Listopad 2016 – Profesní magazín

Romana Ljubasová – majitelka Inca Collagen

Když se Romana Ljubasová rozhodovala o své profesi, měla jasno již v jedenácti letech. Chtěla být užitečná. Proto šla studovat obor zdravotní sestra. O nové zkušenost ji obohatila profesní praxe v Rakousku, kde začínala jako au pair a postupně se začala orientovat na právo. Celých 16 let se věnovala právu na náhradu škody se specializací na škodu na zdraví a životě. V roce 2011 se pustila do podnikání. Inca Collagen je pro ni nejen obchodní artikl, ale hlavně po právu plnohodnotný produkt, který svým klientům hrdě nabízí a do roka od uvedení na trh jí otevřely dveře také lékárny.

foto: Robert Vano

O jakých profesních směrech jste uvažovala už na škole?

Říkali mi, že budu právnička nebo herečka. Líbilo se mi obojí. Více mě však lákalo právo. Rodiče mě, i když jsem měla samé jedničky, směrovali k ukončení studia maturitou, ale gymnázium mi doslova rozmluvili.

Jak se za svými studii ohlížíte ve smyslu teorie vs. praxe?

Vystudovala jsem obor „zdravotní sestřička.“ Půl roku jsem pracovala na dětské chirurgii v Brně a brzy jsem zjistila, že čtení pohádek a krmení dětí na lůžku se v nemocnici nenosí. Takzvaně jsem zaváděla nové „móresy“. Život mě velmi rychle nasměroval za hranice České republiky, ve významné rakouské rodině jsem jako au pair pilovala němčinu a pečovala o maličké děti. O necelý rok později už jsem jako devatenáctiletá vedla vnitřní správu a pohledávky cca čtyřiceti obchodníků. Rakouská firma obchodující spojovacím materiálem mi dala poprvé poznat, že není důležité dosažené vzdělání, ale schopnost rychle se učit nové věci. Od té doby se mě nikdy nikdo na dosažené vzdělání nezeptal, až vy. Školní vzdělávání v našem školském systému má smysl, pokud je to nezbytný předpoklad pro uskutečnění snů. Musíte být „studovaný,“ jestliže chcete být špičkový neurochirurg nebo jaderný fyzik. Pokud jste ale podnikatel s vlastní vizí? Pak to, co já sama dobře neovládám, ovládají lidé v mém týmu.

Jaké máte postřehy z práce, které jste se dlouhodobě věnovala?

Osudy těžce zraněných osob a jejich rodin umožnily využít můj potenciál na 110 %, a tak taky vypadá má praxe. V této činnosti jsem objevila doslova díru na právním trhu. Téměř nikdo z vystudovaných právních jedniček nemá chuť se zabývat protézami, stomiemi, katetry, reprodukcí, bezbariérovým bydlením a osobním neštěstím. Pro mě je vždy obrovskou výzvou vypustit klienta zpět do života, samozřejmě s dostatečným odškodněním, a přeprat systém nepovedených tabulek. Vlastně se snažím o evropské limity pro české občany. Výsledek mé práce je něco, co nelze měřit jen penězi. Dostávám často fotografie narozených dětí v rodinách, kterým jsem pomohla postavit se znovu na nohy, někdy jen obrazně, někdy doslova. Největším úspěchem je dohoda na mimosoudním vyrovnání částkou 10 milionů korun po předchozím „tabulkovém“ odškodnění. Má práce musí mít vždy vyšší smysl.

foto: Robert Vano

Odkdy jste podnikatelkou?

Úplně sama podnikám od konce roku 2011. Po rozvodu jsem si potřebovala ověřit, kdo byl ve skutečnosti hnací silou společného byznysu. Zvládla jsem to doslova od nuly a INCA agency je dnes stabilní a rozvíjející se společnost.

Co podle vás vede ženy k tomu, aby se v podnikání seberealizovaly a co byste ženám, které o tom uvažují, radila pro začátek?

Možná jsem obstála právě proto, že jsem žena. Ženy jsou schopné všeho. Co je firma a podnikání proti mateřství. Řídím se celý život zdravým rozumem. Stejně přistupuji k mateřství i k podnikání. Projekt připravujete 9 měsíců, první tři roky pracujete s projektem 24 hodin denně a potom dalších mnoho let usilujete o to, aby byl světu přínosem. Ženy jsou tedy pro mě skvělé podnikatelky a má rada je jednoduchá. Použijte v podnikání běžnou ekonomiku domácnosti. Dejte projektu pozornost, kterou byste věnovali dítěti. Pokud máte více dětí, jste zvyklé dělit pozornost a to je další výhoda pro vaše podnikání. A úspěch se musí dostavit. Čas, láska i peníze se musí rozdělit s citem a ten my ženy máme.

Proč jste zvolila zrovna kolagen? Co vás přivedlo na tuto úvahu?

Inca Collagen je můj druhý podnikatelský projekt a celkem třetí dítě. (smích) „Mám patnáctiletého syna.“ Když se má kariéra ustálila, vrátila jsem se snad již počtvrté do Thajska. Tam jsem upřela pozornost na jednoduchý a zdravý životní styl. I má mysl prošla od thajského boxu až k józe. Mango, kokos, olej, slunce, moře a příroda nasměrovaly moji pozornost ke kolagenu. Vozila jsem všechny ty zdravé věcičky přátelům a oni je chtěli znovu a znovu. Tak dnes vyrábím kolagen pod vlastní značkou.

Co obnášely vaše začátky v podnikání?

Začátek byl sen o tom, JAK BY TO ASI VYPADALO? Mám totiž velmi dynamickou fantazii. Za pár dní jsem si vysnila nadnárodní společnost. Inspirací mi byl Ford, Nivea, Redbull a Disney, taky Steve Jobs a Mark Zuckerberg. Pak jsem začala uvažovat kolik, kde a čeho potřebuji. Chtěla jsem mít produkt nej, nej, nej. Hodně mi pomohly i firmy, pro které jsem dříve odvedla bezchybnou práci. A dokonce jsou na mě hrdí a fandí mi. Prostě, co sejete, to sklízíte.

foto: Robert Vano

S produktem Inca Collagen jste na trhu nedlouho, ale podařilo se vám na něm již dosáhnout slušné pozice. Tedy prodej přes lékárny, relevantní reference. Co za tím stojí?

Za vším stojí tvrdá dřina a skvělý produkt. Užíváme si obrovskou loajalitu a zpětnou vazbu spokojených uživatelů. Reference si předávají navzájem. Naše publikum je velmi široké, krásné ženy, sportovci, senioři i zralí muži. Lidé nás hledali v lékárnách, a tak jsme už i tam běžně k dostání. Produkt je k dostání i v obchodní síti Hervis, Vivantis a v dalších provozovnách kosmetiky, fitness a wellness centrech, golfových shopech, u fyzioterapeutů, masérů a výživových poradců. Pomalu se přidávají i odborní lékaři, a to ortopedi, dermatologové, podiatři atd.

Čím je Inca Collagen výjimečný, úžasný?

Je živý, silný, čistý a opravdu funguje.

Pro koho je a není určen?

Je určen pro všechny nad 25 let. V tomto věku totiž začíná pokles tvorby kolagenu v lidském těle. Mírnější rétorikou jej doporučuji lidem nad 35 let.

Podle čeho jste volila název firmy a produktu?

Pro zjednodušení jsem kdysi zkrátila „International Consulting Agency“ na INCA. Název produktu byl proto jasnou volbou.

Uvažujete o tom, že by se dala rozšířit produktová řada či služby firmy?

Služby určitě, právě nyní intenzivně pracuji na rozšíření klientského servisu. Produktová řada se aktuálně rozšiřovat nebude. Mám opravdu skvělý produkt na 1 000 příznaků nedostatku kolagenu v těle. Uvažuji ovšem i o vlastním charitativním projektu, vlastně již takový existuje, jen nemá žádný řád. Pomáhám zatím spontánně. V budoucnu bych chtěla pomoc plánovat co nejúčinněji.

Kde vidíte svoji firmu za rok či za pět let?

Za pět let vidím světovou komunitu spokojených uživatelů, kteří budou přesně vědět, proč náš produkt užívají. Prostě protože funguje. Každému budeme plnit jiné očekáváním jediným produktem. To je moje nové poslání, to mě dělá živou a šťastnou.

Jak hodnotíte postupy v rámci legislativy a kde jsou podle vás ještě značné rezervy?

Legislativa je vlastně jednoduchá, jednosložkový produkt plní přísná nařízení a předpisy, a to nejen v EU, daně považuji za samozřejmost. Firmu je třeba vést transparentně. Zisk umím investovat a znovu zhodnocovat. Zde je mi velkou inspirací autor mnoha publikací Robert Kiyosaki. Legislativu je třeba plnit a sledovat změny a na to jsem připravená.

Podle jakých kritérií jste sestavovala svůj tým a jakým způsobem ho řídíte?

Můj tým je odrazem toho, jaká jsem já. Je na mě spolehnutí. Lidé mě následují, protože ví, co jsem dělala a jak jsem to dělala, a znají moje PROČ. V tu chvíli je vlastně jedno, jestli jde o kolagen nebo o pomeranče. Moje PROČ je pro mé kolegy důvodem mě následovat a doplňovat. Ekonomiku svých rozhodnutí obhájím nejlépe skutečností, že společnost vedu pouze se svým vlastním kapitálem. Na všechny kroky, které plánuji, mám raději vždy dvojnásobnou rezervu. Pak se podniká bezpečněji a je to jedna radost. Možná vás překvapím, ale nejsem materiálně založená. Svoje sny si plním uváženě a můj mercedes není nový.

foto: Robert Vano

Jaký způsob propagace se vám osvědčil?

Můj způsob propagace? Já nevím, asi všechno dohromady. Lidová slovesnost je zdarma. Může vás vystřelit i zničit. Doslova ctím kouzlo lidové slovesnosti. Ale kamarádím se i s CzechTrade a podnikatelskými kluby jako je třeba HELAS ladies club. Hradíme si samozřejmě i internetové nástroje a rozdáváme i dárečky, jezdíme na veletrhy, prostě všechno dohromady. Vidět a být viděn.

Váš produkt se pyšní vysokým obsahem činného kolagenu. Kolik takových znáte?

Obsah našeho produktu tvoří 100 % bio aktivního mořského kolagenu v denní dávce 3 000 mg. Ty nejznámější produkty na českém trhu obsahují obvykle 8 nebo 16 mg kolagenu, jiné zase obsahují kolagen v dostatečném množství, ale tepelně zásadním způsobem upravený, nejsou tedy bio aktivní. Hledím si toho co jsme my, konkurenci sleduji jen zdravě. Konkurence mi vlastně značně pomáhá s osvětou o kolagenu všeobecně. Já potom přidám vysvětlení – proč je ten náš tak skvělý.

foto: Robert Vano

Podle čeho z vaší zkušenosti volí zákazníci produkty s kolagenem, které si zakoupí, a kde dělají zásadní chybu?

Lidé, kteří volí kolagen, očekávají zlepšení nějakého jevu s nedostatkem kolagenu přímo spojeného.

Jak byste radila, aby lidé přistupovali k výběru výživových doplňků obecně?

Mám pocit, že se lidé o sebe starají více než dříve. A to je moc dobře. Doporučuji vždy a u všeho uvážit poměr cena – výkon – kvalita. Je jedno, zda se rozhodujete pro nákup auta nebo kolagenu.

Kdo je vaším častějším zákazníkem, muži či ženy?

Pokud jde o zdraví, tak převažují muži sportovci. Pokud jde o krásu, jsou našimi zákazníky z 99 % ženy. Muži krásu neřeší, snad jen vlasy.

foto: Robert Vano

Z původního profesního prostředí jste přišla do docela nového. Jak hodnotíte tuto změnu ve svém životě?

Pro mě se nic nezměnilo, pomáhám lidem. To jsem dělala, dělám a budu se o to snažit celý život.

Co patří k vašim zásadám?

Nemám zásady v pravém slova smyslu, mám životní vzory. Pan Werich, pan Masaryk, a budete se divit, i Malá Čarodějnice z Večerníčku, to jsou mé zdroje zásad a nekonečné inspirace. Vždy budu dělat, co mě baví, budu se snažit být dobrým člověkem, i když se zrovna nikdo nedívá.

Jaký svůj povahový rys hodnotíte jako velmi vhodný pro dráhu podnikatelky?

Dost často nerespektuji „zajeté koleje.“ Jsem inovátor a snílek.

Děkuji za rozhovor.

Text: Michael Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up a vlasy: Lenka Ngombele

Oficiální web Inca Collagen: www.incacollagen.cz

Vytvořeno ve spolupráci s Direct People www.directpeople.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Doc. Ing. Václav Jirovský, CSc. – vedoucí Ústavu bezpečnostních technologií a inženýrství ČVUT

Kybernetický prostor a jeho ochrana. Kybernetická kriminalita. Masivní rozvoj informačních technologií, které globalizují nejen náš reálný svět, ale i naše myšlení. Vědecká práce docenta Jirovského (* 1947) ukazuje, že pod vizemi zabalenými do barev optimistických marketingových kampaní je i jiný temný svět, ve kterém se neztratíme pouze za předpokladu, že se budeme trvale vzdělávat, abychom správně identifikovali, čemu máme a čemu nemáme v kybernetickém prostoru věřit. Docent Jirovský zpracoval téma kybernetické bezpečnosti pro širokou veřejnost i v knize, kterou vydalo nakladatelství Grada.

foto: archiv Václava Jirovského

Pane docente, jaká životní cesta vás zavedla ke klávesnicím počítačů?

Vystudoval jsem původně radioelektroniku. Tehdy byly počítače v úplném zárodku. Tím, že ale člověk vystudoval radioelektroniku, tak se dostal mnohem hlouběji do celé problematiky v té teoretické bázi, k tomu hardwaru. Vždycky jsem měl tím pádem osobně blíž k počítačovému hardwaru a software byl pro mě jen určitý přídavek k tomu všemu. Kandidátskou dizertační práci jsem věnoval teorii informace a automatizaci. Přes tato témata jsem se dostal k počítačům, a to mě provází celý život.

Věnovat se v Československu v sedmdesátých letech minulého století počítačům, to byla jistě práce do značné míry průkopnická a pionýrská?

Po obhájení disertační práce jsem nastoupil do nově vznikajícího Oblastního výpočetního centra vysokých škol. Jednalo se v tehdejších časech o obrovský projekt na ČVÚT financovaný ministerstvem školství. Psal se rok 1977 a měli jsme síť, která propojovala pět počítačů. Jednalo se o dodávku anglické firmy International Computer Ltd. Musím zdůraznit, že to byla asi vůbec první počítačová síť v této zemi. Především jsme přišli do styku s nejmodernější počítačovou technikou.

Jednalo se o síť, která byla schopna propojení datovým tokem i do zahraničí?

Napojení této sítě na nějakou vnější síť nebylo v těchto časech příliš reálné. Jedinou možností propojení do tehdejší verze internetu bylo přes Vídeň. Měli jsme terminál s linkou do Vídně, vedle terminálu byla tiskárna. (úsměv) A jednou za měsíc přijela z ministerstva vnitra Praga V3S a všechno, co bylo vytištěno, se naložilo a odvezlo ke kontrole. Takto to vypadalo s připojením do vnějšího světa. Postupem času se to ale přeci jen začalo trochu uvolňovat, protože ten izolacionismus byl neudržitelný.

foto: archiv Václava Jirovského

Na čem jste v té době, jako odborníci ve výpočetní technice, pracovali?

Podařilo se nám například vyvinout systém pro řízení městské hromadné dopravy v Praze, sledovali jsme autobusy a tramvaje. Hlásili jsme jejich obsazenost, jejich aktuální pozici atd. Když si uvědomíte, že tenkrát ještě neexistovaly systémy pro určení polohy typu GPS a my jsme byli přesto schopni určit polohu dopravního prostředku s přesností, pokud byl na trati, deset až dvacet metrů, bylo to v tehdejších dobách něco neuvěřitelného. Zájem o takový systém byl na Východě i na Západě. Stala se z toho však politická záležitost a celý projekt se nakonec zrušil.

pocitac EDVAC

Tehdejší vládní garnitura asi výpočetní technice příliš nerozuměla…

Dnes tomu také příliš nerozumějí. Víte, problém tehdejšího establishmentu byl opravdu ten, že tomu příliš nerozuměli. I když, v osmdesátých letech dvacátého století si i tehdejší vládní garnitura začala uvědomovat, že se bez odborníků neobejde. Našli se pak i tací, kteří si nechali nějaký problém vysvětlit. Výhodou však bylo, že oni netvořili, ale pouze řídili. Ovšem dnes každý poslanec tvoří. Když se pak podíváte například na problematiku elektronického vybírání mýta, je to tristní zážitek. Každý, kdo ví, kde je na klávesnici „Esc“, ví přesně cílové technické řešení. A prezentuje tyto názory bez absolutní znalosti problematiky či teoretického zázemí, odborných východisek. To je opravdu strašné. Dnešní establishment tvoří a tím bohužel boří. Oni si něco na internetu najdou a hned jsou z nich experti. V dnešní době je bohužel odborná expertiza zatlačována do pozadí. A to už jsme u témat kybernetické bezpečnosti, kdy se místo expertiz začíná prosazovat postoj, který má přiléhavý anglický termín wisdom of crowd – moudrost davu. Přeložit do češtiny se to dá opisem asi tak, že odborné věci se řeší veřejným hlasováním. To je samozřejmě nesmysl. Když nyní něco nevím, tak dám dotazník na internet a lidé mi řeknou, co je nejlepší. To, že o tom nic nevědí, je věc jiná.

foto: archiv Václava Jirovského

Jsou rizikem pro kybernetický prostor lidé, kteří se tomuto prostoru profesně věnují?

Problém je, že v době, kdy jsem já začínal s počítači, tak jsme byli všichni takříkajíc kouzelníci v bílých pláštích. Každý s uctivostí koukal, co to vlastně děláme a jak s těmi mašinkami kouzlíme. Rozvoj informačních technologií nyní vede k tomu, že nedoučení „ajťáci“ začínají řídit velké organizace a doslova celou zemi. Krásný příklad je krach americké firmy Enron. Skrytou příčinou krachu bylo převládnutí fenoménu IT v této firmě, který zkresloval účetní situaci ve společnosti s cílem lepšího byznysu pro „ajťáky“.

Jaká je úroveň současných programátorů?

Dnes programuje kde kdo, neboť současné programovací nástroje jsou velmi robustní. Problémem dnešních firem jsou finance, konkrétně pak šetření na nákladech. Pro malé firmy je vzdělaný programátor-analytik, přičemž dávám důraz na slovo analytik, strašně drahý co do mzdových nákladů. Raději vezmou nějakého kluka z ulice. Ten začne programovat. Dostane úkol: Udělej nám program, který nám bude řídit skladové hospodářství. A on si sedne a začne ťukat do klávesnice. Nikomu nevadí, že takovému programování nepředcházejí základní primární úkony – funkční charakteristiky, specifikace, a to včetně například bezpečnostní analýzy. Naopak je to vše vítáno a označováno marketingovým termínem „agilní programování“. Když slyším slovní spojení agilní programování, tak mi naskakuje husí kůže. Jedná se totiž o základní prvek nebezpečí, který se na síti nachází. A toto nebezpečí bude dále narůstat, protože tlak na vývoj nových aplikací, které budou první na trhu, je enormní. Příčinou tohoto stavu je právě nedostatek primárních odborných expertíz.

pocitac EPOS 1 (1963)

Ale kybernetický prostor a volný pohyb po něm, je i vyjádřením demokracie a svobody…

Kybernetický prostor jako takový je opravdu prostor, který je globální a nevyžaduje žádné centralizované řízení. Vládne zde skutečná demokracie a pro všechny platí stejná práva. Všichni ta práva musí dodržovat, protože jinak by se na tu síť nedostali. Když budete mít jiný komunikační protokol, který konkrétní síť nezná, tak se tam prostě nedostanete. Na nejnižší úrovni dominuje kybernetickému prostoru ryze demokratický rys.

I demokracie ovšem vyžaduje dodržování pravidel, a když jsou tato pravidla porušena, musí přijít sankce – v reálném i kybernetickém prostoru…

Problém v potírání kybernetické kriminality je v tom, že jsme v podstatě vždy krok za tím škůdcem, který v kybernetickém prostoru někoho napadne. Nejdříve vás musí někdo napadnout, abyste se mohl bránit. Vezměte si, že je každý rok objeveno devět až deset tisíc takzvaných děr v systémech. Ohlídat takový počet chyb, navíc, když jsou způsobeny i samotnými programátory nedodržováním standardů, je velmi složité. Nebezpečí kybernetického prostoru spočívá v nízké kvalitě toho, co tento prostor plní a následně i v nízké úrovni vzdělanosti uživatelů, kteří se v tomto prostoru pohybují.

polovodicova verze vypocetni techniky

Jaký je nejběžnější příklad počítačové kriminality?

Pracoval jsem deset let ve Spojených státech amerických. Když jsem potřeboval pro svoji práci nějaký program, tak jsem si ho nemohl někde zkopírovat. Musel jsem si ho jít prostě koupit. V USA bylo a je povědomí o dodržování autorského práva velmi silné. V České republice, obecně i v celé Evropě, je častější řešení typu: Půjč mi to a já si to zkopíruji. To je jeden z typických prvků v hierarchii kybernetické kriminality.

A činnost Anonymous a hnutí jim podobných?

Je to souboj s někým, kdo informace má a kdo je zadržuje. Celá řada hnutí typu Anonymous a dalších prosazuje právo na volný přístup k informacím a bojují s korporacemi, které informace zadržují. A těmi korporacemi mohou být firmy i státy. Kořeny této filozofie o volném přístupu k informacím najdeme již v technologické generaci padesátých let minulého století.

Jsou delikty ve virtuálním prostoru zrcadlovou reflexí deliktů ve světě reálném?

Vznikem jakési páté dimenze celého našeho žití a kybernetického prostoru vznikají modifikace trestných činů ve virtuálním prostoru typu krádeže dat, vyhrožování apod. Potom vzniká celá kategorie zcela nových trestných činů, které jsou již velmi úzce navázány na nové informační technologie. Musíme si uvědomit, že trestný čin, který se stane v kybernetickém prostoru, nemá znaky hmotného trestného činu. Veškeré operace v kybernetickém prostoru jsou velmi rychlé, obtížně zachytitelné a především pomíjivé. A jsme u problematiky důkazů v kybernetickém prostoru, jenž je charakteristický důkazní nouzí. Vezměte si, jaký problém má policie se ztotožněním pachatele běžného trestného činu. V kybernetickém prostoru je to mnohem, mnohem obtížnější. Bude-li někomu například elektronicky vyhrožováno, jak prokážete, kdo to byl, kdo seděl u klávesnice a psal výhružný text?

Nepředbíhá vývoj nových technologie možnosti naší civilizace v oblasti práva?

Teď se například hodně diskutuje o tématech autonomních vozidel. Celé je to tlačené marketingem a marketing si nebere servítky. U těchto vozidel se například uvádí, že v případě, že dojde ke kritické situaci, kterou nebude schopen systém řešit, tak předá řízení řidiči. Ten chudák předtím nikdy nebo jenom velmi málo řídil… Ano, jednou k tomu dojde. Ale když mi úřednice v Bruselu řekne, že autonomní vozidla budou jezdit povinně od roku 2020, dostávám záchvat smíchu. Víte, v roce 1966 byl napsán první program, který konverzoval s člověkem a vykazoval jisté znaky umělé inteligence. Jeho autorem byl americký matematik Joseph Weizenbaum. Prezident Havel jej po roce 1989 pozval, aby měl u nás přednášku. A byla to přednáška nesmírně zajímavá. Člověk, který zakládal umělou inteligenci, tam upozorňoval na nebezpečí a vlastně byl i proti prudkému rozvoji výpočetní techniky. Důvodem bylo poznání, že vývoj výpočetní techniky předbíhá vývoj člověka. Vezměte si právní problematiku. Právo se vyvíjelo z nějakých bazálních kmenových zásad tisíce let. Najednou se tady má právo změnit během necelých padesáti let jen proto, že jde zde nějaký internet, nějaký kyberprostor?!

stavebnice prvniho personalniho pocitace Altair 1971

Bát se strojů? To už tady bylo jednou za průmyslové revoluce?

To byla mechanická, viditelná záležitost. Tehdy lidé ničili stroje z důvodu obav, že jim stroje berou práci. Dnes berou počítače lidem myšlení.

Platí to i pro univerzitní prostředí?

Naši studenti už bohužel nedokážou počítat. Nechci samozřejmě generalizovat, ale často se stává, že jim zadáte nějaký jednoduchý výpočet a oni jdou na internet, kde si stáhnou program, zadají do něj čísla a něco jim vypadne. Ale nevědí, co to vlastně všechno znamená. Ztratili představu o fyzikálních rozměrech.

foto: archiv Václava Jirovského

Není počítač v roli pekaře, od kterého si koupím chleba, když si ho sám upéct neumím?

To, že ten chleba někdo upeče za mě, to je distribuce funkcí a rolí ve společnosti. Jak říkal Werich, ten umí to a ten zas tohle. A to je v pořádku. Ale jestliže má někdo za mě přemýšlet a někdo za mě rozhodovat, tak to není distribuce rolí, ale substituce rolí. Někdy v devadesátých letech dvacátého století se řešila zakázka počítačového modelu prezidenta Spojených států amerických. Důvodem byla eventualita jaderného útoku a zásahu prezidentského sídla. Do doby, než bude zvolen nový prezident, by měl někdo rozhodovat. Podobné pokusy jsou počítačové studie automatických soudců, kteří vezmou popis trestného činu, vyhledají příslušné judikáty a vynesou verdikt. Průmyslová revoluce byla v kategoriích hmotného světa, kybernetická revoluce je v kategoriích myšlení a tvůrčí práce.

foto: archiv Václava Jirovského, v TV poradu na tema elektronicke myto

Jak je na tom z hlediska kybernetické bezpečnosti Česká republika?

Máme již vytvořen zákon o kybernetické bezpečnosti v ČR. Neřekl bych tedy, že jsme na tom ve sféře kybernetické bezpečnosti tak úplně špatně. Ale jak říkám vždy studentům na přednáškách, základ leží v edukaci, ve vzdělávání. Nic jiného kybernetickou bezpečnost nezajistí. Je nutné, aby lidé dokázali chápat základní mechanismy kybernetického prostoru, to, čemu mají a čemu nemají věřit.

vnitrni sestava pocitace Altair (1971)

Máme mít tedy k internetu a elektronické komunikaci zdravou nedůvěru?

Určitě. Účinnost phishingových emailů je pět procent a to je strašné číslo. Pět procent lidí na ty bláboly reaguje. Vezměte si, že je takových emailů rozeslán milion.

A co tolik populární sociální sítě?

Sociální sítě je velmi nebezpečný prostor pro needukované jedince, protože oni tam o sobě říkají všechno. Navíc sociální sítě a internet obecně vyvolávají závislost. Konečným stadiem této závislosti je tzv. Jekyll- Hyde syndrom. Totální rozpad osobnosti však není tou osobností reálně vnímán. Měli jsme tady případ sedmnáctiletého chlapce, který skočil z Nuselského mostu. Důvodem byl fakt, že email od jeho přítelkyně ho víc emocionálně vzrušil, než když ji viděl.

Děkuji za rozhovor.

Text: Mirek Brát

Foto: archiv doc. Václava Jirovského

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Klára Chábová – předsedkyně Mimo domov z.s.

Každý rok opouští dětské domovy přibližně tisícovka mladých lidí, kteří odcházejí „do života“. Co dělat, jak žít, na koho se obrátit o radu… To jsou otázky, na které málokdo z nich zná odpověď. Spolek Mimo domov si dal za úkol alespoň části z nich tuto cestu usnadnit a pomoci jim orientovat se v tom nejzákladnějším, co potřebují. Spolu se skupinou dalších nadšenců ho založila v roce 2008 Klára Chábová. „Chceme jim pomoci najít své místo ve společnosti,“ říká.

Jak jste se k této své práci dostala?

Vlastně náhodou. Jako studentka žurnalistiky jsem nabídla jedné neziskové organizaci, že jim pomohu v rámci své praxe a pokusím se o jejich zviditelnění. Věnovali se dětem z dětských domovů. Spolupracovala jsem s nimi několik let, mnoho jsem se učila. Postupně jsem začala problém více vnímat a chápat, a po čase jsem měla pocit, že bych se chtěla vydat vlastní cestou a věnovat se těmto dětem intenzivněji. Napadlo mě založit si vlastní neziskovku, kde jsme se s týmem lidí snažili hned od počátku nastavit programy tak, aby byly dětem užitečné a v něčem jim pomohly. A tak vzniklo občanské sdružení Mimo domov.

Stala jste se předsedkyní, je to vaše zaměstnání?

Kdepak. Neziskovce se věnuji ve svém volném čase, bohužel ho nemám tolik, kolik bych potřebovala. Mám malého synka, jsem na mateřské dovolené, ale jinak pracuji v soukromém sektoru, v marketingu. To mě živí. Teprve nyní vidím, jak obtížné je skloubit rodinu, zaměstnání, práci v neziskovce… Vždycky mi bylo líto, že se náš tým nemůže práci pro Mimo domov věnovat naplno, protože všichni členové mají své další pracovní i soukromé povinnosti. Dnes už to chápu, vše zvládnout, nic a nikoho nešidit, je každodenní výzva.

Projevovalo se nějak vaše sociální cítění od dětství?

To si nevzpomínám, ale vím, že ho měla v obrovské míře moje maminka. Vždycky pomáhala slabším, k nám domů přicházeli lidé v nouzi, kteří potřebovali pomoci. Vyrůstala jsem v tom a nejspíš se mi „něco“ dostalo pod kůži. Osobní zkušenost s dětmi z dětského domova jsem žádnou neměla, nikoho z podobného prostředí jsem neznala. Obecné povědomí o takových dětech není příliš lichotivé, říká se, že jsou zlobivé, netalentované, mnohdy postižené, pohlíží se na ně „skrz prsty“. Ale neoprávněně. I toto vnímání společnosti se snažíme změnit.

Jaká byla vaše zkušenost, když jste je poprvé navštívila?

Nevěděla jsem, co očekávat, ale první návštěva dětského domova, to byl pro mne šok, obrovský „náraz“. Jsou to ve skutečnosti citově velmi vyprahlé děti, s hodně nízkým sebevědomím, které si velmi často dávají vinu za to, že nebyli pro své rodiče dost dobré… Týdny jsem se z toho vzpamatovávala, obrečela jsem to.

Stát se novinářkou, to byly vaše plány od dětství?

Bylo to mé přání odmalička. Už na základní škole jsem psala básničky, různé články, vynikala jsem ve slohu. Po studiu jsem vyhrála konkurz do Lidových novin, kde jsem byla vyslána jako zpravodajka do Parlamentu. Tahle práce mě ale neuspokojovala. Mnoho negativní energie, velká časová náročnost, obtížné skloubení s osobním životem, to nebylo to, co jsem si vysnila. Proto jsem se začala věnovat publicistice. Psala jsem scénáře lifestylových pořadů do televize, později jsem se začala zabývat marketingem. Dnes, na mateřské dovolené, občas napíšu nějaký článek nebo PR text do novin či časopisů. A k tomu se věnuji naší neziskovce.

Jak se zakládá občanského sdružení?

Pracovat jsme začali v roce 2007. Byli jsme taková „partička“ lidí, neměli jsme žádné zastřešení. Jezdili jsme za dětmi z dětských domovů, povídali jsme si s nimi, svěřovaly se nám se svými problémy a starostmi a my jsme se snažili jim poradit. Nemysleli jsme na žádné dotace, benzín jsme si kupovali za své, neměli jsme zpočátku ani žádného sponzora. Později jsme zjistili, že pokud chceme pořádně a do hloubky dětem pomáhat tak, aby to bylo smysluplné, bez grantů a dotací se prostě neobejdeme. Technický problém se založením neziskovky tenkrát nebyl žádný, prostě jsme se zaregistrovali, vyplnili formulář, vypracovali stanovy a bylo to.

Jsou mezi vašimi spolupracovníky odborníci psychologové, sociální pracovníci…?

Nejsou. Jsme samí nadšenci, žádný odborník na slovo vzatý. Na druhou stranu jsme za léta působení v této oblasti získali know-how a zkušenosti z praxe, které vás nikde nenaučí. Složení týmu je ale v poslední době problémem, kterým se hodně zabývám. Jisté vyhoření přichází občas na každého z nás, i takový pocit marnosti, když donekonečna na úřadech vysvětlujete a odezva minimální. Snažíme se oživit naši skupinu, ale je to obtížné. Všichni se věnujeme této práci zadarmo, většinou o víkendech. Když někoho oslovíme, většinou se ptá na výdělek, nebo se mu nechce na naše aktivity věnovat svůj víkendový volný čas. Je to časově i psychicky náročné, motivace musí být „uvnitř“. Spíše se nám teď daří oslovovat lidi v komerčním sektoru, kteří by rádi byli platní a chtěli svůj soukromý život doplnit nějakou dobročinnou aktivitou.

Čím vaše občanské sdružení svou činnost začínalo?

Hned v prvním roce jsme rozjeli obrovskou akci – festival Out of Home. Ve své nezkušenosti jsme ho pojali příliš megalomansky, pompézně. Přizvali jsme známé hudební skupiny, pozvali veřejnost, utratili spoustu peněz. Byl to náš první projekt, na kterém jsme si vyzkoušeli, jak s dětmi komunikovat, jak shánět partnery, jak získat granty. Brzy jsme ale zjistili, že v takové mega-akci se ta pravá podstata, totiž pomoc dětem, nějak vytrácí. Postupně jsem se začala učit, co je důležité, že daleko prospěšnější je akce komorní, nízkonákladová, přímo zacílená na děti a na nikoho jiného. Byla to moje velká zkušenost.

Co je cílem festivalu Out of Home?

Snažili jsme se reagovat na potřeby dětí, na jejich přání, která nám vyprávěly při našich setkáních, a hlavně jsme je chtěli vytáhnout do jiného prostředí, ukázat jim nová místa, seznámit je s novými lidmi, otevřít jim svět. Vytvořili jsme víkendový festival, zaměřený na sport. Později jsme ale zjistili, přestože to byl nápad dětí, že sportovních akcí je v dětských domovech dostatek a že je to vlastně zas tak moc nebaví. A tak jsme se rozhodli vytvořit akci pro ně na míru, bez koncertů, propagace, bez doprovodných akcí. Festival, kde dětem představujeme různé profese a brigády. Vždy v květnu pozveme na víkend 260 dětí z 26 dětských domovů.

Takže festival stále pokračuje?

Už má velkou tradici, letos jsme uspořádali desátý ročník. Každý dětský tým za víkend pozná tři profese, které jim na svých stanovištích představí perfektní špičkoví lektoři přímo z praxe. Herci, hasiči, kadeřníci, maskérky, architekti… stanovišť je celkem 22. Akce probíhají přímo ve firmách a institucích, takže si děti mohou zblízka prohlédnout i různá pracoviště. Profese jednotlivým dětským týmům losujeme a dětské domovy střídáme. Nikdo nic podobného nedělá, děti jsou nadšené a každý rok se k nám velmi těší. Je to pro ně atraktivní, zajímavé a zároveň i užitečné, a to byl náš cíl.

To ale není vaše jediná aktivita?

Od letošního roku jsme od sdružení Múzy dětem přebrali záštitu nad projektem Život nanečisto, který je finančně i organizačně velmi náročný. Vybrané děti, které opouštějí dětské domovy v tzv. intimních kruzích s odbornými lektory – psychology a psychiatry – odžijí svůj odchod, často s pláčem a vypjatými emocemi. Po dobu čtyř víkendových setkání se připravují na realitu běžného života, aby je později co nejméně věcí zaskočilo. Bohužel z tisíce dětí, které z dětských domovů každoročně odcházejí, můžeme pomoci pouhým patnácti, na víc naše finanční ani personální možnosti nestačí. Nesmíme si ale dovolit nahradit kvalitu kvantitou, to by celá akce ztratila smysl.

V čem by měl pomoci stát?

Mám pocit, že hodně úkolů zůstává na neziskovkách. Problémů je mnoho, léta se neřešily, děti z dětských domovů byly na okraji zájmu. Je třeba dostat jich co nejvíce do náhradních rodin, bohužel problematiku zaštiťují čtyři ministerstva, kompetence se dělí, spolupráce je problematická. Velmi by pomohlo, kdyby existovaly sociální pracovnice, které by měly na starost pracovat s dítětem minimálně rok před tím, než opustí dětský domov a provázely ho ještě nejméně další rok. Měly by ho provést krizovými situacemi, které na něj čekají, vzít ho na úřad práce, seznámit ho s firmami v regionu, pomoci mu s bydlením, poučit ho o dluzích, pojištění… Nic podobného se ale zatím nechystá, starají se neziskovky, každá tak, jak umí.

Daří se vám naplňovat cíle, které jste si při vzniku organizace dala?

Ne tak docela, myslela jsem, že za deset let budeme mnohem dál, než dnes jsme, stále narážíme na možnosti týmu. Kdybych měla podobné sdružení ještě jednou zakládat, snažila bych se získat více peněz z evropských zdrojů a lidi zaměstnat. Když víte, že vás práce uživí, že se jí může plně věnovat osm hodin denně a ještě k tomu vás to baví a naplňuje, to je skvělá kombinace. Moc bych si přála najít nějakého donátora, který by nás vzal „pod svá křídla“, chci se o to pokusit.

Zatím ho ale nemáte…

Zatím jedeme na základě grantů, a to je vždycky na rok. Nikdy nevíme, jestli příští rok budeme moci naše projekty uskutečnit, jestli na ně budeme mít. Ale co vím jistě, že i když nebudu mít ani korunu, za dětmi do dětských domovů budu jezdit dál a klidně za své, protože tak to bylo i na začátku. Na rok na dva omezíme naše aktivity a budeme shánět peníze, ale pojedeme dál… Snažíme se na problematiku upozorňovat, naše aktivity více medializovat, seznamovat s nimi veřejnost.

Jakým způsobem?

Prostřednictvím Facebooku, webových stránek, pořádáme tiskové konference, snažíme se prezentovat v médiích. V současné době zahajujeme velký projekt přednášek na Filozofické fakultě UK, moderovat je bude Daniela Drtinová. Chceme s problematikou seznamovat mladé lidi, protože oni budou jednou v legislativě nebo ve firmách a organizacích, které mohou pomoci. Osvěta je podle nás velmi důležitá.

Vycházejí vám vstříc firmy, na které se obracíte?

Zpočátku jsme se setkávali s odmítáním, charita je u nás dost zdiskreditovaná, mnozí na naše prosby ani neodpověděli. Dnes už je to jiné, mnoho firem cítí jistou společenskou odpovědnost, vybudovali jsme si síť těch, na které se můžeme obrátit, a ony nám vždy pomohou. Poprosím-li třeba o dresy, nejen, že nám je koupí, ale ještě vyšlou i lektora, který se jako dobrovolník zapojí do našich aktivit a to je úžasné. Naučila jsem se, jak je důležité vybudovat si osobní vztahy s manažery, přivést je přímo na naše akce, aby se nechali strhnout nadšením dětí a mohli sledovat, co jim daná aktivita přináší.

Kdyby vám chtěl někdo pomoci, kam se má obrátit?

Dnes mě potěšil jeden divák, který mi po našem vstupu v televizi telefonoval, že jeho dcera se určitě zapojí, a že on mě o tom chce informovat… Pomohli by nám lidé, kteří by přišli jako dobrovolníci při organizování našich projektů, věnovali by dětem jeden svůj volný víkend. Bereme každého, vždyť třeba při konání festivalu Out of Home máme v ulicích přes 200 dobrovolníků. Stačí ozvat se na kontakt, uvedený na našich webových stránkách nebo na Facebooku.

Jaké je vaše největší přání jako předsedkyně občanského sdružení Mimo domov?

Přála bych si, aby můj tým, kterého si tak velmi považuji, našel další motivaci, proč zůstávat spolu, aby „šlapaly“ naše dlouhodobé projekty a aktivity a mohly přibývat další. Máme společný cíl, i když je tak náročné ho realizovat. Je nádherné vidět ty děti a jejich nefalšovanou radost, když s nimi můžeme být a můžeme jim dát pocítit, že nejsou samy. Zároveň smekám před svým mužem a jeho rodiči, kteří mě podporují a pomáhají mi s péčí o syna, a díky nimž se mohu své práci ve sdružení věnovat. Jsem jim za to vděčná. Nedávno jsem vzala synka do Dětského domova v Trnové, hrál si tam s dětmi, byl tam spokojený. Třeba vychováváme v našem týmu nové generace, které v naší práci budou pokračovat, a nebude jim jedno, co se kolem děje.

Děkuji za rozhovor.

Text: Eva Procházková

Foto: Eva Slavíková Minaříková

Oficiální stránky Mimo domov z.s. www.mimodomov.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Radek Balaš – režisér

Jan Breburda – manažer sportovních prodejen Sanasport

Kdysi býval hokejistou a tanečníkem, dnes je jedním z nejlepších českých amatérů v badmintonu a vede dvě prodejny české běžecké speciálky Sanasport. Nahlédnout do zákoutí profese, prodejní úspěšnosti na trhu a dalších postřehů můžete v našem rozhovoru.

Jak se člověk dostane od studia ekonomiky do sportovního obchodu?

Překvapivě snadno. (úsměv) Nechtěl jsem začínat pracovní kariéru v korporátní sféře, hledal jsem spíš něco menšího, kde budu mít blízko ke sportu a komunikaci s lidmi. A to se povedlo.

Takže jsi rád sportoval od dětství?

Přesně tak. Dva roky jsem hrál hokej, deset let jsem závodně tancoval. Dnes hraju hlavně badminton.

Proč jsi skončil s hokejem a tancováním?

Hrát hokej znamená brzo vstávat a tehdy to nebylo nic pro mě. U tancování se vstáváním na večerní vystoupení problém nebyl, (smích) ale partnerky u tance většinou nevydrží moc dlouho, tak jsem to zabalil. Badminton mě ale baví pořád, účastním se největší amatérské ligy a vůbec nejsem špatnej. (smích)

Většina lidí tě dnes zná hlavně jako „sanasporťáka“. Co tě na současné práci nejvíc baví?

Hlavně že to není stereotypní práce, kde bych dělal pořád to samé. Každý den mě čeká něco nového a výzvy já překonávám rád. Baví mě pomáhat lidem řešit jejich sportovní potřeby a problémy, navíc máme výborné týmy v Brně i v Olomouci, takže je práce skoro jako má druhá rodina.

Začínal jsi jako řadový prodejce, po dvou letech už máš na starost obě české prodejny Sanasportu jako manažer. Co taková práce obnáší navíc?

Je toho dost, samozřejmě víc zodpovědnosti, mám hodně starostí s plánováním a logistikou, už se nedostanu tolik do klasického prodeje. Na druhou stranu konečně dělám management a ekonomiku, tedy to, co jsem studoval, a fakt mě to baví.

Sanasport prodává i věci do haly, ale je známý hlavně jako běžecká speciálka. Co ty a běh?

Ze začátku byl pro mě běh a především ten vytrvalostní skutečně za trest, já jsem spíš sprinter. Teď už je to takový menší trest. (smích) A doufám, že tenhle článek nebudou číst moji nadřízení. (smích) Ale teď vážně – běh je skvělý doplněk pro kondici, takže si tréninky při hraní badmintonu nemůžu vynachválit. Běhání je nejpřirozenější lidský pohyb a fyzickému zdraví výrazně přispívá.

Jací jsou podle tebe čeští běžci?

Hodně nároční. Když budu brát ty, co k nám chodí nakupovat, pak jsou vždy perfektně připravení. Hodně běhají, mají velké teoretické znalosti, přesto si přijdou pro radu. Je radost se s takovými lidmi bavit.

V mnoha oborech koukají lidé při nákupu hlavně na cenu, jak to je u vás?

Cena je pochopitelně důležitá, ale není nejdůležitějším faktorem. Dřív to bylo trochu jiné, ale dnes lidi víc řeší poměr cena/výkon, rádi si nechají doporučit kvalitní věci a nebojí se za ně připlatit.

Když budu chtít začít běhat, co k tomu potřebuji?

Odhodlání, radost a jedny kvalitní boty. Bez funkčního oblečení se na začátku běhat dá, ale bez správné obuvi se člověk neobejde. Hodně lidí asi zauvažuje nad koupí bot někde v supermarketu, ale ničí si tím jen zdraví.

Jak takový nákup běžecké obuvi vypadá? Přijdu do prodejny a řeknu: „Dobrý den!“ Co se děje dál?

Taky hezky pozdravíme. (smích) Pak budeme hodně mluvit. Zjišťujeme co nejvíc věcí, třeba jak často člověk běhá, po jakém povrchu, jaký má typ došlapu apod. Potom vybereme několik vhodných bot různých značek, zkoušíme, zákazník se může proběhnout na páse. Času u nás stráví většina lidí určitě víc než v klasické obuvi.

Pro zjištění došlapu děláte tzv. diagnostiku došlapu. Může si člověk vybrat vhodné boty i bez ní?

Třeba při výběru trailových bot do terénu není tolik nutná, protože poloha nohy se vůči terénu hodně mění. Ale jak jde o neustále stejný pohyb, tedy typicky při běhu na pevném povrchu jako silnice, tam se diagnostika hodí. My ji děláme zadarmo bez toho, aby si člověk musel něco koupit, takže minimálně zjistí něco o sobě.

Jaké značky vlastně prodáváte? A kterým se v Sanasportu nejvíc daří?

Téměř všechny, co ve sportovním světě něco znamenají: Adidas, Asics, Craft, Inov-8, Mizuno, Reebok a spoustu dalších. Co se týče prodejů, jednoznačný vítěz není, poptávka je po všech. Nejznámější značkou je u nás Asics, se kterým jsme začínali.

A co ty jako prodejce? Jakou máš úspěšnost, když někoho obsluhuješ?

Díky povinnostem vedoucího už neprodávám tolik jako dřív, ale kdykoli se můžu lidem věnovat, jsou vždy spokojení bez ohledu na to, jestli nakoupí nebo nenakoupí. Sám mám radost, i když jim jen dobře poradím a udělám pro ně maximum. Žádnou statistiku si nevedu, i když bych možná měl – určitě bych byl někde nahoře. (smích)

Kdybys na závěr mohl dát běžcům jednu jedinou radu, jaká by to byla?

Dělejte vše v klidu, ať si něco neuděláte. Běhání je hodně o hlavě, důležité je hýbat se, není potřeba se přepínat, nebo si něco dokazovat. Hlavní je mít z pohybu radost.

Děkuji za rozhovor.

Text: Dita Brančíková

Foto: archiv

Vytvořeno ve spolupráci: BVV www.bvv.cz

Sanasport www.sanasport.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Dita Brančíková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Ing. Marcel Bělík – ředitel Hvězdárny v Úpici

Pohled na hvězdnou oblohu člověka fascinoval již od nepaměti. Vesmír se stal výzvou pro vědce a techniky, inspirací pro básníky. Pro Ing. Marcela Bělíka (*1966) je vesmír koníčkem i profesí, které se věnuje jako ředitel hvězdárny ve východočeské Úpici.

Můžete krátce představit Hvězdárnu v Úpici, kterou řídíte?

Úpickou hvězdárnu naleznete, jak již ze jména vyplývá, v šestitisícovém městě Úpici, v jeho jihozápadní části; pro přesně uvažující jedince na souřadnicích 50°30’27,5″ severní šířky a 16°00’44“ východní délky. Hvězdárna se nachází, jak bývá u hvězdáren zvykem, na kopci zvaném „U Lipek“. Nicméně při její návštěvě, na kterou jste srdečně zváni, rozhodně duši nevypustíte – jde o mírný kopec, jehož zdolání nepřináší standardnímu zástupci druhu Homo sapiens příliš velké strasti.

Můžete představit hvězdárnu jako odborné pracoviště?

Úpická hvězdárna je odborným pracovištěm, dosahujícím v několika oblastech své činnosti velmi vysoké odborné či špičkové úrovně, některá pozorování jsou dokonce zcela unikátní. Zejména se jedná o optická a rádiová sledování sluneční činnosti, pozorování meziplanetární hmoty a podobně. Kromě záležitostí čistě vědeckých se hvězdárna orientuje také na astronomickou osvětu směřovanou k nejširší laické veřejnosti se zvláštním zaměřením na mládež.

Hvězdárna v Úpici vznikla již v roce 1959. To už je hodně dlouhá historie…

Celá historie hvězdárny se však začala psát de facto již o sedm let dříve v roce 1952, kdy zde začal pracovat astronomický kroužek při ZK ROH Transporta Úpice. Jeho členové si svépomocí upravili prostor a začali provádět první pozorování, ke kterým se zpočátku scházeli jednou za čtrnáct dní. Na konci roku 1953 si postavili pozorovatelnu s odsuvnou střechou, ta však byla silnou noční vichřicí 22. srpna 1954 rozmetána do širokého okolí. Tato událost urychlila rozhodnutí vybudovat stavbu větší a bytelnější. Konečně v roce 1955 bylo započato se stavbou a vznikla zděná budova s kopulí o průměru šest metrů.

Již tehdy byla na hvězdárně prováděna odborná pozorování?

Ano. Byly ustanoveny odborné sekce – přístrojová, časová a fotografická, pozoroval se výskyt meteorů, komet, přelety umělých družic a proměnné hvězdy. Začaly i skutečné výzkumné práce – pozorovala se zatmění Slunce a Měsíce, byly zachyceny signály 1. a 2. sovětské kosmické rakety vyslané k Měsíci. Později pak přišlo na řadu i Slunce.

Jaká životní cesta vás osobně přivedla k astronomii?

Za to může asi táta. Jezdil jsem v dětství s rodiči na podnikovou chatu do Krkonoš. A když mě táta jako malého táhnul v noci sáňkách a nad hlavou byla obloha plná hvězd, tak někde tam byl začátek vášně pro hvězdy, pro astronomii. Tenkrát nebylo v noci světelné znečištění, takže ty hvězdy zářily opravdu nádherně!

Ale vaše vysokoškolská studia se přímo astronomie netýkala.

Jsem vystudovaný chemik. Po absolutoriu na Vysoké škole chemicko-technologické jsem chtěl nastoupit do chemického provozu v koželužně. Přišel rok 1989 a podobné provozy i celé na chemii zaměřené podniky se začínaly poněkud hroutit. A zrovna v té době přišla nabídka z úpické hvězdárny, že se zde uvolnilo pracovní místo. I kdyby tato nabídka nepřišla, stejně bych asi u chemie nezůstal a potkal bych se s astronomií jinak.

Je vůbec v Čechách možné získat specializované vzdělání astronoma?

Ano. Například matematicko-fyzikální fakulta nabízí astronomické vzdělání. I když, na hvězdárnu typu úpické, je takové prestižní vzdělání možná i trochu ke škodě. Naším posláním je z velké části popularizace astronomie.

Ve vaší profesní kariéře lze ale vyčíst, že jste byl krátce i ředitelem supermoderního planetária v Hradci Králové.

Ano, skutečně jsem byl k tomuto místu velmi blízko, byl jsem již dokonce do funkce jmenován. Ovšem nakonec to dopadlo jinak. Zjistil jsem, že by mé vize a plány, se kterými jsem do této pozice šel, nebylo možno v dané situaci dobře a smysluplně realizovat.

Kolik zaměstnanců má aktuálně Hvězdárna v Úpici?

Fyzicky je nás jedenáct, jeden úvazek je však půlen na dva pracovníky. Máme popularizační, odborné a technické oddělení. Ovšem lidé z popularizace se zabývají i vědeckou činností a naopak, pracovníci z oddělení odborného mohou v případě nutnosti vypomoci při provádění návštěvníků.

Jaký je váš právní statut?

Jsme příspěvkovou organizací Královéhradeckého kraje.

Kdysi byly hvězdárny typu té úpické obdařeny i přívlastkem lidová?

Ano, před lety se opravdu užíval název Lidová hvězdárna v Úpici. Mně se ten název lidová docela líbil, znělo to hezky a byl v tom i zřetelný popularizační akcent astronomie.

Která část práce manažera, ředitele hvězdárny, je nejpříjemnější?

Pokud můžu, tak nejraději odjíždím přes prázdniny s dalekohledy do ZOO Dvůr Králové nad Labem, kde máme prezentace pro návštěvníky. Jak jsem již říkal, jsme hodně zaměřeni na popularizaci astronomie u široké veřejnosti. Příjemnou prací je i vymýšlení dalších projektů, jak lidi na hvězdárnu přitáhnout.

A část pracovních povinností, která je nejméně příjemná?

Spousta papírování a spory s lidmi. To je ta nepříjemná část.

Vy jste ovšem jako astronom absolvoval i řadu cest do zahraničí. Někdy to byly i hodně exotické a vzdálené destinace.

V rámci pozorování úplných zatmění Slunce jsem navštívil více než deset zemí: Brazílii, Venezuelu, Angolu, Jihoafrickou republika, region ruské Sibiře… Na první expedici jsem byl v roce 1994. Ta poslední výprava byla v roce 2010 do Argentiny.

Je nějaká nová zahraniční astronomická cesta před vámi?

Obdrželi jsme pozvání na pozorování úplného zatmění Slunce od Havajské univerzity v USA. Uvidíme, jestli ten grant dopadne.

Ale jenom Slunce na Hvězdárně v Úpici nesledujete?

Hodně se nyní zaměřujeme na rádiové a fotografické pozorování meteorů, či sledování proměnných hvězd. Získané údaje poskytujeme do naší národní databáze a databází v zahraničí.

Mluvíte o meteoritech. Podařilo se v historii hvězdárny nějaký pozorovaný meteorit nalézt po jeho dopadu na zem?

Ano. V září 1969 dopadl ve východočeské obci Suchý Důl meteorit na střechu tamního domu, kterou prorazil. Zásluhou astronomického kroužku úpické hvězdárny byl meteorit identifikován a nalezen. Později se podařilo toto těleso dopravit do vědecké laboratoře v německém Heidelbergu. Právě tam byly shodou okolností zkoumány kameny přivezené z Měsíce posádkou kosmické lodi Apollo 11. Analýzy určily stáří meteoritu, složení a dráhu, po které obíhal.

Vesmír není anonymní. Názvy planet či souhvězdí pocházejí z antické mytologie. Krátery na Měsíci se jmenují například Tycho de Brahe, Koperník… Jsou i nějaká česká jména ve vesmíru?

Ve vesmíru nalezneme obrovské množství Čechů. Právě na příští rok v astronomické společnosti chystáme takový projekt, že bychom chtěli obrazně vyfotit Čechy na obloze. Jsou to především planetky, které nesou česká jména. Česká jména nesou i krátery na Měsíci. Tato jména jsou mezinárodně uznávána. Jedna planetka dokonce nese i jméno města, ve kterém se naše hvězdárna nachází: Úpice.

Podmínkou pro sledování dění na noční obloze je určitě temná noc s minimem rušivých světel v okolí. Když se však podíváme na menší i větší sídla, jejich osvětlení doslova gumují onu pověstnou oblohu plnou hvězd…

Podmínky pro astronomii se určitě v posledních letech hodně zhoršily. Pozorování komplikuje světelné znečištění i radiový šum. Trochu se také obáváme masivnějšího nástupu LED technologií do pouličního osvětlení, protože „ledky“ produkují světlo, které jde z pozorovaných dat špatně odfiltrovat. Se sodíkovou výbojkou si poradíte snadněji.

Jedinou cestou k řešení bude asi cestovat za noční oblohou do méně obydlených míst?

Jen do jisté míry. Naše civilizace produkuje světlo i v nejodlehlejších částech světa. Když jsme byli například na expedici v již zmiňované Argentině, jednalo se o hodně izolovanou oblast. Ovšem, stejně vám tam na nočním snímku oblohy svítí v rohu vždy nějaká ta vesnice.

Úpice se nachází v Podkrkonoší. Nebyl by dobrým místem pro astronomická pozorování nějaký ten vrcholek našich nejvyšších hor Krkonoš?

Opravdu jsme uvažovali o pozorovatelně právě v Krkonoších. Ale zase jsme u toho světelného znečištění. Krkonoše v noci hodně svítí, máte tam lanovky, osvětlené sjezdovky.

Symbolem hvězdárny je velký astronomický dalekohled v kupoli. Je právě tato technika největším lákadlem pro návštěvníky hvězdárny?

Určitě ano. Paradoxně však nakonec není pro laika často pohled velkým dalekohledem vždy tak atraktivní, jako dalekohledem menším. Ovšem nelze to úplně takto zobecňovat. Vždy záleží na to daném objektu zájmu.

Jaké jsou vaše další plány s Hvězdárnou v Úpici?

Chceme rozšířit zázemí hvězdárny, aby zde mohli lidé pohodlně a smysluplně strávit čas a užít si tak třeba celý astronomický víkend. Máme i projekt Hudba na hvězdárně, kdy zde pořádáme koncerty spojené s pozorováním oblohy. Lidé tak získají mnohem komplexnější zážitek.

A mohli byste zde udělat i romantickou svatbu pod hvězdnou oblohou.

(úsměv) I svatbu jsme v areálu hvězdárny už měli.

Jaký je váš oblíbený způsob relaxace?

Rád relaxuji například při sjezdovém lyžování.

Nakolik ovlivňují návštěvníky, kteří se na Hvězdárnu do Úpice vypraví, všudypřítomná média?

Média bezesporu velmi ovlivňují názory návštěvníků, kteří k nám na hvězdárnu přicházejí. Tak například nedávno rezonovala internetem poněkud zkreslená zpráva, že astronomové objevili ve vesmíru obrovský diamant (jedná se o hvězdu, tzv. bílého trpaslíka, nachází se v souhvězdí Kentaur, 50 světelných let od Země – pozn. redakce). A lidé už s touto konkrétní informací přicházeli a chtěli ten kosmický diamant vidět…

Doufám, že nechtěli informaci, jak takový diamant dostat z kosmu dolů?

To naštěstí ne!

Když ve 20. století začínaly pionýrské lety do vesmíru představované družicemi i pilotovanými kosmickými loděmi, byla asi i astronomie na vrcholu popularity. Ale lidem dokáže všechno zevšednět, i fakt, že člověk byl na Měsíci…

Astronomie je stále poměrně populární i díky tomu, že kolem nás ve formě kosmických těles existuje každý den. Když svítí Slunce, na noční obloze je Měsíc a hvězdy – je to zřetelná reklama astronomie. Až se někdy divím, že k nám na hvězdárnu přicházejí i děti poměrně zasvěcené do vědního oboru. Hodně věcí vědí.

Existuje i opačný protipól? Například lidé s nedostatečným povědomím, co se vlastně ve vesmíru děje?

Starší generace mě někdy zaskočí docela zajímavými závěry, které nemají nic společného s realitou. Tak jsem se například setkal s názorem, že Země létá v prstencích planety Saturn.

Jaký je váš názor na existenci mimozemského života?

Když to vezmu z hlediska obecně filozofického, tak je samozřejmě zvláštní, že by někde ve vesmíru nemohly vzniknout podmínky pro život, jako jsou u nás na Zemi, když už tolik hvězd má nějakou tu planetu a počet hvězd je tak obrovský.

Děkuji za rozhovor.

Text: Mirek Brát

Foto: Mirek Brát, archiv Marcela Bělíka

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Mirek Brát

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Eva Kličková – moderátorka a dramaturgyně Českého rozhlasu Dvojky

Mladá energická dáma, jejíž hlas slýcháme v éteru v pořadu Dopoledne s Dvojkou, začínala v rozhlase tzv. od píky. Svůj čas dělí mezi práci a péči o malého synka a mrzí ji, že ho nemá víc. Vystudovala žurnalistiku a mediální studia na Univerzitě Karlově v Praze, rok pobývala na stipendijním pobytu v Austrálii. K rozhlasovému mikrofonu usedla poprvé v roce 2004 v pořadu pro děti Domino. „S rozhlasem není člověk nikdy sám,“ říká Eva Kličková.

foto: Eva Malúšová

Hrávala jste si jako dítě s mikrofonem?

Nejraději jsem měla hru na televizní hlasatelku. Být tou paní, která uvádí Večerníčky, to byl můj dětský sen. Při jízdě autem jsem komentovala „do mikrofonu“ provoz na silnici, takže se rodiče těšili, až zavřu pusu a bude na chvíli klid… Ráda jsem zpívala, přednášela a rodiče mě v mých zájmech podporovali. Maminka učila v mateřské škole, přihlašovala mě do různých soutěží a kroužků, do Lidové školy umění. Táta jako sportovec mě bral na lyže, na brusle, na tenis. Všechno mě bavilo, všechno jsem si chtěla vyzkoušet.

Měla jste v 15 letech jasnou představu o své profesi?

Tenkrát jsem ještě vyhraněné přání neměla. Na gymnáziu mě posílali na různé vědomostní olympiády, ale zúčastnila jsem se i soutěže Miss poupě. Měla jsem ráda jazyky, cestování, myslela jsem na povolání zahraniční zpravodajky. Soutěživý typ jsem i dnes. Ne snad, že bych si potřebovala zvyšovat sebevědomí, ale soutěže jsou pro mě výzvou a dokážou mě nakopnout. Když jsem třeba vůbec nic nevěděla o Evropské unii, přihlásila jsem se do soutěže. Abych nepohořela a neudělala ostudu, podrobně jsem vše nastudovala. Vyhrála jsem a odměnou byla návštěva Štrasburku a Bruselu – báječný zážitek.

foto: Eva Malúšová

Kdy jste se definitivně rozhodla pro rozhlas?

Rozhlas mě okouzlil už jako malou holku. Poslouchala jsem pohádky, často opakovaně, mnohé jsem znala nazpaměť. Později už jsem si sama vyhledávala stanice s programy, které mě zajímaly. V sedmnácti jsem objevila soutěž Lady Radio. Nahrála jsem svůj hlas a poslala kazetu do rozhlasu. Chtěla jsem zjistit, jak bude znít profesionálům a jestli bych měla v budoucnu šanci se v tomto oboru uplatnit. Soutěž jsem vyhrála, a to mě k rozhlasu definitivně připoutalo. Dostala jsem příležitost vidět „rozhlasáky“ v akci a byla jsem nadšena. Líbilo se mi všechno: Jak funguje režie, jak se nahrává, jak se stříhá. Po gymnáziu jsem si podala přihlášku na studium žurnalistiky a vybrala si rozhlasovou specializaci.

Když jste přišla do rozhlasu, na čem jste musela nejvíc „zapracovat“, jakých chyb bylo nutné se zbavit?

Musela jsem se naučit pracovat s hlasem. 2x týdně jsme v oddělení elévů měli hodiny s hlasovými profesionály, kteří byli velmi přísní a nic nám nedarovali. Každý má nějaké rezervy, tou mou byly sykavky. Dodnes se pravidelně před vysíláním rozmlouvám, navzdory úsměvům kolegů, kterým mé říkačky slouží k pobavení. Nezanedbávám to, vím, že když nejsem rozmluvená, není to úplně ono.

Sledovali rodiče vaše pokroky, byli vašimi kritiky?

Mé vysílání sledují dodnes nejen rodiče, ale i babička, ta má dokonce označeno v kalendáři, kdy mě v rádiu uslyší. Musím si při moderování dávat pozor na rychlost mluvy, mám tendenci honem honem všechny informace předat. Několik let jsem si vedle mikrofonu stavěla kartičku s nápisem ,Zpomal!‘, abych nezapomněla… A vždy po skončeném vysílání jsem volávala mamince, abych si ověřila, zda to bylo v pořádku.

Vzpomenete si na svou první rozhlasovou práci?

V 17 letech jsem natáčela rozhovor s mou paní profesorkou o zajímavém projektu, který chystala. Byla to 45minutová nahrávka a já jsem ji odeslala do rozhlasu do Prahy s tím, že oni si s ní poradí. „Je to fajn, ale kdy to sestříháš?“ byla reakce. Tehdy jsem pochopila, že úkolem rozhlasáka je vlastně všechno: Vybrat zajímavého respondenta, akci, natočit rozhovor, sestříhat ho, připravit do vysílání. Z těch 45 minut vznikl dvouminutový rozhovor, který šel do éteru, a já jsem byla pyšná, že jsem to dokázala.

foto: Eva Malúšová

Který pořad jste dostala na starost posléze?

Ke studiovému mikrofonu jsem poprvé zasedla v roce 2004, kdy jsem dostala nabídku moderovat dětský pořad Domino. Musela jsem se naučit přizpůsobit svůj projev dětem, chvíli trvalo, než byla paní režisérka spokojená. Jako v každé práci, i tady je důležitá zkušenost a praxe, výsledky se nakonec dostavily.

Kdybyste dnes chtěla začínat v rozhlase, šla byste na to nějak jinak?

Šla bych stejnou cestou, úplně od začátku, a tak to také doporučuji všem zájemcům o práci v rozhlase. Vyzkoušet si všechno od kratičkých anket po větší reportáže, umět si vše sestříhat. To dává člověku obrovskou moc a pomáhá to s vlastní kultivací. Při stříhání si uvědomíte i chyby, které děláte, a kterých si při natáčení ani nevšimnete, třeba hlasité nadechování. Stříhání je obrovská disciplína, kterou se člověk nejlépe učí až praxí. Jako elévka jsem do rozhlasu nastoupila ve druhém ročníku vysoké školy. Pracovala jsem odpoledne, o víkendu, trávila jsem v rozhlase hodně času, ale vyplatilo se mi to. Všechno jsem poznala, pochopila, naučila se a získala potřebnou jistotu.

Začátky asi nebyly lehké…

Měla jsem velké štěstí, že jsem dostávala úkoly, které mě neuvěřitelně zocelily a pomohly mi v mém vývoji. Dostala jsem na starost připravit jednou týdně svou vlastní půlhodinu vysílání. Obsahovala všechno, co člověk v rozhlase potkává. Musela jsem být producentkou, sehnat si respondenty, kteří mají posluchačům co říci, dramaturgyní, poskládat program do zajímavého bloku, zakomponovat hudbu, napsat průvodní slovo, pořad si moderovat. Tu půlhodinu jsem promýšlela a organizovala celý den. Brala jsem to jako průpravu pro další rozhlasovou práci. Takhle jsem to dělala několik let, jsem ráda, že jsem si tím prošla. Pomáhá mi to i dnes, kdy působím jako dramaturgyně a moderátorka pořadu Dopoledne s Dvojkou.

foto: Eva Malúšová

Co nejdůležitějšího pro vaši práci vám dala studia na vysoké škole?

Dala mi hodně a rozhodně to nepovažuji za ztracený čas. Studenti žurnalistiky si často stěžují, že mají ve škole málo praxe. S tím nesouhlasím, podle mě by měl mít student vysoké školy i dobré teoretické základy, znát dějiny žurnalistiky, mediální teorii a určité minimum znalostí z dalších společenskovědních oborů. Praxi si každý může zajistit sám ve svém volném čase, jako jsem to udělala já. Díky škole jsem získala rozhled do nejrůznějších oborů a hlavně kontakty. Poznala jsem partu stejně naladěných lidí, dodnes se stýkáme, a když je potřeba, navzájem si pomůžeme.

Byla jste i na nějaké zahraniční stáži?

Pracovala jsem jako au-pair ve Velké Británii, což nebylo úplně k oboru, ale byla to zkušenost k nezaplacení. A ve svých 24 letech jsem získala stipendium a studovala celý rok 2008 v Austrálii. V porovnání se studiem u nás je v semestru daleko méně předmětů, studují se více do hloubky, klade se velký důraz na samostudium. Na každý seminář se vyžaduje hodně nastudované literatury, různé prezentace a eseje. V Austrálii se mi také podařilo získat nejvyšší možný certifikát z angličtiny CPE, a tím jsem si splnila obrovský sen.

foto: Khalil Baalbaki

Měla jste příležitost uplatnit v Austrálii svou profesi?

Působila jsem tam jako dopisovatelka ekonomického deníku E15, jednou týdně jsem jim posílala své postřehy. Povedlo se mi také natočit pár reportáží, jedna z nich se dokonce vysílala v prestižním Zápisníku zahraničních zpravodajů, z toho jsem měla obrovskou radost. Životním zážitkem pro mne byl vyhlídkový let nad Velkým bariérovým útesem. Reportáž o tomhle úžasném nádherném místě jsem později využila v dětském vysílání. Austrálie se stala mým druhým domovem, moc ráda bych se tam ještě vrátila. Mám tam spoustu nesplněných snů a nenavštívených míst. Přála bych si, aby ji jednou poznal i můj syn.

foto: Eva Malúšová

Významným mezníkem ve vaší práci se stal rok 2011…

Ano, do té doby jsem pracovala jako reportérka a redaktorka, v roce 2011 jsem dostala nabídku dramaturgovat a moderovat dopolední vysílání, tehdy se pořad jmenoval Je jaká je a jeho součástí byl i hodinový rozhovor s osobností Host do domu. Mé úžasné kolegyně Martina Kociánová, Stáňa Lekešová a Maruška Retková mě v krátké době přijaly mezi sebe, hodně jsem se od nich naučila. Dnes už se pořad jmenuje jinak – je to Dopoledne s Dvojkou a je to ve zkratce proud zajímavostí s pevně danými rubrikami, kam si zveme různé osobnosti a probíráme zajímavá témata. Český rozhlas Dvojka náš blok vysílá každý všední den od 9 do 11 hodin a po týdnu se v moderování střídáme s mým kolegou Jiřím Holoubkem.

foto: Eva Malúšová

Jak vybíráte své hosty?

Vybírám si takové hosty a taková témata, o kterých toho moc nevím, abych se něco přiučila i já sama. Má příprava je potom hodně náročná, musím vše pořádně nastudovat, ale to mě na tom vlastně i baví. Jsem ráda, když se nám podaří představit lidem zajímavého člověka, třeba nepříliš známého, který dokáže posluchače zaujmout. Jako dramaturgyně se snažím nezvat do vysílání protivy a morouse, ale i to se někdy stane. Ráda lidi poslouchám, nechávám je domluvit, neskáču jim do řeči. Proto nejsem vhodným moderátorem pro politické debaty. (smích)

Dostaly vás někdy do úzkých telefonáty posluchačů?

Mnohokrát. Živé dotazy posluchačů jsou pro mě jednou z nejtěžších disciplín. Díky zkušenostem je to už trochu lepší, ale býval to pro mne vždy velký stres. Když člověk najednou neví, jak pohotově zareagovat, je problém. Pak se mu může ve vysílání podařit i věta, podobná té, která kdysi „vypadla“ ze mě: „Jestli si chcete počkat, tak si počkejte…“ A to už vůbec nemluvím o agresivních a vulgárních připomínkách volajících. Je jich minimum, ale občas se objeví. Tam už člověk může reagovat jen tím, že řekne: „Děkuji vám za zavolání,“ a zavěsí.

V mládí jste se věnovala mnoha různým koníčkům, máte na ně i dnes čas?

Bohužel nemám, potřebovala bych, aby byl den delší, ale není to kvůli práci. Mám malého, téměř tříletého synka, snažím se mu věnovat, na žádné jiné aktivity mi v současné době čas nezbývá. Chodím s ním plavat, do Sokola, jezdíme spolu MDH – to miluje, to ho baví. Užívám si to a vše ostatní jsem odsunula do pozadí. Udržuju se „v obraze“ poslechem rozhlasu, sledováním internetu, občas televizí, čtením knížek a časopisů.

foto: Eva Malúšová

Co je pro vás na vaší práci nejpříjemnější?

Zpětná vazba od posluchačů. Třeba když máme Dny otevřených dveří, to je úžasné dobíjení energie. Přicházejí spousty lidí, kteří běžně netelefonují, nepíší, protože nemají vůči vysílání žádné výtky. A potom přijedou třeba i z velké dálky na Den otevřených dveří. Chtějí se s námi pozdravit, podat nám ruku. Usmívají se na nás, znají naše pořady, chválí. Člověk pak vidí, kolika posluchačům dělá svou prací radost. Rozhlas mohou poslouchat celý den – ráno po probuzení, večer před spaním, na cestách. Je báječným společníkem, jeho kouzlo je i v tom, že může každý posluchač zapojit svou fantazii, i když webové kamery, které pronikly i do našich studií, mnohá tajemství odtajňují… Jsem pyšná na to, že patřím mezi „rozhlasáky“.

Kam byste se ještě chtěla posunout?

Dramaturgovat a moderovat Dopoledne s Dvojkou je pro mne vrchol. Nemám potřebu sunout se kamkoliv výš. Mám skvělé kolegy, včetně vedoucí programu Dvojky Katky Dvořákové. Má elán věci měnit a má chuť podporovat nápady, s nimiž přicházíme, a které znamenají různá vylepšení našeho vysílání. Jsem ráda, že jsem platná i v „zákulisí“ vysílání, protože většina práce není vidět, ale kdyby se neudělala, rozhlasové vysílání ani nevznikne.

Děkuji za rozhovor.

Text: Eva Procházková

Foto: Eva Malúšová a Khalil Baalbaki

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

foto: Eva Malúšová