Díky
nebývalému talentu a usilovné práci dosáhla navzdory svému mládí mezinárodních úspěchů. Česká violistka Kristina Fialová vidí v hudbě, která se jí
stala doslova osudnou, i bohatou paletu barev a nerozděluje ji jen na klasickou a
populární. Dva roky působila v Kodaňské filharmonii. Během svého koncertního
turné v Číně vedla mistrovské kurzy pro čínské studenty hudebních vysokých škol. Sólová hra na violu však u ní dominuje. V současné době nahrává své sólové CD.
foto: Zdeněk Chrapek
Viola je královský
hudební nástroj. Z jaké rodiny pocházíte? Snad ne z královské?
K hudbě
jsem vždy inklinovala, neboť pocházím z hudebnické rodiny. Maminka je
výborná učitelka klavíru a tatínek je sbormistrem Českého filharmonického sboru
Brno, který patří ke světové špičce ve svém oboru. Jako malá jsem s nadšením
tancovala zásadně na Dvořákovo Te Deum
či Klavírní koncert téhož autora. Od
svých čtyř let jsem hrála na klavír a od šesti let i na housle. Od malička jsem
měla tedy o hudbě rozhodnuto.
Kdo měl největší
podíl na tom, že jste si oblíbila právě violu? Byla to těžká volba?
Pro
mě to byla volba velmi snadná. Když jsem poprvé v ruce držela violu, zvuk
tohoto nástroje mě okamžitě uchvátil. Zvuk violy mi byl mnohem bližší než zvuk
houslí. Již 4 měsíce po mém prvním kontaktu s violou jsem úspěšně vykonala
přijímací zkoušky na Konzervatoř v Brně, ačkoliv jsem do té doby o studiu
hudby seriózně neuvažovala.
Můžete připomenout
své hudební vzdělání?
Vystudovala
jsem Konzervatoř v Brně u prof. Miroslava Kováře, kterou jsem místo
běžných šesti let absolvovala za let pět (díky tzv. kontrakcí, kdy se pátý a
šestý ročník spojí dohromady). Již po maturitě jsem byla přijata na Hudební
Akademii Múzických umění v Praze do třídy prof. Jana Pěrušky.
V průběhu pražského studia jsem vykonala přijímací zkoušky na Královskou
hudební akademii v Kodani do třídy významných pedagogů Tima Frederiksona a
Larse Anderse Tomtera, kde v dubnu 2015 dokončím studium Soloist class.
Dále mě ještě čeká 5 semestrů doktorandského studia v Praze a 3 semestry
Meisterklasse na Hochschule für Musik Carl Maria von Weber v Drážďanech ve
třídě prof. Vladimíra Bukače.
Kolik
let se musí člověk učit a snažit, než violu mistrovsky ovládne?
Nelze
říci, že studium na jakýkoli nástroj trvá určitý počet let a pak už má člověk
vyhráno. Pro mě je hraní na violu celoživotní studium, myslím si, že se stále
mohu zlepšovat a učit se nové věci. U nás muzikantů bohužel neplatí, že po
vystudování vysoké školy bychom již vše uměli a již se nemohli zdokonalovat
anebo nemuseli cvičit. Cvičení je u nás doživotní „řehole“. Toto máme stejné se
sportovci – cvičením se stále snažíme zlepšovat nebo alespoň udržovat naši
„kondici“ a pokud cvičit přestaneme, tak tuto „kondici“ ztrácíme.
foto: Dušan Martinček
Hrajete i na jiné
nástroje?
Mým
druhým nástrojem byl vždy klavír. Hraji na něj od svých čtyř let. I když na něj
nemám už tolik času, byla by škoda vše zapomenout. Často po recitálu
s klavírem hrajeme s mým klavíristou Martinem Levickým přídavky
čtyřručně.
Před kterým
publikem se vám doposud nejlépe vystupovalo?
Se
svou violou jsem již procestovala země v Evropě, Africe, Asii a USA a
musím říci, že publikum v každé zemi je specifické, tudíž je těžké
rozhodnout, kde se mi hrálo nejlépe. Velmi milý zážitek mám z nedávné
doby, kdy jsem měla debut v proslulé Tonhalle v Zurichu. Hrála jsem
dva koncerty v jeden den a oba tyto koncerty byly vyprodané. Reakce
publika byla úžasná.
Získala jste mnohá
ocenění na mezinárodních soutěžích. Kterého z nich si nejvíce vážíte a které
vás posunulo dál?
Mohu
říci, že jsem tak trochu soutěžní typ. Účast na soutěži pro mě vždy byla velkou
výzvou a zároveň motivací předvést to nejlepší. Asi nejvíce si cením mého
vítězství na soutěži Michala Spisaka v polských Katovicích v loňském
roce. Byla tam mezinárodní konkurence padesáti violistů z celého světa.
Těžký byl pro mě i fakt, že jsem se soutěže zúčastnila již za plného
koncertního provozu. Když jsem ještě studovala na konzervatoři, měla jsem na soutěžní přípravu neomezený čas, a tudíž jsem se
na každou soutěž mohla připravovat dlouho dopředu a soustředit se jen na daný
repertoár. Před polskou soutěží jsem již aktivně koncertovala a zároveň se
soutěžním programem jsem cvičila spoustu skladeb na recitálové či sólové
koncerty. Před soutěží jsem měla jen 14 volných dní, kdy jsem byla opravdu od rána
do večera zavřená v jedné místnosti a doučovala se tříkolový repertoár na
tuto soutěž.
foto: Dušan Martinček
Co vás žene jako
violistku nejvíce kupředu?
Viola
jako sólový nástroj je stále ve stínu klavíru, houslí či violoncella, což je
škoda. Témbr violy je neporovnatelný se kterýmkoliv jiným nástrojem. Violu
stojí za to propagovat a dostávat ji stále víc do povědomí široké veřejnosti
jako sólový nástroj. Snažím se pro to dělat maximum. Cesta je sice obtížná, ale
o to větší je to pro mne výzva.
Mají Adventní koncerty České televize jinou
atmosféru než běžná koncertní vystoupení?
Na
Adventním koncertu České televize
jsem letos hrála poprvé a moc jsem si toto vystoupení užila. Ale je to něco
úplně jiného než klasický koncert. Každý umělec má pro své vystoupení k dispozici
cca 5 minut. Vzhledem k tomu, že se jedná o přímý přenos do televize, musí
se ale vše několikrát vyzkoušet a naplánovat, aby vše klaplo. Každopádně výnosy
z těchto koncertů jsou vždy pro dobrý účel a byla jsem moc ráda, že jsem
se na tomto projektu mohla letos také podílet.
V roce 2015 vás
čeká natáčení několika CD. Jak se na tuto práci těšíte?
V roce
2015 budu nahrávat 3 CD. První CD bude můj sólový debut a mělo by vyjít na jaře
2015 u vydavatelství ArcoDiva. Pro toto CD jsem vybrala skladby 20. a 21. století.
Další CD budu natáčet pro dánskou společnost DACAPO a zahrnuje komorní skladby
dánského skladatele Fridricha Kuhlaua. A konečně třetí CD budu nahrávat
společně s Českým národním symfonickým orchestrem. Budeme natáčet violové
koncerty od maďarského skladatele Miklóse Rózsy a českého autora Bohuslava
Martinů. Natočit CD je pro mě krásná výzva srovnatelná s tím, když malíř
namaluje obraz. Musím se snažit své pojetí skladby pojmout tak, aby jednou
následné generace ocenily můj přínos skladbě.
foto: Dušan Martinček
Jak vypadá váš
běžný den naplněný hudbou?
To
je velmi různé. Mám celkem nepravidelný režim. Záleží na tom, jestli mám ten
daný den koncert nebo zkoušku. Pokud mám celý den volno, několik hodin strávím
s violou cvičením programu na nejbližší koncerty, vyřizuji emaily, ale
také třeba vařím oběd pro manžela. (úsměv)
Nelze se nezeptat,
s kým byste nejraději stála na koncertním pódiu?
Mám
velké štěstí, že se na pódiu pravidelně potkávám se skvělými muzikanty, takže
již mám své oblíbené spolupracovníky. Pódiové setkání s jakoukoliv hudební
osobností je svátkem nejen pro mne, ale i pro každého muzikanta. Spolupráce se
zralými kolegy je pro mne také vždy velkou inspirací.
Existuje nějaká
hudební skladba, jež před vámi leží jako mistrovská výzva?
Asi
největší výzvou pro mě byla skladba Johanna Sebastiana Bacha Chaconna. Tato sólová patnáctiminutová
skladba je napsaná pro housle a je nesmírně obtížná jak technicky, tak hudebně.
Na violu jsou některé akordy na hranici hratelnosti, protože na houslích jsou
vzdálenosti mezi jednotlivými tóny o něco menší. To znamená, že prakticky celou
skladbu musím mít prsty natažené na maximum, což není nic pohodlného. Ale tato
skladba je naprosto geniálním mistrovským dílem, takže veškerá dřina stojí za
to!
A rozvedeme-li tuto
myšlenku ještě dál, je možné připustit, že i pro violistku někde leží či se
nachází hudební Olymp? Nebo je hudba právě tou nejlepší a nejlákavější cestou k
dosažení tohoto pomyslného vrcholu?
Mým
Olympem je mistrně ovládat svůj nástroj, neusnout na pomyslných vavřínech a mít
chuť a energii se neustále zlepšovat. A právě hudba sama je tou nejlepší
zpětnou vazbou. Jakýkoliv hudební nástroj má tolik možností zlepšení. Věděli to
naši předkové, víme to i my. Violisté v 19. stoleté se také nespokojili
s vývojem jejich nástroje. Proto dnes můžeme hrát neporovnatelně těžší a
barevnější díla. I já cítím stejnou povinnost vůči nastupujícím generacím.
Posunout violu co nejdál.
foto: Dušan Martinček
Jak jsou na tom
violisté se sólovým repertoárem?
Je
pravda, že třeba v romantismu nebo klasicismu na nás „velcí“
skladatelé občas zapomínali. Například Antonínu Dvořákovi, který byl sám
violista, nikdy neodpustím, že nenapsal žádnou
sólovou skladbu pro violu. (úsměv)
Violu
jako sólový nástroj skladatelé začali objevovat koncem 19. století. Také se to
samozřejmě odvíjelo od skutečnosti, že začalo violistů-sólistů přibývat, takže
měli skladby pro koho psát. Ve 20. století již máme veliké množství nádherných
skladeb, bohužel ne všechny jsou známé. Tomuto tématu se také věnuji ve své
disertační práci v rámci doktorandského studia na Hudební fakultě Akademie
Múzických Umění v Praze. I zde bych velice ráda byla iniciátorem posunu sólové
violy ve formě vzniku nových děl pro můj nástroj. I Bach psal pro někoho a jeho
díla nebyla brána vždy s nadšením, byl ve své době také soudobým
skladatelem. Nechť ukáže čas, které skladby vydrží staletí, jako tomu je
v případě J. S. Bacha.
Přemýšlela jste
někdy o dráze orchestrálního hráče či o jiné hudební cestě?
Na
konzervatoři jsem žádný jasný cíl neměla. Snažila jsem se dělat maximum pro to,
abych hrála co nejlépe, jezdila jsem na soutěže a využila každé nabídky ke
koncertování jak sólovému, tak i komornímu, či hře v orchestru. Když jsem
začala studovat v Kodani, přihlásila jsem se na konkurz do Kodaňské
filharmonie a na konkurzu jsem zvítězila. Ve filharmonii jsem hrála skoro dva
roky a byla to pro mě obrovská zkušenost, na kterou ráda vzpomínám. Během
těchto dvou let jsem ale začala získávat stále více sólových nabídek. Můj
koncertní kalendář se stal s plným úvazkem v orchestru neslučitelným.
I když to byl velký risk, z filharmonie jsem odešla a rozhodla jsem se, že
zkusím dráhu sólistky. A za toto rozhodnutí jsem ráda a velice si vážím všech
sólových nabídek, kterých přichází stále víc. Kalendář mám zaplněný na rok
dopředu.
Nelákala
vás také představa kariéry hudebního pedagoga?
Co
se týče pedagogické dráhy, občas mě na mých koncertních cestách pořadatel
požádá, abych kromě koncertu druhý den vedla také mistrovské kurzy pro studenty-violisty
z daného města. Naposledy jsem vyučovala v rámci mého podzimního
turné v Číně na několika tamních univerzitách. Vedení mistrovských kurzů
mě baví a je to také pro mě také velice obohacující setkávat se s různými
muzikanty, kteří pocházejí z odlišného prostředí.
Jaký je váš názor
na vnímání klasické hudby veřejností?
Mrzí
mě, když se u nás stále používá zažité slovní spojení „vážná hudba“. Klasická
hudba obsahuje všechny nálady a barvy, které si umíme představit. Stačí si také
přečíst některé životopisy slavných skladatelů, jako byli Mozart nebo Haydn, a
zjistíte, že rozhodně nebyli vážní! Vnímání veřejnosti je takové, že co je
oblečeno ve fraku, je nudné. Nicméně patří ke slušnému vychování nás muzikantů
hrát krásnou hudbu v krásném oblečení. Při svých koncertech se také snažím
jednotlivé skladby uvádět mluveným slovem a tím hudbu a jednotlivé skladatele
přiblížit publiku. Mnohdy za mnou přijdou někteří posluchači s tím, že toto byl
jejich první koncert klasické hudby a jsou velmi překvapeni, jak se jim koncert
líbil! Jednoduše – zkuste přijít na koncert a uvidíte!
Co vás čeká
v nadcházejících měsících?
Druhá
polovina této sezóny bude velice náročná, ale čekají mě krásné koncerty. Budu
mít recitály kromě České republiky také v Dánsku, Itálii, Polsku a Německu,
rovněž vystoupím s Moravskou filharmonii Olomouc a Janáčkovou filharmonií
Ostrava a budu natáčet dvě z již zmíněných tří CD. Také se velmi těším na
svůj debut na festivalu Pražské Jaro.
Kde nejraději
relaxujete a kam jezdíváte, najdete-li si čas, na dovolenou?
S manželem
jsme typičtí plážoví povaleči a vhledem k tomu, že jako sóloví muzikanti
jsme pořád v pohybu, stále na telefonu a emailu, tak se vždy těšíme na
jeden týden v roce, kdy si zajedeme k moři a budeme jen ležet, číst
si knížku a hlavně vypneme telefon. Ale musí to být jen jeden týden. Zjistili
jsme totiž, že přesně pátý den dovolené začínáme být z toho nicnedělání
nervózní a zapínáme telefon. (úsměv)
Děkuji
za rozhovor.
Text:
Vladimír Stibor
Foto:
Zdeněk Chrapek a Dušan Martinček www.dusanmartincek.cz
Oficiální
stránky: www.kristinafialova.cz
Korektura
textu: Vladana Hallová
Produkce:
Michaela Lejsková
Publisher:
Profesní magazín Best of www.ibestof.cz