René Kekely – manažer PR, moderátor, novinář

Mnozí z oboru PR (Pozn.
redakce: public relations = vztahy
s veřejností) se shodnou, že jde o jednu z nejméně doceněných profesí.
S příchodem finanční krize různé společnosti PR oddělení často rušily jako
první, protože nepřinášela zcela hmatatelné výsledky. Vždycky ale platilo a
platit bude, že o kom se nemluví, jako by nebyl, nebo to, že je jedno, zda se o
vás píše dobře, nebo špatně, hlavně když píší správně vaše jméno. Profesi
manažera PR si novinář a moderátor René Kekely vybral a vytrval v ní pro
možnost proměnit svůj tvůrčí potenciál, zachovat si tvář, i kvůli umění jednat
s lidmi. Právě z těchto důvodů lze tuto práci jak vykonávat, tak se
jí ale i vzdát. Pracuje na volné noze a to mu dává možnost proměnit více
příležitostí, současně to od něj vyžaduje i nutnou dávku umu zvládnout o něco
víc než jen dobře napsanou tiskovou zprávu.

 

Co vás přivedlo k současné práci?

To je poměrně dávno. Už
v raném mládí to byl zájem o dění, o kulturu, o všechno nové. O spojení
zajímavých věcí a lidí. A o to, mít možnost i některým lidem pomoct, na něco
poukázat a dělat profesi, která mi bude koníčkem.

 

Jaké jsou vaše předchozí profesní zkušenosti?

Velmi brzy jsem začínal
v rádiu, v regionálních novinách, s moderováním různých akcí a
postupně jsem prošel takzvaně „seriózními“ celostátními médii, třeba i bulvárem
(ovšem v tom dobrém slova smyslu), televizemi, tiskovou agenturou… A vždy
jsem toho dělal víc současně. Nebavilo mne a dodnes nebaví stát jen tak na
místě. Neumím se nudit.

 

Jak jsou vám tyto zkušenosti užitečné dnes?

Ono všechno se vším souvisí a
mně ohromně pomohlo, že mám zkušenosti z mnoha „oborů“. Tedy že vím, jak
fungují média, díky předchozím zkušenostem si třeba velmi rychle umím napsat
článek či tiskovou zprávu, scénář k akci, umím zařídit vystoupení pro umělce
během pár minut. A dovolím si říct, že umím dobře odhadnout, co je třeba dobré
pro televizi, co pro rádio, jak to asi potřebují v bulváru, a co
v seriózním médiu rozhodně neprojde, či co naopak ano.

 

Vyžaduje vaše práce speciální vzdělání?

Člověk se učí pořád, celý
život. Ale spíš než absolvovat nějaké zásadní školy, musí umět kreativně
myslet, improvizovat, vyjadřovat se a mít chuť poznávat nové situace, lidi a
také být pořád ve střehu. Důležité jsou samozřejmě kontakty, bez nich to nejde.
A samozřejmě je také zapotřebí umět se vžít do situace nejen osobností, ale i
novinářů. Třeba taková banalita – když pošlete novináři tiskovou zprávu
v PDF formátu, tak je to dobrá cesta k tomu, aby vás hodně nenáviděl.
Protože novinář potřebuje se zprávou dál a rychle pracovat. Ne si ji zarámovat.

 

Jaký je v pravém smyslu slova rozdíl mezi novinářem a
redaktorem?

Já nevím, zda je v tom
mnohdy rozdíl. Pokud to budeme brát podle vzdělání, pak asi vystudovaný
novinář. A redaktor, tím může být každý, někdy bohužel. (smích) Ale neznamená to, že vystudovaný novinář bude dobrý
„redaktor“ a že dobrý redaktor musí být jen „vystudovaný novinář“. Je to jako u
herců… ne každý vystudovaný herec může být dobrý. Byla a je spousta
nestudovaných a přitom skvělých herců, umělců.

 

Jakým ideálním způsobem si v tomto oboru lze budovat
kariéru?

Osobně nemám rád slovo kariéra!
Přísahám, a je to tak, že jsem nikdy nic nedělal prioritně pro kariéru nebo pro
peníze. Buď mě ta práce, nápad, projekt, médium bavily a baví, nebo mě nebaví a
jdu od toho.

 

Do jaké míry je poptávka po službách PR manažerů, když
zvážím, že taková oddělení byla v době krize rušena ve firmách mezi prvními?

Jak kdy a jak u koho. Někde je
sice tým, ale hledají někoho dalšího se zkušenostmi. Někde se hledají a jinde
zase zjistili, že bez PR a marketingu se neobejdou. Najdou se ale firmy či
instituce, kde stojí před kamerou či mikrofonem Barbie a mají pocit, že je to to pravé ořechové. Jenomže to je
vizitka každé firmy, instituce, ale i umělce, kdo a jak je zastupuje. Ne vždy
je totiž mladá, krásná modelka s naditým dekoltem ještě také schopná a
pracovitá.

 

Kdo jsou vaši klienti a čím jsou charakterističtí?

Od zpěváků, herců, malířů, přes
sportovce, firmy s oblečením, kulturní instituce, film, až po oblast
zdravotnictví. Ale i velké projekty, či jen velmi drobné, ale o to více
zajímavé.

  

Co obnáší práce s takovými klienty a jaká jsou jejich obvyklá
přání?

To je různé. Obnáší to
komunikaci, někdy trpělivost a především kompromis, ale také důvěru. Očekávají,
že jejich projekt, produkt, nápad bude všude vidět a všichni o něm budou
mluvit. No jo, ale ono už tu tak nějak všechno bylo, nebo je. Čili musíme
hledat cesty, jak ho vypíchnout, aby se o něm mluvilo, psalo, a hlavně, aby si ho
lidé zapamatovali. Alespoň někteří.

 

Máte nějaké neobvyklé zkušenosti?

Těch je několik. Například při
prvním ročníku Černobílého turné Lucie Bílé se mi podařilo přesvědčit
producenta, abychom udělali koncert i v Českých Budějovicích.
V krajské metropoli, kde se dělá kultura snad nejhůře z celé
republiky. A ve vší skromnosti – byli jsme první, komu se podařilo tamní Budvar
arénu zcela vyprodat. Nikomu před námi a zatím ani nikomu po nás se to
nepodařilo. Nebylo to jen skvělou interpretkou, kterou Lucie bezesporu je, ale
i tím, že jsme to PR dělali maličko jinak. A to je i mé motto: Rád dělám věci
„tak trochu jinak“ …

 

Jak hodnotíte komunikaci s médii a se kterými nejčastěji
spolupracujete?

Až na drobné nuance velmi
dobře. Velice dobře si uvědomuji, že profese novináře není jednoduchá, ať jde o
takzvaně „seriózní“ nebo „bulvární“ média. Kdekdo kritizuje bulvár, že píšou nesmysly,
nebo polopravdy, ale kdyby jim často mnozí mluvčí, píáristé nebo i umělci
poskytli (či by jim bylo dovoleno, aby poskytli) pravdivé a celistvé informace,
alespoň v rámci možností, nevznikalo by tolik smyšlených věcí a někdy až
paradoxně pitoreskních. Vše je o lidech a vše se vším souvisí.

 

Jak podle vás vypadá ideální mediální výstup například ze
křtu CD nebo nějaké společenské události?

Když je tam vše, co tam má být:
název CD, značka vydavatele, krásné fotky a někdy i pikantní informace. (smích) A samozřejmě co nejvíce médií,
která to zveřejní.

 

Na takové akce chodí novináři na pozvání. Jak zajišťujete, aby
přišli ti novináři, o které stojíte a psali to, co je důležité? Co nejlépe
funguje?

Každý má svůj „tajný recept“,
takže určité věci si nechám s dovolením pro sebe jako „výrobní tajemství“.
Ale vždy funguje vstřícný a přátelský přístup a třeba i pocit, že tomu novináři
dáte nějakou „protihodnotu“. Teď nemyslím úplatek. Ale hlavně novinář by měl
být pro píáristu ten nejbližší partner. Domnívat se, že novinář je jen nějaká
nula, onuce, nutné zlo, které musí být rádo, že může o projektu napsat, je
špatně! Alespoň pro mne je to velmi důležitý partner, velmi blízký protipól.
Opovrhovat jakýmkoli novinářem jen proto, že není třeba z toho
nejčtenějšího deníku či webu, se nevyplácí. Naopak, právě tenhle „parťák“, vám
paradoxně jednou může neskutečně pomoct.

 

Někteří novináři mohou považovat za důležité něco zcela
jiného než vy. Někdy to může být i na škodu. Co se s tím dá dělat?

Velkou výhodou je, když víte,
jak média fungují, co je pro ně důležité. Pro bulvár je důležité něco jiného
než pro „seriózní médium“. Televize potřebuje jiné podmínky než píšící médium. A
pak je to taky zase o kompromisu…

 

Platí, že čím více novinářů přijde, tím více mediálních
výstupů můžeme očekávat?

Není to pravidlem! Někdy vám jich přijde šest, ale
výstupů je patnáct, protože někteří udělají dva až tři. Záleží to ale taky na
vedení redakce a jejích prioritách.

 

Máte ideální řešení pro to, aby nežádoucí novináři nebo
rádoby novináři nechodili, či se na akce, kde nemají co pohledávat, nějakým
způsobem nedostali?

Vím, že narážíte na takzvané holubí letky. Ano, lékem na to jsou
zcela striktní akreditace.

 

Jaký kredit mají pro vás mediální výstupy v tisku a jaký na
internetu?

V dnešní době, kdy je řada
printů na ústupu, to nerozlišuji. Naopak si myslím, že výstup na internetu je
daleko cennější, protože jej může shlédnout mnohonásobně větší počet lidí než
v jednom vydání třeba nějakého deníku, který po přečtení hodíte na kopici
či do koše. A na webu je to téměř na věky…

 

A jaký je na totéž obvyklý názor klientů?

No, ti si někdy myslí, že co je
psáno, tedy „tištěno“, to je dáno, a tak je to správně. Nesmysl. To platí snad
v případě periodik, jako je měsíčník, čtrnáctideník, čtvrtletník. Tam asi
částečně ano. Nebo u vydání knihy. Já vždy s nadsázkou říkám, že nejlepším a
největším píárkem na světě je kniha knih, tedy BIBLE. Tu ještě zatím nikdo jiný
nepřekonal.

 

V čem spočívá dobré PR?

Je toho více. Od zajímavě
pojaté akce či produktu, až po dobře propracovanou kampaň, nápad. Samozřejmě to
někdy závisí i na dobře napsané a srozumitelné tiskové zprávě, někdy na dobrých
fotkách, záběrech, ale i v ochotě a možnosti se k tématům vracet a
pracovat s nimi dál.

 

Jak vidíte PR v dohledné budoucnosti, kam se posouvá a
směřuje?

Podle mého názoru záleží a bude
záležet na tom, kam se posunou média. Jaký kurs, jaké tempo budou udávat, co
nového přinesou. A stejně tak trh. Od toho se také PR samozřejmě odvíjí.

 

Je podle vás lepší být v tomto oboru zaměstnán, nebo být na
volné noze?

Samozřejmě že na volné noze.
Můžete tak, pokud zrovna nepracujete pro obrovskou agenturu, pracovat pro více
segmentů najednou a rozšířit si tak obzory více směry.

 

Co na práci PR manažera nemáte rád a co naopak považujete za
atraktivní?

Nedá se říct, že něco nemám
rád. Ale často musím vydat mnoho energie, která se zákonitě ne vždy musí vrátit
ve výstupech či jiných odezvách z médií. Další věcí je, že někteří klienti
mají až scestné představy. A co je atraktivní? Že stále dělám něco nového,
zajímavého s novými a zajímavými lidmi. Že můžu být u mnohých projektů a
produktů, které jsou třeba naprosto jedinečné.

 

Můžete hovořit o tom, že v tomto oboru funguje opravdové
přátelství, nebo jde spíš o to, že se lidé vzájemně potřebují?

Spíš to druhé! Víte, ona PR je
vesměs, pokud nejde čistě o ekonomickou stránku či speciální odvětví, téměř
spojená se šoubyznysem. A každý vám potvrdí, že politika bývá špinavá hra, ale
šoubyznys a obzvlášť ten český, je často ještě horší, někdy zákeřný a opravdu
velmi specifický. Ale mám i pár přátel, kolegů, lidí, na které je spoleh, a oni
zase vědí, že se mohou spolehnout na mne.

 

Jste také moderátor a je mi známo, že dokážete zvládnout i
produkční práci či práci redaktora. Je to dobou, aby člověk zvládal tolik
profesí najednou?

Jednak dobou a jednak tím, co
člověk chce dělat a co ho baví. Výhoda je, že když umíte pospojovat tyto
jednotlivé části té profese, máte to v mnohém jednodušší. Platí to i pro
klienta, kterého to někdy vyjde i levněji. Navíc tak můžete nabídnout kompletní
službu na jednom místě.

 

Co považujete za dosavadní vrchol své kariéry?

Že jsem poznal opravdu mnoho
zajímavých, výjimečných lidí. Někdy skvělých, někdy méně. Naopak některé lidi by
člověk poznat raději ani nechtěl, ani je znovu potkat, ale i to život přináší.
Naštěstí těch příjemných setkání bylo víc.

 

Jak vypadá ideální úspěch, kterého může člověk ve vaší
profesi dosáhnout?

Záleží na úhlu pohledu každého
a na tom, čím chce člověk tu pověstnou kariéru završit. Myslím si ale, že
ideální úspěch je, když děláte to, co umíte, co vás naplňuje a za co se
nemusíte stydět. A já si dovolím říct, že za nic z toho, co jsem dělal, se
snad stydět nemusím. A myslím si, že největším úspěchem a štěstím člověka nejen
v mé profesi, ale ve všech, je, když může pracovat na čem chce, a hlavně
s kým chce. To je asi ta největší svoboda v životě.

 

Co byste poradil svému mladšímu já?

Asi aby bylo méně důvěřivé a
méně chtělo pomáhat spíš druhým než sobě. Ono někdy je dobré se obětovat pro
druhé, ale mnohdy člověk zjistí, že to třeba nemělo efekt, nebo že byl „lehce“
zneužit. I když, pokud má někdo nějakou náturu, stejně ji asi jen tak změní.
Ani po těch ranách od života. A mě osobně taková zkušenost vždy posune někam
dál. Snažím se brát si z toho to lepší, nebo alespoň nějaký poznatek,
ponaučení…

 

Máte ve své profesi nějaké idoly?

Idoly v mé profesi
vyloženě nemám. Ale snažím se spíš brát si to dobré ze zkušeností jiných kolegů
a naopak vyvarovat se toho méně dobrého. Jako je přehlížení, arogance nebo
namyšlenost, že jedině já jsem středobod vesmíru a ze mě si všichni sednou na
zadek. Není to tak. Jak jsem už řekl, novinář/redaktor je pro mě ten
nejdůležitější partner v mé profesi.

 

Vaše příjmení je poněkud neobvyklé. Jaká je jeho historie či
význam, víte to?

Můj tatínek byl ze Slovenska a
rodiče jeho otce pocházeli z Maďarska. Ale maďarsky umím asi pět slov. (smích) Někteří přátelé si ze mě dělají
legraci, že jsem jako Karel Gott, taky jediný svého jména na světě – René
Kekely. Rozhodně nechci, aby to znělo namyšleně, spíš se tím bavím. (smích)

 

Za čím se v životě nejvíc ohlížíte?

Za hezkými vzpomínkami, ať už
soukromně či pracovně prožitými událostmi. I když vám všechno shoří, vše vám vezme
voda, i když vás svlečou do naha, odvezou na pustý ostrov, vzpomínky jsou
jediným suvenýrem, který vám nikdo nevezme. A vždy se snažím vzpomínat na to
dobré!

 

Na co upíráte zrak, když přemýšlíte o své budoucnosti?

Na to, že chci stále dělat
zajímavou, pestrou práci. Na to, že chci, aby za mnou něco bylo vidět a že mě
těší, když můžu svým nápadem, nebo přímo tím co dělám, někomu či něčemu pomoct.
Pravdou je, že jsem pomohl i pár lidem, kteří jsou dnes docela dost vidět,
neříkám, že je to jen a jen mou zásluhou, to ne, i když možná, někde to tak asi
je. No a někteří třeba i dělají, že mě ani neznají. Nebo přestali brát
telefony. Ale to je opravdu asi jeden nebo dva lidi a já dodnes nevím proč.

 

Jaká by byla vaše rada jak ideálně poznat druhého či sám
sebe?

Ideálního v životě nic moc
není. Jediný člověk, o němž můžete říct, že ho opravdu znáte dobře, je ten,
kterého denně potkáváte v zrcadle. (smích)
A jak poznat druhého… asi v kritických situacích, pracovních i soukromých. Tam
se projeví nátura, přístup i ochota pomoct či snaha odejít. Když mi umíral otec
dva týdny na ARO, byl se mnou ten nejbližší člověk po celou dobu. A kdyby nic
jiného, tohle mu, v tom nejlepším slova smyslu, nikdy nezapomenu. Rčení,
že v nouzi poznáš přítele, je asi to nejpravdivější v životě. A tak
to doopravdy je. Podobné je to i v profesi.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Reference

Projekty:

Černobílé turné Lucie Bílé

Muzikál Mamma Mia!

Jen počkej, zajíci!

Alexandrovci

Adam a Eva

Mýdlový princ

Nedělni Fantastika

Trilogie Babovřesky

Kameňák 4 …

Muzeum Grévin Praha

BANDI VAMOS…

 

Osobnosti:

Lucie Bílá, Zdeněk Troška, Radim Schwab, Josef Vágner, Hana Křížková, Jan Přeučil a Eva Hrušková, Jaroslava Obermaierová, Miluše Bittnerová, Marcela Březinová, Marie Tomsová a Jiří Werich Petrášek, Lukáš Langmajer, Sámer Issa, Markéta Zinnerová, Martha a Tena Elefteriadu, Valentina Thielová, Kristian Kodet, Michaela Žemličková, Hana Čížková, Jitka Asterová, Vítězslav Jandák, Jan Kuželka, Tomáš Verner…

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz