Archiv pro měsíc: Červen 2015

Svou první medaili v moderním pětiboji získal David Svoboda v roce 2005 a už o rok později byl juniorským mistrem světa. Jeho úspěchy pokračovaly, a tak se od roku 2012 může chlubit i zlatou medailí olympijskou. Svou sbírku cenných kovů by rád rozšířil na olympiádě v Riu de Janeiru. Přesto to nejsou jen ocenění, co ho ve sportu motivuje. Velice dobře si uvědomuje, že sport se musí dělat především pro zábavu. A to je také to, co by poradil každému, kdo chce se sportem začít. 

foto: Lenka Hatašová

Co stálo za tím, že jste si jako své sportovní zaměření vybral právě moderní pětiboj?

Od malička jsem měl rád sportování všeho druhu a po šesti letech závodního plavání jsem hledal něco pestřejšího, zajímavějšího a zábavnějšího než relativně monotónní plavání. Vždycky jsem měl rád víceboje a rád jsem sledoval olympijské hry, proto bylo při výběru sportu pro mě jednou z podmínek, aby byl zařazen v programu OH. Jednoho dne jsem se šel podívat na mezinárodní závody v pětiboji, které se konaly v Praze Na Julisce, na stadionu Dukly. Ještě než závod skončil, věděl jsem, že moderní pětiboj je ten sport, který jsem hledal, a v šestnácti letech jsem začal v pražské Dukle pětiboj trénovat.

Jak vzpomínáte na tyto své začátky?

Na začátky mám jen ty nejlepší vzpomínky. Všech pět disciplín mě vždycky strašně moc bavilo, a tak jsem se nikdy nemusel do tréninku nijak nutit. Prostě jsem se na trénink vždycky těšil, byla to v první řadě zábava, a myslím, že právě díky tomu jsem zvládal v tréninku bez zvláštního psychického vypětí velmi značné množství práce. Postupně přicházela zlepšení, úspěch na závodech a kvalitní výkony. Navíc jsem u pětiboje začal mít obrovské štěstí na trenéry.

foto: Lenka Hatašová

Jaký vnímáte zájem mladých lidí o tento sport v současnosti?

Zájem mladých sportovců o moderní pětiboj byl vždycky. Po OH v Londýně ale přece jen přišla taková silnější vlna dětí, jejich rodičů, ale i sportovců v juniorském věku. Vím, že to tak zvenku nevypadá, ale u moderního pětiboje se vystřídá opravdu velké množství lidí, ze kterých pak vzejde řádově deset profesionálů v elitní kategorii. A protože to není masový sport, především kvůli časové náročnosti tréninku, nastává přirozeně velký „odpad“ těch, kteří někdy kolem dvaceti let pochopí, že se zřejmě na světovou úroveň nepropracují. Ti obvykle pokračují jako specialisté v jedné z disciplín, nebo skončí s výkonnostním sportem úplně.

Pro tento sport musíte být velmi všestranný, cítíte se být všestranným i v běžném životě?

Myslím si, že každý vrcholový sportovec musí být všestranný. Dokonce bych řekl, že čím je všestrannější, tím je úspěšnější. Ve sportu se vám hodí zkušenosti a poznatky snad ze všech oborů lidské činnosti.

Jak pohlížíte na jednotlivé disciplíny tohoto sportu?

Pětiboj je úžasný mix pěti naprosto odlišných sportovních odvětví. Vznikl proto, aby co nejdokonaleji otestoval všestrannost sportovců a dík tomu je tak pestrý a zábavný. Každá část pětiboje vás vyzkouší z něčeho jiného. Střelba je hlavně o koncentraci, sebeovládání a jemné motorice, šerm o technice a taktice v boji jeden na jednoho, je to možná víc umění než sport, ale rychlost a schopnost správně reagovat je nutností. Jezdectví je o přizpůsobivosti, o zkušenostech, plavání o síle, odolnosti a také o technice, běh je o vytrvalosti a vůli. Pětiboj na vás takzvaně nenechá nit suchou, a proto musíte poctivě pracovat po všech stránkách. Pětiboj je z tohoto důvodu skvělý nástroj pro rozvoj osobnosti. 

foto: Lenka Hatašová

Jaké možnosti tréninku moderního pětiboje nabízí Česká republika?

Všude na světě je to především o financích. Dnes je v každém větším městě bazén, a pokud je v rozumné vzdálenosti nějaká vhodná jízdárna a koně, je to téměř vyřešeno. Běhat a střílet se dá skoro všude, jen na šerm jsou v tréninku důležití sparingpartneři. Osobně mám „základnu“ v pražské Dukle, na jezdecké tréninky jezdím za svým trenérem do Poděbrad a šermovat jezdím do pražských klubů, případně do zahraničí. Armádní klub Dukla poskytuje naší reprezentaci podmínky na světové úrovni.

V jakém smyslu vás sport obohacuje nejvíce?

Sport je pro mě i pro všechny, kdo ho dělají na nějaké vážnější úrovni, prostředkem pro rozvoj osobnosti po všech stránkách. Ať už jsou tam třeba v mládí přínosy, co se týká nějaké disciplíny a výchovy, tak sport je určitý prostředek, jak mít cestu za sebepoznáním, protože vám to o vás hrozně moc prozradí. Když chcete za něčím jít a narážíte třeba na překážky, tak se člověk musí naučit, jak je překonat. Je to příležitost, aby člověk zjistil, co pro sebe musí udělat. A funguje to ve sportu, ale pak i v čemkoli jiném. Takže sport, kromě krásných i smutných zážitků, je cesta k sebepoznání. Dozvěděl jsem se něco o sobě a zjistil jsem, co je potřeba udělat pro to, abych dosáhl nějakého úspěchu. Nemusí to být zrovna medaile, promítá se to ve všech rovinách života.

Co jste tedy vy sám o sobě zjistil?

Obecně to odhalí silné a slabé stránky, slabé člověk odhaluje a silné podporuje. Já jsem třeba zjistil, že při šermu je několik druhů lidí a dělí se podle toho, jak k tomu přistupují. Já jsem se díky tomu o sobě dozvěděl, že jsem ryzí útočník a moc mě nebaví si se soupeři hrát. A často tomu tak je i mimo ten sport. Mám nějaký cíl a toho se snažím dosáhnout co nejefektivnějším způsobem. Rád šetřím čas. A i když mi trenéři říkali, že se mám soustředit víc na hru a využít nedostatků soupeřů, tak já prostě chci dělat to, co mě baví. A k tomu jsem dospěl teprve nedávno. V první řadě totiž sport dělám pro zábavu. A je to podle mě i základní předpoklad toho, aby byl člověk úspěšný. No a pak se samozřejmě člověk o sobě nejvíc naučí, když je v krizi – sport je hodně o porážkách. Ale málokdo, kdo se ve sportu nepohybuje, tak ví, že i ti nejlepší sportovci jsou zvyklí prohrávat. A jen občas vyhrají. I ti legendární sportovci. Vítězství je vždy méně než toho ostatního.

Takže je jistou motivací poprat se sám se sebou?

No, poprat se ani tak motivací není, to si nemyslím, že je dobře. Já jsem to tedy dělával, občas to dělám i teď, ale považuji to za svou chybu a nedostatek. Protože se se sebou nechci nějak prát. Mám dost problémů vně, natož abych šel nějak sám proti sobě. Ale to, co mě na sportu baví, je, že když člověk vykoná nějaké množství práce, tak má neuvěřitelně dobrý pocit z toho, když to vede k nějakému výsledku. Když se mě třeba někdo zeptá, jestli mi nevadí, že jsem neskončil na předních příčkách, tak já říkám, že na tom pořadí tak úplně nezáleží. Tedy například ve chvíli, kdy jsem pro to udělal všechno a podal nějaké osobní rekordy, na které jsem v tu dobu měl. Nikdy jsem nebyl zklamaný, protože ta radost z osobního rekordu, to je prostě nejvíc. A naopak už se mi stalo, že jsem závody vyhrál a věděl jsem, že jsem třeba udělal hrubé chyby a tam ta radost potom byla nepoměrně menší. To je jasný důkaz toho, co je tam důležité. To, že to není vždycky to cílové pořadí. 

foto: Lenka Hatašová

Udělal byste ve své kariéře něco jinak?

Většinu věcí bych jinak neudělal, možná bych je udělal v jiném období. Na druhou stranu všechno špatné je něčemu dobré a já to teď zpětně vidím. Jednu dobu jsem závodně plaval, neměl jsem nejlepší trenéry, a byl jsem hodně přetrénovaný. Bylo mi nějakých patnáct, takže jsem nebyl ještě dostatečně vyzrálý, abych si to sám uvědomil a nějak se k tomu postavil. Tak to je třeba jedna z věcí. S tím, co vím teď, bych s plaváním skončil už mnohem dřív. Ale zase bych pak třeba nedokázal ocenit tu vysokou kvalitu trenérů, které jsem potkal v pětiboji.

Jakou nejzásadnější radu byste dal tomu, kdo se rozhodne začít s pětibojem?

Každá rada drahá. (smích) Každému sportovci bych řekl, že to, co dělá, musí dělat pro zábavu. Nebo alespoň je výhoda, když to člověka v první řadě baví. Někdo možná tu zábavu nepotřebuje, ale rozhodně není moje představa, že by to tak mělo být. Takže v první řadě by to měla být zábava, i když samozřejmě je to tvrdá práce. No a potom ať se připraví na to, že to nebude jednoduché, protože pětiboj je hodně časově náročný, a když u toho chce člověk studovat, nebo žít normální život, tak to není úplně snadné. Ale každopádně bych doporučit to dělat, protože to stojí za to.

foto: Lenka Hatašová

Jste velmi úspěšný a dá se říci, že vás můžeme považovat i za celebritu. Co to pro vás znamená?

Teď už to není až tolik intenzivní jako bezprostředně poté, co jsem vyhrál olympiádu. Ale to, jak to je teď, mi vyhovuje. Je to tak akorát. Celebrita je zajímavé cizí slovo. (smích) Já s tím nemám úplně problém, ale dost často se celebritou označují i lidé, se kterými mám já pramálo společného a ani s nimi nic společného mít nechci. Když se to vezme v překladu, oslavovaná osoba, to je něco pěkného, v tomto smyslu bych byl rád, když mě tak někdo označí, ale když sečtu to, kdo všechno je v naší společnosti považován za celebritu, tak mi to zas tak nelichotí. 

Jak vnímáte své fanoušky?

Dobře, já mám fanoušky moc rád a každý, kdo mi fandí, mi dělá obrovskou radost. Je ale také důležité uvědomit si, že ta široká skupina fanoušků je poměrně vrtkavá, logicky podle toho, jak se člověku daří a nedaří. S tím nemám problém, ale nejvíce si samozřejmě vážím těch, kteří jsou trvalí a dlouhodobí. V každém případě mi ale fanoušci pomáhají tím, že existují.

Koho ze sportovců obdivujete a uznáváte?

Já jsem vždy vzhlížel ke spoustě vzorů, protože jsem měl možnost dostat se mezi vrcholové sportovce a poznat je. A obecně jsem se mezi sportovci vždycky dobře cítil. Pro mě jsou vzorem lidé, kteří třeba prošli něčím podobným jako já a dobře se s tím vypořádali. Ale vyjmenovávat je, to by bylo opravdu na dlouho.

Jak vnímáte ve spojení se sportem rčení: „V nejlepším se má přestat.“?

Ideálně přestat ve zdraví, ve chvíli, kdy to člověk sám tam cítí, že chce skončit a ne, že musí, ať už kvůli čemukoli. Znamená to i přestat v době, kdy to člověka baví, ale kdy už se nějak svobodně rozhodne. S dobrým pocitem, že je to v ten správný čas. 

foto: Lenka Hatašová

Dokážete při sportu ještě relaxovat?

Samozřejmě že ano, není nad to jít se proběhnout někam do lesa, zajezdit si na koni, v létě v horku skočit do bazénu, nebo si zastřílet. Při šermu je to vždycky zábava, i když je to fyzicky náročné. Musím zvládnout tři až čtyři tréninky denně, a proto si musím udělat každý den čas i na relax. Když mám v plánu třeba těžký plavecký trénink, odpoledne jdu pak ještě na koně nebo střílet a pak už se jdu jen tak na hodinku proběhnout, když už do toho nemusím bušit vší silou…

Moderní pětiboj jistě přináší spoustu adrenalinu. Jaký k němu máte vztah?

Mám adrenalin rád, což se do vrcholového sportu dobře hodí. Na důležitých závodech, když jde třeba o kvalifikaci na OH, o mistrovství světa nebo Evropy, to je často adrenalinová záležitost. Proto je dobré, když to člověk umí zvládnout, ideální, když to vyhledává a umí si to užít.

K vašim zájmům patří i parašutismus. Co vás dovedlo k tomuto koníčku a co vám dává?

Jednoho letního dne jsme se s kamarádem rozhodli, že zkusíme tandemový seskok z letadla. Když jsem s instruktorem přistál na zem, věděl jsem, že to chci ještě. Udělal jsem si AFF výcvik a začal skákat sám. Na letištích jsem se seznámil se spoustou zajímavých lidí, že kterých se stali přátelé, a tak jsem většinou každou volnou neděli trávil někde na letišti. Postupem času mám ale pořád méně a méně prostoru a v současnosti už skoro neskáču. Jděte si to vyzkoušet na vlastní kůži, pak pochopíte, co mi to dává…

foto: Lenka Hatašová

A jakou roli myslíte, že hraje ve vaší kariéře štěstí?

Ke každému úspěchu je potřeba vždycky notná dávka štěstí, bez toho to jde jen těžko.

Co vám dává sport do běžného života?

Sport je nedílnou součástí mého běžného života, což znamená, že ho vlastně utváří.

Podle čeho hodnotíte úspěch a neúspěch?

Říká se, že velikost úspěchu odpovídá míře dosažené radosti. Pokud mám pocit z dobře vykonané práce a navíc si třeba dokážu vylepšit nějaké osobní maximum, vždycky to pro mě znamená úspěch. Naopak neúspěch vnímám v situacích, kdy vím, že jsem mohl udělat pro dobrý výsledek víc. To se mi ale naštěstí nestává. Radost mi ale zkazili už mockrát třeba neregulérní podmínky pro závody, chyby rozhodčích a tak…

Máte už nějaké plány, čemu byste se chtěl věnovat po skončení sportovní kariéry?

Plánů mám několik, ale uchovám si je v tajnosti. Uvidím, jaká bude situace až pověsím profesionální sport na hřebík.

Děkuji za rozhovor.

Text: Petra Kuncová

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Korektura textu: Vladana Hallová

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

foto: Lenka Hatašová

Právem ho nazývají „králem koňáků“ a stejně se jmenuje i kniha, která byla o jeho životě napsána. Jeden z nejobtížnějších dostihů Evropy, Velkou pardubickou, vyhrál v sedle koně celkem 8x, zatím naposledy v roce 2011 ve věku 59 let! Mnohokrát byl vážně zraněn, vždycky se do sedla zase vrátil. Jako jezdec zvítězil ve více než dvou stech padesáti dostizích u nás i v zemích Evropy, velké úspěchy slaví též jako trenér. Je známý svým nezměrným optimismem, pracovitostí, houževnatostí a především láskou ke koním. Josef Váňa se stal legendou českého dostihového sportu. V roce 2009 obdržel od prezidenta republiky medaili Za zásluhy, v témže roce se umístil na 3. místě v anketě Sportovec roku. Spolu se svým manažerem Mgr. Martinem Zoubkem založili Dostihový spolek Josefa Váni, který v letošním červenci v Karlových Varech a v říjnu ve Velké Chuchli uspořádá prestižní vysoce dotované a mediálně sledované dostihy pod názvem Pohár Josefa Váni.

foto: Robert Vano

Pane Váňo, máte nějakou přezdívku?

Jako malý kluk jsem ve své rodné vesnici Slopné hrával s kamarády pravidelně fotbal a přitom jsem si vyzpěvoval písničku „Jovana, Jovana, pojedem za Jana“. Kluci mi začali říkat Jovan. To, že se tak dnes jmenuje i má dostihová stáj, s tím ale nesouvisí – je to zkratka mého jména, Josef Váňa.

Jaké byly vaše první jezdecké pokusy?

Jezdíval jsem na všem možném, jen ne na koni, těch jezdeckých v naší vesnici mnoho nebylo. Vozil jsem se na hřbetě kozy, prasete, krávy… Nejblíže jsem měl ke koze, tu jsme měli doma, v JZD měli výběhy s prasátky, tam jsem přelézal přes plot. No, a protože tenkrát nebyly žádné ohradníky, pásl jsem krávy, a tak jsem to zkoušel i s nimi.

Než jste se stal žokejem, prošel jste několik jiných zaměstnání…

Táta si přál, abych se stal instalatérem. Od dětství jsem s ním chodíval po sousedech a musel mu pomáhat. Ale díky svému vztahu ke zvířatům jsem si „vydupal“ učební obor chovatel koní v Kladrubech, jenže měsíc před koncem mě ze školy vyhodili – kvůli rvačce, do níž jsem se dostal. Tam jsem měl poprvé možnost pořádně si zajezdit na koni, měli jsme k dispozici několik školních. Bez vyučení jsem začal pracovat ve hříbárně a tehdy jsem si na hřbetě koně poprvé vychutnal pocit vítězství – když jsem vyhrál Hubertovu jízdu, která byla odměnou pro zaměstnance.

Od začátku tedy u koní?

Byl to ještě hodně velký oblouk, než jsem se stal žokejem. Musel jsem na vojnu, pokusil jsem se zkrátit si ji přihlášením do Ostravských dolů, odtud jsem šel stavět vysílač na Praděd. Vypadalo to, že budu zedníkem, ale poté, když jsem se oženil a má první paní pracovala na horách v kuchyni, měl jsem se stát číšníkem. Jenže kamarádi potřebovali pomoc na vleku, takže jsem u nich začal dělat strojníka. Postupem času jsem se naučil docela slušně lyžovat, stal jsem se členem Horské služby. Dálkově jsem vystudoval průmyslovku a vedl lyžařské středisko v Jeseníkách. Na horách jsem zůstal dvacet let.

foto: Robert Vano

To byl základ vaší fyzické kondice, kterou vám soupeři dodnes závidějí?

Řekl bych, že ano. Od mládí jsem se věnoval různým sportům, hrál jsem fotbal, tenis, věnoval jsem se judu i karate. Ale sílu jsem získal hlavně na horách. Běhal jsem na lyžích vytrvalostní závody: Jizerskou padesátku, Jizerskou sedmdesátku, byl jsem v závodním družstvu Horské služby, ale hlavně jsem se dvě desítky let pohyboval v nadmořské výšce nad 1 km a to mi fyzičku opravdu vylepšilo.

Který závod považujete za vstup do své žokejské kariéry?

Bylo to vlastně takové štěstí, skoro osud. Když jsem v rámci fyzické přípravy vyjel na cyklistický trénink, potkal jsem jezdce na koních. Vzpomněl jsem si na svou dávnou lásku a byl jsem ztracen. Moc rád jsem přijal pozvání do nedalekého jezdeckého oddílu ve Světlé Hoře a začal jsem uvažovat o tom, že bych jako amatér jezdil dostihové koně. V té době jsem vážil 80 kg a do ideální žokejské postavy jsem měl daleko. Ale začal jsem poctivě hubnout, zanedlouho jsem na „opravdických“ dostizích zvítězil s koněm Kalina a rozhodl se, že budu žokejem. Bylo mi 27 let.

A vaše první setkání s Velkou pardubickou?

Ve Světlé Hoře jsme měli divokého, nezkrotného polokrevníka Paramona. Bylo to velmi těžce zvládnutelné zvíře, nedalo se na něm jezdit. A mně se podařilo ho zkrotit. Trvalo to sice tři roky, ale nakonec se to povedlo. Našli jsme k sobě cestu, uznal mě za svého pána. V roce 1985 jsme spolu poprvé stáli na startu Velké pardubické. Přes pád na Hadím příkopu jsme do cíle dojeli druzí, a to byl obrovský úspěch. Věnoval jsem se v životě mnoha sportům, ale jakmile jsem začal s koňmi, na nic jiného už jsem neměl čas.

V té době jste stále ještě pracoval na horách?

Ano, až do revoluce v roce 1989. Vztahy mezi lidmi na horách se ale začaly měnit, přestalo se mi tam líbit. Měl už jsem tenkrát za sebou mnoho dostihů po republice, byl jsem amatérský a pak i profesionální šampión, rozhodl jsem se odejít pracovat jako profesionální jezdec do Německa. Skončil jsem ve stáji Evropa v Baden-Badenu. Byl jsem tam tři roky a byla to pro mě krásná životní zkušenost. Po návratu jsem zakotvil na Karlovarsku a tady už jsem vlastně na jednom místě dvacet let.

foto: Robert Vano

Od kdy se s koněm začíná pracovat? A jak se pozná, že bude jednou dobrý?

Se zdatnými koni se v dostihovém sportu začíná pracovat, když jim jsou necelé dva roky, jsou to tzv. ročkové. Každý má své metody, ale většinou se nejprve učí chodit na „kolotoči“, my jsme ho ve Světlé Hoře neměli, začínali jsme na lonži. Kůň si postupně zvyká, běhá kolem vás, vše se mu musí zautomatizovat. Postupně se mu dá sedlo, pak si na něj sedá jezdec… Koně se vyvíjejí postupně a jsou mezi nimi velké rozdíly. Je na trenérovi, aby to rozpoznal a koně zbytečně nezatěžoval. Je takovým paradoxem, že hříbata se rodí všechna jako hodná a bezproblémová, a že se z některých stanou „potvory“, které kopou a koušou, to je způsobeno lidmi.

Trénují se klisny nějak jinak?

Je to v podstatě stejné. Jednu dobu se o mně říkalo, že „kobyly neumím“. Teď už se to neříká. Měl jsem totiž možnost trénovat naši nejlepší poválečnou kobylu Ready for Life, která v roce 2005 vyhrála České derby, i Sixteen, dvojnásobnou vítězku Velké pardubické.

Může trenér koně ovlivnit?

Může a hodně, ale s koněm, který nic neumí, neudělá zázrak ani sebelepší trenér, tak to prostě je. Naopak trenér může i velmi perspektivního koně „zničit“, když mu nedopřeje trénink a odpočinek ve správných dávkách. Aby koně zůstali v psychické pohodě, musejí i odpočívat. Přetrénovaní koně málokdy docílí dobrých výkonů. Někdy na tom mají svůj podíl i majitelé, kteří tlačí trenéry k tomu, aby koně podávali co nejrychleji vrcholné výkony. Jenže všechno má svůj čas. Jsem moc rád, že mám kolem sebe lidi, kteří mi důvěřují a do tréninků mi nezasahují.

foto: Robert Vano

Kolik hodin denně jste u koní?

Většinou tak kolem sedmi hodin, čtyři dopoledne, tři odpoledne. Jenže navíc mám na starosti ještě spoustu dalších věcí, jako manažer řeším problémy, které se vždycky najdou – aby bylo dost krmení, dost peněz, mnohdy je to náročnější než práce u koní.

Býváte v práci někdy protivný?

Taky se to stává. Když lidi, kteří pro mě pracují, nedělají svou práci tak, jak si to představuju… Ale já si umím rychle udělat pořádek. (smích) Říkají o mně, že jsem cholerik, ale já se rychle vybouřím a je klid. Nebývám naštvaný celý den. Díky zkušenostem velmi rychle poznám, který člověk ke koním patří a který ne. Tomu doporučím, ať si jde hledat jinou zábavu. Své spolupracovníky si dobře vybírám. Je důležité, když ve stáji táhnou všichni za jeden provaz.

Je pro vás některá činnost u koní neoblíbená?

Na žádnou takovou si nevzpomínám. Co se koní týče, baví mě všechno. Po těch letech se pouštím i do řešení některých veterinárních problémů, nevadí mi nic. Když za mnou někdo přijde a řekne, že něco nejde, sednu na koně a ukážu mu, že to jde. Ale zase si člověk nesmí myslet, že je dokonalý, protože v tu ránu ho kůň shodí na zem.

O vašem životě byla napsána kniha, vznikl o vás i film. Prozradil jste na sebe všechno, nebo jste si ještě něco schoval?

Nikdy jsem si nic neschovával a vždycky, když mě někdo požádá o radu, rád mu ji dám. Jak se říká: „Dělej dobro a štěstí tě dohoní…“

Které vaše vlastnosti vám pomohly dostat se až na samý vrchol dostihového sportu?

Určitý cit pro koně jsem získal věkem a zkušeností, ale hlavní je asi vůle, tah na branku, vytrvalost, řekl bych až zarputilost. Když se do něčeho dám, chci pro to vždycky udělat maximum a nepovolím, nevzdávám to, dokud nejsem spokojený. A tak to dělám se vším.

foto: Robert Vano

Jako jezdec jste osmkrát vyhrál Velkou pardubickou v sedle postupně tří koní. Mohl byste je nějak porovnat?

Každý byl úplně jiný. Se Železníkem jsme vyhráli čtyřikrát, a kdyby neměl smůlu, mohli jsme mít na svém kontě těch vítězství daleko víc. Byl to neuvěřitelný kůň, od malička paličatý, byla s ním zpočátku velká práce. Silná osobnost a velký bojovník, nejslavnější český dostihový kůň. Vronsky, to byla „mašina“. Když byl v pořádku, vyhrával. Měl to od Boha – dělník, bezproblémový, lehce jezditelný. Vyhráli jsme spolu v roce 1997. S Tiumenem jsme vyhráli třikrát. Rozpoznal vždycky přesně, co chci, ani jsem ho nemusel korigovat, ten kůň mi četl myšlenky. Od mládí nebyl špatný, ale dozrál později, poprvé zvítězil až v devíti letech.

Nejen že jste získal mnohá vítězství, přišel jste i k mnoha vážným úrazům, váš doktor to s vámi asi nemá lehké…

Vždycky říkám, že je jen málo kostí, které jsem neměl zlomené. Z nemocnic utíkám, jak to jde, však se ještě naspinkám v životě dost… Můj ortoped dr. Toman si už zvykl, že jsem schopen regenerovat daleko rychleji než ostatní. Nejsem ufňukaný, ledacos vydržím. A věřím i alternativní medicíně, využívám energie léčitelů, pomáhá mi to urychlovat hojení. Když jsem měl roztříštěnou patní kost, která vyžaduje tak rok léčení, běhal jsem už za osm týdnů.

Jeden z vašich úrazů byl téměř fatální. Co se vám tenkrát stalo?

Na závodech v Baden-Badenu v roce 1994 na mě spadl kůň, 500 kg živé váhy. Rozdrtil mi hrudník, měl jsem i mnoho dalších zranění. Byl jsem v klinické smrti, ale naštěstí tam byla první pomoc na velmi vysoké úrovni. Pomocí elektrických šoků mi znovu nahodili srdce. Proti všem předpokladům jsem se nejen uzdravil, ale za dva měsíce jsem znovu vylezl na koně.

foto: Robert Vano

Byl jste pak opatrnější, změnila vás ta zkušenost?

Ne. V našem sportu když začnete být opatrnější, tak koně přestanou utíkat a vyhrávat. To je pak lepší toho nechat. Před zvířetem nesmíte dát najevo žádné obavy, žádnou nejistotu. Kůň je inteligentní, hned by to poznal. Je to o štěstí a o víře, že už se to podruhé nestane. U nás je normální, že každý čeká na tu svou ránu.

Dá se jet dostih bez taktizování, bez přemýšlení, prostě jet, jak to jde?

Asi se to dá, nevím, jak ostatní, ale já to nedělám. Vždycky taktiku dopředu promýšlím, většinu soupeřů dobře znám a dokážu je odhadnout. Jsem schopen najít si „svou“ skulinku, kudy proběhnout. Někteří se mě snaží napodobit, ale ono to nejde být se dvěma koni na jednom místě.

foto: Robert Vano

Na Velké pardubické jste už několikrát startoval spolu se svým synem. Jaké to je? Stihnete ho při závodě po očku sledovat?

Poprvé jsme vedle sebe jeli, když mu bylo šestnáct. Strach o něj nemám, ale většinou ho sleduju, je důležité, jakého má koně. Vzpomínám, že jednou, když jsme jeli s Tiumenem vzadu, skákali jsme Irskou lavici a on tam byl také. Vykřikl jsem: „Vole, co tu děláš, tys měl být dávno vpředu…“(smích) Ještě horší je sledovat závody jako trenér z tribuny, to jsou muka daleko větší. Člověk vidí všechny chyby jako na dlani. Trpěl jsem, a těch rad, co jsem křičel do prostoru…

Koně zkrátka k vašemu životu patří…

To je pravda. Už od mládí. Když mi bylo okolo patnácti, znal jsem zpaměti původ každého dostihového koně v republice. Byl to můj koníček. Člověk si myslí, že o koních ví vše, ale vždycky ho něco překvapí. To je na našem povolání krásné, nikdy si nemohu být jistý a celý život si to užívám. Dělám to, co mě baví, co mě naplňuje, akorát se tomu říká, že chodím do práce… Starám se o koně, ale pokud bych neměl stáj Jovan, svůj podnik, určitě bych se o koně stejně rád staral a trénoval je jako něčí zaměstnanec.

Děkuji za rozhovor.

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz 

Vytvořeno ve spolupráci s Národním divadlem www.narodni-divadlo.cz

Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

foto: Robert Vano

Když musel Martin Urban v 19 letech skončit s aktivním sportem, rozhodně na hokej nerezignoval. Naopak to pro něj bylo novým stimulem pro hledání cest, jak se v této oblasti realizovat. A našel je. Jako trenér fungoval u nás i Kanadě a několik let pak působil jako generální ředitel Sparty Praha. Ve své současné pozici se snaží český hokej nejen propagovat, ale například i motivovat mladé sportovce v regionech, nebo upozorňovat na úzkou souvislost sportu a vzdělání. Další rovinou jeho činnosti je práce pro Nadační fond Ivana Hlinky, který ve své široké škále působení například podporuje zraněné sportovce, nebo pomáhá financovat pohřby, pokud na to rodina nestačí, aby někdejší úspěšní sportovci mohli odejít tak, jak si zaslouží.

foto: Robert Vano

Co je hlavní prací generálního sekretáře hokejového svazu?

Sloužit hokejovému hnutí. (smích)

V jakém smyslu?

Český svaz ledního hokeje je řízen určitými orgány. Tím prvním je konference, která se schází jednou za dva roky, je to asi šedesát lidí, kteří volí výkonný výbor, ten má čtyřleté funkční období a je v něm jedenáct lidí, to jsou volené funkce. A výkonný výbor jmenuje generálního sekretáře, který je šéfem sekretariátu. Takže všichni, kdo se pohybují kolem svazu ledního hokeje a pracují na tom, co je předmětem činnosti svazu českého hokeje, jsou moji podřízení.

Jaké úkoly nejčastěji řešíte?

Úkoly jsou vlastně shrnuty do několika oblastí. Tou první je organizovat soutěže v České republice na všech věkových a výkonnostních úrovních a to buďto přímo, tady z centra, z Prahy, nebo prostřednictvím krajských svazů ledního hokeje, potažmo někde i okresních svazů. Dalšími úkoly je vzdělávání trenérů, školení rozhodčích a potom zajišťování státní reprezentace na všech úrovních. Musí se to nejen organizovat, ale také na to sehnat peníze.

Jak jste se k této práci dostal?

To byla dlouhá cesta. (smích) Já jsem toho prošel víc, taky jsem hrál hokej.

Jak dlouho?

Od pěti let, ale v devatenácti jsem musel skončit vzhledem k těžkému astmatu. Výhodou bylo, že jsem mohl studovat, tudíž jsem absolvoval fakultu tělesné výchovy a sportu – obor Trenérství v hokeji. Na tu školu bylo docela těžké se dostat, takže jsem měl celkem štěstí. Poté jsem začal trénovat. Děti nebo dospělé nižší úrovně. No a okolo roku 1986 jsem pak dostal šanci pracovat v Českém svazu ledního hokeje.

Co pro vás znamenalo trénování?

V té trenérské části bylo zajímavé trénovat národní juniorská mužstva. Pak jsem měl možnost jít na jeden rok do Kanady, do Western Hockey League, nejvyšší juniorské soutěže. Poté jsem trénoval chvíli pro NHL, pro Hradec Králové první ligu, pak jsem jeden rok pracoval jako sportovní manažer. Byla by toho spousta…

foto: Robert Vano

Co následovalo?

Pak jsem byl třeba generálním ředitelem Sparty Prahy. Jak se říká, Sparta se neodmítá. (smích) Právě proto jsem se přestěhoval do Prahy a už jsem v Praze zůstal. No a od roku 2003 jsem na této pozici.

Nechybí vám led, když nyní jste spíše v kanceláři?

Já s tím nemám problém. Když hraje reprezentační družstvo, což je moje nejbližší práce, tak pomáhám dělat program s cizími zeměmi. A nejedná se jen o mistrovství světa, to je jen taková práce navíc. Je spousta akcí, na kterých se podílím, a při těchto akcím jsem samozřejmě u ledu. U ledu v tom smyslu, že mám možnost zajít do kabiny a komunikovat jak s hráči, tak s trenéry. Určitě mě někdy svrbí ruce, že bych si rád vzal hokejku a alespoň si zastřílel na bránu, ale není čas…

Jak tedy vypadá váš pracovní den?

V současné době to bylo trochu zvláštní, protože jsme organizovali mistrovství světa, i když já jsem v tomhle smyslu spíš takový dozorce, který sleduje, jestli všechno probíhá tak, jak probíhat má, ale i tak se vyskytne spousta problémů, které když někdo nedokáže vyřešit, tak spadnou na mě.

A co tedy práce obecně?

Co se týká mé práce obecně, tak je to zajišťování jakéhosi mezinárodního styku, tudíž komunikace s ostatními zeměmi, vytváření a domlouvání se na programu, který nás živí, vytváření smluv, které pak vzájemně mezi sebou podepisujeme a podle nich se chováme. Tento produkt je pak dále prodáván, ale já nejsem ten člověk, který by se staral právě o toto. Jednou z mých hlavních náplní je ten produkt přinést, aby bylo co prodávat, a aby Český svaz ledního hokeje měl z čeho žít. Pak je to samozřejmě i rozhodování, kdo bude na jednotlivých klíčových pozicích a bude zajišťovat další zásadní oblasti.

foto: Robert Vano

O jaké pozice se například jedná?

Máme tady třeba šéftrenéra Slavomíra Lenera, který má na starosti státní reprezentaci obecně. Ten má zase pod sebou určitý počet lidí, ale ne všichni jsou profíci. Někteří mají zkrácený úvazek, někteří jsou placeni od jednotlivých akcí… Těch klíčových lidí, se kterými přímo spolupracuji, je spousta. Další je třeba Josef Řezníček, to je člověk, který má na starosti extraligu. Pak je tu Pavel Sedíkovský, který je ředitelem prvním ligy, a takto bych mohl pokračovat opravdu dlouho… Kromě toho máme třeba zájem, abychom měli dobré rozhodčí.

Jak to funguje v již zmíněných regionech?

Takové to regionální soutěžení se odehrává v krajích, kde se hrají soutěže od mládeže až po dospělé a tam máme jednoho profesionálního člověka, který je ve svém kraji jakýmsi sekretářem. Ten má kolem sebe většinou dobrovolné funkcionáře sdružené v různých komisích. Právě on je zodpovědný za to, co se děje v kraji.

Jakým způsobem hokejisty motivujete?

Před časem jsme například zahájili program sportovních akademií, kde chceme spojit sportovní a civilní vzdělání. Chceme po hokejistech, aby se neflákali a chodili do školy. I když to nemusí být zrovna jedničkáři, usilujeme o to, aby obecně respektovali autority, protože když je nerespektují, tak je to špatné. Nerespektují učitele, nerespektují trenéra a obráceně. My se snažíme, aby respektovali oboje a síly se spojily. (smích) Pokud si hráč plní své povinnosti ve škole a hraje dobrý hokej, tak může reprezentovat. Když bude flákat školu, může se stát, že ho reprezentace nepozve.

Existuje i nějaká finanční podpora?

Tento projekt se odehrává nyní ve více než deseti klubech. Posíláme finanční prostředky, aby takový klub mohl mít tři profesionální trenéry, a ti trenéři jsou zároveň zodpovědní za to, že tam dochází k propojení obou druhů výchovy. A je to úspěšné a podporované například ministerstvem školství.

Z jakého popudu to vzniklo?

Problém je, že kvůli tomu, že je hokej ekonomicky náročný, začíná v malých městech malinko stagnovat. Dětí se méně rodí i méně přihlašuje, neboť mají obecně jinou zábavu a třeba i širší nabídku sportů, než tomu bylo dříve. Hokej je sice stále populární, ale je drahý. A v tu chvíli se to snažíme podpořit. Právě v těch malých městech, odkud pochází na osmdesát procent reprezentantů. Abychom to podpořili, tak musí být dobrá spolupráce mezi hokejovým klubem a městem. I město to musí podporovat a starat se například o technickou základnu, a my bychom chtěli vložit prostředky třeba do trenéra, který tu mládež vychovává. Ale těch projektů je spousta a mohl bych o nich mluvit dlouho…

foto: Robert Vano

Ještě nějakým způsobem podporujete zájem o hokej?

Pak se samozřejmě snažíme dostat do České republiky hokejové akce, což se ukazuje například na tom, že tu máme mistrovství světa. To je to nejvíc, co tu může být a je to vůbec největší sportovní akce v historii České republiky. To by mělo přinést nejen efekt ekonomický, ale také efekt popularizační pro hokej u nás a mělo by to přivést zase děti ke sportu a k hokeji zvlášť.

Myslíte tedy, že u nás zájem o hokej klesá i obecně?

Neříkám, že klesá, ale souvisí to se širší nabídkou i ekonomickou situací. Ale popularita ledního hokeje podle mě neklesá vůbec.

Dokážete brát hokej i neprofesionálně?

Snažím se a myslím, že určitě dokážu, protože mám čtyř a půlletou dceru, a i když mám hokej obrovsky rád, tak si uvědomuji, že na světě jsou ještě i jiné hodnoty. Takže myslím, že od té doby mám mnohem větší nadhled než dříve. To jsem třeba byl k smrti nervózní, když Česká republika hrála proti Rusku a potřebovali jsme něco uhrát. Dneska to vnímám jako důležité, ale ne jako to úplně nejdůležitější.

Jak se změnil hokej za dobu, co se jím z mnoha stran zabýváte?

Určitě je rychlejší, tvrdší, je náročnější všeobecně a náročnější i pro hráče. Na druhou stranu, když vzpomenu třeba na sedmdesátá léta, tak té generace si nesmírně vážím. To byla generace, která byla špičková a hokejem se na velmi slušné úrovni živila, ale na druhou stranu systém hráčům nedovolil vydělat si tolik prostředků, aby s nimi vyžili do konce života. Dneska díky větší komerci tady ta možnost je. To je velký rozdíl. A to pak ovlivňuje spoustu věcí.

foto: Robert Vano

Do jaké míry jde v současné době v hokeji o hru a do jaké o marketing?

My bohužel nejsme v NHL. NHL je samostatná soběstačná soutěž, která si vydělá sama na sebe. Je to dáno tím, že hráči vyjedou na led a na 41 domácích zápasů přijde průměrně necelých šestnáct tisíc diváků, ti zaplatí za lístek průměrně osmdesát dolarů, takže okolo sedmdesáti procent příjmů klubů je kryto právě ze vstupenek. A lidé na tom stadionu také něco vypijí, něco snědí, koupí si šálu, nebo dres a to jsou další procenta. Pak jsou televizní práva a minimum plyne z reklamy. Mají skoro čistý led a skoro čisté dresy. Jenomže u nás ten příjem ze vstupného činí okolo deseti procent… Takže marketing samozřejmě roli hraje.

Jste také členem správního výboru Nadačního fondu Ivana Hlinky, co je přesně jeho účelem?

Tak trochu to souvisí s tou generací ze sedmdesátých let, o níž jsem mluvil, která byla úspěšná, ale jsou ještě generace starší, které si hokejem nedokázaly vydělat a mohou se dostat do existenčních problémů. Jsou to složité sociální situace a přitom pro Českou republiku ti lidé udělali strašně moc. S podobným programem přichází i Český olympijský výbor.

Jak tedy taková pomoc vypadá?

Náš nadační fond a priori pomáhá lidem, kteří dělali sport a nyní se dostávají do sociálně složité životní situace. Nemáme na to, abychom vypláceli renty, protože nemáme pravidelné příjmy, takže nemůžeme mít ani pravidelné výdaje… To znamená, že ta pomoc je vždy jednorázová. A nejedná se jen o státní reprezentanty, ale může jít i o hráče nižších soutěží, kteří například skončili na vozíku z důvodu zranění.

foto: Robert Vano

Vzpomenete si na nějaký konkrétní případ?

Například jsme pořizovali tříramenný kloub pro jihočeského hokejistu, který při tréninku spadl pod kamion. Jeho cena je okolo miliónu korun a to si normální rodina nemůže dovolit. Přispíváme na lepší vozíky, ale i starším lidem na operaci zubů. Je to nějakých pět tisíc korun a je to pro hráče, kteří pro republiku něco znamenali a dnes na to nemají. Je to smutné, ale platíme třeba i pohřby a rodiny jsou za to vděčné, protože pak mají možnost se rozloučit tak, jak si to ten zesnulý zasloužil. Mnohem důstojněji, než kdyby ta pomoc nepřišla. Budu moc rád, když si někdo přečte tento článek, protože nějaké prostředky máme a teď přemýšlíme o tom, kterým směrem je budeme posílat. Spousta lidí se totiž stydí si o peníze říct. My samozřejmě lidi sami vybíráme a to přes kluby, například tam posíláme informaci o této možnosti. Aby nám oni dali na vědomí, kdo jsou ti potřební.

A jakým způsobem vás tedy veřejnost může podpořit?

Na stránkách svazu je odkaz na Nadační fond Ivana Hlinky, přijímáme různé formy peněžitých darů a sami se snažíme organizovat akce, na kterých se mohou finance vybrat – například golfový turnaj Ivana Hlinky.

Jak to probíhá?

Tam třeba stanovíme nějaké „green fee“, poplatek za turnaj, který pak jde stoprocentně do fondu. A jsou lidé, včetně mě, kteří ho platí záměrně vyšší. No a v počátcích jsme například dražili i nějaké artefakty po Ivanu Hlinkovi. Ale ta pomoc je i o návratu lidí do života. My například podporujeme sledge hokejisty a ten návrat do života, to je pro mě jeden ze základních smyslů.

Děkuji za rozhovor.

Text: Petra Kuncová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Český svaz ledního hokeje www.cslh.cz

Nadační fond Ivana Hlinky – číslo účtu: 195975712/0300 ČSOB

www.cslh.cz/text/37-nadan-fond.html

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

foto: Robert Vano