Archiv pro měsíc: Říjen 2016

Jako scenárista filmů Musíme si pomáhat a Horem pádem získal dva České lvy. Podílel se i na filmech, které byly oceněny v Karlových Varech i na Berlinale a vybrány i na festivaly Sundance a Telluride. Velký divácký úspěch zaznamenaly Pelíšky či Šakalí léta, filmy Musíme si pomáhat a Želary byly nominovány na Oskary. Mnohé jeho scénáře vycházejí z povídek Petra Šabacha. Petr Jarchovský často tvoří autorskou dvojici se svým přítelem z mládí, režisérem Janem Hřebejkem, se kterým aktuálně pracuje na trilogii Zahradnictví.

foto: Robert Vano

Byl jste „psavec“ od dětství?

Byl jsem od dětství vypravěč a rád a hodně jsem kreslil. Ve druhé třídě jsem začal psát vlastní cestopisný román z Afriky, který byl pouhou záminkou ke spoustě ilustrací s divokými zvířaty. V dospělosti mi zůstaly jen ty slovní komentáře k obrázkům, zatímco obrázky obstarávají jiní lidé –režisér, kameraman, architekt, herci…

Jak vás ovlivnili rodiče?

 Máma pečovala o to, abychom s bráchou v životě něčeho dosáhli a získali vzdělání, táta se s velkým nasazením staral o náš volný čas. Po osmašedesátém definitivně rezignoval na jakékoli budování kariéry ve znormalizované zemi a veškerou svoji energii věnoval nám, svým synům. Vedl mě i bráchu ke sportu. Přihlásil nás na volejbal a sám se stal mnohaletým trenérem. Získali jsme díky tomu smysl pro fair play i pro týmovou práci.

Vedl vás i ke kultuře?

Hodně se zajímal o film a literaturu. Sledoval mé zájmy, a jakmile vycítil, že k něčemu tíhnu, pokusil se mě podporovat. Chodili jsme spolu na výstavy a do kina, doporučoval mi knížky. S velkým zaujetím líčil filmy nové české vlny, které byly v těch dobách na indexu. Nejzásadnějším vkladem ale bylo, že jsem se narodil do rodiny nadšených vypravěčů, kteří čelili realitě tím, že ji převypravovali do často velmi vtipných, ironických historek. Pokoušel jsem se jejich vyprávění přenášet dál, takže mnohé historky vyslechl Honza Hřebejk mnohem dříve, než se stal režisérem. I to je možná jeden z důvodů, proč jsme společně tak propojení a proč nám to tak funguje jako autorské dvojici.

foto: Robert Vano

Bylo studium na gymnáziu vaší „startovní čárou“?

Akademické gymnázium se pro mne stalo zásadním bodem obratu. Na základce jsem byl mezi spolužáky vyhledávaným vypravěčem smyšlených dobrodružných příběhů, na gymnáziu jsem své výsadní postavení baviče rychle ztratil. Podobně a lépe disponovaných spolužáků tady bylo víc… Ocitl jsem se mezi kluky, kteří četli poezii, náročnou literaturu, zajímali se o divadlo. Díky nim jsem objevil básníky, jako byl Václav Hrabě, Josef Kainar, Jaroslav Seifert, Jacques Prévert a další. Co zakázal bolševik, to pro nás bylo spolehlivým doporučením, o co se zajímat.

Na které své časné literární pokusy vzpomínáte?

Někdy po druhém ročníku si mě asi všiml můj mnohem průbojnější spolužák Honza Hřebejk. Začali jsme se kamarádit přes muziku. Snili jsme o tom, že založíme kapelu jako spousty podobných kluků a holek v té době. Psali jsme písňové texty stylem já sloku, Honza refrén a do velkého linkovaného sešitu jsme zkusili i divadelní hru – já stránku, Honza stránku, tehdy pravděpodobně vznikalo naše budoucí spoluautorství. Naše osobní přátelství se definitivně potvrdilo na školou organizovaném zájezdu vlakem Družby do Pobaltí, Leningradu a Kyjeva. Tenkrát jsme ve vlaku, který se řítil nocí, četli své verše ve stylu rozervanců Chlebnikova a Jesenina.

Patříte k našim předním scenáristům a ve dvojici s Janem Hřebejkem k předním autorským týmům, to tehdy jste se rozhodli, že půjdete studovat a jednou i pracovat spolu?

Myslím, že už na gymnáziu jsme tušili, že budeme jednou spolupracovat, jen jsme nevěděli jak. Honza byl mnohem dřív rozhodnutý, že bude směřovat k filmařině. Já jsem podobnou odvahu neměl. Šel jsem na pedagogickou fakultu, obor český jazyk a výtvarná výchova. Škola byla neuvěřitelně zpolitizovaná, a zatímco Honza líčil relativní svobodu na pražské FAMU, já jsem si stěžoval na pustinu ducha panující na peďáku. Vyhecoval mě, abych jej následoval. Přihlásil jsem se na stejný obor jako on a přestože své první literární povídky jsem psal až k přijímacímu řízení na FAMU, k překvapení všech jsem byl bez jakékoli protekce přijat. Na filmovou školu jsem vlastně utekl za pocitem svobodného a tvůrčího prostředí, nikoli s konkrétní představou, že se ze mě stane filmař.

foto: Robert Vano

Když se dnes podíváte na svou první realizovanou filmovou povídku Dlaždice, vidíte tam nějaké své začátečnické chyby?

Dlaždice vznikla v porevoluční euforii, kdy se pro nás, studenty FAMU, otevřela možnost realizovat své pokusy v nově se utvářející České televizi. Šlo o autentickou příhodu mého táty z dob jeho studií na jaroměřském gymnáziu v padesátých letech. Je to typická prvotina, vstup do profese se vším všudy, tedy i s chybami, ale je v ní už obsaženo to, co se později stalo mojí doménou – oživovat a rekonstruovat vzpomínky druhých. Byl jsem opravdový začátečník, Honza už byl profesně dál, spolu jsme se sešli až u scénáře Trojanova debutu Pějme píseň dohola a od té doby spolupracujeme.

K realizaci filmu je velmi důležité najít producenta…

Měli jsme velké štěstí, že se jím stal náš spolužák a kamarád z FAMU Ondřej Trojan. Produkce se ujal proto, aby pro sebe a své kolegy vytvořil prostor k realizaci jejich děl v relativně svobodném ovzduší, kde zásadní rozhodnutí nejsou prvotně motivována výdělkem, ale uměleckou ambicí. Když už jsme nevěřili, že dokážeme zrealizovat Pelíšky, o které nebyl mezi producenty zájem, Ondřej nás podpořil a neúnavně, po dobu čtyř let, na ně sháněl peníze a koproducenta. Ten film vysloveně resuscitoval. Do natáčení jsme vrhli s velikou energií, která se přenesla na všechny zúčastněné. Nikdy by nás ovšem nenapadlo, co bude následovat a jakého úspěchu u diváků se film dočká.

Dá se to odhadnout dopředu?

Nedá. Vždycky spoléháte na zázrak, ale nikdy si nemůžete být jistí. Když se ten zázrak s Pelíšky stal, mohl Ondřej Trojan zisk z filmu investovat do filmu dalšího, Musíme si pomáhat. Ten sice nezopakoval divácký úspěch Pelíšků, ale měl úspěch u filmové kritiky a především v zahraničí, kde získal amerického distributora a nominaci na Oscara za neanglicky mluvený film. Následovala spolupráce na adaptaci novely Květy Legátové Želary a později filmu Občanský průkaz. Výdělek jednoho filmu financoval realizaci druhého.

Píšete „na objednávku“, když už víte, že bude scénář pravděpodobně realizován, nebo když máte chuť?

Drtivou většinu scénářů jsem na objednávku nepsal. Vznikly z vnitřní potřeby příběh odvyprávět a realizovat. Snažím se psát věci, které se mnou nějak bytostně souvisí, a vždycky doufám, že osloví i kolegy, kteří se rozhodnou s jeho látkou strávit rok, dva svého času. Věnují mu svůj um, zkušenosti a energii a pak teprve může vzniknout film. Pokládám za velké privilegium, že všechny mé autorské scénáře, které jsem dokončil, stály mým kolegům za to, aby je s nasazením a velkou osobní investicí realizovali.

foto: Robert Vano

„Zakopáváte“ o náměty v běžném životě?

Většina toho, co jsem napsal, vychází z mých reálných prožitků, nebo z prožitků mých blízkých. Dlouho v sobě nosím situace nebo postavy, které mě inspirují nebo zneklidňují. Pak přijde impulz, většinou v podobě nějaké další situace, a já se zatajeným dechem sleduju, jak se rodí nový příběh. V té chvíli často ani nevím, o čem to celé bude. Snažím se pouze bavit se tím, kam příběh směřuje. Často až později nacházím téma a zpětně mu své vyprávění podřizuji. V první fázi však musí být všechny možnosti otevřené a já s napětím očekávám, kam mě mé postavy zavedou a jak skončí.

Nosíte po kapsách notýsek, kam zapisujete své nápady?

Nápady přicházejí většinou tramvaji, v posteli před usnutím, při denním snění na procházce se psem. Jde jen o to mít stále určitou část mysli nastavenou „na vypravěče“, být zkrátka „na číhané“. Notýsky mám, ale moc si do nich nezapisuji. Občas se v nich objeví nějaký výkřik, šifra, která má podpořit paměť. Pokud si později vybavím, co jsem tím myslel, může to být nosný motiv, základ budoucího vyprávění.

Okruh vašich herců je poměrně stabilní – máte je před očima, když píšete?

Málokdy píšu role hercům na tělo. Abych si ale vyvolal obraz budoucího filmu, obsazuji ve svých představách tzv. Olympany, zvěčnělé titány herecké profese – anebo nedosažitelné herce ze zahraničí, a to napříč epochami. A tak v mých fantomatických představách hrají Vladimír Menšík s Jackem Nicholsonem, Nataša Gollová s Gene Hackmanem, Dana Medřická s Jiřím Hrzánem. Jedním z nejdobrodružnějších okamžiků je pak chvíle, kdy společně s režisérem hledáme skutečné herecké představitele pro dané role.

Bývají podobní těm, na něž jste myslel?

Když jsme kupříkladu obsazovali roli Josefa Čížka ve filmu Musíme si pomáhat, měl jsem na mysli ,někoho, jako je Woody Allen‘, malého neurotického a legračního muže s brejličkami, který je vystaven ohromnému dilematu a fatálnímu rozhodování. Tehdy jsme se poradili s režisérem Jiřím Menzelem, překvapil nás úvahou, že mnohem zajímavější by byl vysloveně mužný a charismatický typ muže, kterého těžká doba vlastně zlomí a on sbírá síly, aby našel svoji ztracenou hrdost a sebeúctu. Odtud pak vedla celkem přímá cesta k obsazení Boleslava Polívky, který v té době přesvědčil o své schopnosti vykročit od komických rolí směrem k úlohám charakterních hrdinů.

Která část vaší spolupráce s režisérem bývá nejkontroverznější?

Největší nervák prožívám ve chvíli, kdy režisérovi posílám první verzi scénáře a čekám, jak na ni zareaguje, zda jej zaujme natolik, že nevyloučí další spolupráci. To už jsme pak na to dva a já začínám věřit, že na konci někdy strastiplné cesty bude film. Scenáristická profese je opravdu těžká disciplína. Mám štěstí na režisérské kolegy, Hřebejka, Trojana a v posledních letech Viktora Tauše, kteří umějí v mých scénářích nalézat to, co je samotné zajímá, těší se na mé pokusy a důvěřují jim.

foto: Robert Vano

Jste ochoten akceptovat změny v průběhu natáčení?

Scenárista musí se změnami počítat, a co víc, musí v ně umět doufat a věřit, že změny povedou k lepšímu, jinak ho to bude ničit a hluboce deptat. Já jako scenárista potřebuji ke spoluautorství osobní přátelství s tvůrci, aby se debaty nad látkou stály obohacujícími diskusemi, nikoliv hádkami. Hádat se neumím, různě se hroutím anebo urážím, trpím. Za výsledek musí všichni odpovídat společně, a to jak za úspěchy, tak za chyby. Důležité je, že můžete říci – to se NÁM podařilo, to a to se NÁM nepodařilo. Nikdy jsem neměl důvod tvrdit, že mi něco režisér pokazil, protože vždycky jsem mohl být při tom a mohl jsem se ozvat.

Bývá výsledný film hodně podobný vašim představám po napsání scénáře?

Já vlastně nevím! Tím, že mám možnost být při vzniku filmu od jeho začátku až po konečný střih, se moje původní představa postupně mění a přizpůsobuje. Neprožívám šok při premiéře a nevolám: Proboha, co to má být?!

Jak vznikají vaše scénáře?

První způsobem je jakási destilace mnoha životních zkušeností, drobných historek a příběhů, které se snažím nějak propojit, zachovat poezii a vtip, nalézt v té mnohosti řád a složit z nich mozaiku. Vycházet z různých zdrojů a třeba i životních období. Co je pro jednu generaci komické, může být pro jinou drama anebo tragédie. Takové zdánlivě snadné vršení historek je ale velmi náročný úkol. Pelíšky například měly mnoho verzí a dobře polovina materiálu nakonec skončila pod stolem. Druhou možností je fabulace, kdy se rozvíjí silný nosný motiv jako je tomu v případě Musíme si pomáhat. Sejdou-li se tři silné situace, které se vzájemně podpoří, cesta k výslednému scénáři je poměrně snadná. U tohoto filmu vznikly tři verze, a ani nebyly příliš odlišné. A třetím případem je čistá adaptace, kdy sloužíte autorovi a převádíte literaturu do řeči obrazů, vytváříte dialogy, které se dají hrát, dotváříte postavy a domýšlíte, rozvádíte anebo přizpůsobujete dramatické situace, které se odehrávají v po sobě následujících obrazech na plátně ve vymezeném čase. Takovým případem byly třeba Želary.

Přestože jste v mládí odešel z pedagogické fakulty, k práci pedagoga jste se přece jen dostal, a to na své alma mater. Co vás nejvíc baví na práci s mladými adepty scenáristiky?

Věřím, že se vzájemně inspirujeme a obohacujeme. Prostředí mezi stále mladšími studenty mě snad ještě nějakou dobu uchrání od mentálního okorání. Mám radost, když vidím, že předaná zkušenost někoho inspiruje a nese své plody. Na své studenty, kterým se podařilo uplatnit v profesi, jsem náležitě hrdý.

Která postava z vašich filmů je vám nejsympatičtější?

Postavy jsou jako moje děti. Mají svoje chyby, ale jsou moje.

Děkuji za rozhovor.

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Direct People www.directpeople.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Když se objevil ve Snowborďácích, bylo mu osmnáct. Jeho start k filmu nemohl být úspěšnější. Nabídky na role přicházely jedna za druhou, za hlavní roli v dramatu Děti noci získal cenu za nejlepší mužský herecký výkon cenu na MFF v Karlových Varech v roce 2008. Po čase uplatnil i práci, která ho lákala nejvíc – tedy psaní scénářů. Přišla i první režie a úspěch v podobě ocenění filmu Pojedeme k moři, který natočil podle vlastního scénáře. Připravuje svůj druhý film – Na střeše.

foto: Robert Vano

Váš první film vás ihned katapultoval k velké popularitě. Byla to z vašeho dnešního pohledu spíš výhoda nebo nevýhoda? Co s vámi tenkrát úspěch udělal?

Výhoda to byla. Hned první tři roky jsem natočil šest filmů, což je skvělej trénink pro někoho, kdo hereckou školu nemá. Čím dál tím víc si uvědomuju, jak velký štěstí jsem prvních pět let měl. Doslova mi to padalo do klína, nejdřív ty divácký filmy a pak přišly i umělecky náročnější filmy. Ani po dvanácti letech nedokážu říct, co se mnou ten úspěch tehdy udělal. Pamatuju si jen to, jak strašně mě práce bavila.

Snowborďáci výrazně ovlivnili vaše další směřování. Kam jste „měl namířeno“ původně?

Chtěl jsem bejt hokejista, překladatel, novinář nebo scénárista. A říkával jsem, že když v tom všem selžu, budu herec. (smích) Dokázal jsem si sebe představit i jako učitele, koneckonců jsem chvilku na Karlovce studoval pedagogiku.

Měl jste nějaké filmové či herecké „geny“? Měli rodiče z vaší volby radost?

Myslím, že jo. Stihl jsem se už na škole trochu projevit, ale ambice věnovat se tomu naplno jsem neměl, proto to rodiče možná překvapilo. Herecký geny má skoro každej, to jestli se stanete hercem je podle mě daný vnímavostí, určitým typem inteligence a tím, jestli ve vás někdo nebo něco vzbudí sebevědomí a touhu jít do toho obrovskýho risku prozkoumat se a pracovat s tím před jakýmkoli divákem.

Jaké školy jste vystudoval a jak na ně vzpomínáte?

Maturoval jsem na Biskupským gymnáziu J. N. Neumanna v Českých Budějovicích. A mám bakaláře z oboru Sociální a masová komunikace. Na jakýkoli moje studium rád vzpomínám, nejradši na gympl.

Dnes jste hercem, režisérem, scénáristou, díky desítkám rolí vás diváci vnímají především jako herce. Přál byste si, aby se to časem změnilo?

Nevadí mi, když jsem vnímanej hlavně jako herec. Zaprvé tomu rozumím a zadruhé je to ta profese, který vděčím i za ty zbylý a za spoustu možností, který mi život nabídl, většina plyne právě z toho.

foto: Robert Vano

Při své první práci před kamerou jste neměl herecké vzdělání ani herecké zkušenosti. V čem se to projevilo nejvíc a co jste musel „dohánět“?

Hlavně jsem neznal tu terminologii. Řekli třeba, že na mě švenknou a já vůbec nevěděl, co mi udělaj. (smích)

Stály ve vaší další cestě k úspěchu nějaké překážky, které jste musel překonávat?

Zvykl jsem si na to, že budím spoustu pochyb tou svojí zájmovou, uměleckou i vkusovou rozkročeností. Jsem pořád na hraně a tím nikdy nejsem automaticky košér. To je sice překážka, ale taky velká spása. Jinak si překážky často ani moc neuvědomuju. Pamatuju si, když jsem kdysi hrál hokej poprvé na turnaji s dvacetiletýma. Bylo mi 15, měl jsem 170 cm a asi 60 kilo, kluci mi říkali „Budu“ jako Budulínek. Byl to strašně brutální turnaj, spousta hry do těla a zákeřných faulů, ale hrálo se mi výborně. Pak jsem viděl fotku ze zápasu, kde se radujeme se spoluhráčema z gólu. Vypadal jsem mezi nima jak bonsai hokejisty a říkám jim: „Ty jo kluci, dyť já jsem hrozně malej!“ Do tý doby jsem si to neuvědomoval. I dneska si občas neuvědomuju, do jak velkýho rizika jdu.

Jako herec jste se objevil v desítkách rolí. Byly to role komediální, ale i psychologické, hrál jste v pohádkách, detektivkách i reklamních spotech. V jakých rolích se cítíte nejlépe?

To se opravdu těžko říká. Vždycky, když mám za sebou dramatickou roli, dostanu chuť na komedii a opačně. Film mýho srdce je rozhodně Konfident a nejvíc mě bavilo hrát Vencu ve Všivácích. Nejde ale nemít radost z filmů, který se hrajou pořád a lidi je citujou. Věty z Probudím se včera, Gymplu nebo Lásky rohatý na mě volaj na každý třetí zastávce a na každým druhým baru. Ale poslední dobou na vysněný role úplně štěstí nemám.

Hrál jste i v několika studentských filmech. Co nového přinášejí mladí autoři, tedy i vy, v čem se podle vás odlišují od starší filmařské generace?

To je v podstatě pořád stejný, každá generace má svoje silný a slabý stránky. Mezi mladýma tvůrcema vidím hodně Zelenků a Slámů, alespoň teda stylem, a silně divácky a žánrově zaměřených dobrých řemeslníků. Co jí podle mě chybí, je ten střed, typ talentů jako Svěrák, Hřebejk nebo Alice Nellis, který by dělali kvalitní divácký filmy. Tahle „střední třída“ teprve určí, jestli je to silná generace. Zatím je taková bipolární. Co je pro mě asi nejzajímavější, je to, že jsem dvanáct let dělal s lidma, který byli všichni starší než já a připadal jsem si jako takovej návštěvník v cizím světě. A najednou dělám furt to samý, ale už často s vrstevníkama. To je pro mě opravdu zvláštní pocit.

foto: Robert Vano

V mládí jste se věnoval vrcholově hokeji, což je docela velká dřina. Pomohly vám nějaké sportovní návyky ve vaší profesi?

Jsem dochvilnej a nebojím se manťáku, jinak se toho moc použít nedá. V hokeji je zcela jasný, že když máknete, zlepšíte se v podstatě hned. To v herectví nejde, tam jste vázaný na to, jaká práce vám přijde do cesty. A tvorba už je úplně jiná věc. Neděláte jogurt, kterej, když splníte určitý kritéria, tak bude dobrej. Je to možná těžší než život samotnej. Život nemusí dávat smysl, film jo. A ani pak to neznamená, že bude mít u diváků úspěch.

Máte jako herec rád přesné režijní vedení, nebo spíš volnost, možnost improvizace? Jak přísný jste režisér?

Většinou si postavím tu roli tak, jak chci sám, ale pak už mě v ní vede režisér a já poslouchám. Jako režisér jsem nebyl přísnej, ale měl jsem štěstí – to, co jsem od herců chtěl, jsem od nich dostal.

Říká se, že herecká práce je hodně kolektivní, kdežto režisérská spíše osamělá. Vnímáte to také tak? Zaskočilo vás jako režiséra něco, s čím jste nepočítal?

Jako osamělá práce mi přijde obojí, ale s režií mám zkušenost zatím jedinou a skoro nic si z toho nepamatuju. Byl jsem v takovým zvláštním vakuu. Měl jsem během natáčení takovej stres, že jsem zažil naprosto brutální reakci mýho těla – nespavost, klystýr, bolesti hlavy, přestával jsem vidět na jedno oko. Je to ohromná zodpovědnost. Zatím jsem nepřišel na to, co je na tom snadný.

foto: Robert Vano

Na čem jako začínající režisér musíte ještě „zapracovat“? Vybíráte si raději mladé spolupracovníky, nebo máte raději ty zkušenější?

Na Pojedeme byli všichni mladý, na Střechu bude tým o něco zkušenější. Mám hrozně moc na čem pracovat. Já bych rád měl přirozenej talent, jako má třeba Jan Pachl, to je až neuvěřitelný. Ale zatím patřím mezi ty, co to maj vydřený. Jako scénárista si věřím mnohem víc, režie je pro mě zatím stres – nepodělat to, co jsem napsal. Ale i když mě to ničí, je to naprosto vzrušující a magická věc a chci jí dělat.

Máte nějakého zkušenějšího kolegu-režiséra, na kterého se můžete obrátit o radu, o pomoc? Je důležité někoho takového mít?

Jo a ne. Mám spoustu těch, kterých se můžu zeptat na radu, ale i to je dost těžký. Pochopil jsem, že když je člověk inteligentní a navíc tvůrčí, tak na věc vždycky bude mít názor a bude do toho projektovat svojí vizi. Ale o to víc se poptávám a snažím se najít nějakej průsečík těch poznatků. Když se navíc chcete pohybovat na hraně a zároveň se neschovávat za festivalovou tvorbu, je to ještě těžší. Snažím se na filmy koukat, učit se z toho a opakovat si dokola, co je to, co chci točit já.

Mrzelo by vás, kdybyste si ze svých tří profesí herec, scénárista, režisér, musel vybrat jen jednu?

To by mě mrzelo. Ať jsem se naučil cokoli o jakýkoli profesi na place, bylo mi to ku prospěchu v tý mojí. Tím, že jsou moje tři profese navíc úzce spjatý, vnímám to jako svojí jedinou skutečnou výhodu před ostatníma.

foto: Robert Vano

Scenáristiku jste studoval i v USA, je tam studium tohoto oboru hodně odlišné od studia u nás? V čem? A co vám osobně nejvíc dalo?

Dalo mi to strašně moc. Studoval jsem tam ale krátce, bál bych se generalizovat, natož soudit. Nejčastějc se to shazuje tím, že ty oceňovaný filmy v Americe bohužel nebo naštěstí dbaj na strukturu a osvědčený principy, zatímco v Evropě je to zase bohužel nebo naštěstí víc intuitivní. Když už bych zevšeobecňoval, řekl bych, že evropský tvůrce zajímá víc postava a americký filmaře děj, ale ani to není přesný. U nás se film často zatěžkává vším tím, co o postavě na začátku řekneme, americký filmy jsou v začátku čím dál rychlejší a postava se definuje postupně dějem a rozhodováním se v situacích.

Váš první film Pojedeme k moři, ke kterému jste napsal scénář a byl jste i jeho režisérem, byl úspěšný u diváků i u kritiků, což nebývá moc časté. Čím myslíte, že to bylo?

Nevím. Ale rád bych to věděl a následně zopakoval.

Vkládáte do svých scénářů něco autobiografického, nebo se tomu snažíte vyhýbat?

Zatím jo, ale většinou je to jen nějakej moment nebo motiv, kolem kterýho potom stavím fikci.

foto: Robert Vano

Jakého ocenění, kterého se vám dostalo, si nejvíc vážíte?

Největším oceněním pro mě bylo, že se film dostal do kinodistribuce v Německu. To je ohromně těžký, když nemáte německou koprodukci. Ale ze všech cen jsem měl radost. Byl jsem připravenej na průser a lynč, cokoli nad to byl bonus.

Co vás ve filmové branži nejvíc štve?

Občas se u nás tak trošku „sere v koutě“, ale trochu to i chápu. Jinak jsem rád za to, mezi jakýma lidma se pohybuju, mezi českýma filmařema je spousta zajímavých lidí.

Máte nějaký oblíbený filmový festival, na který se pravidelně vracíte?

Mám rád festival ve Zlíně a rád bych se ještě podíval na Sundance. To byl fakt zážitek.

Jak odpočíváte a na jak dlouho „vypínáte“ po dokončení nějakého filmu? Věnujete se vždy jen jedné práci soustředěně, nebo máte raději několik „rozpracovaných projektů“?

Člověk musí mít několik rozpracovaných projektů, oni se dlouho vyvíjí, některý vyjdou, některý ne a člověk nemůže čekat na jeden. I jako herec jsem u spousty projektů často už během vývoje, a tak zapínám dřív a vypínám pozdějc. Ale na tu dobu po vypnutí mám těch věcí čím dál tím víc. Můj brácha Honza mi je navíc teď každý dva roky vyrábí, moje neteře jsou opravdu skvělej úspornej režim pro mojí mysl. Taky jsem rád se svojí slečnou, nebo jedu do Budějc za mamkou. Prostě všechno při starým, jsem samá ženská.

foto: Robert Vano

Kromě filmové práce jste i podnikatel. Jakému oboru se věnujete a co vás na tom nejvíc baví?

Hugo Bike jsem před půl rokem prodal, ale dál je sleduju a fandím jim. Teď chystám vývoj jedný aplikace a trošku fušuju do produkce, ale hlavní mojí náplní je příprava filmu Na střeše.

Vystupujete také jako moderátor společenských akcí. Povedl se vám někdy nějaký „zajímavý“ přebrept? Je každý dobrý herec schopen být dobrým moderátorem?

Každej herec asi ne, je to něco jinýho. Pro mě je to především hlavní způsob obživy, ale posledních pět let mě to opravdu baví a klienti jsou spokojený. Přebrepty asi byly, ale nic tak zajímavýho si nevybavím. Párkrát jsem si spletl holčičku s chlapečkem, ale to je takovej moderátorskej evergreen.

Věnujete se charitativním projektům – zaštiťujete nějaký?

Máme s bráchou občanský sdružení Pomáháme sportem, děláme každoročně fotbalovou exhibici. Hodně spolupracuju s českobudějovickou Arpidou a jsem tváří Dne dětské onkologie, ten bude 18. února 2017.

Máte nějaký herecký (režisérský, scénáristický, podnikatelský) sen a snažíte se mu jít nějak naproti?

Chci natočit film Na střeše. Dál zatím nevidím.

Děkuji za rozhovor.

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Oblečení a obuv: Pánské obleky Bandi www.bandi.cz

Le Palais Art Hotel Prague www.lepalaishotel.eu

BVV www.bvv.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková, Dita Brančíková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz