Václav Vydra – herec a dabér

Milý,
pohodový, charismatický. Miluje divadlo, miluje koně a nesnáší, když ho někdo
jakkoliv omezuje. Svou vlastní cestu si rád nachází sám. Věnuje se lyžování,
jachtingu, sportovní střelbě na asfaltové terče. Tenis hraje už skoro 40 let –
začal s ním v době, kdy neměl dostatek herecké práce a musel se
spokojit jen s malými rolemi. To už je ale pryč. Od roku 1996 je členem
Divadla na Vinohradech, účinkuje i v několika dalších divadlech. Vídáme ho
v televizi, uspěl i jako tanečník. Jeho maminka Dana Medřická, jedna
z nejlepších hereček své doby, měla pravdu, když mu říkávala: „Vašíku, tvůj čas přijde…“ Herectví má
v genech – slavným hercem byl jeho dědeček Václav Vydra starší i jeho
tatínek Václav Vydra mladší. On sám získal přívlastek Václav Vydra nejmladší.
Na své rodiče vzpomíná s láskou. Dali mu to nejlepší, co mohli – šťastné
dětství a víru v sebe sama.

Platí o
vašich profesích pořadí divadlo-koně-zbraně, nebo je pořadí důležitosti ve
vašem srdci obráceně?

Na střílení mi v poslední době nezbývá čas. Ze střelce,
který intenzivně trénoval, jsem se stal svátečním střelcem. Pokud si najdu
chvilku, zajedu si vystřelit, úplně jsem to ještě nezapomněl. Koně a divadlo
jsou tak napůl, obojí je pro mě důležité. Jak koním a aktivitám s nimi
spojeným, tak divadlu a ostatní své herecké práci, dávám prakticky všechen svůj
čas. No a ještě nesmím zapomenout na svou ženu Janu Bouškovou. (smích)

 

Je pravda,
že ke koním přiběhnete kdykoliv, do divadla na představení půl vteřiny před
tím, než je pozdě, a tím znervózňujete své kolegy?

To že se o mně říká? (smích)
Tak dramatické to snad není. Je pravda, že většinou pospíchám, a to jak ke
koním, tak do divadla. Jen nevidím důvod trávit v budovách divadel více
času, než je nezbytně nutné. Myslím, že kolegové si už mohli zvyknout, dělám to
takhle celý život. Nikdy jsem nepřišel tak pozdě, že by se rušilo představení,
a to ani tehdy, když jsem byl nemocný. Dokud se mohu hýbat, hraju. Jednou
jedinkrát jsem nestihl představení a muselo se zrušit, když neodletělo letadlo
z Bratislavy. Nevzalo mě s sebou ani jiné letadlo, patřící
ministerstvu vnitra, přestože jsem prosil. Nepomohli mi, vůbec se se mnou
nebavili. Tenkrát mě to moc mrzelo.

 

Přicházelo
vůbec v úvahu, abyste se v tak slavné herecké rodině stal něčím jiným
než hercem?

Asi ne, musel jsem tím nasáknout. Možná kdybych měl nějaký výrazně
vyhraněný zájem v jiném oboru a vydal se tím směrem. Rodiče by mi určitě
nebránili. V dětství jsem nechodil do žádného dramatického kroužku, nikde
jsem nevystupoval, i když divadlo jsem důvěrně znal, protože rodiče se mě
nesnažili od něj nijak izolovat. Herectví nebylo mým snem, bez nějž bych si
život nedovedl představit, ale postupně se jím stávalo. Pro studium na
konzervatoři jsem se rozhodl po reálném zvážení svých možností. Nebyl jsem
technicky zdatný, neměl jsem rád matematiku, zdálo se mi, že konzervatoř je pro
mne to pravé útočiště.

 

Tak jako
většina mladých herců i vy jste začínal v oblastním divadle. Jak na tu
dobu vzpomínáte?

Rád. Po dvou „hostovačkách“ ve Vinohradském divadle jsem podepsal
angažmá v Divadle Jaroslava Průchy
Kladno-Mladá Boleslav. Hrál jsem tam sice necelé dva roky, ale vyzkoušel jsem
si mnoho zajímavých rolí. Seznámil jsem se tam se svou první ženou, našel
spoustu kamarádů a skvělých kolegů, s nimiž se dodnes rád potkávám. Potom
jsem odešel na vojnu a po vojně jsem přijal angažmá v Městských divadlech
pražských. 

 

Kterými
dalšími divadly jste prošel?

V Městských divadlech pražských jsem strávil krásných 15 let.
Zpočátku jsem mnoho příležitostí nedostával, tak jsem se rozhodl, že se zabavím
jinak. V té době jsem se hodně věnoval svým koníčkům; měl jsem čas na
tenis, lyžování, koně… Kolem roku 1982 se to začalo lámat a já šel z role
do role, spousta jich opravdu stála za to. V roce 1996 mi tehdejší
ředitelka Divadla na Vinohradech Jiřina Jirásková nabídla angažmá, které jsem
s radostí přijal a jsem tam dodnes. Zároveň hraji v Divadle bez
zábradlí u Karla Heřmánka v představení Blbec k večeři. Hrajeme tu hru ve stejném složení už téměř
dvacet let, nedávno jsme oslavili sedmistou reprízu. Je to úžasná komedie,
která nás baví. Další herecké příležitosti mám v Hudebním divadle Karlín a
hraji také asi v osmi představeních agentury Harlekýn. Tam se velmi často
na jevišti potkávám se svou ženou, což nás oba těší.

Byla nějaká
zásadní role, představení, při kterém jste si uvědomil, že divadlo je pro vás
ta správná životní cesta?

Nemyslím, že to bylo dáno nějakou rolí. Když jsem začal hrát, věděl
jsem, že to je to, čemu se chci v životě věnovat. Neměl jsem touhu hrát
v nějaké konkrétní budově, v konkrétním divadle. Jsem přesvědčen, že
dobré divadlo se dá hrát kdekoliv, záleží na tom, s kým hrajete a co.

 

Házel jste ve
svém mládí rodičovské rady za hlavu a chtěl si dělat všechno po svém, nebo na
některé rady dodnes vzpomínáte a držíte se jich?

Své rodiče jsem miloval a jako herců jsem si jich obrovsky vážil,
jejich rady jsem rozhodně za hlavu neházel. Spíše jsem se před nimi styděl a
měl jsem trému. Když se přišli podívat na mé představení, to pro mě byla teprve
premiéra. Především, když tam seděla máma. Nikdy mi nesrážela sebevědomí,
snažila se mě vždy povzbudit a podpořit, dobře věděla, jak moc je to pro herce
důležité. Bez sebevědomí je těžké vyjít na jeviště, být hercem. A navíc dobrým.

 

Vzpomenete
si na nějakou maminčinu konkrétní radu?

Jedna byla zásadní. Máma mi říkávala: „Vašíku, nehraj!“ Myslela tím, že herec nemá své role hrát, ale
žít! Často si na to vzpomenu. Dodala mi sebevědomí i tím, že mi slíbila, že
když uvidí, že to k ničemu není, tak mě od divadla „požene svinským
krokem“. Což neudělala, takže jsem usoudil, že to není tak hrozné. (smích) S rodiči jsem se nikdy
nechtěl poměřovat, ale když jsem potkal kominíka a chytil se za knoflík, přál
jsem si, aby ze mne byl dobrý herec.

 

Jako herec
hrajete v činohře, muzikálu, ve filmu, v TV seriálech a inscenacích,
dabujete, čtete komentáře, vyprávíte vtipy… Co je pro vás nejobtížnější?

Pro mě bylo nejobtížnější ještě před pár lety tancovat. Sice jsem si
to v několika málo rolích vyzkoušel, ale když jsem se nechal přesvědčit a
kývl na účinkování ve StarDance, neměl jsem vůbec představu, co tancování
s partnerkou na parketu vlastně obnáší. Kolik dřiny, potu mě čeká… Ale
chytlo mě to, objevil jsem něco, co jsem do té doby neznal. Několik let jsme
potom s mou taneční partnerkou Petrou Kostovčíkovou jezdili na různá
vystoupení, byli jsme vyhledávanými předtanečníky nebo půlnočním překvapením.
Ale život šel dál, Petra se vdala, má dvě malé děti… a má taneční kariéra je u
konce. (smích)

 

Kde se
nejčastěji učíte své role?

Většinou až na zkoušce. (smích)
Když mi někdy náhodou teče do bot, tak třeba i při jízdě autem, nebo i
v posteli před usnutím. No, na koni ne… Když jedu na koni, nejsem tam sám,
jsme tam spolu a povídáme si… V současné době mám v hlavě asi třináct
rolí. Jestli se mi pletou? To opravdu ne. Oblékám si roli s kostýmem.

 

Kromě již
zmiňovaných aktivit jste si vyzkoušel i profesi spisovatelskou. Jaká to byla
zkušenost?

Napsal jsem knížku Můj rok
s koňmi o svých zážitcích a prvních zkušenostech s komunikací
s koňmi a jsem spoluautorem biografie o mé mámě. Knížka se jmenuje Vaše Dana Medřická. Máma byla kdysi
kýmsi oslovena s nabídkou, že o ní napíše knihu, jenže nebyla
s textem spokojená. Přemluvil jsem ji, ať své vzpomínky začne psát sama.
Co bude dělat, až bude sedět v apartmá v Madridu, a její Artemio bude
v práci… A ona opravdu začala psát.

 

A kniha
byla na světě?

Bohužel stačila napsat sotva dvacet stránek. Odmítl jsem pak všechny nabídky
i od renomovaných autorů s tím, že knihu napíšu sám – cítil jsem to jako
dluh. Několik let se nedělo nic a já jsem měl výčitky. Když jsem měl po deseti
letech napsané dvě stránky, pochopil jsem, že takhle to nepůjde. A najednou mi
osud přivál paní Spisarovou, která chtěla o mámě napsat článek. Řekl jsem jí,
že nebude psát článek, ale knihu. Dohodli jsme se, já jí poskytl všemožné
materiály, doplnili jsme je vzpomínkami máminých kolegů a já jsem připojil i
vzpomínky vlastní. Svou část knihy jsem nakonec zvládl napsat za osm hodin
cesty letadlem z Las Vegas do Prahy.

 

Co jste
cítil, když jste hotovou knihu o své mamince držel v ruce?

Byl jsem šťastný a hrdý. Měl jsem velkou radost. Byl jsem přesvědčený
o tom, že si najde hodně čtenářů. A našla.

Foto: Robert Vano

 

Jste
populární herec, z televize (např. z různých seriálů) vás dobře znají
i lidé, kteří běžně do divadla nechodí. Jak zvládáte svou popularitu?

Je to o zvyk, ale mě to těší. Prakticky nikdy jsem se nesetkal
s konfrontací nebo s nepříjemnými reakcemi. Lidé mě třeba na ulici osloví,
pozdraví, usmějí se. Bývají milí a přátelští. Je to asi i tím, že se nijak
nepovyšuju, chovám se normálně. Vzor jsem měl doma – velcí herci, jako byli
moje máma a táta, si na nic nehrají. Nepotřebují nic předvádět sobě ani
ostatním, mluví za ně to, co dokázali. A takoví byli moji rodiče. Mám mnoho
krásných zážitků s diváky, někdy dostávám kytku i „za mámu“.

 

Jak došlo
k tomu, že jste byl obsazen do hlavní role v Kameňáku? Váhal jste,
když vám byla nabídnuta?

Většinou dostávám komediální role, těch vážných jsem si mnoho
nezahrál. Není to moje volba, herec si moc vybírat nemůže. Je to otázka důvěry
režisérů, kteří si ho „zaškatulkují“, těžko se z toho hledá cesta ven.
S režisérem Troškou jsem pracoval už v pohádkách Z pekla štěstí,
věděl jsem, že je to dobrý režisér a věřil jsem mu. Je pravda, že když mě
oslovil s nabídkou a přečetl jsem si poprvé scénář, trochu jsem zaváhal.
Když jsem ho ale četl podruhé, to už jsem věděl, že mou partnerkou bude Jana
Paulová, kývl jsem. První natáčecí den mě přesvědčil, že jsem se rozhodl správně.
Natáčení bylo moc fajn. Vznikl film, který oslovil mnoho diváků.

 

Počítal
jste i s negativními ohlasy, které vám budou vyčítat účinkování
v lidové komedii?

Proč? Nemyslím, že to byl tak hrozný film, jak ho prezentovali
kritici. Je to film, který má pobavit, rozesmát a potěšit. Film založený na
vtipech. A to je, skoro bych řekl, nový žánr, docela typicky český. Někteří
lidé odsoudí cokoliv, kritizovat je snadné. Znal jsem to, když jsem začínal
účinkovat v reklamě. Odpovídal jsem prostě – je to otázka nabídky a
poptávky, zúročení popularity, za kterou stojí spousta práce. Každý se přece
může svobodně rozhodnout, zda se bude nebo nebude dívat, televize má tlačítka
ON/OFF. Totéž platí o pořadech Vtip za
stovku a Prostřeno, u kterého
s Janou čteme komentář.

 

Co ovlivnilo
vaši lásku k divadlu je jasné, ale co ovlivnilo vaši lásku ke koním?

Mám rád romantiku, dobrodružství, knížky s Old Shatterhandem byly
mou oblíbenou četbou. Poprvé jsem seděl na koni – mám to zdokumentované na fotografii
– když mi byly čtyři roky. Byl bronzový a stále stojí ve Valdštejnské zahradě.
Když mi bylo dvacet, přivedla mě ke koním má známá a já začal jezdit. A když
pak po létech na statku, kam jsme jezdili, pro mě najednou nebyl kůň na
půjčení, koupil jsem si svého. Tehdy mi bylo 42 let. Kobylka Nelly byla
sedmiletá a nebyla úplně zdravá. Spoléhal jsem na odborníky, myslel jsem, že
nebude problém ji uzdravit, jenže to bylo čím dál tím horší. Začal jsem
postupně pronikat do problematiky péče o koně, nejen nemocné. Jde hlavně o to,
jak těmto „nemocem“ předcházet.

 

Kolik času
koním věnujete?

Hodně. Snažím se najít si co nejvíce času jak pro své čtyři koně, tak
na pomoc koním, kteří to potřebují. Stal jsem se ředitelem obecně prospěšné
společnosti, která se zabývá vzděláváním v oblasti celostní péče o koně,
zároveň nabízíme možnost rehabilitace a nápravy různých potíží a deformací
kopyt koní. Není to jednoduché. Nabízíme informace, osvětu i dovednosti, ale u
některých lidí to vede mnohdy až k nenávistným reakcím. Když vidím, co je
v péči o koně většinově považováno za normální, běžné nebo dokonce
prospěšné, je mi smutno.

 

Určitě máte
i hezké zážitky…

Obrovskou radost mám z toho, když se lidé chtějí vzdělávat a
dozvědět a naučit se něco nového a nebojí se být „jiní“. Když se nám povede
pomoci koni, nad kterým už někdo zlomil hůl, vím, že to stojí za to. Jinak taky
pořádám s kamarády i pravidelné akce pro koně a jejich lidi – parforsní
hony na umělé stopě, nebo třeba tradiční memoriál generála Custera. A i když
jsou to akce organizačně hodně náročné, pořád mě baví. A nejen mě. Je to naše
radost, dobrodružství a adrenalin.

 

Pokoušel
jste se podnikat v oblasti prodeje zbraní, ale neuspěl jste. Co se stalo,
a proč většina herců, kteří se dali na podnikání, nedopadla zrovna nejlépe?

Herectví asi není ta nejlepší kvalifikace pro podnikání. Byl jsem
hodně naivní, důvěřivý, nerozuměl jsem zákonitostem obchodování. Pokusili jsme
se s mými dvěma společníky podnikat v oblasti, která nás bavila, a
zpočátku jsme si vedli docela úspěšně. Jenže jsme byli amatéři, neuměli jsme se
správně ekonomicky chovat, k tomu přišel nový zákon o zbraních a střelivu,
díky němuž se obchod se zbraněmi na půl roku pozastavil. A to nás definitivně
položilo. Měli jsme velké finanční ztráty, byla to hodně bolestná zkušenost, i
když z dnešního pohledu k nezaplacení. No, je to za mnou.

 

Kdybyste
měl jmenovat své přednosti a neřesti, které mají vliv na vaši práci, co byste zmínil?

Asi jsem cílevědomý, mám sociální cítění i určitou trpělivost a do
jisté míry i tah na branku. Hodí se mi to v mé herecké práci, ale zajímavé
je, že jsem si to nejvíc uvědomil až u koní. Při práci s nimi jsem přišel
i na to, že na nic se nesmí spěchat, všechno chce svůj čas. Snažím se, ale mám
toho hodně a času je málo… Moje žena Jana tvrdí, že jsem časový i finanční
optimista – těžko říct, zda je to dobře nebo špatně. Říká se o mně, že mám
„srdce na dlani“. Když někomu věnuji důvěru a udělám první krok, může se stát,
že budu zklamán. Také se mi to občas stává. Ale když věnuji důvěru tomu, kdo za
to stojí, vyplatí se to.

 

Děkuji za
rozhovor.

 

Text: Eva Procházková.

Foto: Robert Vano

Vytvořeno ve spolupráci:

Oblečení, doplňky a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz 

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz