Další web používající WordPress
Backstage fotografie – restaurace In Loco – produkce profesního magazínu Best of focená 24. listopadu 2015
Focené osobnosti:
Armen Gevorgyan – manažer restaurace In Loco
Produkční tým:
Fotograf: Robert Vano www.robertvano.cz
Produkce: Michaela Lejsková
Backstage: Michaela Lejsková
Vytvořeno ve spolupráci:
Restaurace In Loco www.inloco.cz/rybna
Od roku 1999 obléká Eva Prachařová uniformu příslušnice Policie České republiky. Pracuje nyní v hodnosti poručice jako policejní mluvčí v Královéhradeckém kraji a je zároveň i policejní preventistkou. Zajišťuje komunikaci s veřejností prostřednictvím médií tištěných, obrazových i elektronických. V oblasti policejní prevence se zaměřuje na širokou skupinu osob – od dětí až po seniory.
foto: archiv Evy Prachařové
Z jaké pracovní pozice jste přišla do služby u Policie ČR?
Moje pracovní minulost, před nástupem do řad policie, se odbývala ve sféře komunikace a práce s lidmi. Pracovala jsme také v tehdejší Československé televizi. A impuls, který mě přivedl k policii? Byla to tak trochu náhoda a šťastná shoda okolností. Setkala jsem se s policisty a ti mi sdělili, že se u nich uvolnilo místo na pozici tiskové mluvčí. A jestli bych prý o toto profesní uplatnění neměla zájem. A já měla.
Jak je v současnosti rajonizováno působení policejních mluvčích? Který region je vlastně vaším působištěm?
V současnosti je působení policejních mluvčích členěno po krajích, dříve to bylo po okresech. Znamená to, že spadám pod Královéhradecký kraj, ale mým působištěm je Náchodsko. V případě potřeby se samozřejmě s kolegy zastupujeme v rámci celého kraje.
Znamená to, že se zejména věnujete komunikaci případů, které se staly na území náchodského regionu nebo k němu mají zřejmý vztah?
Ano, komunikuji s médii především případy, které mají vztah k náchodskému regionu. Pokud mají tyto případy dosah na území celého kraje, potom si je obvykle komunikuje již krajská tisková mluvčí.
foto: archiv Evy Prachařové
Musí umět policejní mluvčí totéž, co normální policistka?
Samozřejmě, jako policistka musím zvládat zacházení se zbraní, absolvovala jsem výcvik v sebeobraně, abych v případě potřeby mohla působit i jako normální policistka, nejen tedy jen jako někdo, kdo komunikuje s médii. Pokud já jako policistka uvidím nějaké protiprávní jednání ve svém okolí, je mojí povinností zakročit, prohlásit se za policistu a jednat.
Po vstupu do řad Policie ČR vás tedy neminuly všechny standardní procedury?
Nejprve jsem musela projít obvyklým výběrovým řízením, kterým prochází každý zájemce o práci v řadách Policie České republiky. Byly to psychologické testy, testy fyzické zdatnosti a pochopitelně i zdravotní prohlídka.
foto: archiv Evy Prachařové
Policie ČR, to je oproti civilní profesi přece jen jiný svět…
Nové pro mě určitě bylo celé policejní prostředí. Většina mých kolegů a kolegyň na stejné pozici jako já přicházela pracovat jako policejní mluvčí ze základních útvarů, to znamená, že měli za sebou již celou policejní praxi i nezbytnou rutinu. A to já jsem neměla. Musela jsem se to velmi rychle naučit, abych netápala v policejní terminologii. A nešlo jen o terminologii, ale de facto o celý proces policejní práce.
Existuje v policejní práci i nějaký profesní žargon?
Zvláštních výrazů, které zaznívají v souvislosti s policejní prací, je nespočet a někdy v sobě mají i prvky humoru. Ostatně, posuďte sám. Například už od mého nástupu k policii se mi zdá velmi zábavné, že když někdo něco provede, tady se tomu říká nápad trestné činnosti. Pod slovem nápad si obvykle představíte nějakou ideu, a ne vykradený byt. Nebo když se bavíme mezi sebou o loupežném přepadení, tak mluvíme o elpíčku. Tak si zkracujeme toto slovní spojení prostřednictvím počátečních písmen L a P. Když někdo vnikne do něčího obydlí a poruší tak domovní svobodu, tak říkáme, že je to porušovačka.
Pokud existuje nějaké desatero práce policejních mluvčích, co je v rámci něho prioritou?
Policejní mluvčí by měli mít vždy na paměti pravdivost podávaných informací. Na veřejnost by se neměla dostat žádná dezinformace či nepravda. A informace by měly být vždy podávány s ohledem na probíhající policejní vyšetřování. Pokud bychom hned na začátku sdělili veřejnosti všechny informace, mohlo by se stát, že by pachatel nemohl být odsouzen, protože by ta přemíra informací zmařila nejen probíhající policejní vyšetřování, ale i následné dokazování u soudu a spravedlivý proces. Toto je v kompetenci policejních mluvčích. Musíme vždy úzce spolupracovat s vyšetřovatelem, který má konkrétní případ na starosti, protože on rozhoduje o tom, které informace se mohou dostat na veřejnost a které určitě ne.
foto: archiv Evy Prachařové
Jaké máte vztahy s novinářskou obcí?
Obecně mám s novináři velmi dobré vztahy. Je to ostatně v popisu mé práce – budovat a stále zkvalitňovat takové vztahy, a byla bych sama proti sobě, pokud bych s novináři válčila. Jistě, v každé práci se vyskytnou situace, kdy nepanuje úplná shoda, ale jsou to spíše výjimky. Existuje mezi námi vzájemný respekt, protože i novináři, s nimiž spolupracujeme, chápou specifika naší práce a rozumějí tomu, že nemůžeme všechny informace ke konkrétnímu případu uvolnit.
Objevujete se často i na televizní obrazovce. Poznávají vás lidé třeba na ulici, v obchodě?
To je zajímavá otázka… A víte, že ani ne. Je to určitě dané uniformou, ve které se na obrazovce objevuji. Někdy se mi stane, když jsem v civilu, že lidé viditelně v paměti pátrají, odkud mě znají, ale stejně si na konec nedokážou vybavit odkud.
Jak vypadá váš běžný pracovní den a jak vypadá váš mimořádný pracovní den?
Každé ráno prostuduji, co se za posledních dvacet čtyři hodin v regionu stalo. Máme společnou telefonickou konferenci, do které se připojují všichni vedoucí obvodních oddělení Policie ČR v regionu. V rámci této konference se probere celková situace. Už v rámci této konference si udělám obrázek, jaký bude můj den, zda to bude běžný pracovní den, nebo zda bude mimořádný. Mimořádná situace, když uvedu příklad, je vážná dopravní nehoda, loupežné přepadení banky či pád letadla. Potom už nestíhám brát telefony a v běhu se převlékám do uniformy. A jedu na místo nehody (události), protože je mi jasné, že tato zpráva je mediálně zajímavá a je vždy nejlepší, když jsem osobně přímo na místě. Získám přehled o situaci, mohu pak lépe s novináři komunikovat. A novináři vědí – a přímo vidí – na koho se mohou s požadavky o informace obracet. Moji kolegové ze specializovaných složek tak mohou nerušeně dělat svoji práci a nemusí se ještě zaměřovat na to, zda jim náhodou nějaký novinář v dobré víře nechodí tam, kam nemá, neničí stopy atd.
foto: archiv Evy Prachařové
Nejste jen policejní mluvčí, jste i preventistka. Co si mají lidé pod termínem policejní prevence představit?
Policejní prevence – to je velice široký pojem. Nabízí se zde obrovské pole působnosti v oblasti předcházení trestné činnosti a zahrnuje pestré spektrum lidí – od dětí z mateřských školek až po seniory. Pod pojem policejní prevence patří bezpečné chování, prevence v dopravě, základy trestní odpovědnosti, bezpečné používání elektronických médií a sociálních sítí atd. Policejní prevence zahrnuje všechno to, co policie obsáhne ve své činnosti. Někdy s úsměvem říkám, že policejní preventista je odborník na celou policejní práci.
Policejní prevence určitě i ubírá práci policii ve smyslu, že prevence předchází represi…
Možná ubírá práci, ale já věřím, že i učí veřejnost lépe spolupracovat s policií. Stává se například, že při dopravních nehodách nebo tragických událostech umí děti poskytnout první pomoc lépe než dospělé osoby. Zvládnou také adekvátně přivolat na místo policii, popsat efektivně situaci zasahujícím záchranářům, nepodlehnout panice. A takové chování je v mnoha případech právě výsledkem systematické práce v oblasti prevence.
foto: archiv Evy Prachařové
Jak se vám, jako ženě, působí v převážně mužském kolektivu? Je to výhoda či nevýhoda být ženou v řadách Policie ČR?
Máte pravdu, že stále je ve stavu Policie ČR převážná většina mužů, i když ani ženy v uniformě nejsou určitě žádnou výjimkou. Mně osobně se v mužském kolektivu pracuje výborně, protože spolupráce s muži je v mnoha případech jasná a přehledná. Pokud už se kvůli něčemu nepohodneme, tak si to vyříkáme a víc se k tomu nevracíme.
Jsou nějaké obecně rozšířené omyly vztažené na práci policejních tiskových mluvčích či obecně Policie ČR?
Poměrně často jsme slyšela, že policejní mluvčí říkají jen to, co jim sdělí nadřízení. Musím zdůraznit, že policejní mluvčí si všechny informace dohledá sám, ověří si jejich pravdivost, zkonzultuje je s kompetentní osobou, v jejíž gesci je konkrétní vyšetřování… Vůbec to ale neznamená, že pouze deklamujeme cizí slova. Ostatně, pokud bude chtít můj nadřízený říci něco sám za sebe, obvykle bude mluvit sám a nebude mě k tomu potřebovat.
A mylné představy veřejnosti o práci Policie ČR?
Je to kardinálně chybný úsudek, tentokráte o práci celé policie, se kterým se občas setkávám zejména v rámci již zmiňovaných přednášek na téma policejní prevence. Lidé nám tam říkají, že policie někoho za něco zavírá a pak ho zase pouští. A já vždy trpělivě vysvětluji, že policie nikoho nezavírá ani nepouští, pouze předchází trestné činnosti, vyšetřuje trestnou činnost, dopadne pachatele této trestné činnosti, shromáždí důkazy a tím její základní poslání končí. Vše ostatní je v kompetenci státního zástupce, který připraví obžalobu a pošle pachatele před soud. Teprve ten rozhoduje, jestli bude někdo odsouzen či nikoli. V kompetenci policie je samozřejmě také trestat, ale jedná se o tresty za spáchané přestupky, například o pokutu uloženou v blokovém řízení, nebo o vyřešení protiprávního jednání domluvou.
foto: archiv Evy Prachařové
Spolupracovala jste v rámci řešení nějakého úkolu s policejními tiskovými mluvčími ze zahraničí?
Setkala jsme se s tiskovými policejními mluvčími z Polska a spolupráce s nimi byla výborná. Několikrát jsme pracovali na společných projektech. Řekla bych, že jejich práce je zaměřena stejně jako ta naše.
Zazněla někdy z vašeho nejbližšího okolí, z rodiny, nějaká kritika, že jste si zvolila kariéru policistky?
Nikdo z rodiny mě od práce policejní mluvčí neodrazoval. (úsměv) Byly dokonce i časy, kdy se děti maminkou-policistkou i trochu chlubily.
foto: archiv Evy Prachařové
Spolupracujete především s novináři, kteří jsou v oblasti práce s informacemi profesionálové. Nové technologie však umožnily, že na předávání informací participuje ve velkém i laická veřejnost. Mám na mysli sociální sítě. Jak hodnotíte kvalitu informací, které si zde lidé předávají, které zde sdílejí?
Někdy jsou informace na sociálních sítích poněkud přehnané a u lidí vyvolávají paniku. Mám teď na mysli veřejností hodně sledované téma obtěžování dětí údajnými pedofily. Taková informace se šíří po sociálních sítích rychlostí blesku. My na to reagujeme vždy oficiální cestou a snažíme se nějakou nepodloženou paniku racionalizovat a uklidnit. Policie chápe sociální sítě spíše jako privátní zónu a nijak se v nich neangažuje. Policie také nemá žádný oficiální profil na sociálních sítích. V prostředí internetu se prezentujeme formou klasického webu. Interakce s veřejností na sociálních sítích by byla velmi obtížná co do míry korekce, reakce atd. Na sociálních sítích hrozí příliš velké zkreslení při předávání informací a jejich proměna do podoby dezinformací. A policie by měla být vždy zdrojem pouze důvěryhodných a ověřených informací. Tím ovšem neříkám, že sami policisté se na sociálních sítích nemohou prezentovat. Je to ale vždy jejich osobní prezentace. Já jako tisková mluvčí ctím oficiální danou formu a nastavený způsob komunikace s veřejností, proto všechny informace zveřejňuji pouze prostřednictvím již zmíněného oficiálního webu www.policie.cz, kde se mohou všichni informovat o tom, co se děje a jakým způsobem v případu policie postupuje.
foto: archiv Evy Prachařové
Ve kterých případech z vaší praxe je spolupráce s médii nejsložitější?
Prostřednictvím médií velmi často žádáme veřejnost o spolupráci při pátrání po ztracených dětech či seniorech. To často bývají velmi složité případy, které žádají opravdu citlivé uchopení informací. I když máme možná podezření, že se tomu člověku mohlo stát něco špatného a chceme o tom informovat prostřednictvím médií, musíme to udělat tak, abychom zároveň nevyvolali paniku mezi příbuznými. Když se vrátím k tématu dopravních nehod, stalo se, že média informovala o nějaké tragické dopravní nehodě a jejich důsledcích dříve, než se stačili dozvědět příbuzní, že někdo z jejich blízkých při této nehodě zahynul. V tomto směru žádáme média o shovívavost a citlivý přístup, protože v těchto konkrétních případech je rychlost předávání a sdělování informací spíše na škodu a nikomu neprospěje.
Děkuji za rozhovor.
Text: Mirek Brát
Foto: archiv Evy Prachařové
Korektura textu: Vladana Hallová
Produkce: Mirek Brát
Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz
Petr Soukup píše hudební texty, vydal sbírku básní, produkoval dvě alba skupině Abraxas. Jeho básnická sbírka z roku 2014 2/3 chlapa vypovídá o jeho vztahu k životu, v němž převažuje radost i hravost nade vším ostatním. V roce 2015 vydává knihu kresleného humoru s názvem Skecy.
foto: Andrea Sovova
Jak vás napadl název Skecy?
Přijde mi to sexy.
Ano, chápu. Asi mi na vše budete odpovídat ve slovních obratech, že?
Ne, myslím to vážně. Já tak označuji věci, nebo lidi, kteří mě nějakým způsobem zaujmou. Je to čistě logicky spojení slov skici a kecy. Takový je přesně obsah.
Jak dlouho se kniha připravovala?
Já ji měl hotovou za dva dny.
Dva dny? To není normální.
Ale je. Bylo to někdy v lednu 2014, když jsem byl nemocný a nudil jsem se doma v posteli. Všechny kresby jsem pak poslal Alešovi Čumovi, který dělal ilustrace i do sbírky 2/3 chlapa, a on když měl čas, tak mi je postupně posílal hotové. Pak se to zaseklo, protože jsem se naplno věnoval dalším projektům. Mám na Aleše velký štěstí!
Kde berete inspiraci?
Ježíš. Jako každý člověk úplně všude. Stačí, že uslyším takovou věc, jako že se někdo narodil císařem, a už to mě rozchechtá, protože si představuju všechno možný.
PEKAŘŮV CÍSAŘ
Máte smysl pro absurdní humor.
Jo, to už mi pár lidí řeklo. Nevím, jestli je absurdní. S přáteli jedeme v takové filozofii, že všechno je živé, i věci. Ta propiska, ten diktafon co máte, prostě všechno. Nedávno jsme si vystačili s tím, že jsme si představili, jak si noviny, který letí v letadle na dovolenou, čtou jiný noviny a říkají: „Tak tohle si já třeba vůbec nemyslím.“ To je u nás zaručených pět minut smíchu. Ale většina lidí, kterým to řeknete, na vás kouká jako na blázna.
To je přece skvělý!
Vítejte v klubu. Teď už je nás asi šest.
Proč se tomu podle vás tolik lidí nesměje?
Asi přemýšlí moc logicky. S takovýma lidma je hrozná nuda. 
Skecy – obálka knihy
Jste hodně zainteresován do hudby, zvlášť se skupinou Abraxas.
S Abraxas už nejsem.
Myslela jsem, že to je vaše srdeční záležitost.
Já taky. Poslouchal jsem je celou pubertu a řekl jsem si, že bych se jim měl nějak odvděčit a trochu je zase vytáhnout ven. V zákulisí festivalů chodili pořád hudebníci za Slávkem Jandou s tím, že Abraxas milujou a jak je pro ně ta kapela zásadní, nikdo ale nikdy nic víc neudělal. Začal jsem jim dělat manažera, psát texty a produkoval jsem 2CD Tribute Abraxas a teď nově album Klid!. K tomu jsme za čtyři měsíce natočili pět videoklipů, takže jsem se vůbec neflákal. V roce 2016 oslaví Abraxas 40 let.
Ale proč jste odešel?
S Mírou Imrichem jsme si moc nerozuměli. Vždycky šel proti nám. On není vůbec týmový hráč a se Slávkem Jandou se čím dál víc lišíme v zásadních názorech na život. Odešel jsem, abych na ně někdy mohl v klidu zase přijít jako fanoušek a normálně si koupit lístek.
foto: Andrea Sovova
A nebere to kapela tak, jako když kapitán opustí loď?
To ne, kapitán je Slávek. Já byl pár let jen kormidelník. Ale jak dlouho vydržíte dělat kormidelníka, když půlka posádky dělá vítr do plachet vždy na druhou stranu, než chcete? Dřív nebo později radši prostě skočíte přes palubu a necháte moře, ať vám buď přinese štěstí, nebo vás utopí.
Hezky řečeno. A co tedy myslíte, že vám to moře přinese?
Uvidíme, nápadů a potřeb mám hodně.
Nějaký text, na který jste u Abraxas pyšný, mi můžete říct?
Jmenuje se to Fit, je to o lidech, kteří si myslí, že léky jsou víc než oni.
Abych měl klid, ušetřim zas
Na léky proti smrti další plat
Teď je to hit, už žádnej kaz
A hlavně díky nim už nemam hlad
Jediné co mi vlastně pořád schází je peněz víc
Prodám svůj byt, ušetřim čas
Za hypochondra mě nemáte snad
Život je boj, říkali dnes
V reklamě co má dělat lepší svět
Dejte mi zdroj, jsem jako pes
Za každej vitamín se budu chvět
Jediné co mi vlastně pořád schází je peněz víc
Jako včel roj, letim na mez
A ze všech kytek budu dělat med
Jsem fit, všechno mi slouží
Jsem fit, hned jak si další léky dám
Jsem fit, kdo po mě touží
Jsem fit, před sebou půl rok ještě mám
Když mi to takhle rapujete, tak to zní opravdu moc hezky.
Upřímně, tuhle věc mám rád.
Abraxas ovšem nejsou vaše jediná hudební zastávka.
Jsem závislý na tvorbě. Potřebuju pořád dělat něco nového a neumím zastavit svou hlavu. Radost mi udělala deska Symboly skupiny Calm Season, která vyšla v minulém roce a Adam Vopička mě přizval ke spolupráci na textech. Skladba Jemná je moje srdeční záležitost. Hudbu udělala Terezie Kovalová, já text. Ona i Adam jsou skvělí lidi. Takový ten druh lidí, který když poznáte, tak je chcete vídat už celý život.
Nechtěl byste dělat manažera nějaké nové kapele?
Jestli se do nějaké kapely zamiluju, tak proč ne. Ale já jsem hroznej diktátor, řeším i to, jak vypadá scéna, jestli jsou kabely srovnané, co má kapela na sobě a jestli má mezi písničkama vůbec něco říkat.
Připravujete nějaké projekty sám za sebe?
Ano. S muzikantem a producentem Lukášem Chromkem už něco kujeme. Jednoduše – chci si plnit svoje hudební sny, takže nejdřív něco spolu napíšeme, pak oslovíme lidi, které bychom do toho chtěli zapojit, a Lukáš zprodukuje hudbu a já vše okolo.
A vy, jako interpret, nemáte nějaké ambice?
Ne. Určitě ne v hudbě. Strašně mi ale chybí divadlo. Mrzí mě, že jsem nenašel někoho do autorské dvojice. Kdyby se tak stalo, dávám hudbu na druhou kolej.
Psal byste scénáře, nebo hrál?
Obojí. Autorská divadla jsem měl vždycky nejraději. Například Divadlo Sklep. Nechci do toho jít ale sám. Najít někoho s podobným stylem pro humor, a aby to nezůstalo jen u piva, je snad nemožný. No vidíte, kecám tady o tom a nic pro to nedělám. Dělal bych improvizaci, ale on Dušek je tak skvělej, že to je snad zbytečný.
Zpět ke Skecám. Má podle vás dnes kreslený humor místo a je o něj zájem?
Jestli o ten můj, to nevím, uvidíme. Když uděláte něco drzého, vždy se hned vyrojí dva tábory – Nenávist a Sympatie.
MILOST ZEMAN
Ale přiznám se, že jsem spíš přítel laskavosti.
Karel Čapek
Od básní jste už odešel?
No myslím, že jsem k nim ještě nepřišel. To, co píšu, jsou takové říkanky, nebo glosy. Já mám trochu jinou náladu než většina našich básníků.
Máte něco aktuálního?
PO-KOŘENÍ
To furt bylo tolik řečí
Úhybů a dlouhejch křečí
Poznal jsem každej tvuj rys
I když seš antikomproMiss
KOPULO 13
Na co si dnes budem hrát?
Co třeba na astronauta?
Chtěla jsi stav bez tíže…
A tak škrtáš o strop auta
Často píšete o vztazích a sexu.
Ano, to je pravda. Arnošt Lustig říkal, že mladí lidé přestanou psát o sexu ve chvíli, kdy ho začnou provozovat. No, jsem už víc jak třináct let výjimka.
Gratuluju.
Děkuju. 
foto: Andrea Sovova
A nemáte chuť napsat nějakou povídku nebo román?
Román, to je hrozný slovo. Ale mám nutkání psát erotické povídky, takže třeba něco vyplodím. Je to další pokleslý žánr, který mám rád.
Pokleslý žánr?
No vidíte, pro mě vlastně ne.
Pro koho podle vás vaše tvorba je? Nebo konkrétněji, myslíte si, že zaujme vaši generaci?
Dobrá otázka! U sbírky 2/3 chlapa mě příjemně překvapilo, že ano. I když mi kamarádi a kamarádky pak většinou říkali, že hlavně jejich rodiče jsou z toho nadšeni. Já nejsem hustej a drsnej týpek, co by měl v iPodu produkci BiggBossu, i když tu partu mam hodně rád, ale mně dělání ramen přijde hrozně trapný. Proboha, vždyť já poslouchám Sade, Navarovou, J.A.R., Monkey Business a Tata Bojs. Takže taková ta vymírněná část mé generace to možná bere.
Jste ve své generaci šťastný?
Nejsem vůbec prototyp své generace, a ani nevím, jestli někdo takový je. Domnívám se, že žijeme v nejlepší době, jaká kdy byla. Nedávno jsem viděl pořad s Evou Jiřičnou, kde se spekulovalo nad tím, jak se bude říkat této době. Byla doba ledová, kamenná, železná… oni se dostali k tomu, že by to mohla být doba Otevřená. To se mi hrozně líbí a je to obrovská pravda. Srovnejte mou generaci a tu vaši. My můžeme skoro všechno. Lítat po celém světě, stěžovat si na cokoli, dělat jakoukoli práci… jen to totálně ničí tradice a vztahy, protože nevíme co dřív a ve čtyřiceti letech si uvědomíme, že jsme zapomněli na děti. Já fakt nevím proč, ale já jsem šťastnej člověk.
To je vidět. Je zábavné si s vámi povídat Petře. Děkuji za váš čas.
Love zdar!
Text: Jana Špačková
Foto: Andy Owl
Oficiální stránky: www.petrsoukup.cz
Korektura textu: Vladana Hallová
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz
Většinou otázky spíše dává, než dostává, a tak si to tentokrát užil „na druhé straně“. Romanovu profesní cestu nastartovaly jeho koníčky – vlaky a masožravé rostliny. A jak sám říká, kupředu ho pokaždé posunula náhoda. Je majitelem a jednatelem agentury, která svým klientům nabízí full servis z oboru PR služeb. Svou agenturu založil v roce 2008 jako fyzická osoba, v roce 2011 se změnila na společnost s ručením omezeným.
foto: Robert Vano
Vystudoval jste zahradnickou školu, proč jste si ji vybral?
Na úplném začátku byla má láska k cizokrajným rostlinám, která mě provází už od dětství. Měl jsem jich asi osmdesát, byly doma na všech oknech. Občas jsem jim pro zajímavost hodil hovězí i vepřové, ale to nechtěly, stačily jim mouchy. (smích) Pocházím z Litoměřic, kde jsem na výstavě „Zahrada Čech“ ve svých deseti letech „zahájil“ svou podnikatelskou činnost. Prodával jsem ve stánku pana Reidla masožravé rostliny a měl jsem docela úspěch. Zahradnickou školu v Mělníku jsem si vybral právě kvůli svému koníčku.
Bavila vás?
Na první praxi jsme dostali za úkol zlikvidovat lán shnilých rajčat. Žádné skleníky, žádné exotické kytky – v tu chvíli mi došlo, že zahradníkem nejspíš nebudu. Školu jsem ale dokončil, přidal jsem ještě tři roky studia na vyšší odborné škole se zaměřením na zahradní architekturu, ale co budu dělat dál, jsem nevěděl.
Kdy jste se poprvé setkal s pojmy, které jsou dnes vaším „denním chlebem“ – tedy event, marketing, PR …?
Byla to náhoda. Měl jsem ještě jednu zálibu – cestování vlakem a následné psaní článků o různých zajímavostech ze svých cest, pozvánek na připravované akce, článků o železnici. Můj bratranec Bohumil Augusta byl předsedou Klubu železničních cestovatelů a přijal mne mezi členy. A právě on mi „dohodil“ zaměstnání u Českých drah, kde sám působil. Na půl úvazku jsem se stal tehdy PR manažerem.
foto: Robert Vano
Jak jste byl na takovou práci připraven?
No, nijak zvlášť. Myslel jsem, že když umím hezky psát o vlacích a cestování, bude to něco podobného. Takže hned první úkoly, příprava tiskových zpráv, mě zaskočily. Význam téměř každého slova jsem si musel vyhledávat na internetu. Vydolovat potom z novinářů nějaký mediální výstup byla nepřekonatelná překážka, protože jsem v tu dobu neměl žádné kontakty. Výsledky ale byly třeba – stal jsem se píáristou se „selským rozumem“, bez teoretických základů. Zkušenosti jsem získával za pochodu během praxe, ale myslím, že takový rozměr v naší branži trochu chybí.
Takže vás k vaší dnešní práci dovedla láska k mašinkám?
Je to tak. Měl jsem je rád odmalička. Vzpomínám si, že když mi byly tři roky, jeli jsme s rodiči na dovolenou k Baltu. Neuchvátilo mě tehdy tolik samotné moře, jako nádraží a koleje. Mohl jsem na parních mašinkách oči nechat, nádraží se tehdy pro mne stalo nejkrásnějším cílem našich vycházek. A to mi zůstalo dodnes. A tahle má láska mě dovedla až k marketingu a do PR agentury.
Jak dlouho trvalo, než jste se v Českých drahách ve své práci zorientoval?
Začalo mě to bavit a přes počáteční problémy jsem se zapracoval velmi rychle. V Českých drahách jsem zůstal rok a odtud už jsem zamířil do PR agentury Pluspress, kde jsem začal pracovat jako junior manažer a měl na starosti téměř všechny klienty.
foto: Robert Vano
Jak moc musí být člověk odvážný, když si chce založit svou vlastní agenturu? Je to velký risk?
Je to risk, ale já jsem člověk náhody. Moc se nerozmýšlím, konám. Padnu do všeho rovnýma nohama. Jako PR manažer jsem pracoval v agentuře Pluspress tři roky a byl jsem spokojený. Jenže najednou největší klienti ukončili svoji působnost na českém trhu a agentura téměř skončila. V tu dobu jsem si říkal, že zkušenosti už mám a nechci riskovat, že mě podobný konec čeká i v jiném zaměstnání. Proto jsem se rozhodl pro samostatné podnikání. Za to, že jsem se odvážil, vděčím cvičitelce Hance Kynychové, se kterou jsem se v tu dobu poznal, a domluvili jsme se, že jí budu dělat manažera. Pracoval jsem pro ni pět let, časem jsem získal i další klienty z oblasti fitness. Takže je to tak, že jsem svou agenturu založil vlastně „z nouze“, protože jsem neměl kde pracovat.
Co všechno člověk potřebuje do začátků, když se k takovému kroku odhodlá?
Říká se, že kdo chce pracovat jako PR, potřebuje notebook, telefon a dobré kontakty. To je samozřejmě hodně zjednodušené; dnes je to velice sofistikovaný obor, kde se neobejdete bez znalosti klasického mediálního trhu, marketingových strategií a digitálního světa. Do začátku potřebujete ještě nějaký finanční kapitál, nejlépe tak milion. (smích) Koupil jsem si auto, zaplatil nájem kanceláře na prvních pár měsíců, a samozřejmě jsem potřeboval peníze, abych zajistil pro první klienty požadované služby, které oni platí až po odvedeném plnění. Naštěstí jsem si nikdy nemusel brát úvěr a budit se v noci strachem, že ho nezaplatím.
foto: Robert Vano
Vy už jste v oboru několik let pracoval, přesto, zaskočilo vás něco?
Přicházely klasické „facky trhu“ – např. rušení již potvrzených objednávek, nedodržování smluv, různé „levárničky“, které jsem jako zaměstnanec tolik nevnímal, ale jako majitel nepříjemně pociťoval. Mít za zády šikovného právníka se určitě vyplatí. Jsem rád, že jsem se s tím dokázal vyrovnat, a že se mi začalo dařit. Svou agenturu jsem založil jako fyzická osoba, po třech letech, v roce 2011, se z ní stala společnost s.r.o. S naším rozmachem přišlo i několikeré stěhování – po práci z domova následovala kancelář ve vlhkém sklepě, poté nebytový prostor, dnes už máme krásné prostory s recepcí v centru Prahy.
Co jste se jako majitel firmy musel naučit nového?
Toho bylo víc. Jako absolvent zahradnické školy jsem neměl nastudovanou teorii marketingu, PR služeb, strategie, komunikačního plánů, eventů, networkingu. Všechno jsem to musel dohánět. Nadlinka, podlinka, media plán, digital – to jsou pojmy, které dnes a denně používám. Klienti takové služby požadují a já jim je navrhuji a zpracovávám.
Prozradil jste, že vaší první klientkou byla cvičitelka Hanka Kynychová. Co všechno chtěla, abyste pro ni dělal?
Vlastně všechno. Manažera, produkčního, PR manažera, vymýšleli jsme společně nové projekty. Poprvé jsem si vyzkoušel krizovou komunikaci, stál jsem u zrodu charitativního projektu „Dětské domovy v pohybu“, který existuje dodnes pod hlavičkou nadačního fondu H. Kynychové, rozjeli jsme internetovou televizi a řadu dalších menších i celoročních projektů.
foto: Robert Vano
Kolik hodin denně věnujete své práci?
Ráno po příchodu do agentury se věnuji administrativním záležitostem, následují porady, pracovní obědy, schůzky s klienty i networkingové schůzky, vyhledávání nových kontaktů. Práci se věnuji i doma, vyřizuji pracovní maily i telefony. Snažím se nebrat si mobil do ložnice, ale i tak je to nejméně dvanáct hodin denně.
Jak se snažíte svou agenturu zviditelňovat?
Znáte to pořekadlo o „kovářově kobyle“? Ale třeba i tímto rozhovorem. (smích) Naše nabídky jsou v profesních magazínech, v marketingových titulech, ale v tomhle oboru je velká konkurence, je to především o osobních kontaktech. Vím, že moji noví zákazníci většinou přicházejí na doporučení svých známých či kolegů, kteří s námi měli dobrou zkušenost. To je pro nás ta nejlepší reklama.
Co všechno svým klientům nabízíte?
Hlavně PR se selským rozumem a s lidským přístupem. Snažíme se o empatii ke svým klientům, zjišťujeme, co opravdu chtějí, potřebují, co žádají jejich zákazníci. Analyzujeme jejich silné a slabé stránky a zajišťujeme mediální výstupy se zajímavými tématy či novinkami. Vybíráme vhodnou strategii, o tom naše profese je. Nadlinky – tedy placené reklamní kampaně, což jsou inzerce, spoty v rádiu či televizi, billboardy. Nedílnou součástí jsou tzv. „podlinky“ – tedy pověstné „media relations,“ což je utváření dlouhodobých dobrých vztahů s novináři, potažmo s veřejností. Všechno se to skloubí do tzv. třistašedesátky, tedy reklamní kampaně, která zahrnuje vše. V naší agentuře pracujeme zcela pragmaticky, míříme přímo k cíli. U velkých klientů v prémiovém segmentu musíme dbát na každý detail – hostesky ve stylovém dress code, kreativa, produkce, tiskové zprávy… každá maličkost musí být dokonalá v duchu dané značky.
foto: Robert Vano
Jste menší agenturou, máte nějaké externí spolupracovníky?
Jsme tři a zabýváme se především novinářským servisem. To ostatní, co k práci potřebujeme, zajišťujeme externě. Jsou to především grafické služby, provoz digitálních sítí, výroba dárkových předmětů apod. Chtěli bychom svůj tým postupně rozšiřovat, abychom nemuseli najímat spolupracovníky zvenčí. K tomu je ale třeba mít široké portfolio zákazníků, kteří o tyto služby budou mít dlouhodobě zájem. Výhodou našeho komorního týmu je ovšem to, že víme o svých klientech vše, co je třeba, a nevznikají žádné komunikační šumy.
Převládají spíše klienti s trvalým zájmem o spolupráci, nebo vás lidé vyhledávají i pro jednotlivé akce?
PR obecně je o dlouhodobé a trvalé spolupráci, vytváříme vztahy s médii, potažmo s veřejností. To nemá smysl dělat na pár měsíců, ale ideálně na rok a více, aby se dostavil úspěch a zpětná vazba. Jsou i spolupráce chvilkové, na jednotlivé konkrétní akce, ale těch je jen menšina.
O co je mezi vašimi klienty největší zájem, s čím máte nejvíce zkušeností?
Klienti žádají především mediální výstupy, to znamená články, rozhovory, soutěže, výstupy v rádiích a televizích, na internetu. Menší část našich zakázek tvoří eventy, kdy tvoříme partnerství prostřednictvím zajetých projektů, které se osvědčily. V posledních letech kladou zadavatelé velký důraz na zajištění synergie mezi „klasickými médii“ a strategií v digitálním prostoru.
foto: Robert Vano
Mátě nějaké zahraniční kontakty?
Spolupracujeme se stylistkou a vizážistkou Alenou Klenot, která působí dlouhodobě v USA a Kanadě. Měla by naši práci rozšířit o mezinárodní spolupráci s klienty ze zahraničí a naopak české klienty propagovat a dávat jim příležitost v Americe.
Věnujete se i charitativním projektům?
Měla by to být normální věc. Pokud máte nějaký byznys plán, mělo by se něco vložit i do neziskového sektoru. Naše agentura spolupracuje s několika známými osobnostmi a ty podporují různé dobročinné projekty. My se je pokoušíme propojit s našimi klienty, kteří mohou pomoci. Sami zajišťujeme PR pro akce těchto neziskových organizací. Jedná se např. o hnutí Brontosaurus, kde se angažuje Světlana Nálepková, sdružení Domov sv. Rodiny, kde se zapojila Kamila Špráchalová, Komunitní centrum Motýlek, projekt pro dětské domovy Mimo domov. Ochotně se připojili i zástupci Modré pyramidy nebo houslista Pavel Šporcl.
foto: Robert Vano
Vzpomenete si na nějaký hodně zajímavý projekt, který se vám podařilo vytvořit?
Většinou zajišťujeme zajeté formáty mediálních výstupů, ale někdy na přání klienta vymýšlíme aktivity, kde musíme projevit kreativitu a vytvořit zcela originální, unikátní projekty. To mě velmi baví a těší, že u takových věcí jsme od samého začátku, od prvních „klopotných“ krůčků; tvoříme, vyvíjíme, sledujeme, jak se to celé poskládalo a jak to dopadlo. V minulosti to byl např. velmi úspěšný „Večer gentlemanů“, který jsme uspořádali pro korporaci Jan Becher s whisky Chivas Regal. V knihovně hotelu Le Palais Art Hotel Prague u krbu, v oblecích, jsme zorganizovali edukační streetworkingový večer pro zástupce partnerů s posezením, popíjením whisky, přednáškou o její historii i výrobě.
Je pro vás vaše agentura naplněním vašich profesních ambicí, je to pro vás práce „navždy“?
Myslím, že ano, je to pro mne byznys, ve kterém jsem se našel. Mohu být klidně železničářem i zahradníkem, pokud přijdou klienti z těchto oborů. Pokaždé se pohybuji v jiném oboru, je to rozličné, různorodé, je to super a určitě bych neměnil. Na stará kolena bychom s manželkou, která pochází ze Znojma, chtěli koupit malý sklípek a domek na jižní Moravě. Máme tam spoustu přátel, žena hraje v cimbálové muzice, baví nás posezení u vínečka. Takže máme rozplánováno až do důchodu. (smích)
Děkuji za rozhovor.
Text: Eva Procházková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Vytvořeno ve spolupráci:
RHA s.r.o. www.rha.cz
Le Palais Art Hotel Prague www.lepalaishotel.eu
Korektura textu: Vladana Hallová
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz
Hercem byl už jeho prapradědeček Karel Želenský, který byl stejně jako dnes David Prachař členem činohry Národního divadla v Praze. Herecké geny se v rodině předávají z generace na generaci, takže Davidovo rozhodnutí jít studovat DAMU nikoho moc nepřekvapilo. Hamlet, Jago, Faust, Mackbeth, Cyrano – to je jen malý výčet rolí, které vytvořil. Odborná kritika ocenila jeho výkony Cenou Alfreda Radoka i Cenou Thálie. David Prachař je známý i z filmů a televizních seriálů, např. v seriálu Vyprávěj si zahrál podpantofláka Radima Dvořáka. Jeho dabingové mistrovství mu vyneslo v roce 2000 Cenu Františka Filipovského.
Robert Vano
Přicházela ve vaší herecké rodině v úvahu i jiná varianta než stát se hercem?
Určitě přicházela. Moje starší sestra se „herecké branže“ ani nedotkla, ani já jsem k ní nepostupoval nějak cíleně. Žádné dramatické kroužky, ani nic jiného. Hrál jsem na hudební nástroje, sportoval jsem, moje zájmy nebyly nijak vyhraněné. Věnoval jsem se různým zábavám, až teprve ke konci střední školy jsem přišel s tím, že budu hercem. Lednové talentové zkoušky vlastně předcházely maturitě na gymnáziu, bylo důležité ji složit, abych vůbec mohl na DAMU nastoupit.
Co vašemu rozhodnutí říkali rodiče?
Úplně nadšení nebyli, hlavně táta doufal, že si vyberu jiné povolání. Ale nijak mě neovlivňovali, nemluvili mi do toho. Rodiče vždycky vidí nevýhody a úskalí profese, kterou sami dělají, takže mě s nimi seznámili a nechali mě, abych si svou cestu svobodně zvolil. Přesně tak jsem to udělal i já se svými dětmi. Je naprosto zbytečné je odrazovat, navíc dnes, pokud mají štěstí, se mohou herecké profesi věnovat i bez dalšího vzdělávání.
Jaká úskalí, jaké nevýhody tedy v herecké profesi vidíte?
Herci jsou velmi často závislí na sympatiích či antipatiích režisérů, dramaturgů a nakonec i diváků. Nemohou si svou práci plánovat, čekají, zda budou obsazeni, a to bývá docela stresující, někdy i ponižující. To je ale vyváženo příjemnými stránkami hereckého povolání, totiž tím, že se mohu setkávat se zajímavými lidmi různých profesí, že mohu sobě i divákům přinášet radost a poznání. Pokud je herec fyzicky a psychicky zdravý, nemusí se obávat předčasného odchodu do důchodu, protože existuje mnoho rolí starých lidí. A zůstat aktivní i v pozdějším věku je také velké plus naší profese.
Jak jste si svou hereckou dráhu na studiích představoval a jaká byla ve vašich začátcích realita? Zaskočilo vás něco?
Ve škole jsme byli dobrá parta, a tak jsem si představoval, že společně přejdeme do nějakého mimopražského divadla a začneme tam hrát tak, jak jsme o tom snili po dobu studia. Jenže se ukázalo, že je to nereálná představa. Ve svých 22 letech jsme byli vyhranění, názory na divadlo i na to, co bychom si přáli dělat, byly úplně odlišné, nedalo se to skloubit. Srdce táhlo každého jinam, rozprchli jsme se. Přišli jsme do různých hereckých kolektivů plni ideálů a byli jsme zaskočeni rutinou i různými vazbami, partičkami. Bylo to hodně odlišné od toho, na co jsme jako mladí lidé byli zvyklí na DAMU.
Robert Vano
Takže jste byl zklamán?
Ne tak úplně, ale byly věci, na které jsem připraven nebyl. Mým druhým velkým přáním bylo stát se jednou součástí divadla, které vznikne tou nejpřirozenější cestou – samo od sebe. A tenhle sen, kvůli kterému jsem vlastně do školy šel, se mi po čase splnil, díky revoluci. V roce 1994 jsme s Michalem Dočekalem, jako uměleckým šéfem, přišli do Divadla Komedie, kde jsme se mohli realizovat podle svých představ.
Je mnoho herců, kteří celý, nebo téměř celý profesní život stráví na jedné divadelní scéně. Vy to ale máte jinak. Proč?
Máte pravdu, prošel jsem už mnoha divadly. Někdy to bylo okolnostmi, někdy jsem se sám chtěl někam posunout. Dlouhý pobyt otupuje, tak trochu umrtvuje a změna je vždycky výzvou, startem k něčemu novému. Já intuitivně změnu hledám, nikde jsem dlouho nevydržel. Když mám pocit, že se nějak „nic nového neděje“, začínám hledat dál. Důležité je bránit se pohodlí, najít v sobě sílu změnit zaběhané stereotypy.
Jste členem činohry Národního divadla v Praze. Myslíte, že to je váš vrchol, nebo zase přijde čas a vy budete přemýšlet o jiném angažmá?
Určitě přijde čas, kdy budu chtít hledat dál. Souvisí to i s tím, že Národní divadlo je opravdu velký prostor, který musí člověk fyzicky zvládnout. Ve chvíli, kdy si není jistý, měl by se ukáznit a jít do menšího divadla, které je méně náročné na hlas, pohyb…
Robert Vano
Máte každé divadlo, jímž jste prošel, spojené ve vzpomínkách s nějakou povedenou inscenací?
Ano, těch úspěšných byla celá řada, ale přece jen jsou přestavení, která něčím vybočují a na která se nedá zapomenout. Třeba v Divadle S. K. Neumanna, dnes Divadle pod Palmovkou, to byla hra Útěk. Má první opravdová herecká příležitost, scénograficky velmi zajímavé, netypické představení. V divadle E. F. Buriana jsme s režisérem a mým kamarádem Janem Nebeským nastudovali hru Věřitelé. Pamatuji si ji hlavně proto, že měla mít premiéru 17. listopadu 1989, takže jsme ji několikrát odkládali.
Která byla vaše třetí domovská scéna?
Činoherní klub. Tady vzpomenu na Ibsenova Johna Gabriela Borkmana. Byla to myslím velmi povedená inscenace, která mě hodně bavila. Hlavní roli hrál skvěle Petr Čepek. Potom v roce 1994 jsem přešel do Divadla Komedie. Prvním představením tu byl veleúspěšný Hamlet a posledním Les. V roce 2002 byl soubor rozpuštěn a já jsem se stal členem činohry Národního divadla. Tady byl pro mě zatím nejúspěšnější inscenací Cyrano, kterého jsme hráli celých 12 let.
Co oceňujete u režiséra, jaký musí být, abyste si tzv. sedli?
Režisér je vždycky velmi důležitý. Nemám rád, když herce pevně svazuje, řídí každý pohyb, každé gesto a slovo. Pro mne tam musí být složka, která se jmenuje „svoboda“. Musím mít prostor i na vlastní vyjádření. V mém životě byli nejdůležitější tři režiséři. Jan Grossman, kterého jsem potkal, když mně bylo 20 a jemu 70. Náš věkový rozdíl nebyl v jeho práci znát – byl moderní, sečtělý, noblesní. Cítil jsem tvůrčí svobodu, kterou jsem pro svou práci potřeboval. Druhým byl Michal Dočekal. Vyznačoval se precizní režijní přípravou a na vysoké úrovni bylo i jeho estetické cítění. Jeho představení byla speciální vizuální podívanou. A ještě Jan Nebeský. Potkali jsme se spolu v roce 1978 na škole, známe se už téměř čtyřicet let. Jsme kamarádi a „souzníme“.
Robert Vano
Jak se to projevuje?
Rádi se spolu potkáváme při společné práci, na většinu věcí máme velmi podobný názor. Věnujeme se autorskému experimentálnímu divadlu na různých malých scénách. Požádáme vždy o grant, a když ho dostaneme, jdeme do toho. Znamená to i hodně organizačních starostí, hledáme prostory, ale baví nás to a ohlasy diváků i kritiků nám dávají naději, že to neděláme špatně.
K vašim aktivitám patří i pravidelná účast na Letních divadelních slavnostech na Pražském hradě, také zájezdová představení s divadlem Verze, které jste spolu s manželkou a několika kolegy v roce 2014 založil, nemáte toho moc?
Dá se to zvládnout, a já mám diář, bez kterého bych se neobešel. (smích) Není jednoduché to skloubit, ale dělá mi to radost a vejde se mi tam všechno… Když to tak počítám, hraju současně na osmi různých jevištích zhruba v deseti hrách. Herecká paměť je téměř neomezená, i když čím je člověk starší, tím obtížněji se nové texty učí. Ale pak už jsou někde v hlavě zasuté, a když nějakou hru delší dobu nehrajete, stačí si to trochu „oprášit“, a je to tam.
Jste dvojnásobným držitelem Ceny Alfreda Radoka, získal jste i Cenu Thálie, což jsou ceny odborníků. Je to pro vás herecká meta?
Není. Samozřejmě mě těší a je příjemné, když je má práce oceněna, když má smysl a mohu si říci, že ji snad nedělám úplně špatně. Ale hereckou metou je hrát, ne sbírat ceny. Hrát, dokud můžete, dokud vás to baví, dokud přinášíte radost sobě i divákům, dokud si pamatujete text… Jedna z těch cen přišla jako ocenění mé role Hamleta v Divadle Komedie, druhá je za Fausta. Tohle nádherné představení jsme hráli v katakombách na Vyšehradě, to bylo velmi příhodné prostředí, které celé hře dodávalo tu správnou atmosféru. Thálii jsem získal za experimentální představení ve Viole s názvem Novecento. Vypráví životní příběh mimořádného hudebníka, hrajeme tam spolu s Emilem Viklickým a já zde mám možnost využít to, že umím hrát na saxofon.
Robert Vano
Nemocné děti, hádka s kolegy, osobní problémy, starosti – nic z toho nesmí divák poznat. Hrál jste někdy „z posledních sil“?
Jako každý herec, také mě to potkalo. Na jevišti mám tolik práce sám se sebou, že na podobné pocity není čas, na jevišti jste „rolí“. Ale stav duše se vždy nějak na hraní promítne, drobnými nuancemi, které divák ani nemusí poznat. Najednou svůj text jinak prožíváte, dotýká se vás osobněji, někdy prostě hraní bolí. V některém psychologickém textu poznáváte i paralely se svým životem. Ve hře Přízraky z roku 1985 říkala třeba Zdena Hadrbolcová: „Otevřu noviny a vidím přízraky.“ A ono je to po třiceti letech stejné, zase můžete otevřít noviny a říct: „Vidím přízraky…“
Hrál jste ve filmech, v televizních seriálech, také nějaké nabídky odmítáte? Hrajete třeba v reklamách, estrádách…?
Estrádám se vyhýbám, opravdu mě nelákají. A různých talk show, už je tolik… Nebaví mě to, nevím, jestli se to divákům líbí. Pořád se někdo někoho vyptává, já tomu říkám „žvandání“. (smích) Jsou to pořady, které moc nestojí, tak si tam všichni sedí a „žvandají“. Připadá mi to zbytečné. Co se týká reklam, hrál jsem jednou v jedné reklamě na pojišťovnu, běžela v zahraničí. Jen jsme tam tak chodili po nějaké oboře, ani jsme nemluvili. Byly to čtyři fajn dny.
Robert Vano
Za dabování hlavní role ve filmu Život je krásný jste získal Cenu Františka Filipovského. Vy jste ale daboval i mnoho dětských filmů…
Dělal jsem to rád, byla to příjemná práce, ale teď už jí není tolik. Z těch dětských se mi líbil Bořek stavitel, když jsem ho viděl poprvé, vzpomněl jsem si na Igráčky. To víte, že si ze mě kvůli tomu kolegové z divadla dělali srandu, jednu dobu jsem totiž také byl takovým Bořkem stavitelem… Při rekonstrukci našeho domu se fyzické práci nevyhýbám, je to pro mne relax, a tak mi dlaně často zdobí mozoly.
Mnoho herců se za prací stěhuje do Prahy, vy jste zvolil opačný směr. Pocítil jste to nějak na své práci?
V autě se za jízdy bezvadně opakují role. (smích) Koupili jsme před lety starý mlýn za Prahou a nějakou dobu jsme tam žili, teď tam jezdíme na víkendy a na prázdniny. Když byly děti malé, bylo na vesnici fajn, za prací se dalo dojíždět. Teď už ale začaly chodit do školy a do různých kroužků, a to bychom mohli být řidiči na plný úvazek, takže jsme se vrátili do Prahy. Tak to přináší život.
Myslel jste někdy na to, co byste dělal jiného, kdybyste se nestal hercem?
Myslel. Byl bych sochařem nebo řezbářem, rytcem. To jsou koníčky, které mě baví a kterým se věnuji, když chci být chvíli sám. Mám nová rydla a dláta, těším se, až bude čas, že zalezu a něco zase vyrobím…
Robert Vano
Vzpomínáte na někoho, kdo vám na vaší herecké cestě pomohl?
Na gymnáziu jsme měli učitele občanské nauky a němčiny, jmenoval se František Votlučka. Vždycky své předměty obohacoval i o informace z jiných oborů. Byl velmi sečtělý, inteligentní, pro nás byl přirozenou autoritou. Ale co bylo hlavní, nikdy nikoho nepodceňoval. Dokázal v každém najít jeho kladné stránky, byl velmi dobrým pozorovatelem. Tenhle pan profesor v nás všech vzbuzoval pocit, že jsme osobnosti, že můžeme dokázat cokoliv. Dodával nám sebevědomí a za to jsem mu dodnes vděčný.
Porovnáváte někdy svůj herecký styl se způsobem hraní vašeho tatínka Ilji Prachaře?
Často na něj vzpomínám. Když člověk dělá stejnou profesi jako jeho rodiče, chtěl by se odlišovat, dělat všechno úplně jinak. A já v sobě někdy tátu úplně slyším – uvědomuji si podobnou intonaci, někdy i podobná gesta. Je to příjemné i nepříjemné zároveň. A stejně tak když se dívám na svého syna Jakuba. Také tam vidím některé „rodinné prvky“, které mladá generace ve svých genech přebírá od nás starších. A takhle to půjde dál…
Děkuji za rozhovor.
Text: Eva Procházková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Vytvořeno ve spolupráci:
Le Palais Art Hotel Prague www.lepalaishotel.eu
Pánské obleky Bandi Pánské obleky Bandi www.bandi.cz
Korektura textu: Vladana Hallová
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz
Jak se sám Michal Chour nechal slyšet, bývá obvyklé, že pozice generálního ředitele v hotelu je funkcí přibližně na dva roky a pak následuje změna. Sám se stal výjimkou, protože v čele hotelu Radisson Blu Alcron, jehož restaurace je čtyřnásobně oceněná hvězdou Michelin, již od roku 2006. Pro společnost Radisson SAS pracoval již v letech 1999–2004. Způsob řízení, který zvolil, má spíše přátelský charakter. Jeho schopnost vynikající komunikace a empatie mu vynesla dobrou pověst v oboru. Mezi jeho další aktivity patří členství v Americké obchodní komoře, kde působí od roku 2008. Vystudoval University of Calgary a Mezinárodní institut cestovního ruchu a managementu.
foto: Robert Vano
Jak vzpomínáte na své začátky v hotelnictví?
Hezky. Velmi hezky. Možná to nebyla až tak zajímavá práce, jako banketový číšník se nedostáváte tolik do kontaktu s hostem, ale dá vám to jiné věci – poznáte prostředí a naučíte se v něm pracovat.
Kde se ty vaše začátky odehrávaly?
V hotelnictví to byl hotel Forum. Ale jinak tomu z pracovního hlediska předcházela práce zedníka a ještě před tím jsem byl zaměstnán jako prodavač v potravinách.
Daly vám tyto zkušenosti něco do pozdější kariéry?
Já myslím, že ano. Klíčová zkušenost asi byla, možná trochu překvapivě, ta práce zedníka, kterého jsem dělal v Německu. Tam jsem si osvojil klasickou německou disciplinovanost. Když má být něco sto centimetrů, tak to nesmí být devadesát devět celých devět… Je to o přesnosti, pokud se má začít pracovat v osm hodin, tak se prostě začne, bez diskuze. Na druhou stranu, pokud se má končit v sedmnáct, tak se v sedmnáct končí. To pro mě bylo klíčové a dodnes z toho čerpám.
Radisson Blu Alcron Prague
Jak se proměnilo vaše pracovní odvětví za dobu, co se věnujete hotelnictví?
To je hrozně složitá otázka, protože ten byznys se od té doby, co v něm jsem, změnil úplně.
V jakém smyslu nejvíce?
Když člověk jezdil v minulosti na dovolenou, tak se podíval do katalogu Čedoku nebo někoho podobného a z těch pár hotelů se prostě rozhodl, kam pojede. Neměl žádné informace o tom, jaké služby v daném hotelu jsou. Maximálně vám někdo z přátel dal tip, ale to bylo vše. V dnešním světě je to daleko dynamičtější a reálnější. Dnes když jedete na dovolenou, tak si najdete webovou stránku a okamžitě zjistíte, kolik to stojí a jak to hodnotí tisíce lidí, kteří tam byli před vámi a podle toho posuzujete, jestli vám stojí za to tam jet. To rozhodnutí tedy není o vyjednávání s cestování kanceláří, ale o kvalitě služeb a produktů, které nabízíme hostům.
Radisson Blu Alcron Prague
Jak tedy o tuto prezentaci hotelu pečujete?
My se de facto spoléháme pouze na to, co děláme pro klienta. To je alfa a omega veškerého úsilí. Naší vizí je, že host přijede, přijde na večeři nebo na koktejl, a bude si říkat, že to, co u nás dostal, nikdy v životě nezažil. A jestli třeba ještě někdy pojede do Prahy, tak tohle je jediný hotel, ve kterém bude bydlet s tou myšlenkou: „Byl pro mě nejlepší na světě. Ten koktejl byl nejvíc kreativní, nikdy jsem nic takového nepil, barman byl perfektní…“
Co za tím tedy podle vás stojí nejvíce?
Všechno se točí okolo zaměstnanců, servisu a služeb, které klientům dodáme. Je v tom ta výhoda, že pokud se rozhodneme jít touto cestou, tak nám to nikdo nemůže vzít. Jestli se rozhodneme, že to bude skvělé, tak to jsme jenom my, kdo se o to může postarat. Vy nemůžete hotel vzít a někam ho přesídlit. A nikdy třeba nebudeme mít bazén, ale já chci, aby host, který sem přijede, odtud odjížděl s pocitem fantastického servisu, fantastických služeb vysoké kvality… To je náš marketing.
foto: Robert Vano
Podle jakých měřítek tedy vybíráte zaměstnance?
Paradoxně to není vzdělání a nejsou to nezbytně ani předchozí zkušenosti. Samozřejmě že jsou technické znalosti, které jsou nezastupitelné. Pokud vybíráme technika, tak potřebujeme, aby věděl co je elektřina a jak zapojit kabely. Ale pokud vybíráte člověka, který je ve styku s klienty, tak potřebujete někoho, na kom je hned vidět, že se narodil pro to, aby dělal servis.
Jak to vypadá?
Vybíráme lidi, kteří jsou výjimeční ve své normálnosti, v tom, že jsou pokorní a pracovití. Zní to hrozně jednoduše, ale takoví lidé jsou poměrně nedostatkové zboží. Chceme, aby jádro a hodnoty zaměstnance byly kvalitní. To je pro nás klíčové. Nezřídka se stává, že když vidím někde v obchodě paní, která se na klienty hezky usmívá a zaujme mě její přístup k lidem, tak jí dám do ruky vizitku a nabídnu jí, že kdyby přemýšlela o práci v hotelu, ať se mi ozve. To, že toho člověka naučíme dělat caffè latte, to naučíme, ale když má pocit, že rád dělá servis, tak v tom to je. To se nedá naučit.
Radisson Blu Alcron Prague
Jak rychle dokážete takové kvality odhadnout?
Kdysi mi někdo řekl, že pokud vybíráte z deseti lidí a vyberete tři, kteří jsou skvělí, tak je to světový rekord. A když vyberete čtyři, tak je to Guinessova kniha. Nikdy nemůžete říct, že se absolutně trefíte, ale když to děláte systematicky a snažíte se to neustále kupit, tak se vám ta majorita zaměstnanců dostává do této pozice a má to i ten sekundární efekt podle rčení: „Vrána k vráně sedá…“ Pokud máte tým složený z křiváků, tak slušný člověk se tam dobře cítit nebude. Pokud máte tým složený ze slušných lidí, které baví jejich práce, tak to má úplně stejný efekt. Když máte tyto predispozice, tak se vám tam pracuje hrozně dobře. A to, co já chci je, že když se zaměstnanci ráno probudí, tak si řeknou: „Super, já jdu do práce.“ Pokud si řeknou, že je to pěkně štve a vůbec se jim tam nechce chodit, tak to nejlepší je, aby si našli někde něco jiného, protože je škoda, aby nebyli šťastní.
foto: Robert Vano
Jak zaměstnance školíte?
Máme specifické tréninky, pracovně jsme to nazvali „service excellency“. Je to něco, co by mělo dát zaměstnanci možnost nejen si osvojit návyky, ale spíš se orientovat v tom, co děláme. Jsou to formální, interaktivní tréninky. Druhá rovina toho školení spočívá i v tom, že každý z našich zaměstnanců má možnost se v hotelu vyspat, dojít si na snídani či večeři, aby viděl i druhou perspektivu – perspektivu hosta, protože chceme, abychom dávali skvělý servis a zaměstnanci si to dovedli představit. A ať si to zaměstnanci také užijí, ať vědí, jak to chutná a voní a jak by to mělo vypadat.
Radisson Blu Alcron Prague
A co na úrovni managementu?
Na úrovni managementu investujeme do tréninků hodně. Ale určitá forma školení je i to, že v posledních dvou letech vždy vezmeme manažerský tým a místo toho, abychom dělali team building na horách a na horských kolech, spíme vždy různě po těch nejluxusnějších hotelech a děláme tak vlastně jakousi analýzu konkurence. Hledáme cíleně hotely, které se zdají být lepší než my, abychom se tam mohli něco naučit. A pak přijeli zpět a podívali se na to, jak to můžeme implementovat u nás. Je to tudíž také taková neformální a neklasická forma vzdělávání.
Jaký standard od vás, podle vašeho úsudku, hosté očekávají?
Já bych to spíš nazval tak, jaký standard my chceme cíleně dávat. Hosté mohou mít očekávání různá a my se chceme ukotvit a chceme být specifičtí a výjimeční. Neučíme naše zaměstnance říkat básničky, chceme, aby to vycházelo z nich a aby se u toho cítili hezky. Neříkáme, co musí a nesmí, jaká slova mají používat, vycházíme z toho, že v tom mají svůj vlastní zájem. Chceme poskytovat autentický, upřímný, ale skvělý servis plný srdečnosti. Takže když k nám někdo přijde, chtěl bych, aby se cítil jako doma.
foto: Robert Vano
V jakém smyslu?
Chtěl bych, aby se vás u snídaně někdo zeptal, jak se vám tam líbilo, ale ne z povinnosti, ale protože, že ho to upřímně zajímá. Aby měl chuť poradit vám s odpoledním programem, pokud žádný nemáte. A naopak, třeba když z výletu na Pražský hrad přijdete, tak aby se opravdu zajímal o to, jestli například nemáte žízeň, a pokud ano, tak aby vám ihned nabídl vodu. Aby se mu jednalo o klienty a jejich komfort. Aby ten dvou- či třídenní zážitek v Praze byl nezapomenutelný a my abychom k tomu přispěli tak, jak budeme schopni. Upřímný, slušný, autentický servis.
S jakým nejkurióznějším požadavkem jste se setkal?
Abych se přiznal, tak bych neuměl říct něco výjimečného třeba v tom smyslu, že někdo chce nějaký typ vozidla nebo let cvičným Albatrosem. Já to nevnímám jako zvláštnost. Spíš to jsou občas takové krizovky – jako když přijela dáma, manželka vysoce postaveného člověka a měla cukrovku a potřebovala si píchnout inzulin, jenže neměla jehly. Takže jsme je v půl jedenácté večer začali shánět. Nedají se koupit v lékárně, tudíž jsem jel do nemocnice a tam jsem někoho přesvědčil, aby mi je dal. Paní tu neměla ochranku a nemohla nikam jet sama, v tom to bylo komplikované, ale nakonec jsme vše vyřešili.
Proměňuje se byznys, jak už bylo zmíněno, ale proměňují se nějak i hosté?
Ano, jsou čím dál tím náročnější. To, co stačilo ke spokojenosti před nějakými deseti lety, je dnes absolutně nedostačující. A samozřejmě je to i o udržení a neustálém zvyšování kvality, protože host, který si u nás rezervuje pokoj, má očekávání na základě hezké reference a očekává hezký pobyt. Kdybych to měl převést do oblasti gastronomie, tak v roce 2012 jsme získali první Michelinskou hvězdu a dnes už by to, co nás k ní přivedlo, vůbec nestačilo a nestačilo by to ani hostům. Hned druhý den po vyhlášení se očekávání navýšila a my jsme představy hostů museli naplnit.
Radisson Blu Alcron Prague
Hodně lidí sleduje TripAdvisor, jak se k tomu stavíte vy?
To je to nejklíčovější. Vnímáme to jako zrcadlo. Možná se mohu trochu vrátit k poučce – když jsem pracoval na stavbě v Německu, tak bylo vždy prvotní, že dům musí mít pevné základy. Není to o tom, že to rychle dáte dohromady, předáte a pak to začne padat dolů. My, když se snažíme dělat servis, tak ho neděláme jen naoko. Klíč k našemu úspěchu spočívá v tom, že to tak opravdu je. Když sem přijede VIP, tak já nemusím komunikovat, že mi o toho člověka jde, protože vím, že se snažíme dělat skvělý servis všem. Jedná se o systematickou práci.
Co je jejím základem?
Možná jedna z těch věcí, která je pro mě zásadní, je hodnocení zaměstnanců. Pokud pokojská uklidí pokoj skvěle, nebo to odflákne, tak by neměla dostávat stejné peníze. Takže tam to začíná. Musíte člověka adekvátně a férově zaplatit, ale mělo by to být nějakým způsobem progresivní. Když je to skvělá práce, měli by zaměstnanci mít možnost vydělat si víc peněz. Druhá věc je ta, že v tom našem prostředí je to o luxusu, o luxusu času. Když přijedete, chcete poznávat destinaci, chcete si sednout a někoho se na něco zeptat. My musíme zajistit luxus, toho člověka, který vám ho může dát. Nemůže to být o tom, nezlobte se, já už musím utíkat… Je to i o tom, že tam máme lidi, kteří si povídají, a je to jejich pracovní náplň, což je hrozně zajímavé.
Radisson Blu Alcron Prague
Jsou nějaká měřítka na problémové hosty?
Myslím si, že se to nedá jednoduše říct. Že se to nedá navázat na národnosti a ani na to, jestli je to muž či žena, je to spíš otázka okolností a mnohdy i životních situací. Procento problémových hostů bude nicméně asi ve všech hotelech stejné.
Podle čeho si vy sám vybíráte hotel?
Když si dělám rezervaci někde v hotelu, tak se vždy kouknu na TripAdvisor nebo Booking.com, podívám se, které hotely jsou pro mě relevantní. TripAdvisor je pro mě důležitý, ale není nejdůležitější. Tam není kontrola nad tím, kdo ten komentář dělal. Booking.com je lepší, protože jen tam si mohu udělat rezervaci a teprve poté, co jsem absolvoval pobyt, mám možnost psát komentář.
Jaká máte měřítka?
Pro mě je klíčové, že jedu někam do destinace, vyberu si hotel a mám nějaká očekávání. Ale ve chvíli, kdy tam přijedu a to mé očekávání se nesetká s realitou, je to pak samozřejmě pro ten hotel složitější. A to především ve chvíli, kdy ke mně nepřijdou a nezačnou se třeba ptát na to, jak jsem spokojený.
Takže je prostor pro nápravu?
Když dají šanci se tam vykřičet, vyvztekat, nebo pomohou zbavit se toho problému, tak se de facto mnohdy z hosta, který je naštvaný, stává ambasador hotelu. Když host není spokojený, musí dát hotelu šanci ten problém zachytit a vyřešit.
Děkuji za rozhovor.
Text: Petra Kuncová
Foto: Robert Vano, archiv hotelu a magazínu Best of
Oficiální stránky hotelu www.alcron.cz
Korektura textu: Vladana Hallová
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz
Robert Vano a Michal Chour
Nejenom laikovi se může zdát, že připravit dostihovou dráhu je velká věda. Ona to totiž věda je. Správce dráhy musí uhlídat, aby tráva byla dost vysoká, oranice dost hluboká, aby nebylo sucho nebo moc mokro, ale hlavně aby dráha byla bezpečná. Správce pardubické dostihové dráhy (a trenér dostihových koní) Jiří Janda ví o tomto oboru vše do nejmenších podrobností.
foto: Dostihový spolek Pardubice
Jak by měla taková dráha ideálně vypadat?
Ideálně by měla mít správný povrch trávníku, který byl měl být hustý, zhruba do deseti centimetrů vysoký a dobře nakropený, aby se koně bořili 4 – 5 centimetrů. Drn by měl být souvislý a neměla by tam být místa, kde je příliš tvrdý. Dráha by měla být měkká jak peřiny. Oranice by měla být hlubší, aspoň 20 centimetrů. Naposledy jsme oranice upravovali před srpnovou kvalifikací, před Velkou pardubickou jsme domluvení na zapůjčení velkého traktoru na gumových pásech, který neutužuje zem, ale má sílu, aby utáhl kombinátor. Po suchém létě je půda moc tvrdá. A nikde v oranici by nemělo být nic zeleného. Musíme také zabezpečit to, aby přechod z trávy do oranice byl plynulý. Ne všude ale můžeme uměle zavlažovat, tak se snažíme alespoň půdu provzdušňovat vetidrainem a trošku tam nějakou vodu pošleme. Ale je to ošemetné, musíte najít tu správnou hranici, kdy je vody tak akorát.
Takže velkou roli hraje i počasí. Jaké byste si přál týden až dva před Velkou pardubickou?
Ideální by bylo, kdyby v tom týdnu před Velkou napadlo 25 mm srážek, protože déšť trávu zavlaží rovnoměrně. Závlahy mají 30 metrů průměr kruhu, je to poskládané k sobě, ale samozřejmě vzniknou místa, která jsou trošku víc a trošku míň pokropená. Snažíme se kropit ty kurzy a místa, kde běží koně. Takže klukům nakreslím, kudy mají závlahy pustit
foto: Dostihový spolek Pardubice
A kůň pozná, když v té rychlosti stoupne na místo, které je pevnější?
Ani to nepostřehne, ale je to záludnost pro jeho nohy. Když je tam nějaká změna, je to větší zátěž pro nohy. To nechceme, snažíme se to odstranit, protože tady u nás běhají koně starší, větší. Nároky na dráhu jsou dvakrát takové než třeba v Chuchli. Jestli se dvouletý, tříletý kůň proběhne 1200, 1400 metrů po ne úplně dobré dráze, vypořádá se s tím lépe než tady. A protože koně dělám a vím jaké to je pak u nich tři dny klečet a chladit nohy, jsem na to dost citlivý a honím lidi, vystříkáme rybník do poslední kapky. Prostě chceme to udělat jak nejlépe můžeme. Ale když nám nepomůže počasí, tak je to složitější.
Nohy jsou asi nejzatíženější…?
Při doskoku se násobí rychlost a váha koně, jsou na to vědecké práce. Ve Slatiňanech inženýr Jelínek na to dělal studie a přišel na to, že kůň na zadní nohy má o třetinu větší odolnost, únosnost. Je to rána. Kůň musí třeba přes Taxis letět do dálky asi 11 metrů. I když to není tak strašné, jak to na první pohled vypadá. Koně nabíhají na Taxis v tempu kolem 900 metrů za minutu a to pak má kůň cvalový skok sedm, někdy až devět metrů dlouhý, takže odrazit se a skočit 11 metrů zas takový problém není. Ale musí to mít naučené, aby se odrazil ve správném místě a udělal správnou letovou křivku. Proto koně absolvují kvalifikace. Na Taxis jdou až jako zkušení. Celý ten systém přípravy, že musí absolvovat nějaké dostihy a pak teprve může jít dál, je lety ověřený…
Pamatuje si kůň Taxis i po roce?
Určitě, kůň není zrovna chytré zvíře, ale strašně moc si pamatuje (směje se). Protože kdyby byl chytrý, tak tam vůbec nejde. Ale protože musí v Pardubicích dva, tři roky běhat, než může na Taxis jít, a zná náš systémvodních toků za živými ploty, tak se ten systém naučí. I jezdec ho má k tomu, aby přišel blíž. Často koně třeba živé ploty i prometají, proto jim tam dáváme ty klády, aby skákali výš a získali tu sílu. Když se podíváte třeba do Merana – tam mají skoky 160 centimetrů vysoké a když se podíváte zblízka, vidíte, že to skáčou 60 centimetrů, prsama to prostě proboří. Tam ale mají skoky z tůjí, které se každý každý rok přesadí, protože na podzim jsou z tůjí klacky. Jenže to je nákladná investice. My tady máme skoky přírodní, některé ploty jsou dokonce původní.
Co s nimi?
Omlazujeme je. Musíme je ořezávat. Na podzim překážkové živé ploty ořežeme do rozměrů, které ta překážka má mít, a ubereme tak pět centimetrů, aby z jara obrazily a mladé výhonky dorostly to správné výšky. Každý měsíc se to zastřihává, takže keř krásně zhoustne. Ale takovou zátěž jako tady ploty málokde dostanou. Máme víc jak dvanáct metrů široké skoky, ale všichni jezdci pak stejně jedou na šířce dvou metrů. Proto jim to vytyčujeme. Jednou se běhá víc vlevo, pak zase víc vpravo, abychom ty ploty trochu ušetřili.
foto: Dostihový spolek Pardubice
Je péče o dráhu před Velkou pardubickou jiná než jindy?
Je to samozřejmě větší intenzita v tom, aby to bylo všechno hezčí a načančané. Například jsme nově oseli Irskou lavici. Tři roky jsme ji osívali kostřavou rákosovitou, která by měla mít hlubší kořeny. Jenže strašně dlouho klíčí a dlouho trvá, než se zazelená. Takže když už za tři týdny vyleze, jdou přes ní koně a je po ní. Teď jsme přešli na jílek, který vyleze za týden. Prostě chceme Irskou lavici na Velkou pardubickou zelenou…
A to je pro toho koně důležité, že je to zelené? Nebo spíš jde o tu měkkost?
Jde o povrch, o měkkost. Musíme ale Irskou lavici třeba týden nechat být, nekropit ji, protože by nám to koně odnesli, jak to to nakupené… potřebujeme, aby tam byl drn a koně to udrželo.
Dá se vybrat nějaká překážka, které je potřeba věnovat více péče než jiným?
Dá se říct, že je to právě Irská lavice, která dostává zabrat nejvíc. Navíc někteří trenéři ji tady chtějí trénovat, a nechceme být takoví, že se Irská nesmí mimo dostihy chodit. Tam jim to vždycky vyplotíme na levé straně, kde ty koně chodí v dostizích nejmíň.
foto: Dostihový spolek Pardubice
Čím to je, že když jdou koně Irskou lavici z druhé strany než třeba při Velké pardubické (zleva), mívají s tím občas problémy?
Je to tam strmější. Z toho malého náměstí za Taxisem je úroveň dráhy o trochu výš než od lesa, takže když jdou z druhé strany, zdá se jim to větší. Navíc jdou jakoby proti nebi, za Irskou nic nevidí. Ale když jdou od Taxisu, vidí les a vysoké topoly – prostě tam něco je. Z druhé strany nevidí a nemají takovou důvěru. Potřebují nějakého tahouna, který se nebojí a na tu druhou stranu je přetáhne.
Před každým dostihovým mítinkem měříte pružnost dráhy. Jak se to dělá?
Je na to přístroj nazývaný pendometr. Je na něm kilogram vážící závaží, které dopadá z výšky jednoho metru na dráhu. Průřez tyčky, která se má zabořit, je centimetr čtverečný. Jsou mezinárodní pravidla, podle kterých se dráha měří – tvrdá, pružná, měkká. Pružná dráha je cca od 3 do 4 centimetrů zaboření, nad 4 centimetry už je měkká.
A pružná, tedy ta prostřední, je pro koně asi nejideálnější?
Někteří koně mají rádi tvrdší, jiní měkčí dráhu. Udržujeme to na těch 3,5. Ono taky když nám Pánbůh nepomůže, tak se to na víc změkčit nepodaří. Je to velká plocha na zavlažování. Je ale fakt, že ta tráva po vybudování závlahového systému je mnohem hustší, je pevnější, únosnější. Koně, i když to třeba je místy pevnější, jdou v trávě, která ty nárazy tlumí. Mám komisí určených jednadvacet míst na dráze, která musím změřit. Dělají se tři údery, měří se, jak hluboko se pendometr zaboří – pak se to přepočítává podle tabulek. Proto dráhu i propichujeme vetidrainem, aby se voda dostala hluboko ke kořenovému systému a ta dráha pružila víc do hloubky. Když se půjdete podívat na dráhu po dostihu, je to oranice. Proto hned po posledním dostihu uklidíme skoky a hned začneme tu hlavní dráhu upravovat, aby se to vrátilo zpátky. V pondělí se hned seká a už jde parta lidí, každou díru zasypají směsí písku, kompostu a travního semene. Zatáhne se to, pokropíme a za týden se tráva zazelená a do třech neděl máme 10 centimetrů. Sekáme každý týden. Na začátku vegetačního období, v květnu nebo v červnu, sekáme třeba i dvakrát týdně. Sekačka má sice výkon 4 hektary za hodinu, ale obsluha sekačky v ní přesto stráví několik dnů.
foto: Dostihový spolek Pardubice
Máte spočítáno, kolik kilometrů sekačka najezdí, než celou plochu poseká?
Spočítáno to nemáme, ale má tři a půl metrů záběr a seká asi pětadvacet hektarů… tak si to spočítejte (směje se).
Dráhu si přebírá dostihová komise?
Na začátku sezony přijde celá překážková komise České asociace steeplechase, která patří do Rady Jockey Clubu. Překážková komise uznává dráhu na ten daný rok. Každý dostihový den řídí komise a její jednotliví členové si dráhu prohlédnou, kde to jak vypadá. Sepíšou zprávu, a pokud je něco třeba napravit, příště si zkontrolují, jestli jsme to udělali.
Která z překážek dělá koním největší problém?
Těžko říct. Taxis je samozřejmě mohutný skok… Ale záleží na různých koních – některým koním dělají problémy příkopy, jiným vodní příkopy, Irská lavice…
foto: Dostihový spolek Pardubice
Pojďme z dráhy do stájí, protože i tam je určitá péče potřeba…
Samozřejmě se jim taky věnujeme. Po každé akci se musí vyčistit, tzv. vymístovat. Dají se nové piliny, protože trenéři nechtějí, aby koně před dostihem ještě žrali. Ale když někdo chce, tak se jim seno samozřejmě dá. Je tu asi 170 boxů, na dostihový den přijíždí tak mezi 100 – 120 koňmi, takže nějaké rezervy máme. Venkovní stáje jsou postavené někdy v roce 1996 – 97, vnitřní jsou dokonce z roku 1976, takže nejsou už úplně ideální. Příští rok chceme alespoň část boxů zrekonstruovat. Máme tu jeden vzorový box, který jsme upravili vlastními silami už v roce 2012, stál přes dvacet tisíc.
Děkuji za rozhovor.
Text: Kateřina Nohavová
Foto: Dostihový spolek
Vytvořeno ve spolupráci:
Dostihový spolek Pardubice www.pardubice-racecourse.cz
Produkce: Michaela Lejsková a Kateřina Nohavová
Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz
Farmakovigilančního manažera pacienti v lékařské ordinaci či zdravotnickém zařízení běžně nepotkávají a o jeho práci mnoho nevědí. MUDr. Michael Syka pracuje v biotechnologické firmě Bioinova, která sídlí v sousedství Ústavu experimentální medicíny na půdě Akademie věd. Jeho úkolem je dohlížet (= vigilance) na bezpečnost léčivého přípravku (= farmaka) po podání pacientovi a zároveň posuzovat míru rizika ve vztahu k dosahované účinnosti a případné závažné nežádoucí účinky nahlašovat do databáze Evropské lékové agentury a Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv. Navíc začal pracovat i na pozici koordinátora klinických projektů firmy.
foto Robert Vano
Vaši rodiče jsou lékaři. Uvažoval jste někdy o nějakém jiném povolání?
Oni jsou vlastně spíš úspěšní neurovědci, kteří svému povolání věnovali a stále věnují většinu svého času. Já jsem naopak od začátku věděl, že bych chtěl mít práci a soukromý život v rovnováze. Vědu jsem dělat nechtěl. Vedle medicíny jsem uvažoval i o architektuře – mám poměrně dobrou prostorovou představivost a odmala jsem rád kreslil, to jsem zdědil po dědečkovi z tátovy strany. Rodiče si přáli, abych vystudoval vysokou školu, vzdělání pokládali za důležité, ale do výběru povolání mi nemluvili.
Co nakonec rozhodlo?
Asi knížka od Alberta Schweitzera, který založil jednu z prvních nemocnic v Africe a sám v ní léčil těžce nemocné pacienty. Jako mladík plný ideálů jsem chtěl dokázat něco obdobného. Na medicíně jsem však pochopil, že se svět za bezmála století výrazně změnil a pomoc nemocným v Africe má již zřetelně odlišnou podobu. Touha něco budovat či vytvářet, a tím pomáhat pacientům, však ve mně zůstala.
Jakému oboru jste se chtěl po studiu věnovat? Kam vás život „zavál“?
Vždy mě fascinovala složitost lidského mozku. Vzhledem k výrazným pokrokům v léčbě onemocnění mozku mě uchvátila neuroradiologie, pro kterou jsem se nakonec i rozhodl. V rámci doktorandského studia v neurovědách jsem se začal věnovat problematice magnetické rezonance u pacientů s Huntingtonovou chorobou, což je fatální dědičné onemocnění mozku. A kam mě život zavál? Nejprve na radiologické oddělení Nemocnice Na Homolce, poté jsem několik let pracoval jako lékař neuroradiolog na prestižních německých univerzitách v Tübingenu a Jeně.
Jak jste se dostal ke své současné práci?
Trochu náhodou. Bioinovu opouštěl lékař, který zde pracoval jako farmakovigilanční manažer, a proto hledali náhradu. Ve stejné době jsem se vrátil z Německa a přemýšlel jsem, kam se ve své práci posunout. Přijal jsem místo v Bioinově, nejprve na částečný úvazek (jeden den v týdnu), postupně mě ale práce zcela pohltila. Ve spolupráci s lékaři řeším, zda případná nežádoucí příhoda u pacienta nastala v závislosti na podaném buněčném přípravku. Farmakovigilance buněčných přípravků je do určité míry jiná než u většiny farmaceutických firem, které hodnotí syntetické přípravky. My pracujeme se živými buňkami kostní dřeně, které jsou odebrány, rozmnoženy a vráceny zpět stejnému pacientovi. A to vyvolává celou řadu nestandardních situací.
foto Robert Vano
Jste tedy spíše manažer, lékař nebo vědec?
Nyní převážně „manažer“. Zpočátku jsem byl víc lékař, méně manažer, postupně se to však obrátilo. A vědě se věnuji také – v rámci dokončování doktorandského studia v neurovědách. Bohužel převážně ve svém volném čase, takže to jde pomaleji, než bych si přál.
Firma Bioinova, kde pracujete, má velmi specifický program – čím se zabývá?
Zabývá se vývojem a výrobou léčivých přípravků na bázi kmenových buněk především z kostní dřeně pacientů a jejich zkoušením v klinických studiích.
Jaké diagnózy mají pacienti, pro něž vyvíjíte léky?
Nynější i připravované klinické studie s našimi léčivými přípravky jsou zaměřeny na neurologická onemocnění (amyotrofickou laterální sklerózu – ALS, míšní poranění, podporu fixace degenerované bederní páteře) a ortopedická onemocnění (poranění šlachy v rameni, podporu uchycení náhrady kyčelního kloubu, artrózu kolene).
Myslíte, že jsou kmenové buňky budoucností medicíny?
Moc bych si přál dostat léčbu kmenovými buňkami do klinické praxe, ale zejména vzhledem k mé dlouholeté praxi v klinické medicíně jsem opatrnější v interpretaci průběžných výsledků z klinických studií. Přestože některé již dosažené výsledky naznačují účinnost buněčné terapie, jsme stále na začátku. Pozitivní budoucnost námi vyvíjené terapie si zatím netroufám hodnotit, rád bych však věřil, že u alespoň některého onemocnění uspějeme. Například u maligních hematologických onemocnění, tedy leukémie, se buněčná terapie úspěšně používá již několik desetiletí, jedná se o tzv. transplantaci kostní dřeně.
Stal jste se už svědkem nějakého medicínského zázraku?
V oboru regenerativní medicíny zatím ne. „Zázrakem“ pro mě bude, až pacient s poraněnou míchou začne chodit, nebo až se podaří trvale vyléčit nebo alespoň zastavit další zhoršování neurodegenerativních onemocnění. V této chvíli se u ALS pokoušíme prokázat bezpečnost buněčné terapie a případný efekt na průběh nemoci. Velké množství dat z probíhající klinické studie detailně vyhodnocujeme. Dle dostupných údajů od zkoušejících lékařů v klinické studii a některých pacientů i jejich lékařů vně klinické studie lze usuzovat na krátkodobý efekt léčby zejména ve smyslu stabilizace onemocnění.
Co bude teď následovat?
Z dokončované klinické studie s ALS pacienty lze předběžně usuzovat, že námi aplikované kmenové buňky do páteřního kanálu nepředstavují pro pacienty výraznější bezpečnostní riziko. I proto chceme požádat o schválení nové klinické studie s inovovaným buněčným přípravkem, v nichž bychom chtěli jít dál cestou zvyšování dávek a jejich opakovanou aplikací, což by mohlo přinést výraznější léčebný efekt a průběh nemocí pozitivně ovlivnit.
Jsou pro vás pacienti, kterým pomáháte, anonymní, nebo se o jednotlivé případy zajímáte?
V klinických studiích stojím na straně zadavatele a s pacienty nepřijdu do kontaktu, dokonce nesmím znát ani jejich jména. Setkávám se však s celou řadou ALS pacientů, kteří nemohou být do klinické studie zařazeni pro nesplnění zařazovacích kritérií. Pohnuté životní příběhy a bezvýchodná situace těchto pacientů i jejich rodin, kteří se na nás sami obracejí, nás vedou ke snaze pro ně léčivý přípravek vyrobit a poskytnout k léčbě jejich lékaři, který většinou konzultuje tuto možnost i s vlastní etickou komisí. Možnost aplikovat neregistrovaný léčivý přípravek moderní terapie na zodpovědnost aplikujícího lékaře je přímo ukotvena v zákoně. Vzhledem k informacím od některých pacientů i jejich lékařů, by dle mého názoru bylo neetické alespoň některým, pro léčbu vhodným pacientům, v jejich boji se zákeřnou nemocí nepomoci a zkoumaný léčivý přípravek z jejich vlastních buněk pro ně nevyrobit. Tito pacienti i jejich lékaři jsou plně informováni o možném očekávatelném efektu, který však nelze garantovat. Publikovaných výsledků dlouholetých klinických studií se však nedožijí, oni potřebují léčbu co nejdříve. S těmito pacienty i jejich lékaři jsme samozřejmě v kontaktu (i z pohledu farmakovigilance) a o zdravotní stav pacientů se zajímáme.
Vy jste takovým „hlídačem“ bezpečnosti léčivého přípravku pro pacienta – kolikrát už jste musel vystavit stop?
Jako osoba odpovědná za farmakovigilanci jsem zatím nezaznamenal žádný závažný nežádoucí účinek, který by mohl vést k zastavení klinické studie. Párkrát se už ale stalo, že moje spolupracovnice, odpovědná za dodržování správné výrobní praxe, léčivý přípravek nepropustila. Propouštěcí kritéria jsou velmi přísně nastavena, pacientovi je tak vždy podáván jen přípravek v nejvyšší možné kvalitě.
Laboratorní práce s kmenovými buňkami musí probíhat v naprosto čistém prostředí. Jak to zajišťujete a jak je to obtížné?
Musíme dodržovat náročné postupy dané správnou výrobní praxí v prostorech vysoké třídy čistoty, které jsou schváleny a kontrolovány Státním ústavem pro kontrolu léčiv. Unikátní přístroje na výměnu vzduchu zajišťují minimální možnou kontaminaci vzduchu, která je 24 hodin denně detailně monitorována. Je to finančně a personálně velmi nákladné.
S jakými zeměmi či výzkumnými pracovišti spolupracujete?
Výzkumem kmenových buněk pro léčbu neurodegenerativních onemocnění se zabývá několik prestižních mezinárodních vědeckých pracovišť ve spolupráci s biotechnologickými firmami. S některými těmito pracovišti spolupracujeme formou vytváření konsorcií, jejichž smyslem je dosažení excelence při čerpání evropských grantů. Každý člen týmu se potom věnuje na špičkové úrovni některé oblasti v rámci celkového projektu. Spolupracujeme např. s Univerzitou v Cambridge, Norskou univerzitou v Trondheimu, s vědeckými ústavy v Turínu, Lipsku a dalšími.
foto Robert Vano
Jak u vás probíhá cesta od výzkumných projektů až k uvedení léku do praxe?
Naše léčebné přípravky v běžné klinické praxi zatím nejsou, jsou ve stadiu testování formou klinických studií. Pokud budou výsledky klinických studií pozitivní, a pokud se najde investor, který do firmy vloží finanční prostředky, odhaduji, že v průběhu pěti až deseti let by mohly být dostupné všem pacientům. Na této cestě spolupracujeme s několika předními českými klinicko-výzkumnými pracovišti, např. s Institutem klinické a experimentální medicíny, s Fakultní nemocnicí v Hradci Králové, Fakultní nemocnicí v Motole a Masarykovou nemocnicí v Ústí nad Labem.
Účastníte se vy sám stáží, výzkumů či kongresů v zahraničí, přebíráte zkušenosti v mezinárodním měřítku?
Několik let jsem se školil a pracoval jako lékař neuroradiolog na prestižních německých univerzitách. Také jsem absolvoval farmakovigilanční školení u Evropské lékové agentury v Londýně. Účast na zahraničních kongresech je, bohužel, vzhledem k mému pracovnímu vytížení omezená. Nedávno jsem se však vrátil z Londýna, kde jsme s kolegou dojednávali vytvoření konsorcia pro udělení prestižního evropského grantu.
Co je pro vás na vaší práci nejobtížnější?
Samozřejmě je to velká míra odpovědnosti, ale s tou jsem se díky své lékařské praxi naučil vyrovnávat. V současné době je pro mě nejobtížnější zvládat velký objem odborné i administrativní práce, tak aby došlo k naplnění strategických projektů firmy. V biotechnologiích je velmi důležitá dynamika, abychom neustrnuli, a tady mohou vznikat třecí plochy mezi různými názory či vizemi. Mnohdy je to i o umění komunikace s kolegy a o schopnosti respektovat jejich názor, tomu se popravdě stále učím. Moje touha budovat či vytvářet něco smysluplného je mnohdy až příliš intenzivní, do všeho jdu poctivě a naplno, mám to v sobě. Musím se pak následně vyrovnávat i s určitou mírou frustrace. V poslední době mě ale velmi mrzí jednostranné moralizující odsuzování naší snahy pomoci těžce nemocným pacientům, jak ze strany části odborné veřejnosti, tak i ze strany některých neprofesionálních investigativních novinářů, kteří vytvářejí hrubý nátlak jak na nás, tak dokonce i na těžce nemocné pacienty.
Na co jste pyšný, co považujete za svůj úspěch?
Těžko na takovou otázku s pokorou odpovídat. Mám radost, že jsem se zorientoval ve složité problematice biotechnologické firmy, jednoduché nebylo ani zvládnout samostatně pracovat jako neuroradiolog v cizině, kde jsem si musel svou pozici vybojovat. Byl jsem rád, že jsem to dokázal a uspěl na odborné úrovni i se svou němčinou a angličtinou. Raději bych položil otázku takto: Na co by mohl být tým Bioinovy ve spolupráci s Ústavem experimentální medicíny pyšný? Kdyby alespoň jeden z našich léčivých přípravků/postupů uspěl, byl zaregistrován a pomohl těm, kteří to nutně potřebují a s nadějí čekají…
Jste schopen doma na medicínu zapomenout, nebo vás provází i vaším soukromým životem? Jak relaxujete?
Nechat práci za hlavou a zapomenout na pracovní záležitosti je pro mě velmi obtížné, cítím zodpovědnost za celý projekt. Snažím se s tím pracovat a je to doma a nakonec i v práci znát. Relaxuji s rodinou, máme s manželkou dvě úžasné malé holčičky, kterým se snažíme hodně věnovat. Chodíme do přírody, jezdíme na kolech. A v poslední době nás všechny těší procházky s naším štěnětem irského setra.
Děkuji za rozhovor.
Text: Eva Procházková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Vytvořeno ve spolupráci:
Institute of Experimental Medicine AS CR
EU Centre of Excellence www.iem.cas.cz
Backstage: www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-4-2015.html
Korektura textu: Vladana Hallová
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz