. A jestli se mi po něčem stýská, pak po kamarádech a spolupracovnících, s nimiž jsem řadu let sloužil a odváděl svou práci, jak nejlépe jsem dovedl.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Le Palais Art Hotel Prague www.lepalaishotel.eu

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Stojí v čele jedné z největších brněnských městských částí – Brno-Bystrc. Před svou rolí starosty však prošel několika pracovními pozicemi. Živil se nejen jako právník, jak napovídá jeho titul před jménem, ale vyzkoušel si i manuální práce. Jak hodnotí svůj politický život? A jaké úspěchy si za svou kariéru již připsal?

 

Kdy vás napadlo dát se na politickou dráhu? Co bylo tím impulsem vrhnout se do komunální politiky?

Na politickou dráhu, přesněji na komunální politiku, jsem se vydal před pěti lety.

 

Jaké povolání jste vykonával předtím?

Těsně před nástupem do funkce starosty jsem pracoval jako právník a ještě dříve jsem pracoval manuálně.

 

Překvapilo vás něco poté, co jste byl zvolený? Čekal jste například, že něco bude fungovat jinak?

Překvapila mě omezená kompetence a nesamostatnost městské části ve vztahu k městu Brnu. Čekal jsem například, že při čerpání dotačních titulů budeme jednat přímo s poskytovateli dotací, vše ale musí projednat ještě Rada města Brna.

 

Jaké musí mít podle vás dobrý starosta vlastnosti?

Poctivost, pracovitost, vytrvalost, kreativnost, komunikativnost.

 

A jaké by naopak mít neměl?

Stejné vlastnosti v obráceném gardu.

 

Šéfujete jedné z největších částí Brna. Je to podle vás obtížnější než být starostou menší městské části?

Samozřejmě že je to obtížnější – i vzhledem ke specifiku Brněnské přehrady v našem katastru. Rozsah problematiky a požadavků, ať už občanů či právnických osob, je opravdu velmi široký.

 

Má Bystrc nějaká specifika oproti jiným městským částem? V čem je třeba lepší a v čem má naopak nedostatky?

Bystrc má určitě specifické postavení. Je patrně nejzelenější částí Brna, značnou plochu pokrývají lesy a součástí je i přehrada, kde Brno provozuje vlastní lodní flotilu. Tím říkám i to, že v oblasti sportovní i klidnější formy rekreace je na špici, naopak vzhledem k vzdálenosti do centra je trochu problematické dopravní spojení. Klady ovšem jednoznačně převažují.

 

Sbíráte podněty od občanů? Setkáváte se s nimi?

Setkání s občany považuji za samozřejmou součást mé práce a zároveň za základní předpoklad práce starosty. Je to pro mě velice podnětné, osobní kontakt je důležitý. Dozvím se tak potřeby občanů a mohu zároveň ihned zareagovat – zpětná vazba je nutnost.

 

Jak komunikujete se starosty ostatních městských částí a s vedením města?

S kolegy starosty vycházím dobře. Probíráme některé záležitosti společně, a pokud jsem potřeboval zvýšit váhu požadavku naší městské části Bystrc na vedení Brna, dostalo se mi od kolegů podpory. Vedení města na rozumné argumenty slyší, i když to někdy vyžaduje úsilí. Na druhou stranu ovšem chápu, že v Brně nejsme jediná městská část, která má své potřeby.

 

Co považujete za svůj zatím největší úspěch v roli starosty?

Do voleb jsem šel mimo jiné se slibem vystavět novou mateřskou školu. Tato oblast byla dlouhodobě zanedbávána, 200 neumístěných dětí je hrozné číslo. Nejen že výstavba nové a velké mateřské školy již začala a bude příští rok dokončena, ale nad rámec toho se podaří v „mém“ volebním období také postavit nad rámec volebního programu přístavbu základní školy pro 160 studentů. Vzhledem k tomu, že od roku 1989 dodnes, což je 27 let, byla v celé městské části postavena pouze jedna nová veřejná dvoutřídní mateřská škola pro 50 dětí, považuji za úspěch zajistit a prosadit během čtyř let výstavbu dvou nových školních budov pro 300 dětí. Probíhá též velmi náročná masivní revitalizace bytových jader u nám svěřených bytů. Podařilo se uvést do života společensko-kulturní celobystrckou akci Dobrý den v Bystrci. Takové setkání občanů zde prostě scházelo. Zlepšujeme komunikaci s občany, podporujeme více spolky i seniory. To vše bez vytvoření jakéhokoliv dalšího administrativního místa na našem úřadě.

 

Máte i nějaký neúspěch?

Zatím jsem uspěl se vším, s čím jsem do funkce starosty šel.

 

V Brně slaví v poslední době velký úspěch nové strany. Jak se díváte na tento trend?

Chápu touhu občanů po změně. Nicméně pokud budeme pragmatičtí, na komunální úrovni by se nemělo rozhodovat na základě nereálných slibů aktivistů anebo hnutí-nehnutí, ale podle zkušeností s danou stranou na komunální úrovni, nebo podle osobností, které občané znají. U aktivistů v Brně je vidět spíše recese, neschopnost a neplnění předvolebních slibů. U nejmenované nové strany se iracionálně volí podle tváře šéfa hnutí, který patrně neví, že existuje Bystrc nebo jiná obec v ČR a není schopen ovlivnit kvalitu kandidátů. Jsou zde jistě noví lidé, a to schopní i méně schopní. Záleží na náhodě, která z variant vyjde.

 

Podívejme se i na celostátní politiku, konkrétně na aktuální problematiku migrační vlny. Jak ji vnímáte?

Co se týká migrační politiky, dlouhodobě se dá říci, že jako jeden z prvních se vyjadřuji proti. Náš stát má v prvé řadě povinnost sloužit vlastním občanům a zabezpečit jejich potřeby – má být suverénním státem. Naštěstí migranti, jdoucí většinou pouze za lepší životní úrovní bohatších států s vysokou úrovní finančních podpor, se nám vyhýbají. Nicméně stará zkušenost říká, že hráze se mají stavět dříve, než přijdou povodně.

 

Co máte v plánu poté, co skončí vaše funkční období?

Po skončení funkčního období záleží nejen na mně, ale i na spokojenosti občanů s mým vedením obce. Zatím bych rád pokračoval a kandidoval i na vyšší úrovni.

 

Jak trávíte volný čas?

Volný čas mám rád. Trávím ho s rodinou a kamarády. Svou zálibou v jízdě na motorce spojuji i sport s cestováním.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Tino Kratochvil

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Dita Brančíková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz