Václav Žižka – asistent stavitele tratí dostihového závodiště Pardubice

Velkou událostí bude na přelomu prázdnin Mistrovství České republiky ve všestrannosti. Do Pardubic se poprvé sjedou v jeden čas a na jedno místo jezdci ve všech kategoriích – od dětí až po seniory, jednotlivci i družstva. Stavitelé tratí si musí poradit se sedmi variantami kurzů a vybudovat na 150 překážek. Pravou rukou stavitele Marcina Konarskiho, s nímž jsme rozhovor nabídli nedávno, je jeho asistent Václav Žižka. A právě s ním jsme si povídali o přípravě překážek i o technické náročnosti jednotlivých tratí.

Dostihové závodiště Pardubice

foto: Dostihové závodiště Pardubice

 

Dnešním trendem jsou hlavně skoky bezpečné, korektní pro koně. Trať se pak stěžuje technikou jízdy. Například ve dvou hvězdách (stupeň obtížnosti – pozn. red.) je připraven seskok, po kterém po čtyřech cvalových skocích následuje překážka posunutá o 30, možná 40 stupňů. Bude záležet na jezdci, jak toho koně na překážku navede, aby ji přesně na středu skočil a pokračoval dál.

 

Mluvili jsme o tom, že se zvyšuje bezpečnost překážek. Čím a jak?

Tím, že překážky stavíme oblé. Snažíme se, aby překážky kopírovaly tvar klády, protože kůň takový oblouček skáče nejlépe a nejbezpečněji. Marcin Konarski mě učí stavět ty skoky právě takhle. Cílem je, aby překážky byly korektní, aby lákaly koně je překonat. Nesmí to být překážka, která koně vyděsí. A budu zase tlumočit pana Konarskiho – překážka má působit mohutně a musí v koni vyvolávat pocit, že tu překážku chce překonat. Nesmí to být překážka, která koně překvapí. Kůň má v krosu dvě, maximálně tři vteřiny, aby se s tou překážkou seznámil. Jezdec si trať projde několikrát, takže tu trať zná, ale kůň ji poprvé vidí, až když cválá v krosu. Opravdu pak má ty dvě – tři vteřiny na to, aby se rozhodl, odkud si to odskočí.

Dostihové závodiště Pardubice

foto: Dostihové závodiště Pardubice

 

Ale je to hodně i o technice jezdce…

Samozřejmě. Jezdec musí koně přivést správně a správně ho „řídit“.

 

Kolik původních skoků na pardubickém závodišti využijete, a naopak kolik jich nově budujete?

Snažíme se využít co nejvíc z těch původních překážek. Na některých se ale samozřejmě podepsal zub času, takže je musíme zrenovovat, anebo úplně znovu postavit. Například jsme úplně zrenovovali vlčí jámu, nebo třeba vodu. Jiné překážky jsme museli zrušit úplně a nahradit je překážkami novými. Takových jsou přibližně tři čtvrtiny.

Dostihové závodiště Pardubice

foto: Dostihové závodiště Pardubice

 

Připravujete trať pro dvě soutěže poníků, pro stupně Z, ZL, L, jedna a dvě hvězdy… Které pasáže z jednotlivých tratí považujete za nejzajímavější?

Pro poníky se nesnažíme dělat nějakou příliš náročnou trať. Jsou to děti, takže je to o tom, aby pokud možno všechny děti tu trať překonaly, aby byla bezpečná a poníci ji s chutí skákali. Zajímavé budou asi kombinace dvou domečků, kde je máme postavené do mírného obloučku na nějakých šest cvalových skoků.

V soutěži L bude třeba atraktivní už zmiňovaná vlčí jáma, kde je zajímavá a technicky náročná kombinace.  Ze dvou hvězd možná upozorním na zajímavou kombinaci v prostoru u startu Velké pardubické. Určitě lákavá bude také military voda ve dvou i v jedné hvězdě, kde se skáče přes překážku umístěnou ve vodě. Bude se skákat přímo do vody, přes překážku ve vodě, a vyskakovat z vody přes další překážku. Bude tu spousta takových zajímavých pasáží. Naopak ale budou i takové pasáže, kde koně můžou v klidu cválat a maličko si vydechnout. A potom zase přijde další technická pasáž. Pan Konarski vymyslel tři nebo čtyři místa, která jsou technicky hodně náročné. A pak hned následují příjemné překážky, aby kůň zase dostal chuť cválat a skákat.

Dostihové závodiště Pardubice

foto: Dostihové závodiště Pardubice

 

Marcin Konarski přiznal, že si trať vždy představuje z pohledu jezdce, ze sedla…

Je to tak, všechno si v hlavě přehrává. Pro mě byla velká zkušenost být u toho od začátku. Když do Pardubic přijel, měl už samozřejmě nějaký plán v hlavě. Pak jsme vzali kolečko, od startu jsme šli po dráze, on si upřesňoval, kudy tu trať povede, jaké tam dá překážky, občas nějakou o kousek posunul nebo pootočil… Být u zrodu těchto tratí byla pro mě velká škola.

 

Vymyslet trať není jen o tom namalovat ji na papír, ale hlavně vyrobit překážky a postavit je. Jaká řemesla vlastně musíte ovládat?

Řemesel hodně. A taky je potřeba šikovné ruce a přemýšlet u toho. A protože některé skoky potřebují stabilní konstrukce, je zapotřebí šikovný svářeč. Pak už je to tesařina, truhlařina – takže práce s motorovou pilou, hoblíkem, maflem… Mnoho mobilních skoků vyrábí zaměstnanci závodiště, bez nich by to šlo jen těžko.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a foto: Dostihový spolek Pardubice

Petr Sláma – sommelier

Zásadní zlom v kariéře zaznamenal díky seznámení s majitelem společnosti Merlot d´Or, Zlatkem Míčkou, který mu nabídl místo sommeliera v prestižní vinotéce Passage. Zprvu to bral spíše jako odrazový můstek pro svůj další rozvoj, nakonec ale zůstal. Dnes v této vinotéce, která má největší portfolio francouzských vín u nás, pracuje jako head sommelier a event manager. „Víno mě obohacuje, dává mi smysl, patří do mého života,“ říká Petr Sláma.

Petr Sláma, foto: Tino Kratochvil

foto: Tino Kratochvil

Ovlivnila vás ve výběru povolání rodina, nebo to bylo pouze vaše rozhodnutí?

Karlovy Vary, kde jsem se narodil, jsou baštou číšníků. Byli jimi i můj děda i táta. Od malička jsem vyrůstal „v hospodě“ – v Interhotelu Central, kde táta pracoval. Jako malý jsem tam jezdíval na vysavači a pletl se všem pod nohama. Po vystudování gymnázia byla moje další cesta jasná. Vrátil jsem se k tátovi „do učení“, chtěl jsem si vyzkoušet, co jsem od něj znal.

Co všechno vás naučil?

Získal jsem od něj všechny potřebné základy a mnoho navíc. Učil mě umět odhadnout podle hodinek či bot zákazníka, co si asi objedná k pití, učil mě perfektně servírovat. Byl pedant a jeho vedení byla dobrá škola. Co umím, umím díky němu. Táta byl vinárník a já se jím stal také.

Jaké byly vaše začátky?

Do Karlových Varů přijíždějí zahraniční klienti z celého světa. Musel jsem se naučit plnit jejich požadavky. Především se s nimi domluvit, což znamenalo z každé řeči alespoň trošku. Ale hlavně znát vína, namíchat koktejl, uvařit správnou kávu, aby byli spokojení a vraceli se k nám. Po čase jsem šel dál, do hotelu Embassy. Jeho restaurace byla známa vynikající nabídkou prvotřídních vín i vyhlášenou kuchyní. Tady pro mě nastal další dril. Učil jsem se, jak vína otevírat, jak je servírovat. Když hosty zajímaly odrůdy, bylo třeba jim kvalifikovaně odpovědět. Začal jsem studovat v knihách, jezdit na kurzy, definitivně jsem se rozhodl, že se budu věnovat vínu. V roce 2000 jsem přišel do Prahy.

Sommelierů tenkrát asi moc nebylo…

Bylo nás pár. Seznámil jsem se s panem Míčkou, který mi nabídl místo, a od té doby jsem tady. Dnes už je sommelierů daleko více, učí se od nás starších v různých kurzech, předáváme jim své zkušenosti. Téměř každá restaurace má dnes svého sommeliera, ale jen v těch nejlepších podnicích, jako je třeba ten náš, se může opravdu specializovat jen na víno a věnovat se mu. Někde je to tak, že zároveň pracuje i jako číšník, roznáší jídla, nebo také uklízí.

Vy předáváte mladým své zkušenosti, kdo pomohl ve vašich začátcích ve vinotéce vám?

Hodně jsem studoval z knih, teorii jsem se učil sám, v praxi si mě „vzal do parády“ pan Míčka, sám skvělý sommelier. Začal pořádat degustace, kde jsem si mohl všechno prohlédnout, ochutnat, zapsat. To byly neocenitelné zkušenosti. Díval jsem se, jak se to dělá, okukoval jsem jeho styl a snažil se ho napodobit. Díky němu jsem mohl mnohokrát vycestovat do Francie a poznat místa, odkud vína v naší vinotéce pocházejí.

Petr Sláma, foto: Tino Kratochvil

foto: Tino Kratochvil

Jaké máte vzpomínky ze své první cesty na francouzské vinice?

Při studijních výjezdech jsem musel předegustovat třeba 400 vín za týden. První, druhý rok jsem vůbec nevěděl, o co jde, všechno mi splývalo, neměl jsem z čeho čerpat a úplně jsem se v těch vínech ztrácel. Ale pak se mi to v hlavě poskládalo, seřadilo, začal jsem rozpoznávat a najednou jsem věděl, že to půjde. Takhle je to u začínajících vždycky, ta fáze postupného poznávání je důležitá, nedá se vynechat. Všechno potřebuje svůj čas.

Proč jsou výjezdy za vínem do zahraničí tak důležité?

Vidět lahev a nevidět krajinu, to je jen polovina celkového dojmu. Ale v konkrétním místě se vám všechno spojí dohromady. Cítíte půdu, vůni krajiny, regionu a to je komplexní dojem, který se vám navždy zapíše do paměti. Dodnes při svých výjezdech získávám další a další podněty, nacházím stále nová vína, která překvapí, což je nádherný bonus, ale když chuť nesplní vaše očekávání, dostaví se i zklamání.

Petr Sláma, foto: Tino Kratochvil

foto: Tino Kratochvil

Dnes sám pořádáte degustace ve vaší vinotéce…

Jsou vyhlášené, vyhledávané především poučenými klienty. Musím se na ně velmi pečlivě připravovat. Nejen že hosté ochutnají skvělá vína, ale musí dostat i perfektní a podrobné informace o všem, co je zajímá. Čím více informací, tím jsou spokojenější. Jak vypadá krajina, historie jednotlivých vinařství, jaké je složení vína, proč má takovou chuť a takovou barvu, vůni… Jako sommelier se musím vyznat i v gastronomii, mít přehled o doutnících, čokoládě…

Francouzská vína jsou symbolem tradic, trvalou zárukou nejvyšší kvality, hodnot, na které se sází už po staletí. Je vůbec možné u nich ještě přijít s něčím novým?

Jsou věci, které jsou opravdu dané. Nezmění se historie, odrůdy, rozlohy vinic, pozemek nejde přenést jinam. Ale s vínem se pracuje úplně jinými technologiemi než dříve, mění se způsoby prodeje, uskladnění – to všechno má významný vliv na chuť vína. Nejvýznamnější vinařství udávají směr vývoje, takový „módní trend“. A protože francouzská vína mají staleté tradice, jsou proti ostatním významně vpředu. Je pravda, že ne na každé francouzské vinici je vše ideální. Ale jsou tam špičkové regiony, a s těmi my spolupracujeme.

Poznáte při degustaci, že víno pochází z Francie?

Docela určitě. Má určitou eleganci a noblesu, při ochutnání je to definovatelné. Když má nějaký region hodně sluníčka, víno je plné, mocné na první ochutnání, ale chybí mu takový dozvuk. Kdežto francouzská vína mají plnost, ale zároveň také další eleganci, něco víc do sebe. Pro mě jsou francouzská vína jedničkou, ale rád se napiju i jiných vín, abych je dokázal odlišit, udělat si přehled.

V Passage pracujete na pozici head sommelier a event manager. Co ty pojmy znamenají, co si pod nimi představit?

V naší vinotéce je sommelierů několik, takže jeden je „ten hlavní“ – to jsem já. Mým úkolem je udávat směr, vybírat, které víno je v dobrém rozpoložení a navrhnout jeho nabídku a prodej. Myšlenka, filozofie prodeje, to je na mně. A protože tu máme nádherný střešní apartmán s terasou, z níž je jedinečná vyhlídka na Pražský hrad a kde se pořádají degustace a různé soukromé akce, jsem i event manager. Tedy ten, kdo zajistí „na klíč“ uspořádání akce: jídlo, pití, program, kalkulaci. Jsem zárukou pro zákazníky, že všechno proběhne v naprostém pořádku.

Petr Sláma, foto: Tino Kratochvil

foto: Tino Kratochvil

Mají sommelieři své soutěže a pokud ano, zúčastňujete se jich?

Soutěže zaštiťuje Světová organizace sommelierů. Tenkrát, před patnácti lety, na světové soutěže téměř nikdo od nás nejezdil, postupně jsme se začali dotahovat. V domácích soutěžích o francouzských vínech, např. v soutěži o Burgundský hrozen, jsem několikrát uspěl. V současné době je u nás asi nejprestižnější Bohemia Trophée, zaměřená na česká vína. Ale jsou i další, je to taková liga, kde se sčítají body, a na konci ročníku se vyhlašuje vítěz. Zúčastňují se ti mladší, kteří soutěže objíždějí, já spíše sleduju, kdo jde dopředu, kdo umí prodávat vína…

Je potřeba se před takovou soutěží speciálně připravit, nebo stačí znalosti a zkušenosti z praxe?

To určitě nestačí, je třeba se speciálně připravovat, „šprtat“ jako ve škole. Součástí soutěže je test s padesáti otázkami – musíte znát názvy, regiony, další součástí je degustace a praktické znalosti – přelévání vína, tzv. dekantování, servírování vín apod. Jednoduché to rozhodně není.

Jaké chyby nejčastěji dělají začínající sommelieři, na co je především upozorňujete?

Záleží na tom, jak vážně svou práci berou, jestli mají opravdový zájem, nebo chtějí jen tak proplouvat, a to já velmi rychle poznám. Pokud mají pocit, že už všechno umějí, nechtějí dál studovat, opovrhují teorií, nemohou se posunout kupředu. Snažím se v nich probudit vztah k vínu, lásku a nadšení, bez toho nikdo nemůže být dobrým sommelierem. Je to hlavně trénink, umět probudit schopnost uchovávat v sobě chutě, pamatovat si je. A pak ta teorie: proč mi to chutná či nechutná.

Petr Sláma, foto: Tino Kratochvil

foto: Tino Kratochvil

Uspěl jste i v soutěži sekání sektů, sabrage…

Je to tradiční soutěž na Moravě, ale tak docela mi nevyhovuje. Jsem stará škola, potřebuji dělat věci s noblesou. Což sekání hrdla sektů šavlí určitě je – je to elegance, historie, to se mi líbí. Ale když se pak dělají s vínem „blbosti“ – seká se rukou, nohou, botou, což je podle mě znevažování práce vinařů a nemám to rád. Hostům zde v Passage na požádání nebo jako slavnostní entrée sabrage dělávám.

Jaká bývá atmosféra při degustacích starých ročníků vín, které tu pořádáte? Neklepou se vám třeba ruce, když otevíráte velmi cenné lahve?

Takové degustace jsou určené především poučeným klientům, nezkušený člověk drahá archivní vína neocení. Mou největší zodpovědností je, aby víno bylo v pořádku. Za jeho kvalitu samozřejmě nemohu, ale pocitově to může narušit degustaci, kterou připravuju. To očekávání mám v sobě – otevírání je adrenalin – jak se to otevře, jaká bude chuť. Je to adrenalin i pro přítomné hosty, velké očekávání. Chtějí vědět, vidět a cítit, jak víno stárne, zda je opravdu jemné, sametové, vyzrálé. Špatné otevření lze napravit, víno s vadou se musí vylít…

Jaké nejstarší ročníky vín mohou hosté v Passage ochutnat?

Máme tu francouzská vína od ročníku 1906. Jsou velmi vzácná, protože už je obtížné taková vína sehnat. Hledá se, kde jsou k mání. Nacházejí se v různých pozůstalostech, sklepích, a pokud o ně majitelé nemají zájem, nabízejí se v aukcích, nebo je vykupují specializovaní obchodníci, kteří nám je prodávají. Musejí to ale být prověření obchodníci, kterým lze důvěřovat. To je ale obchodní záležitost, které se věnuje pan majitel, my musíme vědět, co s vínem dál, jak se o ně starat.

Petr Sláma, foto: Tino Kratochvil

foto: Tino Kratochvil

Významnou událostí firmy Merlot d´Or je Audience Grand Cru Classé Bordeaux, degustace Velkých vín z Bordeaux. Jak se vy sám na ní podílíte?

Tahle velmi prestižní akce probíhá každoročně na Pražském hradě, příprava i organizace je pro nás náročná. Obsluhujeme jako sommelieři ve Španělském sále a jsme při degustacích, kde se ročník hodnotí. Je to báječná možnost získávání zkušeností, protože jsou tam všechna vína z ročníku vedle sebe. Můžete si je krásně seřadit: které je lepší, které hůře postavené… Ve svém věku už si vybírám jen takové „bonbonky“, už nezvládnu degustovat všechno. Umím si udělat obrázek po deseti degustacích, dříve, s menšími zkušenostmi, to muselo být i padesát vín.

Co je na vaší práci nejobtížnější?

Nevím, co bych odpověděl. Moje práce je pro mě koníčkem, kterému rád věnuji hodně času. Pořád musím studovat, i když je to pro mě čím dál obtížnější a musím se někdy i nutit. Dnes už se mohu ale spoléhat i na svou intuici. Jak bych ustrnul, dál už by to nešlo. Vína se vyvíjejí, proto se musím vyvíjet i já.

Kdy si nejraději otevřete lahev vína?

Večer, když se doma všichni sejdeme. Děti jsou malé, ale rodinných posezení se zúčastňují také. Postupně je chceme učit, jak se s vínem zachází, chtěl bych, aby věděli, co jedí, co pijí a proč to tak je. To je základ, který jim můžeme předat. Jestli jsem také sběratel? Tu a tam si víno koupím a schovám, ale jen decentně, nikoliv ve velkém, nejsem obchodník. Mám schované ročníky vín, kdy se narodily mé děti, jednou, možná, při jejich významném životním jubileu, je otevřeme. A když budou zlobit, vypiju je sám…

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Tino Kratochvil

Vytvořeno ve spolupráci s Merlot d’Or www.merlot.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Janine Alexander – producentka, zakladatelka společnosti Flink Life

Pracuje jako producentka, dříve stylistka, vizážistka. Stála u zrodu několika velmi úspěšných reklamních kampaní, produkovala videa, krátké filmy, spolupracuje s mezinárodními týmy v oblasti videoklipů či dokumentů. Procestovala celý svět, inspiraci hledá u světových designerů, vědců, umělců. Cílem projektu Flink Life, jehož je zakladatelkou, je ukázat nejnovější trendy a možnosti bydlení, moderní životní styl 21. století. Jednoduchost, účelnost, multifunkčnost, veškeré pohodlí a žádné kompromisy – i toho lze dosáhnout na prostoru 37 m², když víte, jak na to. V malém bytě, plném šikovných vychytávek, nechybí nic, co člověk ke spokojenému životu potřebuje.

Janine Alexander

foto: Jiří Šubrt

Jak váš nápad vznikl?

Koupila jsem si velký byt, měla v něm plno věcí a náklady na placení hypotéky, rekonstrukci apod. začaly přesahovat mé možnosti. Byla jsem zvyklá na starožitný styl, sošky, knížky, různé doplňky. A pak jsem si uvědomila, že tyhle věci nepotřebuju. Že je to tíha, zodpovědnost, která mě svazuje, že místo toho, abych si užívala, cestovala, musím vydělávat na úhradu všemožných poplatků a jsem vlastně „otrokem“ svého bytu. Když jsem si tohle srovnala v hlavě, byla to pro mne očista.

Rozhodla jste se vyřešit to hned, nebo to chvíli trvalo?

Bylo to postupné. Musela jsem k tomu duševně dospět. Potlačit touhu něco mít, vlastnit, dávat na odiv. K čemu je mi obrovská kuchyň, vždyť v ní netrávím celý den. K čemu čtyři pokoje, když si přeju volnost, svobodu, možnost cestovat a užívat si života. Došlo mi, že nejlepší pro mne bude malý, moderní, jednoduchý byt. A když jsem to vyřešila sama v sobě, napadlo mě, že v podobné situaci je i mnoho dalších lidí, že bych svůj nápad mohla „poslat dál“.

Čím jste se při zařizování bytu inspirovala?

Hodně jsem cestovala, nahlédla do cizích kultur, blízký mi byl např. buddhistický postoj k životu: jednoduchost, vztah k přírodě, vnitřní smíření sama se sebou. To člověka obohacuje víc než okázalé bohatství. Začala jsem se zajímat o zařízení do malých bytů. Bylo to složité a časově náročné vyhledávání různých výrobců. Chtěla jsem oslovit ty, kteří mají co říci k modernímu bydlení, ty nejlepší. Podařilo se mi najít šikovného architekta a studio, které dokáže vyrobit multifunkční nábytek speciálně pro malý prostor, což je nejdůležitější.

Janine Alexander

foto: Jiří Šubrt

Co je cílem vašeho projektu?

 Myslím, že mnoho lidí, především těch mladých, půjde podobnou cestou. Budou si chtít zjednodušit život a při zařizování svých bytů budou tápat stejně jako já, prostřednictvím různých videí hledat dobré nápady třeba z Japonska, Paříže, Kanady, budou si chtít pořídit moderní vychytávky světových trendů. Vymyslela jsem projekt Flink Life – slovo flink u nás evokuje svobodu, volnost, „flákání“, life – to je život. Obrátila jsem se na výrobce z celého světa, aby mi poskytli své skvělé nápady do malého bytu, a já je lidem ukážu.

Jak to chcete udělat?

Založila jsem webové stránky s prokliky na jednotlivé výrobce, s týmem profesionálních odborníků pracuji na videu, fotografiích, které umisťuju na YouTube, na Instagram, tak, aby všichni měli možnost podívat se, najít si, co by se jim mohlo hodit. Samozřejmostí jsou i rozhovory do časopisů a různých médií s tématem moderního, účelného a zároveň krásného bydlení. Svůj byt hodlám nabízet tvůrcům k využití pro natáčení filmů nebo uměleckých fotografií. Je velmi fotogenický: jednoduchý, čistý. Díky tomu se projekt o „malém bydlení“ bude šířit dál, myslím, že to téma je čím dál aktuálnější a má budoucnost.

Jaká je vaše profese, vzdělání?

Vystudovala jsem mezinárodní vztahy na vysoké škole, ale už při studiu jsem se začala věnovat stylingu, makeupu při fotografování, dostala jsem se i ke krátkým videím. Zaujalo mě to. Byl to nejprve zajímavý koníček, nakonec ale cesta, po které jsem se vydala. Můj přítel je Australan, pracuje jako developer. V Austrálii je to s byty jiné. Prodávají se už zařízené nejen nábytkem, ale i spotřebiči. Vyberete si ten, který se vám líbí, přinesete si osobní věci a bydlíte. Myslím, že se podobný trend dostane brzy i k nám, třeba se stanu jedním z jeho průkopníků. Mé projekty mě v životě posunují stále dál, nezříkám se žádných nabídek. Teď jsem na mateřské, rozhlížím se, možností je víc. Spolupracuji s mnoha celebritami a své kontakty využívám i pro své nápady.

Janine Alexander

foto: Jiří Šubrt

Je to projekt pro mladé?

Nejen pro ně, ale především pro ně. Je to možnost, jak začít „samostatný život“. Mladí cestují, přijímají nové informace, jsou přístupní novým možnostem a trendům. Ale dnes je i mnoho seniorů, kteří žijí moderním způsobem a dokážou se nadchnout pro nové věci. Je to v hlavě. Ochraňovat hrnečky, uchovávat v hromadách věci, které málokdy nebo spíš vůbec nevezmete do ruky, nebo se oprostit od stereotypů a zkusit žít jinak.

Čím se stal Flink Life pro vás?

Je to takový můj pokus, duševní očista, transformace mého myšlení. Díky Flink Life jsem si zařídila byt, ukazuju lidem, co se jim nabízí, jak mohou žít v 21. století. Jaké jsou trendy v bydlení, ale i v kosmetice, obuvi, módních doplňcích apod. Díky proklikům na webu se mohou podrobněji seznámit s tím, co je zaujalo. Lépe se zorientují v nabídkách, které jsou tu pohromadě a nemusí je složitě hledat. Možná se projekt rozšíří a stane se jednou mým byznysem, uvidíme. Zatím je koníčkem, takovým mým „dítětem“. Pokud budou zájemci chtít třeba pomoct se zařízením bytu, s radostí se toho ujmu.

Janine Alexander

foto: Jiří Šubrt

Co vás tedy živí?

Mou parketou je především propagace. Baví mě a chtěla bych se jí věnovat i nadále. K tomu samozřejmě patří produkce fotografií a videí ze společenských akcí. Jsem workoholik, zajímá mě spousta věcí, život je různorodý a já ho tak chci žít. Hodně věcí jsem odložila kvůli miminku, ale těšila jsem se na ně a užívám si to. Rozmýšlím, jestli se víc „vrhnu“ na fotky, videa či byt, ale ať se rozhodnu pro cokoliv z toho, bude to pod značkou Flink Life. První produkční akcí mé značky byl propagační večer Galavečer pro Slunce.

Janine Alexander

foto: Jiří Šubrt

Pojďme k vašemu bytu, už je úplně hotový?

Nespěchám. Každou chvíli narazím na něco skvělého, co „musím“ představit druhým. Věnovala jsem rok tomu, abych vyhledala to nejzajímavější, co si reálně můžete do ČR objednat – jen o tom vědět. Procestovala jsem svět a našla plno úžasných věcí, o kterých běžně ani netušíme, že existují. Hodně jsem se věnovala vnitřku bytu, teď budu svůj zájem soustředit na terasu. Ta je u malého bytu hodně důležitá, protože celou plochu provzdušňuje, odlehčuje, dodává zeleň i do 6. patra bytového domu. A dají se na ní dělat zázraky – grilovat, odpočívat v síti, setkávat se s přáteli, vytvořit hrací koutek malému dítěti…

Janine Alexander

foto: Jiří Šubrt

Jaké zvláštnosti ve vašem bytě najdeme?

Miluju víceúčelové moderní věci, v malém bytě jsou nezastupitelné. Například drumbeny – sada tří bubnů, které mohou být sedátky, stolečky, ale i hudebními nástroji. Otočné zrcadlo, které má z druhé strany poličky, jídelní stůl, zasunutý do barového pultu, který je zároveň i špajzkou a pracovní plochou, skleněné dveře s leptaným obrazem, který tvoří výzdobu bytu, ale i drobnosti: designové vypínače, zásuvky. Právě jednám s výrobcem designového krytu na topení – místo nevzhledného radiátoru můžete mít skleněný obraz, nasvícený led světlem.

Janine Alexander

foto: Jiří Šubrt

Požadavky mladých na bydlení jsou určitě odlišné od starší generace…

Mladí lidé jsou velmi aktivní, pracovně vytížení a potřebují si doma odpočinout. Důležitá je proto pro ně postel. Každý velkou kvalitní postel ocení, v malém bytě to musí být chytře vymyšlené. Murphyho postel ve zdi je ideální skvělé řešení. Dá se velmi rychle vyklopit, její součástí jsou zdravotní matrace, zrcadlo i osvětlení. Mladí hodně investují do zábavy, řeší ozvučení, osvětlení, domácí kina, potřebují mnoho zásuvek. Tyhle věci mohou být zároveň praktické i výtvarné. I ten nejmenší detail musí být perfektní, o atmosféře bytu rozhoduje každá maličkost. A kde mám třeba žehlicí prkno? V závěsné skříňce, která je zároveň zrcadlem a uvnitř skrývá i další poličky jako úložný prostor. Mám i „výsuvnou kancelář“ s pracovním stolem, počítačem a šanony na písemnosti. A to je vlastně pointa celého Flink Life: když si vše dobře rozmyslíte a poskládáte, můžete pohodlně a bez kompromisů žít s málem.

Máte tu ještě další „vychytávky“?

Mnoho. Velkou televizi na otočném rameni, takže může být u stěny, ale i v prostoru, pokud se chcete dívat od stolu nebo z postele. Skříně, které vedou až ke stropu, mají výklopná ramena, takže i z horních pater si menší člověk pohodlně sundá oblečení a zase ho zasune zpět. Na zdi mi visí hodiny s okýnky na fotografie, které se dají vyměňovat a nahrazují různé stojánky. Chytrá světla, která se regulují ručním ovládačem, osvětlovací rámečky na okrajích televize vytvářejí světelné obrazy a dodávají bytu večer příjemnou atmosféru. Pomocí efektních výsuvných panelů mohu část místnosti bez problému oddělit a vytvořit dva samostatné prostory.

Janine Alexander

foto: Jiří Šubrt

Zmiňovala jste i drobné doplňky…

Z Mnichova jsem přivezla velmi zajímavou karafu na vodu. Uvnitř jsou drahé kameny, které vodu čistí. Dnes každá návštěva chce vodu. Nalijete ji z kohoutku? To nemá styl. Podávat ji z takové karafy, to je obřad. Zaujaly mě i boty, které jsem si dovezla z Paříže, kde jsem se seznámila s jejich autorkou, Kanaďankou Tanyou Heath. Jsou kvalitně zpracované a mají nápadité výměnné podpatky, které z jedněch bot udělají mnoho různých variací: do práce, do společnosti. Totéž designové kabelky: výměnou ucha, vnitřní výplně a ozdob získáte kabelku na několik způsobů, barevně ji přizpůsobíte dalším doplňkům. Díky projektu se seznamuji s mnoha vědci, umělci, a mnohdy naše setkání přeroste i do osobního přátelství. Velkým benefitem projektu Flink Life je, že propojil mnoho lidí, kteří se nadchli pro inovaci v životním lifestylu.

Směřují vaše zahraniční cesty právě k seznamování se světovými trendy?

Nejen to. Mě cestování ohromně baví, jezdívám vždy na delší dobu, abych mohla žít mezi místními obyvateli, poznala jejich kulturu, zvyky, životní styl, mentalitu. Před lety jsem půjčila jedné fotografce šaty, které jsem si dovezla z ciziny a ona mě na oplátku vyfotografovala. Fotky měly velký úspěch, takže jsem se stala fotomodelkou, a posléze mě začala využívat jako vizážistku a stylistku. A to byl začátek mé profesní cesty.

Janine Alexander

foto: Jiří Šubrt

Kterých svých dosavadních úspěchů si nejvíc vážíte?

Jako fotomodelka jsem se stala tváří hotelu Savoy v Karlových Varech, splnil se mi sen být modelkou v Elle. Rok a půl trvala práce na charitativním projektu První republika a moje fotografie Dáma s psíkem byla zařazena do stálé sbírky Národního muzea fotografie. Jako producentka jsem se podílela na virálních videích Lež versus pravda, která mají několik milionů zhlédnutí. Tři měsíce jsem pracovala, abych produkčně zajistila Galavečer pro Slunce, který vznikl na zadání firmy Reviderm,kam jsem angažovala modelky z celého světa. Byla to obrovská událost, program natáčela i Fashion TV. Radost mám i z první reklamy pro firmu Comeflex, našeho partnera, která byla natočena v mém bytě. Všechno, co dělám, dělám s plným nasazením, jak nejlépe dovedu.

Máte vůbec volný čas?

V poslední době ho věnuji malbě. Zatím pro své kamarády a známé, snažím se sladit obrazy s interiéry jejich bytů, je to další směr, kterým se mohu vydat. Jsme dál než generace před námi, tak proč si život neulehčit. A na tom je založen projekt Flink Life. Přicházejí různé příležitosti, zkušenosti a já je „chytám za pačesy“. V současné době je pro mě ale jedničkou můj syn a můj byt. Ráda bych vás tedy pozvala na naše webové stránky www.flinklife.cz, kde si každý může prohlédnout výsledek a najít pro sebe inspiraci.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Jiří Šubrt

Vytvořeno ve spolupráci:

Comeflex Office www.comeflexoffice.cz

Indoor studio Praha www.indoor.cz

Siko  kuchyně www.siko.cz

Sapeli – dveře zárubně www.sapeli.cz

Roon www.dotykove-vypinace.cz

XXXLutz  www.xxxlutz.cz

Reviderm www.reviderm.cz

Vita Juwel www.vodavita.cz

Tanya Heath shoes www.tanyaheath.com

Pearlsmile www.pearlsmile.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Petr Lipový – konzultant v oblasti vína, zakladatel online magazínu vineval

Víno je živý organizmus a stále se vyvíjí. Po otevření se potřebuje nadechnout, aby mohlo projevit své vlastnosti. A taky potřebuje správnou teplotu a vhodnou sklenici. Petr Lipový lidem ukazuje, jak k vínu přistupovat. Pořádá degustace s cílem ukázat, jak si víno co nejvíce užít. Každý si zde může vše vyzkoušet, protože osobní zkušeností si zapamatuje nejvíc. Goethe kdysi řekl: Život je příliš krátký, abychom pili špatná vína. A tohoto kréda se Petr Lipový drží. Raději si užít jedno kvalitní víno týdně než mít nekvalitní každý den.

Petr Lipový

foto: archiv

 

Jak se změnil váš život poté, co jste se začal věnovat vínu?

Po ukončení studií jsem začal pracovat v IT. Už tenkrát jsem měl víno rád, ale nijak hlouběji jsem nad ním nepřemýšlel. Až jednou kamarád ve Zlíně přinesl víno z vinice svých rodičů a já si uvědomil, jak moc je odlišné od toho kupovaného. Začal jsem hloubat, proč tomu tak je. Samozřejmě hlavně degustováním. (smích) Když jsem se později přestěhoval do Prahy, známý mi nabídl, abych se stal členem jeho vinařského klubu. Přicházeli tam různí dovozci představovat vína ze svého sortimentu a jeden z nich dovezl burgundská vína. Byl jsem z nich nadšený a postupně jim totálně propadl.

 

Takže jste změnil profesi?

Bylo to postupné. Věnoval jsem se své profesi a jako „srdcovku“ měl zároveň i víno. Díky své práci jsem měl finanční prostředky, které mi umožnily vyjíždět do zahraničí na různé degustace a poznávací cesty za vínem. A když mi má práce přestala přinášet uspokojení, rozhodl jsem se věnovat vínu naplno. Založil jsem web www.vineval.cz (pozn.: vineval je přesmyčkou z francouzského „évaluation de vins“, což znamená „hodnocení vín“) a pomalu rozjížděl svůj nový byznys.

 

Studujete z knih, absolvoval jste nějaká školení?

Pár knih doma mám, ale na vinařské akce vyjíždím raději bez toho, abych si o představovaných vínech a vystavovatelích cokoliv četl. Ochutnávám a nechci být ničím ovlivněn. Zapisuju, dělám si o jednotlivých vzorcích poznámky. Mám za sebou degustační zkoušky, a stále studuji WSET Diploma. Nejvíc mě ale baví poznávat víno smyslově. Jak jeho konečnou podobu ovlivňuje místo, odkud pochází, vinifikační proces nebo délka vyzrávání na lahvi.

Petr Lipový

foto: archiv

 

Máte nějakou speciální dovednost, kterou můžete ve své profesi využít?

Co jsem dostal „od Boha“, je čich. Čich a schopnost pojmenovat, co vnímám. Víno je hodně o vůni. Když má člověk rýmu a necítí, je po degustaci. Dokážu vína konzistentně popsat a ohodnotit, proto jsem původně zamýšlel stát se vinařským kritikem. Ale to bych musel žít v zahraničí a rozjezd by byl z osobních důvodů dost obtížný. Proto jsem své plány trochu upravil. Chci primárně ukázat lidem jak k vínu přistupovat, aby si ho maximálně užili.

 

Myslíte, že to lidé běžně neznají?

Většina lidí netuší, že když víno připraví a vytvoří mu potřebné podmínky, získají z něj daleko větší potěchu. Mnohým víno nechutná právě proto, že mu nedají prostor se vyjádřit. Kdyby to dělali, vrátilo by jim daleko luxusnější prožitek. Samozřejmě mluvím o vínech, která jsou kvalitní, což spousta lidí stejně nepozná. Potíž je i v tom, že jsme byli za minulého režimu 40 let odříznuti od světa a neměli možnost porovnávat. Naši vinaři mohou udělat prakticky cokoliv a lidé si myslí, že to tak má být. Mnozí konzumují stále stejná technologická vína, protože nic jiného neznají. Naštěstí i u nás začíná vyrůstat nová generace vinařů, kteří se snaží vzdělávat, inspirovat u nejlepších zahraničních vinařství a měnit zaběhané postupy. U některých jsou vidět hodně pozitivní výsledky a já si moc přeju, aby jich bylo víc.

Petr Lipový

foto: archiv

 

Jaká jsou tedy základní pravidla, která vysvětlujete a ukazujete lidem na svých degustacích a na webu vineval?

Vínu je třeba dát prostor, aby se vyjádřilo. Podstatné je, jak je připravit, kdy ho otevřít – a to je u každého trochu jiné. Napsal jsem eBook s názvem Třináctá komnata vína, který je volně ke stažení na www.vineval.cz. Srozumitelnou formou na příkladech ze života tam popisuju, jak to celé funguje.

Když člověk někam nově přijde, nejdřív se seznámí s prostředím a lidmi. Je trochu stažený, rozkoukává se. Až po nějaké době, podle své nátury různě dlouhé, se uvolní a začne být sám sebou. A tak je to i s vínem po otevření lahve. Přizpůsobuje se podmínkám.

Teď mě napadlo, že ne všichni to tak mají. Třeba americký prezident Trump je hned všude jako doma. Docela mi tím připomíná některá laciná novosvětská vína. Hned na začátku chuťově explodují a za chvíli jich máte plné zuby.

 

Jsou ještě jiná důležitá pravidla?

Dalším faktorem je správná teplota. S tou se dá čarovat. Když je vyšší, než víno potřebuje, je unylé, unavené, když je naopak nižší, bude zmrzlé, zavřené. Potlačuje se projev látek, které v něm jsou, dobré i špatné a vy nepoznáte, jaké opravdu je. A důležité jsou také skleničky. Ty jsou vlastně dost zásadní…

 

Chcete říct, že chuť vína závisí i na tom, z čeho je pijete?

Přesně tak. Víno potřebuje pro své vyjádření prostor. Některá vína vyžadují menší skleničku, protože by se ve velké doslova ztratila, jiná naopak velkou, protože v malé by byla svázaná. Není to jen o objemu, ale i o tvaru. Dělám takové degustace, kdy si lidé na různých typech vín mohou sami vyzkoušet, jak se mění jejich projev v pěti různých tvarech sklenic. Bývá to velká zábava. Cokoliv z lidských vlastností vás napadne, dá se aplikovat i na víno – kromě lhaní, protože víno nikdy nelže. Pokud vínu správně nastavíte podmínky, dá vám ze sebe to nejlepší. Někdy mi připomíná ženy: když se cítí komfortně, rozdaly by se, když ne, dají vám to „sežrat“. (smích)

 

Jak se orientovat v nabídce vín, pokud člověk není odborník?

Pokud člověk neví o víně nic, je nejlepší zajít do vinotéky a nechat si poradit. V cenové relaci 200 až 350 Kč se dají koupit pěkná vína, některá dokonce výborná. A pokud je připravíte, budete žasnout, jaký vám dokážou připravit chuťový zážitek. U dražších vín je samozřejmě větší pravděpodobnost, že vám bude chutnat, ale podotýkám, že to neplatí obecně. Běžný zákazník hledá ve víně ovocnost, extraktivnost, u dražších vín je to o eleganci, komplexnosti, dokonalé harmonii. Je to zážitek, který ale člověk, jenž nemá tolik nachutnáno, nemusí dokázat ocenit. Protože prostě očekává něco jiného.

Petr Lipový

foto: archiv

 

Jaké degustace nabízíte?

Zábavně-vzdělávací. Musejí mít nějakou myšlenku, něco, co v hlavě zůstane, když alkohol vyprchá. Pořádám jich několik typů, třeba „Vliv velikosti a tvaru sklenice na projev vína“, o té jsme už mluvili, pak „Příprava vína“, kde srovnáváme stejná vína připravená a servírovaná hned po otevření lahve, nebo „Potenciál vína“, kde zkoušíme několik párů stejných nebo typově podobných vín v relativně mladém a pak nazrálém stadiu.

Docela zásadní akcí mezi mými degustacemi, která lidi posune asi nejvíc, je dvoudenní workshop „Umění degustace“, kde si představujeme deset nejznámějších světových bílých a deset červených odrůd. Vysvětlujeme si, jak přistoupit k jejich poznávání a ocenění obecně, a taky jejich odlišnosti. Zkoumáme, na co se zaměřit při jejich vnímání. Je to taková matice určitých vlastností odrůd, kterou když si člověk vybaví, už nebude marně bloumat v paměti: „Tuhle vůni já znám, ale nemůžu si vzpomenout…“. Je to základ před tím, než začnete opravdu zkoušet. Protože zkoušet, to je jediná možnost vývoje.

Od podzimu plánuji i jiné typy degustací. Třeba srovnání vín z různých oblastí vinařských regionů, projev odrůdy z různých částí světa a tak…

 

Čím je vineval odlišný od ostatních webů, které se také zabývají vínem, čím je jedinečný?

Napadá mě nezávislost. Říkám a píšu, co si myslím, a dokážu to zdůvodnit. Kdysi jsem dostal nabídku pracovat na plný úvazek pro jednu společnost, která dováží vína, ale odmítl jsem ji, protože bych svou nezávislost ztratil. Na svých degustacích mám vína od různých dovozců, nikomu nedávám přednost, nikomu neslibuju, že budu jeho vína chválit. Když mi víno nechutná, napíšu proč. Je to i zpětná vazba a záleží na každém, jestli ji přijme a dokáže si z ní něco vzít.

 

Co vše se tam tedy můžeme dozvědět?

Zveřejňuji svá hodnocení vín, reportáže z různých vinařských akcí u nás i v zahraničí, články na různá vinařská témata, pozvánky na degustace a různé akce, občas i recenze restaurací. Zároveň nabízím čtenářům členství ve VIP klubu vineval.

 

Proč se stát členem vašeho VIP klubu?

Každý měsíc vyberu z vín, která ochutnám na degustacích, několik vzorků a k nim nabídnu veškeré informace, které dostanou členové VIP klubu k dispozici. Jejich popis, informaci, jak je připravit, z jakých sklenic podávat, při jaké teplotě, případně k jakému jídlu se hodí, a taky svůj osobní pohled na něj. Prostě kompletní odhalení vína a „mapa“, jak si je co nejvíc užít. Zároveň pro členy s dovozci domluvím časově omezenou zvýhodněnou cenu při nákupu.

 

Kolik členství stojí?

Roční členství stojí 1 590 Kč, chtěl jsem, aby bylo dostupné pro každého, kdo má víno rád a chce si ho opravdu vychutnat. Navíc pokud lidi vypijí ve dvojici, řekněme, 6 až 8 lahví měsíčně, vrátí se jim investice jen na zvýhodněných cenách vín za 4 až 6 měsíců, u dražších vín o dost dřív. V současné době jsou velmi žádanými dárky různé zážitkové poukázky – myslím, že jak degustace, tak členství ve VIP klubu, by se mohly stát velkým zážitkem pro toho, kdo chce vínu přijít na kloub.

Petr Lipový

foto: archiv

 

Kam byste chtěl svůj web dovést, abyste byl spokojený?

Web je jen prostředek. Já bych si přál, aby lidé začali brát víno jako svého partnera, aby pochopili, že jim nabídne víc, když s ním pracují. A aby se u nás zlepšila vinařská kultura.

 

Které víno vás láká a neměl jste ještě příležitost ho ochutnat?

Nikdy v životě jsem nepil Domaine Romanée-Conti, to bych fakt chtěl. Je to dost vzácné a drahé víno ze specifické parcely v Burgundsku, a já se ve svém „vinném“ životě Burgunďanem cítím být. Obecně mě ale zajímají charakterní vína z celého světa.

 

Co vás na víně nejvíc baví?

Jeho poznávání. A lidé kolem něj. Je to komunita znalců a fanoušků zároveň. Sdílejí informace na sociálních sítích, když mají víno sebevíc vzácné a zajímavé, nikdy ho nepijí sami – velká vína vždycky chtějí společnost. Je příjemné posedět a popovídat si s lidmi, kteří mají společné zájmy. Když jsem třeba na akci, kde vinař vypráví o tom, že víno je takové a takové, protože v tom roce foukal vítr z východu, nebo ze západu, nebo že je v podloží víc železa nebo magnezia, a rovnou to na víně předvádí, jsem ve svém živlu.

 

Kolik času své práci denně věnujete?

Moje práce je i můj koníček, nehledím na čas, nepočítám hodiny. Postupuji praxí, a i třeba návštěvou nepovedené akce jsem se vždy někam posunul, získal zkušenosti, nic není úplně ztracený čas. V Praze je výhoda, že tu probíhá několik degustací denně. A já už teď – díky dvacetileté zkušenosti – dokážu odhadnout, které jsou přínosem. A taky mám rád soukromé degustace s kamarády, kde chutnáme různá vína a debatujeme.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Oficiální web: www.vineval.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Petr Hejl, DiS. – zdravotnický záchranář

Mohl z něj být IT specialista, ale nakonec zvítězila práce, která si zaslouží obdiv. Petr Hejl je zdravotnický záchranář, který ke své práci přistupuje velmi zodpovědně a v současné době si bez ní svůj život nedokáže představit. Trápí ho však, že je záchranná služba často zneužívána, například opilci.

Petr Hejl, foto: Tino Kratochvil

foto: Tino Kratochvil

 

Co předcházelo tomu, než jste se stal záchranářem?

Vystudoval jsem Střední zdravotnickou školu v Olomouci. Sice jsem původně přemýšlel i o lékařské fakultě, ale nakonec jsem se rozhodl pro studium na vyšší odborné škole v Brně, obor zdravotnický záchranář. Po absolvování jsem chtěl začít pracovat „na akutním lůžku“, ale v Olomouci, v Brně a ani nikde jinde v blízkosti nebylo volné místo. Nakonec jsem nastoupil do Všeobecné fakultní nemocnice v Praze jako zdravotnický záchranář, konkrétně na lůžkovém anesteziologicko-resuscitačním oddělení, takže ve výsledku jako sestra. Odtud jsem po nějaké době přešel do Brna na pooperační odd. JIP na klinice „Centrum kardiovaskulární a transplantační chirurgie“. Po roce, když se uvolnilo místo na Zdravotnické záchranné službě Jihomoravského kraje v Brně, neváhal jsem a přihlásil se do výběrového řízení. Uspěl jsem a stal se záchranářem na výjezdové základně v Brně na nám. 28. října, nyní na Ponavě.

 

Proč zrovna záchranář, měl jste v někom vzor?

Vzor jsem v nikom neměl. Ale v dětství jsem bohužel bojoval s vážnou nemocí a strávil dlouhou dobu v nemocnici v Praze a stále si myslím, že mám co splácet. Z toho důvodu jsem si zvolil tento obor a mé nynější povolání.

 

Jaký byl váš první výjezd?

Svůj první výjezd si moc nepamatuji, a ani svého prvního pacienta. Když jsem ještě stážoval v Olomouci na záchranné službě, velice dobře si však pamatuji na šestnáctiletého klučinu, který zemřel při dopravní nehodě na dálnici. Při tomto výjezdu, a hlavně po něm, mi ještě dlouho běhal mráz po zádech. S takovými situacemi se nesetkáváme denně, přicházejí nečekaně a nelze se na ně předem připravit. V naší práci jsou určitě momenty, které jen tak z hlavy nevymažete, ani pokud jste ostřílený záchranář.

Petr Hejl, foto: Tino Kratochvil

foto: Tino Kratochvil

 

Ovlivnilo vás to? Zapřemýšlel jste nad tím, zda tuto práci chcete opravdu dělat? Jestli je to ten správný obor?

Ne, ba naopak mě to ještě více utvrdilo v tom, že je to přesně to, co chci v životě dělat.

 

Jaký byl váš nejdramatičtější výjezd?

Nejhorší je, že nikdy nevíte, na jaký výjezd vyrážíte. Lidé často špatně nahlásí informace o zdravotním stavu pacienta, dispečink tyto nahlášené údaje zpracuje a vyšle třeba posádku bez lékaře. A nakonec se zjistí, že by to měl být lékařský výjezd. Nikdy nemáte ani tušení, jak se bude situace vyvíjet. Nejtěžší výjezdy jsou k dětem, k těžkým dopravním nehodám, stavům bezvědomí a resuscitacím. Někdy je to velmi náročné a to i psychicky. Jako třeba v situaci, kdy dojde k úmrtí pacienta v rodinném kruhu a tuto smutnou zprávu oznamujeme rodině.

 

Jak se může stát, že někdo při volání na linku 155 špatně oznámí nebo popíše situaci?

Velkou roli hraje stres volajícího a taky neinformovanost lidí, jak se mají v takové situaci chovat. Někdy jde třeba o infarkt nebo cévní mozkovou příhodu, kdy opravdu rozhodují minuty, a volající nepřesně popíše stav pacienta anebo vytočí špatnou linku. Přepojováním se pak zbytečně ztrácí čas. A jindy zase zjistíme, že jsme byli voláni spíš jako taxík. Volající operátorce cíleně nahlásil horší zdravotní stav jen proto, abychom přijeli a odvezli naprosto banální případ do nemocnice. To nás vždycky naštve, protože pak se může stát, že budeme chybět tam, kde nás pacient opravdu potřebuje.

Petr Hejl, foto: Tino Kratochvil

foto: Tino Kratochvil

 

Co vás jako záchranáře v současné době nejvíce trápí?

To je vcelku těžká otázka. Nejvíce mě asi trápí, že občas někomu nemohu pomoct. Musím to vždy vzít a jít dál. A práci nechat v práci.

 

Máte nějakou metu, které byste chtěl dosáhnout?

Prozatím chci zůstat záchranářem. Toto byl můj cíl a tady jsem spokojen. Jinou metu zatím nemám. Moje motto je zachraňovat a pomáhat.

 

Jak vás záchranáře vnímají pacienti?

Často si myslí, že jsme lékaři. Ale je mezi námi velký rozdíl – jednak vědomostní, ale také finanční. (smích)

Petr Hejl, foto: Tino Kratochvil

foto: Tino Kratochvil

Někdy však lékaře musíte zastoupit, kdy?

Když jede vůz bez lékaře, tak v některých úkonech krátkodobě zastupujeme lékaře, ale to pouze do té doby, dokud lékař nedojede na místo. To se občas prostě stane. Často se setkáme s nějakou resuscitací, které bohužel předcházelo chybné nahlášení, nebo se stav pacienta náhle nepříznivě vyvinul. Může dojít k tomu, že přijedeme k pacientovi, který již opravdu umírá, a my tím pádem okamžitě zahajujeme resuscitaci. Na to jsme ale vyškoleni a v prvních minutách provádíme stejné úkony, jako by tam byl lékař.

 

Kdyby před vámi stála parta kluků, deváťáků, kteří se právě rozhodují, čím jednou budou, a vy byste měl být ten, kdo se před ně postaví a měl by je přesvědčit pro studium na zdravotnické škole, jak byste to udělal?

Asi bych je vedl k tomu, aby si uvědomili, že mohou někomu pomoci. Dá se říci, že denně pomáhají lidem a že mohou zachraňovat skutečné lidské životy. Nezbytnou podmínkou však je, že člověka ta práce musí bavit a naplňovat a musí být psychicky odolný.

 

Jaká je nezbytná kondička?

Fyzička musí být, protože když jezdíme bez lékaře, jezdíme ve dvou (řidič a záchranář), a pokud jde o něco vážnějšího, musíme utáhnout dva těžké batohy a ještě monitor-defibrilátor. Občas s tím vším šlapeme třeba až do pátého patra bez výtahu. Jindy zase snášíme pacienta dolů spolu se vším naším vybavením, což je opravdu náročné. Spolupracujeme i s hasiči, když jde o těžce obézní pacienty, protože jinak se transport pacienta nedá bezpečně (s ohledem na naše zdraví – záda máme jen jedna) zvládnout.

 

Jakou diagnózu úplně nenávidíte, nemáte rád?

Ebrieta a s tím často spojený úraz hlavy – ebrieta neboli opilost…

 

Už vás někdo při vaší službě napadl?

Mě ne, ale zaznamenáváme, především při výjezdech v centru Brna, víc konfliktů a napadení než dříve. Často jezdíme na akce před hospody, diskotéky, kde jsou lidé opilí a je jedno, zda jsou mladí, starší nebo senioři, všichni dokážou být notně agresivní, nespolupracují, a často musíme volat policii. V extrémních případech je někdy dokonce nutné použít i policejní pouta.

Petr Hejl, foto: Tino Kratochvil

foto: Tino Kratochvil

Jaký podíl ze sta výjezdů je zhruba k opilcům?

Ze sta jich může být zhruba jedna pětina. Během pátečních a sobotních nočních služeb dokonce ještě víc. Je to smutné, ale odpovídá to dnešní realitě. Často se jedná o opilé bezdomovce a případy označované jako „casus socialis“, tedy sociální případ. V Brně máme na vůz osm až deset výjezdů, někdy i více, a z toho dva, někdy i tři, jsou k opilcům nebo bezdomovcům.

 

Je to horší v létě, nebo v zimě?

Dřív jsme si všímali, že takových případů bylo nejvíc po výplatách, ale dnes už je to jedno – po výplatě i před výplatou, v pondělí, v sobotu i v neděli. Ráno, dopoledne, v poledne, i přes den. Už se nedá rozlišit, zda je léto, či zima. Na tom už vůbec nezáleží. Opilců je pořád víc, než bychom si přáli.

 

Profesní růst, kam byste chtěl jít dál?

Já si současnou pozici užívám a nabírám zkušenosti. Stále se musíme vzdělávat a seznamovat se s novými postupy, léky, s indikacemi. Někdy v budoucnu, když bude příležitost, by byla pro mě určitě zajímavá letecká záchranná služba. A taky bych se chtěl ještě vrátit ke studiu a pokračovat ve svém oboru na vysoké škole.

 

Kde byste chtěl být za deset let?

Určitě na záchranné službě, ale asi už ne v Brně, spíš někde na venkově. Buď v rámci Jihomoravského kraje, nebo v mém rodném Olomouckém kraji. Uvidíme.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Lenka Žáčková

Foto: Tino Kratochvil

Vytvořeno ve spolupráci:

BVV www.bvv.cz

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Dita Brančíková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

PaedDr. Milan Majerský, PhD. – primátor města Levoče

Má za sebou sedmnáctiletou kariéru středoškolského učitele na gymnáziu. Před nástupem do funkce primátora města Levoče byl dva roky ředitelem pedagogického centra. Je ženatý, s manželkou Marcelou má dvě děti, dceru Rút a syna Filipa. PaedDr.Milan Majerský, PhD. (45) – primátor města Levoče je stále i aktivním sportovcem. Nejvíce se věnoval basketbalu, který několik sezón hrál  i v týmu extraligy. Stále hraje aktivně slovenskou basketbalovou druhou ligu, ve které je nyní klub z Levoče na 3. místě.  Mezi jeho další koníčky patří i četba.

Milan Majerský

Foto: archiv PaedDr. Milana Majerského, PhD.

 

Vážený pane primátore, mohl byste čtenářům krátce představit město Levoča?

Levoča je krásne historické mesto s takmer 770 ročnou tradíciou. Má veľa krásnych a vzácnych historických budov. Levoča má najväčší portifikačný systém (mestské hradby) na Slovensku. Pýchou je najvyšší gotický oltár na svete z dielne Majstra Pavla z Levoče v Bazilike sv. Jakuba. Levoča je aj najväčším pútnickým miestom s druhou bazilikou na Mariánskej hore, kde počas hlavnej púte v júli prichádza aj 500 000 pútnikov. Pýchou mesta sú však ľudia, ktorí budovali mesto, ale hlavne tí, ktorým dodnes záleží na dobrom mene Levoče.

 

Jaké aktuální problémy nyní Levoču nejvíce trápí?

Levoča nutne potrebuje investora, ktorý by vytvoril pracovné miesta, aby sa tak mesto stalo konkurencieschopné s ostatnými samosprávami. Veľkým problémom je aj záchrana historických pamiatok a samotná starostlivosť o ne. V Levoči toho máme veľa a samotné mesto na tieto rekonštrukčné a reštaurátorské práce nestačí.

Milan Majerský

Foto: archiv PaedDr. Milana Majerského, PhD.

 

Historickou Levoču obdivovali a stále obdivují i čeští turisté. Na jaké úrovni jsou ale nyní oficiální vztahy Levoče s Českem. Mám tím na mysli například  partnerská města v Čechách.

Levoča má stále k Českej republike vrúcny priateľský vzťah. Partnerským mestom Levoče je mesto Litomyšl. S týmto mestom máme dlhoročnú spoluprácu na najvyššej úrovni. V Českej republike mám veľa priateľov a známych, s ktorými sa  pravidelne navštevujeme.

 

Jak vypadá váš klasický pracovní den v pozici primátora?

Nástup do práce o 7.30 a potom v jednom kolotoči vybavovanie stránok, porady  a samozrejme časté pracovné cesty do Bratislavy na jednotlivé ministerstvá, či inštitúcie. Pravidelne navštevujem naše inštitúcie či organizácie a najčastejšie sa zastavím v materských a základných školách.

 

Jak se Vám spolupracuje s médii?

Pre oblasť komunikácie s médiami máme samostatného referenta, ktorý pravidelne pripravuje tlačové správy. Jeho úlohou je aj organizácia stretnutí s novinármi a zástupcami médií. Podstatné je, aby informácie o živote a dianí v našom meste išli do éteru, a aby sa ľudia mohli dozvedieť, čo sa v našom meste deje.

Milan Majerský

Foto: archiv PaedDr. Milana Majerského, PhD.

 

Globálním tématem Evropy jsou nyní uprchlíci. Týká se to nějak i města Levoča?

V našom meste sa za celý čas čo beží v Európe migračná kríza nevyskytol jediný problém, keďže neregistrujeme žiadneho záujemcu o azyl a pobyt v našom meste z krajín blízkeho či ďalekého východu postihnutých vojnovými konfliktami. Výnimku tvoria lekári z Ukrajiny, ktorí v našej nemocnici pracujú už niekoľko rokov.

 

Heslem doby je šetření energiemi plus zavádění nových technologií. Ve městě Levoča nyní došlo k zásadní výměně veřejného osvětlení, které přineslo i velkou úsporu elektrické energie. Můžete tuto investiční akci detailněji rozvést?

Rozhodne musím povedať, že táto investícia bola jednou z najrozumnejších z viacerých hľadísk. Jednak pre to, že dochádza k šetreniu elektrickej energie a samozrejme aj životného prostredia, ale aj z toho dôvodu, že finančné prostriedky sme získali zo štrukturálnych fondov EÚ.

 

Kdy vám práce primátora dělá největší radost?

Najväčšiu radosť mám, keď vidím spokojného občana. Samozrejme prichádzajú aj tí, ktorí niečo potrebujú a sú chvíle sťažností, no zažívam časté maily, telefonáty a hlavne osobné stretnutia keď občan, obyvateľ Levoče  príde jednoducho iba poďakovať za niečo konkrétne, čo pre neho vykonalo mesto, alebo mestská organizácia.

 

Kdy vám práce primátora přináší naopak velké starosti?

Sú veci, na ktoré nestačí ani primátor ,a s ktorými by mal problém aj hociktorý minister. Trápi ma, keď nedokážeme pomôcť všetkým a hlavne keď vidím ľudskú biedu. Samozrejme by som chcel, aby ľudia mali dôstojnú prácu a slušný zárobok. Aby mohli v meste bývať, pracovať i odpočívať.

 

Milan Majerský

Foto: archiv PaedDr. Milana Majerského, PhD.

 

Co vám funkce primátora dala a co naopak vzala?

Je jasné, že primátor už nedisponuje toľkým voľným časom ako to bolo pred zvolením do funkcie. To znamená, že čas mám organizovaný prevažne sekretariátom a mestskými podujatiami, ktoré sú často aj cez víkend. Takže prišiel som o veľa voľna a času, ktorý som pred tým dával najmä rodine. Funkcia primátora mi, ale dala veľkú skúsenosť, že ľudia, keď sa im pomôže, tak dokážu byť vďační a cenia si to.

Jakým způsobem nejraději relaxujete, odpočíváte?

Už som to spomenul, najradšej mám aktívny oddych v podobe športu, ako je turistika či cyklistika a v jesenných a zimných mesiacoch sa venujem hokeju a najmä basketbalu. Samozrejmosťou je letná dovolenka s rodinou pri mori.

Milan Majerský

Foto: archiv PaedDr. Milana Majerského, PhD.

 

Jaký je, v obecné rovině, nyní na Slovensku vztah samosprávy a státní správy?

Časť kompetencií štátnej správy je prenesená na mestá a obce. Nie je to ideálne a je stále čo vylepšovať, tu mám na mysli hlavne to, že ak by s kompetenciami prichádzali aj financie na zabezpečenie činnosti, tak to by bolo ideálne.

 

Média v Česku informují často o  Slovensku v kontextu zde existující početné maďarské menšiny. Týká se to i města Levoče?

Je pravdou, že južné okresy Slovenska sú s prevažnou  väčšinou ľudia hovoriaci maďarský. Na severovýchode Slovenska tento moment nepociťujeme a ak počujeme maďarský hovoriacich ľudí v našom meste, tak sú to vždy turisti. Je ale pravdou, že naše mesto budovali okrem Slovákov aj Nemci a Maďari, preto mnohé dokumenty z nášho mesta a o našom meste sú vyhotovené práve v Maďarčine.

 

Jaké jsou vaše další profesní a politické plány?

Okrem primátorského postu som aj poslancom v samosprávnom kraji. Angažujem sa aj na celoslovenskej úrovni ako podpredseda KDH. Podstatné je, aby sme spolu s ostatnými dostali naše hnutie do národnej rady, aby sme tak mohli obyvateľom našej krajiny pomôcť ešte účinnejšie.

 

Jakým způsobem zajišťuje samospráva ve městě bezpečnost?

Bezpečnosť v našom meste je zaisťovaná cez štátnu políciu, mestskú políciu a samozrejmosťou v dnešnej dobe je aj moderný kamerový systém. Samozrejme to všetko je nič, pokiaľ aj represívne zložky v podobe polície si neplnia preventívnu funkciu a hlavne musí ich byť vidieť v uliciach medzi ľuďmi.

Milan Majerský

Foto: archiv PaedDr. Milana Majerského, PhD.

A nakládání s komunálním odpadem?

Mesto Levoča zabezpečuje starostlivosť o mestskú zeleň, úpravu ciest vrátane zimnej a letnej údržby, údržbu a prevádzku verejného osvetlenia a taktiež odvoz a separátu komunálního odpadu prostrednícvom svojej príspevkovej organizácie Technické služby.

Jak dlouho využíváte v Levoči kamerový systém?

V meste funguje kamerový systém už niekoľko rokov a je napojený na pult ochrany a monitoringu. Město sa snaží kamerový systém pravidelne renovovať a modernizovať. Bezpečnosťa verejný poriadok v meste zabezpečuje mestská polícia.

 

Má Levoča fungující průmyslovou zónu?

Mesto má zmodernizovaný priemyselný park na renováciu, kterého získalo finančné prostředky zo štrukturálnych fondov. V priemyselnej zóne je jeden investor a v priebehu najbližších mesiacov by mala byť podpísaná zmluva s ďalším investorom. Zamestnaných by tam malo byť zatiaľ asi 150 ľudí a intenzívne rokujeme s ďašími možnými investormi.

 

Je město Levoča zřizovatelem základních škol? Jaký je jejich počet?

Město Levoča je zriaďovateľom troch základných škôl, Jednej veľkej materskej škôlky so šiestimi samostatnými zariadeniami v jednotlivých častiach mesta. Město je aj zriaďovateľom základnej umeleckej školy s takmer tisíc žiakmi.

 

Garantuje město Levoča nějakým způsobem lékařskou péči pro obyvatele?

V meste je nemocnica s dlhoročnou históriou, ktorej väčšinovým akcionárom je spoločnosť Agel. Jednu tretinu akcii vlastní mesto Levoča a má tak priamy dosah na smerovanie a rozvoj nemocnice.

Milan Majerský

Foto: archiv PaedDr. Milana Majerského, PhD.

 

Jaké problémy způsobuje městu fenomén dnešní doby – automobilismus?

Vzhľadom k tomu, že Levoča je starobylé mesto s bohatou históriou tak v čase keď sa budovalo neboli tak závažné problémy s dopravou. To sa ale nedá povedať o dnešnej dobe, keď město navštívi veľké množstvo turistov a vzniká problém s parkovacími miestami. Tu mesto uvažuje nad vytvorením záchytného parkoviska mimo historického centra.

 

Jaká je největší tradiční kulturní akce města?

Najväčším podujatím je letný kultúrny festival Tajomná Levoča – Dni Majstra Pavla. Posledné leto sa nám podarilo počas dvoch dní přilákat 12 000 platiacích divákov.

 

Můžete zmínit formu podpory města pro činnost sportovních klubů?

Město finančne podporuje všetky kluby pôsobiace na území města. K tomu dáva klubom všetky športové objekty, ktoré patria mestu, k dispozícií zdarma. Priame financie na podporu klubov sú v objeme asi 60 000 €

 

Samosprávy českých měst si někdy stěžují, že investice v katastru jejich měst komplikuje povinný archeologický záchranný průzkum při těchto akcích. Je to obdobné i na Slovensku, v Levoči?

S podobnými problémami sa střetáváme aj v meste Levoča a zaväzuje nás k tomu aj fakt, že mesto patrí do svetového kulturného dedičstva UNESCO.

 

Jak město zajišťuje péči o seniory?

V meste je súkromné zariadenie Humanitár, je to denný a aj dvadsaťštyrihodinový stacionář. Okrem toho mesto poskytuje priestory a servis pre denné centrum seniórov a pripravuje pre nich v rámci jednotlivých časti roka vhodné podujatia.

Milan Majerský

Foto: archiv PaedDr. Milana Majerského, PhD.

 

Můžete konkretizovat, jak velký je roční rozpočet města a kolik  prostředků  směřuje na investiční akce?

Rozpočet mesta je približne 12,5 miliónov €, z toho polovicu financií tvoria prostriedky na školstvo, investície do majetku mesta sú 2,5 mil. Eur. Vďaka eurofondom sa nám pravidelne darí do investičních aktivít zapájať aj granty v ktorých sme úspěšní. Z vlastných prostriedkov mesto do investičních akcií dáva približne 650 tisíc €

 

Centrum vašeho města je zapsáno do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Co to pro město znamená „v dobrém i zlém“?

 

UNESCO je exkluzívna spoločnosť a je to pre nás veľkou poctou. Zároveň z toho pre nás vyplýva, že platia pre nás prísnejšie kritéria v obnove historických pamiatok. Snažíme sa robiť všetko pre to, aby sme kultúrne dedičstvo zachovali aj pre ďalšie generácie.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Mirek Brát

Foto: archiv PaedDr. Milana Majerského, PhD.

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

MVDr. Roman Vítek – koňský fyzioterapeut a stomatolog

Třiapadesátiletý MVDr. ROMAN VÍTEK patří do úspěšné dostihové rodiny Vítkových. Jako jeden ze dvou synů dvojnásobného vítěze Velké pardubické Františka Vítka se v dostihovém prostředí pohyboval od narození, dvacet let trénoval koně. Vystudoval veterinu a dnes je vyhledávaným specialistou na fyzioterapii a taky zuby koní. Ve fyzioterapii se soustředí hlavně na odstraňování bolesti svalů a netají se tím, že jeho velkou inspirací je profesor Pavel Kolář, přednosta Kliniky rehabilitace a tělovýchovného lékařství Nemocnice Motol. Právě humánní medicína je totiž velkým zdrojem informací pro u nás nepříliš rozšířenou koňskou fyzioterapii. O tomto oboru, ale i koňské zubařině, jsme si s doktorem Vítkem povídali docela dlouho a bylo to povídání příjemné a plné pohody a úsměvů…

Vítek Roman

Pojďme si hned na úvod vyjasnit, co to je „koňská fyzioterapie“…

U koní je to nová metoda, i samotná terminologie se teprve trošku usazuje. Existují různé metody, každý z mých kolegů k fyzioterapii přistupuje jinak. Logicky ale všichni následujeme humánní medicínu, protože ta je se svými metodami a prostředky v čele a my se je snažíme koním přizpůsobovat. Osobně se zabývám metodou manuální. Na rozdíl od těch fyzikálních, kde se používá studená voda nebo elektrický proud, používám ruce. Je to tzv. měkká metoda. Tu jsem si kdysi oblíbil ještě jako klient ostatních fyzioterapeutů a teď ji sám rád používám. Je to metoda málo invazivní, říkáme tomu nervosvalová manipulace. Skoro bych ji přirovnal k thajské masáži. 

 

Takže vlastně příjemná masáž?

Ne vždycky! Byla jste někdy na thajské masáži? Někdy to může i bolet.

Vedle této metody pak existují ještě další, které se soustředí na skelet či klouby, například jde o chiropraxi, osteopatii apod.

 

Kdy se fyzioterapie používá? Je to preventivní opatření, nebo nastupujete až v okamžiku, kdy má kůň nějaký problém?

V ideálním případě by to měla být péče soustavná. Protože když se koni věnujete soustavně a preventivně, je slušný předpoklad, že nedojde k větším škodám. Ve světě lidí je naprosto běžné, že vrcholoví sportovci mají servis – že mají ortopeda, fyzioterapeuta, výživáře, trenéra, psychologa atd. Humánní sport je vědecká disciplína. U koní to ještě není… i když možná dobře, že není. Že je to pořád ještě normální svět (usmívá se).

 

Předpokládám ale, že vaši péči využívají hlavně dostihoví, vrcholoví koně a že „domácí miláčkové“ vaši pomoc až tak nevyhledávají?

Sám jsem se divil, že to tak není. Opravdu ne. Jde to napříč sporty, napříč plemeny, napříč majiteli… nemá to tu souvislost, o které mluvíte. Ze začátku jsem si taky myslel, že to tak bude. Není. Ale o to je to zajímavější.

Vítek Roman

Stejně zůstanu u těch dostihových koní… třeba jezdci mají před dostihy k dispozici maséra, objedná si někdo i vás, abyste připravil koně do dostihu?

Málo. Není to v Čechách tak zvykem, více to děláme ve Velké Británii či Irsku. Jeden z důvodů je, že dostihy jsou takový „tajný spolek“.

 

Tajný spolek?

Informace ze stáje a informace o koni jsou důvěrné – kvůli konkurenci, kvůli sázení, kvůli dalším věcem… Koně, kteří jdou běhat, stojí před dostihy všichni společně ve velkých stájích. A jakmile tam někdo vidí nějakého veterináře, už je to začátek tiché pošty a spekulací co se děje a že je něco špatně.

 

Ještě nepřišli na to, že je to další „level“ péče o koně, ale berou to jako signál, že něco není v pořádku…?

Ano, ale není to jen u dostihových koní. Je to i u parkuráků. Lidi, kteří fyzioterapeutickou péči objednávají, většinou nechtějí, aby se o tom mluvilo a aby to bylo vidět. Svým způsobem to berou jako svoji tajnou zbraň. A proč byste vykládala konkurenci, že máte něco navíc?

 

Jak jste se k té profesi fyzioterapeuta dostal?

Vlastně úplně normálně. Jsem koňské dítě. A když už bylo jasné, že jsem trošku přerostl a nebudu žokejem, šel jsem na veterinu. Ale veterinářem jsem vlastně nebyl. Většinu života jsem dělal dostihového trenéra rovinových koní, i když pár překážkových koní mi taky rukama prošlo. Měl jsem i koně umístěné Velké pardubické, ale to byly takové náhody. Mým sportem jsou prostě rovinové dostihy. Měl jsem relativně štěstí na dobré stáje a dobré klienty, kteří nejen že měli peníze, ale byli vesměs osvícení a naklonění novým věcem. A tak jsem s nástupem nových metod mohl ke svým koním zvát fyzioterapeuty. Tyhle věci se v Evropě seriózně praktikují ne víc jak 20 let. Všechno začíná v Americe a Austrálii a pak se to pomalu a dlouho blíží k nám. Poprvé jsem tady o fyzioterapii u koní slyšel od svých švýcarských klientů někdy krátce před rokem 2000. A dodnes chápu despekt některých svých kolegů k této metodě, protože já ho tenkrát taky cítil. Když mi to nabídli jako službu k mým tréninkům, tak jsem říkal, když si chcete zaplatit nějaký kouzla, tak si je zaplaťte, mně je to jedno (smích)… Ale pak se mi to zalíbilo. I proto, že první, kdo sem s fyzioterapií jezdil, byly hezké holky a rád jsem je viděl znovu… 

 

… Aha! Cherchez la femme – za vším hledej ženu!

(smích)… Ale já se snažil těch lidí, kteří praktikují fyzioterapii, vystřídat víc, abych viděl různé metody. První, kteří sem jezdili, byli Němci a Švýcaři. Byla to vesměs chiropraxe a osteopatie, anebo různé kombinace těchto metod. Ono to ani vlastně nejde rozškatulkovat, všechno se vším souvisí. Potom mi jeden náš známý nabídl, abych se s ním podílel na návštěvách jednoho Australana v Čechách. Měl jsem k fyzioterapii sklony a měl jsem majitele, který na to slyšel. A tak jsme asi v roce 2003 přivezli do Čech muže, který mě pro ten obor nadchnul… Tenkrát se to ještě prolínalo s mou trenérskou činností a na svých koních jsem pozoroval ten efekt a viděl, že koně prospívali déle, jsou zdravější. Na začátku všeho musíte svému fyzioterapeutovi sdělit anamnézu, on vám pak řekne svůj názor, něco provede a výsledkem je nějaké doporučení nebo opatření. Takže v té době jsem od něj dostával domácí úkoly…

 

Řekl vám, s tímhle koněm budeš cvičit tohle, s tamtím koněm zase něco jiného?

…nebo že třeba tenhle materiál je nevhodný, změníme ho. Nebo že tenhle sval je slabší, budeme ho masírovat. Nebo že tady mu tuhne za krkem, budeme ho masírovat a budeš to dělat ty v době mezi mými návštěvami.

 

Jako když maminka doma cvičí s dítětem cviky, které jí uložil třeba ortopéd…

Přesně. Už jsme mluvili o té podobnosti s humánní medicínou… Shodou okolností jednou mou klientkou byla v Praze primářka rehabilitační kliniky Vinohradské nemocnice. Pozorovala mě při práci a pak se zeptala, jestli vím, co dělám? Že když se na to dívá, když sleduje ten princip a tu metodu, kterou používám, že jí to připomíná Vojtovu metodu.

Vítek Roman

Zleva můj táta František Vítek,bývalý žokej a trenér, vyhrál VP 1963 a 1965

Kdy se z klienta stal učeň?

Klientem fyzioterapie jsem byl sedm let, pak jsem se stal učněm. Když jsem přišel o trenérskou štaci, už jsem nechtěl putovat někam dál. Věděl jsem, že se chci být fyzioterapeutem.

 

Kde se fyzioterapie koní vlastně studuje? Předpokládám, že to není samostatný obor někde na vysoké škole…

V humánní medicíně už tento obor vznikl, už i v Čechách má svého profesora a už je oborem uznaným. Ale u koní ještě ne. U koní se učíme jeden od druhého. Musíte mít špičkového fyzioterapeuta, který vás nechá všude chodit s ním, nechá vás se dívat a občas vás nechá sáhnout.

 

Je to obor, který má budoucnost?

Jasně. Dneska už fyzioterapii dělají v Čechách desítky lidí, v Evropě stovky a ve světě dokonce tisíce lidí. Fyzioterapie už čeká jen na to, až se najde někdo vědecky zdatný, kdo tomu oboru dá nějakou formu, ucelí to. Jde o to, aby vznikla nějaká studie, která ten obor trošku verifikuje.

 

Jak se od fyzioterapie dostanete ke stomatologii? Nebo co vlastně bylo dřív?

Trénování je mnohooborová práce. Jako trenér jste současně ošetřovatel koní, řídíte kamion, trochu jste veterinář, trochu zubař … od všeho musíte mít základní dovednost. Musíte umět přibít podkovu i píchnout injekci. Takže i ty zuby, byť okrajově, mě provázely celý život. Celou dobu mého trénování byl mým veterinářem doktor Krupil. A tak když jsem přestal trénovat, logicky jsem zamířil pod jeho křídla. Ale protože doktor Krupil je velmi konzervativní a má fyzioterapii tak trošku za padisciplínu, musel jsem si k tomu vybrat „pořádnou část řemesla“ (smích). Nabídl mi tři a jasně mezi nimi zvítězila stomatologie. Už třeba taky proto, že jsme měli kontakty se špičkovou zubní klinikou v Německu a věděl sem, že se tam můžu jít doučit.

 

Jak vypadá péče o koňský chrup? Hodně lidí si moc neuvědomuje, že i kůň potřebuje svého „zubaře“…

V první řadě si musíme uvědomit, že kůň má jiné zuby než lidé. Lidský zub vyroste a zůstane stejný. Koňský zub ale roste pořád, je podobný víc třeba kopytu než lidskému zubu. Každý úplně chápe, že kopyto stejně jako lidský nehet je potřeba občas obrousit. Se zuby je to stejné. Ale není to vidět, proto to lidi moc neřeší.

 

Kůň si zuby obrušuje i tím, že žere…

Ano, když žere a žije přirozeně… ale takový kůň také zemře dřív než ten chovaný doma, jsou to jiné podmínky pro život. Věk koní v přírodě je naprosto odlišný od stáří našich koní. Ti domestikovaní mají veškerou péči od výživy, vakcinace, stomatologie, fyzioterapie, nosíme jim sušené seno a umleté oříšky, bydlí v domečku (smích). Kůň, který žije venku, musí na jaře žrát zelenou trávu, v létě suchou trávu a v zimě ohlodává zmrzlou kůru. Žere tedy delší dobu, protože pořád něco hledá, a žere různé věci včetně hlíny či písku, který pak funguje jako brusná pasta. A když už má ty zuby horší, tak umře… z různých příčin. My jim život naší péči zlepšujeme a prodlužujeme. Ale je fakt, že už to taky jde trochu do extrému… Na jedné stomatologické akci v Německu nám přednášela jistá Němka a prozradila nám, že u nich už vznikl nový obor „Koňská geriatrie“, který se stará o to, aby staří koně žili zdravě. Jeden z jejich klientů je čtyřicetiletý! A má všechny zuby. Samozřejmě nepracuje, jeho jediným úkolem je dojít se najíst a napít… Plašší už z toho ale začínají být ti klienti, kteří ho tam dávali v nějakých dvaatřiceti letech na pár týdnů na dožití a on je i po letech stále fit… (úsměv)

 

Mimochodem, jakého věku se koně dožívají?

Nejstaršímu je myslím kolem padesáti, ale to je extrém. Čím jsou koně větší, tím je jejich život těžší. Polokoně se dožívají vyššího věku než koně velcí. Na přednáškách nám občas připomínají, že ti velcí, sedmisetkiloví koně, o které se staráme, by v přírodě nepřežili. Nedokázali by prostě utéct před nebezpečím…

Vraťme se k té péči o zuby. Jak vypadá?

V první řadě musí být soustavná, pravidelná a odborná. Od samého narození by se měl chrup kontrolovat, jestli se dobře vyvíjí, jestli zuby rostou tam, kde mají, jestli probíhá výměna mléčných zubů za trvalé atd. A potom je důležité pravidelné broušení. Ve stáří se už zuby brousí méně, protože růst zubů má samozřejmě nějakou dynamiku – nejdynamičtější růst je někde kolem deseti let věku koně. Potom se už růst zpomaluje. Ale pak se zas řeší jiné věci. Jako u nás lidí po padesátce se zvětšují mezery mezi zuby, zůstává tam krmivo, musí se řešit paradentóza… a to už k nám jde také z toho světa. Už se prodávají ústní sprchy …

 

…ale ještě se nechodí každé ráno s kartáčkem a pastou…

Chodí. Sice bez pasty, ale s kartáčkem. A ne každé ráno. Ale koním, kteří mají mezery mezi zuby, je musí majitel pravidelně čistit.

 

Může mít kůň zubní kaz?

Může, ale neumíme to zatím řešit. A opět je tu souvislost s vývojem civilizace. Čím více se o koně staráme a oni se dožívají vyššího věku, tím více musíme řešit problémy, kterých by se v přírodě nedožili. A je to i stravě. Čím víc cukrů, tím víc kazů.

 

Takže je to jako u lidí i o tom, co jí?

Jo, hodně.

 

Co jste víc – stomatolog nebo fyzioterapeut?

Jsem rád, že jsem oboje. U jednoho si odpočinu od druhého. A když už toho druhého máte tak akorát, těšíte se na to první. Ty disciplíny jsou úplně jiné. Jedna je o citu, o koncentraci a o „dotyku“, zatímco ta druhá je o nástrojích, o materiálu. Zubařina je řemeslo, připodobnil bych to k nástrojařině.

 

A asi je zubařina fyzicky náročnější?

To je tak nastejno. Možná že zubařina je práce míň vhodná pro lidské tělo, protože se u toho všelijak kroutíte, musíte se přizpůsobit tomu koni…

 

… pak potřebujete toho fyzioterapeuta…

… přesně. Proto potom chodím na tu thajskou masáž (smích). Při fyzioterapii po vás pro změnu někdy koně kopou. Něco je bolí a vy musíte najít co. Hledáte ho tím, že dotykem zjišťujete, kde ho bolí. A představte si, že vám někdo zmáčkne místo, které bolí. Logicky se oženete. Když to jde dobře, v minutách se to zlepší. A za půl hodiny už toho koně máte na své straně. Ale ta první minuta bolí i nás.

Děkuji za rozhovor.

Vytvořeno ve spolupráci s Dostihovým spolkem Pardubice

Lukáš Kvapil – závodník na Rallye Dakar

Šestnáct let je v aktivní službě u Vojenské policie. Sice se už o Lukášovi Kvapilovi vědělo, a to především jako o úspěšném závodníkovi dálkové rallye, ale do širokého povědomí vstoupil až svou účastí na nejtěžším závodě světa, kterým je Rallye Dakar. Bez zaváhání zastavil u zraněného italského kolegy, i když mu šlo o cenné vteřiny, a poskytl mu první pomoc. Na trasu se opět vydal až po příjezdu záchranářů. Bohužel pomyslnou cílovou rovinkou neprojel, téhož dne také havaroval, byl vážně zraněný a ze závodů musel odstoupit. Přesto věděl, že udělá vše pro to, aby v roce 2018 stál opět na startu.

Lukáš Kvapil

foto Tino Kratochvil

 

Oficiální název vaší pozice je vcelku složitý, jak byste ji přiblížil našim čtenářům?

Jsem voják Armády České republiky. Sloužím na velitelství ochranné služby jako instruktor. Mám pod sebou instruktory, kteří se starají o ostatní instruktory i vojáky. Dohlížím na to, aby byl správně vedený výcvik u vojenské policie. Je to pozice manažera, který předává svoje zkušenosti instruktorům. Koriguji jejich směr, a to především díky vlastním zkušenostem.

 

Cvičíte jenom pro české sbory, nebo i pro zahraniční?

Tak my máme to obrovské štěstí, že můžeme spolupracovat, protože když se člověk uzavře do sebe, vidí jenom to svoje a nepřijímá zkušenosti ostatních, tak se nemůže posunovat dál. Probíhají spolupráce na mezinárodní úrovni a vzhledem k tomu, že jsem voják armády ČR a armáda je členem NATO, tak si předáváme zkušenosti s aliančními vojsky.

 

Co rozhodlo o tom, že jste vojákem?

Dlouho jsem o tom přemýšlel. Vzorem mi byl můj otec, který dlouho sloužil u policie. Ve svých dvaceti letech jsem musel nastoupit základní vojenskou službu. Narukoval jsem a stal jsem se členem motocyklové jednotky Hradní stráže, kde jsem viděl motorky, které doprovází prezidenta. Tak začala moje kariéra u armády. Prošel jsem všemi stupni, od základního stupně jsem došel k důstojnickému. Byl to doopravdy obrovský zážitek. Absolvoval jsem výběrové řízení a takový ten impulz byl to, že jsem poznal pozadí při základní vojenské službě. Uvědomil jsem si, že mě to baví a že to není pouze o tom drilu, jak si všichni myslí.

 

Jaký musí být voják dnes? Myslíte, že stále platí stigma „zelený mozek“?

Já jsem poznal to, že člověk musí mít určitou dávku pokory, protože i když může být nejlepší ve všem a nebude mít pokoru, tak je to vlastně cesta do pekel. Přijmutí toho, že nejsem sice nejlepší, ale stejně se mám stále co učit, je pro mě to největší ponaučení. Označení „zelený mozek“ je dávný přežitek, který možná někde koluje, ale rozhodně už to tak dávno není. Naše armáda má punc kvality. Jsem v armádě šestnáct let a můžu srovnávat. Došlo k obrovským změnám a voják je velice prestižní místo. Dneska armáda nabízí střední školu s maturitou, pak nabízí i vysokou školu a pro všechny tyto absolventy už má automaticky nabídku zaměstnání.

Lukáš Kvapil

foto Tino Kratochvil

 

Jakou prestiž má naše armáda v Evropě?

Patříme mezi ty nejlepší koaliční vojáky. Naši specialisté, chemici, speciální jednotky a další jsou velice ceněni. Sám jsem to cítil, když jsem byl v zahraniční misi. Když člověk nese českou vlajku, tak je automaticky považován za velice zkušeného vojáka, protože u nás je kladený velký důraz na jazyky a na přípravu. Já sám mám angličtinu a francouzštinu.

 

Myslíte si, že je vaše dráha života předurčená?

Nepodléhám osudu, ale myslím si, že každý má nějakou svoji cestu napsanou. Jenom se odchyluje svými činy, takže v osud určitým způsobem věřím a myslím si, že každý má nějakou tu dráhu osudu napsanou. Já si myslím, že moje dráha je taková, že jsem musel poznat to špatný, abych si vážil toho dobrého. Takže člověk jde nahoru a poznává kolem sebe lidi, díky kterým jde nahoru, ale musí si je pamatovat, protože může jít dolů. Mně se přesně tohle stalo. Byl jsem nahoře, byl jsem dole, a teď si myslím, že jdu zase nahoru. Vždycky bude přede mnou něco, co bych si chtěl splnit.

 

Z čeho má voják největší strach, když je na misi? Co se v něm vlastně děje?

Mám za sebou tři zahraniční mise – to je hlavní náplň mojí práce. Působil jsem jako mentor instruktorů v Iráku a jako člen ochranného týmu v Afghánistánu. Je to velká zkušenost a služba armádě a České republice. Strach je přirozená věc. Když někdo nemá strach, tak to většinou nedopadá dobře. My jsme připravováni a cvičeni jak fyzicky, tak i psychicky. My prostě máme podporu v tomhle všem. Přijedeme, splníme svůj úkol v zahraniční misi, vrátíme se zpátky a tím je to vyřešené. Tím, že jsme na to připravení a vycvičení, tak z toho nemáme žádné následky, ba naopak jsme hrdí na to, že jsme v té zahraniční misi byli.

 

Jak moc jste okolo sebe cítili nebezpečí? Jaký je ten pocit doopravdy, když se ocitnete ve válce?

To se nedá jen tak říct, protože jsme na to cvičení. Jdeme tam, splníme svůj úkol, vrátíme se zpátky a necháme to tam. Nebezpečí tam je, my to víme a děláme všechno pro to, aby se to nepřeneslo k nám do České republiky. Prožili jsme to, ale jsme na to připravení. Je to naše služba.

 

Jak se díváte na novodobé válečné filmy?

Mně se líbí filmy z druhé světové války, ale pořád jsou to jen filmy. Musíte to brát tak, že ta spousta věcí, co tam je, musí být ztvárněna způsobem, aby zaujala diváka. Vzhledem k tomu, co jsem zažil, beru tyto filmy tak trochu s úsměvem. To máte jako počítačové hry. Podle pravdy jsou pouze některé věci.

Lukáš Kvapil

foto Tino Kratochvil

 

Jak žije voják, jaký má prostor pro svůj život?

Úplně stejný jako každý jiný. Je to práce, je to služba, je to i koníček. My to vnímáme jako poslání. Je to to samé, co u záchranářů, policistů nebo hasičů. Je to věc, se kterou jsme spjatí. Rodiny to vědí, podporují nás, protože bez toho by to nešlo. Moje rodina mě plně podporuje a je hrdá na to, že jsem vojákem.

 

Váš život se stále točí okolo motorek, jak se tedy vše postupně odvíjelo až k dnešku?

V patnácti jsem začal jezdit juniorskou reprezentaci v enduru, pak jsem se dostal k vojenské policii na motorky a postupem času jsem se dostal na ochrannou službu. Prošel jsem si těmito pozicemi a skončil jsem jako osobní ochránce našich nejvyšších představitelů, což byl můj sen. Začínal jsem s řízením motorky, pak jsem začal řídit speciální vozidla a pak jsem dělal samotnou osobní ochranu. Nějakým způsobem jsem se vypracoval, ale motorky jsou spjaté s celým mým životem. Ať chci nebo ne, prostě se k nim stále vracím.

 

Je Dakar vaším klukovským snem?

U mě se vlastně sen stal skutečností. Už jako malý jsem hltal zprávy o výsledcích Čechů na Rallye Dakar v čele s panem Lopraisem. Byl to můj klukovský sen od šesti let. Nijak jsem po tom nešel, ale nějak se ty dráhy nakonec potkaly a já jsem dostal tu možnost postavit se na start. Dostal jsem se do Armádního vojenského centra Dukla Praha. Motorky mě provází celý můj život, nějakým způsobem se to propojilo a armáda mě v tom neskutečně podpořila. Dostal jsem se tak i na Dakar, na čemž jsem pracoval tři roky. Nikdy jsem netvrdil, že chci vyhrát Dakar, chtěl jsem zažít tu atmosféru a to jsem si splnil. Letos v lednu jsem se postavil na start tohoto nejprestižnějšího, nejtěžšího závodu na světě a tím jsem si splnil svůj sen.

 

Musel jste skončit už ve druhé etapě, přesto zasloužíte obdiv. Přispěl jste k záchraně lidského života, když jste pomáhal oživovat svého soupeře. V téže etapě jste sám havaroval a závod tím pro vás skončil. Ministr obrany Martin Stropnický vás za tento čin vyznamenal. Jak to vnímáte?

Těch ocenění přišlo několik, ale upřímně já bych byl raději, kdybych dojel Dakar, kdyby se to vůbec nestalo a já závod dokončil. Je to věc, kterou tam udělalo mnoho závodníků přede mnou. To, že tam někdo někomu pomohl, se tam děje dnes a denně. To, že jsem u toho byl, na mě prostě padlo. To, že jsem pak nedojel, to nijak neovlivnilo. Můžeme si říkat, co by kdyby, ale ono se to stalo a já to nějak přijal. Všech ocenění si hrozně vážím. Udělal jsem věc, jako každý jiný a jsem za to rád, ale všechno bych vyměnil za to, abych neměl to zranění a já si tady povídal o tom, že mám medaili a že jsem dojel Dakar. To je asi celý.

Lukáš Kvapil

foto Tino Kratochvil

 

Jak ten sen probíhal?

Silným zážitkem je především to, když stojíte na startovní rampě, kdy vás sleduje celý svět, doslova tisíce lidí. Když jsem tam stál, tak ta atmosféra na vás opravdu dýchne. Bylo to dáno možná i tím, že jsem startoval mezi těmi nejlepšími na světě. Užíval jsem si to. Bohužel druhý den jsem skončil, protože jsem měl těžké zranění, ale to k tomu prostě patří. Dakar je takový, je to opravdu nejtěžší závod a já jsem hrozně rád, že jsem tam byl, a budu dělat všechno pro to, abych se tam dostal zpátky.

Před tím jsem jezdil evropský a světový pohár v dálkové rallye a dařilo se mi. Za to hrozně děkuju. Dařilo se mi obsazovat přední místa mistrovství Evropy a byl jsem na předních příčkách mistrovství světa. Dakar bylo takové vyvrcholení. Osahal jsem si to, omakal, abych se pokud možno umisťoval na dalších Dakarech do nějakého padesátého místa, což byl můj sen. Mým cílem je si tohle splnit.

 

Kde se vidíte za pět let?

Vůbec nevím, (smích) protože už mám za sebou odslouženou spoustu let a chtěl bych se dostat do takové té pozice mentora, kde bych předával svoje zkušenosti, které mám. Tam to celé směřuji.

 

Stále byste chtěl být spjat s armádou?

Armádě musím vrátit to, co mi dala, a jestli si mě budou držet, i když budu starej, tak budu své zkušenosti hrozně rád předávat v rámci armády dál. Uvidíme, co bude.

 

Lukáš Kvapil

foto Tino Kratochvil

Kde se vidíte za dvacet let?

Jsem tak sešroubovaný a rozbitý, že jsem zvědavý, jestli to bude všechno držet. Budu doufat, že budu se svými dětmi a případně vnoučaty a budu si užívat života a vše brát s nadhledem.

 

Jak jste přišel ke šroubům, co se přihodilo?

Závoděním. Padáme a rozbíjíme se. Mám dva vážné úrazy, jeden z Dakaru a druhý ze závodů tady v České republice. Měl jsem také nezaviněnou nehodu. Na silnici mě srazilo auto, nebyla to moje vina. Tento zážitek pro mě byl asi nejhorší, ale budu se s tím muset nějak vypořádat.

 

Motosalon, motorky a vy?

Jsem hodně rád, že armáda na Motosalonu představí poslední modely motorek, které máme k dispozici a že tam bude zástupce Hradní stráže, vojenské policie a speciálních jednotek. Takže určitě všechny zvu, budeme tam my, bude tam Armádní vojenské centrum Dukla Praha a všichni uvidí naše motocykly, které máme k dispozici k výkonu služby.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Lenka Žáčková

Foto: Tino Kratochvil

Vytvořeno ve spolupráci:

BVV Motosalon www.bvv.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Dita Brančíková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Sára Hrstková – sommelierka

Společnost Merlot d´Or dováží na český trh hlavně velmi kvalitní francouzská vína, pořádá jejich degustace a různé prodejní akce. Vyhledávají je především majitelé vinných sklepů a zájemci o investice do vín. Passage sídlící v centru Prahy je největší vinotékou společnosti. Francouzská vína od prestižních výrobců tu nabízí již pět let sommelierka Sára Hrstková. Každé víno by se mělo servírovat s úctou. Ta francouzská mají tradici a nejlepší kvalitu, říká.

Tino Kratochvil, Sára Hrstková

foto: Tino Kratochvil

Proč jste se rozhodla právě pro tuto práci?

Byla to náhoda, a přinesl ji sám život. Když jsem se přestěhovala do Prahy a hledala práci, vybídla mě kamarádka, ať se zkusím zeptat právě tady, v Passage. V gastronomii se pohybuji odjakživa, získala jsem zde práci servírky, se kterou jsem měla zkušenosti. U jídla mě to vždycky bavilo.

A u pití?

Víno jsem pila ráda, jen jsem s ním neměla žádné hlubší zkušenosti. V práci jsem postupovala výš a výš, od servírky až na pozici sommelierky. Uchvátila mě, a už jsem u ní zůstala. O víně jsem na začátku moc nevěděla, ale tady je hodně důležité, jak a zda vůbec člověk dokáže vína vnímat – jejich chuť, vůni, to je nejdůležitější. Vědomosti se dají dostudovat.

Takže jste začala studovat?

Existují kurzy pro sommeliery, ale já jsem žádný neabsolvovala. Učím se praxí, postupně, a sama si studuju z odborných knih, kterými jsem dokonale zásobena. Literatury je spousta, dá se i vyhledávat na internetu. Sleduju aktuální dění, snažím se dostat dál a dál. Na počátku se mě ujal náš head sommelier Petr Sláma, mnoho mě naučil, jsem mu za to vděčná a dodnes jeho rady využívám.

Dnes už znáte všechno, co potřebujete?

Sommelierství je nekonečná cesta, nikdy neumíte všechno. Pořád se učím a pořád se učit budu, a stejné to bude i za dvacet let. Za pět let, kdy se věnuji vínu, toho vím už hodně, ale zdaleka ne všechno. Není to jen o tom znát etiketu. Je třeba vyznat se v odrůdách, jak se která pěstuje, jak se sbírá, jak se vinifikuje. Ke každé lahvi existuje mnoho informací.

V čem je praxe lepší nebo naopak horší, než byly vaše představy?

Trošku jsem se bála. To množství lahví mě děsilo a měla jsem strach, že se o nich nedokážu všechno naučit – oblasti, výrobce, odrůdy. Máme tu více než tisíc druhů vína, téměř šest tisíc lahví. Ale ono to postupně šlo, člověk se k tomu musí propít, to je důležité. (smích) A to krásné? Otevírání vzácných vín a jejich ochutnávání. Nikdo si nedovede představit nádhernou atmosféru při otevírání starých vín. Je to kouzlo.

Tino Kratochvil, Sára Hrstková

foto: Tino Kratochvil

Co vám ještě tak úplně „nejde“?

Vzhledem k tomu, že se naše vinotéka specializuje na francouzská vína, vím, že mou slabinou jsou vína z ostatních zemí. Dostanu se k nim méně často, musím o nich víc studovat, víc nad nimi přemýšlet, nemám je ani zdaleka tak napitá. Když mluvím o francouzských vínech, která denně otevírám, jsem si daleko jistější, umím zákazníkům podat informace, které požadují.

Dokážete na každém z vín, která tu nabízíte, něco pochválit, najít, co je na něm dobré a doporučit, k čemu se hodí?

Dokážu. Každé víno má svůj účel. Je vhodné k jiné příležitosti, k jinému jídlu. Záleží na úpravě, zda je maso pečené, vařené, syrové, záleží i na zvoleném koření. Když si objednáte steak, je vhodné dát si k němu Bordeaux, červené víno, naproti tomu k tatarskému bifteku, tedy také hovězímu masu, ale v jiné úpravě, se spíše volí bílá vína z Burgundska. Pro degustace a různé soukromé večeře vymýšlíme víno a k tomu odpovídající menu, aby to ladilo.

Jak trénujete své znalosti? Popíjíte, zapisujete, nebo jen „ukládáte do hlavy“?

Vše se snažím zapisovat, ale záleží na časových možnostech. Když jsem na degustacích, mohu si vše poctivě zapsat a soustředit se na každé víno. Tady v provozu je to o něco složitější, ochutnávám a zároveň se musím věnovat hostům. Proto si své vjemy často musím zapamatovat a zaznamenat dodatečně. Poznámky jsou velmi důležité, člověk totiž rychle zapomíná. Máme s kolegou „tajnou knihu“, vedeme ji spolu. Tam hodnotíme, popisujeme konkrétní vůni a chuť. Zapisujeme i to, jestli je lahvově zralé, nebo by mělo ještě pár let ležet v archivu.

Zúčastňujete se nějakých soutěží?

Zatím ještě ne. Pro sommeliery jich existuje hodně, ale já jsem velmi stydlivá, mívám trému a na pódiu se mi hned rozklepou ruce. Poznávání vín „naslepo“ jsem si už párkrát vyzkoušela, odhadnu, jestli se jedná o bílé nebo červené, jestli je mladší nebo starší, dokážu odhadnout oblast, kde bylo vypěstováno. Nejsem ještě ale tak dobrá, abych určila přímo etiketu a ročník, což zkušení sommelieři zvládají.

Tino Kratochvil, Sára Hrstková

foto: Tino Kratochvil

Podléhá zájem o vína módě, pozorujete to ve vaší vinotéce?

Módní trendy opravdu existují, ale sledují je především mladí lidé. Naší vinotéku vyhledávají spíše zkušenější zákazníci, u nás se tedy příliš neprojevují. Naše klientela vyžaduje především dražší značky. Soustředíme se na francouzská vína a mezi nimi jsou stálice, které módním vlivům nepodléhají, drží se již více než sto let na výsluní a všichni vědí, že jsou nejlepší. Vždycky byly, vždycky budou a naši zákazníci si je žádají.

Prodáváte i velmi stará, vzácná archivní vína. Dokáže je každý ocenit?

Z vlastní zkušenosti vím, že když jsem dala starší víno úplným amatérům, vůbec ho neocenili. Naopak znalci, když ochutnají, prožívají emotivní, velmi silný zážitek – skoro jako když se poprvé zamilujete. Podlamují se vám kolena, je to nádhera. Nedávno jsme pořádali pro pravidelné zákazníky degustaci starých vín. Začínali jsme rokem 1952 a vraceli se zpět až k roku 1923. Byl to tak neuvěřitelný zážitek, ani to neumím popsat.

Míváte při takové degustaci nějaké přednášky?

Pro lidi, kteří už vědí o víně spoustu informací, nemá smysl při degustaci mnoho vyprávět. Vždycky si řekneme, jaký ten který rok byl. Jaké bylo počasí, kdy se sbíraly hrozny, něco málo o konkrétním vinařství. A pak už jen chutnáme a užíváme si. Většinou pak nikdo ani nedutá. Je to takový obřad.

Jak výrazný je rozdíl v chuti starších a mladších ročníků vína?

Velký. Je to stejné jako s lidmi. Ti se také s postupujícím věkem mění. Na začátku máte mladého, živého, neklidného a rozbouřeného „puberťáka“, který postupně zraje, mění se, je čím dál více klidnější, vyrovnanější a rozumnější. A podobné je to i u vína. Po několika letech je daleko příjemnější. Kvalitní vína mohou ležet léta. Když přijde jejich čas, otevřou se, jsou přístupná. A pokud dál zrají, mění se jejich chuť a vůně: do marmeládových tónů, do tónů kouře, pražených ořechů, kávy… Každé víno je jiné.

Tino Kratochvil, Sára Hrstková

foto: Tino Kratochvil

Přibývá zájemců o stará vína?

Je jich stále víc. Zvyšuje se poptávka, nabídka zůstává stejná, proto roste cena. V poslední době výrazně vzrostl zájem Číny o stará francouzská vína, a to ovlivňuje trh. Lahví je nedostatek, často se otevírají už třeba za deset let, místo za dvacet či třicet. Drahá vína si zákazníci kupují jak kvůli požitku, protože je milují, tak i jako investici. Bývá to tak půl na půl. Investice do vína je velmi vhodná, ale musí být dostatek času, není to otázka pěti let. Za dvacet či třicet let se dá víno prodat za dvojnásobnou, někdy i trojnásobnou cenu.

Passage je největší vinotékou společnosti Merlot d´Or. Čím je jedinečná, čím láká své zákazníky?

Jedinečná je svým vinným lístkem. Tím, že se soustřeďujeme jen na Francii, máme možnost mít velmi soustředěný a krásný výběr vín. Vytříbený, kvalitní. Co se týče francouzských vín, jsme nejlepší z celé republiky, máme určitě největší archiv.

Pořádáte nějaké tradiční degustační akce?

Největší a nejprestižnější akcí firmy je Audience Grand Cru Classé Bordeaux na Pražském hradě. Proběhl už třináctý ročník tohoto vinařského svátku, Merlot d´Or je pořadatelem. Přímo v naší vinotéce připravujeme také pravidelné degustace mladších i starších vín, zájem o ně stále stoupá.

Jak byste popsala francouzská vína, čím jsou speciální?

Pro každého mají vína z různých zemí různé kouzlo. Pro mne je Francie „matkou vína“. Jsem konzervativní člověk, mám ráda věci s tradicí, a taková francouzská vína jsou. Pěstují se po tisíciletí, u některých výrobců stále přetrvávají staré, tradiční postupy při výrobě vína. Co se týká chuti – tady už se musí přihlížet k oblastem, z nichž víno pochází. Každá má svou charakteristiku, nedají se souhrnně popsat, byť se jedná o stejnou zemi.

Ve vašem vinném lístku nabízíte mimo jiné i „velká vína z Bordeaux“. Co ten pojem znamená?

Grands Vins de Bordeaux v překladu „Velká vína z Bordeaux“. Tímto pojmem jsou označena nejlepší vína z Bordeaux. Existují klasifikační systémy, ve kterých jsou právě tato velká vína zařazena v několika kategoriích.

Jak probíhá vaše spolupráce s kuchařem, když připravujete degustace nejen vín, ale i pokrmů? Jaké víno se hodí třeba ke šnekům?

Vždy záleží na požadavku klienta. Ve spolupráci se šéfkuchařem připravujeme a do nejmenších detailů dolaďujeme menu i vinný lístek, promýšlíme koření, způsob servírování, aby vše ladilo. U šneků záleží na tom, jak se upravují. „Nejúspěšnějšími šneky“ u nás jsou šneci se smrži, tažené na bílém víně, zjemněné smetanou. Je to recept původem z Meursault, malé vesničky v Burgundsku. A nejvhodnějším nápojem k tomuto pokrmu je stejnojmenné víno, které se ve vesničce vyrábí.

Tino Kratochvil, Sára Hrstková

foto: Tino Kratochvil

Byla jste někdy ve Francii?

Párkrát ano a byla to nenahraditelná zkušenost. Navštívili jsme různé vinice, ochutnali například mladá vína a mohli přemýšlet o jejich chuti za pár let a také o tom, která vína bychom měli zájem mít v našem portfoliu. Denně se ochutná třeba dvě stě vzorků. Při degustacích většího množství vzorků je třeba ochutnat a vyplivnout, aby se člověk udržel fit. (smích) Když se mohu napít vína, projít kolem vinice, ve které bylo vypěstováno, vidět způsob práce vinaře a případně si s ním popovídat, je to úplně jiné, než si o tom jen číst.

Jsou dny, kdy se vína nenapijete, nebo kdy na ně nemáte chuť?

Takových dní je opravdu minimum. K mé práci patří přechutnat víno vždy, než ho naservíruju hostům na stůl. Když se dostanu k nějakému krásnému vínu, je to pro mne vždy velká radost, to na své práci miluji. A samozřejmě také to, když se hostům trefím do chuti a oni to ocení. Není to jednoduché, každý má rád něco jiného, a ne každý dokáže přesně popsat své přání. Ale už se mi také stalo, že hosté mou práci ocenili kyticí růží, nebo pohlednicí a vzpomínkou z daleké Kalifornie. To potěší.

Pijete víno i doma?

Samozřejmě, a je to úplně něco jiného. Emoce velmi ovlivňují to, jak člověk chuť vína vnímá. Jinak, když je mu smutno, jinak když je v pohodě. Takže si doma nechám nalít sklenku od přítele a jen tak si to užívám.

Máte nějakou „profesionální deformaci“, a jak se případně projevuje?

Mám a velkou. Když přijdu do nějakého podniku, vše kolem sebe sleduju, srovnávám, hledám novou inspiraci – prostě pracuju i ve svém volném čase. (smích) Vybírat a objednávat vína už jsem ale odmítla, to nechávám na ostatních.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Tino Kratochvil

Merlot d’Or www.merlot.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz