Archiv pro měsíc: Březen 2016

Říká se, že hudba je jen jedna, Petr Malásek se jí věnuje v celé šíři. Není mu cizí hudba klasická, populární, ani filmová či scénická, jeho největší hudební láskou je ale jazz. Jako autor složil hudbu ke dvěma stovkám filmů, televizních či divadelních inscenací, jako klavírista vystupuje v jazzových klubech se svými kamarády ze skupiny František Kop Quartet. V komorních recitálech i na koncertech ve sportovních halách doprovází Lucii Bílou či Martu Kubišovou. Dva roky také působil jako pedagog na konzervatoři, z časových důvodů ale tuto práci opustil. „Nemám rád stereotypy, baví mě improvizovat,“ říká Petr Malásek, jenž je synem slavného klavíristy a skladatele Jiřího Maláska.

Kdy jste si poprvé všiml klavíru?

Odjakživa byl běžnou součástí naší domácnosti, vnímal jsem ho stejně, jako stůl či skříň. Občas jsem uhodil do kláves, ale nějaké hudební geny ve mně nejspíš byly, protože ta melodie dávala smysl. Měl jsem velmi romantické dětství, bydleli jsme za Prahou, uprostřed lesů. Učil jsem se pohybovat v přírodě, lézt po stromech. Vánoční svátky jsme trávili na horách v chatě Českého hudebního fondu v Krkonoších, kam se sjížděli muzikanti z celé republiky. Tam si mě všiml profesor Pavlík z teplické konzervatoře a domluvil se s rodiči, že mě naučí základům hry na klavír. Byly mi čtyři roky.

Takže to nebyl tatínek, s kým jste začínal?

Táta na to neměl čas. Odjížděl brzy ráno, vracel se pozdě večer. Přestěhovali jsme se do Prahy, až když mi bylo šest let. Byla to pro mě velká změna, neměl jsem tam kamarády, ani babičku s dědou. A začal jsem chodit do hudebky. Pak už to šlo jedno za druhým. Po dokončení základní školy konzervatoř a po ní HAMU, obor skladba. Jako dítě jsem měl jiné plány, chtěl jsem být popelář, fotbalista… No, nakonec jsem skončil jako hudebník. (smích)

Byl jste při hře na klavír pilným žákem?

Zpočátku moc ne. Měl jsem sice přísnou paní učitelku, ale co se cvičení týče, byl jsem lenoch, jako asi každé dítě. Na mé hře to ale moc znát nebylo, asi jsem měl fakt nějaký talent, zvládal jsem to. Za to, co jsem se v té době naučil, vděčím především mamince, která se mnou trpělivě sedávala u piana. V té době už jsem docela úspěšně proplouval různými soutěžemi a říkal jsem si, že být muzikantem je pohodový život. Trémou jsem nikdy netrpěl a je to tak vlastně dodnes. Těším se, ale nijak mě to nesvazuje. Vždycky jsem měl takovou muzikantskou sebedůvěru.

Byla pro vás studia obtížná?

Byla to trochu schizofrenie. Studovala se klasická hudba, jenže já v té době už pošilhával trochu jinam. Psal jsem scénickou hudbu, hrál jsem jazz. Jezdil jsem s kapelami, stal jsem se externím členem Tanečního orchestru Československého rozhlasu, tzv. TOČRu. Hráli v něm samí renomovaní hudebníci, byl jsem šťastný, že mě oslovili, když jim onemocněl pianista. Byla to pro mě skvělá příležitost.

Zbýval vám vůbec čas na školu?

Své školní povinnosti jsem samozřejmě musel plnit, ve škole se o mých aktivitách vědělo a o to víc sledovali, jak si vedu, jak pracuji. Nic mi neodpustili, nic jsem nedostal zadarmo. Bylo to krušné, tvrdé a hodně náročné, ale zvládl jsem to, i za cenu probdělých nocí. Z té doby mám v sobě dril, naučil jsem se makat, a to se mi později velmi hodilo.

Zažil jste narážky na to, že jste „protekční dítě“? Jak jste se s tím vyrovnal?

Zažil a mrzelo mě to. Zdálo se mi to nespravedlivé, protože jsem nikdy žádné protekce nezneužil, táta by to ani nedovolil. Snažil jsem se dokázat světu, že něco umím, že na sobě pracuji. Když se mi něco povedlo, všichni to brali jako samozřejmost, když ne, odsoudili to jako neschopnost protekčního syna.

Snažil jste se být jiný než táta, odlišit se?

Po tátově smrti jsem dostal spoustu nabídek, abych pokračoval v jeho díle, abych se vydal stejným směrem. Vždy jsem to odmítal, chtěl jsem pracovat jinak, po svém. Udělal jsem jedinou výjimku. Když táta zemřel, měl nedokončenou desku. Byla by škoda, kdyby nevyšla, proto jsem nahrál pianový part do skladby, kterou zbývalo natočit. Nikdy jsem o tom nemluvil, věděli to jen tátovi spolupracovníci. Deska vyšla pod jeho jménem.

Vzpomenete si na nějakou důležitou otcovskou radu?

Vzpomínám na dvě. Táta vždycky říkával: „Chlapče, střez se „esmerald“ – dej si pozor na zpěvačky, tanečnice a herečky.“ Tou radou se sám řídil a jeho manželství bylo šťastné. Já jsem si herečku vzal. (manželkou Petra Maláska je herečka Dana Morávková – pozn. red.) Moje manželství je také šťastné, myslím, že to bylo to nejlepší, co jsem v životě udělal… (smích) A k profesi? Když jsem se rozhodoval, zda pro život zvolit matematiku nebo hudbu, protože oboje mě bavilo, táta mě k hudbě nasměroval slovy, že jako hudebník budu mít jednodušší vojnu. To mě zlomilo…

Zabýváte se hudbou mnoha žánrů…

Ta šíře mě baví. Jeden den hrát v O2 aréně, druhý v klubu, třetí třeba v Konzerthausu ve Vídni. Několik let jsem se živil jako studiový muzikant. To jsme třeba celý den hráli zavření v nahrávacím studiu, střídaly se styly, zpěváci, skladatelé – bigbít, rokenrol, klasika, jazz… Vše muselo být čisté a dokonale zahrané. Svůj ideál jsem našel ve spojení jazzu a klasiky. Když na sobě člověk pracuje třeba v rámci jazzu, otevírá se mu tím hudební cesta kamkoliv. Je jen věcí zkušenosti, vkusu, způsobu hraní, kde trochu ubrat, aby z jazzu bylo rázem country, či něco jiného.

Jakými hudebními uskupeními jste v životě prošel?

Nikdy jsem neměl ambice na sólovou klavírní dráhu, těší mě spolupracovat s kamarády na nějakém společném projektu. V devatenácti letech jsem dostal nabídku do TOČRu, to bylo mé první angažmá. Poté jsme v roce 1985 založili s několika muzikanty studiovou skupinu Horká linka, která hraje dodnes, i když už dávno nejsem její součástí. Před dvaceti osmi lety vzniklo seskupení Jazz Press kvartet. V průběhu let se někteří hudebníci obměnili, ale já, bubeník Pavel „Bady“ Zbořil a saxofonista František Kop jsme zůstali dodnes. Dnes se skupina jmenuje František Kop Quartet, když vystupujeme v jazzových klubech, nebo Skupina Petra Maláska, když doprovázíme Lucii Bílou nebo Martu Kubišovou.

Co vás na hraní v klubech nejvíc baví?

Mám to tam rád, protože tam vzniká blízký kontakt s lidmi, je tam cítit jejich bezprostřední reakce. Scházejí se tam posluchači s velmi podobným hudebním vkusem, přicházejí za hudbou, nikoliv za námi. Bývají to často cizinci, kteří o nás nic nevědí a my je musíme „dostat“. Vlastně začínáme každý den znovu. Je to očistné a člověk tam nikdy nezpychne. Přicházíme si to užít, zahrát si s dobrými lidmi, tedy za zážitkem, nikoliv pro peníze, ty v jazzu nejsou…

Jako klavírista potřebujete publikum, jako skladatel klid a samotu. Co je vám bližší?

Mně jde právě o tu kombinaci. Já jsem takový „introvertní extrovert“. Když jsem přes den zavřený v pokoji a něco skládám, jdu večer mezi lidi, za kamarády, a je mi fajn. Když jsem naopak dlouho mezi lidmi, jsem trochu nesvůj a vyhledávám samotu. Takže si to pěkně kombinuju, kompenzuju, a to mě moc baví. Jsou samozřejmě období, kdy je potřeba dokončit nějakou větší práci, takže jsem stoprocentní skladatel, pak zas přijde koncertní šňůra a já se stávám „na plný úvazek“ hráčem, řidičem, účetním, manažerem – co je potřeba. To je ten muzikantský život.

Kolik času musí zkušený klavírista věnovat cvičení?

Snažím se, aby to byla nejméně hodina denně, ale často víc. Mám svůj ustálený způsob. Začínám stupnicemi, etudami, pak přijde na řadu většinou Bach, poté jazz… Někdy mám méně času, někdy se mi do něčeho nechce, ale bývá to hodně podobné. Když mám něco prezentovat před lidmi, musím si být jistý, že to zvládnu zahrát dokonale. Říká se, že když člověk necvičí jeden den, pozná to jen on sám, když dva dny, pozná to manželka, a když týden, poznají to všichni. Často si místo knihy vezmu do ruky partituru, hudbu si pustím do sluchátek a učím se od „mistrů“. Mohu klidně poslouchat několikrát totéž, vždycky v tom najdu něco nového, je to takový hezký svět…

Jste jako skladatel schopen skládat hudbu na požádání, nebo jen když „máte náladu“?

Spousta věcí mě napadá třeba při jízdě na kole, při procházce, v autě. Hudba je abstraktní věc, nevymýšlím rovnou tóny, nejdřív je třeba promyslet koncepci, klíč k uchopení úkolu. U scénické hudby vidíte film a máte víc možností, jakou melodií ho doprovodit, kde jít s příběhem, kde jít proti němu. A potom, když už víte kudy, sednout ke klavíru a „vyplnit notami“ úseky děje, je už ta menší práce. Bylo by hezké skládat podle nálady, respektovat své pocity, ale většinou vám to termíny nedovolí, není na to čas. Časem jsem zjistil, že není nutné vždycky něco zažít, aby člověk mohl složit hezkou melodii.

Skládání hudby k filmům je ve vaší skladatelské práci vaším „hlavním oborem“?

Zatím ano. Složil jsem hudbu už zhruba ke dvěma stovkám titulů – filmů či divadelních her. Je to tak 6–8 titulů ročně. Jsou režiséři, kteří mají o hudbě konkrétní představu, ale i takoví, kteří mi dávají naprostou volnost a vyberou si třeba ze dvou nabízených variant. Na moc dlouhé rozmýšlení to většinou není, když je natočený film, kompletní hudba musí být tak za 3 týdny hotová. Baví mě, že moje hudba má možnost film dotáhnout, dodat mu nový pohled, novou interpretaci, i když samozřejmě vím, že hudba zmizí spolu se zmizením filmu.

Používáte ke své práci počítač?

Jsem z takové „přelomové generace“, která v průběhu života zažila obrovský posun v informačních technologiích. Dnes už si nedovedu představit, že jsem si ve filmové střižně se stopkami v ruce zapisoval úseky filmu a musel si zapamatovat nálady, děj. Počítače tuhle práci náramně usnadňují, na druhou stranu je to jen stroj. Nápad, vizi, to za vás neudělá. Pomůže při rozepisování not, ale skládání hudby mi jde lépe s papírem, tužkou a gumou…

Máte jako interpret rád improvizaci, nebo se raději držíte přesných plánů?

Doprovázel jsem léta na klavír paní Hanu Hegerovou a ta mě improvizaci naučila. Měla svůj koncert perfektně postavený, byly tam jakési neměnné opěrné body, a všechno ostatní se mohlo měnit podle nálady, okolností. To bylo bezvadné, vlastně co koncert, to originál. Nové verze vznikají mnohdy i tím, že zpěváci něco zapomenou, přeskočí, a mou ctižádostí je zaimprovizovat tak, aby si toho nikdo nevšiml. Vznikají nové, vtipné věci a někdy jsme byli sami překvapeni, kam to „došlo“.

Co vás paní Hegerová ještě naučila?

Začínal jsem u ní, když mi bylo 26 let, nějaké zkušenosti už jsem měl. Přesto právě ona byla pro můj profesní život úplně zásadním člověkem, kterého jsem potkal. Naučila mě, jak se staví dramaturgie koncertu, aby lidé odcházeli nadšeni, naučila mě jednat s pořadateli, s technikou. Byla to pro mne velká škola a jsem vděčný, že jsem paní Hegerovou mohl zblízka pozorovat při práci. Byla dokonalý profesionál. Dodnes máme krásný vztah, a i když se rozhodla svou pěveckou kariéru ukončit, občas ji doma s kapelou „přepadneme“ a bývají to krásné a nezapomenutelné chvíle.

V současné době doprovázíte Lucii Bílou a Martu Kubišovou, což jsou dvě naprosto odlišné osobnosti. Není to pro vás komplikace?

Každá z nich je samozřejmě v civilu úplně jiná, ale jejich muzika je překvapivě podobná. Když zpívají šansony, je to pro mne téměř stejné. V komorních vystoupeních velký rozdíl mezi nimi není a vždycky je to krásný zážitek. Samozřejmě jiné je to u megakoncertů Lucie Bílé, kde se na přípravách podílí kolem tří set lidí, dokonale sehraných profesionálů, kde všechno musí perfektně „klapnout“. To je pro mě výjimečný pohled na projekt, kterých se běžně nezúčastňuji.

Jdete svým úkolům naproti, vyhledáváte je, nebo spíše čekáte, až vás někdo osloví?

Úkolům jdete naproti tím, jak se vyrovnáte s úkolem předchozím. Když něco pokazíte, může se stát, že další nabídka už nepřijde. To si člověk musí dobře hlídat a to je také další pravidlo, které mě paní Hegerová naučila. Ať hraju v koncertním sále pro několik stovek diváků, či pro pár lidí v klubu, ať skládám hudbu k filmovému trháku nebo pro ochotníky, vždycky to dělám naplno, tak, jak nejlépe dovedu. Málokdy jsem se z nějakého úkolu omluvil a bylo mezi nimi i několik takových, u nichž vůbec nebylo jisté, jak to celé dopadne.

Vaše manželka je nejen herečkou, ale i choreografkou, potkali jste se pracovně při nějakém projektu, na který rádi vzpomínáte?

S manželkou jsme spolupracovali na několika divadelních představeních, nejraději vzpomínáme na baletní pohádku Čertoviny, kterou jsme spolu dělali pro Divadlo J. K. Tyla v Plzni. Zkoušelo se v době, kdy byly synovi asi čtyři měsíce. Dana ho brávala s sebou do divadla, kde ho vždycky někdo povozil v kočárku, já jsem doma skládal hudbu. Říkali jsme si, jak by bylo krásné, kdyby se představení hrálo ještě v době, až syn povyroste a bude mít z toho rozum. Naše přání se splnilo, představení se hrálo ještě asi devět let a Péťa ho viděl mnohokrát.

Co vás ještě kromě hudby baví dělat ve volném čase?

Hudba není jen můj koníček, hudba je jedna z důležitých součástí mého života. Kromě ní tam patří i má rodina. Miluji čas strávený s nimi. Pořád jsme někde rozběhaní, takže když se sejdeme, užíváme si to. Snažíme se někam vyjet, něco zajímavého zažít. Jinak také rád chodím na houby, jezdím na kole, na motorce cestou necestou, ale moc času mi na to nezbývá, takže je to pro mě svátek.

Na co se v budoucnu těšíte?

Čím jsem starší, tím více se mé plány týkají mimo jiné klasické hudby, je to takový můj návrat do „hlubších vod“. Stála na začátku mé kariéry, pak jsem ji trochu opustil. Snad nedostatkem zkušeností, kvůli lákadlům, která mě čekají. Teď zjišťuji, že v těch jednodušších formách jsem už všechno řekl, začínám si stavět úkoly výš. Pokorně se vracím ke kořenům, k vážné hudbě. Mám rozpracovaný smyčcový kvartet, houslový koncert, věřím, že je dokončím a v budoucnu k nim ještě něco přidám.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-4-2015.html

Oblečení, doplňky a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Publisher: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

„Hudba musí být uměleckým přetvořením lidské řeči v jejích nejjemnějších odstínech.“ To říkal Modest Petrovič Musorgskij a dala by se tak zjednodušeně popsat i práce Davida Uličníka, kterého lidé znají zejména jako muzikálového herce. V současné době ho můžete vidět především v divadle Hybernia. Nicméně není to jen o tom. Svůj aktuální koncertní program IN CONCERTO nastudoval se skladatelem a multiinstrumentalistou Jiřím Škorpíkem. Kromě toho je též členem nepřehlédnutelného vokálního uskupení 4TET.

Foto: Robert Vano

Jaké povahové vlastnosti by podle vás měl mít dobrý hudebník?

Úplně stejné, jako každý jiný „dobrý“ člověk. Muzikant je přece jenom člověk.

 

Co byste sám sobě „do vínku“ přidal, či co naopak odebral?

Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. Snažím se žít s tím, co jsem a kdo jsem.

 

Kdy získala hlavní roli ve vašem životě hudba?

Hudba měla v mém životě vždy své výsostné místo, nicméně hlavní roli získala až ve chvíli, kdy jsem se jí začal živit a tedy se jí mohl věnovat naplno a profesionálně.

 

Pracoval jste ale i jako popelář či ošetřovatel, jak na toto období vzpomínáte?

V mládí jsem si vyzkoušel mnoho různých profesí, některé jen jako brigády, ale na tom není nic výjimečného. Ano, zkoušel jsem si vydělávat, jak to šlo a popelář byl pouze jednou z těch prvních brigád ještě v „teenagerovském“ věku. Těch profesí bylo ale mnohem víc. Maloval jsem byty, prodával autodíly, pletl košíky a ošatky na chleba, rozvážel suroviny po pekárnách, pracoval jako ošetřovatel v nemocnici… Vzpomínám na ta léta rád, byly to krásné a bezstarostné časy, kdy člověk přirozeně cítí, že toho pro spokojený život mnoho nepotřebuje a štěstí nehledá v majetku, slávě ani moci.

 

A jak tedy vzpomínáte na zlom, kdy jste se začal živit hudbou?

To období bych nazval jednoduše – euforie! Psal se rok 1996 a já získal menší roli v muzikálu Vlasy. Během měsíce jsem ukončil pracovní proces ve slibně se rozjíždějící firmě v Kroměříži, přestěhoval se do Prahy a cítil se jako král. Tenkrát nás přišlo do Prahy za muzikálem Vlasy velké množství a byl to opravdu silný „cast“. Musím říct, že všichni jsme prožívali úžasné časy plné radosti, očekávání, nadějí. Financí mnoho nebylo a většina z nás měla často hodně hluboko do kapsy, ale to nám naši euforii nedokázalo pokazit. Naplňoval nás pocit, že teď už se nám bude žít skvěle, můžeme jít za svým snem, že naše země směřuje vstříc skvělým zítřkům a nic špatného se už nemůže stát…

Foto: Robert Vano

Začal jste chodit na hodiny zpěvu na konzervatoř, co vám to dalo?

Nazval bych to asi procitnutí! Až teprve tam jsem pochopil, co je to skutečná pěvecká práce, co obnáší věnovat se zpěvu na profesionální úrovni. Do té doby jsem ke zpívání přistupoval jen s nadšením a velmi amatérsky.

 

Myslíte si tedy, že je nutné trénovat hlas pod odborným vedením?

To je stejné, jako byste se ptala třeba profesionálního gymnasty, jestli je nutné trénovat pod vedením trenéra. Samozřejmě je to nutné! Hlasivky jsou svaly a je třeba jim věnovat pravidelnou a plnou péči pod vedením trenéra, kouče, pedagoga… V naší zemi stále ještě nejsou kritéria tak přísná, jako na Západě. U nás se pěvecká profese stále bere dost na lehkou váhu a stále se jí živí lidé s přístupem i výsledky amatérů a prochází jim to. I to se však pomalu zlepšuje a jednou i zde bude profesionální přístup nutností.

Foto: Robert Vano

Jak tedy obecně o svůj hlas pečujete?

Jak jsem říkal, hlasivky jsou svaly a ty potřebují pravidelný trénink pod zkušeným vedením, ovšem potřebují také relaxaci, dostatek spánku a veškeré další sounáležitosti skrývající se pod odborným pojmem „hlasová hygiena“. Obecně platí, že čím vyšší hlas, tím větší péči je třeba mu věnovat.

 

Pohybujete se mezi různými hudebními styly, v čem vnímáte svůj největší potenciál?

Svůj největší potenciál má každý člověk sám v sobě, bez ohledu na to, jakému oboru se věnuje. Tedy i já vidím svůj největší potenciál sám v sobě, ve svém myšlení.

 

A co si nejvíce užíváte?

Prožívám život plný změn, zvratů, barev a prožitků. Líbí se mi, a tedy mohu odpovědět jednoduše: „Nejvíc si užívám život.“

 

Byl jste několikrát nominován na cenu Thálie, co to pro vás znamená?

Ceny Thálie slouží k ohodnocení a ocenění práce jednotlivce, souboru i divadla a pochopitelně také k jejich zviditelnění a stejně je vnímám i já. Samozřejmě jsem velmi potěšen, že mou práci komise Thálií vnímá a již několikrát ji ocenila nominací. To je velmi milá a dobrá motivace k další práci.

Foto: Robert Vano

Během krátké doby jste účinkoval v těch nejvýznamnějších dílech Leonarda Bernsteina u nás i v zahraničí. Jak k tomu došlo?

Genius loci…? Asi při mně stála štěstěna a já byl ve správný čas na správných místech.

 

Co pro vás po tom všem Leonard Bernstein znamená?

Pro mě je to největší hudební génius dvacátého století.

 

Která z těchto rolí pro vás byla nejzásadnější?

Na to se nedá jednoznačně odpovědět. Každá role mi něco nového dala, něčemu novému naučila, přinesla poznání. Když jsme studovali Mši, prvně jsem spolupracoval s dirigentem, sbormistrem a se zpěváky ze zahraničí a poznal opravdu špičkový přístup k naší profesi. Mši jsem si následně zahrál ještě několikrát a vždy to byl obrovský zážitek. Tony ve West Side Story byl pro mě velkou výzvou pěveckou a hlavně hereckou a dal mi hodně zabrat. V roli Candida v groteskní opeře Candide jsem byl poprvé postaven před úkol uzpívat velkou roli bez mikrofonu a rovnou ve Státní opeře Praha. To byla asi ta největší výzva.

Foto: Robert Vano

Je pravdou, že Bernsteinovu Mši si letos opět zahrajete?

Je to tak a já z toho mám velkou radost. Právě pracujeme na novém nastudování tohoto nádherného hudebně-scénického díla a letos nás čeká přibližně deset vystoupení s Vojtou Dykem v hlavní roli celebranta. Moc se na to těším!

 

Jakým způsobem se obecně k rolím nejčastěji dostáváte?

Stejně jako většina lidí – přes konkurzy. Jinou cestu neznám.

 

Jak se připravujete na konkurzy?

Vzhledem k mému pravidelnému tréninku nijak zvlášť. Jde hlavně o udržení psychické rovnováhy, zachování klidu. Udržet nervy, to je nejdůležitější na každém konkurzu, protože obecně platí, že nikdy to není úplně pohodová záležitost.

 

Co je pro vás stimulem pro přijetí role?

Máte na mysli, co je pro mě rozhodující, jestli roli přijmu, nebo ne? Musí mě něčím oslovit – příběhem, hudbou, vývojem a charakterem postavy… Něco mě musí zaujmout, vzít za srdce.

Foto: Robert Vano

Jakou roli sehrává ve vaší práci tréma?

Trému prožíval a prožívá asi každý. Myslím, že nejdůležitější je, naučit se s ní žít a pracovat, prostě ji přijmout jako součást pracovního života. Tréma nemusí být špatným průvodcem, pokud vás „nastartuje“, rozproudí adrenalin a zbystří všechny smysly. Pokud však tréma člověka zcela paralyzuje, což jsem pochopitelně také zažil, je to moc špatné a zničí vše. Pak ze sebe nedostanete ani padesát procent toho, co umíte, a výsledek je tudíž katastrofální.

 

Vnímáte svou profesi více jako zábavu, nebo jako náročnou práci?

Má profese mě stále baví a stále mi přináší radost, což je pro mne velmi důležité, nicméně musím přiznat, že chvílemi je to docela tvrdá a náročná práce.

 

Nakolik máte v muzikálech prostor pro improvizaci nebo pro promítání své osobnosti či postoje do postavy?

Divadlo je věc domluvená a obzvláště hudební divadlo má svou přesnou formu, která je do značné míry dána formou hudební a hudebním aranžmá. Vlastě by se dalo říct, že mnoho prostoru pro improvizaci zde není a já se vždy snažím držet formy, která mi byla dána autory. Tedy do improvizace se zde rozhodně nepouštím. Prostor je pouze v uchopení postavy a já se samozřejmě snažím vždy přinést něco ze sebe.

 

Dokázal byste v muzikálu spolupracovat i s kolegy, kteří by vám vůbec nesedli?

Samozřejmě i to se člověku v divadle přihodí. Pokud je ale profesionál, dokáže se nad osobní záležitosti přenést i v zákulisí divadla, o jevišti ani nemluvě…

 

Dá se podle vás dělat hudba pro peníze?

Ano dá, úplně stejně, jako každý jiný obor. Koneckonců mnoho jedinců nám to dnes a denně dokazuje v médiích, byť se tváří velmi „zasvěceně“.

Foto: Robert Vano

V počátcích své kariéry jste prožíval euforii. Jak je tomu dnes?

Dnes už jsem trochu starší, věci prožívám jinak. (smích)

 

Jste sám na sebe přísný?

V určitých fázích svého pěveckého života jsem na sebe byl přísný až příliš, což se ne vždy ukázalo být správné. Dnes už na sebe tolik nenakládám a snažím se taky žít „normální“ život.

 

Která muzikálová role pro vás obecně byla tou nejvýznamnější a proč?

Mou nejzásadnější rolí byl určitě Jean Valjean. S ním jsem na jevišti prožil ty nejkrásnější a nejsilnější momenty. Bylo to od prvního konkurzu až po poslední derniéru neopakovatelné a kouzelné dobrodružství. Ta postava mi přinesla obrovskou spoustu radosti, prožitků a vnitřní krásy a já si toho nesmírně cením a vážím. Krásných rolí mám za sebou mnoho, ať už to byl Tony, Candide, John v Miss Saigon, žalobce Tinvil v Antoinettě, to jsou všechno nádherné role, ale nevím, jestli se to soužití s Valjeanem dá někdy překonat.

Foto: Robert Vano

Jakým způsobem byste popsal pocity, když vstoupíte na pódium?

Je to ta chvilka soustředění a elektrizujícího napětí, jako když hokejista čeká na vhazování.

 

Jak se cítíte v rovině populární hudby?

Jako Neználek na měsíci…

 

A co pro vás znamená opera?

Opera je pro mne jako hora, na kterou jsem se vydal, ale na její vrchol nevystoupal. Když jsem se rozhodl z rozumových pohnutek sestoupit, cítil jsem velké zklamání a hořkou pachuť prohry. Časem se mi naštěstí podařilo oné pachuti zbavit a ocenit správnost svého rozhodnutí. Dnes se na tu horu obdivně dívám s klidem v srdci.

 

Máte nějakou vysněnou roli?

Mám, ale ta nesouvisí s mou prací. Rád bych hrál dobrou roli ve svém vlastním životě až do závěrečné opony.

 

Velkou částí vaší kariéry je 4TET. Co pro vás tato spolupráce znamená?

4TET je vlajkovou lodí, která mi dává možnost podnikat průzkumné cesty, výpady, výlety do jiných světů a vždy se mám kam vrátit. Je jako domovský přístav, kam se vždy rád vracím a vím, že tady jsem doma v bezpečí.

Foto: Robert Vano

Jak vznikají nápady na vystoupení s 4TET?

Pokud mluvíme o jevištních nápadech, ty vznikají velice spontánně, většinou na zkouškách. Hudební nápady pochopitelně tvoří Jirka Škorpík sám, ve své domácí dílně, a jsou to hlavně jeho vize, nápady a představy. Tady žádný prostor pro improvizace není, vše je pevně dáno a psáno.

 

Co myslíte, že stojí za vaším úspěchem?

Za úspěchem 4TET stojí mnoho různých okolností. Na začátku to byla především síla osobnosti Jiřího Korna, který se za 4TET plně postavil, ale to by bylo málo bez geniálního aranžmá Jiřího Škorpíka. Určitě zde hraje velkou roli i fakt, že naše hlasy spolu souzní a v neposlední řadě i to, že jsme mužským kolektivem a veškeré problémy, vypjaté situace či třenice jsme se naučili řešit.

 

V jakém smyslu vás obohacuje spolupráce s kolegy z 4TET?

Ve smyslu souznění s kolektivem. Je dobré a důležité, když se člověk naučí potlačit své osobní ambice a vize ve prospěch společenství, tedy celku.

 

Kam byste byl rád, aby se vaše kariéra obecně vyvíjela?

Asi bych svou životní i profesní cestu nenazýval slovem kariéra, ono mi to zní trochu nelibozvučně. Je to prostě „cesta“ a já budu moc rád, když má cesta bude mít směr a budu schopen po ní jít.

Foto: Robert Vano

Posloucháte sám sebe?

Jen když je to nezbytně nutné pro práci.

 

Je někdo, s kým z branže byste si chtěl zazpívat?

Nemám takové touhy, ani sny. Rád zpívám se svou kytarou…

 

Co pro vás znamená úspěch?

V našem západním světě má slovo úspěch jiná kritéria a jiná měřítka než v jiných částech světa, třeba v jihovýchodní Asii. Myslím tu část Asie, kterou ještě západní civilizace úplně nepřetvořila k obrazu svému a nevnutila jí náš hodnotový žebříček… Já se spíše kloním k oné východní filozofii a materiální hodnoty, bohatství, slávu, moc, to vše bych ponechal trochu stranou a úspěch bych s tím neztotožňoval a rozhodně bych jej v těchto dimenzích neměřil! Míru úspěchu vidím v tom, kolik času člověk prožije skutečně šťastný, kolik radosti a úsměvů rozdá a dostane zpět, kolik času prožije opravdu sám se sebou v přítomném okamžiku, kolik času prožije s těmi nejbližšími, kolik lidí s ním tráví dobrovolně svůj čas prostě „jen tak“… Honba za „úspěchem“ v našem západním měřítku mi přijde malinko komická a historie již mnohokrát potvrdila, že je to jen chiméra, fata morgána, něco, co se rozplyne dřív, než člověk zavře oči.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-3-2015-2.html

Vytvořeno ve spolupráci:

Muzikál Antoinetta-královna Francie 

http://www.hybernia.eu/aktuality/antoinetta-kralovna-francie

Ema Krahulíková: www.musical-production.cz

www.ticket-production.cz

andel’s Hotel Prague http://www.viennahouse.com/en/andels-prague/the-hotel/overview.html

angelo Hotel Prague http://www.viennahouse.com/en/angelo-prague/the-hotel/overview.html

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz