Jitka Zelenková – zpěvačka

Kdo by neznal píseň Ty mi smíš i lhát, kdo by neznal
sametový hlas Jitky Zelenkové. Mnoho krásných písniček, ceny odborných porot
z pěveckých festivalů. A přece ji někteří posluchači spojují pouze
s doprovodnou skupinou Karla Gotta, s nímž čtrnáct let
spolupracovala. Jitka Zelenková se pohybuje v hudební branži od roku 1967,
kdy vyhrála celostátní soutěž Talent 67. Svou první sólovou desku vydala ale až
v r. 1980 a od té doby ještě dalších osmnáct, velmi úspěšných. Její
doménou jsou především baladické písničky s poetickými texty, kterými
v komorních recitálech oslovuje diváky po celé republice.

 

Přála jste si odmalička
stát se zpěvačkou?

Vyrůstala jsem obklopena hudbou – táta dirigent, máma
zpěvačka. Od šesti let jsem hrála docela dobře na klavír, přestala jsem
v kritických šestnácti, což mě dnes mrzí. Když mi bylo deset, onemocněla
jsem na škole v přírodě kloubovým revmatizmem a posléze zánětem srdečního
svalu, pobyla jsem si šest neděl v nemocnici, kde se mi ale docela líbilo.
A to bylo, pokud si vzpomínám, jediné období, kdy jsem nechtěla být zpěvačkou,
ale sestřičkou či doktorkou. Jinak jsem ale nutila spolužáky za mého klavírního
doprovodu o přestávkách ve škole zpívat, opisovala jsem si všemožné písničky do
různých notýsků a představovala si svou hvězdnou kariéru.

 

Rodiče vám fandili?

Zpočátku moc ne. Ale když jsem si stála za svým, táta mě
nakonec podpořil. Maminka byla zklamaná, přála si mít dceru vysokoškolačku.
Když viděla, že na její vysněná práva nepůjdu, chtěla alespoň, abych hudbu
vystudovala. Jenže paní profesorka, k níž jsem potom chodila na zpěv, mě
začala učit operní techniku, čímž mi úplně „rozházela“ rejstříky. Výuku jsem
přerušila a vrátila se ke svému přirozenému zpívání. Já prostě nejsem studijní
typ.

 

Vám se ve škole
nedařilo?

Učení nebylo mou prioritou. (smích) Když jsem v sedmnácti vyhrála celostátní pěveckou
soutěž Talent 67, začala jsem ještě
při škole vystupovat jako host v divadle Apollo. A tam si mě vyhlédl
ředitel Rokoka, který mi nabídl angažmá hned po maturitě, tedy za rok. Od té
chvíle mě učení logicky přestalo zajímat. Na nic jiného než na zpívání jsem
tenkrát nemyslela, pořád jsem něco poslouchala, zkoušela si. Naštěstí mám
techniku i frázování jako dar od Pána Boha.

 

Takže hned po
maturitě jste začala zpívat…

Už o prázdninách jsem začala vystupovat na různých akcích, například
na Libereckých výstavních trzích, hostovala jsem s orchestrem Karla Vlacha a
v září roku 1968 jsem nastoupila do Rokoka. Alternovala jsem role s Martou
Kubišovou, svým idolem. Podle ní jsem si začala i výrazně líčit oči, tenkrát
krémem na boty… Učila jsem se stoupat si správně do světla, chodit po jevišti,
vnímat diváky. Měla jsem velké štěstí na setkání s lidmi, kteří mi v mých
začátcích pomohli – ať už to byl Josef Vobruba, Gustav Brom, s nímž jsem
absolvovala svou první živou nahrávku i první zahraniční vystoupení, Karel
Vlach, ale i Yveta Simonová s Milanem Chladilem, kteří mi nabídli
hostování ve svém programu. Nikdy jsem nepocítila žádnou řevnivost, ale musela
jsem opravdu tvrdě pracovat.

 

Věděla jste od
počátku, která hudba bude ta „vaše“?

Zpočátku jsem zpívala, co mi kdo nabídl, svou cestu jsem
teprve hledala. Líbila se mi spolupráce s jazzovým kvartetem Karla
Velebného, líbil se mi i společný program se sourozenci Ulrychovými. Ráda jsem
zpívala swing, který jsem měla možnost zkusit si jako host větších kapel. Mou
budoucí parketu odhadl tenkrát nejlépe Jiří Štaidl a Darek Vostřel, který
věděl, že taneční hity nejsou pro mě to pravé, že se uplatním hlavně
v dramatických polohách pomalejších písní. To se potvrdilo po mém
seznámení s textařem Edou Pergnerem. Začali jsme systematicky
spolupracovat, vlastně to trvalo až do jeho smrti. Jeho texty přesně
vystihovaly mou náladu, mé pocity, proto se mi tak krásně zpívaly.

 

A jak to bylo
s nabídkou Karla Gotta?

Vzala jsem si v Rokoku neplacené volno, chtěla jsem se
věnovat pouze zpívání. A než jsem se stačila vrátit, Rokoko zavřeli. Zůstala
jsem na volné noze a do toho přišel Karel Gott, psal se rok 1973. Oslovil mě a
Janu Kociánovou, abychom mu zpívaly doprovodné vokály a hlavně nám nabídl
sólové příležitosti. Později v doprovodech Janu Kociánovou nahradila
Vlasta Kahovcová a Jarmila Gerlová. Byla to úžasná šance, a tak jsem se jí
chopila.

 

Snažila jste se něco
okoukat, nebo jste chtěla zůstat jiná, svá?

Samozřejmě, že jsem chtěla zůstat svá, zároveň ale bylo
opravdu co se naučit, co pozorovat. Pro mě to byla vysoká škola profesionality.
Sledovala jsem, jak sestavuje program, jak si váží diváků. V jeho kapele
bylo plno skvělých muzikantů, třeba Rudolf Rokl, Felix Slováček, Václav Týfa.
Zůstala jsem u Karla Gotta čtrnáct let, vedle toho jsem pracovala i na své
sólové kariéře. S Felixem jsme si vytvořili svůj vlastní program, autorem
byl Miroslav Horníček, režisérem Ján Roháč, a tam jsem poprvé začala
systematicky vybírat své baladické písně, filmové melodie, byla to hudba,
v které jsem se našla, i když jsem velmi často narážela.

 

Proč?

Pro organizátory a dramaturgy jsou mé písně příliš smutné,
příliš pomalé. Bojuji s tím vlastně celý život, i dnes. Přestože publiku
se takové písničky líbí, stále musím někoho přesvědčovat, vysvětlovat… Kolikrát
já už slyšela: „něco veselejšího,
rychlejšího“ – nemám tu větu ze srdce ráda, cítím to jako velké nepochopení
a trápí mě to. Pořád mám pocit, jako by někdo stále chtěl měnit směr, kterým
chci jít.

 

Přesto ty pomalé,
baladické písně vám zajistily přízeň posluchačů…

Ano, písně Ty mi smíš
i lhát, Zpívání, Smůla bude v tom, Bez lásky láska není, Rád a další podobné, to byly hity, díky
nimž jsem získala publikum, které mě už neopustilo. Pro Redutu jsem připravila
recitál s Rudolfem Roklem a kytaristou Pavlem Fořtem, postupně jsem
připravila program s větší kapelou a začali jsme jezdit po celé republice.
Měli jsme velký úspěch, sály byly vyprodané. V roce 1980 jsem vydala svou
první desku, o dva roky později druhou a pak další a další.

 

Kdy jste od Karla
Gotta odešla?

Přestože jsem měla i své pořady, u Karla jsem zůstávala.
Půjčoval mi aparaturu, světla, zpívala jsem s jeho hudebníky, díky němu
jsem se dostala do mnoha zemí západní Evropy, kam byl jako populární zpěvák neustále
zván. Teprve v roce 1987 jsem se rozhodla odejít. Nechtěla jsem se nechat
zatlačit agenturou Pragokoncert do projektu společného zpívání s Ivetou
Bartošovou a Michalem Penkem a udělala jsem radikální řez. Po smrti nenahraditelného
Rudolfa Rokla jsem začala zpívat s kontrabasistou Františkem Rabou a
vynikajícím klavíristou ruské národnosti Lvem Rybalkinem. A vystupujeme spolu
dodnes.

 

Na repertoáru máte i
velmi krásná dueta, s kým váš hlas nejlépe ladí?

Měla jsem několik pěveckých partnerů, s nimiž jsme
zpívali překrásné písničky. Třeba s Karlem Gottem hit Kéž jsem to já, nebo s Karlem Zichem, mým kamarádem, který
bydlel naproti v ulici, jsme měli velký úspěch s rokenrolovou baladou
Takový nejsi. Mou srdeční záležitostí
byl duet Můj ideál s Karlem
Černochem, Kterýje podle mèho názoru je srovnatelný s americkým originálem. Pro mě a Tondu
Gondolána vznikl swingový duet Jen pár
večerů a dal jméno desce, která vyšla v roce 1993 a které si po
muzikantské stránce vážím snad ze všech nejvíc.

foto: Lenka Hatašová

 

Často zpíváte i pro
charitu…

Ano, a pokud je to na dobrou věc, neodmítám. Bývá to tak
deset koncertů ročně na dobročinné účely. Snažíme se vždycky si zjistit, kam
finanční prostředky přijdou, jestli opravdu pomohou. Podpořili jsme mnohé
projekty, několikrát jsme rádi hráli pro Domov Karla Boromejského
v Řepích, pro obnovu kostela, pro boj s rakovinou, pro výzkum mladých
vědců v Brně.

foto: Lenka Hatašová

 

Co vás na vaší práci
nejvíc baví?

Když se podaří recitál a přijde plný sál, to je nad všechna
ocenění. Těší mě živé koncerty s mými skvělými muzikanty, s nimiž
stačí domlouvat se očima. Mám radost, když „jdou“ lidé s námi, což se
pozná od první písničky, a je to pro mě velmi důležité. Celý život bojuji
s pochybností, zda něco dělám správně, zda to posluchače zajímá, jestli
vůbec přijdou. Je to asi tím, že maminka ke mně bývala velmi kritická,
povzbuzení či pochvaly, které člověk v jistém věku potřebuje
k získání sebejistoty, se mi nedostalo.

 

A co je naopak
nejobtížnější?

Někdy až neuvěřitelné podmínky ke koncertování. Přijedete,
zjistíte, že nejsou klíče, není šatna, není zatopeno, na toalety se chodí přes
diváky… Naštěstí mým hobby je být za jakýchkoliv okolností profesionální, podat
stoprocentní výkon. Je to taková moje „vnitřní hra“ – navzdory všemu zazpívat
co nejlépe. Před každým vystoupením, ať už je to koncert či ples, vždycky
jezdím na zvukové zkoušky, i když je to třeba tři hodiny před představením.

 

Napadlo vás někdy, že
byste mohla dělat něco jiného?

Zpívání mě nikdy nepřestalo bavit, ale občas nastanou
situace, že bych nejraději všeho nechala. Hledání sponzorů, vyčerpávající
administrativa, dohadování s organizátory, to dokáže člověka potrápit. Ale
stačí, když se dobře vyspím a na žádné utíkání už nemyslím.

 

Zradil vás někdy váš
hlas?

Jsem hodně náchylná na choroby, a jakmile dostanu rýmu,
která mi spadne na průdušky, zpívat se prostě nedá. Musím se proto hodně
hlídat, jím tuny vitamínů, nechodím do kina, snažím se nejezdit hromadnými
dopravními prostředky. Rušit koncert, to je vždycky malér. Za mou osmačtyřicetiletou
kariéru se to naštěstí stalo jen párkrát.

 

Líčit se, česat,
nakupovat elegantní oblečení – to k vaší práci také patří. Baví vás to?

Je to profesionální nutnost. Nevyžívám se v tom, ale
dbám na to. Záleží mi na tom, abych byla upravená. Pro televizi a na důležité
koncerty mě líčí vizážista Zdeněk Fencl. K mé práci patři i to, že mě lidé
poznávají, někdy se se mnou chtějí i zastavit, popovídat. Nikdy nikoho neodbudu,
Karel Gott mě vychoval k úctě k divákům, ale někdy, když má člověk
splín a necítí se úplně nejlépe, nejraději by byl neviditelný a prošel úplně
nepozorovaně. Jenže to nejde. Popularita je fajn, ale někdy člověka opravdu
vysává.

 

Jak relaxujete?

Mám ráda, když si sama a v klidu sednu do křesla, vezmu
si knížku nebo pustím hudbu, a přitom třeba koukám z okna a popíjím
skleničku dobrého vína. Měla bych také relaxovat pohybem, ale přestože bych to
potřebovala, moc se mi nechce… (smích) Nesnáším
posilovny a solária. Občas si sice vyjedu na kole nebo v zimě na běžkách,
(rozhodně ne na sjezdovkách), ale není to pravidelné. Bavívalo mě také jezdit
autem, ale dnes už se raději při cestě na koncerty svěřuji zvukaři. Řídit už mě
netěší, všude je tolik bezohledných řidičů, že radost z jízdy je pryč.

foto: Lenka Hatašová

 

Vzpomenete si na
nějaký hezký zážitek z koncertu?

Vždycky, když za mnou po koncertu přijde někdo mladý, a řekne,
že si přišel mé písničky poslechnout jen ze zvědavosti a zjistil, že jsou moc
fajn, mám radost. Takové chvilky mi pomohou vyrovnat se se zlobou různých
anonymních hrdinů či bulvárních článků, kterých také nejsem ušetřena a na které
si nikdy nezvyknu. Naštěstí různých urážlivých textů nebo co možná
nejošklivějších fotek není mnoho. Nejsem pro bulvár zas tak zajímavá… (smích)

 

Paní Zelenková, na co
se nejvíc těšíte?

Až zase pojedu do lázní, kde mě donutí cvičit, až na podzim
vyjde knížka o mém životě a o mém zpívání. Těším se na velký podzimní koncert,
který připravujeme v Praze a na všechny další, které mě v budoucnu
čekají. Dříve jsem hodně cestovala, ale jsou místa, kam jsem se ještě
nepodívala, a která mě lákají. Provence, Toskánsko nebo Paříž. Třeba na mě
ještě čekají.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz