Jindřich Trpišovský – fotbalový trenér

Hlavním cílem fotbalového trenéra je zlepšení obsahu a
kvality tréninkových jednotek, úprava tréninkových plánů a dosažení toho
nejžádanějšího cíle – vychovat kvalitní fotbalisty. Jedná se o náročný obor
zejména z psychologického hlediska, kde je kromě zkušeností a zápalu pro práci
taktéž zapotřebí odborné vzdělání. To poskytuje Fotbalová asociace ČR v souladu
s konvencí o vzdělávání evropských trenérů mezi FAČR a UEFA. Jindřich
Trpišovský, bývalý fotbalový hráč, nyní působí jako trenér FK Viktoria Žižkov.

foto: Tino Kratochvíl

 

Jak jste se dostal
k práci fotbalového trenéra?

K fotbalu mě přivedl můj otec, který mě vodil od mých tří
let každý týden na ligový fotbalový zápas. V osmi letech mě přihlásil do
fotbalového oddílu, kde jsem začal hrát jako brankář. Po dvou letech jsem se
přesunul do pole jako záložník. Ve čtrnácti mi doktoři zakázali aktivní činnost
kvůli problémům s koleny. O této mé sportovní pauze jsem se v roli
diváka začal na fotbal dívat z jiné perspektivy. Když jsem v osmnácti
opět začal hrát, pochopil jsem, že si své fotbalové sny naplním více
z pozice trenéra než hráče. A když mi bylo jednadvacet, v mém
fotbalovém týmu, kde jsem tehdy aktivně působil, skončil trenér a já nastoupil
na jeho místo.

 

Jaké byly vaše
dosavadní profesní zkušenosti a jak vám jsou nyní užitečné?

Když jsem snil o pozici profesionálního trenéra, netušil
jsem, co všechno to obnáší z hlediska vzdělání, zkušeností a širokého
spektra znalostí. Určitě to obnáší mnohaletou trenérskou praxi pokud možno na
všech úrovních, tedy včetně mládeže, a absolvování povinných licencí,
z nichž nejsložitější je UEFA profesionální licence, která je platná pro
celý svět. Studuje se při vysoké škole a je zakončena diplomovou prací. Ty
licence jsou čtyři – C, B, a A profi – a dosažení všech těchto úrovní trvá 8–10
let. Vše jsem si hradil sám a v určitém období jsem chodil i do zaměstnání,
takže sem si do svého oboru přinesl i jiný pohled než člověk z ryze fotbalového
prostředí.

 

Věnoval jste se někdy
jiné profesi?

Jako absolvent hotelové školy jsem pracoval jako číšník,
barman, provozní a majitel restaurace.

 

Je funkce trenéra
obdobná pro všechny druhy sportů?

Myslím si, že určitě ne. Liší se funkce trenéra u
kolektivních a individuálních sportů, stejně tak jako práce trenéra u míčových
sportů a silových nebo technických odvětví. Nicméně všechny spojuje ta
nejdůležitější složka sportovního výkonu, kterou je psychologické působení
trenéra.

 

Který fotbalový tým
aktuálně trénujete a proč zrovna tento?

Aktuálně trénuji slavný a tradiční klub FK Viktoria Žižkov.
Nabídku jsem dostal před pěti lety na post asistenta a trenéra B týmu a po třech
letech mě klub oslovil s nabídkou pozice hlavního trenéra.

 

Podle čeho si
fotbalové kluby trenéra vybírají?

Podle jeho dosavadních úspěchů, image, trenérské filozofie a
aktuálních potřeb klubu. Záleží na tom, jestli klub preferuje aktuálně
krátkodobé cíle, to znamená, že se v krátkém časovém horizontu chce zachránit
v soutěži, nebo zda shání člověka na dlouhodobou koncepci klubu nebo
herního stylu.

 

Jak probíhá váš
standardní pracovní den?

Je rozdíl, zda jsme v přípravném nebo soutěžním období,nebo
na začátku týdne, či v samotném vrcholu týdne, což je víkendové utkání. Můj
pracovní den začíná již večer předchozího dne plánováním ranní tréninkové
jednotky, což zjednodušeně znamená zaměření tréninku, počet hráčů, použité
pomůcky a samotnou organizaci tréninku. První informací ráno je zjištění
aktuálního zdravotního stavu hráčů od maséra a krátký meeting
s nejbližšími spolupracovníky z realizačního týmu. Poté je nutná příprava
hrací plochy – rozmístění kuželů, met a dalších pomůcek – a dále následuje
meeting v kabině s hráči, kde je seznámím s náplní tréninkové
jednotky, s danými cíly, záměrem a organizací. Pak probíhá samotná
tréninková jednotka na hřišti. Po skončení tréninku dochází k různým
pohovorům jak s hráči, tak s ředitelem klubu a řešení následujícího
dne popřípadě plánování dalšího týdne. Toto je ideální scénář do doby, než vám
některý z hráčů pošle zprávu, že nedorazí na trénink, protože jede k porodu.
(úsměv)

 

Trénujete každý den?

Ano, skoro každý den, pouze jeden den v týdnu je volný,
ale ten mi stejně většinou někdo zkazí tím, že se nutně potřebuje sejít. (úsměv)

 

Pod jakým tlakem
obvykle pracujete?

Ve stupnici od jedné do deseti je to 11. Při studiu na
fakultě nám profesor říkal, že podle naměřených hodnot výzkumu je povolání
trenéra druhé nejstresovější zaměstnání hned po pilotech nadzvukových stíhaček.
Ten tlak také závisí na tom, zda je tým zrovna úspěšný nebo ne. Pokud vyhrajete
například osmkrát po sobě, můžete klidně tvrdit, že ta červená stěna je modrá.

 

Vykonáváte vy sám v průběhu
tréninku nějakou fyzickou aktivitu?

Určitě ano. Je to ovšem specifické, podle sport testerů a
GPS nachodí trenér během průměrného tréninku 3–4 km.

 

Jak probíhá
vyhodnocování tréninků?

Nebývá pravidelné, záleží na tom, zda se daný záměr buď nepodařilo
splnit, nebo nebyla odpovídající kvalita, anebo naopak se trénink extrémně
vydařil. V takovém případě se trénink vyhodnocuje společně. Jinak se
vyhodnocování většinou probírá individuálně po určitém časovém úseku. Pravidelné
je vyhodnocování utkání.

 

Přípravy na zápas
jsou odlišné od tréninkových?

Ano, maximálně. Na utkání se připravujete v podstatě
celý týden z hlediska soupeře, vlastní hry, taktiky, daných úkolů do
utkání a tyto věci se snažíte přenášet do samotných tréninků. Týden se nazývá
mikrocyklem, jehož vrcholem je samotné utkání a mikrocyklus se skládá
z určitého počtu tréninkových jednotek vzhledem k období a předchozímu
zatížení.

 

Pomáhá vám
v přípravách někdo další?

Příprava špičkového vrcholového sportovce se neobejde bez
specialistů. Každý hlavní trenér si vybírá realizační tým tak, aby byl
komplexně složený a vytvořil hráčům maximální komfort a servis pro jeho samotný
výkon.

 

Podle čeho si
vybíráte hráče?

Podle ceny. (úsměv)
Je to velmi složitý mechanismus skládající se z mnoha proměnných. Většinou
hledám hráče na určitý post, například pravého obránce, vytvořím si určitý
seznam adeptů, kteří by mi zapadali do herního stylu. Musím přitom mít na
paměti hráčovu finanční dostupnost, složitost realizace jeho transferu, morální
hodnoty, jeho dovednosti, věk, perspektivu,schopnost adaptace atd. Primární pro
mě je, aby hráč měl rychlost, dynamickou práci s míčem, morální charakter,
produktivitu a mentalitu.

 

Jaké důvody obvykle
vedou kluby k tomu, že hráče prodávají?

Jako ve všech oborech je to otázka nabídky a poptávky. Pokud
na některého vašeho hráče přijde lukrativní nebo pro vás zajímavá nabídka, tak
ho prodáte, abyste získali prostředky na činnost či na nákup dalších hráčů.

 

Které hráče je pro
klub obtížné získat a proč?

Tyto záležitosti nejde zevšeobecňovat, protože každý klub je
v jiné finanční situaci, tudíž je velký rozdíl mezi tím, co si kdo může
dovolit v první lize, nebo ve druhé lize, popřípadě pokud v té
soutěži je v horní nebo dolní polovině tabulky a jaké jsou jeho sportovní
cíle. Nejkomplikovanější jsou samozřejmě příchody zahraničních hráčů, protože
to obnáší problémy s aklimatizací, řešení bydlení, stravy, jazykové
bariéry a technické záležitosti s národním svazem dané země.

 

Jaký je ideální vztah
hráče a trenéra?

Především vzájemný respekt. Je to jako ve všech vztazích – pokud
je vztah někdy něčím narušený, tak už se těžko lepí dohromady a už není jako
dřív. Věci, které uděláte nebo vyřknete v mezních situacích, už se nikdy nedají
vzít zpátky a je to podobné jako v jiných oborech. Ze strany trenéra
musíte využít maximum z hráčova potenciálu, ale zároveň musíte mít na
paměti, že to musí být dlouhodobá záležitost.

 

Co se vám honí
hlavou, když v polovině důležitého zápasu prohráváte?

Jestli bych náhodou neměl být na jiném místě v jiný čas,
a proč jsem třeba nedělal ošetřovatele v zoologické zahradě. (úsměv) Musíte myslet racionálně, i když
jste pod tlakem určitých emocí, a rozhodnutí je nutné dělat pokud možno
s chladnou hlavou. Přemýšlíte o tom, co vše je možné udělat v daných
podmínkách pro úspěch ve druhé polovině, tzn. vystřídat hráče, změnit postavení
hráčů na hřišti, snažit se případně o vyšší aktivitu na soupeřově polovině.
Důležité je vyhnout se minulému času, příliš neřešit to, co se stalo
v první polovině (na to je čas v týdnu), ale upnout se k tomu,
co vás čeká ve druhé polovině a udělat maximum pro zvrat v utkání.

 

Jak moc je pro vás
obtížné řešení situace, když se vám zraní klíčový hráč sestavy?

Patří to k těm složitějším, protože málokdy máte
rovnocennou náhradu. Je to velký zásah do určitých klíčových pasáží utkání.
Například když se vám zraní nejvyšší hráč sestavy, tak víte, že budete mít
handicap ve vzdušných soubojích, nebo pokud se vám zraní důležitý rozehrávač
útočných akcí, tak víte, že budete muset zakládání útoku řešit jinak.
Nevyrábíme housky ani časopisy a ten produkt, se kterým manipulujeme, tedy hráč,
je každý s jinými parametry. Pokud stahujete jakéhokoliv hráče a
nahrazujete ho jiným, tak má jiné dovednosti a fyziologické předpoklady.

 

Když prohráváte, jak
motivujete o poločase hráče v kabině?

Nejvíce záleží na tom, jakým způsobem jste k poločasové
porážce dospěli. Pokud jste hráli dobře a výsledek není pozitivní, reagujete
jinak, než když výkon nebyl ideální a přístup hráčů k plnění povinností
byl či nebyl adekvátní nastaveným kritériím. Ty způsoby jsou různé, od hlasitého
verbálního projevu až po létající předměty v kabině, pokud přístup hráčů
nebyl v pořádku, anebo pokud víte, že hráči udělali maximum a vy jste na
branku soupeře vystřelili desetkrát a soupeř jednou a i přesto on vede jedna
nula, tak musíte v hráčích probudit přesvědčení, že jsou na správné cestě
a je v jejich silách utkání otočit.

 

Jak to můžete dělat
na hřišti?

Každý trenér má svůj rukopis, svůj způsob komunikace s hráči.
Já preferuji to, že pokud jste pozitivně naladěni a přenesete na hráče víru jak
ve vlastní, tak v jejich schopnosti, jsou schopni daleko lepších výsledků,
než pokud na vás uvidí, že jste nervózní a nevěříte jim. Jsem přesvědčený, že
pokud má hráč zdravou dávku sebedůvěry, je schopen plnit i ty nejnáročnější
úkoly, které mu dáváte, zatímco když ho ovlivňujete negativně a držíte ho pod
psychickým tlakem, tak mnohem více inklinuje k nevhodné činnosti a
nesprávnému řešení.

 

Přistupujete
k hráčům jako k zaměstnancům, nebo si s nimi vytváříte i osobní,
kamarádské vazby a proč?

Je velký rozdíl v tom, jestli s hráčem
spolupracujete měsíc, nebo jestli s hráčem spolupracujete dlouho a zažili jste
toho spolu hodně i v krizových momentech. Pak dobře víte, jakým způsobem
reaguje ve stresových a krizových momentech, popřípadě se na něj můžete i více
spolehnout. V kolektivním sportu určitě nefunguje kamarádský vztah,
protože jde stále o vztah nadřízeného a podřízeného

foto: Tino Kratochvíl

 

Jak byste popsal rozdíl mezi trénováním FK Viktorie
Žižkov jako druholigového a prvoligového týmu?

Co se týká samotných
utkání, tak první liga se samozřejmě hraje před většími diváckými návštěvami a
na kvalitnějších stadionech. Každé utkání čelíte té nejvyšší hráčské kvalitě a
každá vaše drobná chyba je tvrdě potrestána. Na druhou stranu ve druhé lize od
vás v každém utkání všichni očekávají jen vítězství a přesvědčivý výkon a do
většiny utkání vstupujete v roli papírového favorita. Co se týče tréninkové
náplně nebo běžného týdenního programu, tak se to příliš neliší. Takže největší
rozdíly představují návštěvnost na stadionech, mediální zájem a úroveň hráčů,
proti kterým hrajete.

 

Kam vás vaše profese posunula a jak byste ji
zhodnotil?

Díky tomu, že se
každý den potkáváte se spoustou lidí z různých oborů: od fyzioterapie přes
doktory, kondiční specialisty, hráče, maséry, hráčské agenty až po celou řadu
dalších profesí spojených s profesionálním sportem, rozšiřujete si obzory
prakticky každý den. Řešíte rozličné situace a problémy a hlavně pracujete s
více jak dvacetičlenným kolektivem, což vyžaduje vaši vysokou flexibilitu a
multifunkčnost. Je to profese náročná, časově vlastně nikdy nekončící, ale
zároveň přinášející spoustu emocí, hezkých zážitků a rozhodně vám nikdy
nezevšední.

 

Zahrajete si ještě někdy fotbal? Při jakých
příležitostech?

Odmala se celý můj
život točí okolo sportu, takže si neumím přestavit týden bez sportování. Pokud
mi to mé tělo dovolí, snažím se rozvíjet i jiné tělesné aktivity než fotbal, ovšem
musím počítat s tím, že každé ráno se mi to vrátí v podobě připomenutí
mého ročníku narození. Snažím se každý týden stihnout alespoň jeden trénink a
víkendový zápas v Chvatěrubech, což je bydliště mé rodiny. A mimo to se snažím
ještě dvakrát v týdnu dostat na hřiště, ale mimo Viktorii Žižkov, protože staré
pořekadlo tvrdí, že zpocený trenér je špatný trenér.

 

Do jaké míry platí rovnice, že pokud v týdnu vše dobře
připravíte, jste ve víkendovém utkání úspěšní?

Bohužel ve fotbale
žádné rovnice neplatí a jeden slavný trenér to vystihl naprosto jednoduše: „Fotbal nemá logiku.“ V tom je fotbal
krásný a krutý zároveň. Pokud v tréninkovém cyklu uděláte vše dobře a na 100 %
a vy i hráči přistoupíte zodpovědně ke splnění všech úkolů, ještě to neznamená
zaručený úspěch v samotném utkání. Protože v samotném utkání je spousta
proměnných a těžko předvídatelných faktorů: od počasí, terénu, zranění,
osobního selhání jedince až po kvalitu soupeře.

 

To znamená, že jedno zaváhání může celou situaci
naprosto změnit?

Uvedu vám jednoduchý
příklad. Přijedete na utkání k soupeři, kde je hodně nerovný terén a fouká
silný vítr a vy v prvním poločase hrajete proti větru. Což výrazně ovlivňuje
hrací podmínky a je to jedna z věcí, na které se nemůžete během týdne
připravit. Například jsme se připravovali na utkání ve Frýdku Místku se záměrem
co nejvíce držet míč pod kontrolou, nepustit soupeře do jeho tradičního
úvodního náporu a hned ve druhé minutě náš obránce špatně vyhodnotil situaci,
ze které dal soupeř lacinou branku. A my jsme tak hned od začátku utkání byli
nuceni hrát jiným způsobem, než jak jsme si před utkáním řekli. Takže již ve
druhé minutě byla celá strategie pro utkání v koši, pojetí domácích se celé
změnilo.

 

Co vy jako trenér v takové situaci uděláte?

Fotbal se od
ostatních míčových sportů liší v tom, že si nemůžete vzít oddechový čas a
nemáte v přerušené hře bezprostřední kontakt s hráči na hrací ploše jako
například v hokeji. Během prvního poločasu máte pouze možnost stáhnout některého
hráče a poslat do hry jiného, nebo přeskupit rozestavení hráčů na hřišti, případně
například na hráče zavolat, že mají napadat výše a vynutit si tlak. Vaše
největší šance zareagovat na celý tým dohromady pak přichází v již zmiňované
poločasové přestávce.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela
Lejsková

Foto: Tino Kratochvil
www.tino.cz

Vytvořeno ve
spolupráci:

FK Viktorka Žižkov www.fkvz.cz

Designhotel
Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Grandior
Hotel Prague www.hotel-grandior.cz

LE
Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura
textu: Vladana Hallová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
Profesní magazín Best of www.ibestof.cz