Jiří Škorpík – hudební skladatel

Jiří
Škorpík vnímá hudbu jako svůj vnitřní svět, který ho naplňuje štěstím a dává mu
svobodu. Jeho prvním nástrojem bylo violoncello, klavír a flétna, ale postupně studoval několik oborů, které mu nyní pomáhají v profesní realizaci. Aktivně se věnuje
komponování, aranžování, studiové práci, nahrávání i živému vystupování a do
každé této činnosti se ze sebe snaží dát maximum, protože si přeje, aby jeho
jméno bylo spojováno s krásnou hudbou a kvalitou.

 

Kde se ve vás vzala
touha začít se věnovat hudbě?

To
bohužel netuším, asi geny. Všichni u nás v rodině tíhli k hudbě, ovšem jen
dědeček byl „profesionál“.

 

Volba směřování
tedy byla asi jasná. Jako nástroj při studiu na konzervatoři jste si zvolil
klarinet. Proč právě tento nástroj?

Zvolil
jsem si ho v osmi letech, po dvouletém učení flétničky v LŠU Španělská u pana
učitele Slavíka. Protože můj tatínek hrál na klarinet, volba byla nasnadě. Pak
přišla na stejné škole úžasná průprava u Oty Bretšnajdera, kterému vděčím za
mnohé.

 

Nezůstal jste ovšem
jen u tohoto nástroje, dále mohu jmenovat například klavír a saxofon. Co vás k nim
přivedlo?

Vedla
mne k tomu radost i povinnost. Na konzervatoři byl klavír obligátní nástroj a
saxofon příbuzný.

 

Jaký nástroj je pro
vás tedy nejzásadnější?

Všechny.
Pokud mám ale něco upřednostnit, tak klavír a hlas. Klavír z důvodu tvorby
harmonie, a tak dále. A hlas, protože je to pro mne kromě klarinetu nejlepší
nástroj k přenosu všech emocí.

foto: Robert Vano

 

Na který nástroj je
podle vás nejtěžší se naučit hrát a čím je to dané?

Jak
pro koho. Asi na každý, má-li to k něčemu vypadat! Pro mne byl a je nejtěžší klavír…
Čím je to dané? U mě je to dané počtem kláves, dvěma řádky not, kdy levá ruka
hraje v basovém klíči, a vysokým procentem, kdy mám možnost se dotknout
vedlejší klávesy. (smích)

 

V jaké fázi si
podle vás může člověk říci, že umí opravdu hrát?

V
žádné. Pokud je trošku soudný a pokorný, tak rozhodně nikdy. Bohužel já osobně nepatřím
mezi opravdové virtuózy a dnes bych si přál větší přísnost a důslednost rodičů
i profesorů a samozřejmě svou píli.

 

Kromě toho všeho
zpíváte. Co vám dává zpěv?

Zpěv
mne naplňuje štěstím a dává mi svobodu vyjadřování. Nejvíc však miluji
vícehlasý či sborový zpěv.

 

Dá se podle vás
zpěv naučit, nebo to bez nadání zkrátka nejde?

Zpěv
se naučit nejde, lze si jen osvojit techniku zpěvu. Zpěv bez nadání se nedá
poslouchat a je to ta nejhorší kombinace.

 

Jak pečujete o svůj
hlas?

Měl
bych pečovat, ale bohužel nyní snad jen tím, že se snažím zbytečně často
nehovořit hlouposti. (smích)

 

Více než dvanáct
let jste pracoval jako dvorní aranžér Karla Svobody, jak na tuto část své
kariéry vzpomínáte?

S radostí,
ale i bolestí v srdci. Bolestí, která nikdy nepřejde. Karel byl takový můj
„táta v branži“ a bohužel, jak to bývá… Když jsem mohl, nenaslouchal jsem
s větší pokorou a nepřistupoval jsem k tomu s pokorou. Teď,
když bych rád naslouchal, už tady není… Spolupráce s Karlem Svobodou mi dala
mnoho po profesní i lidské stránce a jsem za to velmi vděčný. A vděčný jsem
samozřejmě i několika lidem, kteří mě doporučili. Za mým působením v Jevanech
stál Jiří Svoboda – bratr Karla, který mne mnohému z aranžérského oboru učil,
Egon Kulhánek a Richard Hes – tehdejší producenti muzikálu Dracula, Ivan Korený – Karlův dvorní kytarista a Jiří Procházka –
tehdejší pravá ruka a duše studia ElektroVox. Byl to jeden z mých snů –
spolupracovat s Karlem Svobodou, učit se, dělat filmovou hudbu. Bylo to úžasné
období, které se bohužel nikdy nevrátí. Není dne, kdybych si na něj nevzpomněl,
či s ním v duchu nemluvil.

 

Které dílo, jež
vzniklo v té době, pro vás bylo nejzásadnější a proč?

Určitě
to byl Dracula, tím to všechno začalo,
a „smutný“ Golem, který byl posledním
dílem, na kterém jsem měl tu čest s Karlem spolupracovat. Bylo to dílo, které
po lidské i profesní stránce Karla zranilo. A také to byl jeden z mých posledních
projektů ve studiu ElektroVox Jevany.

 

Jak byste popsal
práci hudebního aranžéra?

Hudební
aranžér dává stejně tak tvář skladatelově melodii, jako filmovému obrazu, či
duši básníkovu textu. Aranžér může melodii povznést, či zabít. Může dát i nový
rozměr melodii, na kterou lidé málem zapomněli.

 

Hudbu ve velkém i
skládáte. Jak u vás vypadá proces skládání hudby?

Ve
velkém, to asi ne, ale díky Zdeňku Zelenkovi a Filipu Renčovi mi bylo dopřáno
několik krásných filmových příležitostí a pár melodií mne už v životě napadlo.
Proces se ale opravdu velmi těžko popisuje…

 

Můžete skládat okamžitě,
nebo musíte čekat na inspiraci?

Určitě
musíte mít inspiraci, ale naštěstí mě zatím neopouští a mohu komponovat,
kdykoliv položím ruce na klaviaturu. Ale díky vnitřní autocenzuře mám plný koš
nápadů, které nepovažuji za dobré. Doufám s pokorou, že mi tento stav ještě
dlouho vydrží.

 

Nedávno měl
premiéru váš autorský muzikál Antoinetta
– královna Francie. Jak byste popsal tvorbu tohoto muzikálu?

Antoinetta Jiřího Hubače a
Pavla Vrby mi mnoho dala, ale i vzala. Rodila se dlouho a v bolestech, ale
vznikla a jsem za to rád. Je to prozatím největší projekt, ke kterému jsem byl
přizván a doufám, že nebyl tím posledním. Spolupracovala na něm spousta lidí:
Tomáš Hubač, Marie Vrbová, František Šterbák, Carli Jefferson, Patrick Fridrichovský,
Radek Balaš, Josef Jelínek, Ondra Zicha, Petr Hloušek, David Bohuňovský a další…
Některé jsem snad ani nepotkal!!! Zároveň spousta skvělých hudebníků, zvukařů,
techniků, herců, zpěváků a umělců… Je to opravdu pořádně velký tým, a to celé
pod záštitou Musical Production.

 

Co pro vás tento
muzikál znamená?

Je
to splnění dalšího velkého snu. Znamená pro mne mnoho, protože jsem mohl
spolupracovat na něčem větším s Pavlem Vrbou. Bohužel se premiéry nedočkal,
takže dokončení beru i jako splnění slibu někomu, kdo mi byl častým a kvalitním
rádcem a velikou oporou. Znamená pro mne mnoho, ale jak to tak bývá, když vám
na něčem hodně záleží, najdou se i lidé, kteří vám ten vnitřní nádherný pocit
„opepří“. Nicméně Antoinettu miluji…

 

Co je na přípravě
muzikálu to nejtěžší?

Domnívám
se, že nejtěžší je vydržet tlak jak profesní, tak i ten lidský. Vydržet sám se
sebou, se svou hudbou, svojí představou, udržet si pevné zdraví, neztratit
domácí podporu, udržet si přátele a dokončit dílo i přes různá úskalí, která
práce v kolektivu a časovém presu určitě představuje. Tedy, nejtěžší je muzikál
dokončit a dobrat se ve zdraví premiéry.

 

Jaké jsou tedy
největší komplikace z hlediska spolupráce s kolektivem?

Nejtěžší
je se nezbláznit, když vám někdo dává najevo svou nadřazenost a vaši
nezkušenost. Je to velmi náročné, a bohužel u nás se často hudba považuje za
méně důležitý podkres, který se tady střihne, támhle zopakuje a „jen tak se to
tam dá“.

 

Jak to podle vás
vnímají diváci?

Myslím,
že bohužel je větší skupina diváků, které jde víc o kostýmy, bulvární aférky
aktérů či scénu, než posluchačů, kteří by vnímali hudbu jako dominantu muzikálu.
Vždyť, jak vždy říkal Karel Svoboda na Golemovi:
„Muzikál je přeci od slova muzika a ta je tedy nejdůležitější… Všechny další
složky mají podpořit její náladu a představu.“

 

Co vás vůbec vedlo
k takto rozsáhlému projektu?

Vedl
mě k tomu další z mých snů. Když jsem jako první muzikály viděl West Side Story, Fantoma opery, Cat’s a
měl tu čest vést doprovodnou kapelu taneční skupiny UNO v programu Musical Fever, cítil jsem, že bych moc
rád jednou něco napsal. Spolupráce s Karlem mne k tomuto snu velmi přiblížila.
Samozřejmě ale také různé další okolnosti a hlavně Pavel Vrba, který při mě
stál a věřil mně i mé hudbě. Na závěr to byl bezesporu hlavně zájem producentky
Emy Krahulíkové uvést náš muzikál v život, a názor jejího manžela, který
scénář, verše i mou hudbu podpořil. Nebýt jeho důvěry, nevím, nevím, zda by se Antoinetta v divadle Hybernia uvedla.

 

V tomto případě
jste komponoval hudbu na hotové texty. Je náročné pracovat takto „opačně“?

Je
to náročné, ale často i motivující. Navíc, v okamžiku kdy máte v ruce text
básníka a přítele, který už tu s vámi není, je to také veliká zodpovědnost za
celé dílo, za výsledek představení i za představitele rolí.

 

Nakolik jste
ovlivňoval obsazení jednotlivých rolí?

Řekl
bych, že méně než jsem chtěl, více než jsem v daný okamžik mohl a vůči mému
dalšímu možnému působení v branži měl. Musím ale přiznat, že někteří
protagonisté, kterým jsem při výběru moc nevěřil, mne svým výkonem a přístupem velmi
nadchli. Stále dokola jsem poslouchal, jak musím dělat kompromisy, ale dnes
vím, že bude-li nějaké příště, tvůrčí tým jako celek by je naopak v mnoha
případech dělat neměl. Pokud se vám něco nebude zdát už v rámci příprav, budete
vždy vědět, že to mohlo být jinak a lépe. Moc doufám, že se Antoinetta zapsala
do srdcí všech zúčastněných a rád bych věřil, že také do srdcí a mysli
posluchačů i diváků.

 

Podle čeho poznáte
ve své práci fázi, ve které si opravdu můžete říct: „Ano, teď je to hotové a
jsem spokojený?“

Neznám
tuto fázi, protože mám rád věci vypiplané. Bohužel termín je často neúprosným
koncem představ a nastolí velké „hotovo“, ač by člověk rád ještě pracoval a
dolaďoval. Nejvíc mne ale všeobecně rozčiluje, když mi bere čas na dokončení
neschopnost, neprofesionalita, či liknavost ostatních. Neschopnost jednat na
rovinu mě ale asi zraňuje nejvíc a to platí jak pro branži, tak pro život.
Sebekriticky tedy přiznávám, že pro mě fungování v branži dík mé povaze není
jednoduché, naprosto spokojený nejsem právě často a hotovo vlastně ani neznám.

 

Měl jste před
premiérou obavy z kritiků? Jak se vůbec s kritikou vyrovnáváte?

Vyrovnávám
se s kritikou asi jako každý. Velmi těžko, pokud je od lidí, kteří oboru
nerozumějí, či trpí nedostatkem talentu a kritikou si ukájejí své ego. Myslím,
že měl-li jsem před premiérou obavy, tak to bylo úplně z něčeho jiného než z
kritiků, kterých těch moudrých a opravdových je v Čechách pomálu. Opravdu tvrdá
kritika přišla vlastně jen od „kolegů od vedle“, ale to už je život a jejich
problém. Kritiku, je-li opodstatněná, vkusná, inteligentní a má-li styl,
považuji za posun v životě a motivaci pro další práci.

 

Hodně lidí vás na Antoinettě zklamalo?

Pro
mě jsou lidé velmi důležití a snažím se je ze všech sil vnímat, neztrácet, nezklamávat…
Když se to nezdaří, bolí mě to a není mi do zpěvu. Dá se říct, že ti, od kterých
jsem očekával velkou podporu a soudržnost, mi nakonec bohužel nablízku nebyli.
Zklamalo mě to, ale zároveň se tím v mém životě otevřel prostor pro nová
poznání, nové vztahy a jim se ulevilo ode mě a můžou jít cestou, kterou bych já
s nimi nešel.

 

Kromě muzikálů
děláte i hudbu k seriálům a filmům. V čem se tato práce liší od té na
muzikálech?

Muzikál
je jako opera, cyklus cyklů, obsahuje velké množství scénické hudby… Domnívám
se, že se ale práce tak úplně neliší. Tedy alespoň pro mě ne. Hudba je hudba.

 

Jste členem
vokálního seskupení 4TET, co stálo za jeho založením?

Stála
za ním velká důvěra Jiřího Korna a Jindřicha Hefnera v něco nového, v mou
fantazii a mé schopnosti, podpořena společnou láskou ke sborovému zpěvu. Učeně řečeno…

 

Co vám tato
spolupráce dává?

Tato
spolupráce mi dávala i nadále dává pocit profesní svobody a takřka rodinné
sounáležitosti. 4TET při mě vlastně vždy stál v dobrém i zlém. V dobách
největších smutků, proher a depresí, ale i v dobách radosti a nadějí v lepší
budoucnost.

 

Jakým způsobem
upravujete písně pro 4TET a co podle vás stojí za tím, že 4TET už tak dlouho a
tak úspěšně funguje?

Upravuji
je, tak jak to cítím. A co stojí za úspěchem? Bezesporu je to radost, která z
našich vystoupení čiší, tedy alespoň to tvrdí naši příznivci. Je to podle mne
kvalitní spojení několika profesionálů, kteří svou práci dělají s chutí a
pokorou, pak spojení jména Jiří Korn s něčím novým, nová hudební aranžmá,
design, kostýmy a zajisté skvělá produkce, bez které to v dnešní době nejde.

foto: Robert Vano

 

S jakými největšími
potížemi se takové seskupení potýká?

S
potížemi? Tak jako v každém kolektivu se musí ustát všechny nálady, nenálady a
problémy všech, které jdou zvládnout jen s vzájemnou tolerancí, úctou a
přátelstvím. Potíží jsou pak „jen“ případné hlasové indispozice.

 

Podle čeho jste
volili vizuální pojetí 4TETu?

Vizuál
tvořili vlastně tři lidé: Marie Marková, Jan Bouška a Jiří. Myslím, že podle
citu pro věc a zkušeností.

 

Pravidelně
spolupracujete také s Divadlem Spejbla a Hurvínka. Jak vznikla tato spolupráce
a co vám dává?

Vznikla
vlastně stejně náhodně, jako mé přátelství s Helenkou Štáchovou, se kterou jsem
se dal dohromady na Expu 2010 v Šanghaji. Je to to nejkrásnější, tvořit pro
děti a to za plné podpory Spejbla, Hurvínka, Máničky a celého divadla. Když pak
vnímáte zájem a nadšení malých diváků, je to úžasný pocit. Navíc Divadlo S+H je
pro mne oázou bezpečí, kde se nebojím všech a všeho, jako tomu je v české
branži popové a muzikálové. Tady je to jiný svět. Tady to dýchá klidem,
ochotou, profesionalitou, šarmem i moudrostí paní ředitelky.

foto: Robert Vano

 

Čím se vlastně na
hudebním poli cítíte být nejvíce?

Na
hudebním poli se cítím být hudebníkem, který rád vymýšlí něco nového a
člověkem, který nechce slepě jen stát v řadě a tleskat nekvalitě a
neupřímnosti. Člověkem, který nechce dopustit, aby i nadále byla kvalita hudby
pro producenty a široké masy takřka na posledním místě, a umělcem, který by rád
držel kvalitu a nepolevoval.

 

Máte nějaký
kariérní sen?

Myslím,
že nejsem kariérista a mé sny jsou úplně obyčejné. Mým snem je, aby mé jméno
bylo spojováno vždy s krásnou hudbou, kvalitou, rovinou, lidskostí a profesní
poctivostí.

foto: Robert Vano

 

Co vás první
napadne, když se řekne hudba?

Hudba
– můj vnitřní svět.

 

Jste mimořádně
aktivní člověk, jak relaxujete?

Mimořádně
aktivní? No, to asi ne. Díky mé úžasné paní se učím relaxovat a odpočívat v
přírodě. Miluji procházky a výlety, jen se donutit vypnout telefon, udělat si
čas a vyrazit. Nejlepší relax je ve společnosti kvalitních lidí, nebo v
přírodě, klidu, tichu, v lese, na horách…

 

Dokážete se tedy od
práce zcela oprostit? Máte někdy opravdovou dovolenou?

Už
ano, ale neuměl jsem to. Bylo toho v tomto roce mnoho… 4TET koncerty a
natáčení, Antoinetta – královna Francie
v Hybernii, Jak s Máničkou šijí všichni
čerti a další představení Divadla S+H, filmová hudba se Zdeňkem Zelenkou, InConcerto s Davidem Uličníkem, SMS* projekt s Jaroslavem Svěceným a
Markétou Mátlovou, moderování předávání cen Anděl 2013 a další… Už jsem nemohl…
Takže jsem se musel zastavit, nadechnout a odejít z Prahy, kde jsem už
nedokázal fungovat. Nyní jsem měl dlouhou dovolenou, kterou už hlavně má hlava
potřebovala jako sůl.

 

Jakou hudbu
posloucháte ve svém volném čase?

Často
žádnou, ale když už, tak hlavně klasickou, u které nemusím přemýšlet nad
divnomelodií, děsnoharmonií či otočeným důrazem českého textu. Dále pak asi
Peter Gabriel, Sting, Jamie Cullum, Josh Groban, Toto, James Taylor…
Soundtracky, mluvené slovo a 4TET. (smích)

foto: Robert Vano

 

Co byste si přál?

Přeji
si, ať se lidé navzájem i sami k sobě chovají s větší slušností, pokorou a
odpovědností. Ať tolik lidí „nahoře“ nekrade a nežvaní nesmysly a vrátí se
doba, kdy čest a rukydání měly váhu. Ať se lidé opět naučí jednat na rovinu, ať
je nejen u nás klidné žití a ať se nám volněji a svobodněji dýchá.

 

 Co plánujete do budoucna?

Plánuji
se usadit v malé vesničce a žít klidný obyčejný život. Rád bych i nadále
koncertoval, komponoval a aranžoval, dokud jsem zdráv a při síle. Plánuji se
radovat z každého hezkého okamžiku, z každého prospěšného činu, z každého
úsměvu na tváři milovaných, blízkých i přátel a z každého hezkého zážitku,
který mi život přinese. Plánuji, ale vím, že nejvíc pro to všechno musím vždy
udělat sám. Sám v sobě.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text:
Petra Kuncová

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno
ve spolupráci:

Kostýmy: Studio MarJan Marie Markové, Alenka Hřebejková, Jitka Kellerová

Designhotel
Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Hotel
Grandior Prague www.hotel-grandior.cz

LE
Hotels Group

Muzikál
Antoinetta http://www.hybernia.eu/aktuality/antoinetta-kralovna-francie

Korektura
textu: Vladana Hallová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
Profesní magazín Best of www.ibestof.cz