Vystudoval herectví
na DAMU a filmovou režii na FAMU. Už od dětství účinkoval v mnoha
filmových rolích, lidé si ho nejčastěji pamatují jako Honzíka v populárním
seriálu Arabela. Jeho cesta
k herecké profesi se mu proto zdála přirozená. Jako autor a režisér se
podílí na televizních dokumentech zejména o slavných osobnostech, režíruje
pořad s vyhlašováním Cen Thálie, má za sebou několik úspěšných televizních
filmů, především komedií. Moderuje v rozhlase, věnuje se fotografování i
pedagogické práci. Je synem herečky Gabriely Vránové a profesora matematiky
Jiřího Kepky.
foto: Robert Vano
Které vlastnosti,
zděděné po rodičích, vám pomohly ve vaší profesi?
Díky tátovi mám v sobě určitou racionalitu, systém,
máma mi určitě předala emoce, kterých má na rozdávání. Oboje ve své práci
využívám.
Vaši kariéru asi
„nastartovala“ Arabela…
Ano, i když v několika dětských filmech jsem hrál už
předtím. Přišla obrovská popularita, seriál měl velkou sledovanost,
s dnešní dobou nesrovnatelnou, protože tenkrát nebyl výběr televizních
stanic. Bavilo mě to, docela mi to šlo, a tak jsem si říkal, proč ne… Dostal
jsem příležitost v dalších rolích, třeba v seriálu Synové a dcery Jakuba skláře, ve filmu Maska, v různých dětských pořadech. Býval jsem v televizi
skoro obden. Bral jsem to jako práci, se kterou jsem neměl problém. Bylo to
lepší než chodit do školy, i když ještě lepší bylo volno…
Která z vašich
profesí je vám bližší?
Jsem narozený ve znamení Vah, je to takové vyvážené. Obě
profese mě baví a potřebuji je. Herectví a režie nemají k sobě tak blízko,
jak si lidé představují, člověk musí zapojovat jinou hemisféru mozku. Chybělo
by mi jedno i druhé. Nejlépe se cítím, když mohu být režisérem i hercem či
moderátorem zároveň. Povedlo se mi to třeba v seriálu Ondřejova filmová škola, to mě bavilo.
Kdy jste poznal, že
jen herectví vás neuspokojuje?
Už v Disku na DAMU jsem začal zjišťovat, že herectví je
pro mě omezující, že by mě víc bavilo pracovat tvořivěji, ne podle pokynů. A
tak jsem se přihlásil ještě na FAMU. Napoprvé jsem nebyl přijat, takže jsem
v klidu dokončil DAMU, a když mě napodruhé vzali, začal jsem studovat
vlastně znovu, od 1. ročníku. Naším absolventským představením v Disku
byla úspěšná inscenace Mirákl od
Škvoreckého, to představení jsem miloval. Měli jsme s ním velké plány, ale
sešlo z nich – spolužáci se rozutekli, můj život byl přesměrován jinam.
Protože jsem začal studovat, musel jsem odmítnout mimopražské herecké nabídky. To
jsou takové křižovatky, které určují další směr. Tím mým se stala režie.
foto: Robert Vano
Jak na studia
vzpomínáte?
Velmi rád. Na obou školách jsem měl velké štěstí na pedagogy.
Na DAMU to byli Boris Rösner, Jana Hlaváčová, Jaroslav Satoranský, na FAMU byl
mým učitelem Dušan Klein. Začátky na DAMU nebyly lehké, každý předpokládal, že
už jsem málem hotovým hercem, ale já neuměl skoro nic. Nedařilo se mi, a
protože jsem na neúspěchy nebyl zvyklý, rychle jsem ztrácel sebevědomí. Za to,
že jsem po roce chytil dech, mohu poděkovat Borisi Rösnerovi, který mě podržel
a pomohl mi.
Byly oba kolektivy
spolužáků stejné?
Úplně jiné. Na DAMU tvoří herci v partě, je to týmová
hra, kolektivní práce, kdežto na FAMU jsou především sólisté, osobnosti. Každý
se zavře ve střižně a pracuje sám.
Když se dítě
úspěšných rodičů vydá stejnou cestou, převažují spíše pozitiva, nebo negativa?
Řekl bych, že je to půl na půl, možná, abych byl
spravedlivý, mírně převažují pozitiva, takže 60 : 40. Ale těch čtyřicet je
hodně krutých, každý předpokládá, že jsem měl všechno jednoduché, že jsem se
všude dostal protekcí, že můj profesní život je sluncem zalitý. Všechny věci
nejsou černobílé a je snadné dělat soudy. Musel jsem se s tím srovnat, ale
není lehké přijímat podpásovky, které nečekáte. Dodnes mě to pronásleduje.
foto: Robert Vano
Ovlivnila vás v něčem
maminka?
Získal jsem díky ní lásku k poezii, máma ji miluje.
Pokusil jsem se poezii zviditelnit, se střídavými úspěchy. Náš film Království poezie Gabriely Vránové se
setkal jak s absolutním nadšením, tak s absolutním odmítáním tohoto
žánru jako takového. Zkusili jsme netypické, moderní pojetí – žádný patos,
chvění břízek zalitých slunečním oparem, ale skutečné procházky krajinou,
setkávání s konkrétními básníky, kteří k ní měli vztah. Milovníci
poezie byli příjemně překvapeni, skoro šokováni tím, jak civilně, obyčejně se
dá podobné téma pojmout.
Posluchači vás mohou
pravidelně slýchat v Nočním
Mikrofóru. Ponocování vám nevadí?
Nevadí. Daleko horší je vstávání do pořadu Dobré ráno, kde se začíná ráno od pěti.
Ale zvládám to. Mikrofórum Českého
rozhlasu Dvojky moderuji každé úterý, hosty vybírám většinou mezi lidmi ze
svého oboru a především takové, které dobře znám, s nimiž souzním. Aby
hovor volně plynul, upustil jsem od přesně připravených otázek, živé vysílání
musí být založeno na schopnosti vzájemné empatie. Baví mě to, zanedlouho budu
mít sto padesátého hosta.
foto: Robert Vano
Jak jste se dostal ke
svému velkému koníčku – fotografování?
Dovedl mě k tomu táta, který mi půjčil svůj starý
fotoaparát. Mými tématy jsou hory, města, moře, miluju nefotografovatelné
atmosféry. Naučil jsem se být při focení neviditelný, a to mi umožňuje fotit
to, co chci. Z mých fotek vznikly dvě knížky, nejprve Kumštýři na vodě, což je kniha fotografií z vodáckého
prostředí. Vodákem jsem se stal po absolvování vodáckého kursu na DAMU. Fotoknihu
jsem vydal ještě jednu, má název Příběhy
fotografií. Jsou to fotky doplněné popisky, takovými fejetony, takže je to
skoro literární knížka.
Pořádáte také nějaké
výstavy svých fotografií?
Musím se pochlubit. Nedávno jsem s Magistrátem Prahy 9 připravil
výstavu svého projektu Tramvaj č. 8.
V Dopravním podniku zaujala, rozhodli se v ní pokračovat, chystáme
další díl, doplněný o video. Z ohraničené výstavy na magistrátu se stala
stálá expozice v Dopravním podniku, a dokonce sílí hlasy, zda bych
nenafotil ještě tramvaje č. 22, 26… (smích)
S tím asi trochu
souvisí váš další počin Ondřejova filmová
škola. Co k tomu prozradíte?
Na FAMU přicházely dva typy studentů. Ti, kteří četli
povídky a chtěli je zfilmovat, což byl třeba můj spolužák Jiří Strach, a
„vizualisté“ s kamerou, což jsem byl já. Ondřejova filmová škola byl 33dílný televizní seriál, vlastně
taková učebnice filmování. Po jejím odvysílání jsem cítil tak velký zájem a
nadšení lidí, že jsem ji vydal na DVD. Je to taková ucelená příručka, pro
zájemce o film ideální. Spolupodílel jsem se na její podobě a zároveň jsem byl
jejím průvodcem.
foto: Robert Vano
Jste režisérem
televizním, filmovým i divadelním. Jaký je mezi tím rozdíl?
Mezi televizní a filmovou režií není už rozdíl skoro žádný.
Obrovsky odlišné technologie se v současné době potkaly a směřují dál
stejnou cestou. Někdy se dokonce až po natáčení rozhoduje, zda film půjde do
televize, či do kina. U divadelní režie je to jiné. Člověk je tam trochu
opuštěný, tým je menší, klidnější, stres není permanentní, jako u filmu, ale
nastává až tak 14 dní před premiérou. Film má více možností, divadlo je trochu omezenější
– kulisy, efekty. Mě víc baví film, u divadla se nedá střihat… (smích)
Ve vašich filmech
hrají ti nejlepší čeští herci. Jak je získáváte?
Velkou výhodou je pro mne to, že je znám od dětství. Věří mi,
takže mám dveře otevřenější, i když roli hraje spousta různých okolností.
Jaký je podíl herců a
režisérů na úspěchu filmu?
Jak kdy. Někdy je podíl režiséra minimální, někdy je téměř
nulový podíl herců. Ale platí to i naopak, někdy mohou průměrné dílo vytáhnout
herci nahoru. Třeba u televizní komedie Stará
láska nerezaví jsem měl na herce opravdu štěstí. Viktor Preiss, Libuše
Šafránková, Radek Holub a další, byl jsem pyšný, když jsme získali ocenění za nejúspěšnější
televizní komedii roku. Psal se rok 2003, byl pro mne velmi zdařilý. Na
mezinárodním festivalu Křišťálové srdce v Poděbradech jsem také získal
cenu a vypadalo to, že začíná má cesta k vrcholu. Jenže nezačala,
následující rok byl úplně neúspěšný…
foto: Robert Vano
Mnohdy ale ceny neznamenají
úspěch u diváků…
To máte pravdu, nedá se to odhadnout a někdy výsledky
sledovanosti ukážou, jak my, filmaři, jsme úplně mimo. Řešíme věci, které
diváky nezajímají, umělecky hodnotný film je převálcován druhořadým seriálem…
V konfrontaci s tím si někdy říkám, jak vlastně filmovat. Nechci
točit film jen pro intelektuální smetánku, film, který nikoho nezajímá, nechci
se ale ani divákům podbízet komerčními, spotřebními filmy bez jakékoliv
hodnoty.
Máte nějaký
režisérský sen, který zatím nelze realizovat, třeba kvůli penězům?
Přál bych si natočit opravdu kvalitní western, příběh
z americké historie 19. století. Chtělo by to opravdu velkou koprodukci,
ale věřím, že se mi to jednou podaří. Námět už v hlavě mám, ale k napsání
scénáře potřebuji impuls ve formě konkrétního časového horizontu, konkrétního
příslibu. Neumím psát do šuplíku, na někdy…
Jak dlouho dopředu,
než padne první klapka, už režisér na filmu pracuje?
Pokud má před sebou hotový scénář a sehnané peníze, tak
zhruba rok. Je třeba sestavit štáb, první se oslovuje kameraman a architekt. A
potom je třeba domluvit obsazení, vybrat vhodná místa, všechno připravit…
Co je na režisérské
práci protivné, co vás nebaví?
Obhlídky. Sedět v autě, neustále vystupovat,
nastupovat, pořád spěchat… Popojet autem kilometr a znovu, a to celé třeba
měsíc. Zní to směšně, ale je to hrozná otrava.
Vaším asi
nejviditelnějším televizním projektem je slavnostní předávání Cen Thálie. Jak
náročná je příprava takového pořadu?
Dělám ho už pět let a pokaždé říkám, že naposledy. Jsem
členem prezidia Herecké asociace, a když mě Vašek Postránecký požádal, vzal
jsem to jako svou stavovskou povinnost. Není to můj šálek kávy, je to úplně
jiná profese. Každý rok mě tam něco překvapí, je to živý přenos, nikdy nic není
tak, jak bylo naplánováno. (smích)
Všechno je domluvené, ale nic není jisté. Když vypadne mikrofon, když se
ocenění příliš rozpovídají… Tři měsíce na tom intenzivně pracujeme, poslední
měsíc denně, a stačí jedna maličkost a všechno se zhroutí. Snažím se pracovat
s maximálním nasazením, ale některé věci neovlivním, nazkoušet se nedají. Na
mě je to až příliš velký adrenalin, a to mě nebaví…
foto: Robert Vano
Zažil jste při
předávání cen nějakou hodně dojemnou chvíli?
Velkou radost jsem měl, když byla mezi prvními oceněnými naše
rodinná přítelkyně, vynikající ostravská herečka Zora Rozsypalová. Měla
problémy s režimem, nemohla natáčet filmy, cítil jsem to jako velké
zadostiučinění a moc jsem jí to přál. A úplně nejsilnějším zážitkem pro mne
bylo předávání ceny Luďku Munzarovi v roce 2012. Jeho nádhernou děkovnou
řeč nikdy nezapomenu.
Zasahuje vám vaše
práce i do soukromí?
Hodně. Neumím to oddělit. Přemýšlím o své práci i o
dovolené, je to tak propojené, že vlastně ani nevím, jestli pracuju nebo
odpočívám.
Jste znám jako velký
milovník Karla Čapka…
Točím v televizi dokumenty o slavných osobnostech,
Karel Čapek patří k mým favoritům. Mám knihovnu plnou jeho knih, chybí mi
jen málo titulů. Natočil jsem o něm už pět dokumentů. Obyčejný svět Karla Čapka zaznamenal velký úspěch u odborné poroty,
získal nominaci na Elsu, a to mi udělalo radost. Chystám o něm nový dokument (Dopisy od Karla Čapka), chci se vydat
na cestu do Anglie a konfrontovat jeho cestopis se současnou podobou míst,
kterými procházel. Mimo jiné se angažuji také v nadačním fondu Čapkova
Strž, což je nezisková organizace na podporu Památníku Karla Čapka ve Staré
Huti u Dobříše.
Co je pro vás
měřítkem úspěchu? Na který svůj počin jste hrdý, když se ohlédnete zpět?
Vždycky se snažím držet laťku tak, abych se nemusel stydět. V roce
2009 jsem natočil nejsledovanější pořad České televize, jeden z dílů
seriálu 3 + 1 s Miroslavem
Donutilem. Dodalo mi to sebejistotu, že to snad ještě umím…
Děkuji za rozhovor.
Text: Eva Procházková
Vytvořeno ve spolupráci:
Pánské obleky BANDI www.bandi.cz
andel’s Hotel Prague www.vi-hotels.com/en/andels-prague
angelo Hotel Prague www.vi-hotels.com/en/angelo-prague
Korektura textu: Vladana Hallová
Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-3-2015-2.html
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz