Archiv pro měsíc: Leden 2016
Zlatko Míčka – sommelier, specialista na investice do vína, majitel společnosti Merlot d´Or
Zlatko Míčka vystudoval přístrojovou a provozní techniku jaderných řízení, avšak u tohoto oboru nakonec nezůstal. V roce 1991 založil společnost, která dovážela zařízení a stroje pro restaurační provozy, a právě jedna z továren je nedaleko Beaune – městečka, které je srdcem burgundského vinařství. A tam začala láska k vínům z Burgundska, která se postupně rozšířila i na vína z dalších francouzských regionů. V roce 2002 stál u zrodu společnosti Merlot d’Or, která dováží vína ze všech oblastí Francie. Spolupořádá tradiční degustaci Audienci Grand Cru Classé Bordeaux, která v roce 2016 slaví již 12. ročník. Zlatko Míčka, zasedá v předsednictvu jediného investičního fondu zaměřeného na vína v ČR – Wine Investment Partner.

Co váš vztah k vínu ještě upevnilo?
Jeho spojení s gastronomií, výzva hledat nové kombinace a propojení chutí vína s ideální úpravou surovin. Vytvoření dokonalého souladu vjemů a zážitků, které může kvalitní výběr poskytnout.
Obor, který jste studoval, je zcela mimo profesi, které se nyní aktivně věnujete. Jaký byl příběh volby studia, proč právě jaderná zařízení a následná změna profese?
Po revoluci se prostě otevřely nové možnosti a vzhledem k tomu, že rodinná tradice měla s gastronomií vždy něco společného, tak to nebyl zase až tak velký skok, i když přiznávám, že při slovech jaderná fyzika a víno to tak může vypadat…
Čím vás studium tohoto oboru ovlivnilo? A je pro vás přínosem i v dalším životě?
Studium bych nechal stranou. Ale je pravda, že hned po nástupu do praxe jsem byl vyslán na Moravu a tam se k vínu dostanete, ať chcete nebo ne. Takže je vlastně možné, že první impuls přišel právě tam. Někde mezi elektrárnou Dukovany a jihomoravskými sklípky.
V roce 1995 jste stál u založení společnosti Merlot d’Or. Co bylo podnětem k této aktivitě?
To bylo nevyhnutelné. Hlavně z administrativních důvodů. Dovážet víno před vstupem do EU byl opravdu oříšek! Nebylo tedy zbytí. Museli jsme založit novou společnost orientovanou pouze na víno.

Jak jste přistupoval k volbě názvu společnosti?
Nápadů bylo mnoho, ale nakonec vyhrál Merlot, který vyjadřoval hned na první pohled, čím se společnost zabývá. Když dáte do názvu odrůdu vína, není co řešit.
Jakou strategií a proměnami firma prošla a které považujete za zásadní?
Ta cesta byla opravdu dlouhá, na to bychom potřebovali pár stránek a ne řádek… Je pravdou, že ze společnosti, která se orientovala hlavně na běžný maloobchod a konečného zákazníka, jsme se postupně transformovali do role dovozce prestižních značek a dodavatele vín pro náročnou privátní klientelu, včetně investičních nákupů. Zásadní pak byl rok 2002, kdy jsem společnost získal do stoprocentního vlastnictví a kdy jsme začali pracovat na projektu Audience Grand Cru Classé, která z nás udělala specialisty na vína z Bordeaux. Pro mě ale stále zůstává srdeční záležitostí Burgundsko a burgundská vína, jejichž výběr máme opravdu skvělý.
Zasedáte v předsednictvu jediného investičního fondu zaměřeného na vína v ČR – Wine Investment Partners. Co s sebou tato pozice přináší?
Jsem zodpovědný za výběr a nákup investičních vín. Je to vlastně neustálé hledání kvalitních titulů do portfolia, což není mnohdy vůbec jednoduché.
Jak bezpečná obecně je investice do vín, jaká sebou přináší rizika?
Bezpečnost je spojena s konkrétním výběrem vín, takže se odvíjí od kvality portfolia. Je třeba si uvědomit, že těch správných investičních vín je velmi omezené množství a špatně odhadnutý či vybraný nákup je při obchodování s touto komoditou největší riziko.
U kterých vín se dá investiční potenciál předpokládat?
To je složitá otázka a zahrnuje mnoho aspektů. Obecně však platí, že investiční víno musí mít kromě kvality, dobrého obchodního jména a potenciálu ke zrání i určitou cenu, abyste celý profit neutratili za fixní náklady.

Na čem v základu závisí hodnota vína?
Samozřejmě že na kvalitě, ale i na jménu, tradici vinařství, hodnocení ročníku a mnoha dalších aspektech jak ekonomických, tak i obchodních.
Mají podle vás větší potenciál na investiční vína malí vinaři, nebo větší společnosti?
Investiční vína najdeme jak u malých výrobců, tak i u větších. Na velikosti produkce prakticky nezáleží. Jen je třeba vědět, že menší produkce se až na výjimky mohou hůře etablovat na budoucím trhu, protože konkrétní vinař není schopen při malé produkci vytvořit na trhu dostatečnou sílu obchodní značky a jde spíš cestou budování stálé klientské základny, která ocení kromě kvality i jistou unikátnost.
Z jakých zemí pocházejí investiční vína nejčastěji?
Tady jednoznačně kraluje Francie a hlavně oblast Bordeaux. Pár dalších vín najdeme v Itálii a několik jednotlivých titulů i ve Španělsku, USA nebo Chile. Ale to jsou jen zrnka v moři produkce standardních vín těchto zemí.
Velká vína z Bordeaux, dle burzovního indexu Liv-ex, zaznamenávají propad. Pozorujete tento trend v prodejnosti i u nás?
Obecně je známo, že konzervativní trhy, mezi něž ČR rozhodně patří, nemají s prodejem těchto vín žádný problém. Na indexu Liv-ex a dalších podobných serverů se projevuje vliv trhů, které většinou s víny jen spekulují, a tak se podle těchto indexů nedá skutečná situace posuzovat. Spotřebitel totiž nepije víno podle toho, kdy má nejvýhodnější cenu, ale podle toho, kdy ho pít chce, na rozdíl od spekulanta, který víno kupuje, jen když je cena výhodná.
Na straně druhé největší vzestup je teď na italských a kalifornských vínech. Neuvažuje milovník Francie, jako jste vy, o zalistování těchto oblastí?
Až na pár výjimek se v těchto oblastech s investičními víny nepotkáte. Navíc zde není vytvořen systém prodeje těchto vín. Vína si můžete koupit pouze na základě vztahu přímo s konkrétním vinařem, což vylučuje možnost standardní investice. Vzestup, o kterém mluvíme, není podložen historickými daty a nedá se považovat za kvalitní investiční příležitost.
Co je zapotřebí pro uskladnění investičních vín? Existuje nějaká certifikace, nebo stačí libovolný sklep?
Hlavním kritériem je variabilita při následném prodeji. A pokud uvažujeme o zahraničních trzích, je nutné vína uskladnit v režimu daňového skladu, což už samo o sobě výběr limituje. Je tedy nutné využít služeb subjektů, které tento druh uložení vín nabízejí a potom teprve hodnotit kvalitu samotného uskladnění a certifikace.

Jaký je podle vás zájem o tuto tematiku v ČR ve srovnání se světem?
Investice do vín se v posledních letech u nás dostaly do popředí zájmu a je pravda, že v dnešní době je tato komodita velmi populární. V porovnání se světem je tady poměrně slušná možnost se do této aktivity zapojit, protože ve světě tuto možnost většinou využívají hlavně firmy, které tak zhodnocují volný kapitál. V ČR jsou zatím tyto možnosti dostupné i pro privátní investory, to se však postupně zřejmě změní a možností bude ubývat.
Audience Grand Cru Classé Bordeaux slaví svůj dvanáctý ročník. Jak se ohlížíte za těmi jedenácti předchozími?
Po prvních ročnících, kdy se postupně měnil model jak samotné degustace, tak i banketu, se vše ustálilo a vše probíhá v podobném duchu. Zdálo by se, že už nic nemůže překvapit. Tak to ale není. Každý ročník je jiný. Každý ročník má svoje světlá a tmavá místa. Každý ročník přináší nová překvapení. Je to jako když jezdíte lyžovat do Alp. Stejné hory, ale každý rok jiný a nový zážitek!
Na této slavnostní události prezentujete vína předchozích ročníků. Můžete porovnat, jak se vína rok od roku různila?
Rozdíly v ročnících jsou někdy obrovské. Od plných a tvrdých, přes elegantní a jemné až po rustikální a ovocné. Těžko tady popisovat a porovnávat jednotlivé ročníky. Navíc je třeba si uvědomit, že i v jednom konkrétním ročníku vyrobí jednotliví vinaři charakterově naprosto odlišná vína. Museli bychom tedy hodnotit konkrétní vína a těch jsme za historii Audience představili přes 600… Tak co s tím?
Co všechno mohou od takové události návštěvníci očekávat?
Samotná degustace je unikátní příležitostí pro milovníky vín z Bordeaux ochutnat v jednom okamžiku na jednom místě na 40 vzorků vín z jednoho ročníku a to od výrobců, kteří patří mezi naprostou špičku v Bordeaux. Následný banket je pak hlavně společenskou událostí a svátkem pro milovníky gastronomie. Vždyť snoubení jídel od renomovaných francouzských kuchařů s vyzrálými víny je vždy úžasný zážitek.
Audience byla v tomto ročníku několik měsíců předem naprosto vyprodaná. Jak si vysvětlujete tak velký zájem?
Je to výjimečná vinařská příležitost. Akce, která nemá ve střední Evropě obdobu. Je naprosto unikátní, aby se na jednom místě potkalo tolik významných châteaux a nabídlo svá vína k degustaci. Navíc možnost povečeřet s konkrétním vinařem, který osobně vybral víno z rodinných rezerv, to je také nezapomenutelný zážitek.
Máte pro příští ročník v plánu projekt naddimenzovat, aby uspokojil rostoucí poptávku?
Je třeba si uvědomit, že bez podpory našich partnerů z Francie, kteří poskytují vína na tuto degustaci, by nebylo možné něco takového uspořádat. Již před pár lety jsme rozšířili degustaci o čtvrteční odpoledne, takže dnes jsou to celkem tři degustace, na které je možno zakoupit vstupenku. A to je strop, přes který se nedostaneme. Často se mě zájemci ptají, proč nekoupíme další vína, aby mohla být další degustace… Je třeba si ale uvědomit, že tato vína jsou finančně natolik náročná, že by vstupenka musela stát řádově trojnásobek současné ceny. Osobně si myslím, že za takových podmínek by již o další místa zájem nebyl.

Jak byste jako pořadatel definoval sortu lidí, kteří na Audienci chodí a zajímají se o téma Bordeaux a o investiční vína?
Na Audienci můžete potkat jak odborníky z řad vinařů, restauratérů a sommelierů, tak i milovníky vína, kteří si chtějí pouze rozšířit svoje znalosti. Samozřejmě je tady i hodně investorů, kteří tato vína koupili v kampani En Primeur a po dvou letech zrání na sudech mají první možnost ochutnat to, do čeho přede dvěma lety investovali svoje prostředky. Je to prostě úžasná příležitost ochutnat průřez ročníkem, který míří na trh, příležitost, která se už nebude opakovat.
Vlastníte několik vinoték. Jaká je filozofie těchto podniků a co nabízejí zákazníkům?
Naše vinotéky nabízejí vína, která dozrávají několik let v optimálních podmínkách našich skladů a teprve potom míří na pulty. Prakticky veškerá vína totiž vybíráme a nakupujeme v okamžiku, kdy jsou teprve v sudech, a je tedy nezbytné počkat, než dosáhnou lahvové zralosti. Vinotéky tedy nabízejí již konečný produkt. Víno, které už nemusíte archivovat, ale láhev můžete rovnou otevřít a vypít. Filozofie je tedy jasná – nabízet vyzrálá vína v ideální zralosti a zároveň poskytnout zákazníkovi, přeje-li si, veškeré informace o nich. Tedy například i doporučení k jakému pokrmu víno nejlépe podávat, zda dekantovat, jaké sklo použít atd.
Vaše největší galerie vín Passage je spojená taktéž s restaurací. Jaké zážitky může host očekávat od tohoto zařízení?
Restaurace Passage se prezentuje jednoduchou úpravou tradičních francouzských receptů, které se snažíme chuťově sladit s konkrétními víny. Neočekávejte tedy okázalou atmosféru, kde hlavní úlohu hraje design pokrmu a inventáře. Naše krédo je hlavně souhra s vínem a rozmanitost nabídky. Na lístku máme přes tisíc vín a mnoho z nich vám nabídneme na skleničku, tedy pouze v degustačním množství. U nás je prostě víno na prvním místě a i z toho důvodu ho nabízíme prakticky za vinotékové ceny. Což je pro milovníky kvalitních vín příjemný bonus.
Jak vás vaše profese vytěžuje z hlediska cestování po světě?
Jelikož kromě dovozní společnosti jsem spolumajitelem také cestovní kanceláře, která se specializuje na cesty za vínem a gastronomií, tak je toho cestování dost. Prakticky není měsíc, kdy by mě nečekala služební cesta do zahraničí. Na jaře jsou to především obchodní jednání, degustace vín z nového ročníku a jejich rezervace, na podzim zase spíše zájezdy. Volnější je vlastně jen léto, kdy naštěstí většina vinařů odpočívá a připravuje se na nadcházející sklizeň.
Jaké poznatky si vozíte z cest kromě znalostí vína?
Pro moji práci je to hlavně poznávání různé regionální gastronomie, kterou využívám jednak při výběru vín, ale také při přípravě degustačních večerů, soutěžích, ale i při psaní článků a knih, na kterých spolupracuji.
Řekl byste, že by člověk měl mít pro tuto profesi nějaké specifické vlastnosti?
Určitě, bez toho to prostě nejde. Je to jako když budete chtít hrát na housle nebo zpívat, a nebudete mít hudební sluch. Sice něco zahrajete, nebo zazpíváte, ale nebude to ono. Žádnou závratnou kariéru neuděláte. S vínem je to stejné, můžete na sobě pracovat a snažit se, ale bez daru shůry budete stejně patřit vždy jen k průměru.
Co vás svět vín naučil a jak ovlivnil váš život, když jste do něj pronikl?
Trpělivosti a úctě, poznání filozofie vína, což je vlastně vše, co se kolem neuvěřitelné historie a života révy a lidí kolem událo a děje. Když do tohoto světa dokážete proniknout, zažijete povznášející pocity, které nelze s ničím jiným srovnat, a potom můžete předávat střípky těchto znalostí dál. Stane se z vás takový misionář v tomto úžasném světě, světě vína.
Co byste poradil svému mladšímu já s dnešními zkušenostmi?
Aby začal dříve než já. Aby využil možnosti, které se mu nabízejí a všechny informace, které jsou dnes snadno dostupné. Je skvělé, co dnes mohou mladí využít, kam se mohou dostat a jaké úžasné zkušenosti jim otevřený trh nabízí. Dnes to jde relativně snadno. Nás pár porevolučních průkopníků muselo tuto cestu složitě hledat. Je třeba ale přiznat, že každé poznání bylo skvělou odměnou a motivací pokračovat dál.
Text: Michaela Lejsková
Foto: archiv Zlatka Míčky
Producke: Michaela Lejsková
Publisher: profesní magazín Best of www.ibestof.cz
Vytvořeno ve spolupráci s Audience Grand Cru Classé Bordeaux a Merlot d’Or
Pavol Bigoš – fotograf a kameraman, majitel kreativního studia Pinarto
Absolvent Vysokého učení technického v Brně, obor umělá inteligence a kybernetika se vydal na dráhu profesionálního fotografa již při svém zaměstnání ve společnosti Motorola. Stal se z něj vyhledávaný fotograf na svatby, módní focení a dnes i architekturu a to nejen v České republice, ale i na Slovensku. Vyznik kreativního studia Pinarto na sebe nenechal dlouho čekat. Podnikavý duch, přátelská povaha a velký cit pro potřeby klienta jsou jedny z právě těch faktorů, díky kterým úspěšně podniká a schopně řídí velmi milý kolektiv spolupracovníků.
foto: archiv Pavla Bigoše
Vaše profesní dráha začala při zaměstnání. Jaké práci jste se současně v té době věnoval a jaký vidíte další její přínos do současné profese majitele kreativného studia pinarto?
Vyštudoval som kybernetiku a umelú inteligenciu na VUT. Po škole som pracoval v Motorole na veľmi zaujímavej pozícii, v skvelom multikultúrnom kolektíve. Mal som zodpovednosť za koordináciu a riešenie systémových chýb a technických problémov. Keď neberiem v úvahu to, že sa komunikovalo v angličtine, tak táto práca mi dala schopnosť rýchlo sa zorientovať v problémoch a zistiť čo je dôležité riešiť a komunikovať ako prvé. Práve tá schopnosť identifikovať a popísať problém zákazníkovi tak, aby vedel, že sa na jeho vyriešení pracuje a venuje mu pozornosť. Zároveň ale drajvovať tento problém interne, aby bol v rámci ďalších projektov včas a kvalitne vyriešený je práve tá schopnosť, ktorú využívam a snažím sa rozvíjať dodnes v mojej agentúre Pinarto. Tu problémy už nie sú za milióny dolárov, ani nie sú technické, ale sú o kreativite a technickej realizovateľnosti. Veľmi dôležitá je aj identifikácia skutočných potrieb zákazníka. Častokrát má o svojich požiadavkách nejakú predstavu, ale nevie ju dostatočne popísať či vyjadriť. Potom sa spolu snažíme docieliť výsledok, ktorý by zodpovedal účelu a želanému efektu. Na základe mojich skúseností viem častokrát poradiť riešenia, ktoré zákazníka ani nenapadnú, ale výsledok na jeho prekvapenie lepšie vyjadruje jeho pocity. Je až prekvapivé, koľko majú spoločné tieto na pohľad úplne odlišné svety.

foto: archiv Pavla Bigoše
Jaké byly vaše první klíčové zakázky, které váš život ovlivnili pro další práci?
Ja som mal veľké šťastie, že som mal okruh známych, ktorí vedeli že dokážem fotiť a kamerovať. Kamarát bol šikovný grafik a vtedajšia priateľka, dnes už manželka, má skvelý cit pre úpravu fotiek. Realizovali sme v takto malom týme pár kampaní pre firmy v technologickom parku v Brne. Nato, že sme nemali v tej dobe ešte ani vymyslené pod akou značkou budeme pracovať, tak naše práce boli už vidieť na billboardových reklamách po Brne. Čo bol veľmi dobrý začiatok a v podstate dodnes fungujeme hlavne na základe doporučení, referencií a dlhodobých vzťahov.
Uprednostňujem túto dlhodobú spoluprácu s firmami, kde si pri vzájomnej práci môžeme určitým spôsobom vyladiť a zladiť našu symbiózu. Napojiť sa na podobné vizuálne myslenie a v každej novej práci to vylepšovať a vzájomne si pomáhať a posúvať sa dopredu.

foto: Pavol Bigoš
Jak se ohlížíte za obdobím, kdy šel pracovat na volnou nohu a co vám dávalo pocit jistoty?
Rozhodnutie ísť podnikať prišlo v podstate ako nutnosť, už nebolo časovo možné robiť dve práce súčasne. Dnes to vidím ešte intenzívnejšie a spätne ani neviem pochopiť ako som mohol 9 hodín denne venovať niečomu inému. Keď sa rozhodujete podnikať nemáte žiadne istoty, je to od začiatku do konca dobrodružstvo. Ale práve toto dobrodružstvo je pre mňa paradoxne tou najpríťažlivejšou časťou podnikania. Obzvlášť keď je neustále spojené s novými elementami – novými ľuďmi, novými nápadmi, novými miestami, novými príležitosťami na kreatívne vyjadrenie niečích pocitov a potrieb. Je to zároveň úžasná sloboda.

foto: Pavol Bigoš
Brzy jste rozšířil svoje pole působnosti i tým. Jakým způsobem a proč?
S časom prišli klienti sami od seba zo zadaním, ktoré presahovalo naše vtedajšie možnosti. V takú chvíľu máte buď možnosť na sebe zapracovať a niečo sa naučiť, alebo nájsť do týmu človeka, ktorý túto schopnosť má. Nuž a mne sa podarilo ideálne skĺbiť oboje tieto obohacujúce prístupy.

foto: Pavol Bigoš
Jaký je ideální postup práce s klientem, který tak úplně neví, co přesně chce, nebo nerozumí oboru?
Práca, ktorej sa venujeme je obor, ktorý pracuje mimo iné s premennými ako je vkus, cit a intuícia. Potom sa do toho pridáva už existujúci vizuálny štýl danej firmy plus nové požiadavky. Tam je dobré na začiatku dať tak povediac všetky karty na stôl a potom začať osekávať a zjednodušovať. Fotka, video alebo grafika nesmie byť zložitá a musí byť úderná. A tak tento zrod je často otázkou dlhých brainstormingov a rôznorodých kreatívnych techník.

foto: archiv Pavla Bigoše
Spolupracujete se svojí manželkou. V čem jste si vzájemně přínosem?
Páry čo spolu pracujú vedia, že spoločná práca môže ich vzťah rozvíjať, ale aj ničiť. Rozhodne netrpíme tým, že by sme sa spolu nemali o čom spolu rozprávať. 😉 Mať previazaný pracovný a osobný život je z profesného hľadiska výhodou. To či je to výhodou aj z toho osobného pohľadu, je už myslím hodne individuálne. Keďže ale my trávime veľa času aj samostatne v teréne, netrpíme ponorkou a zo spoločnej spolupráce máme len radosť. Pre výsledok práce je ale každopádne prínosom keď ako manželia spolupracujeme a do práce spoločne vnášame jak mužský tak ženský prvok v rovnakej intenzite.
foto: archiv Pavla Bigoše
Pro představu, jakým tématům a v jakém měřítku se věnujete?
Asi 50 percent našich zákazníkov sú z priemyslu, alebo technických odvetví. Naša práca je ale práve dosť veľký mix. Jeden deň točíme video, kde sa mi pomaly roztopí kamera pri tečúcom železe a druhý deň som na klinike v maximálne sterilnom a čistom prostredí. Paradoxy a krásy života tak vynikajú v inom svetle. Mať technické vzdelanie je vzhľadom na témy, ktoré spracovávame veľkou výhodou. Na vysokej škole som ale nečakal, že raz vedomosti uplatním práve takýmto spôsobom. Správne pochopenie celej problematiky klienta je ale pre návrh scenára a konceptu zásadné.

foto: Pavol Bigoš
Jaká práce bývají nejvíce ceněné, zajímavé pro klienty a čím právě ony?
Dnes v dobe rýchlych informácií sa dostáva do popredia multimediálna tvorba. Hlavne videá, kde v pomerne krátkej forme máte možnosť ponúknuť veľa obsahu. Snažíme sa nepretržite sledovať trendy, ktoré sa vo videotvorbe stále menia. Napr. v televíznej reklame bývalo pravidlom, že sa hlavná pointa dávala na koniec videa. Dnes v online videách je naopak tendencia dávať pointu čím viac na začiatok. Pretože video, ak hneď nezaujme, môže byť divákom zavreté.

foto: archiv Pavla Bigoše
Jaký vidíte přínos ve videomarketingu ?
Videomarketing je mnohorozmerný pojem. Keď to ale zjednodušíme na nejakú formu marketingu opretú o video, alebo multimédia, tak dnes táto forma reklamy rýchlo rastie a rozvíja sa. V dnešnej dobe sa obsah konzumuje veľmi rýchlo. Texty sa už čítajú málo a tak video postavené na dobrom scenári a zaujímavom vizuále má dnes väčšiu šancu upútať a predať marketingový odkaz. Samozrejme, celý tento proces je pomerne zložitý. Musí sa robiť od samého začiatku koncepčne a s presným cieľom. Od príprav, cez produkciu, spôsobu natáčania, strihu, editu až po vhodne zvolené komunikačné a marketingové kanály. Akákoľvek chyba v tejto skladačke môže celé úsilie diskvalifikovať.

foto: Pavol Bigoš
Dnes jste v řídící pozici. Co podle vás je pro člověka na tomto místě nejdůležitější a jakým způsobem je nejlepší vést svůj tým?
Necítim sa, že by som práve v tejto oblasti mal nejaké know how. Je asi najlepšie k tomu pristúpiť formou „riadim, teda slúžim“. Slúžim zákazníkovi, jeho myšlienke. A dôvera, že si vybral práve nás na vytvorenie vizuálu je zaväzujúca. V týme nikto nemôže mať pocit, že by jeho práca bola nepotrebná alebo menej dôležitá.

foto: Pavol Bigoš
Jakým způsobem si udržujete přehled o nových technologiích na trhu?
Svet techniky sa na prvý pohľad mení rýchlo. Ale v oblasti profi vybavení ten pokrok nieje zase tak zásadný. Skutočne prelomových vecí, ktoré by rapídne menili Váš štýl práce je málo. Fotka a video je stále hlavne o svetle, kompozícii a performancu zo strany modela alebo herca. Je to spojenie techniky a umenia. Je preto dobre pritom myslieť neustále viac na tieto základne inštancie než na to, či sa to bude svietiť alebo snímať najlepšou dostupnou technológiou. Nie je preto zázrak, že stredoformátovy film a panavision kamery majú aj napriek svojmu veku stále svoje nenahraditeľné miesto. Technika ide často smerom k mainstreamu a teda znižovaniu výrobných nákladov na úkor kvality. A tak dnes vidíme, že fajnšmeker uprednostní trikrát tak drahý vinyl pred CD, fotograf stredoformátový film pred digitálom. Najnovší film Tarantina sa točí na 70 mm film. Kamerou, ktorá bola naposledy použitá v roku 1966. Je potom na zváženie, či tá technika ide skutočne až tak dopredu, keď sa reinkarnujú staré postupy. A to paradoxne z dôvodu väčšej kvality.
foto: archiv Pavla Bigoše
S jakou technikou vy sám pracujete?
V štúdiu Pinarto máme kvalitnú digitálnu filmovú kameru s ktorou je radosť pracovať jak pri točení, tak v strižni pri spracovávaní výstupov. Na fotografické zakázky používáme digitálny stredoformát Hasselblad. Som názoru, že človek by mal pracovať s čo najlepším vybavením, ktoré si môže dovoliť.

foto: archiv Pavla Bigoše
S jakými vlastnostmi může člověk ve vašem oboru nejlépe uspět?
Môj obor sa v tomto nijak nelíši od iných podnikateľských odvetví. Firmy nekomunikujú s firmami, ale ľudia s ľuďmi. A tak je každé podnikanie spojením ľudských kvalít s tými profesnými. Kde je veľký pretlak na strane poptávky, klient môže oželieť prípadný nedostatok ľudských kvalít. Kde je naopak veľký pretlak z hľadiska ponuky, čo je zrovna obor marketingu a audiovizuálnych potrieb, tak ľudské schopnosti hrajú významnú rolu a dajú sa považovať za konkurenčnú výhodu. Každý človek je tak unikátny a jedinečný, že úspech v nejakom obore sa nedá okopírovať. Každý si musí nájsť svoju cestu a to je práve to dobrodružné a krásne na podnikaní.

foto: Pavol Bigoš
Co byste poradil svému mladšímu já?
Lepšie identifikovať a rozvíjať talent. Každý mladý človek to skúša. No ale úspech v tomto boji je práve rozhodujúci v tom, či sa človek bude živiť tým čo ho baví a napĺňa, alebo ten talent nebude hľadať a do práce bude chodiť z nutnosti.
Děkuji za rozhovor.
foto: archiv Pavla Bigoše
Text: Michaela Lejsková
Foto: Pavol Bigoš a archiv Pala Bigoše
Vytvořeno ve spolupráci se studiem Pinarto www.pinarto.com
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

foto: archiv Pavla Bigoše
Backstage 1/2016
Backstage fotografie – Designhotel Elephant a Hotel Grandior Prague – produkce profesního magazínu Best of focená 14. ledna 2016
Focené osobnosti:
Václav Vorlíček – režisér
Dalibor Janda – zpěvák
Produkční tým:
Fotograf: Robert Vano www.robertvano.cz
Asistent fotografa: Vojta Vinduška
Redakce: Eva Procházková
Produkce: Michaela Lejsková
Backstage: Michaela Lejsková
Vytvořeno ve spolupráci:
Oblečení, doplňky a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz
Nikon www.nikon.cz
Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz
Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz
Le-Hotels Group www.le-hotels.cz
Eva Hlavatá – marketingová manažerka Yamaha Motor Europe
Od jedné administrativy k administrativě druhé, o moc živější a s nádechem benzínu. Tak by se dalo hovořit o profesním rozvoji Evy Hlavaté, manažerky obchodu a marketingu pro Českou a Slovenskou republiku. Společnost Yamaha Motor Europe N. V. byla založena v roce 1968 jako centrála Yamaha Motor Company v Evropě. V České republice byla společnost založena v roce 2006. K 1. 1. 2014 se Yamaha Motor Europe N. V. v České republice sjednotila s pobočkami v Rakousku, Maďarsku a na Slovensku a vytvořila skupinu, která v těchto čtyřech zemích dohlíží na prodejní a marketingové aktivity. Yamaha Motor Europe N. V., odštěpný závod Česká republika, je výhradním dovozcem produktů Yamaha Motor – motocyklů, skútrů, čtyřkolek, sněžných skútrů, vodních skútrů, lodních motorů a dalších.

foto: Tino Kratochvil
Jak jste se dostala k práci marketingové manažerky pro společnost Yamaha?
Všechno v mém životě se odehrává souhrou náhod. Když jsem byla na vysoké škole, byla jsem na brigádě ve společnosti, která se zabývá nákladními auty a kamiony. Dělala jsem tam sice jen klasickou administrativu, ale od té doby mě automobilový průmysl provází. Moje první práce na plný úvazek byla ve společnosti Goodyear Dunlop dovážející pneumatiky a od roku 2010 pracuji ve společnosti Yamaha. Začínala jsem na pozici specialisty pro obchod, kde jsem byla především oporou pro naše dealery. Pak přišla centralizace, přesun našeho vedení do rakouské Vídně, a tak jsem dostala příležitost posunout se na pozici obchodní a marketingové manažerky. Byla to obrovská výzva a já jsem za ni vděčná.

foto: Tino Kratochvil
Může za to vášeň k motorkám, nebo to bylo spíše vaším nadáním pro management?
Dovolím si říct, že obojí. V minulosti jsem vztah k motorkám neměla, nikdo v rodině ani blízkém okolí na motorkách nejezdí. Ale postupně jsem tomu kouzlu propadla a po těch pár letech se na motocyklovém trhu už dokážu orientovat, dokážu říct, který model bude úspěšnější než jiný, jak budou spotřebitelé reagovat apod. (Samozřejmě to není vždy stoprocentní.) To je to, co mě na tom baví. A upřímně jsem radši, že dělám na této pozici zrovna v motocyklové branži, už si neumím představit, že bych pracovala třeba pro nějakou kosmetickou firmu.

foto: Tino Kratochvil
Jezdíte ráda na motorkách? A na čem nejraději?
Na motorkách jezdím jen jako spolujezdec. Už se pár let přemlouvám, abych si udělala řidičák, ale zatím jsem na to nenašla čas. Takže jezdím pouze na skútru, což je pro mě nejlepší vozidlo po městě, hlavně v Praze, všude jsem včas a nemusím řešit parkování.

foto: Tino Kratochvil
Co je podle vás k vykonávání této profese to podstatné?
Pro to, aby člověk na mé pozici dělal svoji práci dobře, jsou podle mě důležité dvě věci – vášeň a kreativita. Vášeň, aby to člověka bavilo (ideálně i ve volném čase), aby ho časem to nadšení a pracovní nasazení neopustilo. Kreativita, aby člověk neupadl do pracovního stereotypu a rutiny, protože díky tomu se dá v marketingu velmi rychle „prošvihnout“ doba, a aby vytvářel nové věci a vyburcoval v zákaznících nové potřeby a touhy.

foto: Tino Kratochvil
Čím se podle vás odlišujete od ostatních v této profesi?
V této profesi a této branži tím, že jsem žena. Myslím, že mi to hodně pomáhá v entuziasmu, že se umím vžít do role zákazníka. V rámci naší firmy je to super, protože máme alespoň mezi kolegy různý pohled na věc a různé nápady, co bychom mohli uspořádat, nebo co bychom mohli udělat jinak.

foto: Tino Kratochvil
V tak velké firmě pravděpodobně často pracujete pod tlakem, jak tyto situace zvládáte?
Zdání klame. Sice jsme velká značka, ale jsme malá firma (5 zaměstnanců pro celou Českou republiku). O to víc má každý z nás práce a vzhledem k tomu, že je naše práce důležitá hlavně v období sezóny a dobrého počasí, tak se bez nějakého toho stresu a tlaku neobejde. Snažím se to zvládat. Jsem vcelku systematický člověk, takže si píšu úkolníček a poznámky, abych na nic nezapomněla a pak mám radost, když se ten seznam postupně zmenšuje. Bohužel ne vždy se mi daří vše zvládat tak rychle, jak bych chtěla, takže pracuji často dlouho do večera. Naštěstí jsem chladná hlava, takže když se něco začíná bortit, tak jsem v klidu, protože vím, že se vše dá vyřešit a vždy se to „nějak udělá“.

foto: Tino Kratochvil
Motorkářství je především mužskou doménou, tak jaké to je, pracovat mezi samými muži?
Mně to vyhovuje. Jsem pozitivní člověk, takže na mužích oceňuji, že nejsou náladoví. Také alespoň nemusím řešit, kdo si vzal co na sebe, nebo kdo s kým mluví nebo nemluví. Muži všechno řeší jasně, vyjadřují svoje názory, říkají vše na rovinu a nehrají žádné hry. Je také hezké, že se moji kolegové o jedinou ženu ve firmě starají, takže se mi nestane, že bych musela měnit toner v tiskárně nebo vynášet těžké krabice do druhého patra. Samozřejmě že jsou ale i mužské vlastnosti, které mi vadí…

foto: Tino Kratochvil
Jste přitom stále sama sebou?
Jak se to vezme. Tato profese mě jistě změnila, ale doufám, že správným směrem, že jsem díky ní dospěla a v určitých směrech jsem se otrkala. Dříve jsem měla například problémy s vystupováním před lidmi a nebylo mi to úplně příjemné, ale vzhledem k tomu, že jsme v motorkové branži taková „velká rodina“, tak už se tomu dřívějšímu „já“ jen směju.

foto: Tino Kratochvil
Jak moc tato práce zasahuje do soukromého života?
Hodně, ale jen v tom dobrém. Práce mě baví, takže je přirozeně součástí i mého soukromého života. Mezi motorkami jsem si našla dost kamarádů, takže i když třeba řešíme pracovní věci, je to pro mě zábava.

foto: Tino Kratochvil
Jak vy sama vnímáte motorkáře?
Není motorkář jako motorkář. Trochu mě mrzí, že kolem toho existuje taková nafouknutá bublina a klišé, které není pravdou. Bohužel i média napomáhají k plošnému negativnímu vnímání motorkářů. Já je vnímám velmi pozitivně, závidím jim jejich svobodu a baví mě motorkáři, pro které je motorka životní styl, nejen koníček. Ani nevím, jestli existuje jiná skupina lidí, která má pro svůj koníček takovou vášeň.

foto: Tino Kratochvil
Projevila se vaše práce s motorkáři i na vašem stylu oblékání?
Takhle to říct nemůžu. Jsem ráda, že nemusím nosit každý den do práce kostýmek a blůzku. Přijde mi, že díky tomu je jednání s lidmi příjemnější a uvolněnější, když muži nejsou škrceni kravatou a ženy v blůze. O to víc si pak užívám, když se jednou za čas můžu při nějaké příležitosti hodit do gala a vytáhnout večerní šaty a podpatky.
foto: Tino Kratochvil
Máte při vašem náročném pracovním dni čas na sportovní aktivity?
Někdo řekl: „Jen běžci a milenci vědí proč, ale nejsou s to své vnitřní pocity popsat těm, kdož stojí mimo.“ To je přesně ono! Propadla jsem běhání, je to pro mě relax, zábava, čas… Nedá se to popsat. Běhání je něco, na co si vždycky najdu čas, ať se děje cokoliv. Je to nepopsatelný pocit svobody, volnosti a úplného vypnutí mysli. Kromě běhu chodím ráda do fitness, na TRX, v létě jezdím hodně na kole a v zimě na lyžích. Před pár lety jsem propadla i kouzlu kitesurfingu (kiteboardingu), ale na ten už mám málo času, protože se v Čechách moc provozovat nedá.
Jak vypadá váš jídelníček?
Na jídelníčku musím zapracovat. Vzhledem k náročnosti mé práce se bohužel občas stravuji v rychlých občerstveních nebo na benzínkách. A to mě štve, protože jsem gurmán a ráda si dopřeju kvalitní jídlo a umím ho ocenit. Pokud vařím já, tak se snažím připravovat spíše zdravější jídla.

foto: Tino Kratochvil
Pěstujete si zdravý životní styl?
Vzhledem k době, ve které žijeme, na tom musíme stavět asi všichni. Snažím se pěstovat si zdravý životní styl, ale občas šlápnu vedle. Ještě musím zapracovat hlavně na pravidelnosti a kvalitě mého stravování. Jsem však přesvědčena, že jak se chováme ke svému tělu, tak se naše tělo chová k nám (nebo jednou bude chovat k nám). Doba je čím dál rychlejší a jsou na nás kladeny větší nároky, proto musíme žít tak, aby se naše tělo pod tím tlakem nesesypalo.
Co děláte nejraději ve svém volném čase?
Především jsem ráda mezi lidmi, s přáteli nebo s rodinou. Na druhém místě žebříčku mám určitě sport a na třetím kvalitní knihu nebo film.
Děkuji za rozhovor!
Text: Dita Brančíková
Foto: Tino Kratochvil www.tino.cz
Vytvořeno ve spolupráci:
YAMAHA CZ www.yamaha.cz
BVV www.bvv.cz
Motosalon Letňany 2015: www.bvv.cz/motosalon
Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz
Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz
LE Hotels Group www.le-hotels.cz
Korektura textu: Vladana Hallová
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz
Markéta Smejkalová – saxofonistka
Markéta Smejkalová v sobě měla hudbu zakořeněnou odjakživa. Potřebovala ovšem potkat toho správného člověka, aby si to uvědomila. Poté se stal její vášní i pracovním nástrojem saxofon. Že si vybrala správně, potvrzuje mimo jiné i fakt, že přípravu na přijímací zkoušky na konzervatoř, na které se mnozí chystají léta, zvládla za jeden rok. V současnosti na saxofony už jen nehraje, ale také je sbírá a občas si s nimi i povídá.
foto: Robert Vano
Co stojí za tím, že se náplní vašeho života stala hudba?
Asi to bylo v tom, že jsem z hudební rodiny, i když pouze amatérské. Takže jsem v hudbě byla stále – už od narození. Největší impuls mi ale dal Jiří Šíma, skvělý člověk, kapelník a muzikant. Začal mě učit na saxofon a až tehdy jsem si k hudbě vytvořila opravdu intenzivní vztah.
Kdy jste se začala sama nějak hudebně projevovat?
V sedmi letech jsem začala hrát na zobcovou flétnu, pak na klarinet, jako většina dětí v tom věku. No a až o hodně později na saxofon, ten mě ale uchvátil nejvíce.
A jak jste se tedy dostala konkrétně k saxofonu?
Tak to si pamatuji úplně přesně. Bylo to v roce 1999 v Polné, ve městě, ve kterém jsem se narodila. Organizovala se oslava silvestra 2000 a na plese chtěli mít více žánrů. Tak oslovili právě Jiřího Šímu, aby založil bigband. Hráli tam místní muzikanti včetně mých rodičů. I přes to, že jsem v bigbandu tenkrát ještě nehrála, tak jsem chodila na všechny zkoušky a věděla jsem, že jednou chci hrát na saxofon. Nadchlo mě to.

foto: Robert Vano
Jak vypadalo vaše nadšení?
Nadšení začalo už na zkouškách bigbandu. Od Jiřího Šímy jsem dostala CD Sammy Nestico Big Band Night Fly. Od té doby jsem začala poslouchat pouze jazz a zajímat se o něj.
Čím vás bigband tolik zaujal?
Byl to ten jeho zvuk, spousta nástrojů, ale hlavně ten drive, zaujalo mě to frázování… Bylo to úplně jiné než veškerá hudba, kterou jsem do té doby slyšela. Poslouchala jsem a hrozně mě to bavilo. Hlavně to, že bigband dokáže obsáhnout různé žánry. V ten moment jsem věděla, že je to moje láska.
Jakou roli v tom hraje právě saxofon?
Asi to vyplývá z toho, že se mi líbí hudba, kde saxofon je. Když je popová nahrávka v rádiu a nejsou tam dechy, tak mě nezaujme tolik, jako když tam jsou. Baví mě, že právě saxofon je tak hodně obsažitelný. V klasice je sice poměrně málo, ale jinak skoro všude. Tím je pro mě jedinečný. Baví mě ten zvuk, baví mě to, co s ním lze udělat, co s ním jde tvořit… To, že je tam spousta možností.

foto: Robert Vano
Jak vzpomínáte na svůj první vlastní nástroj?
To samozřejmě člověk hrozně moc prožívá. Rodiče mi tehdy koupili nástroj za nějakých osm tisíc korun, což dneska možná tak nezní, ale tehdy to bylo dost peněz. Takže se o tom doma neustále mluvilo. Byl to ale samozřejmě strašlivý kousek, který nedosahoval vůbec žádných kvalit.
Takže jste se začala poohlížet jinde?
Za rok jsem zjistila, že potřebuji úplně jiný nástroj. Proto jsem si koupila saxofon už kvalitní, který stál zhruba třicet tisíc. Celý rok jsem šetřila. Tím to asi začalo a pak to člověk postupně dál vyměňoval.

foto: Robert Vano
A vyměňuje stále?
To sbírání, nebo zabývání se nástroji, mě vlastně začalo i bavit. A skončilo to tak, že dnes mám doma opravdu hodně kousků. Baví mě shánět staré kusy, převážně na internetu, po celém světě. Prostě mám to sběratelství jako koníčka.
Co ve své sbírce vnímáte jako nejcennější?
Mám těch nástrojů víc… Jedná se převážně o legendární sérii Selmer Mark VI, což jsou nástroje, které se vyráběly od nějakého pětapadesátého roku minulého století a pouze asi dvacet let. Ty nástroje se samozřejmě dnes už moc neobjevují a těch kusů, které se zachovaly, je velice málo. Ceny jsou vysoké a dost se s nimi obchoduje. A mně se pár kousků této krásné série podařilo získat.
Nějaká vaše sběratelská specialita?
Mojí specialitou je jeden alt saxofon po skvělém saxofonistovi, který se jmenoval Bernhard Raabe. Byl to lídr německého Stuttgartského bigbandu. Zemřel, a já jsem se k tomu nástroji shodou náhod dostala. Takže mám nejen skvělý nástroj, ale je to i o tom, že na něj hrál neuvěřitelný člověk neuvěřitelné koncerty, nádherná sóla… Tudíž to je v mnoha směrech můj největší kousek. A nejmilovanější.
Hrajete na všechny své nástroje?
Určitě ano. Byla by škoda je nechat ladem.
Jaké vlastně existují druhy saxofonů?
Je jich několik. Je to soprán saxofon, na který hraje Felix Slováček, to vždy říkám, i neznalci si tak tento nástroj dobře představí. (smích) Pak alt saxofon, na ten já hraji nejčastěji a nejraději. Pak je to tenor saxofon, opět o něco hlubší. A ten nejhlubší a největší je baryton saxofon. Všechny tyto druhy saxofonů se objevují v bigbandu.

foto: Robert Vano
Kolik času obecně trávíte hraním?
Vzhledem k tomu, že téměř denně mám zkoušku, nebo nějaký koncert, tak prakticky každý den hraji zhruba tři hodiny. Na samostatné cvičení ale nemám tolik času, kolik bych chtěla.
V jaké chvíli jste si uvědomila, že se chcete hudbě věnovat profesionálně?
Pravděpodobně to bylo spojeno s myšlenkou jít studovat konzervatoř. Ale i tak ještě není jasné, zda se tím člověk bude živit. Výborných muzikantů je spousta, a tak člověk při studiu ve výrazný úspěch moc nedoufá. Naštěstí se mi sen splnil a jsem za to šťastná.
Jak vypadal váš počáteční hudební vývoj?
To nejzásadnější se událo během prvního roku hraní na saxofon. Hrála jsem pouhý rok a dostala se na konzervatoř. Ale to, že hraji jen rok, jsem samozřejmě při přijímačkách nezmiňovala. (smích) Mohl za to fakt, že jsem potkala skvělého muzikanta, kterým mi předával správné informace a učil mě, jak mám cvičit, abych to za ten rok zvládla.
O koho se jednalo?
Ten člověk je onen již zmíněný Jiří Šíma. V mém hudebním životě je to pro mě zásadní osobnost. On mě k hudbě přivedl a hodně mě toho naučil. Nasměroval mě tím správným hudebním směrem. Učil mě praktické věci a ne nějakou omáčku kolem a za to jsem mu strašně vděčná.

foto: Robert Vano
Jak vás ovlivnili lidé, se kterými jste vystupovala?
Kromě pana Šímy na mně zanechávali stopu stále další a další lidé, a tak to pokračuje dodnes. Při studiu na konzervatoři to byl například Václav Kozel, který měl výborný studentský bigband, ve kterém jsem se toho pod jeho vedením hodně naučila. První kšeft s profesionály byl například s Petrem Kořínkem. Od té doby se zajímavé hudební příležitosti nabalovaly.
Ke kterému nástroji má saxofon při koncertech nejblíže?
Když hraji na baryton saxofon, což je ten nejhlubší, tak vnímám kontrabas nebo trombóny. Když hraji první altku, tak hlídám první trumpetu, pokud hraji druhou altku, tak poslouchám první altku, které se snažím přizpůsobit. Na každém tom nástroji je to úplně jiné.

foto: Robert Vano
Co vás baví nejvíce?
Baví mě hrát první altku – takzvaně „lídrovat“.
Jaké vybavení, kromě nástroje, saxofonista potřebuje?
Druhá, velká část po nástroji, která hraji roli ve zvuku, je hubička. Každý saxofonista jich má doma spousty, a stále kupuje nové a má pocit, že najde nějakou lepší. (smích)
Existuje jich tedy více druhů?
Může být hubička z kaučuku, kovu a dokonce ze dřeva. Každá zní jinak a každá se hodí k jinému stylu hudby. Jejich hledání a zkoušení je koníček spjatý s hraním.
Jak o nástroj pečujete?
Naštěstí saxofon velikou péči nevyžaduje. Možná tedy jen tak, že po každém hraní je nutné ho do sucha vytřít a také sem tam navštívit nástrojaře, který pomůže vyřešit drobné nedostatky. Většinou nástroj bez laku, který se neleskne a nevypadá až tak krásně, hraje lépe.

foto: Robert Vano
Čím to je?
Staré nástroje, které už většinou nemají ten lak, lépe rezonují.
Jak o sebe pečuje saxofonista?
Asi také nijak výrazně. Snad jen v tom smyslu, že když sportuji, tak dávám víc pozor, abych nějak špatně nespadla a neudělala si něco s rukou. A pak samozřejmě hraje roli i to, že když vám poměrně těžký saxofon visí na krku, podepisuje se to na zádech a krční páteři. Takže občas si najdu čas na nějaké kompenzační cvičení nebo pilates a také se snažím plavat.
Mění se podle vás nějak přístup ke hře na saxofon?
Strašně moc. Třeba v tom, že dříve se saxofon přirovnával ke klarinetu a tím pádem se k tomu přizpůsoboval i nátisk. Nicméně postupem doby se od sebe ty nástroje hodně vzdálily, zejména tedy ve způsobu hraní. Ale bylo by toho víc, změnily se možnosti a třeba i přístup k držení nástroje. Je to o stálém experimentování, které nikdy neskončí…
A jak se za vaši kariéru proměnil váš vztah k saxofonu?
Je to prostředek, který mi umožňuje dělat práci, která mě obrovsky baví. Strašně moc baví. Občas saxofonu v duchu i něco povídám. (smích)

foto: Robert Vano
Co například?
Třeba právě to, že ho mám ráda. Hudební kariéra můj vztah k nástroji ještě prohloubila. Mám ho ráda i proto, jaký je, jaký má vzhled – je to vlastně umělecký kousek. Jak krásně hraje, jak mě poslouchá… Je to silné spojení. Nedovedu si představit, že bych o ten nástroj přišla a musela hledat nový.
Hrajete v Čechách i v zahraničí. Co je vám bližší?
To je široká otázka. V Čechách je to o tom, že si zahraji s legendami, které obrovsky uznávám. Mohu se pohybovat mezi pány, kteří své řemeslo dělají opravdu dobře, a já od nich načerpávám jejich zkušenosti. Nebo naopak spolupracovat s novou českou moderní scénou. V zahraničí hraji méně, ale velkým zážitkem bylo pro mě turné s European Jazz Orchestra. Byl to orchestr složený z několika národností.
Jak turné probíhalo?
Všichni jsme se setkali v Dánsku, pár dní zkoušeli a vyjeli na turné přes spoustu zemí Evropy a bylo to úžasné. Trvalo to měsíc a bylo to velice zajímavé a inspirující.
Co vám to dalo?
Člověk tam třeba získá i do budoucna spoustu kontaktů. Vím, že když budu dělat nějaký projekt, tak mám komu zavolat.
Liší se nějak muži a ženy saxofonisté?
(smích) Muži mají pocit, že my, saxofonistky, jsme k nepoužití. Dostat se mezi chlapy bylo hrozně těžké, protože mají pocit, že žena nemůže nikdy dobře hrát, frázovat. Ale na druhou stranu, jak už jsem se nějakým způsobem mezi muže dostala a oni mě začali akceptovat, tak si myslím, že teď to má svoje výhody.
Jaké výhody v tom vidíte nejvíce?
Je to o tom, že ženy zkrátka hrají trochu jinak. Nechci říci něžněji, ale vlastně to tak trochu je, protože ženy k tomu nástroji opravdu odlišně přistupují. Ale nedá se říci, že by to bylo špatné, nebo dobré, je to prostě jiné. A právě to asi dělá tu třešničku na dortu, doplňuje se to.
Vy hru na saxofon i učíte, jaký je v současné době zájem mladých lidí o tento nástroj?
Myslím si, že velký. Mohu to posoudit i podle toho, že učím už nějakou dobu a mám porovnání. Za tu dobu jsem si vybudovala své saxofonové třídy a začíná chodit překvapivě hodně nových dětí – převážně děvčat. Hrají krásně a jsou šikovné. Nicméně všeobecně bych řekla, že zájem o bigbandy a jazz začíná být větší. Spousta známých zpěváků hraje s bigbandem a to lidi naláká.
foto: Robert Vano
Proč myslíte, že tomu tak právě v tomto případě je?
Když už ti známí umělci nevědí, čím překvapit, tak vymyslí turné a jedou s bigbandem a tahle komercializace to hodně ovlivňuje.
Dokážete ještě při hudbě relaxovat?
Rozhodně. Nedokážu si naopak představit, že bych relaxovala při něčem jiném. Strašně ráda přijdu domů a pustím si nějakou dobrou hudbu – a často hodně nahlas. Nemám to tak, že bych byla hudbou přesycená.
Dovedete si představit, že byste jela třeba na týden na dovolenou a vůbec nehrála?
Ale tak to si představit dokážu. (smích) To se samozřejmě stává a ráda si na chvilinku odpočinu…
Děkuji za rozhovor.
Text: Petra Kuncová
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Make up: Linda Chudomová www.chicmakeup.cz
Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz
Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz
LE Hotels Group www.le-hotels.cz
Korektura textu: Vladana Hallová
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz
Jiří Vyšata – šéfkuchař sítě hotelů LE Hotels Group
Jiří Vyšata patří k lidem v řídící pozici šéfkuchaře, kteří jsou obdařeni notnou dávkou organizačních dovedností, citu pro svoji profesi a uměním úspěšně směrovat svůj kolektiv ke zdárným výsledkům. Pod jeho patronaci spadá kuchařský tým hotelů Grandior Hotel Prague, Desige Hotel Elephant Prague a cateringu U Hájků, které tvoří síť hotelů LE Hotels Group.

foto: Lenka Hatašová
Jaká praxe je dle vašeho názoru pro kuchaře ideální?
Ideální je „načichnout“ kuchařinou již v učení, najít v řemeslu lásku a pak už jen sbírat zkušenosti u těch správných lidí a nabalovat je na sebe. Pak je praxe rozmanitá, bohatá.
Jak hodnotíte tu svoji dosavadní?
Vždycky je co zlepšovat. (úsměv)
Jaké základní vlastnosti by měl mít dobrý kuchař takzvaně ve vínku?
Lásku k profesi, poctivost, píli a vůli a měl by z práce odcházet s pocitem dobře odvedené práce. Myslím si, že všechny tyto vlastnosti by měl mít každý pracující, ne jen kuchař.
foto: Lenka Hatašová
Patří tam i kariérismus?
V určitých případech ano.
Dnešní školy pro kuchaře jsou prý na lepší úrovni. Máte takové povědomí i z výkonů mladých absolventů?
Bohužel mé poslední několikaleté zkušenosti se studenty jsou spíš opačného rázu. Více a více se otevírají soukromá učiliště a zanikají klasické učňovské školy, což v tomto případě znamená, že rodič zaplatí tučné školné a učeň má de facto jistotu, že vždy dostuduje, což se často projevuje na přístupu k práci a na znalostech absolventů.
Co by měli mladí kuchaři vědět v poměru teorie – praxe?
Teorie je jistě nutná, ovšem praxe nezbytná.

foto: Lenka Hatašová
Vzpomínáte na nějakou „hořkou pilulku“ ze své praxe?
Velmi tvrdou školou jsem prošel při své první zahraniční zkušenosti. Jak tenkrát bývalo zvykem, i já se sebral a odjel pracovat na „západ“ a učit se gastronomickému řemeslu ve vyspělém státě. Do dneška si vzpomínám na velmi tvrdé začátky, kde jsem i ve spánku měl velmi živé sny, jak vařím a lítám po kuchyni. Ale jak se říká – co vás nezabije, to vás posílí. Nejen díky této zkušenosti mám lepší vztah se svými zaměstnanci.
Jak se vám líbí osvěta okolo vaření, celosvětově oblíbené činnosti?
Kvantita převyšuje kvalitu, proto nejsem pravidelným divákem televizních pořadů o vaření.
foto: Lenka Hatašová
Co patří k vaší oblíbené činnosti v kuchyni, kde nyní působíte, v hotelu Elephant?
Musím říct, že mě tato práce baví a naplňuje kompletně. Nedovedu si představit, že bych dělal v životě něco jiného. I když samozřejmě i já mám občas stavy, že bych s tím nejraději třískl a šel dělat něco jiného. Velký vliv na mou spokojenost mají i moji nadřízení a kolegové, kterým bych touto cestou chtěl poděkovat.
Do jaké míry je pravda, že se šéfkuchař více ohřeje u psacího stolu než u plotny?
Na této profesi je krásná její různorodost. Ano, i psací stůl patří k náplni mé práce. Na druhou stranu mám-li dost „kancelařiny“, velmi rád utíkám za sporák si zavařit.

foto: Lenka Hatašová
Když jste přebíral kuchyni v hotelu Elephant, co první jste se rozhodl změnit nebo zavést?
Úplně živě si vzpomínám na to období, když jsem přišel z ranního meetingu a položil jsem si otázku, kde začít. V tu dobu jsme měli otevřený pouze jeden hotel a druhý hotel se otevíral až na jaře letošního roku.
Moji noví kolegové vařili velké množství pokrmů, u kterých jsem postrádal kvalitu. Takže první úkol, který jsem si dal, byl zvednout kvalitu nabízených pokrmů. A potom se to již začalo klasicky nabalovat. (úsměv)

foto: Lenka Hatašová
Podle čeho si vybíráte své spolupracovníky a jaký typ lidí vám vyhovuje?
Mám rád týmové hráče a snažím se svůj tým skládat jako jedno velké puzzle. Každý dílek má svůj velký význam a úkol pro chod kuchyně. Od lidí od myčky, kteří nejsou vidět, až po kuchaře, který vám bude prezentovat a připravovat chuťově fantastický zážitek. Pouze jako celek můžeme poskytovat maximálně profesionální službu.
Lidé, kteří pracují pod vámi, by měli mít možnost se od vás něco naučit. Co vy sám myslíte, že nejlepšího se mohou od vás naučit?
Vždycky jsem se snažil ke každému přistupovat osobně a férově. Vždy se snažím s každým prohodit slovo a dát mu najevo, že si vážím jeho práce a naší vzájemné spolupráce. Ve svém okolí se snažím budovat velkou kolegialitu a týmovou práci.
Jakým způsobem se připravují jednotlivé akce a čím se příprava liší, když jde o snídani, catering pro 300 lidí, anebo večeři?
Když se budeme bavit o takto početné skupině hostů, tak je vždy potřeba mít kolem sebe kvalitní a fungující tým. Samozřejmě i v našich provozovnách máme rozdělená střediska, která nesou v určité době velkou zodpovědnost. Počínaje snídaněmi, na které klademe velký důraz – není nic lepšího, než když se host dobře vyspí a perfektně nasnídá. Co se týče cateringu, jsou akce, které můžete vydat takzvaně z ruky, a naopak jsou akce, které potřebují časově náročnější přípravu. Ale jak jsem již jednou řekl, bez správně fungujícího týmu a kolegů toho jedinec u takto početné skupiny moc nezmůže.

foto: Lenka Hatašová
V jakém směru jste si v rámci vašeho oboru naprosto přestal dělat iluze?
Bohužel i v dnešní době je velmi početná skupina hostů, kteří nejdříve na jídelním lístku kouknou, kolik zaplatí, potom kolik toho dostanou, a až poslední, co je zajímá, je, co to vlastně budou jíst. Takže iluze jsem si dělat nepřestal. (smích)
Jak vypadá váš životní styl?
Jelikož moje profese mě velice zaměstnává jak fyzicky, tak i psychicky, snažím se najít pravidelně v týdnu nějaký čas na návštěvu posilovny, do které se s mým bývalým kolegou občas vzájemně nutíme. S tím souvisí myslet na stravu – zkrátka ve zdravém těle zdravý duch…
Jak nejlépe nakládáte se svým volným časem?
Co to je? (smích)
Děkuji za rozhovor.
Text: Michaela Lejsková
Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com
Vytvořeno ve spolupráci:
Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz
Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz
LE Hotels Group
Korektura textu: Alžběta Strnadová
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz