Elegantní usměvavá
dáma s kultivovaným projevem. Když ještě přidám jako nápovědu slova
hlasatelka a Kalendárium, nebude
mnoho lidí, kteří by si nedosadili jméno – Saskia Burešová. Málokdo ale ví, že
se narodila na Slovensku, že má od své svatby v občanském průkazu příjmení
Obdržálková, že se pokoušela o studia na DAMU a že zvítězila v konkursu na
roli Barunky ve filmu Babička,
z něhož tenkrát bohužel nakonec sešlo. Jak oblíbenou byla televizní
hlasatelkou, o tom svědčí i ceny TýTý, kterých má doma celkem pět.
foto: Robert Vano
Vedli vás rodiče
k recitaci, divadlu?
Ani ne. Maminka sice hrála ochotnické divadlo a moc hezky
malovala, ale umělecké činnosti se nijak zvlášť nevěnovala. Tatínek byl
překladatel a tlumočník, měl státnice z osmi jazyků, snažil se, abych ho
v tom následovala. Zpočátku jsem byla svolná, ale jakmile jsem se
„zachytila drápkem“ v různých dramatických kroužcích, neměla jsem na jazyky
čas. Všelijak jsem se vymlouvala, až mě tatínek přestal přemlouvat, teď toho
lituji. Recitovala jsem ráda, už od mateřské školy. Později jsem hrála ve
školních představeních, reprezentovala školu v recitačních soutěžích.
Nikdo mě nenutil, bavilo mě to.
Narodila jste se na
Slovensku, máte tam nějaké přátele?
Tatínek tam měl tenkrát obchodní jednání, vzal s sebou
těhotnou maminku na služební cestu, a tak se stalo, že jsem se narodila
v Šafárikovu, dnešní Tornaľe. Hned jsme se ale vraceli domů, takže navzdory
údajům v rodném listě jsem ryzí Pražačka. Mezi slovenskými hlasatelkami a
herečkami mám ale několik velmi dobrých kamarádek, například Božidaru
Turzonovovou, kterou velmi obdivuji. Sešly jsme se spolu před několika lety
v muzikálu Ginger a Fred, kde
jsem hrála italskou hlasatelku a ona hlavní roli. Padly jsme si do oka.
Své rodiště tedy
nenavštěvujete?
Léta jsem jezdívala s kapelou Josefa Zímy po celé
republice i po Slovensku. Dostali jsme se i do Tornaľy. Když „Pepíček“
z jeviště prozradil, že je to mé rodné město, vůbec nás odtud nechtěli
pustit. Po koncertu následovalo pohoštění – klobásky, demižony vína, bylo
veselo. Slováci jsou velmi temperamentní, bezprostřední.
Kam jste po základní
škole zamířila?
Začala jsem studovat na Nerudově gymnáziu v Praze. Je
to škola známá svým vřelým vztahem k divadlu. Otec mé spolužačky Kláry
Jernekové, divadelní režisér Karel Jernek, mě povzbuzoval, že mám herecký
talent, pokusila jsem se o přijímací zkoušky na DAMU. Přestože jsem se dostala
až do posledního kola, nakonec mě nevzali. Na rozdíl od ostatních jsem
nepožádala o pomoc nikoho z herců, připravovala jsem se na přijímačky sama
a repertoár, který jsem zvolila, asi nebyl optimální. Takže jsem zamířila na
dvouleté nástavbové studium na Barrandov, ale to mě moc nebavilo.
A vaše první setkání
s „kumštem“?
Na gymnázium se mnou chodil i Jaromír Hanzlík. Dal mou
fotografii mamince, asistentce režie v televizi. Začaly mi chodit nabídky
na účast v různých konkursech, přišly první menší filmové role. Hrála jsem
ve filmu Ideální dívka, zvítězila
jsem i v konkursu na roli Barunky v Babičce, ale z toho filmu
bohužel sešlo. Tu a tam jsem se před kamerou ocitla a moc mě to bavilo.
foto: Robert Vano
Když se řekne Poštovní schránka, většině lidí se
pravděpodobně vybaví báseň Jiřího Wolkera. Vám ale určitě něco jiného…
Ano, byla to má první opravdová pracovní příležitost
v televizi. Poštovní schránka
byl zábavný magazín pro vojáky, který jsem moderovala s Edou Hrubešem.
Byla jsem vybrána mezi třemi stovkami uchazeček a byl to vlastně začátek mé televizní kariéry. Postupně přicházely
další příležitosti v hudebním vysílání, v dětském vysílání,
v redakci zábavy… Nebylo to tak vyhraněné jako dnes, získávala jsem mnoho
cenných zkušeností v různých oborech. Byla jsem moderátorkou opravdu na
„celý úvazek“ a ta práce mě úplně pohltila.
Na koho nejvíc
vzpomínáte v souvislosti se svými učednickými léty?
Určitě na Edu Hrubeše, pracovali jsme spolu nejen v Poštovní schránce, ale také při
realizaci projektu Kinoautomat, který
byl ve své době velmi populární. Jeho základem byl první interaktivní film na
světě Člověk a jeho dům. Tvořili jsme
s Edou jednu z moderátorských dvojic. Film běžel dvakrát denně
v kině Světozor. Eda velmi rád improvizoval a já jsem se vždy těšila, čím
mě překvapí. Vzpomínám i na Vladimíra Dvořáka, který mi dal spolu
s režisérem Paukertem nejvíc příležitostí v redakci zábavy. Zpočátku
jsem moderovala mimo jiné i Televarieté,
psala jsem si i scénáře.
Jak jste se dostala
k práci hlasatelky?
Po svatbě s televizním režisérem Petrem Obdržálkem mi
byla nabídnuta práce hlasatelky s tím, že nemůžeme jako manželé oba
pracovat ve stejné redakci. Nedalo se nic dělat. Práci jsem přijala, postupně
jsem si ji také oblíbila. Jako hlasatelka jsem pracovala přes třicet let. Měly
jsme bezvadný kolektiv, byly jsme kamarádky, a tak mě velmi štve, když se
dozvím, že v bulváru píší o nenávisti mezi hlasatelkami, což vůbec není
pravda. Moje moderátorská činnost byla v tu dobu dost omezená, a nakonec,
právě kvůli tomu, abych mohla moderovat, jsem své místo hlasatelky opustila
ještě před tím, než byla ta funkce televizí úplně zrušena.
foto: Robert Vano
Bylo to pro vás něčím
nové, musela jste se něco „doučit“?
Ani ne, moje moderátorská průprava mi hodně pomohla. Jedinou
změnou bylo, že obličej hlasatelek byl v absolutním detailu, což znamenalo
dělat jen minimální gesta, hlídat si umírněnější projev. Mohly jsme si do
scénáře přidávat tu a tam nějaké vlastní poznámky, jen závěrečná věta musela
být vždy přesně, byla povelem ke spuštění následujícího pořadu. Ale důležitý
byl pro mne pocit, že jsme vlastně takovou součástí rodin diváků, kteří nás
berou jako „své“.
Nebyla potřebná
nějaká jazyková průprava?
Už jako moderátorka jsem docházela na DAMU k profesoru
Haladovi, který mě naučil správně dýchat, správně posadit hlas, správně mluvit.
Český jazyk si zaslouží, aby zněl z obrazovky krásně a tenkrát se na
kulturu jazyka v televizi opravdu dbalo. Vždyť jak se mluví
v televizi, tak je mluva přejímána i diváky. Mrzí mě, když to tak dnes v některých
případech není. Vzdělávaly jsme se vlastně neustále v různých jazykových
kursech, jazyk se vyvíjí, a tak bylo třeba s ním pracovat. Měly jsme i
tzv. supervizi, vždy po dobu jednoho týdne se lektorka zaměřila na jednu
z nás, a poté s ní probírala její chyby. To byl velmi potřebný a
důležitý pohled zvenku.
Měla jste pracovní
příležitosti i v rozhlase?
Měla a ráda na to vzpomínám. Jednak dopolední vysílání
pořadu Host do domu s různými
zajímavými osobnostmi, potom taky Kolotoč,
tam jsem si psala i scénář, to mě hodně bavilo. Nemohu zapomenout ani na
bezvadnou spolupráci s Miroslavem Moravcem v zajímavém
zábavně-vzdělávacím pořadu Kdy to bylo.
Byl to báječný parťák. Dnes už v rozhlase nevystupuji, leda jako host. Naposledy
mě pozvali do Mikrofóra, Jan Rosák do
Tandemu, několikrát jsem vyprávěla
své vzpomínky na Frekvenci 1.
Co vy a tréma?
Vladimír Dvořák kdysi řekl: „Divák nikdy nesmí poznat, že se vám hrůzou potí ruce…“ Musím se
přiznat, že zpočátku jsem skoro žádnou trému neměla, mládí je drzé a sebevědomé
a neměla jsem co ztratit. Ale čím jsem byla starší, tím víc mě pocit
zodpovědnosti svazoval, nemohla jsem si dovolit žádnou chybu. Znervózňovalo mě,
že mi každý dával najevo, že mi věří, že mně se nemůže nic stát, přitom jsem
velmi dobře věděla, že v přímém přenosu je tolik úskalí, která mě mohou
potkat. Ještě dnes mívám trému, ne takovou tu panickou, ale přiměřenou, která
se dá zvládnout.
foto: Robert Vano
Zaznamenáváte si
někam své „přebrepty“?
Až se stydím přiznat, že si skoro na žádné nevzpomínám.
Pokud se mi totiž něco takového stalo, nebylo to nijak vtipné, aby to stálo za
zaznamenání. A docela mě to i mrzí, protože posluchači to tak rádi poslouchají…
Uvědomuji si jen jeden, kdy jsem místo Georges Bizet oznámila, že autorem
skladby je Georges Bidet, což mělo souvislost s rekonstrukcí našeho bytu…
Ve kterých pořadech
jste se potkávali se svým mužem-režisérem, a naučil vás něco?
Nechtěli jsme, aby někdo poukazoval na případnou protekci,
já jsem pracovala většinou s jinými režiséry a on s jinými
moderátory. Samozřejmě jako režiséra ho respektuji, vím, že je ohromný
profesionál a myslí to se mnou dobře. Mezi námi nebyl vztah zkušeného režiséra
a začátečnice, v době, kdy jsme se sblížili, už jsme byli oba
profesionálové, rovnocenní partneři. Takže odpověď na vaši otázku – kromě
armádní redakce, kde jsme se seznámili, jsme se skoro nikdy nepotkávali,
samozřejmě až na Kalendárium.
Vnímáte Kalendárium jako svůj „životní pořad“?
Čím to, že je tak úspěšný?
Ano, je to můj životní pořad. Je to sice tzv. malý útvar,
ale přináší tolik cenných informací. Obohacuje, člověk se dozvídá stále něco
nového – je to obrovská škola života. Vysílá se v ideálním čase, nedělní
dopoledne pro mnohé diváky, jak mi píší, znamená křeslo, kafíčko a Kalendárium… Vysílá se už dvacet tři
let. Prvních několik let s režisérem Beránkem, teď v režii mého
manžela. Obohatil ho pomocí různých triků, takže už jsem byla dokonce i opicí
či čarodějnicí… Stalo se, že měl sledovanost vyšší než večerní pořad. Je to
přesně to Komenského „škola hrou“ – zábavné vzdělávání. Moc nás těší, když
diváci stále píší, že je velmi krátký. Není pro pořad lepší vizitky…
foto: Robert Vano
Vzpomenete si na
nějakou zajímavost, kterou jste se díky němu dozvěděla?
Miluji Karla Čapka. Je úžasné, jak dokázal zmapovat lidskou
duši. Na jeho hrobě je malá kamenná mistička, dlouho jsme přemýšleli, proč. A
zjistili jsme to. Jeho posledním přáním bylo, aby na jeho hrobě mohli ptáčci
pít vodu…
Nejen v tomto
pořadu jste vnímána jako velmi elegantní dáma. Jak pečujete o svůj šatník, o
líčení, česání? Baví vás to, nebo je to povinnost?
Je to nutnost. Všechno oblečení jsou mé vlastní věci a věci,
které mi půjčuje má kamarádka. Nevím, jak bych se bez ní obešla. Jmenuje se
Hana Suchárová, má butik Hana a
ochotně o mě pečuje. Jen díky ní mohu mít na sobě vždy něco módního,
elegantního. Mít každý týden na sobě něco jiného, to není žádná legrace.
V televizi o mě pečuje maskérka, líčení si potom dokončuji sama. Diváci
byli vždy zvyklí, že televizní hlasatelky byly i nositelkami módy, snažím se
držet se toho dodnes.
Vy sama jste se
pokusila v oboru líčení a vizážistiky podnikat, ale nedopadlo to dobře.
Odnesla jste si z podnikání alespoň nějakou důležitou zkušenost do života?
O mém podnikání už bylo napsáno mnoho, zejména
v bulváru. Tak jen stručně. V šoubyznysu jsou lidé důvěřiví, naivní.
Nenapadlo by mě, že se smlouvy neplní, dohody neplatí, dané slovo je pro
legraci. A jestli jsem si odnesla nějakou zkušenost? Ano, odnesla: Ševče, drž
se svého kopyta…
foto: Robert Vano
O svém životě jste
napsala knížku vzpomínek. Jak se vám vzpomínalo?
Kniha se jmenuje Saskia
a o tom, že ji napíšu, jsem přemýšlela dlouho. Nakonec mě přemluvil Vítek
Chadima, který je spoluautorem. Zúročila jsem tam všechno. Je o celém mém
životě, různých zajímavých setkáních, ale i o tom, na co se mě diváci často
ptají – o mém jménu. Maminka mi ho dala podle manželky holandského malíře
Rembrandta, kterého milovala. Říkávala mi Saša, tak se to jméno v Holandsku
vyslovuje, a tak mě dodnes oslovují mí přátelé. Po revoluci se dostalo i do
kalendáře na 7. listopadu, místo VŘSR. (smích)
Kde všude
v současné době vystupujete?
Kromě pravidelného Kalendária,
které je už běžnou součástí mého života, jsou to zájezdová představení. Se
Sašou Hemalou a Majkou Tomsovou vzpomínáme v pořadu Hlasatelé v akci, pořad Legendy,
v němž moderuji a kde zpívají známí zpěváci, ezoterický pořad Mezi nebem a zemí. Tam spolupracuji
s dr. Krumlovskou, to téma mě velmi baví – horoskopy, bylinky, zóny, jóga
prstů, barvy… Kromě toho občas namlouvám komentáře k dokumentárním filmům,
moderuji plesy a společenské akce.
Vím, že se věnujete i
charitě…
Ano, jsem spolu s Martou Kubišovou, Táňou Fischerovou a
Marií Rottrovou patronkou projektu Šance,
který je určen dětem z dětských domovů, které na prahu dospělosti vstupují
do života. Pomáháme jim začlenit se, v chráněných dílnách se učí vážit si
práce, peněz… V září v Obecním domě proběhne slavnostní pořad
k 20. výročí této charitativní organizace.
Z čeho máte radost, co vás těší?
Při sledování Cen Thálie jsem si uvědomila, jak je dobře, že
tyto ceny existují, že existuje Herecká asociace, která je předává. A
z toho mám radost. Je to pocta, ocenění umělcům, kteří si to zaslouží, a
kteří mnohdy díky svému věku už nejsou tolik na očích. Na velké herecké
osobnosti by se nemělo zapomínat, vždyť jsou navždy součástí kultury našeho
národa.
Děkuji za rozhovor.
Text: Eva Procházková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Vytvořeno ve spolupráci s Národní divadlo www.narodni-divadlo.cz
Korektura textu: Vladana Hallová
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz