Josef Jelínek – kostýmní výtvarník a scénograf

Dětské sny,
ve kterých se zamýšlíme nad svým budoucím povoláním, většinou zůstávají jen
úsměvnou vzpomínkou. Josef Jelínek v sobě však už jako malý objevil
umělecké nadšení a v tomto duchu realizoval celý život svou kariéru.
V současné době se tak může pochlubit více než 860 výpravami a množstvím o
ocenění, ze kterých můžeme jmenovat například cenu Thálie. Přestože si uznání cení,
největší odměnou je pro něj divácké nadšení a spokojenost těch, se kterými
spolupracuje.

foto: Robert Vano

 

Jak
vzpomínáte na svůj vstup do uměleckého světa?

V mém případě to byla nejdříve vlastně zábava. Tou zábavou se mi
stalo kreslení. Vedli mě k němu rodiče a to nejen z toho důvodu,
abych dělal něco smysluplného, ale abych také objevoval něco hezkého.

 

A objevil
jste to?

Jistě. Umění jsem vnímal jako něco nádherného. A k tomu pak ještě
navíc přišlo divadlo. Já jsem se do Národního divadla dostal už jako malý kluk.
Byl jsem členem baletní přípravky, což mě nějak dvakrát nebavilo, ale bavilo mě
to prostředí jako takové a třeba i to, že jsem mohl křičet v Prodané nevěstě.

 

Co to pro
vás znamenalo do pozdější doby?

To je to, co mě ovlivnilo a vyvolalo ve mně touhu vytvářet si nějaké
vlastní divadélko. Tam to celé začalo. Přeoblékal jsem loutky, které jsem
dostal k Vánocům, maloval jsem si kulisy… Byl jsem tím posedlý. Dítě to
ovšem nebere nijak vážně, byla to prostě hra. Vedle toho jsem zvládl základní
školu, a když se pak uvažovalo, co dál, tak díky souhře náhod a možná třeba i
talentu jsem se dostal na uměleckoprůmyslovou školu, kde se v té době vychovávaly
takzvané technické kádry. Nebo možná ne kádry, ale lidé, které absolvování této
školy opravňovalo k tomu, že mohli dělat jevištního technika, malíře
dekorací, kašéra, maskéra, vlásenkáře… Jenže mně to nestačilo.

 

Jaké jste
tedy zvolil další kroky?

Právě tam už se začalo projevovat, že mě lákají kostýmy a že chci
dělat scénografii. Takže utekly čtyři roky, já jsem odmaturoval a udělal
přijímačky na DAMU. Shodou okolností, bylo to v šedesátém osmém roce,
profesor, který mě angažoval, v prosinci zemřel. Katedru převzal profesor
Vychodil z Bratislavy. Mně se strašně líbil jeho rukopis. Jednoho dne mi
oznámil, že přestane učit v Praze a nabídl mi, abych ve studiu pokračoval
v Bratislavě. A já jsem šel.

 

Jak vypadal
váš život po této změně?

V Bratislavě jsem ukončil divadelní fakultu a pak už to letělo.
Už během studia jsem hostoval v divadle ve Zlíně, tehdy Gottwaldově, moje
věci se tam líbily a já jsem dostal angažmá. Ale paralelně už jsem dělal
v Praze, Brně, Bratislavě, v tehdejší Jugoslávii nebo Polsku. Ale tak
nějak běžely roky a všimli si mě z Národního divadla a dostal jsem angažmá
tam.

 

Takže
zásadní kariérní zlom?

Pět let jsem tam hostoval a dvacet let jsem byl v angažmá.
Později jsem fungoval i paralelně se Státní operou. No a poté jsem zvládl
hostovat v Severní i Jižní Americe, v Monte Carlu, Německu, Rakousku, Španělsku
či Velké Británii, ale k tomu stále běžela česká i slovenská města. A
protože kostýmy jsou potřeba jak v divadle, tak i v televizi a filmech,
na kterých jsem začal dělat, tak jsem se zase dostal do jiné oblasti.

 

Na jaká
díla nejvíce vzpomínáte?

Je toho spousta. Spolupracoval jsem například s Petrem Weiglem,
Antonínem Moskalykem nebo Zdeňkem Troškou…

 

V čem
je tato práce specifická?

Všechno to člověku rozšiřuje obzor a je jasné, že víc si vás všimnou
ve filmech nebo televizi, než v divadle. Obzvlášť třeba v oblastním
divadle. Ale myslím si, že kdybych to nedělal, tak bych nebyl tím, kým jsem.
Nelze věci jen tak jednoduše odlišovat a kategorizovat.

 

Kolik děl
jste tedy do současnosti zpracoval?

Celkem to dělá asi 860 výprav, takže něco už o tom asi vím, nebo bych
alespoň měl. Všechno se to postupně proměňuje. Trendem poslední doby jsou
muzikály. První jsem oblékal Hamleta
a nyní naposledy Antoinettu. Je tedy
pravda, že činohra dělá jakási hudební představení, ale muzikál je specifický.

 

Jaké angažmá,
vzhledem k tomuto úctyhodnému číslu, pro vás tedy bylo nejzásadnější?

Národní divadlo. Právě to Národní divadlo, protože předtím jsem dostal
velmi dobou přípravu.

 

Co pro vás
bylo tou přípravou?

To byl ten již zmíněný Zlín, kde jsme si s kolegy, kteří byli
zároveň přáteli, hodně pomáhali a hodně jsme toho zrealizovali. Nebýt jich, tak
by si mě lidé z Národního ani nevšimli. A díky té přípravě, těm základům,
jsem si to pak mohl skutečně užívat. Byly to optimální podmínky a lidé na
vysoké řemeslné úrovni.

 

Dovedlo vás
to i k mnoha oceněním…

Právě díky tomu jsem získal zlatou na Pražském quadriennale nebo
Českého lva a pak Thálii za přínos pro českou kulturu. Cen jsem dostal hodně i
venku, ale v dnešní době to člověk zas až tak moc už nebere. Nicméně tyto
tři pro mě byly skutečně nejvýznamnější.

 

Takže ceny
nejsou tou nejdůležitější odměnou. Co jí tedy je?

Největší odměnou je, když se to líbí, a když si to ti lidé, se kterými
to realizujete, užívají. Na prvním místě pro mě je to, abych nezklamal důvěru
toho, kdo si to u mě objednal. Důležitým a největším partnerem je pro mě
režisér.

 

V jakém
smyslu?

To je člověk, se kterým do toho jdete, člověk, který vás má
zmapovaného, a který ví, proč si vás bere. A to vzbuzuje určitou naději, že by
mohlo vzniknout něco zajímavého. Ale také to není pravidlo. Můžete do toho jít
na maximum a nějakým divným řízením osudu to prostě není ono. Každý si tyhle
věci musí občas uvědomit, aby si nebyl moc jistý, protože pýcha předchází pád.

 

Jak se
proměňuje vaše profese za dobu, co se jí věnujete?

Mění se estetika a mění se měřítka. To, do čeho já jsem vstoupil, tak
to byla podle mě velmi poctivá řehole. Hlavně díky tomu s kým jsem
spolupracoval. Já jsem měl vždy štěstí na úžasné režiséry, u kterých bych si to
nemohl dovolit nějakým způsobem flákat. Bylo to vyčerpávající, ale bylo to
opravdu poctivé. Já se obávám, když sleduji dnešní trendy, tak že je to ve
stylu za každou stranu šokovat. Někdy je to až nevkusné a nechutné. To moje
parketa není, takže se vyhýbám spolupráci s lidmi, o kterých vím, že bych
si s nimi nerozuměl. Je to trápení a život nestojí za to, abych si ho
něčím takovým komplikoval.

 

Kdo je pro
vás dále, kromě režiséra, při vaší práci zásadní?

Je strašně důležité obklopit se těmi, kteří tu práci realizují.
Protože bez nich to nejde. Musíte s nimi umět komunikovat. Umět vysvětlit,
co chcete. Tak jako je dobré, když režisér řekne vám přesně, co chce, tak
musíte umět i vy předat svou myšlenku dalším lidem. To, co vy v sobě
vytvoříte, musíte umět poslat dál. Musíte svou představu tlumočit podle
grafického návrhu, který je dostatečně čitelný. Z toho návrhu musí ta
řemesla, která se na tom podílejí, vytvořit to, co lidé ocení a co se líbí.

 

Jakým
způsobem reagujete na kritiku?

Kritika je od toho, aby člověka nějakým způsobem zhodnotila. Ale někdy
je tak neobjektivní, že se to nedá brát vážně. Pro mě je nejdůležitější reakce
diváka. Když po premiéře a nastane standing ovation, tak je to ta nejlepší
odměna za veškerou práci.

 

Jak vypadá
postup vaší práce?

Na prvním místě jsou rozhodně termíny. Ty jsou svazující, a když je
nedodržujete, tak to ohrožuje všechno. Další významnou roli pak hrají finance.
Musím udělat třeba nákup materiálu tak, aby se zvládlo zaplatit i všechno
ostatní. Samotná příprava je pak už hraní. Tohle je řemeslo, kalkulování,
diplomacie a vymýšlení. Je to docházení, kontrolování a hlídání. Navíc já jsem
ten typ, který do všeho stále mluví a tvaruje. Třeba už je hotový prototyp a já
to stále upravuji, zdobím a dodělávám. Zkrátka pomáhám. (smích) Kapitola sama pro sebe jsou pak zkoušky. Dřív třeba
interpreti nebyli tak vytížení, ale dneska je neuvěřitelně těžké všechno
skloubit, protože mají spoustu jiných závazků. Někdy mám už trochu pocit, že je
to nad moje síly, nicméně já u těch zkoušek musím být.

 

Co vás tedy
nejvíce inspiruje?

Na to se nedá nějak obecně odpovědět. Člověk zkrátka musí mít fantazii
a otevřené oči. Pán Bůh mi fantazii asi nadělil a bez toho by to nešlo. Začalo
to už tím, že jsem si moc rád hrál. Já se od té doby podívám na nějaké věci a
hned se mi představivost rozjede naplno. Moje práce je mámení a šálení a já
musím vymýšlet věci, které jsou levné, ale efektní. Protože lidé, diváci, mají
rádi podívanou a podívaná musí být adekvátní předloze.

 

V jakém
smyslu?

Když to bude nějaké drama z nuzného prostředí, tak tam asi
nebudou flirty a štrasy. Ale když je to příležitost, kde se právě tohle hodí,
tak to já jsem doma. Dovedu si s tím pohrát a strašně si to užívám. Navíc
dřív nebyly tolik dostupné materiály, ovšem dnes seženete všechno, ale to mě
nezajímá. Já se snažím dělat věci jinak. Nicméně to nejde bez dobrého týmu. A
když to ty lidi navíc baví, tak vzniknou neuvěřitelné věci.

 

Hodnotíte
třeba oblečení lidí na ulicích?

Když máte oči otevřené, tak si ze všeho vezmete příklad. Ale co je
zajímavé, dřív jsme na ulici vídali šeď a nevýrazně oblečené lidi. Divadlo
sloužilo k tomu, aby se to rozzářilo a byla show.

 

Takže tohle
je podle vás nyní jiné?

Dnes, třeba když si vezmete módní návrhářství, jsou to extrémy. Pak
máte pocit, že to je divadlo na druhou. A když to pak vidíte na ulici, tak vám
to evokuje venkovní karneval, cirkus a vkus, nebo nevkus, jde tak nějak
stranou. Nic není tabu a všechno se může. Občas se vám z toho zvedne
žaludek. Právě to ovšem také tak trochu souvisí s divadlem. Nemůžete jít
do protipólu, že to bude nudné. To nejde, takže člověk musí najít tu schopnost
toho správného vyjádření. Je to hledání…

 

Jak těžké
je skloubit představu režiséra a svou?

Když dopředu vím, že to nebude fungovat, tak to utnu. Mě mnohem víc
než rychlé rozhodnutí třeba uspokojuje, když vidím, že se dlouho hledá, ale má
to smysl a logiku. Nejhorší setkání je s člověkem, který si neví rady.
Obzvláště když se blíží stanovený termín. Ale hrozné také je, když je všechno bezva,
pohoda, zalité sluncem a přijde oblékaná zkouška a vy zjistíte, že to nějak
nefunguje. Že v těch kostýmech dělají herci něco, co tomu kostýmu ubližuje
a ve spojení se scénou to nefunguje. Je to špatné i v případě, když pracujete
s někým, kdo je se vším spokojený a vy vidíte, že to není ono…

 

Stává se
vám to často?

Všechno je to na jednu stranu subjektivní. Někdy já si rvu vlasy, jak
je to hrozné a všichni kolem jsou nadšení, anebo já jsem nadšený a všichni
přehnaně řečeno zvrací. (smích)
Hercům nebo interpretům musíte sloužit a nesmíte jim nějak uškodit.

 

Který
kostým by pro vás nejvýznamnější?

To se tak nedá říct, já jsem vždy zamilovaný do toho, co aktuálně
dělám.

 

Zabýváte se
nějakým způsobem i módou jako takovou?

Moc ne. Já jsem zaměřený na divadlo. Mám rád velké věci. Nikdy jsem
nic nedělal jen s jedním člověkem. Rád si připravuji kompozice, obrazy,
pracuji s barvami… Jednou z mála výjimek je třeba Hanička
Zagorová, ale jinak se tomu spíše vyhýbám.

 

Jakým
způsobem se nejčastěji dostáváte k inscenacím?

Daný titul vám nabídne obvykle divadlo. Mám nabídky už i na konec
příštího roku s tím, že to je titul, který je přesně pro mě. Už jsem
nějakým způsobem zkrátka zapsaný. Znají můj styl a to je něco, čeho já si
vážím. Člověk by neměl být za každou cenu krkavec. Mě to prostě musí bavit.

 

Takže byste
nedokázal pracovat na něčem, co vás nijak neoslovuje?

Ne, opravdu ne. To je trápení. Když je člověk mladý a začíná, tak si nemůže
dovolit odmítat, ale nyní už to vidím jinak.

foto: Robert Vano

 

A co pro
vás tedy znamenal jeden z vašich posledních muzikálů Antoinetta?

To byla příležitost ukázat vše, co jsem v sobě za ty roky
nastřádal. Chtěl jsem vytvořit něco vkusného, elegantního a zároveň dech
tajícího. Fakt, že právě tímto způsobem byly kostýmy v recenzích
komentovány, pro mě byl odměnou. Důležité je uvědomit si, že když zpracováváte
něco, co se týká konkrétních událostí, tak také musíte dodržet fakta té doby.
Musí to například evokovat tu osobnost tak, jak je známá z obrazů. To byl
i tento případ. Byla to práce náročná, ale obrovsky jsem si ji užíval.

 

Jste hodně
zapálený pro svou práci. Najdete si čas i pro relaxaci?

Já jsem neuvěřitelně aktivní člověk. Musí mi být hodně špatně, abych
seděl a byl v klidu. Ale když už mám volněji, tak se snažím jezdit do
našeho rodinného domku za Prahu a tam se hrabu v hlíně. Na jednu stranu mě
také těší, že chvíli umím relaxovat tím, že nedělám nic. Ale jen chvíli.

 

Děkuji za
rozhovor.

 

 

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Muzikál Antoinetta http://www.hybernia.eu/aktuality/antoinetta-kralovna-francie

Ema Krahulíková: www.musical-production.cz

www.ticket-production.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz