Pavel Zuna nastartoval svoji profesní kariéru počátkem 90. let 20. století jako zpravodaj a posléze moderátor České televize. Největší popularity dosáhl jako moderátor Televizních novin na televizní stanici Nova, když několikrát zvítězil v anketě TýTý v kategorii Osobnost televizního zpravodajství. Později působil v televizi Prima rovněž na pozici moderátora a zároveň šéfredaktora večerního zpravodajství. Ve všech televizích vymyslel nové formáty pořadů, které byly divácky úspěšné. V současné době pracuje v soukromém sektoru a chystá všechny epizody pořadů Slavné dny a Slavní neznámí na Stream.cz.
foto: Robert Vano
Co jste vlastně vystudoval? Měl jste předpoklady pro žurnalistickou profesi?
Já jsem na to nikdy nepomyslel. Mezi lety 1985–89 jsem studoval vysokou ekonomickou. V tu dobu, kdy jsem začínal studovat, člověka ani nenapadlo, že se to tady někdy otočí. Kdyby se to neotočilo, tak žurnalistika je ještě blbější profese než ekonomie. Takže já jsem o žurnalistice začal uvažovat až po revoluci, kdy jsem nastoupil do práce, která mě nebavila, v nějaké obchodní korporaci zahraničního obchodu. Pak přišel v roce 1991 konkurz do Československé televize, kam jsem šel spíše ze zvědavosti.
A to byla pozice moderátora nebo redaktora?
Byla to pozice redaktora. První smlouvu mám ještě schovanou a jednalo se o pozici redakčního eléva, takže jsem začal úplně od píky.
Tam jste začal i moderovat?
Tam to šlo potom rychle. Na obrazovku se postupně dostávali mladí lidé, protože ti staří už nebyli důvěryhodní. I když jste byla mladé ucho, tak jste v té době, v tom revolučním duchu, byla pořád důvěryhodnější než ti staří, kteří v televizi seděli 20 let a 20 let lidem říkali, jak Ústřední výbor Komunistické strany Sovětské svazu přijal usnesení. Takže jakýkoliv mladý člověk byl akceptovatelnější, byť to profesně neuměl a nebyl pro tuhle práci zralý.
Jak vzpomínáte na éru v České televizi? Jak dlouho jste tam vůbec pracoval?
Zavírali jsme Československou televizi, pamatuji si poslední vysílání federálních zpráv. Potom jsem byl v České televizi myslím do roku 1997, 1998, nějak tak.
Když jsme u toho – jak se zavírá Československá televize?
Bylo to smutné. Přecházelo to pod Českou televizi, takže vlastně nikdo nikoho nevyhazoval. Konkrétně ale byla situace taková, že tradičně to první mužstvo, ten lepší tým, dělal federální zprávy a pak byl druhý program, už tehdy ČTV (Česká televize), který šli dělat spíše mladší lidé. Pořád však ta federální televize byla první liga, už jenom svou sledovaností. Jednalo se o dobu, kdy to byly jediné federální zprávy, takže odhaduji, že se na ně dívalo každý večer 6 až 7 milionů lidí. A my jsme najednou byli zařazení pod Českou televizi a nebyli jsme až tak úplně chtění lidé, které by ochotně začleňovali do nějaké již existující struktury. Teď se to může zdát legrační, ale já jsem na Silvestra 1992, kdy byl poslední den federace, byl v depresi a byl jsem z toho špatný.
foto: Robert Vano
Konkrétně kvůli televizi, nebo kvůli tomu, že jsme se rozdělili?
Kvůli televizi taky, ale i z té samotné skutečnosti, že jsme se rozdělili. Byla to země, ve které jsem 22 let žil a kterou jsem považoval za svoji zemi celou. Na Slovensku jsem měl spoustu kamarádů, jezdili jsme hodně do Bratislavy pomáhat s federálními zprávami, protože tam se to trhlo ještě víc a tam to skoro nikdo dělat nechtěl. Takže já jsem s „Jéňou“ Kordou, Zuzkou Bubílkovou apod. často dělal zpravodajství z Bratislavy a najednou to bylo zahraničí. Ono se to těžko vysvětluje.
V roce 1994 vznikla Nova a vy jste ještě tři roky pracoval v České televizi…
Ano, pak jsem byl rok u společnosti Philip Morris. Poté jsem se podruhé oženil a měla se nám narodit dvojčata. Bydleli jsme v nájmu a neměli vlastně nic. Přišla tehdy firma a nabídla mi to, z čeho tu rodinu uživím a ještě třeba něco naspořím, abychom si mohli jednou pořídit vlastní byt, což byla tehdy meta, ke které jsme vzhlíželi. V tu dobu jsem nešel úplně rád z televize, byla to skvělá práce, bavilo mě to, ale byla to taková oběť rodině. Vydržel jsem tam rok a pak to za mě vyřešil doktor Železný, který nás s Mirkou oslovil do Novy. Samozřejmě to nebylo za takové peníze, které jsem měl u společnosti Philip Morris, ale jednalo se o lepší peníze než v České televizi a bohatě to stačilo na to, aby nás to uživilo a ještě jsem mohl dělat práci, která mě baví.
Ve své podstatě se dá říci, že Nova „vás udělala“, protože díky Nově, co já si pamatuji, jste se stal hvězdou a známou osobností, je to tak?
Tak ono se o tom třeba nikde moc nemluví, ale já jsem už v České televizi dělal částečně vedoucí práce. Vedl jsem např. ekonomickou rubriku, ve které tehdy byly Jana Bobošíková a Bára Tachecí, takže se jednalo o elitní rubriku.
Ještě se vrátím k České televizi, s kým jste tam vlastně tehdy pracoval?
V ekonomické rubrice byli v roce 1996 opravdu dobří novináři. Bylo nás jenom asi pět, ale stálo to za to. Kromě Báry Tachecí nebo Jany Bobošíkové třeba ještě Jiří Velebný nebo Standa Brunclík.
Když trochu odbočím, jak jste se díval na tehdejší revoluci v ČT?
Pokud myslíte stávku v ČT někdy v roce 2000, viděl jsem to úplně jinak než moji kolegové, kteří tam dál pracovali. Tehdy byl legálně zvolený nový ředitel a oni, ještě dřív než vůbec něco začal řídit, začali stávkovat a tu televizi de facto okupovat. K tomu všechny ty řeči, že jim jde o politickou nezávislost … a pak tam pustí jiné politiky se spacáky… Já měl vždycky názor, že ta televize patří všem občanům téhle země, kteří platí poplatky, a teď jsem najednou získal pocit, že si ji přivlastnili pouze zaměstnanci… Ale už je to pryč a vím, že s těmi, kdo tehdy bojovali za „tu svou“ ČT, se na tom nikdy neshodnu. Koneckonců, s některými z nich mi to na dlouhou dobu poškodilo do té doby hezké vztahy.
foto: Robert Vano
A teď zpět k Nově. Čím si myslíte, že to bylo, že tak rychle vystřelila nahoru?
Protože tady nic takového nebylo a protože pan Železný byl chytrý chlap, který odhodil veškeré pokrytectví. Řekl si, že buď bude pokrytecký, nebo bude dělat dobrý byznys. Dal těm lidem přesně to, co tady nikdy neměli. Dneska už se to nedá zopakovat, protože tehdy, když jste lidem dali i blbý americký film, tak to bylo v roce 1994 prostě něco jiného, nového. Nebo zpravodajství. Bylo sice bulvární, ale když to srovnáte s tím, co je dneska, tak oni vlastně bulvární téměř nebyli. Měli jiný přístup, srozumitelnější, a dali najevo, že si nechtějí hrát na intelektuály a že chtějí oslovovat ty nejnormálnější lidi, kterých byla většina.
Jak jste se vlastně stal šéfredaktorem zpravodajství?
Ten rozhodující okamžik přišel ve chvíli, kdy se Nova rozdělila. Většina lidí a redakce zpravodajství zůstala v servisní organizaci ČNTS, protože se zdálo nemyslitelné, že by tenhle gigant vlastněný americkými majiteli a vedený v té době panem Vávrou, přestal vysílat. Jenže vysílací licenci měl pan Železný a s hrstkou lidí, která s ním tehdy byla ochotná zůstat, postavil během neuvěřitelně krátké doby zázemí nové televize.
Jak to vůbec dopadlo s těmi, co zůstali s panem Vávrou?
Nijak, měli televizi, která nevysílala. A jak dlouho udržíte televizi, která nevysílá?
Z jakého důvodu se vaši kolegové přiklonili spíše k panu Vávrovi a ne k panu Železnému?
Pan Vávra byl šéf zpravodajství, takže k němu měla zpravodajská redakce určitě blízko. Byla tady televize za miliardu korun, která měla studia, veškerou výbavu, lidi. A na druhé straně byl Vladimír Železný, který věřil, že bude vysílat na základě jednoho nějakého papíru odněkud z garáže – to bylo pro většinu lidí nepředstavitelné. Ale přesto se to stalo.
A Vladimír Železný vysílal z garáže?
Z Barrandova, de facto opravdu z jedné garáže. Nevím, jestli to použijete nebo ne, ale povím vám o nejlepším veřejném proslovu, který jsem kdy slyšel. Byl to proslov Vladimíra Železného, když asi 30 nebo 40 klíčových lidí, kteří rozjížděli novou televizi a kterým se to vlastně povedlo, pozval někam Na můstek do restaurace. Tam nám řekl: „Podívejte, támhle vidíte Vladislavovu ulici a v ní budovu televize, kde je plno lidí, měla obrovské zisky, stojí to miliardu korun a ta televize nevysílá. My jsme teď rozjeli novou televizi za 300 milionů korun a vysíláme prakticky stejně úspěšně. A vy se mě teď určitě zeptáte, kde je těch 700 milionů toho rozdílu. A já vám to řeknu: Těch 700 milionů stojí tady na té terase. Děkuji vám a mějte hezký večer.“
Stál jste tedy na správné straně a pan Železný vám nabídl místo šéfredaktora zpravodajství?
Ano. A dodnes si myslím, že to mělo být jen dočasné řešení na ten rozjezd. Jenže ono se to rozjelo tak, že to bylo úplně nepochopitelné. Z té garáže to během tří týdnů mělo stejná čísla, jako měla předtím ta obrovská televize tam dole. Takže si myslím, že pak už bylo dost těžké mě odvolávat, protože já jsem vlastně jeho představy nejen plnil, ale ještě bohatě překročil.
Vážně? Ale měl jste přece zkušenosti i z České televize?
Ale o tom nikdo moc nevěděl a byla to malá rubrika. Pozice šéfredaktora nejsledovanějšího média v zemi je hodně exponovaná a nedá se to s tím srovnávat.
foto: Robert Vano
Ale vezměte si, že jste měl talent, zkušenosti, tah na branku a navíc i mužský šarm, vyhrával jste ceny TýTý. To bylo hned několik předpokladů, abyste byl dobrý vedoucí zpravodajství…
Nevím. Třeba ty ceny jsem vyhrál až v Nově… Ale jak říkám, myslím, že všechny překvapilo a zaskočilo, jak to šlo rychle. Myslím si, že původně jsem měl být jen člověk z praxe, který to rozjede, dá dohromady pár lidí. První představa vůbec nebyla udělat dobré zprávy, ale jenom je odvysílat, abychom dodrželi to, co nám ukládá licence. Všem bylo úplně jedno, jak to vypadá. Jenže lidi se na to velmi rychle začali dívat a nebyl to zas tak strašný „sešup“ dolů, jak se dalo čekat vzhledem k tomu, s jakými možnostmi jsme to dělali. Dalo se na to dívat a časem jsme možná byli v některých aspektech i lepší, protože já jsem se zásadně snažil to odbulvarizovat. Ale prostě si myslím, že to nemělo být trvalé řešení – já na pozici šéfredaktora.
Bylo to pro vás takové zlomové období, že ano?
Bylo, asi jsem překvapil.
A ti Vávrovci co zůstali? Setkal jste se potom s nějakými jejich reakcemi?
Tak oni tam pak přišli, když to CME znovu koupila. Do dneška mají pocit, že Železný tu televizi ukradl. Já ten pocit nemám.
Jak dlouho jste zůstal na Nově?
Do roku 2005, takže sedm let. Pak se to prodalo, koupila to znovu CME a přišli lidé, kteří nás, lidi Vladimíra Železného, buď vysloveně neměli rádi anebo řekli, ať předvedeme, co umíme. Po sedmi letech, kdy jsem to zpravodajství dělal velmi úspěšně a televize měla čísla, o kterých se už nikomu nebude snít (dívalo se na ni kolem tří milionů lidí, v době stávky v České televizi i 4,5 milionu) a z těch 365 dnů v roce to byl 360krát nejúspěšnější pořad na všech televizích, jsem opravdu neměl chuť někomu dokazovat od nuly, že něco umím. Nota bene, v tu dobu jsem měl za sebou i Superstar, kterou jsem dělal jako šéf projektu u dvou prvních řad. Měl jsem za sebou Výměnu manželek, Víkend a „x“ pořadů, které jsem tam rozjel, a byly úspěšné. Když pak přijde rumunský ředitel (pan Sarbu) a říká, ať se snažím a že se teda rozhodnou, tak na to nemáte náladu.
To byl ten pán v šusťákovce, nepletu-li se. A máte pravdu, člověk musí mít nějakou hrdost a umět říci ne…
Já jsem si zvykl, že jsem za zprávy zodpovídal, takže ať tam bylo cokoliv za těch sedm let, tak já se k tomu hlásím – i k chybám a k věcem, které se nepovedly, protože jsem měl možnost to ovlivňovat. Když pak přišli lidé, kteří byli nepřátelsky naladění a měli daleko větší potřebu tu televizi využívat vlivově a politicky, tak pro mě byl největší problém, že bych tam měl sedět, nebýt zodpovědný za obsah a jen číst, co mi kdo napsal. Jenom „mluvící hlavu“ jsem dělat nechtěl.
foto: Robert Vano
Kam vedly vaše další kroky, na Primu?
Ano, ale mezitím jsem dělal ještě v Rusku. Rok jsem pracoval pro Jiřího Šmejce, který byl partnerem Železného v televizi, než přišla jako rozhodující akcionář společnost PPF. Jiří Šmejc s Petrem Kellnerem pak televizi prodali zpátky Američanům a při tom si padli do noty, spojili své majetky a pan Šmejc se stal pětiprocentním akcionářem PPF. Zodpovídal tehdy za Home Credit v Rusku, takže já jsem rok dělal v Home Creditu v Rusku, což mi převážně z osobních důvodů nevyhovovalo. Poté přišla nabídka z Primy, tak jsem dělal nějakou dobu na Primě, nejdřív pořad Ber nebo Neber, pak i zpravodajství. Po Primě mi nabídl pan Šmejc místo ve své nové společnosti a teď se tedy starám o vztahy s veřejností a marketing v Rusku.
Když se na to podíváte zpětně, tak jak nyní hodnotíte moderátory v Česku z pozice někoho, kdo prošel všemi třemi nejsledovanějšími televizemi?
Nechci a ani nebudu kritizovat přímo moderátory. Je to těžké a nejde si to teoreticky nacvičit, protože ta atmosféra živého vysílání je zcela jiná. Ale moc nechápu rozhodování televizí o tom, jakými lidmi se tyto pozice obsazují. Televize, s výjimkou částečně České televize, zcela rezignovaly na to, mít tam moderující novináře, tzn. mít tam odborníky na zpravodajství, a nahradili je vesměs hezkými lidmi. Někde to pak prezentovali, že se vymezuji vůči Romanu Šebrlemu, kterého si vážím, je to můj kamarád a hrajeme spolu fotbal, takže to tak není. Ani proti modelkám se nevymezuji. Problém nastává tehdy, když jako divák začnete mít pocit, že o těch zprávách víte více než ten, kdo vám je přináší. A lidem, kteří jsou veřejně dobře známí, avšak díky kariérám, které se zpravodajstvím nemají vůbec nic společného, to tak nějak věříte obtížně. A nezapomínejte, že jde o lidi, kteří vám často přinášejí informace o světě plném utrpení, bídy, zoufalství a problémů. Podívejte, třeba o sobě si myslím, že já jsem nikdy žádný velký moderátor nebyl. Myslím, že v ostatních oborech televizní činnosti – jako redaktor, editor a koneckonců i šéf – jsem byl mnohem lepší. Ale prostě se mi dalo věřit, že se tím zpravodajstvím dlouhodobě zabývám a že o tom mám hlubší znalosti než většina diváků.
Jednou větou – v čem byl váš moderátorský úspěch?
Přesně v tomhle. A možná trochu i v tom, že časem jsem byl díky své pozici a zkušenostem o něco spontánnější než většina kolegů.
Sledujete zprávy?
Ne, většinou na to nemám čas. Díval jsem se třeba na 21, když ji ještě moderovali Martin Veselovský a Daniela Drtinová. Těch jsem si obou profesně velmi vážil a kdybych vedl nějakou redakci, chtěl bych je tam mít. Oni však z České televize odešli, takže teď už mě to zdaleka tak neláká. Zpravodajství, které potřebuji, čerpám spíše z internetu. Ale jsem rád, že ještě pořád v televizi přežívají moderátoři, kteří jsou podle mě správnými lidmi na svých místech, např. na Primě Terezie Kašparovská, která začala taky úplně od začátku, byla výborná reportérka a poté i parlamentní zpravodajka. V České televizi platí totéž třeba o Marcele Augustové nebo Jakubu Železném.
A co na vaší Nově, tam nikoho nepochválíte?
Já nevím. Lucka je stále krásná, Rey je pořád stejný sympaťák. Ale mně se nelíbí ty zprávy jako takové. Možná proto, že k nim mám přece jenom nejosobnější vztah. Jsem jako rodiče, co těžce nesou, když si jejich děti zvolily cestu, která je na hony vzdálená od jejich představ.
Nyní bychom se mohli více přesunout k profesi jako takové. Jaká je vlastně práce šéfredaktora?
Šéfredaktor je vlastně hlavní manažer redakce, která má dohromady třeba 60 lidí, ať už jsou to redaktoři, lidé z produkce, kameramani apod. Je to poměrně velký organismus. Já nesu odpovědnost za celek, ale za jednotlivé projekty (reportáže) mají odpovědnost redaktoři. Nejtěžší na práci celé redakce je, že se každý den otevře v redakci 8, 10, 12 projektů a ty projekty musí být o půl osmé večer hotové. Každý projekt zahrnuje minimálně 5 lidí – redaktor, střihač, technik, kameraman, často také nějaký editor plus posádka ve studiu, ale to bych nepočítal. Úplně unikátní a současně to nejtěžší i nejhezčí na této práci je ten časový stres. Není absolutně možné čas ztrácet čas a dlouze o něčem diskutovat. Z toho vyplývá i úplně jiný systém komunikace – je daleko živější, přirozenější a neformálnější než ve firmách. To mi ale vždycky vyhovovalo, stejně jako to, že v půl osmé se projekty odvysílají, v osm je konec, shodí se to ze stolu a není potřeba se k tomu nějakým způsobem vracet.
Kdo řeší věci ohledně stížností, např. když někdo tvrdí, že jste ho nějakým způsobem poškodili apod.?
Šéfredaktor. Když si stěžují u něj, tak píše přímo těm lidem. Když si stěžují u vedení televize, tak píše pro vedení nějaký názor, vysvětlení.
Stalo se vám někdy něco takového?
Tak každou chvíli je někdo dotčený. Za tu dobu, co jsem byl na Nově, jsme odvysílali řekněme 35 000 reportáží (15 denně krát 365, to je nějakých 5 000 ročně, krát sedm let). Těch problémových mohlo být maximálně několik desetin procenta. Ale čas od času se prostě chyba stane všude. Tady tím spíš, že zatímco v každé firmě je prvořadá kvalita, která má většinou přednost před termínem, u zpráv to tak není. Tam prostě v těch půl osmé musíte vysílat i za cenu, že to nebude úplně dokonalé. Ve firmě si člověk vždycky vybere udělat věci spíš kvalitně a o něco později, než méně kvalitně a dříve. U zpráv to tak bohužel nefunguje. 
foto: Robert Vano
Jakých vlastnosti jste si cenil u vašich podřízených – redaktorů?
Samozřejmě na prvním místě těch obecně lidských. Že vás nepodvádějí, nelžou vám, jsou loajální. A k tomu přistupovala hlavní profesní podmínka: že musejí mít osobní potřebu nacházet zajímavé informace a sdílet je. Jinak řečeno: že musejí mít rádi zpravodajskou práci jako takovou. Že je ta práce přes všechny nesnáze, které přináší, baví a těší… Všechno se dá naučit, ale tohle musíte mít v sobě.
Jakých vlastností si ceníte obecně u svých přátel?
Nejdůležitější je, aby se na ně člověk mohl spolehnout, když je zle.
Říkal jste také, že jste nyní na pozici PR. Pomáhá vám při této práci znalost prostředí novinařiny?
Samozřejmě. Pomáhá mi, že znám prostředí i konkrétní lidi a že si u těchto lidí nemusím znovu budovat důvěru, protože vědí, že mám rozum, a já zase vím, že oni jsou dobří novináři. Pořád si pamatuji svou novinářskou minulost, takže si myslím, že znám potřeby novinářů a především vím, že jejich první potřeba je, aby se našly věci společného zájmu – zajímavé téma, termín (aby to bylo co nejdřív), zajímaví respondenti atd. Existují tedy společné body a pak jsou také body, na kterých se nedá nikdy úplně shodnout, např. novinář vždycky bude chtít být nezávislý, bude nenávidět představu, že ho někam taháte, tlačíte, nebo nedej bože cenzurujete. To jsou věci, které nepřekoná. Myslím si, že když si to pamatujete z té druhé strany, tak že to může hrozně moc pomoci. Proto jsou také tato místa plná novinářů. Někteří na to bohužel zapomenou, ale já se na to snažím nezapomínat.
Jaký by vlastně měl být úspěšný PR manažer?
Moc se mi nechce říkat „úspěšný“. K úspěchu vede spousta cest. Abyste byl úspěšný a měl výsledky, tak k tomu nutně nemusíte být slušný člověk, dokonce ani nemusíte dělat svou práci dobře. Například když máte ve fotbale dost peněz, abyste složil tým z nejlepších hráčů světa, tak nemusíte být žádný geniální trenér ani manažer a tu ligu prostě budete vyhrávat. Takže k úspěchu bych se nerad takhle obecně vyjadřoval. Řeknu radši, jak si představuju, že by to mělo správně fungovat. Lidé z PR by měli chápat potřeby novinářů a to, o jaký typ informací jim jde. Měli by rozumět tomu, kde se dají najít společné zájmy, a neměli by mít představu, že v okamžiku, kdy zpracovávají nějakou informaci od nich, stanou se jejich podřízenými. To je hodně důležité a myslím, že pak mají lidé k sobě vzájemnou úctu, na které se dá budovat daleko víc, než když vás to jako novinářku donutím napsat tak, jak se mi to zrovna v tu chvíli hodí. Jednorázově se to samozřejmě může povést, ale nezakládá to dobrý, korektní, profesní vztah.
Při této práci děláte i pro internetový kanál Stream…
Na Streamu jsem začínal jako programový ředitel, potom jsem tam zůstal, když to převzal Seznam, jako externista. Snažil jsem se si to zachovat, protože mě to rozvíjí. Jednak mě to udržuje v kontaktu s tvůrčím psaním, které bych jinak už úplně zapomněl, a za druhé mě to samozřejmě nutí sám sebe vzdělávat, protože tam mám pořady založené na informacích.
foto: Robert Vano
Jaké jsou to pořady?
Jeden se jmenuje Slavné dny a je o výročích různých událostí. Kromě toho dělám něco podobného o sportu a teď ještě mám pořad, kde natáčím rozhovory s lidmi, kteří nejsou moc známí, ale jsou špičky v tom, co dělají. Paradoxně, některé věci, které dělám na Streamu, bych postavil hodně vysoko v tom, co jsem kdy dělal – více než některé televizní pořady, které jsem vytvářel apod.
Takže je to vlastně něco, čím se udržujete v žurnalistické kondici?
Ano, udržuji se v mentální kondici, protože ta práce, kterou dělám, je hrozně zajímavá, ale zdaleka není tak tvůrčí, jako když něco vytváříte úplně od začátku. Tam jste spíše v roli toho kritika, kdy dostanete od někoho jiného tvůrčím způsobem zpracované zadání a vy to spíše komentujete a řídíte.
Jak jste na tom se sociálními sítěmi?
Tak já mám Facebook, kde jsem tři čtvrtě roku nebyl. Prostě na to nemám čas.
Takže je to časem? Není to tak, že byste k tomu měl nějaký odpor?
Čas, který bych strávil na sociálních sítích, radši využiju jinak. Zjistil jsem, že nemám potřebu po tolika letech v televizi, dávat statusy typu „dneska jsem uběhl tolik a tolik km“. Těch příspěvků, které mě obohacovaly, bylo hrozně málo. Nejspíš to pro mě generačně už není. Například moje dvaadvacetiletá dcera tím ale žije.
Chtěl byste se ještě někdy naplno vrátit k novinařině?
Díky tomu, co dělám na Streamu, se pořád za novináře, nebo chcete-li publicistu, považuju. Ale jestli se mě ptáte na denní žurnalistiku, především v některém z televizních zpravodajství, tak to si v tuhle chvíli opravdu nedovedu představit…
Děkuji za rozhovor.
Text: Dita Brančíková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Vytvořeno ve spolupráci:
Oblečení, doplňky a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz
Art Hotel Praha www.arthotel.cz
Korektura textu: Vladana Hallová
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz
foto: Robert Vano
