Vystudoval Fakultu
žurnalistiky UK, je považován za předního českého investigativního novináře. V roce
2006 získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky, v roce 2009 Cenu Jana
Beneše. Za své scénáře obdržel cenu Elsa, která je určena na podporu české
dramatické tvorby, je rovněž několikanásobným držitelem ceny TýTý za
publicistiku. Stál u zrodu časopisu Reflex
i pořadu Na vlastní oči – prvního
investigativního televizního pořadu u nás. Napsal celkem třicet knih literatury
faktu a detektivek. Je též autorem televizních scénářů, v poslední době to
byl především úspěšný seriál Expozitura
a tři díly seriálu Reportérka. V současnosti ho můžeme pravidelně vídat na TV Prima v pořadu Očima Josefa Klímy, ale i na besedách se
studenty po celé republice. K jeho koníčkům patří otužování v řece Berounce…
foto: Robert Vano
Věnujete se mnoha
činnostem, má některá z nich přednost před ostatními?
Televizní reportérství. To umím asi nejlépe, to mě hodně
baví. Dříve jsem byl reportér píšící, teď už se víc než dvacet let věnuji
televizi. Ale zároveň dělám i to ostatní, všechny mé profese se různě
proplétají. Zkoumám život a výsledky mají různé výstupy. Někdy je to televizní
reportáž, někdy literatura faktu, jindy próza nebo písnička.
Píšete detektivky,
reportáže, fejetony, skládáte texty k písním – ve svém díle jste drsný i
romantický. Jaký jste v životě?
Jsem realista, který se občas dojme. Čím jsem starší, tím
víc. Nad vnoučkem se dojímám víc, než jsem se kdy dojímal nad svými dětmi…
Případy, které se na mě snášejí, ze mě někdy drsňáka dělají. Je to taková
obrana proti hrůzám, které jsou kolem mě. Musím se hlídat, abych se nestal
cynikem. Svému přístupu říkám „relativizace tragédie“ – automaticky porovnávám
nešťastné příběhy lidí s těmi ještě horšími, jichž jsem byl někdy svědkem.
Abych se dostal zpět k citlivosti, musím občas i někam odjet, schovat se,
odpočinout si „od světa“.
Co formovalo váš
profesní život? Měl jste nějaké vzory?
Byl jsem velký introvert, psal jsem si odmalička. Formoval
mě můj táta svým nekompromisním citem pro spravedlnost, čestnost a
vlastenectví. A také Ruda Křesťan, skvělý novinář, jemuž jsem v době
studií, když jsem potřeboval praxi, drze zaklepal na dveře v Mladém světě. Ujal se mě a dal mi
základní novinářskou průpravu.
Kdy jste poprvé
vytvořil nějaké své „dílo“? Když se na ně podíváte, nacházíte v něm i dnes
něco, co vás zaujme?
Občas je vytáhnu a čtu si v nich. Byla to dílka hodně
naivní, ale vzhledem k mému tehdejšímu věku – bylo mi tak osm let – bych
řekl, že nějaký talent tam byl znát. Odrážejí legračně můj tehdejší svět. Děj
se odehrává většinou na kosmických lodích, a díky tomu, že jsem byl tenkrát
vzorným pionýrem, zápletku tvoří střet lumpáren amerického hrdiny a jeho
čestných protihráčů Čecha a Rusa. Už tehdy jsem směřoval k detektivnímu žánru.
Jaké bylo vaše první
autorské setkání s televizí?
V osmdesátých letech, ještě za komunistů, zrealizovala
televize mé dva scénáře. Vznikl film Skok
o člověku, který zachytil z okna padající dítě, a to mu změnilo život,
příběh podle skutečné události. Druhým byl Lepší
prima den, příběh mladíka s leukémií, který se sblíží s lékařkou.
Puberťáka hrál Filip Renč, který se za to dnes trochu stydí, lékařku Marta
Vančurová. Vznikl velmi hezký film.
foto: Robert Vano
Získal jste ceny
literární, novinářské i divácké. Jak je vnímáte, jak si jich považujete?
Nejvíce si vážím Ceny Ferdinanda Peroutky, kterou uděluje
sbor profesionálů. TýTý je pro mě velmi důležitá cena, protože upevňuje
stabilitu pořadu, který dělám a který televize Prima vysílá. Je to pro mě
vlastně v současnosti nejdůležitější cena, zvyšuje reputaci pořadu, na
němž mi záleží. Je to i takový vzkaz diváků, že něco děláme dobře, a to
samozřejmě potěší vždycky. Na cenách můj život nestojí, ale Cena Ferdinanda
Peroutky mě zavázala i k tomu, že když ho prezident Zeman osočil
z loajality k fašismu, považoval jsem za svou povinnost se mrtvého
Peroutky veřejně zastat.
Jako novinář jste
pomáhal zakládat Reflex, z něhož
jste po čase rozčarován odešel. Jak to tenkrát bylo?
Zakládali jsme ho v roce 1990 a od samého začátku jsme
věděli, že bude nejlepší. Byli jsme parta kamarádů novinářů, znali jsme se,
většinou jsme byli na volné noze, protože jsme si nechtěli zadat
s režimem. Byli jsme dost mladí na to, abychom měli elán založit investigativní
časopis, který tu do té doby nebyl, a zároveň jsme všichni měli už nějaké
zkušenosti. Hlavním hnacím motorem byl Petr Hájek, já jsem přispěl do úvodního
čísla stěžejní reportáží o červených baretech a pak i dalšími. Petr přišel po
jisté době s návrhem, že by noviny měly patřit novinářům, že bychom měli
založit svou společnost. Což jsme také udělali – a Petr nás prodal. Celá
generace novinářů mu to má dodnes za zlé a nemá ho ráda. Navíc jak postupně odcházíme do důchodu, zjišťujeme, že
jsme tři roky nebyli nikde zaměstnaní a že za nás tento kazatel morálky
neplatil ani pojištění.
Co jste potom dělal?
Můj tehdejší kolega Radek Bajgar mi zavolal, že se zakládá
nová televizní stanice, ve které mu nabídli místo šéfa publicistiky. Vzal mě
k sobě a spolu jsme vytvořili pořad Na
vlastní oči.
Mnohé vaše televizní
reportáže mají sílu něco změnit, nebo alespoň aktivizovat veřejnost,
v lepším případě policii. Mají takovou moc i vaše novinové sloupky?
Psané slovo sílu má, ale ne takovou. Televizní zásah je
okamžitý a v jednu chvíli. Zažil jsem dobu, kdy jsme něco odvysílali,
pořad měl přes milion diváků, druhý den se o tom všichni bavili. Dnes už to
také není takové, sledovanost rozdrobil internet i malé televizní stanice, ale
stále je mediální dopad televize zřetelnější než třeba v novinách.
foto: Robert Vano
Byl jste opakovaně na
novinářských stážích v USA. Naučil jste se tam něco zásadního?
Trošku lépe jsem se naučil anglicky. (smích) Samozřejmě že mi to hodně dalo – velkou zkušenost, rozhled.
Co se týká novinářské práce, ta je všude stejná, v tomto směru jsem tam
nic nového a převratného nezískal.
Se svým kamarádem,
fotografem Oldřichem Egemem, jste procestovali Asii, pobýval jste několik
měsíců v buddhistickém klášteře. Získal jste tam nějaké ponaučení?
Ověřil jsem si, co buddhisté hlásají: „…ničí čin se neztrácí, zpět k svému pánu se vrací…“, neboli
co vysíláte, to i dostáváte. A ještě jedna hezká myšlenka, kterou říkával Olda:
„Každá situace je řešitelná.“ To jsem si opakoval
mnohokrát, když jsem nevěděl, kudy kam. Když jsem bezradný, vždycky si na Oldu
a jeho větu vzpomenu,. A dávám mu zapravdu, i když někdy dodávám: „Některé jen sebevraždou.“ (smích)
Přiměl vás k tomu,
abyste se vydal cestou investigativní novinářské práce, nějaký osobní důvod?
Ani ne. Je to spíš dáno povahou. Zvídavostí, snahou
přicházet věcem na kloub, odhalovat tajemství. A pokud má člověk i literární
ambice, má potřebu to napsat, zveřejnit, sdělit ostatním. Chce to i trpělivost,
pracovitost. Musíte projít mnoho slepých uliček, vyslechnout lži i nepodstatná
svědectví, která nic zásadního nepřinesou. Je to spousta mravenčí práce,
reportér je něco jako badatel, archivář. Není to taková romantika, jak se zdá
z televizní obrazovky.
foto: Robert Vano
Mohl byste porovnat
pořady, na nichž jste se podílel? Tedy Na
vlastní oči, Soukromá dramata, Očima Josefa Klímy.
Všechny vycházejí ze stejných principů. Formát je daný,
vymysleli ho Američané. Zhruba hodinový pořad se třemi hlavními reportážemi.
Jednou velkou, současnou, druhou se sociálním nebo zdravotním tématem, poslední
bývá trochu odlehčená zajímavost, aby šli diváci v klidu spát… K tomu
jsme teď přidali místo spojovacích textů takový pokus s vlastnostmi lidí,
na něž vždy nastražíme nějakou nečekanou situaci. Rozdíl je vlastně především
ve financích, nákladech a počtu lidí. Je nás méně, stojí nás to víc úsilí.
Oproti veřejnoprávní televizi si v té komerční nemůžeme dovolit velké
zásadní kauzy, na kterých je možné pracovat třeba půl roku. Ani bych to dnes ve
svém věku už tak nechtěl. Za tu dobu my vytvoříme reportáží několikrát víc,
pomůžeme daleko většímu počtu lidí. Jsem reportér, směřují ke mně nešťastníci
s pocitem nespravedlnosti a je jich čím dál víc. Také diváky více zajímají
příběhy konkrétních lidí.
Pořad Očima Josefa Klímy začala Prima vysílat
vloni v lednu. Je to první pořad úplně váš?
Ano, jsem jeho hlavním garantem, dělám ho podle svého.
Pracoval jsem s Radkem Johnem, potom s Jankem Kroupou, teď sám za
sebe, ale spolupracovníci jsou také důležití, především Marcela Sobotková.
Vlastně tak, jako mně kdysi pomáhal Ruda Křesťan, já jsem zasvěcoval do našeho
řemesla dva mladé novináře – Janka Kroupu a Marcelu Sobotkovou. Oba se
prosadili. Beze mne by pořad nebyl, bez Marcely by se zhroutil. Oba jsme jeho
páteří.
Lidé se na vás často
obracejí jako na svou poslední možnost domoci se spravedlnosti. Není to příliš
zavazující, umíte si udržovat odstup?
Je to zavazující. Šel jsem teď tady za vámi se zmrzlinou
v ruce, hned u dveří mě chytila paní a prosila o kontakt. Potřebuje pomoci
a neví si rady. A tak je to pořád. Odstup si udržuji těžko, snažím se, ale
někdy to prostě nejde. Když jsem odcházel z Novy z pořadu Na vlastní oči, měl jsem v mailu přes
tři tisíce nových zpráv. Nikdy jsem je nepřečetl, to se prostě nedá zvládnout.
foto: Robert Vano
Vzpomenete si na
nějakou bizarní reportáž?
Kdysi jsme točili s jedním poustevníkem, byl trochu
legrační. Žil na Strahově, prošel celý svět. Moc si přál, aby za ním zašel
Václav Havel. A jak jsem se později dozvěděl, po odvysílání naší reportáže za
ním opravdu zašel…
Podařilo se vám něco,
na co jste hodně pyšný?
To bývají ty reportáže, které dotáhneme ke zdárnému konci,
ale je pravda, že u většiny se to nepodaří. Vzpomínám si na příběh zneužívání šesti
dětí (synů i dcer) otcem. Chtělo od nich hodně odvahy, aby se celou věc
podařilo objasnit. Když byl pachatel odsouzen, viděl jsem na těch mladých lidech,
jak se jim ulevilo, jak se jim podařilo vypořádat se s tím, co je celý
život trápilo… Nedávno mi volala maminka kluka, který byl neprávem obviněn
z vraždy. Díky naší reportáži se ozval nový svědek, který pomohl ke
zproštění mladíkovy viny. Plakala mi štěstím do telefonu. To jsou chvíle, kdy
víte, že má vaše práce smysl.
Měl jste někdy chuť
od své práce odejít?
Mnohokrát. A také manželka mě k tomu mockrát nabádala.
Když se věci nehýbají kupředu, když víte, že se spravedlnosti nemůžete dovolat,
když jde o případy, do nichž jsou zapleteny děti. Takové bývají nejsmutnější.
Měl jste někdy při
své práci kliku?
Měl. Párkrát se v pravý čas vynořilo něco nečekaného,
co pomohlo případ posunout. Mít kliku patří k naší práci. Novinář musí být
dokonale připraven, ale potřebuje i štěstí.
foto: Robert Vano
Případ Kajínek nemohu
ve svých otázkách vynechat. Myslíte, že budete mít možnost ještě do něj
promluvit?
Doufám. Případ Kajínek je takovou vlajkovou lodí mých
reportáží. Provází mě už patnáct let. Udělali jsme s Jankem Kroupou
opravdu vše, co jsme mohli, a vím jistě, že jsou v něm závažné nejasnosti.
Věříme, že se ještě objeví nějaký svědek, někdo, kdo promluví, kdo bude chtít
ulevit svému svědomí, třeba na smrtelné posteli. Naděje umírá poslední.
Jaký máte vztah
k romské problematice?
To bych mohl vyprávět celý den, odpověď by byla na celý
rozhovor. Ale stručně: Svůj vztah k romské problematice jsem „přetavil“ do
tří svých počinů. Nejprve to byl detektivní román Radikální řez, tenkrát nešly mé zkušenosti vydat jako reportáž,
v minulém režimu se to nehodilo. Pak to byl film Nahota na prodej z doby, kdy se začaly objevovat romské gangy.
Posledním mým „počinem“ k této problematice byla reportáž o romském exodu do
Kanady. Byl jsem neprávem obviněn, že jsem ho vyvolal… Já jsem ho ale jen
zaznamenal.
Je vaše záliba
v hudbě únikem před drsnými skutečnostmi kolem vás?
Hudba mě bavila odmalinka. V sedmnácti jsem hrál
v kapele, jejíž členové se dodnes hudbou živí. K stáru se k ní
vracím jako k ventilu z mé profese. Před několika lety jsem se
seznámil na jednom mejdanu se svými současnými spoluhráči. Zjistili jsme, že
jsme stejně staří, že nás baví stejná hudba a že máme všichni nějaké své
skladby v šuplíku. Tak jsme je vytáhli a dali jsme se dohromady. Je to
Andy Seidl, kytarista a výborný zpěvák, který dříve hrával s Petrem Novákem,
a Pavel Půta, kdysi známý folkař. Hrajeme takový folk-rock, všechno jsou to
naše vlastní skladby, já k tomu hraju na piano. Máme i své CD Na vlastní uši, k mání je pouze na
našich koncertech. Bývá tam pohoda. A víte, co mi taky pomáhá, když mám všeho
dost? Jdu si u nás v Dobřichovicích zaplavat do Berounky.
Děkuji za rozhovor.
Text: Eva Procházková.
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Vytvořeno ve spolupráci:
andel’s Hotel Prague www.vi-hotels.com/en/andels-prague
angelo Hotel Prague www.vi-hotels.com/en/angelo-prague
TV Prima www.iprima.cz
Korektura textu: Vladana Hallová
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz