Leden 2015 – Profesní magazín

Václav Vydra – herec a dabér

Milý,
pohodový, charismatický. Miluje divadlo, miluje koně a nesnáší, když ho někdo
jakkoliv omezuje. Svou vlastní cestu si rád nachází sám. Věnuje se lyžování,
jachtingu, sportovní střelbě na asfaltové terče. Tenis hraje už skoro 40 let –
začal s ním v době, kdy neměl dostatek herecké práce a musel se
spokojit jen s malými rolemi. To už je ale pryč. Od roku 1996 je členem
Divadla na Vinohradech, účinkuje i v několika dalších divadlech. Vídáme ho
v televizi, uspěl i jako tanečník. Jeho maminka Dana Medřická, jedna
z nejlepších hereček své doby, měla pravdu, když mu říkávala: „Vašíku, tvůj čas přijde…“ Herectví má
v genech – slavným hercem byl jeho dědeček Václav Vydra starší i jeho
tatínek Václav Vydra mladší. On sám získal přívlastek Václav Vydra nejmladší.
Na své rodiče vzpomíná s láskou. Dali mu to nejlepší, co mohli – šťastné
dětství a víru v sebe sama.

Foto: Robert Vano

Platí o
vašich profesích pořadí divadlo-koně-zbraně, nebo je pořadí důležitosti ve
vašem srdci obráceně?

Na střílení mi v poslední době nezbývá čas. Ze střelce,
který intenzivně trénoval, jsem se stal svátečním střelcem. Pokud si najdu
chvilku, zajedu si vystřelit, úplně jsem to ještě nezapomněl. Koně a divadlo
jsou tak napůl, obojí je pro mě důležité. Jak koním a aktivitám s nimi
spojeným, tak divadlu a ostatní své herecké práci, dávám prakticky všechen svůj
čas. No a ještě nesmím zapomenout na svou ženu Janu Bouškovou. (smích)

Je pravda,
že ke koním přiběhnete kdykoliv, do divadla na představení půl vteřiny před
tím, než je pozdě, a tím znervózňujete své kolegy?

To že se o mně říká? (smích)
Tak dramatické to snad není. Je pravda, že většinou pospíchám, a to jak ke
koním, tak do divadla. Jen nevidím důvod trávit v budovách divadel více
času, než je nezbytně nutné. Myslím, že kolegové si už mohli zvyknout, dělám to
takhle celý život. Nikdy jsem nepřišel tak pozdě, že by se rušilo představení,
a to ani tehdy, když jsem byl nemocný. Dokud se mohu hýbat, hraju. Jednou
jedinkrát jsem nestihl představení a muselo se zrušit, když neodletělo letadlo
z Bratislavy. Nevzalo mě s sebou ani jiné letadlo, patřící
ministerstvu vnitra, přestože jsem prosil. Nepomohli mi, vůbec se se mnou
nebavili. Tenkrát mě to moc mrzelo.

Přicházelo
vůbec v úvahu, abyste se v tak slavné herecké rodině stal něčím jiným
než hercem?

Asi ne, musel jsem tím nasáknout. Možná kdybych měl nějaký výrazně
vyhraněný zájem v jiném oboru a vydal se tím směrem. Rodiče by mi určitě
nebránili. V dětství jsem nechodil do žádného dramatického kroužku, nikde
jsem nevystupoval, i když divadlo jsem důvěrně znal, protože rodiče se mě
nesnažili od něj nijak izolovat. Herectví nebylo mým snem, bez nějž bych si
život nedovedl představit, ale postupně se jím stávalo. Pro studium na
konzervatoři jsem se rozhodl po reálném zvážení svých možností. Nebyl jsem
technicky zdatný, neměl jsem rád matematiku, zdálo se mi, že konzervatoř je pro
mne to pravé útočiště.

Foto: Robert Vano

Tak jako
většina mladých herců i vy jste začínal v oblastním divadle. Jak na tu
dobu vzpomínáte?

Rád. Po dvou „hostovačkách“ ve Vinohradském divadle jsem podepsal
angažmá v Divadle Jaroslava Průchy
Kladno-Mladá Boleslav. Hrál jsem tam sice necelé dva roky, ale vyzkoušel jsem
si mnoho zajímavých rolí. Seznámil jsem se tam se svou první ženou, našel
spoustu kamarádů a skvělých kolegů, s nimiž se dodnes rád potkávám. Potom
jsem odešel na vojnu a po vojně jsem přijal angažmá v Městských divadlech
pražských.

Kterými
dalšími divadly jste prošel?

V Městských divadlech pražských jsem strávil krásných 15 let.
Zpočátku jsem mnoho příležitostí nedostával, tak jsem se rozhodl, že se zabavím
jinak. V té době jsem se hodně věnoval svým koníčkům; měl jsem čas na
tenis, lyžování, koně… Kolem roku 1982 se to začalo lámat a já šel z role
do role, spousta jich opravdu stála za to. V roce 1996 mi tehdejší
ředitelka Divadla na Vinohradech Jiřina Jirásková nabídla angažmá, které jsem
s radostí přijal a jsem tam dodnes. Zároveň hraji v Divadle bez
zábradlí u Karla Heřmánka v představení Blbec k večeři. Hrajeme tu hru ve stejném složení už téměř
dvacet let, nedávno jsme oslavili sedmistou reprízu. Je to úžasná komedie,
která nás baví. Další herecké příležitosti mám v Hudebním divadle Karlín a
hraji také asi v osmi představeních agentury Harlekýn. Tam se velmi často
na jevišti potkávám se svou ženou, což nás oba těší.

Byla nějaká
zásadní role, představení, při kterém jste si uvědomil, že divadlo je pro vás
ta správná životní cesta?

Nemyslím, že to bylo dáno nějakou rolí. Když jsem začal hrát, věděl
jsem, že to je to, čemu se chci v životě věnovat. Neměl jsem touhu hrát
v nějaké konkrétní budově, v konkrétním divadle. Jsem přesvědčen, že
dobré divadlo se dá hrát kdekoliv, záleží na tom, s kým hrajete a co.

Házel jste ve
svém mládí rodičovské rady za hlavu a chtěl si dělat všechno po svém, nebo na
některé rady dodnes vzpomínáte a držíte se jich?

Své rodiče jsem miloval a jako herců jsem si jich obrovsky vážil,
jejich rady jsem rozhodně za hlavu neházel. Spíše jsem se před nimi styděl a
měl jsem trému. Když se přišli podívat na mé představení, to pro mě byla teprve
premiéra. Především, když tam seděla máma. Nikdy mi nesrážela sebevědomí,
snažila se mě vždy povzbudit a podpořit, dobře věděla, jak moc je to pro herce
důležité. Bez sebevědomí je těžké vyjít na jeviště, být hercem. A navíc dobrým.

Foto: Robert Vano

Vzpomenete
si na nějakou maminčinu konkrétní radu?

Jedna byla zásadní. Máma mi říkávala: „Vašíku, nehraj!“ Myslela tím, že herec nemá své role hrát, ale
žít! Často si na to vzpomenu. Dodala mi sebevědomí i tím, že mi slíbila, že
když uvidí, že to k ničemu není, tak mě od divadla „požene svinským
krokem“. Což neudělala, takže jsem usoudil, že to není tak hrozné. (smích) S rodiči jsem se nikdy
nechtěl poměřovat, ale když jsem potkal kominíka a chytil se za knoflík, přál
jsem si, aby ze mne byl dobrý herec.

Jako herec
hrajete v činohře, muzikálu, ve filmu, v TV seriálech a inscenacích,
dabujete, čtete komentáře, vyprávíte vtipy… Co je pro vás nejobtížnější?

Pro mě bylo nejobtížnější ještě před pár lety tancovat. Sice jsem si
to v několika málo rolích vyzkoušel, ale když jsem se nechal přesvědčit a
kývl na účinkování ve StarDance, neměl jsem vůbec představu, co tancování
s partnerkou na parketu vlastně obnáší. Kolik dřiny, potu mě čeká… Ale
chytlo mě to, objevil jsem něco, co jsem do té doby neznal. Několik let jsme
potom s mou taneční partnerkou Petrou Kostovčíkovou jezdili na různá
vystoupení, byli jsme vyhledávanými předtanečníky nebo půlnočním překvapením.
Ale život šel dál, Petra se vdala, má dvě malé děti… a má taneční kariéra je u
konce. (smích)

Kde se
nejčastěji učíte své role?

Většinou až na zkoušce. (smích)
Když mi někdy náhodou teče do bot, tak třeba i při jízdě autem, nebo i
v posteli před usnutím. No, na koni ne… Když jedu na koni, nejsem tam sám,
jsme tam spolu a povídáme si… V současné době mám v hlavě asi třináct
rolí. Jestli se mi pletou? To opravdu ne. Oblékám si roli s kostýmem.

Foto: Robert Vano

Kromě již
zmiňovaných aktivit jste si vyzkoušel i profesi spisovatelskou. Jaká to byla
zkušenost?

Napsal jsem knížku Můj rok
s koňmi o svých zážitcích a prvních zkušenostech s komunikací
s koňmi a jsem spoluautorem biografie o mé mámě. Knížka se jmenuje Vaše Dana Medřická. Máma byla kdysi
kýmsi oslovena s nabídkou, že o ní napíše knihu, jenže nebyla
s textem spokojená. Přemluvil jsem ji, ať své vzpomínky začne psát sama.
Co bude dělat, až bude sedět v apartmá v Madridu, a její Artemio bude
v práci… A ona opravdu začala psát.

A kniha
byla na světě?

Bohužel stačila napsat sotva dvacet stránek. Odmítl jsem pak všechny nabídky
i od renomovaných autorů s tím, že knihu napíšu sám – cítil jsem to jako
dluh. Několik let se nedělo nic a já jsem měl výčitky. Když jsem měl po deseti
letech napsané dvě stránky, pochopil jsem, že takhle to nepůjde. A najednou mi
osud přivál paní Spisarovou, která chtěla o mámě napsat článek. Řekl jsem jí,
že nebude psát článek, ale knihu. Dohodli jsme se, já jí poskytl všemožné
materiály, doplnili jsme je vzpomínkami máminých kolegů a já jsem připojil i
vzpomínky vlastní. Svou část knihy jsem nakonec zvládl napsat za osm hodin
cesty letadlem z Las Vegas do Prahy.

Co jste
cítil, když jste hotovou knihu o své mamince držel v ruce?

Byl jsem šťastný a hrdý. Měl jsem velkou radost. Byl jsem přesvědčený
o tom, že si najde hodně čtenářů. A našla.

Foto: Robert Vano

Jste
populární herec, z televize (např. z různých seriálů) vás dobře znají
i lidé, kteří běžně do divadla nechodí. Jak zvládáte svou popularitu?

Je to o zvyk, ale mě to těší. Prakticky nikdy jsem se nesetkal
s konfrontací nebo s nepříjemnými reakcemi. Lidé mě třeba na ulici osloví,
pozdraví, usmějí se. Bývají milí a přátelští. Je to asi i tím, že se nijak
nepovyšuju, chovám se normálně. Vzor jsem měl doma – velcí herci, jako byli
moje máma a táta, si na nic nehrají. Nepotřebují nic předvádět sobě ani
ostatním, mluví za ně to, co dokázali. A takoví byli moji rodiče. Mám mnoho
krásných zážitků s diváky, někdy dostávám kytku i „za mámu“.

Jak došlo
k tomu, že jste byl obsazen do hlavní role v Kameňáku? Váhal jste,
když vám byla nabídnuta?

Většinou dostávám komediální role, těch vážných jsem si mnoho
nezahrál. Není to moje volba, herec si moc vybírat nemůže. Je to otázka důvěry
režisérů, kteří si ho „zaškatulkují“, těžko se z toho hledá cesta ven.
S režisérem Troškou jsem pracoval už v pohádkách Z pekla štěstí,
věděl jsem, že je to dobrý režisér a věřil jsem mu. Je pravda, že když mě
oslovil s nabídkou a přečetl jsem si poprvé scénář, trochu jsem zaváhal.
Když jsem ho ale četl podruhé, to už jsem věděl, že mou partnerkou bude Jana
Paulová, kývl jsem. První natáčecí den mě přesvědčil, že jsem se rozhodl správně.
Natáčení bylo moc fajn. Vznikl film, který oslovil mnoho diváků.

Foto: Robert Vano

Počítal
jste i s negativními ohlasy, které vám budou vyčítat účinkování
v lidové komedii?

Proč? Nemyslím, že to byl tak hrozný film, jak ho prezentovali
kritici. Je to film, který má pobavit, rozesmát a potěšit. Film založený na
vtipech. A to je, skoro bych řekl, nový žánr, docela typicky český. Někteří
lidé odsoudí cokoliv, kritizovat je snadné. Znal jsem to, když jsem začínal
účinkovat v reklamě. Odpovídal jsem prostě – je to otázka nabídky a
poptávky, zúročení popularity, za kterou stojí spousta práce. Každý se přece
může svobodně rozhodnout, zda se bude nebo nebude dívat, televize má tlačítka
ON/OFF. Totéž platí o pořadech Vtip za
stovku a Prostřeno, u kterého
s Janou čteme komentář.

Co ovlivnilo
vaši lásku k divadlu je jasné, ale co ovlivnilo vaši lásku ke koním?

Mám rád romantiku, dobrodružství, knížky s Old Shatterhandem byly
mou oblíbenou četbou. Poprvé jsem seděl na koni – mám to zdokumentované na fotografii
– když mi byly čtyři roky. Byl bronzový a stále stojí ve Valdštejnské zahradě.
Když mi bylo dvacet, přivedla mě ke koním má známá a já začal jezdit. A když
pak po létech na statku, kam jsme jezdili, pro mě najednou nebyl kůň na
půjčení, koupil jsem si svého. Tehdy mi bylo 42 let. Kobylka Nelly byla
sedmiletá a nebyla úplně zdravá. Spoléhal jsem na odborníky, myslel jsem, že
nebude problém ji uzdravit, jenže to bylo čím dál tím horší. Začal jsem
postupně pronikat do problematiky péče o koně, nejen nemocné. Jde hlavně o to,
jak těmto „nemocem“ předcházet.

Foto: Robert Vano

Kolik času
koním věnujete?

Hodně. Snažím se najít si co nejvíce času jak pro své čtyři koně, tak
na pomoc koním, kteří to potřebují. Stal jsem se ředitelem obecně prospěšné
společnosti, která se zabývá vzděláváním v oblasti celostní péče o koně,
zároveň nabízíme možnost rehabilitace a nápravy různých potíží a deformací
kopyt koní. Není to jednoduché. Nabízíme informace, osvětu i dovednosti, ale u
některých lidí to vede mnohdy až k nenávistným reakcím. Když vidím, co je
v péči o koně většinově považováno za normální, běžné nebo dokonce
prospěšné, je mi smutno.

Určitě máte
i hezké zážitky…

Obrovskou radost mám z toho, když se lidé chtějí vzdělávat a
dozvědět a naučit se něco nového a nebojí se být „jiní“. Když se nám povede
pomoci koni, nad kterým už někdo zlomil hůl, vím, že to stojí za to. Jinak taky
pořádám s kamarády i pravidelné akce pro koně a jejich lidi – parforsní
hony na umělé stopě, nebo třeba tradiční memoriál generála Custera. A i když
jsou to akce organizačně hodně náročné, pořád mě baví. A nejen mě. Je to naše
radost, dobrodružství a adrenalin.

Foto: Robert Vano

Pokoušel
jste se podnikat v oblasti prodeje zbraní, ale neuspěl jste. Co se stalo,
a proč většina herců, kteří se dali na podnikání, nedopadla zrovna nejlépe?

Herectví asi není ta nejlepší kvalifikace pro podnikání. Byl jsem
hodně naivní, důvěřivý, nerozuměl jsem zákonitostem obchodování. Pokusili jsme
se s mými dvěma společníky podnikat v oblasti, která nás bavila, a
zpočátku jsme si vedli docela úspěšně. Jenže jsme byli amatéři, neuměli jsme se
správně ekonomicky chovat, k tomu přišel nový zákon o zbraních a střelivu,
díky němuž se obchod se zbraněmi na půl roku pozastavil. A to nás definitivně
položilo. Měli jsme velké finanční ztráty, byla to hodně bolestná zkušenost, i
když z dnešního pohledu k nezaplacení. No, je to za mnou.

Kdybyste
měl jmenovat své přednosti a neřesti, které mají vliv na vaši práci, co byste zmínil?

Asi jsem cílevědomý, mám sociální cítění i určitou trpělivost a do
jisté míry i tah na branku. Hodí se mi to v mé herecké práci, ale zajímavé
je, že jsem si to nejvíc uvědomil až u koní. Při práci s nimi jsem přišel
i na to, že na nic se nesmí spěchat, všechno chce svůj čas. Snažím se, ale mám
toho hodně a času je málo… Moje žena Jana tvrdí, že jsem časový i finanční
optimista – těžko říct, zda je to dobře nebo špatně. Říká se o mně, že mám
„srdce na dlani“. Když někomu věnuji důvěru a udělám první krok, může se stát,
že budu zklamán. Také se mi to občas stává. Ale když věnuji důvěru tomu, kdo za
to stojí, vyplatí se to.

Děkuji za
rozhovor.

Text: Eva Procházková.

Foto: Robert Vano

Vytvořeno ve spolupráci:

Oblečení, doplňky a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Foto: Robert Vano

prof. MUDr. Josef Syka, DrSc., dr. h. c. – neurovědec

Josef Syka se narodil v Praze v roce
1940. Jeho život je nerozlučně spojen s Akademií
věd České republiky, kde ve svých dvaceti letech začínal jako studentská vědecká
síla a v letech 1994–2001 působil jako ředitel. Po studiích na gymnáziu
v Litoměřicích a dvou letech tvrdé práce jako pomocný dělník na
stavbě a v lomu byl přijat na lékařskou fakultu v Praze, kde
v roce 1991 získal v oboru neurofyziologie doktorát a pět let na to
byl jmenován profesorem. Již během prvního roku studia se rozhodl pro svou
celoživotní vášeň – studium funkce mozku. Brzy jej zaujalo studium sluchového
systému mozku a vlivu hluku
na člověka a této problematice zůstal věrný dodnes. V letech 1993–2000 byl místopředsedou Rady
vlády pro výzkum a vývoj.
Založil Českou
společnost pro neurovědy, jejímž byl po mnoho let předsedou, je členem Academia
Europea. V
roce 2009 mu Ruská akademie věd udělila titul doctor honoris causa. Je
ženatý s vědkyní profesorkou MUDr. Evou Sykovou,
DrSc., ředitelkou Ústavu experimentální medicíny AV ČR. Mají spolu dva syny Ing. Josefa Syku
a MUDr. Michaela Syku.

foto: Lenka Hatašová

Kdybych s vámi
nedělala rozhovor pro Best of magazín, za jakých okolností abychom se případně mohli potkat?

Takže
například bychom se mohli potkat v případě, že byste se přihlásila do
skupiny dobrovolníků, které vyšetřujeme pomocí magnetické rezonance. A zjišťujeme
u nich, jak vypadá jejich funkce mozku.

Jak jste se dostal ke své profesi?

Já už
nejsem úplně nejmladší a patřím mezi tu skupinu lidí, kteří měli potíže v 50.
a 60. letech minulého století. Moji rodiče totiž nepatřili mezi oblíbence
komunistického režimu, zvláště otec. Jak víte, komunisté se mstili na dětech.
Já jsem proto po gymnáziu musel pracovat dva roky na stavbách a v lomu,
abych si zlepšil svůj kádrový profil. Nakonec mne díky rozumnému
stavbyvedoucímu vzali na medicínu. A rozhodl jsem se, že se budu zabývat
výzkumem mozku.

Co si má laik představit pod pojmem
neurofyziologie?

To je
výzkum funkce nervového systému, věda o mozku. Ale má to trošku širší záběr –
patří sem i výzkum funkce míchy a nervů.

Existuje souvislost mezi velikostí mozku a
inteligencí?

Neexistuje.
Tady není přímá úměra. Ve velikosti mozku není mezi lidmi příliš velký rozdíl,
mozek má v zásadě něco málo přes kilogram, takže rozdíly jsou ve stovkách
gramů. Například je známo, že neandrtálci měli výrazně větší mozek než my a
nebyli díky tomu chytřejší. My vlastně vůbec nevíme, zda mluvili, pouze
předpokládáme z nepřímých důkazů, že tomu tak bylo. Neandrtálci vyhynuli
před 30 tisíci lety a nedochoval se žádný přímý důkaz o tom, zda používali
řeč, nebo ne.

foto: Lenka Hatašová

Kolik procent mozku využíváme, kolik toho
víme o mozku jako takovém?

To je
oblíbená otázka, ale žádný seriózní neurovědec vám na ni neodpoví. Je to tak,
že v určitém momentu je mozek stále aktivní, ale vždy jiným způsobem.
Mozek je velmi plastický a je schopen zlepšovat svoji kvalitu. A to psychickým
cvičením, což je vlastně proces učení. Je možné říci, že existují lidé, kteří
dokážou řešit více věci naráz, i když je to ale sporné. Já si myslím, že to
spíš souvisí s činností částí mozku, které mají na starosti pozornost. Princip
funkce mozku je takový, že všechny části mozku nejsou současně aktivní. Když
mne teď při našem rozhovoru posloucháte, tak určitě nevnímáte přesně zrakem
všechny detaily okolí. Maximální pozornost je vždy věnována nějakému smyslu a
ty ostatní smyslové vstupy do mozku jsou potlačeny. To je princip pozornosti. V
takovém případě bychom možná mohli říci, že je využívána část kapacity mozku. Lidé
se mne často ptají, že když
využíváme například 20 procent mozku, co tedy s tím zbytkem, co máme
dělat, abychom mohli využívat i těch 80 procent. Já si ale myslím, že my využíváme
mozek na maximum – tedy zejména lidé, kteří pracují v náročných profesích
jako například vojenští piloti, vrcholoví manažeři, ale i vědci a umělci. Nedovedu
si představit, že bychom řekli, tak, teď je vyměníme a dáme sem někoho, kdo
využívá mozek na sto procent. Oni využívají svůj mozek na maximum.

Jde mozek posilovat, podobně jako
posilujeme svaly?

Ano, jde
to – psychickým trénováním. Nejhorší je pro mozek nečinnost, pasivní relaxace,
kdy upadneme do stavu mozkové lenosti, bohužel k tomu vedou často některé
patologické stavy – deprese, v horších případech demence. Když hovoříme o
zdravém mozku, ten nesmí moc odpočívat. Ale obrovské přetížení mozku ve stresu samozřejmě
také není zdravé.

Existují nějaké pomůcky při učení, tedy jak
trénovat mozek, aby nám učení šlo lépe?

Existují i
počítačové programy pro zkvalitnění činnosti mozku, vyvíjí je například můj
kolega a přítel profesor Merzenich ze San Franciska. Ale důležitá je správná
životospráva, zdravá strava, vyhýbání se stresu, fyzická aktivita – často stačí
klidná delší chůze – dostatečný a kvalitní spánek. Mozku prospívá i luštění
křížovek, sudoku, šachová hra. Prostě je třeba mozek udržovat v pohotovém,
výkonném stavu.

Stárne mozek?

Samozřejmě,
se stářím se snižuje kvalita mnoha mozkových funkcí, klesá rychlost reakcí,
mozek je však schopen ve větší míře syntézy myšlenkových procesů a dedukce
z nashromážděných znalostí. Dnes víme, díky moderním zobrazovacím metodám,
že se objem mozkové tkáně snižuje, říkáme, že mozek atrofuje, mění se podstatně
i jeho aktivita, některé části mozku, které jsou velmi výkonné v mládí,
snižují svou aktivitu a jiné ji zase zvyšují.

foto: Lenka Hatašová

Máte nějaký zajímavý poznatek, porovnání
z minulosti v souvislosti s výzkumem mozku?

Moderní
doba má vysoké nároky na lidský výkon, to je docela pozitivní, ale to,
v čem se lišíme od doby cca před 50 lety, je fakt, že se snižuje kvalita
dovedností, tedy to, co dokážeme udělat rukama. Za totality jsme byli velmi
šikovní v mechanice. Občas sem byly přivezeny komplikované mechanické
přístroje ze zahraničí nebo dokonce jen jejich fotografie a naši mechanici je
okopírovali a vyrobili ještě dokonalejší. Tato činnost u nás dnes dostává trochu
na frak. Mozek je plastický a mění se v závislosti na tom, jaké nároky na
něj kladete. Lidé, kteří jsou neslyšící a používají znakování, mají většinou
lepší zrak, podobně nevidomí zdokonalí svůj sluch nebo hmat. A stejně tak když
budeme silně zanedbávat pohybové dovednosti, zhorší se kvalita motorické kůry
mozku.

Zabýváte se mimo jiné sluchovým systémem a
vlivem hluku na člověka. Je pravda, že agresivní muzika působí na mozek
destruktivně?

To je dost
problematické. Otázka je, co je agresivní hudba. Hudbu člověk vymyslel ke svému
potěšení. Ovšem díky moderním médiím se z ní mnohdy stává obtěžující
fenomén. Třeba na diskotékách je hudba hlasitá proto, že vyplavuje endorfiny,
které činí stav velice příjemným, pozitivně emočním. Ale tam, kde intenzita
zvuku překračuje 100 decibelů, už může dojít ke zhoršení sluchu. Tyto efekty
bývají většinou dočasné a sluch se po čase obnoví. Ale jsou situace – například
výstřel ze zbraně, start tryskového letadla, hluk vydávaný stavebními stroji – kdy
může vzniknout nevratné poškození sluchu.

foto: Lenka Hatašová

Jaké existují nemoci v souvislosti se
sluchem?

Jsou pochopitelně mnohé, počínaje zánětem středního ucha.
Jedním z patologických stavů, které jsou poměrně časté, je tak zvaný tinnitus.
To je vjem spontánního hučení či pískaní v hlavě. Tinnitus je lékařský
termín pro šelest v uších, který může být silnější či slabší a může se měnit v
různých intervalech. Toto onemocnění ovlivňuje vzhledem ke svému charakteru
velmi silně psychiku nemocného. A co je nejhorší, my na potlačení tohoto stavu
nemáme účinný lék. Tinnitus se dá zčásti tlumit, třeba tak, že se do uší zavádí
jiný šum, který vjem vlastního zvuku tinnitu maskuje. Pak se používají léky,
které dokážou tinnitus trochu utlumit, a v poslední době se zkouší působení
silného magnetického pole. Ale ani jedna z těch metod není stoprocentní.

Jak může vzniknout tinnitus? Dá se tomu
nějak předejít?

Pro vznik
tinnitu může existovat celá řada příčin počínaje expozicí intenzivnímu zvuku,
přes ušní záněty až po působení některých léků, ale tinnitus často vznikne
úplně spontánně. Neví se proč. Postižení lidé někdy končí v psychiatrické
léčebně. A těchto lidí je čím dál více.

foto: Lenka Hatašová

Co by měl člověk dělat, aby měl zdravý
sluch?

Především
je třeba se vyhýbat intenzivnímu hluku. Například jste na plese, kde organizátoři
pustí zesílení hudby naplno, pak je nejlepší opustit sál. Většina lidí tohle neřeší,
netuší, že tak hlasitá hudba může mít fatální následky.

Jaká je úroveň neurofyziologie v ČR
v porovnání s Evropou a USA?

V ČR máme jednu
relativní výhodu, měli jsme tady jednoho velikána 19. století, který založil
slávu českých neurověd, Jana Evangelistu Purkyně. Člověk, který patřil mezi
skutečné génie, jež zakládali světové neurovědy. Je po něm pojmenováno mnoho
součástí našeho těla, například největší nervové buňky v lidském mozku
jsou tzv. Purkyňovy buňky v mozečku. Nemohu říci, že by české neurovědy
patřily v současné době ke špičce ve světě, ale jsou v Evropě uznávané.
Organizovali jsme u nás několik neurovědních kongresů, a když vám svěří jeho
organizaci, musí k tomu být podmínky a předpoklady. Jedna naše velká
výhoda je dobrá spolupráce mezi teoretickými centry neurověd a klinikami, které
tyto výsledky využívají, což jsou neurologické a psychiatrické kliniky. Špička
v oboru jsou samozřejmě Spojené státy, kde existují některá naprosto hvězdná
pracoviště, také Velká Británie má v neurovědách velmi dobrou pozici.

foto: Lenka Hatašová

Předpokládám, že musíte skvěle ovládat cizí
jazyky, je to tak?

Nezbytná
je v naší profesi velmi dobrá znalost angličtiny, domluvím se také dobře
německy a rusky.

Jaké jsou šance pro postižené děti,
kterým se nedovyvinul mozek při porodu?

Tyto
případy nebudeme schopni ještě dlouho řešit. Jedná se o vývojové vady, kde
došlo k určitým nezvratným dějům. My bohužel ještě neznáme přesně úlohu jednotlivých
genů v průběhu vývoje mozku a to, jak se zapojují, jak cílové tkáně
ovlivňují a tak podobně. Provádíme například pokusy na laboratorních zvířatech,
studujeme principy vývoje jejich mozku, které jsou z hlediska genetiky
mnohdy podobné vývoji lidského mozku. Také výsledky, které získáváme od
předčasně narozených dětí, nám pomáhají do budoucna. Například bezpečně víme,
že příliš hlučný inkubátor ohrozí do budoucna sluch dítěte, nebo že některé předčasně
narozené děti, mívají v dospělosti defekty řeči. Inkubátor zatím úplně nenahradí
dělohu, maminku, správný vývoj.

foto: Lenka Hatašová

V roce 2009 jste od Ruské
akademie věd získal čestný
doktorát. Za co to bylo?

To bylo za
dlouhodobou spolupráci, kterou jsem měl v období normalizace s Petrohradem,
kdy nebylo snadné jezdit do západních laboratoří. Výsledky našich společných
pokusů z Petrohradu jsme pak mohli publikovat ve světových časopisech. Ruská
fyziologie nebyla v minulém století tak špatná. Pak však nastal její
neuvěřitelný úpadek a skoro všichni ti výborní vědci utekli do zahraničí. Já
sám mám v laboratoři dvě Ukrajinky a jednu Rusku.

Vaše manželka, profesorka Eva Syková, je
ředitelkou Ústavu experimentální medicíny AV ČR. Jak funguje vědecké manželství?

V našem
případě dobře. Známe se léta, poznali jsme se v laboratoři, když mi bylo
22 let a Evě teprve 18. Vzali jsme v roce 1969, jsme spolu 45 let. Manželství
dvou vědců není vždy jednoduché na organizaci času, zvláště když musí oba
provádět pokusy v laboratoři jako v našem případě. To nám také naši synové
vyčítali, že jsme se málokdy v pracovní dny sešli všichni doma jako rodina
– většinou, když byl jeden doma, druhý musel pracovat. Ale o víkendech jsme si
to vždy vynahradili, ty byly jednoznačně pro rodinný život.

foto: Lenka Hatašová

Jaká je podpora vědy u nás v ČR
v minulosti a dnes?

ČR
z postkomunistických zemí Evropské
unie investovala do vědy vždy nejvíce. V současné době
investujeme 1,7 % hrubého domácího produktu a pro porovnání Slováci jen 0,4 %.
Za totality se také u nás investovalo do vědy, dokonce více než dnes, 2,2 %,
ale kvalita vědy byla nízká. Jedním důležitým kritériem pro hodnocení kvality vědy
jsou počty publikací v uznávaných mezinárodních časopisech a v tomto
směru máme od roku 1989 stále stoupající tendenci.

foto: Lenka Hatašová

Na co jste ve své profesi pyšný?

Myslím,
že se nám podařilo vytvořit v odborném světě známou školu ve výzkumu sluchové
funkce mozku s mnoha mladými schopnými spolupracovníky, spolupracujeme s našimi
předními klinickými pracovišti na uplatnění našich vědeckých výsledků v praxi.
Také jsem se snažil v posledních pětadvaceti letech přispět
k transformaci české vědy na moderní uznávanou disciplínu, zajímá mne také
moderní bioetika a věnuji se výchově mladých vědců.

foto: Lenka Hatašová

Máte čas na relaxaci? Jak vlastně
relaxuje neurovědec?

Jednou
za týden je třeba mozek přeladit na relaxovaný stav, vypnout. Jeden víkendový
den věnujeme pravidelně oba s manželkou úplně jiné činnosti, rodině,
přátelům, nákupům, domácím pracím. Patří sem i procházky v přírodě, jízda
na kole, v zimě lyžování. Mozek si musí odpočinout. A pak znovu do díla.

Děkuji za rozhovor.

Text:
Dita Brančíková

Foto:
Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno
ve spolupráci s:

Akademie
věd ČR www.avcr.cz

Designhotel
Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Hotel
Grandior www.hotel-grandior.cz

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Dominik Hašek – jednatel společnosti DM Life, s. r. o.

Narodil se
v Pardubicích, a tam se prý hokeji věnuje každý kluk. Během třiceti let
své profesionální kariéry se zařadil k legendám našeho hokeje. Už jako
osmnáctiletý byl naším nejmladším reprezentačním brankářem. Třikrát se stal
s mužstvem Pardubic mistrem republiky, několikrát zvítězil v anketě
Zlatá hokejka, dvakrát byl vyhlášen sportovcem roku. V roce 1998 významným
způsobem přispěl k vítězství našich hokejistů na olympijských hrách
v Naganu. S týmem Detroitu dvakrát držel v rukou Stanley Cup,
pohár pro vítěze NHL. Byl vyhlášen nejlepším evropským hokejistou NHL a jako
první z Čechů vstoupil v listopadu 2014 do hokejové Síně slávy
v Torontu. Po ukončení sportovní kariéry se rozhodl věnovat byznysu a
prosadit na trhu svou značku. Cesta od nápadu k realizaci trvala déle než
rok. Nealkoholický nápoj Smarty, který společnost DM Life vyvinula, je určen
všem, kteří se chtějí bavit, relaxovat, a zároveň podávat dobré fyzické i
psychické výkony.

foto: Robert Vano

Dosáhl jste
mimořádných sportovních úspěchů. Myslíte, že se dá porovnat úspěch ve sportu
s úspěchem v byznysu? Je to podobné?

Radost určitě přináší sport i byznys. Na hřišti jsem úspěšný
byl, v byznysu jsem teprve na začátku. Možná v tom nebude tolik
adrenalinu jako v hokeji, ale pro mě je to velká motivace. Vlastně bych už
nemusel dělat vůbec nic, ale to by mě netěšilo. Prosadit svou značku, dostat ji
na trh, to je výzva, která mě vzrušuje, která mě nutí každý den vstát a řešit
problémy, které nastanou. Je pro mě důležité, že se pořád něco děje. Možná je
v tom stejná soutěživost jako ve sportu.

foto: Robert Vano

Vy už jste si
podnikání zkusil, ale nedařilo se. Podcenil jste tenkrát něco, vzal jste si
z toho ponaučení?

Dříve jsem byl jen investorem, starali se jiní a já jsem do
podnikání vlastně nepronikl. V té době byl u mě na prvním místě hokej, na
byznys jsem neměl čas, nemohl jsem se mu věnovat. Teď jsem přítomen každý den,
mám daleko větší přehled, osobně na vše dohlížím. Myslím, že to je nutné, pokud
chce člověk něčeho dosáhnout, a to já chci.

Možná jste se potkal
se závistí a škodolibostí, říká se, že je to taková česká „specialita“.
Myslíte, že je to pravda?

Nemyslím. Jsou to prostě běžné lidské vlastnosti, se kterými
je nutné počítat. Není to u nás jiné, než všude jinde ve světě. Je to spíš
takové klišé, které nemá své opodstatnění. Je spousta lidí, kteří mi přejí, ale
jsou jistě i tací, kteří by měli radost z mých neúspěchů. Tak to chodí…

foto: Robert Vano

Když se něco daří,
cítíte stejný pocit uspokojení jako v mládí?

To je stejné. Když mám úspěch, mám radost, to je asi
normální. Je pravda, že s věkem už své emoce nedávám tolik najevo.
Nekřepčím, neskáču, beru vše s rezervou. Zažil jsem už velké výhry, ale i
velké prohry a vím, že to k životu patří. Nedělám z toho vědu, zkušenost
mě naučila, že hned zítra může být všechno úplně jinak.

Je nějaký důležitý
poznatek, který jste si ze sportu odnesl do dalšího života?

Pro mě byl vždy tým a týmový úspěch na prvním místě,
jednoznačně jsem k tomu vedl i své děti. Ale na druhou stranu člověk by se
za tým nikdy neměl schovávat, měl by mít svou zodpovědnost a neměl by ji
přenášet na druhé. Takhle to vidím i ve svém podnikání. Jsem šéfem týmu, cítím
se být zodpovědný za lidi, kteří se mnou spolupracují, kapitánem těch, kteří se
spojili pro úspěch naší značky. Bude-li se jí dařit, bude se dařit i lidem.
Myslím, že jsme dobrý tým.

Když jste začínal se
sportem, byl jste v bráně proto, že na vás nezbylo místo v útoku, jak
to tak u dětí bývá?

Do brány mě to táhlo od samého začátku. Už doma, když jsme
si hrávali s bratrem, on útočil pingpongovým míčkem, já hájil dveře
obýváku, které představovaly branku. Když jsem dostal svou první brankářskou
výzbroj, byl jsem šťastný.

foto: Robert Vano

Co bylo příčinou
vašich úspěchů, jaká byla vaše nejsilnější „zbraň“?

Byla to taková souhra všech možných příznivých okolností.
Talent, lidé kolem mě, rodiče, kteří mě podporovali. I to, že jsem se narodil v
„hokejovém“ městě Pardubicích. Když mi bylo šestnáct, chyběl pardubickému
mužstvu brankář, chytil jsem příležitost za pačesy. Měl jsem asi tu správnou
brankářskou zanícenost a vše jsem vždy podřizoval úspěchu mužstva. Mou
nejsilnější zbraní byl rozklek, měl jsem ho nejlepší na světě. Dá se vylepšit
tréninkem, ale chce to i fyzické dispozice. Také jsem prokázal, lépe než jiní
brankáři, svou předvídavost. Každému vyhovuje něco jiného, já jsem si jel
vždycky po svém.

Za „velkou louži“
jste vyrazil v roce 1990. Překvapilo, zaskočilo vás tam něco?

V Americe mě překvapilo, jak velký důraz se klade na
rodinu, je téměř posvátná. Velmi důležitá je tu i vzájemná pomoc sousedů, ale i
pomoc slabším – ta se předpokládá skoro povinně. Movitější pomáhají zcela
samozřejmě těm méně šťastným a vedou k tomu odmala i své děti. Jsou tu
spousty dobrovolníků, kteří pomáhají všude, kde je potřeba…

foto: Robert Vano

Já jsem myslela spíš
v hokeji, třeba v tréninku…

I v tom jsou rozdíly. Je tu více zápasů než v naší
lize, což znamená i daleko více cestování. U nás doma se tenkrát trénovalo
delší čas, ale s daleko menší intenzitou. Tam se, i díky množství zápasů, trénovalo
krátce, ale velmi tvrdě. Nebyl čas se ani napít. Trenéři očekávají stoprocentní
nasazení, jede se úplně naplno.

Je třeba, aby
sportovec myslel na „zadní vrátka“, na to, co bude jednou dělat, až svou
sportovní kariéru ukončí?

Asi by bylo správné říci, že je třeba na to myslet. Ale já
to vidím jinak. Pokud chce sportovec dělat něco výborně, nemá myslet na nic
jiného než na sport a na to, jak být nejlepší a vše ostatní řešit až potom.

Vy sám jste nic
promyšleného neměl? Jak jste se dostal ke svému byznysu?

Když jsem definitivně skončil s hokejem, věděl jsem, že
chci něco tvořit, jen jsem přesně nevěděl, co. A pak jsem dostal nabídku, abych
dělal distributora nápojů pro střední a východní Evropu. Těsně před podpisem
smlouvy jsem se ale rozhodl jinak. Napadlo mě, že by mě daleko více těšilo
vytvořit nápoj s vlastní značkou. A takhle to celé začalo. Byznys mě
vždycky zajímal. Sledoval jsem informace v novinách, časopisech, televizi.
Rozhodl jsem se to zkusit.

foto: Robert Vano

Vymyslel jste pro
svůj nápoj značku Smarty. Proč?

Protože Smarty je od „smart“ – chytrý, elegantní,
inteligentní. Přesně jako samotný nápoj a stejně jako lišák s jiskrou
v levém oku, kterého máme ve svém logu. Pracoval jsem na své značce od
samého začátku, od prvního nápadu, vlastně jsme ji s grafikem „vypiplali“.
Zrovna tak jako chuť nápoje či jeho složení s dalšími odborníky. Jsem
majitelem i investorem. Vlastně Smarty jsem já.

Na plechovce nápoje
Smarty jsem ale marně hledala vaše jméno, vaši fotografii, která by jistě byla
výbornou reklamou. To je záměr?

V dobách své aktivní hokejové činnosti jsem se stal tváří několika reklam. Avšak nyní
už nemám potřebu se ukazovat – výjimku bych možná udělal snad jen u charity.
Popularity jsem si opravdu užil až dost, ale s hokejem už jsem skončil.
Nechci propagovat své jméno, ale naši značku – nápoj Smarty s lišákem
v jeho logu.

Čím je jedinečný, odlišný od ostatních?

Nenajdete nápoj, který
by mu byl podobný. Dokáže uvolnit i koncentrovat zároveň. Člověk, který chce
podat výborný výkon, nemůže být v napětí – Smarty v sobě obsahuje
prvky, které navozují psychickou pohodu. A zároveň jak při sportu, tak v práci
vás povzbudí k větší koncentraci a lepšímu výkonu. Je to přírodní nápoj, založený
na látkách přírodního původu nebo těch, které produkuje lidské tělo. Na jeho
složení jsme pracovali s jedním z našich nejlepších dietologů,
doktorem Fořtem. Testovat chutě, stabilitu a mnoho dalších důležitých věcí jsme
jezdili více než rok do Vídně. Až když jsme byli s chutí, barvou a vůní
stoprocentně spokojeni, stejně jako s funkčností a trvanlivostí, začali jsme
stáčet. Máme dvě základní varianty – lehčí Smarty White a sytější Smarty Black.
Smarty uvolňuje, koncentruje, baví – to je náš slogan a je to přesně to, o čem
Smarty je. Na českém trhu jsme půl roku, mám z toho radost, i když bych si
přál, abychom se rozvíjeli ještě rychleji.

foto: Robert Vano

Co vás brzdí, nějaké byrokratické překážky?

To snad ani ne, ale
lidé ještě naši značku neznají, jsou tedy zpočátku nedůvěřiví. To však není nic
neočekávaného, považuji to za běžnou reakci na něco úplně nového. Na trhu je
samozřejmě konkurence velkých, zavedených firem. Pro mě, který vlastně začínám
podnikat až téměř ve svých padesáti letech, je to všechno nové, zřejmě obtížnější
než pro někoho, kdo se v byznysu pohybuje od mládí. Ale o to větší je to
výzva. Dnes ještě nemohu vědět, jestli se nám bude dařit. Ale mám uspokojení z toho,
když to jde kupředu.

Takže byznys je to, čemu se teď věnujete na
„plný úvazek“?

Nejvíce se samozřejmě
věnuji své partnerce (smích). Ne, vážně, určitě byznysu a potom pejskovi…
S partnerkou si rádi o své práci povídáme – každý o té své – ale protože
máme trochu podobné pracovní problémy, ona v médiích já s marketingem
své značky, dobře si i v tom rozumíme (pozn.
redakce: partnerkou Dominika Haška je Libuše Šmuclerová, generální ředitelka Ringier Axel Springer CZ) Můj anglický setr je naše společná láska. Jezdíme
na kole, pes běhá vedle nás. Protože je to lovecký pes, je ve výcviku, i já se
začínám věnovat myslivosti. Je ještě mladý, takže místo lovu se občas věnuje
chytání motýlů a já to se zbraní také ještě moc neumím, ale oba se postupně
zdokonalujeme… Chodí se mnou všude, kde je to možné, jsme pořád spolu.

Hokeji se
už tedy nevěnujete vůbec?

Nehraju ani netrénuju. Ale jsem v úzkém kontaktu
s hokejem v Pardubicích – je to můj domovský klub, moje srdeční
záležitost. Přestože jsme s podnikáním teprve na začátku, Smarty je jejich
partnerem a trošku je podporuje, podobně jako hráčskou hokejovou asociaci. Jsem
také v pravidelném kontaktu i se Svazem ledního hokeje, ale ne na
profesionální úrovni. Vykonávám dobrovolnou funkci předsedy návrhové komise pro
Síň slávy českého hokeje, kam navrhujeme nové členy. Doma mám několik
památečných kusů své hokejové výzbroje, které bych jednou rád věnoval Síni
slávy, až bude mít svou kamennou podobu. S kamarády si občas chodím zahrát
jen tak pro radost a hrávám v obraně. Nedávno se jednomu z nich
povedlo to, co se mi naštěstí celou mou závodní kariéru vyhýbalo – vyrazil mi
pět zubů…(smích)

foto: Robert Vano

Zapojujete
se i do charitativních projektů?

Charita je velmi důležité téma. Když jsem odcházel
z Buffala, přál jsem si, aby tam po mně něco zůstalo. Je to můj druhý
domov, vždycky se tam ke mně krásně chovali – město, klub, diváci. Založil jsem
tam nadaci pro děti, které jsou ze sociálně slabších rodin a chtějí se věnovat
lednímu hokeji. Mají zadarmo led, dopravu, výzbroj. V programu je zapojeno
více než dvě stě dětí, funguje to výborně už čtrnáctý rok. Mám z toho velmi
dobrý pocit. Charitě se chci samozřejmě věnovat více i u nás, jen co se mi začne
dařit v byznysu. Během roku se zúčastňuji různých charitativních akcí a
přispívám nepravidelně menšími částkami na různé projekty.

Myslíte
někdy na to, jaké by to bylo, kdybyste zůstal natrvalo v Americe?

Na to vůbec nemyslím. Vždycky jsem stoprocentně věděl, že se
chci vrátit domů, odjakživa jsem s tím počítal. Nikdy jsem se nenaučil
perfektně anglicky, a i když jsem se s každým domluvil a kluky z mužstva
jsem měl rád, můj domov to nikdy nebyl. Jsem Čech a ke svému původu jsem se
hrdě hlásil. Vždycky jsem byl pyšný na spoustu věcí – na naše úspěchy ve
sportu, naše básníky, na naši sametovou revoluci, na české pivo a hlavně na
prezidenta Havla, kterého v Americe všichni obdivovali…

Děkuji za
rozhovor.

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Smarty DRINK: www.smartydrink.cz

FB fan stránky Smarty DRINK: https://www.facebook.com/smartydrink.cz?fref=ts

Vytvořeno
ve spolupráci:

Oblečení
a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Designhotel
Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Grandior
Hotel Prague www.hotel-grandior.cz

LE
Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura
textu: Vladana Hallová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Václav Marek – muzikant, kapelník, manažer

Vystudoval Konzervatoř v Pardubicích, obor hru na akordeon,
poté Pedagogickou fakultu Univerzity v Hradci
Králové, obor hudební výchova, filozofie a společenské vědy pro střední školy.
Působil jako hudební pedagog. Jako akordeonista vystupoval v řadě zemí
Evropy a Asie. V sezóně
2008/2009 byl intendantem – výkonným ředitelem Divadla Semafor. Obdivuje jazz,
swing a taneční hudbu 30. až 40. let 20. století., kterou provozuje se svým
ansámblem Blue Star. Hudební skladatel a přední aranžér Orchestru R. A.
Dvorského pan Václav Pokorný (autor šlágrů Chladné
polibky, Říkej mi to prosím
potichoučku, Šumění deště aj.)
prohlásil, že
kapelu Blue Star považuje za současné Melody Boys a kapelníka Václava Marka za
novodobého R. A. Dvorského. Václav
Marek má též v oblibě swingovou a taneční hudbu 50. až 60. let 20. století s občasným přihlédnutím i
k modernější etapě vývoje populární hudby. Proto založil Orchestr Václava
Marka, který se právě touto hudební érou zabývá.

foto: Robert Vano

Tušil jste během dětství, že váš život bude směřovat k
hudbě?

Ano, měli jsme to v rodině.
Nejdřív jsem sice říkával, že budu buď lékař, nebo muzikant, obojí se mi velmi
líbilo, ale nakonec jsem měl jasný cíl – vystuduji konzervatoř a pak akademii.
Ta konzervatoř zůstala a vysoká škola byla nakonec pedagogická.

Kdo vás přivedl ke hře na akordeon a
kdy jste na tento nástroj začal poprvé hrát?

Prvním hudebním vzorem byl pro mě můj
dědeček Blahoslav Blahovec, profesionální muzikant, který hrál na akordeon. Byl
všestranný. Hrával například v Orchestru Karla Valdaufa či u Ústřední
hudby Ministerstva vnitra, založil a vedl různá hudební tělesa, a přitom
vykonával funkci pedagoga a ředitele dvou hudebních škol. Na akordeon jsem u něj
začal hrát v osmi letech. Díky rodičům, kteří dali mně a mému bratrovi
obrovské zázemí, lásku a podporovali nás v tom, co děláme, jsem měl krásné
dětství a zároveň se mohl i takto profesně rozvíjet.

Kdy jste si uvědomil, že se vám líbí
hudba let minulých, tedy jazz, swing a taneční hudba první poloviny dvacátého
století?

Doma jsme pochopitelně sledovali filmy pro pamětníky.
Atmosféra černobílých obrázků mě přitahovala, ale první seznámení s touto hudbou bylo jiné. Ne skrze
staré filmy nebo staré nahrávky, což by se jevilo jako přirozené, ale díky
živým koncertům Originálního pražského synkopického orchestru. Následně přišla
doba hledání a zkoumání originálních nahrávek a reálií té doby. Pak přišel
zlom, kdy jsem si uvědomil, že je to hudba, kterou bych chtěl dělat. Má totiž
něco, co je dnes v populární hudbě poměrně vzácné. Součinnost tří
důležitých složek – melodie, harmonie a rytmu. A jak s oblibou říkám, děkuji předcházejícím generacím za to, že nám
zanechaly takovéto dědictví.

Založil jste hudební skupinu Blue Star. Zavzpomínal
byste na její začátky a první úspěchy?

V roce
1999 jsem usoudil, že pro realizaci živé produkce musím postavit band, který
se, stejně tak jako já, dobrovolně a rád upíše tomuto stylu a bude jej
provozovat systematicky. Postupně se mi podařilo získat pár milých nadšenců a
přemluvit je pro náš společný cíl, který těží z upřímné radosti nad živou
hudbou, tedy módně řečeno z hraní live.
Ansámbl Blue Star, zpočátku dvoučlenný, následně čtyřčlenný, poté pětičlenný,
později šestičlenný a nyní sedmičlenný až desetičlenný, vznikl 16. září 1999
v Hradci Králové. První tři roky byly ve znamení hledání a budování
vhodného repertoáru a celkové koncepce fungování a rozvoje souboru. Bylo to
období dílčích, spíše regionálních úspěchů.

foto: Robert Vano

Kde
všude jste vystupovali?

První
opravdu zásadní úspěchy přišly v roce 2003. Začali jsme jezdit po celé České
republice, dostali se i do zahraničí a vystoupili mj. například pro pana
prezidenta Václava Havla na X. reprezentačním plese Hradní stráže na Pražském
hradě, nebo pro paní Zitu Kabátovou k jejím devadesátým narozeninám.
V roce 2004 jsme v započatém díle úspěšně pokračovali a účinkovali v
pořadu Zdeňka Svěráka Dobročinná akademie
aneb Paraple. Seznámili jsme se též s moderátorem, spisovatelem a
především roztomilým člověkem panem Alešem Cibulkou, s nímž jsme navázali
spolupráci, která trvá dodnes. Bylo na čase těžiště kapely přesunout více do
centra dění, a tak v roce 2005 Blue Star přesídlil do Prahy.

Čerpáte
z díla skladatele a akordeonisty Kamila Běhounka. Čím vás ovlivnil a zaujal?

Samozřejmě čerpáme z různých zdrojů, ale je pravda, že můj veliký vzor je Kamil Běhounek, jazzový akordeonista
třicátých a čtyřicátých let dvacátého století. V té době o něm byla
dokonce i zmínka v evropské encyklopedii jazzu jako o prvním evropském jazzovém
akordeonistovi na takzvanou „jazz hot harmoniku“. Navíc byl úspěšný skladatel
písní té doby. Nejenom že účinkoval v různých souborech, ať už vlastních
jako muzikant a kapelník, či pod vedením někoho jiného, ale po válce založil i
svůj šestnáctičlenný big band. Vlastně máme podobnou cestu, i když opačným
směrem. Zatímco on se od mládí věnoval swingu a jazzu, a potom, když emigroval
do Německa, hrál kromě harmoniky i víc na klarinet a založil dechovku, já
začínal u lidovky, kde jsou sice podobné skladby jako v dechovce, ale
v jiné instrumentaci, a nyní dělám swing a taneční hudbu.

foto: Robert Vano

Z jakých zdrojů při vaší práci čerpáte a jak je
sháníte?

Nejprve to jsou
staré originální nahrávky. Dříve, když jsme začínali, byla tato hudba na
různých zvukových nosičích, počínaje standardními šelakovými deskami, které se
buď pouštěly přímo, či se přepisovaly na jiná zvuková média, přes vinylové
gramofonové desky a magnetofonové pásky až po originální, čištěné kompaktní
disky. Dnes je této originální hudby díky moderním technologiím všude dost,
takže čerpám ze svého zvukového archivu a kombinuji jej s informacemi
z internetu. Pak je tu samozřejmě notový materiál, který je taktéž velmi
přínosný. Většina věcí se sice nedá rovnou uchopit a hrát, neboť máme
v Blue Star specifické nástrojové obsazení a musíme tak skladby nově
upravovat, ale můžeme díky nim poznávat skladatelské a aranžérské principy té
doby.

Pro inspiraci jistě
nelze obejít ani filmové umění.

Další, neméně
významnou složkou, jsou staré dobové filmy. Díky nim máme možnost poznat i
vizuální stránku věci, což je při záměru působit autenticky poměrně důležité.
Samozřejmě se občas stane, že chcete udělat něco, co se nikde nedá sehnat.
Perličky, které nejsou tak známé, a přesto pro vás mají určitý význam. Ovšem pak
tu jsou úžasní přátelé, kteří mají letitý vztah k té či oné době, a jejich
sběratelské bádání vám umožní získat další inspiraci.

foto: Robert Vano

Vaše další
vzory?

Těch je samozřejmě velká řada.
Počínaje hlavními osobnostmi oné doby od Jaroslava Ježka spolu s Jiřím
Voskovcem a Janem Werichem, R. A. Dvorského a jeho Melody Boys, přes různá
hudební uskupení typu Orchestru Gramoklubu, Blue Music, orchestry Emila
Ludvíka, Jaroslava Maliny, skladatele Jiřího Traxlera, S. E. Nováčka, Bedřicha Nikodéma,
Václava Pokorného aj. a konče orchestry Karla Vlacha a Gustava Broma. To jenom
co se týká československé scény.

A dotkneme-li se i zahraničních idolů?

Té zahraniční by bylo ještě víc, jen
za všechny jmenujme namátkou alespoň Louise Armstronga, George Gershwina,
Irvinga Berlina, Glenna Millera, Duke Ellingtona, Artie Shawa, či Benny
Goodmana.

Jak se stane z muzikanta kapelník? Je
to shodou náhod, darem od boha, nebo cílevědomým úsilím? A skládáte také své
vlastní skladby?

Jsem přesvědčen, že je to právě
cílevědomým úsilím, které musíte mít v sobě. Hnací motor, jenž vás žene
kupředu na základě myšlenky jasného bodu, kterého chcete dosáhnout. Velkou roli
v tom pochopitelně hrají také určité schopnosti zaujmout lidi kolem sebe a
získat je pro spolupráci. A pak také potřebná dávka štěstí, aby se vše, co si
vymyslíte, podařilo. Vlastní skladby neskládáme. Asi by nebyl problém vcítit se do tehdejší
doby a skládat písně, ale pokud člověk nemá opravdu převratné nápady, pak je to
jen šedivý průměr. Proto jsme se rozhodli vrátit se ke kvalitám minulosti a
hrát největší šlágry. Nechceme hudbu kazit. Chceme přinášet to, co na ní bylo
nejhezčí.

foto: Robert Vano

Nejednou jsem slyšel, že
dirigenti či kapelníci se dělí na dvě skupiny, na ty hodné a na ty velmi
přísné, co nic neodpouštějí. Ale určitě je důležité být i trochu shovívavý.
Jaký jste vy?

Už když jsem zakládal první studentské kapely a i
později s již profesionálními soubory jsem se chodil radit ke zkušeným
kapelníkům. Všichni se do písmene shodli, že demokracie v kapele neexistuje.
Snažím se být shovívavý k těm, kdo jsou zodpovědní a neberou věci na
lehkou váhu, a pokud se náhodou něco malého přihodí, přehlédnu to, byť třeba
někdy i s malým komentářem. Kategoricky ale odmítám přístup, který
nekoresponduje s celkovou filozofií daného uskupení. Ze začátku tvorby
ansámblu a i poté, co do již zavedeného tělesa nastoupí noví členové a je nutno
jim vysvětlit pravidla fungování, je to často „svátek nedorozumění“. Následně,
když se dostavují úspěchy a okolí si toho všímá a dává vám to kladně najevo, i
kapela pochopí, že to tak musí být. Mimo to samozřejmě existuje něco
jako letitá přátelská soudružnost, kdy víte navzájem, že jste dlouhodobě
naladěni na stejnou vlnu, takže většina problémů a nedorozumění odpadá a vše
běží, jak má.

Jaká jsou tedy pravidla fungování? Bez čeho by se
vystoupení neobešlo a co je u vás naopak nepřípustné. Je taková věc?

Především musíme být perfektně hudebně připraveni při
tvoření repertoáru, ať už jednotlivě každý sám, nebo na společných zkouškách či
na veřejných produkcích. To platí jak u vystupování, tak i v nahrávacím
studiu. Každá hudba či hudební styl mají svá specifická pravidla interpretace,
která je nutné dodržovat. Posluchač pochopitelně přijde kvůli hudbě, aby
slyšel, ale musí taky něco vidět. Velice dbáme na společenské oblečení a
celkovou vizáž ansámblu s patřičnou dávkou noblesy. Naprosto nepřípustnou
věcí je alkohol a jakékoliv chování, které by se neslučovalo s dobrými
mravy.

Co vaše publikum? Skládá se i z mladého obecenstva,
nebo je výhradně záležitostí pamětníků či skalních obdivovatelů dob minulých?

Na začátku jsem si říkal, že
budeme hrát pro střední a starší generaci. Myslel jsem, že to mladší publikum
nebude zajímat. Opak je však pravdou. Dnes mohu říci, že máme posluchače napříč
celým věkovým spektrem, o čemž je možné se přesvědčit při návštěvě některého
našeho pořadu. Rádi zmiňujeme jeden úsměvný příklad, který se nám stal na
vystoupení. Kousek od pódia stál a poslouchal sotva dvacetiletý mladík oděný do
koženého oblečení a vyzdobený piercingy. Díval se na nás jako na zjevení. Když jsme pak scházeli po schůdkách z jeviště, řekl jen: „Fakt hustý.“

foto: Robert Vano

Nedávno jste založil další orchestr, který se již
zabývá o něco modernější hudbou. Mohl byste ho představit a vysvětlit, proč k
tomu došlo?

Vzhledem
k tomu, že se mi pochopitelně líbí i jiná hudba než jen ta, kterou
interpretujeme v Blue Star a která je jasně ohraničená obdobím, rozhodl
jsem se založit kapelu, jež bude nabízet větší prostor pro širší využití.
Orchestr Václava Marka je taneční orchestr, který byl založen 7. října 2012 a
aktuálně se zaměřuje na hudební období 50. až 60. let 20. století
s příležitostnými výlety do modernější repertoárové éry.

Ze kterého vašeho současného hudebního
počinu máte největší radost?

Jednoznačně
ze splnění jednoho z mých snů a to zahrát si se symfonickým tělesem. Dnes
jsou sice takováto mezižánrová propojení módní, ale my čerpali opět
z dobových reálií. Spojení swingového ansámblu s klasickým hudebním
tělesem navazuje na koncerty R. A. Dvorského s velkým rozšířeným
orchestrem v letech 1940 a 1941. Nikdy předtím ani potom se nic podobného
neprovozovalo. Základem programu byly koncertní směsi nejslavnějších českých
autorů swingové a taneční hudby, které měly dle tehdejšího pojetí časté a
kontrastující změny tempa a tóniny, pozvolné přechody mezi jednotlivými refrény
a velkolepé finále. Nechali jsme tyto směsi nově zaranžovat s přihlédnutím
k tomu, že to bude hrát těleso symfonické spolu s Blue Star.

foto: Robert Vano

A
vzpomenete-li, pane kapelníku, koncerty?

První
koncert s názvem Děkuji, bylo to
krásné…, kterým jsme chtěli vzdát hold této hudbě, se konal 17. dubna 2013
za doprovodu Filharmonie Hradec Králové a druhý 23. října 2014 s Komorní
filharmonií Pardubice. Oba koncerty byly beznadějně vyprodané a publikum si to
užívalo stejně jako všichni zúčastnění hudebníci. A ještě jedna
perlička. Poprvé od dob první republiky byla dle opisu originální
partitury provedena celá originální verze velké koncertní směsi Jaroslava Ježka
Panorama Osvobozeného divadla 1927–1937,
která v době svého vzniku musela být na nahrávku zkrácena z důvodu
omezené kapacity nahrávacího media.

Kde
získáváte vydanou energii?

Při své práci hodně čerpám
z rodinného zázemí a pohody, kterých mám naštěstí dostatek, takže to, co
si od rodiny beru, se v hojné míře snažím dávat nazpátek. Velkou oporou a
neustálou inspirací pro můj další profesní a osobnostní růst je moje žena,
které vděčím za to, že mohu dělat zaměstnání, které je zároveň mým velkým
koníčkem.

Rád bych se nakonec zeptal, jaká umělecká
vize před vámi ještě leží?

Na to je velice jednoduchá odpověď.
Neustále se zdokonalovat ve své profesi akordeonisty, kapelníka a manažera.
Pilně pracovat a vše ostatní už pak jde tak nějak přirozeně samo…

Děkuji za rozhovor.

Text: Vladimír Stibor

Oficiální
stránky Václava Marka: www.blue-star.cz, www.marekorchestr.cz

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Designhotel Elephant www.hotel-elephant.cz

Grandior hotel Prague www.hotel-grandior.cz

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Marian Vojtko – tenorista

Narodil se
v roce 1973 v Banské Bystrici, ale už čtrnáct let žije a pracuje
v Čechách. Přestože vystudoval operní zpěv, v současné době se daleko
více věnuje muzikálu. Je nejobsazovanějším muzikálovým zpěvákem u nás.
V roce 2010 získal Cenu Thálie za roli barona Prášila ve stejnojmenném
muzikálu, velký úspěch mu přinesla i dvojrole Jekylla a Hyda v Hudebním
divadle Karlín. Přijal i několik operetních rolí, v Polské krvi vystupuje dokonce ve dvou inscenacích – v Praze a
v Brně. Jeho tenor by jistě krásně ladil s Karlem Gottem, Marian se
těší na společný duet, na němž se domluvili na oslavě Marianových čtyřicátin.
Rád by se v budoucnu daleko více věnoval i opeře, kterou v současné
době zanedbává, a kterou má velmi rád.

foto: Robert Vano

Je možné
porovnat zpěv v opeře, operetě a muzikálu? Který z nich je pro vás
nejobtížnější?

Opera je technicky velmi těžká, nic neschováte, pokud nejste na 100 %
připraveni, v tomto žánru je zpěvák opravdu sám za sebe. Operu jsem
vystudoval a navždy zůstane mému srdci nejbližší. Mým velkým vzorem byl a
zůstává Luciano Pavarotti. V muzikálu se dá občas nějaká indispozice
zakrýt, mohou pomoci zvukaři. Muzikál je zábava, zpěv pro radost – pro diváky i
pro zpěváky. Opereta je obtížná a náročná hlavně na hlasivky, protože se často
přechází z mluveného slova na zpěv, je ale divácky velmi vděčným oborem.

Vystudoval
jste konzervatoř v Žilině, Vysokou školu múzických umění
v Bratislavě. Co bylo tím zlomem? Jak se stane z operního zpěváka
zpěvák muzikálový?

V roce 1995 se v Praze konala premiéra Draculy, naprosto výjimečného muzikálu, který odstartoval
muzikálovou euforii u nás a nejspíš navždy zůstane nejslavnějším. Když
v roce 1998 přijel do Bratislavy, hledali autoři slovenské interprety do
menších rolí. A moje paní profesorka mě postrčila, ať to jdu zkusit. Věděla, že
jsem extravagantní, neposedný a poradila mi dobře. V konkurzu jsem uspěl a
to byl začátek mé „muzikálové cesty“.

Jak těžké
bylo rozhodování, zda se usadit v Čechách?

Vůbec to nebylo složité. Karel Svoboda a Richard Hess si mě pamatovali
z Draculy a pozvali mě do
muzikálu Monte Christo, kde jsem měl
alternovat s Danielem Hůlkou. Dodnes se směju, že to bylo hlavně proto, že
jsem mu byl podobný… Vzal jsem batoh a odjel do Prahy. Ani s češtinou jsem
neměl problém, zvládl jsem ji velmi rychle. I díky kamarádům, kteří mě nutili
mluvit česky se slovy, že mé tatarštině nerozumí. (smích) Už na škole jsem zpíval v češtině a říká se, že
s hudebním sluchem se jazyky učí lehce. Škoda, že jsem takhle
neoposlouchal angličtinu, také by se mi hodila.

Neplánoval
jste tedy zůstat na Slovensku?

Muzikálová scéna na Slovensku vlastně neexistuje. A právě moje skvělá
paní profesorka Eva Blahová, která je velmi vyhledávanou pedagožkou a vyučuje
zpěv v Koreji, Kanadě, Finsku i dalších koutech světa, mě vybízela, že mám
jít dál, sbírat zkušenosti. Na té své cestě do světa jsem se zastavil
v Praze…

foto: Robert Vano

Stačí pro
kariéru úspěšného zpěváka vystudovat školu, nebo je třeba vzdělávat se dál?

Pán Bůh mi nadělil hlas, škola mi dala techniku, měl jsem štěstí na
výbornou paní profesorku, která je specialistka na tenory. Měl jsem dobré
základy, díky nimž jsem se prosadil. Ale chce-li být člověk lepší a lepší, musí
se samozřejmě zdokonalovat a cvičit. Po absolvování školy se vám už nikdo
nevěnuje, musíte si platit soukromé hodiny, hledat si učitele. Já jsem od
přírody trochu lenivý a pak také někdy jsem neměl dost času, někdy dost peněz a
na soukromé hodiny jsem chodil nepravidelně.

Potřebuje zpěvák
na začátku své kariéry kromě dobrých pedagogů a dobrého hlasu ještě něco?

Potřebuje také mít štěstí. Dostat roli, v níž má šanci ukázat své
schopnosti. Vybudovat si dobré jméno, předvést stoprocentní profesionalitu. Aby
vás producenti obsazovali, musíte vzbudit jejich důvěru, zaujmout obecenstvo.
Pak už to jde snadněji. Zpěvák by se měl věnovat i svým fanouškům. Divácká
základna je velmi důležitá, můj fanklub mi moc pomáhá – v propagaci, ale i
různými akcemi, díky nimž mám stále více posluchačů jak v divadlech, tak
na různých koncertech, kde vystupuji.

V muzikálu Dracula jste postupně přešel od menších
k hlavní roli. S jakými pocity sledujete dnes ty mladé, kteří
vystupují v rolích, v nichž jste začínal vy?

Dívám se na ně a vzpomínám na své začátky – jak jsem se bál, jaké jsem
měl obavy, zda to zazpívám, když jsme den předtím poseděli s kamarády…
Často stojím v zákulisí a zpívám si s nimi. Ve všech dalších
muzikálech jsem už byl obsazován rovnou do hlavních rolí – těší mě, že za „mé
éry“ se inscenovaly všechny krásné muzikály, v nichž jsem chtěl kdy hrát.
Kolem roku 2000 byl muzikálový „boom“. Žili jsme a pracovali na plný plyn.

Jak v Draculovi, tak v Monte Christovi jste alternoval
v hlavní roli s Danielem Hůlkou. Byl zkušenější, pomohl vám?

Alternace je vždycky konkurence. V našem oboru si lidé zpravidla
moc nepomáhají. Dan byl hvězda, ale pomohl mi. Radil mi, byl mi „starším
bráchou“. Utěšoval mě, když na mě režisér křičel, ujišťoval mě, že na něj
křičíval ještě víc… Díky němu jsem se dostal do party, daleko rychleji jsem si
zvykl a naučil se pohybovat v show byznysu.

Zahrál jste
si pak někdy ještě ve slovenské inscenaci?

Nezahrál, není moc možností. Ale vrátil jsem se tam v českých
muzikálech, které jsou na Slovensku přijímány s nadšením, mají tam velmi
dobré jméno. Slovenští diváci jsou v porovnání s českými uvolněnější,
vnímavější, vřelejší. Mají více temperamentu – zakřičí, zapískají, dávají své
sympatie více najevo. V Čechách jsou diváci trochu odtažitější, i když i
tady jsem už zažil mnohokrát potlesk ve stoje, a to je pro každého na jevišti
velkým zážitkem. Trochu podobně to vnímám i s výukou zpěvu. Slovenská
pěvecká škola je dravější, technika tam má daleko výraznější úlohu, česká je jiná,
taková lehounká, tichounká. Každá pěvecká škola je trochu odlišná, klade důraz
na něco jiného – mohu to posoudit, měl jsem učitele Slováky, Čechy i Italy…

foto: Robert Vano

Prvního
velkého ocenění se vám dostalo z úst amerického skladatele Franka
Wildhorna za dvojroli Jekylla a Hyda v Karlínském divadle…

Moc jsem si toho vážil a opravdu mě to povzbudilo. Byl to nezúčastněný
člověk, pochvala z jeho úst byla upřímná. Měl jsem v té době spory
s dramaturgem, byl to uhlazený člověk, v jeho očích jsem byl hrubián,
Hydova gesta pro něj byla nepřípustná. Ale konzervativní Američani byli
uchváceni. Jsem dost tvrdohlavý, rád dělám extrémní věci a jim se to líbilo,
protože nikde nic takového neviděli. Risk mi vyšel. Hyde se mi hrál daleko lépe
než Jekyll, jeho aristokratické chování mi moc nešlo… (smích)

Ještě jeden
muzikál byl pro vás velmi úspěšný. Za hlavní roli barona Prášila jste obdržel
Cenu Thálie. Čím byla povedenější než jiné vaše role?

Byla to role obtížná hlavně herecky, baron Prášil se měnil téměř před
očima a všechny jeho polohy musely být přirozené. Byla to inscenace náročná i technicky
– vznášeli jsme se i nad diváky, celé to bylo propojeno s Černým divadlem.
Tanec, herectví i zpěv tu působily v nádherné souhře. Člověk tam mohl
ukázat úplně všechno, zazpívat krásné melodie Zdeňka Bartáka. Ale já se snažím
dělat všechny své role tak, jak umím nejlépe, aby se lidé bavili, aby to bylo
hezké. Tady se to nejspíš povedlo nejlépe.

Jste
trémista?

Nejsem. Když jsem byl malý, maminka mě vystrčila na jeviště, řekla
zazpívej a já bez problémů zazpíval. Bylo mi to jedno. Ničeho jsem se nebál,
měl jsem kuráž, uměl jsem se prosadit a to se mi později hodilo. Ale trému jsem
jednou zažil. Vzpomínám, jak jsme na konzervatoři v Žilině uspořádali
představení pro veřejnost Bastien a
Bastienka od Mozarta. Poprvé jsem zažil „opravdické“ obecenstvo, dav,
potlesk… Připadal jsem si, jako bych vystupoval v La Scale.

Vaše
hudební průprava byla pestrá…

To byla. Byl jsem hodně neposedné dítko, a tak mě rodiče, aby mě
zaměstnali, přihlašovali na různé kroužky. Kromě fotbalu a lyžování jsem
zkoušel hrát i na různé hudební nástroje. Moji rodiče byli hudební nadšenci,
doma se hodně zpívalo. Když jsem rozbil housle, chodil jsem už jen na zpěv a to
se mi líbilo, protože jsem se „zbavil zavazadel“ a nosil jenom noty. Zpíval a
tančil jsem ve folklórním souboru Radost, potom přišla puberta, kdy jsem díky
partě kamarádů hrál v metalové kapele, ve škole jsem se věnoval opeře,
poté muzikálu… Legrační bylo, když mi režiséři doporučovali, že pro muzikál si
musím trochu „zašpinit“ hlas. A tak jsem špinil… (smích)

foto: Robert Vano

Jaké to
bylo ve folklórním souboru? Kterou lidovku byste mi zazpíval, kdybych
poprosila?

Bylo to tam prima, moc mě to bavilo. Bylo to skoro tak obtížné, jako
vrcholový sport. Měli jsme velmi náročné čtyřhodinové zkoušky, tanec a pak
zpěv. My mladí jsme povinně nosili pivo těm starším a oni si z nás dělali
legraci. Díky našemu souboru jsem mohl vycestovat na západ, což bylo tenkrát
nevídané, přivážel jsem si džíny a módní oblečení a cítil jsem se být „mistrem
světa“. A která lidovka by mě napadla jako první? V mojej milej dvore – tu mě naučil táta.

Kolik textu
jste schopen si zapamatovat?

Místa v hlavě mám zatím dost. (smích)
V současné době hraju v pěti muzikálech a třech operetách, učím se
poslechem. Celkem už jsem hrál zhruba ve dvaceti muzikálech, velmi rychle bych
si je dokázal připomenout, některé nezapomenu nikdy. Textů je to opravdu hodně,
ale že bych se dostal na jevišti úplně mimo, to nepamatuju. Vždycky se
z problémů dokážu „vylhat“. Když jsem ještě ve škole cestoval po
koncertních pódiích v řadě evropských zemí, ale i v Japonsku, byl
jsem schopen zpívat maďarsky, japonsky… Naučil jsem se to, i když jsem významu
nerozuměl, měl jsem ho napsaný pod notami.

O muzikálu Fantom opery se říká, že je vrcholem
muzikálové tvorby. Hrajete v něm hlavní roli – jste tedy na vrcholu?

Je to nejlepší muzikál na světě, s tím souhlasím. Jsem nadšený a
doufám, že se bude hrát ještě hodně dlouho, abych si ho mohl užívat. Nepatří
k těm úplně nejtěžším, ale jsou tam na konci velmi vypjaté scény, člověk
si musí dobře rozložit síly. Je to strhující příběh a pohled do hlediště je pro
herce největší odměnou: lidé pláčou a smějí se zároveň, vstávají a tleskají…
Jsem nejspíš na vrcholu jako interpret muzikálů, ale mým snem je prosadit se i
v opeře.

foto: Robert Vano

Myslíte, že
najdete odvahu opustit muzikál a vrátit se k opeře?

Přál bych si to. Opera je nádherné umění a je mým snem něco v ní
dokázat. Možná budu muset „sbalit kufry“ a odstěhovat se do ciziny, třeba pro
začátek i do nějakého menšího divadla, abych zkusil, jestli se prosadím. Tady,
kde jsem známý jako muzikálový zpěvák, už pro mne místo v opeře nejspíš
nebude. Přemýšlím o tom už několik let, chce to odvahu…

Zatím jste
ale v Praze, cítíte se po těch letech být „Pražákem“?

Ano, jsem tu teď doma. Já sice bydlím v Praze, ale na okraji,
takže vlastně na venkově. Pro relaxaci je to ideální místo: klid, příroda,
ticho. Mým velkým koníčkem je rybaření, mám tu rybník pár minut od domova.
Potřebuju si od lidí a hudby občas oddychnout a tady mám ideální příležitost.
Rád také hraju golf a to jsou vlastně čtyřhodinové procházky přírodou. No a
chodím cvičit do posilovny, ale to spíš z povinnosti… (smích) Mám rád maso a musím se hlídat.

foto: Robert Vano

Věnujete se
i charitě?

Jsem patronem jednoho dětského domova. Vozím tam dárky, občas
s dětmi podnikám nějaký výlet. Měl jsem moc rád svou babičku a prababičku,
své prarodiče, mému srdci je blízká charita zaměřená na seniory. Celý život
dřeli, nemohou už nic dalšího dokázat.

Vím, že
vystupujete i na vlastních koncertech, vydal jste své profilové CD
s písničkami různých žánrů, zeptám se vás na dueta. Vybíráte si své
pěvecké partnery sám?

Většinou jsou to partnerky a snažím se do jejich výběru také mluvit. (smích) Aby nám to slušelo a aby nám
to hlavně ladilo… Rád zpívám s Monikou Absolonovou a s Kamilou
Nývltovou. Obě mají krásný hlas. Těším se také na duet s Karlem Gottem.
Zatím jsme oba zaneprázdněni, ale domluvili jsme se, že bychom to rádi zkusili.
Karla Gotta velmi obdivuji, mým největším zážitkem bylo, když mi po premiéře Fantoma opery přišel pogratulovat. Bylo
to pro mě velké uznání.

Jak se na
vaše výkony dívají rodiče?

Vždycky mě ve všem podporovali, od ničeho mě nezrazovali.
Navštěvují všechny mé premiéry. Jsou rádi, že se mi daří, že jim nedělám
ostudu. Jejich radost je i mou radostí. A když mi máma po návratu domů přinese
na stůl halušky, je mi dobře.

Děkuji za
rozhovor.

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oficiální stránky: www.marianvojtko.com

Vytvořeno ve spolupráci:

Oblečení, doplňky a
obuv: Pánské
obleky BANDI www.bandi.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Jiří Škorpík – hudební skladatel

Jiří
Škorpík vnímá hudbu jako svůj vnitřní svět, který ho naplňuje štěstím a dává mu
svobodu. Jeho prvním nástrojem bylo violoncello, klavír a flétna, ale postupně studoval několik oborů, které mu nyní pomáhají v profesní realizaci. Aktivně se věnuje
komponování, aranžování, studiové práci, nahrávání i živému vystupování a do
každé této činnosti se ze sebe snaží dát maximum, protože si přeje, aby jeho
jméno bylo spojováno s krásnou hudbou a kvalitou.

foto: Robert Vano

Kde se ve vás vzala
touha začít se věnovat hudbě?

To
bohužel netuším, asi geny. Všichni u nás v rodině tíhli k hudbě, ovšem jen
dědeček byl „profesionál“.

Volba směřování
tedy byla asi jasná. Jako nástroj při studiu na konzervatoři jste si zvolil
klarinet. Proč právě tento nástroj?

Zvolil
jsem si ho v osmi letech, po dvouletém učení flétničky v LŠU Španělská u pana
učitele Slavíka. Protože můj tatínek hrál na klarinet, volba byla nasnadě. Pak
přišla na stejné škole úžasná průprava u Oty Bretšnajdera, kterému vděčím za
mnohé.

Nezůstal jste ovšem
jen u tohoto nástroje, dále mohu jmenovat například klavír a saxofon. Co vás k nim
přivedlo?

Vedla
mne k tomu radost i povinnost. Na konzervatoři byl klavír obligátní nástroj a
saxofon příbuzný.

Jaký nástroj je pro
vás tedy nejzásadnější?

Všechny.
Pokud mám ale něco upřednostnit, tak klavír a hlas. Klavír z důvodu tvorby
harmonie, a tak dále. A hlas, protože je to pro mne kromě klarinetu nejlepší
nástroj k přenosu všech emocí.

foto: Robert Vano

Na který nástroj je
podle vás nejtěžší se naučit hrát a čím je to dané?

Jak
pro koho. Asi na každý, má-li to k něčemu vypadat! Pro mne byl a je nejtěžší klavír…
Čím je to dané? U mě je to dané počtem kláves, dvěma řádky not, kdy levá ruka
hraje v basovém klíči, a vysokým procentem, kdy mám možnost se dotknout
vedlejší klávesy. (smích)

V jaké fázi si
podle vás může člověk říci, že umí opravdu hrát?

V
žádné. Pokud je trošku soudný a pokorný, tak rozhodně nikdy. Bohužel já osobně nepatřím
mezi opravdové virtuózy a dnes bych si přál větší přísnost a důslednost rodičů
i profesorů a samozřejmě svou píli.

Kromě toho všeho
zpíváte. Co vám dává zpěv?

Zpěv
mne naplňuje štěstím a dává mi svobodu vyjadřování. Nejvíc však miluji
vícehlasý či sborový zpěv.

foto: Robert Vano

Dá se podle vás
zpěv naučit, nebo to bez nadání zkrátka nejde?

Zpěv
se naučit nejde, lze si jen osvojit techniku zpěvu. Zpěv bez nadání se nedá
poslouchat a je to ta nejhorší kombinace.

Jak pečujete o svůj
hlas?

Měl
bych pečovat, ale bohužel nyní snad jen tím, že se snažím zbytečně často
nehovořit hlouposti. (smích)

Více než dvanáct
let jste pracoval jako dvorní aranžér Karla Svobody, jak na tuto část své
kariéry vzpomínáte?

S radostí,
ale i bolestí v srdci. Bolestí, která nikdy nepřejde. Karel byl takový můj
„táta v branži“ a bohužel, jak to bývá… Když jsem mohl, nenaslouchal jsem
s větší pokorou a nepřistupoval jsem k tomu s pokorou. Teď,
když bych rád naslouchal, už tady není… Spolupráce s Karlem Svobodou mi dala
mnoho po profesní i lidské stránce a jsem za to velmi vděčný. A vděčný jsem
samozřejmě i několika lidem, kteří mě doporučili. Za mým působením v Jevanech
stál Jiří Svoboda – bratr Karla, který mne mnohému z aranžérského oboru učil,
Egon Kulhánek a Richard Hes – tehdejší producenti muzikálu Dracula, Ivan Korený – Karlův dvorní kytarista a Jiří Procházka –
tehdejší pravá ruka a duše studia ElektroVox. Byl to jeden z mých snů –
spolupracovat s Karlem Svobodou, učit se, dělat filmovou hudbu. Bylo to úžasné
období, které se bohužel nikdy nevrátí. Není dne, kdybych si na něj nevzpomněl,
či s ním v duchu nemluvil.

foto: Robert Vano

Které dílo, jež
vzniklo v té době, pro vás bylo nejzásadnější a proč?

Určitě
to byl Dracula, tím to všechno začalo,
a „smutný“ Golem, který byl posledním
dílem, na kterém jsem měl tu čest s Karlem spolupracovat. Bylo to dílo, které
po lidské i profesní stránce Karla zranilo. A také to byl jeden z mých posledních
projektů ve studiu ElektroVox Jevany.

Jak byste popsal
práci hudebního aranžéra?

Hudební
aranžér dává stejně tak tvář skladatelově melodii, jako filmovému obrazu, či
duši básníkovu textu. Aranžér může melodii povznést, či zabít. Může dát i nový
rozměr melodii, na kterou lidé málem zapomněli.

Hudbu ve velkém i
skládáte. Jak u vás vypadá proces skládání hudby?

Ve
velkém, to asi ne, ale díky Zdeňku Zelenkovi a Filipu Renčovi mi bylo dopřáno
několik krásných filmových příležitostí a pár melodií mne už v životě napadlo.
Proces se ale opravdu velmi těžko popisuje…

foto: Robert Vano

Můžete skládat okamžitě,
nebo musíte čekat na inspiraci?

Určitě
musíte mít inspiraci, ale naštěstí mě zatím neopouští a mohu komponovat,
kdykoliv položím ruce na klaviaturu. Ale díky vnitřní autocenzuře mám plný koš
nápadů, které nepovažuji za dobré. Doufám s pokorou, že mi tento stav ještě
dlouho vydrží.

Nedávno měl
premiéru váš autorský muzikál Antoinetta
– královna Francie. Jak byste popsal tvorbu tohoto muzikálu?

Antoinetta Jiřího Hubače a
Pavla Vrby mi mnoho dala, ale i vzala. Rodila se dlouho a v bolestech, ale
vznikla a jsem za to rád. Je to prozatím největší projekt, ke kterému jsem byl
přizván a doufám, že nebyl tím posledním. Spolupracovala na něm spousta lidí:
Tomáš Hubač, Marie Vrbová, František Šterbák, Carli Jefferson, Patrick Fridrichovský,
Radek Balaš, Josef Jelínek, Ondra Zicha, Petr Hloušek, David Bohuňovský a další…
Některé jsem snad ani nepotkal!!! Zároveň spousta skvělých hudebníků, zvukařů,
techniků, herců, zpěváků a umělců… Je to opravdu pořádně velký tým, a to celé
pod záštitou Musical Production.

Co pro vás tento
muzikál znamená?

Je
to splnění dalšího velkého snu. Znamená pro mne mnoho, protože jsem mohl
spolupracovat na něčem větším s Pavlem Vrbou. Bohužel se premiéry nedočkal,
takže dokončení beru i jako splnění slibu někomu, kdo mi byl častým a kvalitním
rádcem a velikou oporou. Znamená pro mne mnoho, ale jak to tak bývá, když vám
na něčem hodně záleží, najdou se i lidé, kteří vám ten vnitřní nádherný pocit
„opepří“. Nicméně Antoinettu miluji…

foto: Robert Vano

Co je na přípravě
muzikálu to nejtěžší?

Domnívám
se, že nejtěžší je vydržet tlak jak profesní, tak i ten lidský. Vydržet sám se
sebou, se svou hudbou, svojí představou, udržet si pevné zdraví, neztratit
domácí podporu, udržet si přátele a dokončit dílo i přes různá úskalí, která
práce v kolektivu a časovém presu určitě představuje. Tedy, nejtěžší je muzikál
dokončit a dobrat se ve zdraví premiéry.

Jaké jsou tedy
největší komplikace z hlediska spolupráce s kolektivem?

Nejtěžší
je se nezbláznit, když vám někdo dává najevo svou nadřazenost a vaši
nezkušenost. Je to velmi náročné, a bohužel u nás se často hudba považuje za
méně důležitý podkres, který se tady střihne, támhle zopakuje a „jen tak se to
tam dá“.

foto: Robert Vano

Jak to podle vás
vnímají diváci?

Myslím,
že bohužel je větší skupina diváků, které jde víc o kostýmy, bulvární aférky
aktérů či scénu, než posluchačů, kteří by vnímali hudbu jako dominantu muzikálu.
Vždyť, jak vždy říkal Karel Svoboda na Golemovi:
„Muzikál je přeci od slova muzika a ta je tedy nejdůležitější… Všechny další
složky mají podpořit její náladu a představu.“

Co vás vůbec vedlo
k takto rozsáhlému projektu?

Vedl
mě k tomu další z mých snů. Když jsem jako první muzikály viděl West Side Story, Fantoma opery, Cat’s a
měl tu čest vést doprovodnou kapelu taneční skupiny UNO v programu Musical Fever, cítil jsem, že bych moc
rád jednou něco napsal. Spolupráce s Karlem mne k tomuto snu velmi přiblížila.
Samozřejmě ale také různé další okolnosti a hlavně Pavel Vrba, který při mě
stál a věřil mně i mé hudbě. Na závěr to byl bezesporu hlavně zájem producentky
Emy Krahulíkové uvést náš muzikál v život, a názor jejího manžela, který
scénář, verše i mou hudbu podpořil. Nebýt jeho důvěry, nevím, nevím, zda by se Antoinetta v divadle Hybernia uvedla.

V tomto případě
jste komponoval hudbu na hotové texty. Je náročné pracovat takto „opačně“?

Je
to náročné, ale často i motivující. Navíc, v okamžiku kdy máte v ruce text
básníka a přítele, který už tu s vámi není, je to také veliká zodpovědnost za
celé dílo, za výsledek představení i za představitele rolí.

Nakolik jste
ovlivňoval obsazení jednotlivých rolí?

Řekl
bych, že méně než jsem chtěl, více než jsem v daný okamžik mohl a vůči mému
dalšímu možnému působení v branži měl. Musím ale přiznat, že někteří
protagonisté, kterým jsem při výběru moc nevěřil, mne svým výkonem a přístupem velmi
nadchli. Stále dokola jsem poslouchal, jak musím dělat kompromisy, ale dnes
vím, že bude-li nějaké příště, tvůrčí tým jako celek by je naopak v mnoha
případech dělat neměl. Pokud se vám něco nebude zdát už v rámci příprav, budete
vždy vědět, že to mohlo být jinak a lépe. Moc doufám, že se Antoinetta zapsala
do srdcí všech zúčastněných a rád bych věřil, že také do srdcí a mysli
posluchačů i diváků.

Podle čeho poznáte
ve své práci fázi, ve které si opravdu můžete říct: „Ano, teď je to hotové a
jsem spokojený?“

Neznám
tuto fázi, protože mám rád věci vypiplané. Bohužel termín je často neúprosným
koncem představ a nastolí velké „hotovo“, ač by člověk rád ještě pracoval a
dolaďoval. Nejvíc mne ale všeobecně rozčiluje, když mi bere čas na dokončení
neschopnost, neprofesionalita, či liknavost ostatních. Neschopnost jednat na
rovinu mě ale asi zraňuje nejvíc a to platí jak pro branži, tak pro život.
Sebekriticky tedy přiznávám, že pro mě fungování v branži dík mé povaze není
jednoduché, naprosto spokojený nejsem právě často a hotovo vlastně ani neznám.

foto: Robert Vano

Měl jste před
premiérou obavy z kritiků? Jak se vůbec s kritikou vyrovnáváte?

Vyrovnávám
se s kritikou asi jako každý. Velmi těžko, pokud je od lidí, kteří oboru
nerozumějí, či trpí nedostatkem talentu a kritikou si ukájejí své ego. Myslím,
že měl-li jsem před premiérou obavy, tak to bylo úplně z něčeho jiného než z
kritiků, kterých těch moudrých a opravdových je v Čechách pomálu. Opravdu tvrdá
kritika přišla vlastně jen od „kolegů od vedle“, ale to už je život a jejich
problém. Kritiku, je-li opodstatněná, vkusná, inteligentní a má-li styl,
považuji za posun v životě a motivaci pro další práci.

Hodně lidí vás na Antoinettě zklamalo?

Pro
mě jsou lidé velmi důležití a snažím se je ze všech sil vnímat, neztrácet, nezklamávat…
Když se to nezdaří, bolí mě to a není mi do zpěvu. Dá se říct, že ti, od kterých
jsem očekával velkou podporu a soudržnost, mi nakonec bohužel nablízku nebyli.
Zklamalo mě to, ale zároveň se tím v mém životě otevřel prostor pro nová
poznání, nové vztahy a jim se ulevilo ode mě a můžou jít cestou, kterou bych já
s nimi nešel.

Kromě muzikálů
děláte i hudbu k seriálům a filmům. V čem se tato práce liší od té na
muzikálech?

Muzikál
je jako opera, cyklus cyklů, obsahuje velké množství scénické hudby… Domnívám
se, že se ale práce tak úplně neliší. Tedy alespoň pro mě ne. Hudba je hudba.

Jste členem
vokálního seskupení 4TET, co stálo za jeho založením?

Stála
za ním velká důvěra Jiřího Korna a Jindřicha Hefnera v něco nového, v mou
fantazii a mé schopnosti, podpořena společnou láskou ke sborovému zpěvu. Učeně řečeno…

Co vám tato
spolupráce dává?

Tato
spolupráce mi dávala i nadále dává pocit profesní svobody a takřka rodinné
sounáležitosti. 4TET při mě vlastně vždy stál v dobrém i zlém. V dobách
největších smutků, proher a depresí, ale i v dobách radosti a nadějí v lepší
budoucnost.

Jakým způsobem
upravujete písně pro 4TET a co podle vás stojí za tím, že 4TET už tak dlouho a
tak úspěšně funguje?

Upravuji
je, tak jak to cítím. A co stojí za úspěchem? Bezesporu je to radost, která z
našich vystoupení čiší, tedy alespoň to tvrdí naši příznivci. Je to podle mne
kvalitní spojení několika profesionálů, kteří svou práci dělají s chutí a
pokorou, pak spojení jména Jiří Korn s něčím novým, nová hudební aranžmá,
design, kostýmy a zajisté skvělá produkce, bez které to v dnešní době nejde.

foto: Robert Vano

S jakými největšími
potížemi se takové seskupení potýká?

S
potížemi? Tak jako v každém kolektivu se musí ustát všechny nálady, nenálady a
problémy všech, které jdou zvládnout jen s vzájemnou tolerancí, úctou a
přátelstvím. Potíží jsou pak „jen“ případné hlasové indispozice.

Podle čeho jste
volili vizuální pojetí 4TETu?

Vizuál
tvořili vlastně tři lidé: Marie Marková, Jan Bouška a Jiří. Myslím, že podle
citu pro věc a zkušeností.

Pravidelně
spolupracujete také s Divadlem Spejbla a Hurvínka. Jak vznikla tato spolupráce
a co vám dává?

Vznikla
vlastně stejně náhodně, jako mé přátelství s Helenkou Štáchovou, se kterou jsem
se dal dohromady na Expu 2010 v Šanghaji. Je to to nejkrásnější, tvořit pro
děti a to za plné podpory Spejbla, Hurvínka, Máničky a celého divadla. Když pak
vnímáte zájem a nadšení malých diváků, je to úžasný pocit. Navíc Divadlo S+H je
pro mne oázou bezpečí, kde se nebojím všech a všeho, jako tomu je v české
branži popové a muzikálové. Tady je to jiný svět. Tady to dýchá klidem,
ochotou, profesionalitou, šarmem i moudrostí paní ředitelky.

foto: Robert Vano

Čím se vlastně na
hudebním poli cítíte být nejvíce?

Na
hudebním poli se cítím být hudebníkem, který rád vymýšlí něco nového a
člověkem, který nechce slepě jen stát v řadě a tleskat nekvalitě a
neupřímnosti. Člověkem, který nechce dopustit, aby i nadále byla kvalita hudby
pro producenty a široké masy takřka na posledním místě, a umělcem, který by rád
držel kvalitu a nepolevoval.

Máte nějaký
kariérní sen?

Myslím,
že nejsem kariérista a mé sny jsou úplně obyčejné. Mým snem je, aby mé jméno
bylo spojováno vždy s krásnou hudbou, kvalitou, rovinou, lidskostí a profesní
poctivostí.

foto: Robert Vano

Co vás první
napadne, když se řekne hudba?

Hudba
– můj vnitřní svět.

Jste mimořádně
aktivní člověk, jak relaxujete?

Mimořádně
aktivní? No, to asi ne. Díky mé úžasné paní se učím relaxovat a odpočívat v
přírodě. Miluji procházky a výlety, jen se donutit vypnout telefon, udělat si
čas a vyrazit. Nejlepší relax je ve společnosti kvalitních lidí, nebo v
přírodě, klidu, tichu, v lese, na horách…

Dokážete se tedy od
práce zcela oprostit? Máte někdy opravdovou dovolenou?

Už
ano, ale neuměl jsem to. Bylo toho v tomto roce mnoho… 4TET koncerty a
natáčení, Antoinetta – královna Francie
v Hybernii, Jak s Máničkou šijí všichni
čerti a další představení Divadla S+H, filmová hudba se Zdeňkem Zelenkou, InConcerto s Davidem Uličníkem, SMS* projekt s Jaroslavem Svěceným a
Markétou Mátlovou, moderování předávání cen Anděl 2013 a další… Už jsem nemohl…
Takže jsem se musel zastavit, nadechnout a odejít z Prahy, kde jsem už
nedokázal fungovat. Nyní jsem měl dlouhou dovolenou, kterou už hlavně má hlava
potřebovala jako sůl.

Jakou hudbu
posloucháte ve svém volném čase?

Často
žádnou, ale když už, tak hlavně klasickou, u které nemusím přemýšlet nad
divnomelodií, děsnoharmonií či otočeným důrazem českého textu. Dále pak asi
Peter Gabriel, Sting, Jamie Cullum, Josh Groban, Toto, James Taylor…
Soundtracky, mluvené slovo a 4TET. (smích)

foto: Robert Vano

Co byste si přál?

Přeji
si, ať se lidé navzájem i sami k sobě chovají s větší slušností, pokorou a
odpovědností. Ať tolik lidí „nahoře“ nekrade a nežvaní nesmysly a vrátí se
doba, kdy čest a rukydání měly váhu. Ať se lidé opět naučí jednat na rovinu, ať
je nejen u nás klidné žití a ať se nám volněji a svobodněji dýchá.

Co plánujete do budoucna?

Plánuji
se usadit v malé vesničce a žít klidný obyčejný život. Rád bych i nadále
koncertoval, komponoval a aranžoval, dokud jsem zdráv a při síle. Plánuji se
radovat z každého hezkého okamžiku, z každého prospěšného činu, z každého
úsměvu na tváři milovaných, blízkých i přátel a z každého hezkého zážitku,
který mi život přinese. Plánuji, ale vím, že nejvíc pro to všechno musím vždy
udělat sám. Sám v sobě.

Děkuji za rozhovor.

Text:
Petra Kuncová

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno
ve spolupráci:

Kostýmy: Studio MarJan Marie Markové, Alenka Hřebejková, Jitka Kellerová

Designhotel
Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Hotel
Grandior Prague www.hotel-grandior.cz

LE
Hotels Group

Muzikál
Antoinetta http://www.hybernia.eu/aktuality/antoinetta-kralovna-francie

Korektura
textu: Vladana Hallová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Kristina Fialová – violistka

Díky
nebývalému talentu a usilovné práci dosáhla navzdory svému mládí mezinárodních úspěchů. Česká violistka Kristina Fialová vidí v hudbě, která se jí
stala doslova osudnou, i bohatou paletu barev a nerozděluje ji jen na klasickou a
populární. Dva roky působila v Kodaňské filharmonii. Během svého koncertního
turné v Číně vedla mistrovské kurzy pro čínské studenty hudebních vysokých škol. Sólová hra na violu však u ní dominuje. V současné době nahrává své sólové CD.

foto: Zdeněk Chrapek

Viola je královský
hudební nástroj. Z jaké rodiny pocházíte? Snad ne z královské?

K hudbě
jsem vždy inklinovala, neboť pocházím z hudebnické rodiny. Maminka je
výborná učitelka klavíru a tatínek je sbormistrem Českého filharmonického sboru
Brno, který patří ke světové špičce ve svém oboru. Jako malá jsem s nadšením
tancovala zásadně na Dvořákovo Te Deum
či Klavírní koncert téhož autora. Od
svých čtyř let jsem hrála na klavír a od šesti let i na housle. Od malička jsem
měla tedy o hudbě rozhodnuto.

Kdo měl největší
podíl na tom, že jste si oblíbila právě violu? Byla to těžká volba?

Pro
mě to byla volba velmi snadná. Když jsem poprvé v ruce držela violu, zvuk
tohoto nástroje mě okamžitě uchvátil. Zvuk violy mi byl mnohem bližší než zvuk
houslí. Již 4 měsíce po mém prvním kontaktu s violou jsem úspěšně vykonala
přijímací zkoušky na Konzervatoř v Brně, ačkoliv jsem do té doby o studiu
hudby seriózně neuvažovala.

Můžete připomenout
své hudební vzdělání?

Vystudovala
jsem Konzervatoř v Brně u prof. Miroslava Kováře, kterou jsem místo
běžných šesti let absolvovala za let pět (díky tzv. kontrakcí, kdy se pátý a
šestý ročník spojí dohromady). Již po maturitě jsem byla přijata na Hudební
Akademii Múzických umění v Praze do třídy prof. Jana Pěrušky.
V průběhu pražského studia jsem vykonala přijímací zkoušky na Královskou
hudební akademii v Kodani do třídy významných pedagogů Tima Frederiksona a
Larse Anderse Tomtera, kde v dubnu 2015 dokončím studium Soloist class.
Dále mě ještě čeká 5 semestrů doktorandského studia v Praze a 3 semestry
Meisterklasse na Hochschule für Musik Carl Maria von Weber v Drážďanech ve
třídě prof. Vladimíra Bukače.

Kolik
let se musí člověk učit a snažit, než violu mistrovsky ovládne?

Nelze
říci, že studium na jakýkoli nástroj trvá určitý počet let a pak už má člověk
vyhráno. Pro mě je hraní na violu celoživotní studium, myslím si, že se stále
mohu zlepšovat a učit se nové věci. U nás muzikantů bohužel neplatí, že po
vystudování vysoké školy bychom již vše uměli a již se nemohli zdokonalovat
anebo nemuseli cvičit. Cvičení je u nás doživotní „řehole“. Toto máme stejné se
sportovci – cvičením se stále snažíme zlepšovat nebo alespoň udržovat naši
„kondici“ a pokud cvičit přestaneme, tak tuto „kondici“ ztrácíme.

foto: Dušan Martinček

Hrajete i na jiné
nástroje?

Mým
druhým nástrojem byl vždy klavír. Hraji na něj od svých čtyř let. I když na něj
nemám už tolik času, byla by škoda vše zapomenout. Často po recitálu
s klavírem hrajeme s mým klavíristou Martinem Levickým přídavky
čtyřručně.

Před kterým
publikem se vám doposud nejlépe vystupovalo?

Se
svou violou jsem již procestovala země v Evropě, Africe, Asii a USA a
musím říci, že publikum v každé zemi je specifické, tudíž je těžké
rozhodnout, kde se mi hrálo nejlépe. Velmi milý zážitek mám z nedávné
doby, kdy jsem měla debut v proslulé Tonhalle v Zurichu. Hrála jsem
dva koncerty v jeden den a oba tyto koncerty byly vyprodané. Reakce
publika byla úžasná.

Získala jste mnohá
ocenění na mezinárodních soutěžích. Kterého z nich si nejvíce vážíte a které
vás posunulo dál?

Mohu
říci, že jsem tak trochu soutěžní typ. Účast na soutěži pro mě vždy byla velkou
výzvou a zároveň motivací předvést to nejlepší. Asi nejvíce si cením mého
vítězství na soutěži Michala Spisaka v polských Katovicích v loňském
roce. Byla tam mezinárodní konkurence padesáti violistů z celého světa.
Těžký byl pro mě i fakt, že jsem se soutěže zúčastnila již za plného
koncertního provozu. Když jsem ještě studovala na konzervatoři, měla jsem na soutěžní přípravu neomezený čas, a tudíž jsem se
na každou soutěž mohla připravovat dlouho dopředu a soustředit se jen na daný
repertoár. Před polskou soutěží jsem již aktivně koncertovala a zároveň se
soutěžním programem jsem cvičila spoustu skladeb na recitálové či sólové
koncerty. Před soutěží jsem měla jen 14 volných dní, kdy jsem byla opravdu od rána
do večera zavřená v jedné místnosti a doučovala se tříkolový repertoár na
tuto soutěž.

foto: Dušan Martinček

Co vás žene jako
violistku nejvíce kupředu?

Viola
jako sólový nástroj je stále ve stínu klavíru, houslí či violoncella, což je
škoda. Témbr violy je neporovnatelný se kterýmkoliv jiným nástrojem. Violu
stojí za to propagovat a dostávat ji stále víc do povědomí široké veřejnosti
jako sólový nástroj. Snažím se pro to dělat maximum. Cesta je sice obtížná, ale
o to větší je to pro mne výzva.

Mají Adventní koncerty České televize jinou
atmosféru než běžná koncertní vystoupení?

Na
Adventním koncertu České televize
jsem letos hrála poprvé a moc jsem si toto vystoupení užila. Ale je to něco
úplně jiného než klasický koncert. Každý umělec má pro své vystoupení k dispozici
cca 5 minut. Vzhledem k tomu, že se jedná o přímý přenos do televize, musí
se ale vše několikrát vyzkoušet a naplánovat, aby vše klaplo. Každopádně výnosy
z těchto koncertů jsou vždy pro dobrý účel a byla jsem moc ráda, že jsem
se na tomto projektu mohla letos také podílet.

V roce 2015 vás
čeká natáčení několika CD. Jak se na tuto práci těšíte?

V roce
2015 budu nahrávat 3 CD. První CD bude můj sólový debut a mělo by vyjít na jaře
2015 u vydavatelství ArcoDiva. Pro toto CD jsem vybrala skladby 20. a 21. století.
Další CD budu natáčet pro dánskou společnost DACAPO a zahrnuje komorní skladby
dánského skladatele Fridricha Kuhlaua. A konečně třetí CD budu nahrávat
společně s Českým národním symfonickým orchestrem. Budeme natáčet violové
koncerty od maďarského skladatele Miklóse Rózsy a českého autora Bohuslava
Martinů. Natočit CD je pro mě krásná výzva srovnatelná s tím, když malíř
namaluje obraz. Musím se snažit své pojetí skladby pojmout tak, aby jednou
následné generace ocenily můj přínos skladbě.

foto: Dušan Martinček

Jak vypadá váš
běžný den naplněný hudbou?

To
je velmi různé. Mám celkem nepravidelný režim. Záleží na tom, jestli mám ten
daný den koncert nebo zkoušku. Pokud mám celý den volno, několik hodin strávím
s violou cvičením programu na nejbližší koncerty, vyřizuji emaily, ale
také třeba vařím oběd pro manžela. (úsměv)

Nelze se nezeptat,
s kým byste nejraději stála na koncertním pódiu?

Mám
velké štěstí, že se na pódiu pravidelně potkávám se skvělými muzikanty, takže
již mám své oblíbené spolupracovníky. Pódiové setkání s jakoukoliv hudební
osobností je svátkem nejen pro mne, ale i pro každého muzikanta. Spolupráce se
zralými kolegy je pro mne také vždy velkou inspirací.

Existuje nějaká
hudební skladba, jež před vámi leží jako mistrovská výzva?

Asi
největší výzvou pro mě byla skladba Johanna Sebastiana Bacha Chaconna. Tato sólová patnáctiminutová
skladba je napsaná pro housle a je nesmírně obtížná jak technicky, tak hudebně.
Na violu jsou některé akordy na hranici hratelnosti, protože na houslích jsou
vzdálenosti mezi jednotlivými tóny o něco menší. To znamená, že prakticky celou
skladbu musím mít prsty natažené na maximum, což není nic pohodlného. Ale tato
skladba je naprosto geniálním mistrovským dílem, takže veškerá dřina stojí za
to!

A rozvedeme-li tuto
myšlenku ještě dál, je možné připustit, že i pro violistku někde leží či se
nachází hudební Olymp? Nebo je hudba právě tou nejlepší a nejlákavější cestou k
dosažení tohoto pomyslného vrcholu?

Mým
Olympem je mistrně ovládat svůj nástroj, neusnout na pomyslných vavřínech a mít
chuť a energii se neustále zlepšovat. A právě hudba sama je tou nejlepší
zpětnou vazbou. Jakýkoliv hudební nástroj má tolik možností zlepšení. Věděli to
naši předkové, víme to i my. Violisté v 19. stoleté se také nespokojili
s vývojem jejich nástroje. Proto dnes můžeme hrát neporovnatelně těžší a
barevnější díla. I já cítím stejnou povinnost vůči nastupujícím generacím.
Posunout violu co nejdál.

foto: Dušan Martinček

Jak jsou na tom
violisté se sólovým repertoárem?

Je
pravda, že třeba v romantismu nebo klasicismu na nás „velcí“
skladatelé občas zapomínali. Například Antonínu Dvořákovi, který byl sám
violista, nikdy neodpustím, že nenapsal žádnou
sólovou skladbu pro violu. (úsměv)

Violu
jako sólový nástroj skladatelé začali objevovat koncem 19. století. Také se to
samozřejmě odvíjelo od skutečnosti, že začalo violistů-sólistů přibývat, takže
měli skladby pro koho psát. Ve 20. století již máme veliké množství nádherných
skladeb, bohužel ne všechny jsou známé. Tomuto tématu se také věnuji ve své
disertační práci v rámci doktorandského studia na Hudební fakultě Akademie
Múzických Umění v Praze. I zde bych velice ráda byla iniciátorem posunu sólové
violy ve formě vzniku nových děl pro můj nástroj. I Bach psal pro někoho a jeho
díla nebyla brána vždy s nadšením, byl ve své době také soudobým
skladatelem. Nechť ukáže čas, které skladby vydrží staletí, jako tomu je
v případě J. S. Bacha.

Přemýšlela jste
někdy o dráze orchestrálního hráče či o jiné hudební cestě?

Na
konzervatoři jsem žádný jasný cíl neměla. Snažila jsem se dělat maximum pro to,
abych hrála co nejlépe, jezdila jsem na soutěže a využila každé nabídky ke
koncertování jak sólovému, tak i komornímu, či hře v orchestru. Když jsem
začala studovat v Kodani, přihlásila jsem se na konkurz do Kodaňské
filharmonie a na konkurzu jsem zvítězila. Ve filharmonii jsem hrála skoro dva
roky a byla to pro mě obrovská zkušenost, na kterou ráda vzpomínám. Během
těchto dvou let jsem ale začala získávat stále více sólových nabídek. Můj
koncertní kalendář se stal s plným úvazkem v orchestru neslučitelným.
I když to byl velký risk, z filharmonie jsem odešla a rozhodla jsem se, že
zkusím dráhu sólistky. A za toto rozhodnutí jsem ráda a velice si vážím všech
sólových nabídek, kterých přichází stále víc. Kalendář mám zaplněný na rok
dopředu.

Nelákala
vás také představa kariéry hudebního pedagoga?

Co
se týče pedagogické dráhy, občas mě na mých koncertních cestách pořadatel
požádá, abych kromě koncertu druhý den vedla také mistrovské kurzy pro studenty-violisty
z daného města. Naposledy jsem vyučovala v rámci mého podzimního
turné v Číně na několika tamních univerzitách. Vedení mistrovských kurzů
mě baví a je to také pro mě také velice obohacující setkávat se s různými
muzikanty, kteří pocházejí z odlišného prostředí.

Jaký je váš názor
na vnímání klasické hudby veřejností?

Mrzí
mě, když se u nás stále používá zažité slovní spojení „vážná hudba“. Klasická
hudba obsahuje všechny nálady a barvy, které si umíme představit. Stačí si také
přečíst některé životopisy slavných skladatelů, jako byli Mozart nebo Haydn, a
zjistíte, že rozhodně nebyli vážní! Vnímání veřejnosti je takové, že co je
oblečeno ve fraku, je nudné. Nicméně patří ke slušnému vychování nás muzikantů
hrát krásnou hudbu v krásném oblečení. Při svých koncertech se také snažím
jednotlivé skladby uvádět mluveným slovem a tím hudbu a jednotlivé skladatele
přiblížit publiku. Mnohdy za mnou přijdou někteří posluchači s tím, že toto byl
jejich první koncert klasické hudby a jsou velmi překvapeni, jak se jim koncert
líbil! Jednoduše – zkuste přijít na koncert a uvidíte!

Co vás čeká
v nadcházejících měsících?

Druhá
polovina této sezóny bude velice náročná, ale čekají mě krásné koncerty. Budu
mít recitály kromě České republiky také v Dánsku, Itálii, Polsku a Německu,
rovněž vystoupím s Moravskou filharmonii Olomouc a Janáčkovou filharmonií
Ostrava a budu natáčet dvě z již zmíněných tří CD. Také se velmi těším na
svůj debut na festivalu Pražské Jaro.

Kde nejraději
relaxujete a kam jezdíváte, najdete-li si čas, na dovolenou?

S manželem
jsme typičtí plážoví povaleči a vhledem k tomu, že jako sóloví muzikanti
jsme pořád v pohybu, stále na telefonu a emailu, tak se vždy těšíme na
jeden týden v roce, kdy si zajedeme k moři a budeme jen ležet, číst
si knížku a hlavně vypneme telefon. Ale musí to být jen jeden týden. Zjistili
jsme totiž, že přesně pátý den dovolené začínáme být z toho nicnedělání
nervózní a zapínáme telefon. (úsměv)

Děkuji
za rozhovor.

Text:
Vladimír Stibor

Foto:
Zdeněk Chrapek a Dušan Martinček www.dusanmartincek.cz

Oficiální
stránky: www.kristinafialova.cz

Korektura
textu: Vladana Hallová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Josef Šmarda – automobilový závodník, imunolog

Léčit. Slovo, které RNDr. Josef Šmarda pokládá za základ úspěchu světového
zdravotnictví, a které přesto ve slovníku těch nejpovolanějších chybí. Ale to
není vše. Také se musíme naučit léčit naši planetu, která si to zasluhuje snad
ještě více. Vždyť jsme to my, lidé (Homo sapiens), kteří jí po dlouhá tři
století průmyslové revoluce ubližujeme. „Věda
se dělá na papíře a do šuplíku, ale neaplikuje se v praxi,“ říká
zakladatel oboru aplikované imunologie a automobilový závodník RNDr. Josef Šmarda.

foto: Robert Vano

Kam
jste se v oboru, který jste založil, za poslední dva roky posunul? Co vás dnes
nejvíce zaměstnává?

Aplikovanou
imunologii jsem založil už před třiceti lety a mám pocit, že teprve nyní začíná
nabývat těch správných rozměrů. Je to pro mě takový splněný sen, něco o čem
jsem tenkrát v osmdesátých letech pouze snil. Začali se objevovat lidé,
kteří se zajímají o své zdraví, chtějí se udržovat v dobré kondici a sportovat
i ve vyšším věku, po vrcholové kariéře. V neposlední řadě mají také finanční
prostředky, což mou práci usnadňuje. Testy, pomocí kterých těmto lidem pomůžu
odhalit stav jejich těl, můžou být finančně náročnější, neboť se zčásti dělají
v Americe a v Německu.

Co
vás vlastně k založení aplikované imunologie vedlo?

Imunologie
jako věda je dnes již velmi prozkoumaná, hodně se o ní píše, ale tyto poznatky
se neaplikují. Proto jsem toto slovní spojení zavedl, aby lidé, kteří mají
určité deficity imunologie svého těla, aplikovali tyto vědecké poznatky k
vylepšení úrovně svého života.

foto: Robert Vano

Obracejí
se na vás spíše muži či ženy?

Obojí.
Muži se na mě obracejí, protože například chtějí v pokročilejším věku
sportovat, ale zdravotní stav jim to nedovoluje. Nebo jsou to přímo vrcholoví
sportovci, kde je jejich stoprocentní výkonnost nezbytná. Ženy poté chtějí být
samozřejmě ke zdraví také krásné. Celkově největší problém představuje slabá
imunita. Například moje prababička porodila dvanáct dětí a zemřela den po svých
stých narozeninách. Dříve byly ženy mnohem odolnější, měly lepší imunitu také
proto, že měly více dětí a byly, jak se říká, „around the corner“ a doplňovaly si všechny vydané živiny z
kvalitní potravy. Dnešní ženy mají jedno či dvě děti, vydané živiny a imunitní
látky si nedoplní ze stravy, a tak není jejich imunitní systém dostatečně
kompletní a prověřený (was not enough around
the corner).

Čím
je tohle všechno způsobeno?

Například
v jídle byly lepší suroviny, čili bylo výživnější. Lidé se dnes nestravují
správně, neboť suroviny použité k výrobě potravin jsou silně deficientní a též
skladba jídel je chybná.

Co
nám v potravě tolik chybí?

Jednou
z takových látek je třeba fosfor, kterého byl dříve dostatek. Sice ho dnes v
potravinách najdeme, ale jen v malém množství, a navíc je velmi, velmi
rozmělněn. V zemědělství sice snaha dohnojovat fosfáty existuje, ale není to
ten správný organický fosfor, který potřebujeme. Například taková celulitida,
která je dnes velkým problémem u mladých děvčat, je záležitostí právě fosforu.
Jeho nedostatek způsobuje, že buňky v tělech dívek nejsou dostatečně chráněny
fosfolipidy a fosfolipázou.

Dále
se setkávám s absolutním nedostatkem zinku. Ten je jak antioxidantem, tak
tvůrčím elementem, který je základem mnoha tuctů hormonů a enzymů. Podobně jako
fosfor je i zinek v přírodě velmi rozmělněn. Stejně tak rostliny, které nám
lidem poskytují potravu, mají téměř osmdesátiprocentní deficit zinku. Důsledkem
toho je zahnívání jídla, přestože se lidé snaží proti němu bojovat různými
chemikáliemi. Z chemického hlediska je to banální záležitost. Když nedáme
dostatek zinku a zinkových sloučenin do pneumatiky, rozpadne se. To ví každý
technik. Mrzí mě, že stejná logika nedochází inteligentním lidem, profesionálům
v zemědělství a ve farmaceutickém průmyslu.

foto: Robert Vano

Co se
tedy stalo s přírodou za posledních sto let?

Odpověď
je jednoduchá. Problémem je obrovské množství znečišťujících látek. Více než
sedm miliard světové populace na naší Zemi produkuje neskutečné množství
odpadních látek, ale přitom vůbec nejsme schopni tyto látky zpracovávat a
necháváme jimi zanášet zeměkouli. Člověk „nadužívá“. Užíváme například
obrovskou spoustu energie, od běžných spotřebičů až po auta. V České republice
jsou ohledně životního prostředí lidé ještě poměrně ukáznění. Ale představte si například takovou Čínu, kde když si každý
člověk koupí o rádio víc, země musí okamžitě zdvojnásobit import uhlí. To je neskutečné.

Kde
byste řekl, že je situace nejpalčivější?

Šokující
pro mě byla návštěva Nového Zélandu. Pro něj představuje jeden z nejhorších
problémů ozónová díra, protože tam přicházejí atmosférické posuvy z hustě
obydlených zemí, např. z již zmiňované Číny či Indonésie. Přitom je na Novém
Zélandu nádherná příroda a žije tam přiměřený počet obyvatel. Ale nikdo s tím
nic nedělá. Naopak, problémy se maskují, zametají se pod koberec.

Jako
lidé bychom se asi měli ptát sami sebe, jak je možné, že to necháváme dojít tak
daleko. Jaký je váš názor?

Nikde
nic ze Země nezmizí. To, co se nám vypaří z hrnce, nám také spadne na hlavu.
Někteří politikové si snad myslí, že některé výpary se doslova „vypaří“ a
nějakým záhadným způsobem se pak dostanou někam mimo atmosféru. Takovéto
uvažování je ovšem katastrofální. Každý se přece už na základní škole učil
Mendělejevův zákon… to co vstupuje do reakce, z ní taktéž vystupuje. Environmentální
problematika je ignorována, hodně se o tom mluví, ale nic se nedělá.

foto: Robert Vano

V čem
myslíte, že je problém? Na co se čeká?

Nevím,
na co se čeká. Snad na to, až to bude tak špatné, že koncerny budou zachraňovat
Zemi v daleko horší situaci, než je nyní, a vydělají na tom více peněz. Může se
jim to ale velmi vymknout z rukou. My víme, jak Zemi vyléčit, ale neaplikujeme
to. Tento a příští rok se bude lámat chleba.

Jak
se tohle všechno odráží na nás, jednotlivcích?

Environmentální
poškození jsou obrovská a stejně tak zásadní jsou poškození lidských organizmů.
Dokazují nám to například ebola, lepra čí ptačí mor, které se vyskytují v
civilizovaných zemích Evropské unie. Mnohý bodavý hmyz je dnes infikován
boreliózou či babeziózou a jinými organizmy. Vyskytují se například celé šarže
streptokoků, které nám lidem dělají velké problémy s bolestmi v krku, a které
se před dvaceti lety vyskytovaly pouze ve vemenech krav. A mohl bych
pokračovat. Máme znalosti, ale neaplikujeme je. Aplikujeme je pouze tam, kde
jde o peníze, a to o nemalé.

foto: Robert Vano

Jak
to myslíte?

Například
taková automobilová firma by nikdy nezanedbala testování jediného šroubku.
Důvod je jednoduchý. Kdyby totiž musela později do výroby zasáhnout (tzv. product
recall), stálo by ji to mnohonásobně více. Proč
se tedy velmi důkladně netestuje každý člověk, který onemocní nějakou
komplikovanou nemocí? Proč se netestuje preventivně? Prevence je daleko levnější
než řešení akutních problematik. Ale industriální mašinérii nezajímá člověk.
Jde pouze o byznys. A tak je to všude, ve všech odvětvích byznysu a průmyslu.

To je
dost děsivá představa…

Ano,
to dozajista. Peníze jsou hnacím motorem při rozhodování (main decision making factor),
s čímž mám jako člověk kardinální problém. Někdo musí procitnout a zachránit
lidstvo. Udělá to jeden jediný člověk, génius a člověk bez strachu promluvit. Staráme
se o peníze, ale nestaráme se o lidi. Je potřeba o tomto komunikovat s těmi
správnými lidmi, kteří mohou posunout tuto ideu dál k těm, kteří mají moc něco
změnit a přispět ke kardinálním a pozitivním změnám na naší zeměkouli.
Například s ministry zdravotnictví civilizovaných zemí, tito lidé, géniové ve
svých oborech a lidé nebojácní a žijící mimo nomenklaturizované působiště, by
měli promluvit a dojít k jasným závěrům.

Co
byste mu poradil?

Víte,
ministr zdravotnictví by mohl velice jednoduše celému dění pomoci už jenom tím,
kdyby si uvědomil již zmiňované slovo „léčit“. Největší géniové celulární
biochemie jasně říkají, že SLOVO LÉČÍ. Ano, SLOVO!!! Stačilo by, kdyby v
nemocnicích na příjmu zaměstnal zodpovědný personál a kdyby to byli lidé
příjemní a svým SLOVEM laskavě přijali každého pacienta. Již v ten moment
by polovina pacientů byla vyléčena. Často se setkávám s nepříjemným personálem,
který je nespokojený se svou prací nebo se svým platem. Inteligentní a úspěšní
lékaři opouštějí nemocnice a dostávají se k nám takoví, kteří ani nemluví
česky. Jak potom MOHOU použít české laskavé SLOVO, léčit české pacienty? Podle
toho situace v našem zdravotnictví také vypadá. Takže laskavě slovo „léčit“, dostaňme to slovo ven. A
začněme dělat něco pro to, aby se zeměkoule uzdravila a uzdravila se podle
zákona rovnováhy, to jest zákon, který jako Homo sapiens nejvíce porušujeme.

foto: Robert Vano

Co
může dělat každý sám za sebe?

To je
velice široká otázka. Nejvíce ale člověk prospěje sobě i přírodě, když bude žít
více přírodním životem. Člověk je zrozen pro pohyb, tedy více se hýbat. Je
všežravec, tudíž pro sebe zvolit pestrou stravu a ne stravu z běžných řetězců a
rychlého občerstvení. Také by neměl zapomínat na původ potravin, ze kterých si
jídlo připravuje. V neposlední řadě mít stále na zřeteli, že veškeré jídlo, i
bio či organické nejvyšší kvality, má i přesto kolem sedmdesáti procent
nedostatku prvků a látek, které jsou velmi důležité pro výživu našeho těla. Od
vitaminu A až po zinek. A tyto látky si doplňovat ze zdroje, kterému věří.

Zdroj,
kterému věřím, to je pro laika oříšek. Jak takový zdroj najít?

Cena
je obvykle přímo úměrná kvalitě. Kvalitní suroviny, které jsou k výrobě
použity, jsou často drahé. Zásadně doporučuji používat pouze doplňky z
organických zdrojů. Já sám používám suplementy vyšší cenové kategorie, protože
tak mám jistotu jejich kvality a organického původu.

foto: Robert Vano

Jak s
jistotou zjistíme, co našemu tělu chybí?

Doplňky
je nejlépe volit u specialisty na základě detailních testů krve, moči a
stolice. Já sám se tímto zabývám již třicet let a troufám si říci, že jsem
pomohl k vyšší výkonnosti nejednomu sportovci, lidem s roztroušenou sklerózou
nebo s autismem k úplnému uzdravení nebo k docílení zlepšení celkového
zdraví. Je velmi důležité užívat produkty, které jsou naprosto organické.

Jak takové testování
konkrétně funguje?

Nejprve se provede
detailní vyšetření biochemie a metabolismu z krve, moči, stolice. Na základě
těchto vyšetření, z nichž část se dělá v zahraničí, se udělá obrázek o
fungování těla na biochemické rovině a nasadí se příslušný program, který
spočívá v produktech a potravinových doplňcích, které člověku vyrovnávají
konkrétní problematiky a deficience.

foto: Robert Vano

Lidé
čím dál častěji hledají alternativy v přístupu ke svému zdraví, snad i z
nedůvěry ke globálnímu nomenklaturnímu zdravotnictví. V čem byste řekl, že
dnešní světové regulované a ortodoxní zdravotnictví pokulhává?

Největší
problém vidím v tom, že se léčí především podle peněz a podle pojišťovacích
tabulek. Takto se léčit nedá, protože pojišťovny nemají žádnou představu o
stavu konkrétního pacienta. V tomto vidím zcela jednoznačně zásadní nerovnováhu
v přístupu ke klientovi nebo pacientovi. Jakýkoliv nomenklaturní přístup jakýchsi
předpisů a tabulek zásadně neodpovídá tomu, co jednotlivý pacient potřebuje.
Podle Hippokratovy přísahy zdravotnický personál má vynaložit to NEJLEPŠÍ pro
pacientovo zdraví. Jak toho mohou dosáhnout, když jsou regulováni nějakými
tabulkami z pojišťoven?

Vypadáte
ve skvělé kondici, jste vrcholový sportovec. Jak to na prahu šedesátky děláte?

Mnoho
lidí mi zcela otevřeně říká, že někteří moji vrstevníci jsou už pryč. Vždy jim
na otázku: „Jak to děláte?”odpovím: „Vím jak se starat o své tělo, kde mu
přidat a kde naopak ,slevit´.” Dalším aspektem je to, že jsem sice pojištěn
zdravotním pojištěním podle zákona země, kde žiji, nicméně pracuji pouze se
soukromými klinikami a jen se světově proslulými experty všech zdravotních
aspektů – od dentální vědy (Prof. dr. Paul Tipton), až po sportovní medicínu a
celulární technologii (Prof. dr. James Musick, vědec roku 2014).

foto: Robert Vano

V
roce 2012 jste se stal mistrem automobilové série PZ Trophy v rámci seriálu Porsche Sports Cup Deutschland.

Měli
jsme s týmem Mičánek Motorsport úžasnou sezónu, dosáhli jsme opravdu
neskutečných výsledků. Byli jsme absolutně nejlepším týmem ze všech seriálů
Porsche Sports Cup, a v roce 2012 jsme přivezli do České republiky 55 pohárů ze
12 závodů.

Co
stojí za takovým úspěchem?

Především
vynikající příprava vozů v závodní stáji Mičánek Motorsport Brno, samozřejmě
též sponzoři, kteří na vše přispěli a bez kterých by to všechno bylo nereálné.
Podporu k závodění a také k tréninkům jsme tedy měli dobrou ve všech aspektech.
V neposlední řadě ale přispěl k úspěchu také fakt, že v našem týmu byly
zastoupeny tři generace na vyrovnané výkonnostní úrovni. To je v motoristickém
sportu unikátní situace a dokonce bych i řekl, že do dnešní doby věc ojedinělá.

foto: Robert Vano

Co
pro svou výkonnost děláte konkrétně vy?

Vedle
tvrdé fyzické přípravy užívám denně kolem sta tablet suplementů, které
selektuji dle toho, jaký ten den zrovna mám. Vše podřizuji tréninku a mé vědě.
Studuji nové vědní aspekty a denně trénuji. Všechny doplňky jsou samozřejmě na
organické bázi, jsou to třeba enzymy, které nám ve stravě chybí. Například když
si dnes vezmu jablko, je postříkané chemikáliemi a ozářené, aby na něm nebyly bakterie
a plísně. To znamená, že jablko nemá už tu hodnotu, kterou by mělo, kdyby se k
nám dostalo z čisté přírody. Aby mi tedy jablko něco dalo, musím k němu dodat
potřebné enzymy. Dále užívám prostředky na čištění žaludku a střev,
antioxidanty, či přípravky na obnovu buněk a tkání.

Někdo
to řeší vlastní produkcí. Máte zahrádku?

Na
takové věci bohužel nemám čas, ale jistě je to aspoň nějaká pozitivní cesta. I
tak ale musíme počítat s tím, že i tyto naše přírodní produkty ze zahrádky
budou vystaveny ozónové díře a kyselým dešťům. Jídlo z vlastní zahrádky není
ozářené a je pěstované na přírodních hnojivech, tudíž může být i chutnější,
přesto k němu budeme muset přidat nějaké suplementy, abychom doplnili chybějící
prvky, vitamíny a další substance.

Jak
vypadá váš jídelníček?

Jsme
přesně to, co jíme. Stravuji se zdravě, vybírám si z kvalitních potravin,
například na biofarmách, nebo ve vybraných obchodech. Zvláště maso si dopřávám
kvalitní, rozhodně nejsem vegetarián. Také se vždy zajímám o původ potravin. K
tomu všemu samozřejmě přidávám výživové suplementy.

foto: Robert Vano

Téměř
to vypadá, že ten, kdo denně nedoplňuje vitamíny a další látky, jako by nebyl. Dá
se dnes bez nich vůbec žít?

Teoreticky
by to možné bylo, ale pouze za předpokladu, že bychom produkovali potraviny
jako před sto padesáti lety, kdy byla příroda zdravá, neznečištěná. Museli
bychom hnojit přírodně, kompostovat si vlastní hnojiva, používat přírodní
chlévskou mrvu bez chemie, či hnojit miliony let starou kvalitní zeminou bez
civilizačních znečišťujících látek. Existují například drcená čistá hnojiva ze
dna oceánů. Tyto poklady ještě na Zemi máme, ale je otázka, jak je využijeme a
hlavně aplikujeme. A o tom to je!

Děkuji
za rozhovor.

foto: Robert Vano

Text: Hana Robinson

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana
Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín
Best of www.ibestof.cz

Jaroslav Urban – fotograf

Ve světě profesionální fotografie, v
němž střídá mnoho žánrů, pracuje již přes deset let. Na jeho snímcích se
objevují celebrity z oblasti filmu a divadla, hudby a rovněž i modelingu. Spolupracuje
především s Agátou Hanychovou, Monikou Absolonovou a Gábinou Partyšovou.
Úspěšně komerčně se prosadil při focení kalendářů pro zahraniční i české
korporace. Osobitou vizitkou jeho tvorby jsou i kalendáře na klíč pro
jednotlivé zájemce. Ve fotografickém ateliéru nedaleko Karlova mostu v Praze
vznikají portrétní snímky, kterým nechybí autenticita s elegancí.

foto: Lenka Hatašová

Měl jste ve svém rodě předky, kterým by
fotografie učarovala?

I když mám velmi početnou rodinu, nikdo se
profesně fotografování nevěnoval. Můj táta nás ale od malička fotil při každé
příležitosti a měl tři až čtyři fotoaparáty. Už jako malého kluka mě strašně
bavilo promítání diapozitivů po návratu z dovolených.

S jakou značkou fotoaparátu jste začínal?
Vzpomínám si, že starší generace vyrostla na fotoaparátech značky Zenit či
Praktica, a kdo měl v osmdesátých letech minulého století zrcadlovku Yashicu,
byl už pan fotograf.

Otec měl dva Zenity a Voigtlander na formát 6 × 9,
které zdědil po svém tátovi. Můj první kontakt byl s fotoaparátem Zenit 11,
který tenkrát patřil mému staršímu bratrovi. Tehdy mi bylo sedmnáct let.

foto: Lenka Hatašová

Byl jste dítětem štěstěny?

Na to se velmi nesnadno odpovídá.
Štěstí však musíte jít vždycky naproti.

Věnujete každé fotografii mnoho času, nebo
pořizujete snímky rychle a snadno?

Záleží na situaci a na zakázce. Podstatný rozdíl
je také mezi reportážní a portrétní fotografií.

Kdo z českých či světových fotografů vás nejvíce
ovlivnil?

První fotografickou knížku, kterou jsem si
koupil, byla knížka Divadlo života od
Jana Saudka a pak kniha 150 let
fotografie, kde mě uchvátili fotografové jako Richard Avedon a Helmut
Newton.

foto: Lenka Hatašová

Mohl byste připomenout svá nejdůležitější
fotografická díla a počiny?

Nerozlišuji, která fotografická díla a počiny
jsou nejpodstatnější. Mám svou práci rád a proto je pro mě každé fotografování
v té chvíli nejdůležitější.

Existují pro fotografa nějaká tabu, nebo je dovoleno
zvěčnit vše a záleží jen na morálním úhlu pohledu a posouzení?

Pro mě určitě při práci tabu existuje. Zakládám
si na tom, aby mé fotografie nepůsobily lacině a vulgárně. Focení je pro mě
umění, proto bych si přál, aby každá má fotka žila svým způsobem jako umělecké
dílo.

Připravujete výhledově výstavu svých
prací?

Vize ani tvůrčí plány se nemají
předem prozrazovat.

foto: Lenka Hatašová

Kdyby se objevil zájemce, který by
chtěl jít ve vašich stopách, poradil byste mu, čeho by se měl vyvarovat a o co
nejvíce usilovat?

Radit je velmi těžké. Říká se, že
každá cesta vpřed je i cestou omylů. Ty nesprávné se musí co nejrychleji
opustit. Ne každý to však rozpozná.

Kam spěje současná fotografie?

Vše se urychluje digitální technikou. Například
na mistrovství světa v hokeji je minutu po střelení gólu v agentuře
čtyřicet různých fotografií onoho gólu. Já budoucnost fotografie stále vidím
v zachycení kouzla okamžiku a nálady vytvořené výtvarnými prvky, které
fotografie nabízí.

foto: Lenka Hatašová

Spolupracujete s ostatními kolegy, nebo je každý
fotograf spíše solitér?

Mezi uznávanými kolegy mám spoustu přátel,
kterých si vážím. Při focení větších zakázek, na kterých spolupracuje tým
složený z vizážistů, stylistů, producentů, produkčních, asistentů atd.,
samozřejmě přivítám spolupráci kolegů ve formě konzultace. V podstatě jsem
ale spíše solitér.

Co byste řekl o nedávno zemřelém fotografu Janu Reichovi, jenž
fotil nejenom portréty, ale i českou krajinu a mizející Prahu na téměř
archaické deskové přístroje?

Honza Reich se zapsal zcela zásadně do dějin české fotografie.
Jeho snímky české krajiny v kotlině Českého Meránu či portréty návštěvníků
vesnických lokálů se staly pojmem. Jeho fotografie, na níž jsou zachyceni staří
štamgasti u výčepu v oblacích cigaretového kouře, obletěla celý svět.

Jaký byl váš minulý rok za hledáčkem fotoaparátu?

Naštěstí plný krásné práce, která mě naplňuje.
Fotil jsem pět kalendářů. Jeden z nich se fotil například na exotickém
ostrově Bali. Příprava tohoto kalendáře trvala dva měsíce a výsledek stál za
to. Kromě toho jsem fotil mnoho zajímavých a známých osobností.

foto: Lenka Hatašová

Nemohu nepoložit otázku: Jaké je na
Bali světlo?

Světlo u tropického moře je ostré,
silné. Má v sobě jakýsi genius loci jižních zemí. Je krásné s ním pracovat,
trpělivě vyčkávat na ten jediný správný okamžik, v němž je zachyceno vše
podstatné.

Rád bych se zeptal, na čem v posledních týdnech
pracujete, není-li to tajemstvím?

Připravuji opět několik kalendářů. Momentálně
dokončujeme práci na kalendářích pro firmy Simix a Replay.

Kolik k dnešnímu
dni vlastníte fotografických přístrojů, kolik jste za svůj život asi učinil
snímků?

Z malých formátů momentálně už používám jen
digitální přístroje značky Leica a Canon. Z větších formátů fotím na Hasselblat.
Jinak mám doma mnoho fotoaparátů na klasické filmy. Všechny své fotoaparáty si
nechávám. Nikdy bych je neprodal. Kolik jsem učinil snímků? To jsem opravdu
nikdy nepočítal. Asi bych se ke konkrétnímu číslu ani nikdy nedostal. (smích)

foto: Lenka Hatašová

Přibližte prosím, jak vypadá váš běžný pracovní
den?

Každý můj pracovní den je na sto procent jiný. To
vám můžu povědět s jistotou. Má práce je pestrá, různorodá a skládá se
z příprav, schůzek, obchůzek, stylingu, samotného focení, schvalování,
retuší, slavnostní, křtů, mediálních a společenských akcí. Každý den je dlouhý.

foto: Lenka Hatašová

Jistě zcela zřetelně poznáte, kdy se světlo láme
a kdy nastává pro zachycení jakékoliv skutečnosti či obrazu nejpříhodnější
okamžik.

Například při focení u moře se ví, že nejlepší
světlo je brzy ráno a v podvečer, ale samozřejmě si většinu fotografií
dosvětluji pomocí zábleskových světel sám.

Je možné foťák pověsit na hřebík, nebo je to váš
celoživotní úděl a láska?

O takových věcech moc nepřemýšlím. Mám to štěstí,
že má práce je mým životem a láskou. Proto tedy foťák pověsit na hřebík
rozhodně nehodlám, ale někdy si rád od fotografování odpočinu. Jakmile jedu na
relaxační dovolenou, k moři si foťák neberu, což mi někdy moje přítelkyně
vyčítá – prý kovářova kobyla chodí bosa. Ale já jí to vynahradím jindy.
Slibuji.

foto: Lenka Hatašová

Stalo se vám někdy, že jste během
fotografování zažil nějakou situaci, kterou nelze ani vymyslet?

Neustále jsem překvapován. A v tom je
i krása fotografie, úchvatná, neopakovatelná.

Existuje na
světě nějaký kout, o němž by se dalo říci, že je pro oko objektivu zemí
zaslíbenou?

Pro mě, co je dál, je víc. Chtěl bych ještě
poznat Nový Zéland, francouzskou Polynésii, ale fotograficky je pro mě
nejoblíbenější i nejpřitažlivější jižní Toskánsko.

Děkuji za rozhovor.

Text: Vladimír Stibor

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oficiální stránky Jaroslava Urbana www.urban-jaroslav.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Designhotel
Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Grandior Hotel
Prague www.hotel-grandior.cz

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura
textu: Vladana Hallová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Jaroslav Urban s partnerkou Mrtinou Jandovu, foto: Lenka Hatašová

Dalibor Gondík – moderátor a herec

Narodil se
v roce 1970 v Sokolově. Vystudoval konzervatoř a už jako student
stanul na jevišti Národního divadla. Prodával dva roky v cukrárně, má
zkušenosti jako pedagog, věnoval se adeptům herectví. V současné době
hraje divadlo, moderuje ranní vysílání v Českém rozhlase 2 – Dobré ráno, Česko. Je bubeníkem a
zpěvákem dvou hudebních seskupení, uvádí společenské akce, vídáme ho
v televizi. Skládá hudbu a taky běhá – pro zdraví i pro zviditelnění a
podporu několika nadací.

foto: Robert Vano

Pane
Gondíku, kolik by musel mít den hodin, abyste v pohodě stihl všechny své
aktivity?

Musím vše zvládat v daném čase 24 hodin, víc jich prostě
k dispozici nemám. Vyhovovalo by mi, co kdysi říkával Leonardo da Vinci,
že spát se nemusí. Ale tak to nefunguje, spánkový režim je důležitý. Snažím se
čas plně využívat, nezatahuji do práce své osobní problémy. V posledních
měsících a týdnech musím opravdu plánovat každou minutu.

Která ze
jmenovaných činností je vašemu srdci nejbližší?

Moje práce je emotivní a všechno jsou to odvětví mé profese. Nemohu
nic vyzdvihovat ani potlačovat, vše se snažím dělat na „plný plyn“. Vždycky se
těším na to, co mě čeká. Slovy klasika: „Vším jsem rád.“

Co
považujete za nejnáročnější?

Řekl bych, že dabing. Vyžaduje dokonalé soustředění na několik věcí
najednou, sledovat text v cizím jazyce, číst české dialogy, sledovat ústa
herců, děj. Podobně obtížné je i živé vysílání v rozhlase, kdy člověk ani
na chvilku nesmí vypadnout z role a mnohdy je třeba rychle zaimprovizovat.
K rozhlasovému mikrofonu jsem se vrátil po několika letech a práce
moderátora mě velmi baví. Je to hodně o představách posluchačů, o fantazii, o
tajemství.

foto: Robert Vano

Vyžaduje
práce v rozhlase každodenní přípravu?

To zcela určitě. Nejsme komerční rádio, které je postavené na
osobnosti moderátora, mluvícího spatra. U nás jsou kultivovaný jazyk a obsah na
prvním místě, snažíme se nastavovat laťku hodně vysoko. Zveme si odborníky
z různých oborů lidské činnosti, rozhovory sami připravujeme, ale pomáhá
nám i rešeršní oddělení, dramaturgie. S hosty se připravujeme dopředu,
domlouváme se na otázkách i směrech našich hovorů, sám si tím hodně rozšiřuji
své obzory.

V rozhlase
vysíláte pořad Dobré ráno, Česko,
v televizi to bývala Snídaně s Novou.
Jste ranní ptáče?

Jsem. Není to pouze ranní vysílání v rozhlase či televizi, krátce
po revoluci jsem rozvážel zákusky v naší rodinné cukrárně, a to jsem také
vstával velmi brzy, v pět ráno už jsem vyjížděl. Spát do oběda neumím. A i
ve dnech, kdy vstávat nemusím, jsem vzhůru nejpozději v půl sedmé. Vstanu
a jdu třeba kuchtit, v kuchyni mě to baví. Jiné to bývalo v mládí –
když jsem se na víkend vracel domů z konzervatoře, také jsem po „nočním
životě“ v Praze dokázal prospat den, ale to už je dávno.

Původní
profesí jste herec. Kdy jste poprvé stál na jevišti?

Shodou různých náhod to bylo hned v prvním ročníku konzervatoře,
tedy ve čtrnácti letech. A rovnou na prknech Národního divadla. Tenkrát mi
připadalo jako každé jiné, cítil jsem se tam doma. Hrál jsem všechny možné malé
role, a protože jsem hodně komunikativní, velmi brzy jsem si povídal
s vrátným, s techniky, ale i s panem Kemrem a ostatními velikány.
Byli na mě moc milí. Necítil jsem tenkrát něco jako „národní hrdost“, pyšný
jsem byl jen tehdy, když za mnou přijel táta a já mu mohl Národní divadlo
zblízka ukázat. Táta slzel a mně to bylo divné… Byla to krásná léta.

foto: Robert Vano

A pak jste
dokončil školu…

Krátce jsem hrál v Divadle Jaroslava Průchy v Kladně, a poté
přišlo období cukrářské… Táta v privatizaci získal cukrárnu, chtěl zkusit
podnikat. Vrátil jsem se domů a dva roky jsem mu pomáhal – prodával jsem
zákusky, rozvážel je. Vzpomínám na to docela rád. Cukrářský pult jsem bral jako
divadlo a smiřoval se s tím, že takhle to bude napořád. Nejsem nijak průbojný,
kam mě strčíte… (smích)

Zase jste
se k divadlu vrátil?

Režisér Milan Schejbal mi nabídl angažmá v Divadle ABC. Bylo
tenkrát plné hereckých osobností, strávil jsem tam krásných třináct let. Hrál
jsem v mnoha inscenacích, spolu s kamarády jsme založili hudební
skupinu Hamleti, skládal jsem i hudbu k několika představením.
V současné době jsem už pár let v Divadle Kalich, zároveň hraju
v divadle v Příbrami a také v Liberci, kde se v obnovené
premiéře muzikálu Suger – Někdo to rád
horké, v nádherné inscenaci pravého amerického muzikálu, objevujeme se
sestrou Adélou a skvělým Janem Křížem. Kvůli rannímu rozhlasovému vysílání
jsem musel svou divadelní práci hodně utlumit ve prospěch rádia, nejde to dělat
dohromady naplno.

Takže
muzikály jsou vaše radost?

Nezkusil jsem si jich zas tak moc, ale je pravda, že mě vlastně
provázejí celou mou dosavadní hereckou kariérou. Ten úplně první, televizní
muzikál Adam a Eva, byl připravován
jako velkolepý projekt České televize. Bylo mi devatenáct, když jsem roli Adama
získal. Natáčení bylo moc fajn, ale film byl nasazen na 19. listopadu 1989 a proběhl
téměř bez povšimnutí, přestože byl hodně povedený. Všichni lidé byli na
manifestaci, na televizi se nikdo nedíval. To je život. Hrál jsem v Johance z Arku, v muzikálu
manželů Landových Touha. Nesmím
zapomenout na Popelku – úžasný
muzikál na ledě, který sklízí úspěchy doma i v zahraničí.

foto: Robert Vano

Je nějaké
zajímavé činoherní představení, které vás hodně baví?

Je jich samozřejmě víc, ale připomenu hru Splašené nůžky, kterou dáváme v Divadle Kalich. Je hodně netradiční,
vlastně je to taková divadelní „reality show“, která se opírá o spolupráci
s diváky. Dvě a půl hodiny čisté improvizace, kdy nevíme, kam nás celé
představení zavede. Tahle hra, napsaná americkým psychologem Paulem Pörtnerem, se
v Americe hraje nepřetržitě už třicet let a patří po Pasti na myši k nejnavštěvovanějším.

Jste členem
kapely Hamleti, jak vznikla?

Tak nějak sama od sebe. S kamarády jsme po představení někde
seděli, každý vzal do ruky nějaký nástroj, já bubnuju… Hrajeme už dvacet let ve
stejném složení, je to čistá radost a zábava. Občas nás pozvou na nějaký ples,
firemní akci, hráváme pravidelně v jednom klubu. Neobtěžujeme vlastní
tvorbou, hrajeme skladby Olympiku, Queen, Katapultu, občas lidovky nebo koledy,
co kdo chce. A také vůbec nezkoušíme, to až na jevišti – je to hrůza. Já jsem
extrémně zkoušecí typ, rád bych zkoušel pravidelně, ale bývám odmítnut. A tak
si zkouším doma sám, bubnuju si, že je to slyšet až k sousedům. Moc
nadšení ze mě asi nejsou, ale už si zvykli…

Jménem
Hamleti jste chtěli vyjádřit svůj vztah k Shakespearovi?

To ne, bylo to první slovo, které nás v tu chvíli napadlo, zdálo
se nám to legrační. Ale Shakespeare, to je opravdový základ herecké profese,
něco jako herecká bible. Dostal jsem jako dárek od manželky svázané všechny
jeho hry v jedinečném překladu Martina Hilského, a kdykoliv tou tlustou
knihou listuji, vždycky mě něco upoutá, nacházím nové a nové podněty k
přemýšlení. Měl jsem možnost v několika jeho hrách účinkovat, velmi rád
vzpomínám na představení Sen noci
svatojánské, kde jsem dva roky po sobě alternoval s Michalem Dlouhým
v Černínské zahradě na Pražském hradě.

foto: Robert Vano

Vám ale
jedna kapela nestačila…

Když mi nabídl spolupráci jeden z našich nejlepších trumpetistů Miroslav
Surka, neváhal jsem. Hrát na bubny s big bandem, to je vrchol bubenické
profese. Spolupracují s námi Jan Smigmator, Dasha, hrajeme nádherné
melodie Glenna Millera, ale i písně Franka Sinatry, jazzové, bluesové i
swingové skladby. Zaváhal jsem, když mi kromě bubnování nabídli i moderování
koncertů. Zdálo se mi to neslučitelné, ale nakonec jsem po dlouhém přemýšlení
vymyslel, jak na to. Máme americké uniformy, chystáme turné po demarkační čáře,
plánů máme spoustu.

Skládáte
scénickou hudbu, jde vám to lehce?

Na povel to určitě nejde. Vytvořil jsem hudbu k několika
divadelním představením v Divadle ABC, ale skládal jsem hudbu i pro
divadlo v Mostě, třeba k Romeovi
a Julii. Ale chce to tu pravou náladu, nejlépe nostalgickou, zadumanou. Já
jsem vždycky byl depresivní, filozoficko-intelektuálský typ, baví mě vážnější,
temné věci – hudba i divadelní kusy. Ale umím i veselé melodie, se synem máme
takový rituál. Každý rok nachází má žena pod stromečkem nahranou jednu naši
vymyšlenou dětskou písničku. Děláme si legraci, že za ta léta by to už bylo na
opravdové CD.

Jste
prezentován i jako bavič – jste bavičem i doma?

Nejsem. Moje žena by vám řekla, že není zoufalejšího a smutnějšího
člověka, než jsem já. Vtipy mám ale rád, jsem milovníkem starých Dikobrazů, třeba
kreslených vtipů Vladimíra Renčína a mnoha dalších. Obdivuji každého, kdo
dokáže sypat z rukávu jeden vtip za druhým, to já neumím. A když se nějaký
vtip nepovede, nejraději bych z jeviště zmizel. Baví mě lidi rozesmávat a
bavit, ale na povel to neumím. Spíš se snažím vycítit náladu diváků,
přizpůsobit se, pokud se smějí a mají dobrou náladu, jsem moc rád.

foto: Robert Vano

Jak vás
napadlo vytvořit dvojici se svou sestrou Adélou, kdo to vlastně vymyslel?

Ten nápad vznikl v rádiu Frekvence 1, kde jsme oba v jeho
začátcích působili. Já jsem moderoval, Adélka četla zprávy. A když jsme si
předávali slovo, vždycky jsme u toho trochu zavtipkovali a tenkrát napadlo
Romana Ondráčka a Miloše Pokorného z Těžkého Pokondru, že bychom to mohli
zkusit spolu. Samozřejmě jsme nejdřív odmítli, ale když jsme se nechali
přemluvit a zkusili to, ukázalo se, že by to šlo. Oni jsou takovými „duchovními
otci“ naší dvojice. Potom jsme spolu kývli na nabídku, která přišla
z televize, a rozhlas jsme opustili. Vrátil jsem se k němu až teď, do
ranního vysílání ČR 2.

V televizi
jste byli k vidění ve Snídani
s Novou, potom vznikl pořad GoGo
Show. Ale nejvíc vás asi proslavily Rady
ptáka Loskutáka. Je to tak?

Máte pravdu. Vznikly opravdu kuriózním způsobem. Dostali jsme za úkol
vymyslet pořad, v němž bychom mohli pravidelně vystupovat. Nabízel jsem
motorismus, hudbu, oboje bylo zamítnuto. „Snad nechcete, abychom se hrabali
v hlíně?“ rozčílil jsem se. „To je ono,“ zajásala Libuše Šmuclerová. A
bylo to. My dva, kutilstvím zcela nepolíbení, jsme se týden co týden stávali
moderátory úspěšného pořadu, díky němuž Adélka přišla na chuť zahrádkaření, a
já jsem si pravidelně odnášel domů nějaké recepty… S ptákem Loskutákem
jsme strávili celých čtrnáct let, teď je čas posunout se dál.

Často
moderujete společenské akce, jaký je váš vztah k oblekům?

Miluju obleky, smoking, kravaty a vše, co k tomu patří.
V obleku vysílám v rozhlase, přestože to není vidět, v obleku
chodím do hospody, přestože se mi kamarádi smějí, rodinné oslavy bez obleku si
nedovedu představit. S oblečením mi radí moje kamarádka kostymérka, nejsem
nijak náročný a dám na její rady. Moderování akcí, třeba módních přehlídek, mě
baví. Horší je to s předáváním různých cen, tam se dost trápím, jednou
jsem moderoval i volbu královny krásy, ale ani to mi moc nejde.

Kromě
společenských obleků je vás ale často možné vidět i ve sportovním…

Jsem zapálený běžec-amatér. Běhám pro zdraví, pro radost
z pohybu. A protože nemám dost volného času, běhám cestou do práce i
z práce, pokud to jen trochu jde, každý den. Mám na uších sluchátka, kde
mi hraje hudba, nebo si při tom zpívám, nebo telefonuju – se sestrou,
s kamarády. Sám bych se nikdy nepřihlásil do žádného závodu, nejsem vůbec
soutěživý typ, ale požádaly mě některé nadace, zda bych je svým během podpořil
a zviditelnil. A tak běhám i různé půlmaratony a maratony ve prospěch nadace
„Dejte šanci dětem“, kde se mnou běží i některé děti z dětských domovů.
Běhám i pro společnost E, která pomáhá lidem nemocným epilepsií, a také ve
prospěch nadace Leontýnka, která nabízí pomoc zrakově postiženým dětem. Tady
s námi běhají i nevidomí sportovci.

foto: Robert Vano

Zmínili
jsme mnoho vašich aktivit, vy máte ale i pedagogické zkušenosti…

V rámci konzervatoře jsem vystudoval i aprobaci na pedagogickou
činnost, která mě zajímala, a hned po ukončení studia jsem se stal asistentem a
posléze učitelem herectví. Věnoval jsem se učení čtyři roky, odešel jsem
tenkrát kvůli naší cukrárně. K učení jsem se vrátil ještě jednou na
Mezinárodní konzervatoři, ale z časových důvodů jsem v té práci
nemohl pokračovat, přestože mě hodně bavila. Ale docela rád bych se k ní
někdy vrátil, uvidíme…

Kdy máte ze
své práce největší radost, pocit, že se vše vydařilo?

Nikdy. Já jsem takový věčný nespokojenec, pořád bych chtěl, aby to
bylo lepší a nejlepší, i když vím, že dokonalé vše být ani nemůže. Od malička
mám rád pořádek, systém, dodnes mám z dětství angličáky schované vzorně
v krabičkách. Všude chodím včas, když něco slíbím, snažím se to dodržet.
Pořád bych chtěl všechno zkoušet, mám rád jistotu, uklidňuje mě to.

Jaký je pro
vás ideální volný víkend?

Bývají to například víkendy adventní, každoročně si je užívám. Vypínám
telefon, snažím se věnovat rodině. Uvařím oběd, jdeme na procházku. A když pak
náhodou v televizi dávají mistrovství světa motocyklů nebo závody Formule
1, tak to je pro mě takový bonus navíc.

Děkuji za rozhovor.

Text: Eva Procházková.

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Oblečení, doplňky a
obuv: Pánské
obleky BANDI www.bandi.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz