Tomáš Řepka – fotbalista

Bez debat byl nejlepším obráncem v historii českého fotbalu. Útočníci před
ním měli obrovský respekt, rozhodčí se ho snad i báli. Kvůli své tvrdé hře tak i
často narazil. „Leccos bych dnes udělal jinak, ubral bych,“ přiznává.
Tvrdá práce a odhodlání značily neústupného
beka, který šel do každého souboje na doraz. A takový fotbal se mu líbil,
takový, jaký zažil při svém působení v anglické Premier League. Muž s nesporným
talentem, bohatou fotbalovou kariérou a ikona pražské Sparty nepomýšlí na
výchovu fotbalových hvězd. Raději se dnes věnuje rodině a psaní svých autobiografií.
Ty má na kontě již dvě.

 

Kdy se
rozhodlo, že se stanete obráncem?

Začínal jsem paradoxně jako brankář v pěti
letech u nás na vesnici. Za rok trenéři zjistili, že to není to pravé ořechové
a samozřejmě jsem to vycítil i já. Dali mě tedy na záložníka, protože těch bylo
opravdu málo, naopak obránců bylo hodně. To asi taky nebylo ono. Jak se říká „nemáš
fleka, hraješ beka,“ šoupli mě tedy na obránce a na této pozici jsem zůstal až
do nedávna.

 

Existuje
nějaký zvláštní vztah mezi obráncem a gólmanem?

Jsme si na hřišti nejblíže, takže určitý blízký
kontakt tam samozřejmě je. Ovšem ničím zvláštním bych to nenazval.

 

Najdete
čas si v zápase něco říci? Třeba zavtipkovat?

Určitě. Spoustu věcí. (smích) Ale ve většině případů se týkají zápasu. Občas jsme se ale
i zasmáli, to je pravda. Někdy si tak nějak heslovitě třeba stihneme říct i historku,
kterou jsme nestihli v kabině. Samozřejmě ale pouze tak, aby si toho
diváci nevšimli nebo to nenarušilo zápas.

 

Byl
útočník, kterého jste se „bál“?

Nemůžu říct, že bych se někdy nějakého
útočníka vyloženě bál. Spíše se dá mluvit o respektu, úctě či pokoře. Takových
bylo hodně. Jediné jméno ale nevyberu.

 

Alespoň
typově…

Nejhorší pro mě byli „tichošlápci“, tedy útočníci,
které jsem dvacet minut v zápase neviděl ani neslyšel a pak z ničeho
nic udeřili a dali gól. To jsem si opravdu celou dobu musel dávat pozor. Nedalo
se to podcenit. Ti, kteří mi byli stále na očích, stále aktivní, i přes své
třeba vysoké kvality, byli obvykle méně nebezpeční.

 

Jak
velký vliv na hru má udělení žluté karty?

Určitě má žlutá karta na hráče vliv. Je
potřeba se více hlídat, visí nad vámi takový pomyslný vykřičník. Do soubojů se
poté musí chodit jinak, rozvážněji. Ovšem v zápalu hry na to obvykle po
chvíli zapomenete, především na postu obránce, kde musíte být po celou dobu
maximálně koncentrovaní, jinak než záložníci nebo útočníci.

 

Prodělal
fotbal za dobu vaší dvacetileté kariéry nějaké výrazné změny?

Fotbal je dnes svázanější než dříve, vítězí taktika
nad fotbalem jako takovým. Důraz se klade na rychlost a nasazení. Dnes se
prosazují spíše atletické typy hráčů, vybírají se šlachovití sportovci. Hra má
větší dynamiku. Dříve byl fotbal spíše o soubojích jednotlivců a to mi
vyhovovalo. Ten dnešní má zase větší spád.

 

Kterému
klubu byste nabídku na působení rozhodně neodmítl?

Bayern Mnichov, Barcelona, Manchester City a
dalším. Jejich vysoká úroveň je ale především postavena na kvalitě jednotlivých
hráčů, kteří v klubu hrají.

 

Sám
jste působil v Anglii a Itálii. Která liga vám byla bližší a proč?

Z hlediska fotbalu mám lepší zkušenosti z
Anglie. Fotbal se v Anglii hrál s velkým nasazením a byl především postaven
na osobních soubojích. Byl více nespoutaný. Navíc v Anglii byla obrovská
podpora fanoušků, kteří dokázali vytvořit jedinečnou atmosféru. I když to
Italové uměli také. V Itálii byl fotbal zase založený spíše na taktice. Právě
ale osobní souboje anglické Premier League mi vyhovovaly.

 

A pro
život?

Pro život mi rozhodně vyhovovala více Itálie.
Já vždycky říkám, že Italové jsou takoví Moraváci. Mám je rád. Italská mentalita
mi byla hodně blízká.

 

Nelákalo
vás usadit se v některé ze zemí, kde jste působil, natrvalo?

Po třetím roce mého působení v Itálii
jsem prodlužoval smlouvu na další čtyři roky a to byla doba, kdy jsem koketoval
s myšlenkou v Itálii zůstat. Italové mě opravdu velmi baví, jsou
vstřícní a to mám rád. Přemýšlel jsem o pořízení domečku, kde bych
pravděpodobně nežil trvale, ale pendloval bych mezi Českou republikou a Itálií.
Nakonec ale nastaly komplikace s majitelem klubu a dopadlo to jinak.

foto: Lenka Hatašová

 

Do naší nejvyšší soutěže jste vstoupil poměrně brzy a to v dresu Baníku
Ostrava odkud jste později odešel do Sparty. Který z našich klubů je vám nejbližší? 

Jsem Sparťan, takže Spartě. Tam mi leží
srdce.

 

Jak
byste porovnal české fotbalové fandy s těmi zahraničními?

V Anglii je absolutně vše kolem fotbalu na
velmi vysoké úrovni. Návštěvností počínaje a famózní atmosférou konče. Na
fotbal Angličané opravdu chodí. Ale ani český fanoušek by se mezi nimi neztratil.

foto: Lenka Hatašová

 

Měl
jste před zápasem nějaké rituály? 

Nikdy jsem ničemu takovému nepropadl. Byl
jsem spíše takový uvědomělý. Tyto
věci šly mimo mě. Představa, že budu muset něco opakovaně dělat před každým
zápasem, mě nebavila. Navíc, co kdybych třeba zapomněl. Hodně hráčů ale svoje
rituály dodržovalo.

 

Co
byste dnes dělal jinak? 

Určitě bych ubral v náročnosti, zato přidal
v jiných věcech. Za tu dlouhou dobu jsem si i hodně ublížil svou povahou. K určitým
lidem bych se dnes choval jinak. Možná bych to pak i jinam dotáhl. Ovšem je
možné, že to všechno takto mělo být, to je těžké dnes hodnotit.

 

Řekl
byste, že jste byl přirozený talent, nebo za vaší bohatou kariérou stojí
především tvrdá práce? 

Určitě jsem nebyl vyloženě talent. Byl jsem spíš
takový samorost. Nějaké nadání jsem určitě měl, ovšem bez tvrdé práce a mnohdy
tvrdší než u ostatních bych se rozhodně neobešel. Vlastně jsem měl téměř
všechno vydřené. Musel jsem fotbalu dávat mnohem více než ostatní hráči. Nejsem
například žádný běžec, dlouhé tratě jsem vyloženě nenáviděl. Občas mě zamrzelo,
když jsem viděl, že kluci nedělají zdaleka tolik co já, ale holt mají talent.
Tak to ale v životě bývá.

 

Co
považujete za vrchol své kariéry?

Vrcholů jsem prožil hned několik. Vždycky
jsem to vnímal jinak než ostatní. Někdo bere za vrcholy vyhrávání pohárů. Já
jsem za svůj vrchol považoval už fakt, že jsem mohl od svých šestnácti let hrát
ligu. Pak jsem odešel do Sparty, což byl další můj vrchol. Nakonec jsem měl i
to štěstí, že jsem mohl hrát v zahraničí, což je sen mnoha a další
z mých vrcholů.

 

Za
jednoho z nejtalentovanějších fotbalistů světa je považován Cristiano Ronaldo.
Jak vidíte jeho kvality? A kdo je u nás současném fotbale velkým talentem? 

Ronaldo je bezesporu výjimečný hráč. A také velmi
ambiciózní. Měl jsem příležitost proti němu hrát, i když to bylo již před
nějakou dobou, tedy ne v době jeho největší slávy. Už tenkrát bylo jasné,
že z něj bude hvězda. Sám Ronaldo přiznává, že vždy chtěl být nejlepší.
Z našich hráčů vlastně ani nevím, koho jmenovat, přiznám se totiž, že český
fotbal už tolik nesleduji. Snad kromě zápasů Sparty či pohárové zápasy.
V naší lize jsou ale zajisté úžasní fotbalisti.

 

Láká
vás trenérská kariéra? 

Trenérská činnost mě rozhodně neláká. Není u
nás na to prostor. Doba je uspěchaná, majitelé klubů to nedělají podle mých
představ. Vidinou jsou jim především finance a ne fotbal. Hráči odcházejí do zahraničních
angažmá příliš brzy, nikdo jim neporadí, aby třeba ještě rok dva hráli doma a
teprve pak vycestovali. Je to ale samozřejmě velmi individuální. Mně bylo dvacet
tři, když jsem odešel do zahraničí a byl jsem totální janek.

 

Máte
dceru. Jaký máte názor na ženský fotbal? 

Ženský fotbal je zvláštní. Pokud dívky baví a
jejich fotbal má úroveň, což obvykle má, je to určitě hezké. Přesto mi to
připadá takové až nepřirozené, když holky hrají fotbal či hokej. Fanda tedy spíš
nejsem.

 

Váš příběh
byl sepsán do dvou knih Rebel a Neuhýbám. Do jaké míry jste se na jejich
přípravě podílel? 

Knihy byly psány formou zpovědi. Stejně tak jak
si nyní povídáme a vzniká náš rozhovor, vznikaly moje knihy.

 

Můžeme
se těšit na další? První dvě jsou poměrně odvážné, zbylo něco, co byste
v ní ještě odhalil? 

Pořád by bylo o čem psát. Druhá kniha by ale
pro tuto chvíli stačila, i když nikdy neříkej nikdy. Možná mě za dva roky
popadne múza a budu mít potřebu něco napsat. Kdo ví, nechme se překvapit.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Hana Robinson

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci:

Jana Boková a Vlaďka dětem o. s. www.vladkadetem.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: profesní magazín Best of www.ibestof.cz