Červen 2015 – Profesní magazín

Jan Birke – starosta města Náchod

Již druhé funkční období je Jan Birke (*1969) starostou východočeského Náchoda. Zároveň zasedá v poslanecké lavici parlamentu České republiky. Svůj profesní čas rozděluje mezi komunální a velkou parlamentní politiku. V politice není žádným nováčkem. V minulosti působil, mimo jiné, i jako šéf kanceláře předsedy vlády. Odzkoušel si i pozici top manažera v byznysu v rámci obchodních styků mezi Českou republikou a Čínou. Jan Birke je ženatý, otec dvou dospívajících dcer.

Odhaleni pomníku spisovatele Škvoreckého v Náchodě

Jak se člověk dostane na post starosty okresního města?

V České republice neexistuje přímá volba starostů. Mechanismus vedoucí ke starostenské židli je uspět v komunálních volbách a stát se zastupitelem. Starosty, místostarosty, členy městské rady pak volí nové městské zastupitelstvo, které vzešlo z komunálních voleb.

Předpokládám, že rozhodnutí zastupitelstva zvolit konkrétní osobu starostou není nahodilou volbou.

Máte pravdu. Okamžitě po volbách probíhají jednání mezi subjekty, které budou mít zastoupení v novém zastupitelstvu. Cílem je vytvořit většinovou koalici, která bude mít rozhodující vliv v zastupitelstvu. Tato koalice si definuje i složení vedení města, pozice starosty, místostarosty či místostarostů. Přichází i s návrhem na konkrétní složení městské rady a obsazení funkcí předsedů finančního a kontrolního výboru, které podléhají zastupitelstvu. S těmito návrhy přichází pak koalice na první jednání zastupitelstva. Hlasuje ovšem celé zastupitelstvo. A na zastupitelstvu mohou zaznít i jiné návrhy na obsazení pozic ve vedení města, než se kterými na jednání přišla nová koalice.

archiv Jana Birkeho

Co se děje v případě, když takové návrhy zazní?

Koalice má početní převahu a předpokládá se, že dokáže vlastní návrhy prosadit při hlasování. Je to o počtech hlasů. Mluvím-li o koalici vzešlé z voleb, neznamená to, že by vítězem voleb nemohl být pouze jediný subjekt, který získal nadpoloviční většinu hlasů. Nemusí dokonce získat ani nadpoloviční většinu, ale může být například i těsnou menšinou v zastupitelstvu a prosazovat svůj program s podporou jiných subjektů, se kterými však nevytvoří koalici. Systém komunální politiky je v něčem podobný i systémům a mechanismům ve velké, parlamentní politice. Identické však tyto mechanismy určitě nejsou. Co se týká zákonných norem, tak místní samosprávy se řídí zákonem o obcích. To je pro nás základní kodifikace, která určuje fungování samospráv.

O co vlastně v komunální politice jde?

To je trefná otázka. Já bych to určitě vztáhnul k tomu adjektivu komunální. Vzniklo jistě od slova komuna, což lze definovat jako skupinu lidí žijící v nějaké komunitě, společenství. A v komunální politice jde o obecný prospěch tohoto společenství. A tato politika je hodně konkrétní, pragmatická. Neobjevíte v ní tak jasné rysy politického boje a soupeření, které charakterizují například parlamentní politiku. Uvedu s nadsázkou příklad: Když chcete opravit ten či onen chodník ve městě, nemusíte to určitě stavět jako politickou otázku. Levici i pravici jde o totéž – aby neměla v případě deště na rozpadajícím se chodníku bláto na botách.

Jan Birke s prezidentem Zemanem při jeho navstěvě Náchoda

Ale i v komunálních volbách mezi sebou soupeří kandidátky zavedených politických stran.

Ano, ale mnohem více zde voliči dávají důraz na konkrétní osobnosti kandidátky. Náchod má něco přes dvacet tisíc obyvatel, lidé se tady znají, někdy si i doslova vidí do talíře. Také způsob volební kampaně je jiný, je více osobní, personifikovaný s konkrétními jmény. V komunální politice neutváříte zahraniční politiku, neplánujete výdaje na obranu, neformulujete zásadní zákony. Pracujete pro komunitu, které jste sám součástí. V tom je komunální politika ryzí a maximálně konkrétní.

Přesto má i místní samospráva řadu autonomních pravomocí?

Určitě. Když už jsem hovořil o tom, že neurčujeme výdaje na obranu, musím i uvést, že máme vlastní ozbrojenou složku a to městskou policii. Můžeme vydat a také v Náchodě vydáváme vyhlášky, které jsou regulativy některých aktivit probíhajících v katastru města. Jedná se například o vyhlášky upravující konzumaci alkoholu na veřejných prostranstvích, regulující činnost heren a kasin atd. Na straně druhé si občané stále pletou pojmy samospráva a státní správa. To jsou dvě rozdílné věci. A samospráva nemůže a nesmí ovlivňovat státní správu. Příkladem jsou různá povolení ke stavbám. (úsměv) Lidé si občas pletou samosprávu s městskou republikou, jaké byly v antickém Řecku. Městské zastupitelstvo i městská rada mohou hodně, ale opravdu nemohou všechno. A vždycky musíme striktně dodržovat zákony!

Můžete popsat rozdíly mezi kompetencemi městského zastupitelstva a městské rady?

Základní kompetence upravuje již zmíněný zákon o obcích, který říká, že obec řídí městské zastupitelstvo. To je však velká skupina osob, která se schází, například v Náchodě, přibližně každé dva měsíce. To jsou řádná plánovaná zastupitelstva, která mohou být doplněna o další zasedání, pokud si to situace vyžádá. Frekvence těchto zasedání je však příliš nízká, aby bylo možno město efektivně řídit. Proto je tu městská rada.

Ta se schází v kratších intervalech než městské zastupitelstvo?

U nás v Náchodě se schůze rady konají každých 14 dní. Samozřejmě že lze kdykoli opět svolat mimořádnou schůzi rady. Je to stejné jako u městského zastupitelstva. Rada má v některých oblastech samostatnou gesci k rozhodování, v jiných případech připravuje podklady pro jednání zastupitelstva a vybaví konkrétní bod na jednání zastupitelstva doporučením, zda by měl být zastupitelstvem schválen či nikoli. Frekvence jednání městské rady již umožňuje flexibilní řízení města.

Čím se při jednání městské rady a městského zastupitelstva řídíte?

Mandát každého zastupitele je osobním mandátem, který získal ve volbách od voličů. Rozhoduje se tak podle vlastního vědomí a svědomí. A samozřejmě, jak jsem již říkal, zásadní je dodržování zákonů.

Lidé namítnou, že pro politiky, komunální či centrální, zákony příliš neplatí. Něco ve smyslu, že všichni jsme si rovni, ale někdo je rovnější.

Takový negativismus a snižování lidí, kteří se angažují v komunální politice, mě dokáže rozpálit do běla. V každém stádu jsou černé ovce a média na ně rozmáchlým gestem ráda ukážou. Ale realita je trochu jiná. Angažovat se v komunální politice znamená především entuziasmus, zájem o svoje okolí, ochotu věnovat svůj soukromý čas věcem veřejným. A zákon pohlíží na zastupitele s větší přísností než na běžné občany.

Jan Birke na spolecně dovolené s rodinou

I zastupitelé však dostávají za svoji práci plat, není-liž pravda?

Nehovořil bych o platu, ale spíše o odměně, náhradě za čas. Konkrétně v případě Náchoda pracují jako uvolnění zastupitelé za plat pouze dva zastupitelé, starosta a místostarosta. Ostatní dostávají odměnu jako neuvolnění zastupitelé, mají svoje civilní profese. Když uvážím, kolik musí na jednotlivá zasedání městské rady či městského zastupitelstva nastudovat materiálů, je to opravdu symbolická odměna. Navíc na ně čeká práce v komisích rady či výborech zastupitelstva. A uznání od okolí? S vděčností za práci zastupitele je to složité, s tím musí každý, kdo se rozhodne vstoupit do komunální politiky, počítat.

S předsedou parlamentu Hamáčkem u náchodského nádraží

V jakém vztahu jsou městské zastupitelstvo a městský úřad?

Městské zastupitelstvo je složeno z osob, které získaly mandát ve volbách. Městský úřad je suma úředníků a dalších zaměstnanců města. V čele úřadu stojí tajemník, v případě Náchoda je to tajemnice. Přiznám se, že mně se více než označení tajemník líbí slovní spojení ředitel města, které se užívá v jiných zemích. Městský úřad se skládá z jednotlivých odborů a oddělení. Městský úřad poskytuje úřední servis pro občany ve všech základních oblastech.

Kromě funkce starosty Náchoda jste i členem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Jak se vám daří skloubit obě pozice?

Šel jsem do parlamentních voleb jako starosta a byl jsem znovu zvolen starostou již jako poslanec. Tento fakt mě přesvědčil o tom, že voliči jsou schopni přijmout skutečnost, že jedinec může zároveň zastávat obě tyto funkce, ačkoli mediální atmosféra kolem této problematiky je jiná. Pro mě jsou však nejdůležitější voliči. Snažím se tedy, aby funkce starosty i pozice v parlamentu měly pozitivní synergický efekt. Jsem přítomen u legislativního procesu a mohu pomáhat profilovat zákony, aby samosprávám pomáhaly, nikoli, aby jim život ztěžovaly.

O co mohou zkušenosti starostů obohatit poslance?

Snažím se do parlamentních lavic přinést i normální selský rozum, protože parlamentní politika je jiná než ta komunální. Pracovat současně jako starosta a poslanec je pochopitelně náročné časově i jinak. Ale taková náročnost vás i osobně změní a přiznám, že ta hektičnost na vás může působit i jako droga. Je to náročný pracovní styl, ale potkáte zároveň i množství zajímavých inspirativních lidí, můžete tvořit, měnit. Žijete naplno.

Předávání ocenění náchodským policistům

Co na to říká rodina?

Tuto otázku byste měl spíše směrovat na moji ženu a na moje dvě dospívající dcery. Nemají to se mnou určitě jednoduché. Snažím se, abych s rodinou trávil veškerý volný čas, přesněji řečeno veškerý nevelký volný čas. Rodina je moje pevné zázemí, místo pro regeneraci sil. Přeladit se do soukromého módu není vždy snadné. Manželka mi občas žertem naznačuje, že už jsem doma a neřídím zrovna nějakou schůzi.

Ale v práci schůze řídíte určitě často?

Ano. Předsedám jednání městské rady, řídím jednání městského zastupitelstva, vedu porady s pracovníky radnice. Někdy to jsou i bouřlivé schůze, ale když respektujete několik základních pravidel, dá se všechno zvládnout.

Uctění památky obětí války

Jaká jsou to pravidla?

Především hlídám obecnou slušnost, zdvořilost a korektnost jednání. Netoleruji žádné hrubé výrazy, žádné skákání do řeči druhému. Zároveň si vyhrazuji právo omluvit se, že něčemu nerozumím, že něco nevím. Když někdo něco kritizuje, měl by přijít i s konkrétním návrhem na nápravu kritizovaného stavu.

Kdy vám práce starosty dělá největší radost?

Kromě běžné operativy, schůzí, sestavování rozpočtu a dalších věcí všedního dne jsou v každém městě dny sváteční. Když společně s občany rozsvěcujeme vánoční stromek, když se podaří nějaká důležitá investice – takové chvíle si opravdu vychutnávám, dávají mi pocit velkého zadostiučinění i štěstí.

Ve kterých tématech je práce starosty především starost?

V systémových problémech. Opět si nebudu stěžovat na operativu všedního dne, na náhlou sněhovou nadílku nebo příchod chladných dnů v době, kdy otevíráme městské koupaliště. Trápí mě systémové věci, kdy stát hodně pravomocí i povinností převádí na místní samosprávy a naopak, kdy stát nedává dostatečné pravomoci samosprávám v oblastech, kde by to bylo užitečné. Nechtěl bych to ale příliš konkretizovat, protože to by bylo téma na samostatný rozhovor.

Při položení základního kamene nového náchodského nádraží

Jak vypadá běžný pracovní den starosty Náchoda?

Jak jsem již říkal, jsem uvolněný zastupitel, starostování je pro mě každodenní práce, která však nezačíná ráno a nekončí večer. Jsem starostou 24 hodin denně. A nemám teď na mysli fakt, že jsem hlavou krizového řízení ve městě pro případ nějaké mimořádné události. Spíše jde o nekonečnou operativu činností souvisejících s chodem města, které je jako živý organismus. A když s tímto organismem není něco v pořádku, nevoláte lékaře, ale starostu. Napadlo moc sněhu, někdo poničil sloupek na náměstí, v ulici za rohem vyhrávala do noci hlasitá hudba? Kdo za to může a kdo by to měl řešit? Starosta! Naštěstí mám kolem sebe efektivní tým lidí, na který se můžu spolehnout.

Potápění jako relaxace

Takže se o stížnosti občanů podělíte s vaším týmem?

Ne tak docela. Hromosvodem pro malé i velké starosti města je pořád většinou starosta. Ale nechci si stěžovat, jsem v komunální politice už dlouho, přijal jsem její specifická pravidla a jsem od přírody optimista, který se ráno do práce těší, protože, ať už je starostování jakékoli, není to nikdy nuda a stereotyp. Dopoledne úřadujete, máte porady s vedoucími odborů či oddělení. Potom vyrazíte na kontrolu nějaké investiční akce, která ve městě probíhá. Odpoledne vás čeká zasedání městské rady, potom večer splníte ceremoniální úlohu starosty města na nějaké společenské akci. A víkend? Svatební obřady, večer oslava výročí místních hasičů. Každý den je jiný, naplněný až po okraj kontakty s lidmi. A to mě baví. Jsem srdcař, snažím se jít do všeho naplno, být stále otevřený novým dojmům a výzvám.

Děkuji za rozhovor.

Text: Mirek Brát

Foto: archiv Jana Birkeho

Oficiální stránky: www.janbirke.cz

Vytvořeno ve spolupráci s městem Náchod www.mestonachod.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Benke Aikell – majitel Leaders Prague Magazínu

Štěpán Vorel – chovatel

Jan Klokočka – majitel autosalonu Klokočka

Ladislav Pilka – lékař

Pavel Hruška – florista

Pavel Hruška vystudoval zemědělskou školu, záhy ale zjistil, že úprava městské zeleně, které se zpočátku věnoval, není tou cestou, kterou by se chtěl vydat. Vyzkoušel si poté spoustu různých profesí od stěhování nábytku až po herectví, ale ke květinám se nakonec vrátil a vydržel u nich i přesto, že mu některé události kariéru výrazně zkomplikovaly. Dnes sídlí v ateliéru, kterým si splnil svůj sen, a pracuje s vědomím, že vše, co člověk činí, se mu vrátí.

foto: Lenka Hatašová

Kdy jste poprvé začal směřovat k vašemu současnému povolání?

Vystudoval jsem Střední zemědělskou technickou školu obor zahradnictví v Kopidlně, takže to byla nějaká taková předzvěst toho, jakým směrem se budu orientovat. A právě tam jsem už od prvního ročníku aranžoval květiny. Původně jsem ovšem chtěl být hercem, zpěvákem, nebo malířem. Musím nicméně říct, že i ve svém současném oboru toto všechno využívám.

Z jakého důvodu tedy například herectví nezvítězilo?

Protože jsem neměl dostatek sebevědomí. Chodil jsem zpívat do dětského pěveckého sboru v Hradci Králové k profesoru Jiřímu Skopalovi. Byla to dřina, ale výsledky se dostavily. Dnes je to obrovské pěvecké těleso Jitro, které reprezentuje naši republiku po celém světě.

Přece jen jste se tedy alespoň částečně překonal…

Chodil jsem tam zpívat od devíti let, jezdili jsme po světě, bylo to skvělé. Je ovšem pravda, že jsem byl trochu lajdák. Jednu dobu jsem měl začít chodit hrát na klavír, ale nakonec jsem si vybral kytaru, která pro mě byla zajímavější třeba už tím, že jsem ji mohl vzít ven. Když jsem se pak na klavír chtěl naučit hrát doopravdy, paní učitelka na základní umělecké škole řekla mým rodičům, že v deseti letech už jsem na něj vlastně starý. Docela se divím, že na tom rodiče i přesto netrvali, ale dnes je zkrátka všechno jinak…

foto: Lenka Hatašová

Takže pak jste se dostal k zahradnictví?

Ne tak docela. Na divadelní školu jsem nešel kvůli již zmíněnému nedostatku sebevědomí, ale ty sny jsem stále měl. Poté jsem se rozhodl, že půjdu na brusiče skla, ale kvůli alergii mi to nedoporučili. Až později jsem zjistil, že sklo se vlastně brousí pod vodou a žádný prach tam není. Zkrátka osud tomu, že je to tak, jak to je, asi chtěl. Po maturitě na zahradnické škole jsem šel na dva roky na vojnu a poté pracoval v různých zahradnických podnicích. Staral jsem se například i o výsadbu města Hradce Králové, kde jsem se narodil. Okopával jsem záhony a stříhal živé ploty, sekal trávu a říkal jsem si: „Tak na tohle jsem musel mít maturitu? Všechny ty nastřádané znalosti nijak nevyužívám a ta škola nebyla opravdu vůbec jednoduchá.“

Rozhodl jste se tedy s tím něco udělat…

V roce 1990, když už to bylo možné, jsem se pustil do podnikání. A od té doby jsem „svým pánem“.

Jak vypadaly vaše začátky?

Začal jsem po příkopech sbírat různé rostliny, traviny a tak. Něco jsem si pěstoval, něco sbíral na loukách a v lese. Vytvářel jsem svazky a kytice a začal je prodávat po trzích a poutích. To byly takové první zkušenosti. A pak to postupovalo. Věnce na Vánoce, na dušičky… Začal jsem tím žít. Ze začátku to samozřejmě nebylo až tak úžasné a velkolepé, protože pocházím z obyčejných poměrů, takže od nikoho jsem nic nedostal. Všechno jsem si musel vydobýt sám. Neměl jsem žádný počáteční kapitál.

foto: Lenka Žáčková

Jakým způsobem jste se s tím potýkal?

Třeba tak, že jsem nějaký čas jezdil i se stěhováky. A pak se naskytla nová příležitost. Přečetl jsem si inzerát, že v Hradci Králové hledají herce do Divadélka Karla Čapka. A tak jsem šel na „talentovou zkoušku“.

To už jste se svým sebevědomím tolik nebojoval?

Už jsem byl dospělý, měl jsem to v hlavě srovnané a nemusel jsem se nikomu zodpovídat z toho, co dělám. Prostě jsem šel za svým snem. Vzali mě, a tak jsem se stal hercem. Hráli jsme například průřez Osvobozeným divadlem. Úžasné forbíny pana Voskovce a Wericha, Devatero pohádek od Karla Čapka a mnoho jiných představení pod uměleckým vedením Vladimíra Kettnera. Divadlo jsem hrál tři roky a to mě hodně nakoplo. Začal jsem si věřit. Poté jsem se s novou energií vrátil opět ke květinám, otevřel si obchod a začal dělat různé semináře a show, například i na pódiu do hudby. Takže jsem vlastně zůstal i u toho divadla.

foto: Lenka Hatašová

Kdy jste si ve svém oboru začal připadat úspěšný?

Já si tak nepřipadám. Co to je úspěch? Myslím si, že patřím mezi přední floristy České republiky, ale vím, že je to všechno subjektivní pohled. Já mohu mít pocit, že je něco krásné, a někdo další se může zhrozit nad tím, co jsem to vytvořil. Neustále pochybuji, ale je pravda, že to mě žene dál, protože nejsem se svou prací nikdy stoprocentně spokojen. Řeknu sice, že to, či ono je dobré, ale vždycky tam najdu nějaké chyby. Všichni moji bývalí i nynější zaměstnanci by mohli potvrdit, že zhodnotím, že se to povedlo, ale oni už podvědomě čekají na nějaké „ale“. Já si myslím, že je to dobře. Možná je tím někdy štvu, ale zase nás to stále motivuje. Jsem člověk, který nikdy nezůstane stát, a jsem tomu rád. Mám nějaký horizont, a když na něj dojdu, tak to není nikdy tak, že bych už neměl nějaký další bod nad ním. Neustále a pořád za něčím jdu, až prostě asi jednou odejdu…

Když jsme u toho chození, co vás přimělo k odchodu do Prahy?

Vždycky jsem chtěl žít ve větším městě. Vždy jsem chtěl bydlet v Praze, třeba i proto, že moji rodiče se tu poznali. Za tím odchodem byla také touha po volnosti, ale i starosti s finančním úřadem, kde jsem někoho už hodně štval.

V jakém smyslu?

Třeba tím, že jsem byl často v televizi, rádiu i časopisech. A on se rozhodl, že mi zkomplikuje život anonymním udáním. Nakonec to skončilo až žalobou, kterou jsem podal, a soud jsem vyhrál. Musím říct, že to bylo z posledních sil a že to bylo vážně hrozné. Ale dokázal jsem, že mám pravdu a že to není tak, jak si někdo vymyslel. Nicméně to byl jeden z hlavních důvodů mého odchodu.

Následovala Praha?

Tak trochu. (smích) V Pardubicích jsem otevřel takové malé designové studio, koketoval jsem i s interiéry, módními přehlídkami… Ale poté už jsem se trvale přesunul do Prahy. V ulici Jana Masaryka na Vinohradech jsem si pronajal obchůdek, malinkou dílnu, které jsem už tenkrát říkal květinový ateliér

Tam už ale nyní nesídlíte…

Po třech letech, když jsem se vrátil z dovolené z Indie, mi jeden kamarád řekl, že vedle jeho kavárny, ve Štěpánské ulici, končí nějaká firma. No a zajímavé je, že právě tenhle dům se mi velmi líbil a dlouho jsem si přál mít ateliér na tomto místě a v této ulici.

Co všechno je v takovém květinovém ateliéru zapotřebí zařídit?

To úplně nejdůležitější jsou znalosti a zkušenosti, to je alfa a omega celého podnikání. Samozřejmě potřebujete peníze na nákup zboží a doplňků, ale nejdůležitější je mít vzdělání a vědět, co chcete. Anebo můžete mít někoho, kdo to všechno zařídí, ale chybí tam pak vaše duše a osobitá energie.

foto: Lenka Hatašová

Takže je to všechno vaše práce?

Víceméně ano. Třeba pult v mém ateliéru má skutečně zajímavý původ. Nápad se zrodil v mé hlavě po několika lahvích červeného vína. Možná by tam také zůstal, ale na jednom večírku jsem potkal kameníka. Ten se mě ptal, jestli nechci do ateliéru nějaký mramor nebo žulu. Ze začátku se mi to nezdálo a přišlo mi to drahé. Až mi kamarádka Pavla řekla, ať do toho jdu a udělám to pořádně, že mi pomůže. A tak pracovní i prodejní plochu pultu tvoří krásná černá žula. Později jsem se toho kameníka zeptal, zda zná původ té žuly. Nejdřív nevěděl, byl to jediný kus, který ještě měl, ale zjistil mi, že je z Indie. Byly to asi dva měsíce, kdy jsem se z této země vrátil, tak mi nedalo nepátrat dál. Později jsme se dobrali toho, že se jedná o kámen přímo z lomu, ve kterém jsem krátce předtím v Indii byl. Vnímám to jako osudové a i teď, když to znovu vyprávím, mě doslova mrazí. Věřím na energie. Věřím, že existuje něco víc a stále se o tom přesvědčuji.

Myslíte si, že je Praha z hlediska květinové designu nějak specifická?

Nemyslím si to. Je to o tom, co jako florista nabídnu. I když jsem byl třeba v Hradci Králové, tak jsem se nebál dělat věci, které tam nikdy nikdo v životě nezkusil. Všichni se na to koukali skepticky, ale já byl nejúspěšnější z celého okolí. V Praze se to může zdát jednoduší, ale naopak je tu velká konkurence.

S jakými klienty se nejčastěji setkáváte?

Klienti jsou různí. Jsou takoví, kteří jsou velmi nároční, chtějí pozornost, aby se jim člověk věnoval, přivezl jim to do domu, nainstaloval a jsou ochotni zaplatit. Pak jsou ti, kteří chtějí to samé, ale nejsou ochotni tolik zaplatit. Pak jsou lidé, kteří k nám přijdou, jsou rádi, že jsou tady, vnímají energii, kterou v ateliéru máme, a jsou rádi, že tu mohou být a jen si koupí kytičku, nebo přijdou na kávu… A pak jsou lidé, kteří budou věčně nespokojení. Já bych byl rád, aby tito lidé přišli na to, že život je potřeba žít a prožít a ne jen přežít. A chytrý člověk asi pochopí, co jsem tím myslel.

Odkud získáváte květiny?

Co jde, tak od českých dodavatelů, i když toho není zas až tolik. No a pak vesměs z Holandska a tím pádem vlastně z celého světa, protože na holandskou burzu se dovážejí květiny třeba z Ekvádoru, z Kolumbie, Thajska… Ze všech koutů zeměkoule…

Jakým způsobem si udržujete orientaci v aktuálních trendech?

Vzhledem k tomu, že jsem místopředsedou Svazu květinářů a floristů České republiky, tak jsem u toho jako první. Navíc vnímám vše kolem sebe, sleduji módní návrháře a trendy.

Odkud trendy přicházejí nejčastěji?

Všechno se upeče v Paříži a pak se to prezentuje na veletrhu ve Frankfurtu, kde už v lednu jsou trendy na Vánoce příštího roku. Dříve tu fungovala Holandská květinová kancelář, která myšlenky tak nějak zhmotňovala. V Paříži se vyhlásil nějaký styl a oni ho přeměnili do stylu květinového. Já jsem byl jeden z dvanácti lidí pro Česko a Slovensko, kdo tyto představy prezentoval. Vždycky to mělo nějaký název, třeba si teď vzpomínám na jeden z jarních trendů – Fresh folklore – a tak podobně…

foto: Lenka Hatašová

Hodně se objevujete i v televizi. Co to pro vás znamená?

Je to adrenalin, zejména když pořad běží v přímém přenosu. Musíte teď, anebo nikdy. Je to jako v divadle, ale v té televizi je to možná intenzivnější, protože vás vidí několik miliónů lidí. Když něco řeknete, tak se to jen tak nesmaže a všichni vám pak třeba budou vyčítat, co jste to řekl za hloupost.

Jak už bylo řečeno, začínal jste s různými show. Jak to máte dnes?

Můj pradědeček byl hajným pana hraběte Harracha na zámku Hrádek u Nechanic. Navzdory tomu, že jsem se tuto skutečnost dozvěděl až nedávno, tak mě to vždy na Hrádek táhlo. V Nechanicích jsem žil od narození a ve volných chvílích jsem hodně brouzdal po zámeckém lese a parku. Do spojitosti jsem si to ovšem dal až později. Každoročně, na přelomu července a srpna, probíhá na Hrádku u Nechanic letní zahradní slavnost, kde s kolegy- floristy prezentujeme naše umění v podobě květinové show. Ozdobou květinového odpoledne byly například zpěvačky Jana Chládková nebo Marcela Březinová…

Na kterou svou instalaci, z těch, které jste dosud realizoval, jste nejvíce pyšný?

To se dá těžko říct. Každá, ať už velká či malá zakázka, je pro mě výzvou.

Věříte květomluvě?

Ani moc ne.

foto: Lenka Žáčková

Květiny podle vás tedy nemohou nic vyjádřit?

Mohou, protože si lidé přečtou to, co o tom někdo podle svých úvah napsal. Napadá mě třeba mýtus o žlutých tulipánech, že tulipán znamená hloupost a žlutá žárlivost… V takovém případě jsem žárlivý a hloupý, protože já je miluji. Já sám ale všechno beru spíše pocitově. U každého člověka se zamyslím, jakou květinu bych pro něj volil. Všechno v životě vidím barevně a spojené s vůní. Asi je to mé poslání, rozdávat radost prostřednictvím květin.

Vaší nejoblíbenější květinou je tudíž žlutý tulipán?

Ano, patří mezi mé oblíbené, ale krásné jsou všechny. Miluji trhat v trávě voňavé fialky. Prostě jsem šťastný, že mám fialky. A rád je vozím své mamince.

O květinách mluvíte s láskou. Je váš byt plný květin?

Úplně plný ne, ale i tak jich tam máme opravdu dost.

Voníte ještě ke květinám?

Ano, určitě, samozřejmě. Vůbec to není tak, že by mě to přestalo bavit. I když je pravda, že někdy se dostávám do stavů, kdy o sobě pochybuji a mám pocit, že to, co dělám, vlastně vůbec neumím, a že to nemůžu dělat. A pak jsem den mimo, jdu třeba na houby a přistihnu se, že mám košík plný kůry a šišek. No, a na co asi? V hlavě se mi začíná odehrávat proces fantazie a začínám „tvořit“. A už vidím konkrétně, co z toho budu vyrábět. To mě ujistí v tom, že bez této práce nemůžu žít, že moje práce je mým koníčkem a zároveň posláním.

Kupují podle vás lidé obecně květiny hodně?

Vím, že naše řemeslo je zbytné, a že když lidé budou mít minimum peněz, tak si samozřejmě spíš koupí jídlo a ne květiny. Ale bez květin to nejde, protože člověk nemůže mít jen šedé zdi a platit účty. Do mého ateliéru v ulici Jana Masaryka chodily starší vinohradské dámy, důchodkyně, které neměly peněz nazbyt. Ale přišly a koupily si třeba jednu gerberu, nebo růži, aby měly ve váze něco živého. To jsem obdivoval. A samozřejmě mi to nedalo a něco jsem jim k tomu ještě přidal a popovídal si s nimi. Obdivuji takové lidi, kteří to udělají sobě jen tak pro radost a zároveň tím podpoří i toho podnikatele. A jestli mohu, tak bych chtěl touto cestou něco vzkázat široké veřejnosti.

Samozřejmě, povídejte…

Chci vzkázat lidem, aby přemýšleli o smyslu života. Květina vždy přinese radost, a když už se rozhodnete ji koupit, tak prosím zohledněte kde a od koho. Uvědomte si, že ve všem je nějaká energie a právě prostřednictvím květiny předáváte něco i ze sebe. Vše, co člověk činí, se mu vrátí. A myslete i na to, že byt bez květiny je jako talíř bez jídla.

Děkuji za rozhovor.

Text: Petra Kuncová

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com a Lenka Žáčková

Oficiální stránky Hruška Design: www.hruskadesign.eu

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Dušan Vitázek – muzikálový herec

Je naším uznávaným a oceňovaným hercem z nejbližší možné ciziny – z Trenčína. Úspěšně vystudoval Janáčkovu akademii múzických umění. Od 1. března 2005 je členem Městského divadla Brno. Získal prestižní Cenu Thálie v roce 2004 za herecký výkon v muzikálu Hair, v roce 2012 následovala opět Cena Thálie 2011 za dvojroli Jekylla a Hydea ve stejnojmenném představení. Odehrál nespočet muzikálových rolí. O hereckém povolání míní, že mu nabízí nepřeberné množství pohledů na svět nejenom z divadelních prken.

foto: Robert Vano

Narodil jste se před třiceti pěti lety v Trenčíně ještě v Československu. Co dnes považujete za svou vlast?

Za svou vlast považuji pořád Československo. Trávím svůj volný i pracovní čas v obou zemích. V nejbližších dnech budu skládat slavnostní slib na Krajském úřadě v Brně jako občan České republiky. Takže budu mít občanství české i slovenské. Jinak ale takové to velké vlastenecké, patriotické cítění nemám. Cítím se víc jako člověk než jako občan. Malinko to pramení i z toho, že jsem byl rok na vojně, a když vím, jak taková instituce funguje, radši bych asi opravdu utekl, než čekal na rozkaz „na zteč – vpřed!“ Nechci si z toho dělat legraci, ale je to asi na větší debatu. Kdybych měl odpovědět jednoduše, za svou vlast považuji Česko i Slovensko.

Měl jste k herectví blízko již v dětství, nebo se přitažlivost dramatického umění objevila až postupně s přicházejícími lety?

To je otázka… Byl jsem spíš zakřiknutý a nikdy jsem nebyl velký šoumen. V dětství jsem se v podstatě ani neúčastnil toho „normálního civilního světa“. Chodil jsem do Skauta, pak do Zálesáka, takže jsem byl pořád mimo město. A kromě toho jsem chodil na sportovní školu, takže žádný čas na diskotéky, zábavy a ani na kulturu nezbýval. Jsem z města, které nemá ani divadlo. K umění jsem se dostal přes kytaru, tanec a zpěv. Všechno se to odstartovalo až na JAMU v mých jednadvaceti letech.

foto: Robert Vano

Vedli vás rodiče cílevědomě ke vzdělání?

Rodiče vycházeli ze mě. Když mě bavilo plavání, chodil jsem na sportovní školu, když mě to omrzelo, šel jsem na normální střední školu, po ní jsem mohl jít na operní zpěv na konzervatoř, pak ale přišla vojna a pak JAMU. Tak nějak to plynulo přirozeně a naši mě ve všem podporovali.

V letech 2001 až 2005 jste vystudoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. Jaká vlastně byla vaše cesta z Trenčína až do moravské metropole?

Přes Brno jsem jezdil na letní tábory k Jindřichovu Hradci, na Komáří louku, kde shodou okolností míval soustředění soubor Divadla Husa na Provázku, ale to jsem se dozvěděl až mnohem později. Důležitý moment byl, když mi kámošky z Brna řekly, že se v Brně studuje muzikálové herectví. Tvrdily, že je to pro mě to pravé a že to musím zkusit. Tenkrát jsem se tomu moc smál. Ale když pak v mém životě začaly být myšlenky tohohle druhu aktuální, už jsem věděl, že v Brně něco takového je. Jinak by mě nenapadlo to ani zjišťovat. Cesta k tomuhle všemu ale vedla hlavně přes zpěv, a když jsem v šestnácti letech uviděl v Bratislavě Verdiho operu La Traviata, všechno se to tak nějak překlopilo k tomu, že bych snad v životě mohl směřovat za uměním.

Který z pedagogů ve vás zanechal největší stopu a v čem?

Jako celkově? (smích) Tak jo. První kontakt s učitelem na základce byla paní Hrdinová, tu si pamatuji zásadně. Na sportovní škole učitelka matematiky paní Lišková, ta byla krásná, tu jsem platonicky miloval. Bezva byl taky učitel fyziky a hudební výchovy pan Hlubina. Velkou stopu ve mně zanechal na sportovní škole i první trenér pan Kravec hlavně tím, že to byl prostě idiot. Na obchodní akademii učitelka slovenštiny a literatury paní Pardubická, té jsem se nedokázal nijak vyhnout a hlavně nás vzala na tu operu. Na JAMU už ve mně zanechávali stopu všichni. To mne hodně chytlo a bral jsem od všech maximum, co to jen šlo, v tanci, ve zpěvu i v herectví. Přijala mě do ročníku Jana Janěková, díky které jsem měl pocit, že jsem nepřišel na školu, ale do rodiny, ve které se mohu kdykoliv s čímkoliv na kohokoliv obrátit. Tento pocit mám mimochodem v Brně tak nějak celkově dodnes.

Jak se z mladého herce stane jedna z nejúspěšnějších muzikálových osobností? Je to otázka štěstí?

Je to i otázka štěstí, otázka různých shod okolností, ale hlavně v určité etapě života absolutního nasazení pro danou věc, v mém případě to byl muzikál. Ale kdybych tenkrát v sedmnácti nestopoval přes Brno s kamarády, kteří mě provedli po Mozartově ulici kolem budovy JAMU, třeba bych dneska byl nejúspěšnější prodejce rybářského náčiní v Trenčíně, nebo cokoliv jiného…

foto: Robert Vano

Již přes jedenáct let jste členem Městského divadla Brno. Bylo těžké sehnat angažmá?

To jsou ty shody okolností a štěstí… Po čtyřech letech studia na JAMU, kdy mi hodně lidí tvrdilo, že muzikál je jenom krátkodobý „boom“ a ptali se, kde a jak se chci vlastně uplatnit, se o tři ulice dál otevíralo nové hudební divadlo a to Formanovými Vlasy. Taky jsem si řekl, že to bude první konkurz, na který za ty čtyři roky v Brně půjdu. A dostal jsem Bergera a za něj Thálii… Kdybych šel na školu o rok později, nebo dřív, všechno mohlo být úplně jinak… Mimochodem Městské divadlo Brno bylo jediné divadlo na světě, které mi po ukončení školy a získání Thálie nabídlo angažmá. Tak jsem to vzal. (smích)

Vzpomenete si ještě na své první vystoupení v muzikálu?

Mé první vystoupení v muzikálu bylo v Bratislavě v Divadle Nová Scéna s muzikálem Hair v režii Doda Gombára. Tenkrát jsem byl ve druháku na JAMU a vyrazili jsme ze školy celá parta na konkurz do Bratislavy. Všem to vyšlo. Byl to křest ohněm, neuvěřitelné období plné absolutních i absurdních zážitků a děkuji za to, že to proběhlo právě tak, jak to proběhlo – v Bratislavě, s Dodem a se všemi lidmi kolem. O to větší zážitek to pak byl na Vlasech v Brně, kam jsme se všichni, na čele s Dodem, vlastně jenom přesunuli. Neuvěřitelné období plné neukojitelné radosti, pocitu absolutního naplnění, nevyčerpatelného vzrušení atd. To byl můj start do muzikálu. Hair v Bratislavě a Brně.

foto: Robert Vano

Které z divadelních rolí, v nichž jste vystupoval, vám nejvíce přirostly k srdci?

Woof, Berger, Che, Ježíš, Diesel, křoví v Bouři, křoví v představení Ferdinant d´Este (kde jsem ho fakt i držel, to křoví, myslím…), Jozef, policajt v Šumařovi, Bill Sikes, Jekyll a Hyde, Billy Flynn, Duch, Nick Hurley, Ramon, Don Juan, Johnny Blue, Bert, Marius, Hans Axel z Fersenu, Roger… a mnohé další. Omlouvám se postavám, na které jsem zapomněl.

S kým se vám na jevišti nejlépe vystupuje?

S tím, koho to baví a kdo to dělá z přesvědčení a naplno. Hlavně se tedy snažím o to, aby to lidi na jevišti bavilo se mnou. Čímž je snad pak inspiruji k tomu, aby to mě bavilo s nimi, a tak pořád dokola…

Dalo by se říci, že kolik herec dostane rolí, tolik prožije životů?

Nevím, nemůžu mluvit za ostatní. Já, herec, žiji jeden život, plný svobody i plný nesvobody, plný otázek a plný odpovědí, plný všeho, co samotný život přináší, tak jako všichni. Žiji jeden život, ve kterém se vžívám do životů jiných, což mě osobně obohacuje v poznání, že nelze vše jednoduše pochopit nebo zařadit a těžko se dá cokoliv hned odsoudit, protože ke všemu v našich životech vede nespočetně moc komplikovaných souvislostí, což bych bez svého povolání asi nikdy nezjistil.

foto: Robert Vano

Co je pro vás nejvíce opojné? Potlesk publika, nebo zcela něco jiného?

Úsměv mé ženy a dcery a jejich klidný spánek.

Jste pracovně nesmírně vytížený. Jak si plánujete svůj běžný pracovní den?

Rád bych si někdy něco naplánoval, to by byla paráda. Ale jak už kdysi řekl Mistr Brodský, vybrali jsme si velmi nesvobodné povolání. Takže jsem tak nějak pořád nachystaný, kde bude potřeba co nazkoušet, zahrát, naučit se… A tak nějak tím vším proplouvám bez jakýchkoliv možností plánování tohoto procesu. Což mi samozřejmě čím dal víc a víc vadí.

Nejste muzikály již přesycen, nebo je to s nimi jako s láskou? Dosáhneme-li jedné, už zase toužíme po další?

No, je pravda, že mám teď období, kdy už mi trošku ubývá sil zkoušet pořád nové a nové věci, a to hlavně z toho důvodu, že pak není čas hrát ty nazkoušené. Takže bych se klidně vracel a pořádně si užil to svoje povolání hraním svého repertoáru, abych se toho pořádně nasytil, než to zase opustím, což se momentálně úplně neděje. Ale přesycen rozhodně nejsem. Hudební divadlo mě pořád naplňuje jako pravá láska…

Mělo by se ke každé roli přistupovat s pokorou?

Ano, je dobré ke každé roli přistupovat s pokorou. A opravdu si myslím, že by herec neměl jít na jeviště připosraně. Tak to prostě je. Se strachem a pocitem odpovědnosti jdu na jeviště každý den, udržuje mě to v ostražitosti…

Tajné přání chová ve svém nitru každý z nás. Jaké je to vaše, které se týká nejenom těch prken, které znamenají svět?

Jakmile to řeknu, už to nebude tajné! A tím pádem to přestane být vzrušující. A právě proto je to tajné. Takže to neřeknu. Co když to je nějaká uchylárna a byli byste z toho vyděšení? Tajné přání je tajné přání. Jinak bych si tak normálně přál, aby nebyla válka.

foto: Robert Vano

Kde nejraději trávíte své volné chvíle?

To je opravdu různé. Záleží na tom, v jaké chvíli ta volná chvíle nastane a jak je dlouhá. S rodinou doma, nebo na výletě, s kamarády na pivě, nebo na výletě, nebo na výletě na pivě… Když tak nad tím přemýšlím, tak ale hlavně vždy s někým, s kým je mi dobře a nezáleží až tak moc na tom, kde to je. Zkoušel jsem trávit volné chvíle i sám, ale to je fajn jen chviličku, pak nastává absolutně divný pocit z nemožnosti toho nejobyčejnějšího sdílení. Což jsem si dřív nemyslel, že je tak důležité.

Dovedete si představit, jak v záři reflektorů plyne čas?

Úplně přesně. V záři reflektorů se během chvíle čas zastaví na sto let, aby hned v další chvíli neuchopitelně uletěl stejných sto let vpřed. Taky umí plynout úplně mimo nás a chce, abychom se na to dívali, jak plyne, a nemohli s tím nic dělat. Někdy plyne i tak, jak chceme my a my ho můžeme držet a smát se mu. Pak zjistíme, že to byl sen, nebo život, nebo čas co uplynulo a plyne ke konci, nebo na začátek?

Děkuji za rozhovor.

Text Vladimír Stibor

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Muzikál Antoinetta-královna Francie http://www.hybernia.eu/aktuality/antoinetta-kralovna-francie

Ema Krahulíková: www.musical-production.cz

www.ticket-production.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Hotel Grandior Prague www.hotel-grandior.cz

Le Hotel Group www.le-hotel.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Doc. MgA. Jan Burian – ředitel Národního divadla v Praze, režisér

Docent Jan Burian vystudoval režii na pražské DAMU. Jako režisér prošel několika divadly – pracoval v Brně, Olomouci, ve Vinohradském divadle v Praze, v Plzni. Režíroval inscenace světových klasiků, ale i současná česká i světová dramatická díla, věnoval se též operní režii. V roce 1989 se stal šéfem plzeňské činohry a v roce 1995 ředitelem Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Také jeho zásluhou stojí od loňského roku v Plzni budova Nového divadla. V létě roku 2013 byl během tří dnů jmenován, odvolán a znovu jmenován ředitelem Národního divadla v Praze, což vyvolalo velkou pozornost a nevoli laické i odborné veřejnosti. Na naší první scéně zahájil koncepční změny, které by měly vést k větší otevřenosti a konkurenceschopnosti Národního divadla. Docent Jan Burian je členem výboru Asociace profesionálních divadel České republiky, ředitelem Mezinárodního festivalu Divadlo, členem výboru organizace Opera Evropa a členem umělecké rady Slovenského národního divadla v Bratislavě. Kromě toho se již více než dvacet let věnuje pedagogické práci na DAMU, kde vede katedru činoherního divadla. Docentem byl jmenován v roce 2004.

foto: Národní divadlo Praha

Kdy vás poprvé napadlo věnovat se jiným než uměleckým záležitostem divadla?

Vyplynulo to úplně přirozeně. Jsem vystudovaný režisér, což je umělecká profese. Její nedílnou součást tvoří i organizační a produkční schopnosti. Když jsem se stal šéfem činohry v Plzni, musel jsem se začít věnovat organizování práce pro druhé, smlouvám, výplatám… V devadesátých letech jsme se to všichni učili za pochodu, plynule, postupně. A je to trochu dáno i povahou – od mládí jsem se snažil něco řídit, zařizovat…

Dá se zároveň režírovat a řídit divadlo?

Dá se to, a dokonce je to i docela obvyklé. Režisér je v kontaktu se souborem i aparátem divadla – od výroby, přes provoz, zajištění zkoušek, dekorací… Je to spíš otázka časových možností, v menším divadle se to dá skloubit, ve velkém je to obtížnější. Naposledy jsem režíroval před dvěma lety v Plzni Toscu. Od té doby, co jsem se stal ředitelem Národního divadla, bych na to neměl vůbec čas. Trochu se mi stýská, ale až to bude možné, určitě bych se rád režie nějakého představení zase ujal.

foto: Národní divadlo Praha

Mimo jiné jste se režijně podílel i na několika hrách Václava Havla, jeho Pokoušení jste nastudoval v r. 1990 v československé premiéře. Jaký k nim máte vztah?

Mám jeho druh humoru velmi rád, je mi poměrně blízké i jeho divadelní myšlení. Mnoho lidí nevědělo, co si pod pojmem „absurdní drama“ představit. Hlavně ti mladší, kteří nemohou pamatovat inscenace šedesátých let. Sám Havel řekl, že to nejsou žádné „vylomeniny“, ale stylizované pohledy na reálný život. Myslím, že Havel jako dramatik měl smůlu v tom, že ho většina lidí jako dramatika poznala až v době, kdy už byl velmi oblíbeným prezidentem, a tím bylo jejich vnímání trochu ovlivněné…

Máte zkušenosti s režií činohry i opery, v čem je z režijního pohledu zásadní rozdíl? Co je pro režiséra obtížnější?

Divadlo má jeden základ. Každý žánr, ale i konkrétní hra však vyžaduje jinou míru stylizace. Jinak je to u frašky, jinak u Hamleta či Strýčka Váni. Zrovna tak velký rozdíl je třeba mezi Prodanou nevěstou a Madame Butterfly. Obecně u opery je výhodou, že hudba je hotová, tedy intonace, tempo i rytmus jsou předem dané. U činohry se tempo a rytmus teprve hledají. Na druhou stranu vyhraněná míra stylizace v opeře, fyzická náročnost zpěvu – tam je obtížnější dosáhnout pravdivosti, uvěřitelnosti hereckého projevu.

Která inscenace byla pro vás zatím nejobtížnější?

Každá inscenace je jiná a vždycky se začíná od nuly. Žádný předešlý úspěch nezaručí úspěch příští. Vždycky se zdá nejnáročnější ta, kterou právě děláte, ty ostatní jsou už hotové. (smích) Zkouší se šest až osm týdnů a vždycky se chvilku zdá, že to jde výborně, a chvilku, že to nejde vůbec. Režisér musí být dobrým psychologem i pedagogem, je to hodně o mezilidských vztazích.

foto: Národní divadlo Praha

Jak vzpomínáte na své působení v Plzni?

Plzeňské divadlo, to je můj divadelní domov, protože jsem tam v různých pozicích prožil nejvíce let. Plzeň je známá i tím, že je tam většina lidí opravdu ráda a netouží příliš odejít do Prahy. Má skvělou atmosféru a divácké zázemí. Samozřejmě i tam byly různé obtíže, ale já mám stále velkou radost z toho, že se tam podařilo postavit nové divadlo, a to je výjimečná událost. V Plzni stojí divadla dvě, to první bylo vybudováno v roce 1902. Nové divadlo se tedy v Plzni staví méně často než jednou za sto let. (smích) Stálo to velké úsilí a já se vždycky, když jedu kolem, dívám a přemýšlím, jak se v něm bude umělcům žít, jak si povede v budoucnu…

Váš nástup do funkce ředitele Národního divadla v Praze je takovým „samostatným“ příběhem. Byl jste jmenován, odvolán a znovu jmenován, a to vše v průběhu tří dnů. Jakou zkušenost jste si z té situace odnesl?

Přišlo mi to absurdní. Mockrát se asi nestalo, aby někdo poté, co vyhrál výběrové řízení a půl roku se na novou funkci připravoval, přišel poprvé do práce a hned byl odvolán. Nechci se ohlížet, ale stalo se to velkou neuvážlivostí tehdejšího ministra kultury, který byl navíc ve vládě bez důvěry parlamentu.

Následovaly výpovědi umělců…

A nejen jich. Rozruchů kolem Národního divadla už bylo v té chvíli příliš mnoho, lidé toho měli dost. Byl to další důkaz toho, že systém správy kulturních institucí u nás je nastavený špatně a nefunkčně. Není možné, aby byl během minuty odvolán ředitel jakékoliv instituce bez udání důvodu. U mě se to stalo mimořádně „divoce“, ale pokud nebude systém stabilizován, o což se ze všech sil snažíme, bude se to stávat i dalším. Z herců nakonec protestně odešli „jen“ Richard Krajčo a Miroslav Donutil, je jich velká škoda.

foto: Národní divadlo Praha

Jaká je koncepce, s níž jste do Národního divadla přišel?

Původně mělo Národní divadlo činohru, balet a operu v jedné budově. Dnes máme dva operní soubory, činohru, balet a Laternu magiku ve čtyřech budovách. Řídit divadlo systémem víceúčelového regionálního divadla, kdy ředitel za všechno odpovídá, to tady nejde. Takováto velká organizace musí mít úplně jiný systém řízení. Aby bylo Národní divadlo konkurenceschopné a mohlo být reprezentativní scénou, schopnou porovnání se zahraničím, potřebuje zásadní změny.

Jaké?

Především potřebujeme finanční podporu, zejména v oblasti mezd. Potřebujeme dlouhodobý koncept v oblasti investic. Pro představu: naše sklady jsou z roku 1906 a provozní zázemí Národního divadla je na tom hodně špatně. Musí se změnit i řízení jak uvnitř divadla, tak jeho právní postavení. Z úspěšných příkladů v zahraničí víme, že lze divadlo transformovat na více společností sdružených v jedné instituci, s opravdovou odpovědností. V současnosti je to tak, že soubory jsou autonomní, rozhodují téměř o všem, ale za všechno vlastně odpovídá ředitel. Takhle to nemůže fungovat. Pravomoci uměleckých ředitelů souborů musí být jasně vymezeny a vyváženy přímou odpovědností. Další důležitou změnou by měla být změna legislativy pro kulturní instituce. Aby zmizely bariéry, které nám nedovolují hospodařit, což vede k velké neefektivnosti a alibismu. Není užitečné, aby nám stát předepisoval například náklady na platy. Brání nám lépe odměňovat zaměstnance, pokud jsme ekonomicky úspěšní.

Máte podporu ostatních kolegů, ředitelů divadel?

Všech třicet ředitelů českých a moravských velkých divadel soudí, že toto je jediná správná cesta. Vláda se zavázala jak zvýšit finance pro kulturu, tak přijmout zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře. Všechno jde ale pomaleji, než jsem předpokládal, naštěstí vím, že je to tak vždycky, i když se tím nechci utěšovat. Je to ohromná práce, která se musí dělat za provozu, postupně, krok za krokem.

Co je hlavní náplní práce ředitele Národního divadla?

Jak který den. Ředitel by měl dělat hlavně kulturní politiku, rozhodovat o strategických věcech. O rozpočtu, investicích, základní personální věci. Reprezentuje Národní divadlo, vyjednává s politiky, veřejností.

Máte i právo veta při rozhodování o jednotlivých inscenacích?

Teoreticky ano, ale s uměleckými šéfy jsme vždycky našli společný postoj. Jsem velkým nepřítelem cenzury a přítelem dialogu, dobře vím, že můj názor nemusí být vždy ten nejsprávnější. O úspěchu inscenace vždy nakonec rozhodují diváci.

foto: Národní divadlo Praha

Uskutečňovat vaše vize znamená přijímat i nepopulární opatření, za něž býváte kritizován. Jak to snášíte?

Ředitel nemůže být všemi zaměstnanci oblíben, k jeho povinnostem patří i nelehká rozhodnutí, řeším i nepříjemné věci a musím to umět. Snažím se rozhodovat s chladnou hlavou, o mnoha věcech se radím, některé personální otázky mají v pravomoci umělečtí ředitelé. Spíše kontroluji a snažím se, aby jejich rozhodnutí byla podložena správnými argumenty. Strategické otázky rozvoje Národního divadla projednává i poradní orgán ministra kultury, Garanční rada. Zasedají v ní renomovaní odborníci, kterým důvěřuji.

Chystáte nějaké rekonstrukce?

Budovy jsou ve vlastnictví státu, takže na něm leží hlavní rozhodnutí, zda je ponechat tak, či opravovat. Vloni jsme vytvořili investiční plán na dvacet let, v němž jsme popsali, co je třeba opravit, vybudovat. První akcí bude rekonstrukce Státní opery, která začne v létě 2016, chystá se rekonstrukce provozního zázemí v areálu kostela Sv. Anny, připravujeme architektonickou soutěž na rekonstrukci interiéru Nové scény. Doufejme, že nás čeká co nejvíce rekonstrukcí, Národní divadlo si je zaslouží.

foto: Národní divadlo Praha

Kdy se vámi plánované změny mohou projevit?

Věřím, že diváci už si něčeho všimli. Velmi dobré ohlasy má šíře a pestrost našeho repertoáru, objevilo se více premiér, neobvyklé tituly, novinky, současná díla. Podařilo se nám vylepšit např. prodej vstupenek a další věci, z toho máme radost. Národní divadlo je více vidět. Ale hodně je toho ještě před námi. Je to všechno dlouhodobá záležitost. Rok a půl bude trvat legislativní proces, dalších pět let než se nový systém ustálí. Zároveň s tím se nám, doufám, podaří produkovat zajímavé inscenace, máme připravené mezinárodní kooperace v opeře, postupně se mění šéfové činohry a baletu, jistě i oni přijdou s novou energií, která bude vidět.

Chodíváte i na představení jiných divadel?

Rád, pokud to stihnu. Někdy je to i má pracovní povinnost, ale stále mě to baví. Ze zahraničních mám nejraději divadlo britské a ruské, jsou to takové dvě extrémní polohy evropského typu divadla. Věcné, zábavné, žánrově přesné divadlo britské a hluboce emotivní, na nás někdy až téměř patetické divadlo ruské. K ruskému umění mám vztah, moje maminka má ruské předky, já sám jsem se narodil v Moskvě, ale pobyl jsem tam jen první tři týdny svého života… V zahraničí chodím rád i na operu, protože tam nás čeká nejvíc práce, tam je situace asi nejzanedbanější. A tak čerpám inspiraci, zjišťuji, jak to funguje jinde, jakou mají praxi.

foto: Národní divadlo Praha

Máte nějaké předky nebo potomky s uměleckými sklony?

Moji rodiče byli ekonomové, ale táta byl vynikající muzikant a maminka milovala operu, takže mě, jako dítě, neodvedla napoprvé do divadla na loutkovou pohádku, ale rovnou do opery na Lišku Bystroušku. (smích) My jsme taková divadelní rodina – manželka se věnuje pohybové výchově herců, mladší dcera studuje režii a starší divadelní manažerství.

Vy sám se věnujete i pedagogické práci na DAMU, co vás na tom nejvíc baví?

Že jsem ve styku s mladými, začínajícími umělci, kteří jsou plni ideálů a nadšení. To mi dodává energii a neustále mi to připomíná mé vlastní začátky u divadla. Je to pro mě hodně důležité, v té každodenní rutině by člověk někdy mohl ztratit motivaci, pozapomenout, proč to vlastně dělá…

Pane docente, dovolte mi závěrečnou otázku. Až budete z Národního divadla odcházet, jak by mělo vypadat, abyste je opouštěl spokojený, s pocitem, že jste splnil svůj cíl?

Žádné lidské dílo není nikdy ideální. Přál bych si, aby se Národní divadlo změnilo ve čtyři právnické osoby v jedné „firmě“, aby každý za své divadlo odpovídal do všech důsledků, zastřešující organizace by se pak věnovala jen nejzásadnějším otázkám. Je to těžký úkol, ale podle mě jediná šance, jak Národní divadlo otevřít světu, budoucnosti. To je i hlavní důvod, proč jsem tu, proč se nevěnuji režii. I v ostatních divadlech cítí, že podmínky je třeba změnit. Doufám, že se nám to spolu s kolegy podaří prosadit, to je cíl, ke kterému směřujeme.

Děkuji za rozhovor.

Text: Eva Procházková

Foto: ND Jakub Fulín

Vytvořeno ve spolupráci s Národním divadlem Praha www.narodni-divadlo.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

foto: Národní divadlo Praha

Backstage 6/2015

Backstage fotografie – Art hotel Praha – produkce profesního magazínu Best of focená 16. června 2015

Focené osobnosti:

Kateřina Kotíková – hoteliérka

Petr Kotík – hoteliér

Pavel Zuna – moderátor, manažer PR

Produkční tým:

Fotograf: Robert Vano www.robertvano.cz

Redakce: Dita Brančíková

Produkce: Michaela Lejsková

Backstage: Michaela Lejsková

Vytvořeno ve spolupráci:

Oblečení, doplňky a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Art hotel Praha www.arthotel.cz

Michaela Žemličková – malířka

Michaela má klasické, krásné a poměrně tradiční jméno. To, co dělá, je však velmi netradiční. Má ojedinělý dar zkratky. Tvoří černobílé obrazy „jedním tahem“, některé dvěma či více tahy, nicméně její styl, pojetí, témata i zpracování jsou zcela výjimečné. Nejen u nás, ale i v Evropě a na celém světě! Kdysi jí jeden astrolog řekl, že má „Mozartovský aspekt“ a v podstatě v tom, co dělá, je stejně geniální, jako byl on. Michaela Žemličková je bezesporu ojedinělá umělkyně. Miluje figurální kresbu, nekřičí v barvách ani v liniích, a přitom je světová už nyní. Vystavuje v Česku i ve světě, potkává, jak sama říká, nebývale vzácné a hodné lidi, díky nimž se jí daří jít stále dál. Je autorkou pamětního listu pro hlavní město Praha a Obecní dům, Černobílou výstavou zahajovala Černobílé turné Lucie Bílé, ilustrovala knihy, brožury, časopisy. Ve svém malířském světě se ani na chvíli nezastaví.

foto: Michal Landa.

Pocházíte z umělecké rodiny? Měl někdo z vašeho příbuzenstva výtvarný talent?

Z umělecké rodiny nepocházím, ale vzhledem k tomu, že můj bratr je sochař, tak se pravděpodobně nějaké umělecké geny v našem rodě určitě skrývaly. Bohužel nikdo z našich předků neměl tu možnost a podmínky je dále rozvíjet. To se podařilo úplnou náhodou až nám s bratrem.

Na který z obrázků z raného dětství si pamatujete?

Na kocoura Vavřince, detektiva sportovce

Kterými malířskými technikami jste prošla a která z nich vám je dodnes nejbližší?

Zpočátku jsem experimentovala s akrylem a akvarelem, ale když jsem se poprvé dostala k peru, štětci a černé tuši… zamilovala jsem se a už jsem jí přes dvacet let věrná. Kresba je médium, které považuji za latinu v umění.

foto: Michal Landa.

Každá cesta umělce je těžká, snadno z ní lze sejít. Co vás na ní drží?

Když něco nebo někoho milujete a děláte všechno pro radost, tak vás tato myšlenka nikdy nenapadne. Miluji svoji práci. Malování je pro mne pocit radosti a potřeby, je to nekonečný příběh a pro mě zázračný lék. Malování je mou trvalou touhou.

Říká se, že přímo posvátným okamžikem se stává chvíle, kdy se malíř ocitne před čistým bílým plátnem a než udělá svůj první tah štětcem.

Ano, souhlasím. Ale já jsem ještě úplně jiný případ. Tím posvátným okamžikem se pro mne stává chvíle, která přichází spontánně, kdy se mi motají nebo spíše strkají myšlenky v hlavě a já nevím, které mám dát přednost dříve. Mám tolik nápadů, že je v podstatě nestačím „ukládat“ na papír.

Ovlivnila vás tvorba Oty Janečka?

S dílem pana Janečka jsem se seznámila až při své první vernisáži v galerii „U Zlatého kohouta“ v Praze. Velmi mile mě překvapil jeho minimalistický akt ženy u samého vstupu do galerie.

Mohla byste vzpomenout na osobnosti světového malířství, jejichž dílo vás ovlivnilo či alespoň okouzlilo?

Spíše, než malíři mě oslovují sochaři. Ve výtvarném umění mě zcela určitě okouzlil Pablo Picasso, ale jen na sklonku života v jeho poslední tvorbě svých minimalistických studií. A vzhledem k tomu, že už není mezi námi, tak se snažím, nebo si troufám, jeho dílo posouvat dál. (smích)

Na první lásku ani na první výstavu se zpravidla nezapomíná. Jaká byla ta vaše?

Děkuji vám za otázku. Nezapomínám ani já. Obě byly plné radosti a emocí… A velmi ráda bych touto cestou poděkovala majitelce galerie „U Zlatého kohouta“ v Praze paní Mirele Zukal. Svým profesionálním a lidským přístupem mi „ otevřela“ umělecký svět.

foto: Michal Landa.

Vystavujete i v cizině. Jak je obtížné prezentovat svou tvorbu v zahraničí? A je srozumitelná i v zemích s odlišnou historií?

Přirovnala bych výtvarné umění k hudbě a notám. Jako noty a hudba neznají hranic, tak si myslím, že podobně i výtvarné umění nezná hranice jazyků. Já se nezabývám kulturními ani náboženskými tématy, proto se domnívám, že mé umění je snadno vnímatelné.

Můžete přiblížit, jak vypadá běžný den malířky Michaely Žemličkové?

Žiji úplně obyčejný život starostlivé mámy a manželky. A každý den u nás je zcela jiný. Ale to zná každá maminka se dvěma nebo více dětmi. A v mezičasech stále pracuji.

Kolik procent na obrazu představuje vlastní řemeslnická dřina a kolik nápad, invence?

Myslím si, že myšlenka každého díla by měla být pro každého autora (obrazu, písně…) prioritní. Nejvíce práce představuje a pro mě osobně zároveň nejzajímavější je „myšlenku vymodelovat“ svojí vlastní hrou linek. Řemeslnickou dřinu nevnímám, netrpím, užívám si tvoření. Obvykle končím, když začínám gumovat více než malovat.

Jakým způsobem přijde kumštýř ke svému ateliéru? Je to váš první, nebo jste se již stěhovala do lepšího?

Vlastním ateliér doma. Slýchávám často, že bych si měla ateliér pořídit na jiném místě, izolovat se, ale dokážu se soustředit jen v klidu domova. Vše mám soustředěné na jednom místě… Mohu zároveň pracovat, vařit a být zároveň součástí rodinného kruhu, cítit blízkost, kterou k životu nutně potřebuji.

Čínští i japonští malíři upřednostňovali jednoduchou linii kresby. Není možná v tom největší umění?

A nejtěžší asi také. Čím méně výrazových prostředků používáte, tím složitější je vyjádřit myšlenku a obsah. Možná proto mám ráda jednoduchost a čisté linie.

Pro každého autora je jistě důležitý nástroj, s nímž pracuje. Je to vaše výrobní tajemství, nebo máte něco nejoblíbenějšího?

Tajemstvím určitě ne. Už jsem vyzkoušela pera, štětce i tuše od různých japonských, čínských a jiných světových firem, ale pro mne je světovou jedničkou firma Faber-Castell, která funguje na celosvětovém trhu již 250 let. S jejich pery psali už W. A. Mozart, Napoleon Bonaparte, L. v. Beethoven, J. W. Goethe, K. Lagerfeld a jiní…

Jistě máte mezi svými plátny pár svých nejoblíbenějších, která byste za žádných okolností neprodala… Můžete se o nich zmínit?

Abych byla upřímná, tak si všechna svá díla maluji pro sebe. A když se s nimi loučím, toužím po tom, aby jejich majitelé z nich měli stejnou nebo alespoň podobnou radost jako já, když jsem je „přiváděla na svět“.

A pro mne je nejlepší vždycky to poslední…

foto: Michal Landa.

Na čem v současné době pracujete?

V posledních měsících nejintenzivněji pracuji hlavně na dílech pro výstavu v Dubaji, velmi mi na ní záleží. Budou tam prezentována díla, ve kterých použiji novinky s tušemi a některé části obrazu budou ve tmě svítit. Těším se znovu na vernisáže v Praze, Bratislavě a Moskvě, které proběhnou též pod záštitou společnosti DIC. Dlouhodobě dodávám svá díla do různých galerií, kde si je lidé mohou prohlédnout a třeba i koupit. Téměř deset let spolupracuji s časopisem For Golf, pro který maluji světové golfové legendy. Tvořím pro tematické takzvané „Domácí úkoly“ a charitativní dražby pořádané galerií La Femme. Aktualitou je také projekt pro České Budějovice, zadáním jsou historické památky. Zabývám se i tvorbou obrazů na objednávku, nebo vymýšlením firemních log pro různé firmy. Novinkou je termín pro výstavu v Paříži.

Přála byste si někoho, kdo by vám stál modelem?

Tak teď jste mě konečně upřímně rozesmál. Zatím jsem tuto touhu, aby mi někdo stál modelem, v sobě nepocítila. Napadá mě možná jen nějaký model pro karikaturu. Občas mi stával modelem pro mé akty můj manžel, teď už ho raději netrápím, vystačím si s představami. Lépe se mi malují ženy a různé podoby ženství i ve své nedokonalosti nám tak blízké. Líbí se mi, když je žena ženou, muž mužem, což se v dnešní době trochu vytrácí. Ženy jsou pro mě více nositelkami emocí, mají odlišné naladění duše a „řeč těla“.

Mám ráda jejich ženskost, něhu, jemnost, eleganci, jejich touhy, vášně, mateřskost… Proto tvoří většinu mých obrazů ženy.

Jak byste popsala dílo všeobecně?

Myslím si, že do svého díla vkládáme ze sebe daleko víc, než si myslíme, a je jedno, jestli malujete strom nebo velrybu.

Čeho si kromě své tvorby nejvíce užíváte?

Náš život je, myslím si, místem různých možností… Každý si čas, který tady máme, plníme po svém.

Donutila jsem se pokračovat v angličtině, chodím pravidelně na pilates, do lesa, pěstuji malou zahrádku, víkendy jsem se synem Josífkem na tenise. Starší syn Jan se připravuje na studium vysoké školy v Londýně.

Miluji smích, spontánnost, nadhled a radost mezi lidmi. Ta mi dává sílu žít a těšit se na nové impulsy, třebaže se někdy do toho všeho pořádně „ zašmodrchám“…

foto: Michal Landa.

Jaké je vaše životní motto?

„Život je křehký a nikdo nemáme garanci zítřka… Tak mu dejte všechno, co máte.“

A jak říkávala maminka Forresta Gumpa: „Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, který ochutnáš.“

Kdybyste měla dnešním studentům, kteří s uměním spíše koketují, ukázat, kudy vede cesta na malířský Olymp, co byste jim poradila?

Domnívám se, že každý máme svůj „Olymp“ někde jinde. Je zapotřebí mít trpělivost a vytrvalost k jeho dosažení. A nejdůležitější je, že když do toho, co milujete, dáte své srdce, tak všechno, co namalujete nebo vytvoříte, bude mít duši. A pokud chcete být lepší než ostatní, musíte tomu dát víc než ostatní.

Jen v umění někdy platí, že hvězdy jsou vidět, až když se sešeří.

Děkuji za rozhovor.

Text Vladimír Stibor

Foto: Michal Landa

W: www.michaela-zemlickova.cz

E: michaela.ze@email.cz

nebo zemlickovam@gmail.com

T: 0042 777 683 500

PR manažer: René Kekely a Helena Harabinová

Vytvořeno ve spolupráci:

Časopis pro spisovatele www.spisovatelejih.cz

Víno Jarmila www.vinojarmila.cz