Archiv pro měsíc: Prosinec 2014

Od svých deseti let
se pravidelně objevoval v dětských filmových i divadelních rolích, po
dokončení studia na konzervatoři prošel několika divadelními scénami. Když ho
divadlo zklamalo, otočil se k němu zády. Zkusil pracovat v jiných
profesích a posléze zjistil, že se mu po herecké práci stýská. Rád proto přijal
nabízenou roli Harpagona v Moliérově Lakomci. Na podzim roku 2013 stál
Gustav Bubník po téměř dvaceti letech opět na jevišti. Domovskou scénou se mu
stalo malé nuselské Divadlo Bez Hranic, v němž jeho Divadelní Agentura
Globus od loňského roku připravila už tři premiéry a chystá několik dalších
projektů.

Váš profesní život
připomíná tak trochu houpačku. Kde se právě nacházíte?

Chtěl bych věřit, že na cestě vzhůru. Po návratu
k divadlu a premiérách, které jsme během jednoho roku připravili a za
nimiž je schováno mnoho práce, bychom si to, myslím, zasloužili. Vím, že nahoru
vede dlouhá cesta a nikdy není jisté, že se tam člověk vyškrábe, ale snad máme
šanci. Mám radost, že se mi daří i v soukromém životě, ale nechtěl bych to
zakřiknout.

 

Čím teď žijete?

Divadlem. Návrat k němu byl a je nádherný. Hrajeme
Lakomce, Osamělost fotbalového brankáře, Caligulu. Všichni, kteří jsme se na
představeních podíleli, si za nimi stojíme. Potkal jsem úžasné kolegy, dobře si
rozumím se spolupracujícími režiséry. Harpagon byl pro mě první rolí po
dlouhé době divadelního půstu. Trochu jsem se obával, jak to zvládnu, dnes to
představení miluju. Hrajeme ho i pro studenty středních škol, je žádané a má
velmi dobrý ohlas. Caligula měl premiéru nedávno, načasoval jsem ji k 86. narozeninám mého tatínka. Pro mě je to hodně
náročná role, po představení jsem úplně vyčerpaný. Představením Osamělost
fotbalového brankáře, které jsme přetvořili z one man show
v plnohodnotné představení s pěti herci, jsem si udělal radost – téma
sportu je mi hodně blízké.

 

Divadlo Bez Hranic,
kde hrajete, není příliš známé…

Je to mladé, poměrně nové divadlo, najdete ho
v pražských Nuslích. Prý zde bývalo za První republiky jedno
z prvních pražských kin – v patře je ještě promítací kabina i
balkónek. Agentura Globus, jejímž jsem principálem, je od loňského roku jedním
ze tří souborů, které divadlo pravidelně využívají.

 

Co má principál
takové divadelní společnosti, jako je ta vaše, vlastně na starosti?

Všechno. Vybírám hry, připravuji dramaturgický plán,
oslovuji režiséry. Samozřejmě musím vytipovat herce do konkrétních rolí,
zajistit autorská práva, jednat s výrobci dekorací a kostýmů. Vyhledávám
případné partnery představení, mám na starosti i propagaci divadla, případně
jednotlivých představení, spolupráci s prodejními portály a Klubem přátel
divadla, rezervace.

 

Není toho málo…

Ale to ještě není vše. Podávám žádosti o grant, jednám
s úřady – je toho zkrátka na počátku moc. Pevně věřím, že v brzké době
budeme moci přijmout produkční, která by převzala každodenní kancelářské
povinnosti a já se budu moci soustředit pouze na uměleckou stránku naší práce.
Divadlo je velmi složitý organismus, všechno do sebe musí perfektně zapadat.
Pokud chcete, aby všechno dobře fungovalo, je třeba, aby byl v kolektivu
spolupracovníků klid, pohoda, přátelské vztahy. Musím říci, že tohle se opravdu
daří, příjemné a pohodové prostředí, jaké cítím na všech našich představeních,
jsem dávno nikde nezažil.

 

Jaká jsou největší
úskalí vaší práce?

Jsou to samozřejmě finance a udržení rentability divadelního
provozu. Neexistují kvalitní zákony, které by v případě dotování kultury
firmám a podnikatelům umožňovaly odečítat si vložené peníze z daní. Sponzoři
se tedy nehrnou. Donátorů a filantropů, kteří by jen tak z lásky
k umění investovali do kulturních projektů, je stále velmi málo. Když už
někteří jakkoli přispějí, díky jim za to.

 

Pojďme se vrátit na
začátek vaší herecké kariéry…

Myslím, že opravdu důležitým startem bylo, když mě maminka
s babičkou přihlásily do rozhlasového Dismanova souboru, zaměřeného na
recitaci a herectví. Tam jsem získal veškeré základy – techniku mluvení,
jazykovou kulturu, všeobecný přehled. Pracovali tam s námi ti nejlepší
rozhlasoví režiséři, jezdili jsme na tábory, z nichž jsme byli nadšeni, byla
to prostě moje životní šance. Díky tatínkovi¸ úspěšnému hokejovému hráči a trenérovi,
jsem měl velmi blízko i ke sportu, hlavně ke sportům kolektivním – hokeji,
fotbalu, ale hrál jsem třeba i tenis. Sport mě naučil neprosazovat se na úkor
ostatních, respektovat je. To je i u divadla moc důležité. Od táty jsem
k tomu dostal do vínku i určitou zarputilost, snahu dotáhnout všechno do
konce.

 

Čemu jste tedy dával
přednost?

Řekl bych, že jak sport, tak kultura šly u mě ruku
v ruce, doplňovaly se, oboje jsem vnímal jako obohacení svého života. To,
že jsem nakonec zvolil konzervatoř, bylo dáno mým sportovním úrazem, který mi
znemožnil věnovat se sportu na vrcholové úrovni a usnadnil mé rozhodnutí, co
dál.

 

Kdy jste si poprvé
zahrál ve filmu?

Mou filmovou kariéru odstartoval film, v němž jsem
nakonec nehrál! Na základě konkurzu jsem byl obsazen do role Toníka ve slavné
Babičce. Moje účast ale ztroskotala na tom, že jsem tenkrát nedostal povolení
ze školy. Naštěstí si mě paní asistentka zapamatovala, a když pan režisér Ráža
připravoval film Záhada obrazu sv. Šebestiána, obsadil mě do jedné z rolí.
Ve škole jsem to zatajil a mohl jsem natáčet. Následovalo velmi zdařilé a řekl
bych pro Českou televizi ojedinělé sci-fi Odysseus a hvězdy – barevný film
s tenkrát neuvěřitelnými triky, a posléze Chvíle pro píseň trubky – příběh
Markéty Zinnerové, jehož filmová podoba získala v Monte Carlu Zlatou
nymfu.

 

Dětskou filmovou
hvězdou jste se stal i díky seriálům…

Ty dva asi nejznámější byly Boříkovy lapálie a Pan Tau. Ale
spojení dětská hvězda nemám rád. Pro mě byla taková jen jediná – Tomáš Holý. My
ostatní jsme možná byli slavní, populární, ale bylo to i proto, že hrajících
dětí zas tolik nebylo, režiséři o nás věděli a obsazovali nás. Mě hraní bavilo,
vždycky jsem se moc těšil – na natáčení i do divadla.

 

Vy jste hrál
v dětství i v divadle?

Hned v několika. V Realistickém, hostoval jsem i
ve Vinohradském a Národním divadle. Tréma mě tenkrát nesvazovala, bylo mi 12,
13 let. V té době mi po těžké nemoci zemřela maminka a všechny mé
divadelní i filmové maminky mě braly pod svá křídla – s láskou na ně
vzpomínám, ať už to byla Jana Hlaváčová, Jarka Obermaierová, Milena Dvorská,
Jana Dítětová, Růžena Merunková a mnohé další. Měl jsem tenkrát velmi málo
volného času – škola, hraní, sport – a snad i díky tomu jsem tohle těžké
životní období překonal.

 

Pak jste vystudoval
konzervatoř. Co bylo dál?

Ještě během školy jsem hostoval v Příbramském divadle,
v Divadle Jiřího Wolkera a opět v Národním – tenkrát už jsem měl
velký respekt a úctu k hereckým legendám, s nimiž jsem měl tu čest
spolupracovat – sešel jsem se na jevišti s pány Hrušínským, Postráneckým,
Němcem a dalšími. Po ukončení studia jsem hrál dva roky v Kolíně, dva roky
na Kladně, nakonec jsem získal angažmá v Městských divadlech
pražských, kde jsem byl až do roku 1990.

 

Po Sametové revoluci
se dali mnozí herci na podnikání, či se snažili vstoupit do politiky. Co vy?

Vždycky mě zajímalo, jak funguje divadlo z druhé
strany, jak ta kolečka do sebe zapadají. Zahájil jsem studium oboru
Organizace a řízení divadel na FAMU. Brzy jsem ale zjistil, že pro praxi mi to
mnoho nedá. Ze školy jsem odešel, založil Divadelní Agenturu Globus a začal
produkovat první představení, která se hrála v několika pražských
divadlech a na zájezdech.

 

Zaskočilo vás něco ve
vaší nové profesi, přišly problémy, na které jste nebyl připraven?

Mně organizační věci nevadí, jsem takový „úřednický typ“,
mám rád systém a řád, v tomhle žádný problém nebyl. Co mě ale zaskočilo,
byla katastrofální ekonomická situace. Kultura byla opravdu popelkou a
nedostatek financí byla překážka, se kterou jsme se potýkali stále a která
se mnohdy nedala zvládnout.

 

Definitivně jste se
od divadla a herectví odtrhl na konci devadesátých let. Proč?

Právě kvůli penězům. Prodal jsem chalupu a koupil Divadlo
Jiřího Wolkera – pokusil jsem se ho zachránit. Bylo to tenkrát jediné
profesionální divadlo pro dětské diváky. Měli jsme velmi kvalitní repertoár –
české pohádky. Hráli jsme Němcovou, Ladu, Čapka. Spolupracovali jsme se známými
hudebními skladateli, měli jsme kvalitní choreografy, kostymérky. Vyprodáno
bylo na půl roku dopředu. Jenže přišly povodně, ekonomické balíčky, slíbené
granty nedorazily a dětské vstupné dramaticky zvyšovat nešlo. Nedalo se to utáhnout,
divadlo jsme zavírali s velkým smutkem. Tehdy jsem si řekl – končím.

 

Zkusil jste něco
jiného?

Úplně jsem změnil obor. Stal jsem se tiskovým mluvčím a PR
v jedné zahraniční bance a ve finančnictví jsem se pohyboval více než
deset let. Postupně jsem se stal obchodním ředitelem, soukromým konzultantem a
poradcem. Zpočátku to byla velká euforie, později ale rutina. Přestože to bylo
zaměstnání klidnější a jistější, začalo se mi stýskat po divadle. Vracel jsem
se postupně, přes dabing. Opravdovým návratem na divadelní prkna byl pro mě na
podzim loňského roku právě Harpagon.

 

Dabing je disciplína,
která je vám blízká. Jak jste se ji naučil?

Úplně přirozeně. Dabovat jsem začal jako malý, dítě nad tím
moc nepřemýšlí. Žádná teorie, jde to tak nějak samo. Proto později, když jsem
začal učit dabing na vyšší herecké škole, musel jsem si pořádně rozmyslet, jak
pro studenty vytvořit nějaký návod a postup. Dabing je specifický obor, člověk
si musí hlídat spoustu věcí, které je třeba zautomatizovat. Na mnoha hereckých
školách se vůbec neučí, herci ho musí zvládnout za pochodu. Chce to techniku a
pokoru. Jsou skvělí herci, kteří se dabingu vyhýbají, naopak zase tací, kteří
se věnují výhradně dabingu.

 

A vy?

V devadesátých letech tvořil dabing největší část mé
práce. Tenkrát byl „dabingový boom“. Ze zahraničí přicházely kazety, DVD,
filmy, které tu čtyřicet let nebyly k vidění. A tak se dabovalo a
dabovalo. Měl jsem velké štěstí, že mi byli přiděleni dva slavní herci – Tom Cruise
a Charlie Sheen, bylo příjemné a milé nahlédnout do jejich práce. Stal jsem se
jejich „dvorním“ dabérem a jsem jím v podstatě dodnes.

 

Namlouváte i
cizojazyčné dokumenty. Baví vás to?

Zahraniční dokumentární filmy občas namlouvám, k mnohým
z nich také upravuji komentáře a režíruji české znění. Baví mě to moc. Už
od základní školy jsem měl rád dějepis a zeměpis, mému srdci jsou proto
nejbližší historické a cestopisné dokumenty.

 

Vrátil jste se i
k televizním seriálům?

Úplně prvním seriálem po dlouhé odmlce byl sitcom Helena
z roku 2012. Točilo se v ateliérech v Hostivaři, kde jsem před
mnoha a mnoha lety hrál ve filmu Odysseus a hvězdy. Mám z té doby doma
fotografii – já a rezatý kocour Odysseus v mé náruči. A představte si, přijel
jsem na první natáčecí den Heleny, zaparkoval, a zpod vedlejšího auta vylezl
přesně stejný rezatý kocour a zahleděl se na mě. Byl to takový „návrat
ztraceného syna“. Účinkuji i v seriálu Doktoři z Počátků – je to
další „záporák“ v mé filmografii.

 

Máte nějakou vysněnou
roli? Třeba Shakespeara?

Kdo z herců by si nechtěl zahrát některou ze
shakespearovských rolí! Ano, vzhlížím k němu. Na Hamleta už jsem starý,
Romea jsem si zahrál v historické fresce Miroslava Horníčka. Třeba na mě
v budoucnu čeká král Lear – kdo ví. Shakespeare se narodil 23. dubna 1564,
já ve stejný den o 398 let později. I svou divadelní agenturu jsem nazval
Globus podle Globu, slavného shakespearovského divadla.

foto: Robert Vano

 

Máte nějaký sen,
který byste si rád splnil?

Přál bych si, aby představení, která dělám, byla vyprodaná.
Aby se divákům líbila – jejich pozitivní ohlas je naší největší odměnou. Jsem
vychovaný v nejklasičtějším stylu a toho se držím. Dobré bulvární divadlo
je dokonalá profese, ale moje parketa to není. Můj směr je jiný – chci jít
cestou klasického divadla, vybírat kvalitní tituly, které mají určitou
uměleckou hodnotu a přinášejí radost divákům i nám, kteří je pro ně připravujeme.

 

Vracíte se k tomu,
co bylo, bilancujete?

Moc se neohlížím, a pokud ano, pak jen proto, abych se
v budoucnu vyvaroval chyb, které jsem udělal. I špatné zkušenosti mají
svou hodnotu, pokud je člověk dokáže zpracovat. Měl jsem v životě různá
zaměstnání, byl jsem dole i nahoře, ale ničeho nelituji, mělo to tak být. Nemá
cenu se trápit věcmi, které se nedají změnit, snažím se dívat kupředu. Je pořád
co dělat, občas ne všechno vychází, tak to prostě bývá.

 

Kdo vám s tím
vším pomáhá?

Podporují mě moji nejbližší, rodina, a to je pro mne velmi
důležité. Partnerka, která je jednatelkou společnosti, rodiče, kteří jsou
šťastni, že jsem se vrátil k divadlu, tým mých spolupracovníků.

 

Na co se
v nejbližší době nejvíc těšíte?

Na odpočinek. Mám za sebou náročný rok, plný starostí a
práce. Kromě již zmíněných představení jsem pod svou divadelní agenturou rozjel
pravidelnou talk show Aleše Cibulky a v prosinci u nás uvede svou novou
talk show Halina Pawlovská. Další premiéru, francouzskou komedii, jejíž jméno
vám z pověrčivosti nemohu prozradit, chystáme až na březen. Teď bych si
měl najít čas sám na sebe. Konečně vyjedeme s partnerkou na pár
cyklistických výletů, chceme si jít zaplavat, zacvičit do fitcentra, zalyžovat.
Když se najde volná chvilka, chodívám také rád s kamarády na golf – ne
proto, že je to módní záležitost, ale projdeme se v krásné přírodě,
popovídáme si, občas bouchneme do míčku. Je to příjemná vzpruha, kterou už
nutně potřebuju.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení, doplňky
a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz 

Vytvořeno ve spolupráci:

Divadelní agentura Globus: www.divadelniagenturaglobus.cz

Designhotel
Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel
Prague www.hotel-grandior.cz 

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Přestože lásku k herectví
vyvolala u Jana Přeučila komedie, sám se velmi často objevoval v záporných
rolích. Díky své velmi pozitivní a milé povaze se ale i na těchto postavách
snažil najít něco kladného, nicméně s vědomím, že herec musí umět zahrát vše.
Ztvárnil obrovské množství rolí v divadle, filmu, televizi, rozhlasu a dabingu
a většina z nich je nezapomenutelných. Mimo jiné je to jistě i proto, že
se drží hesla, že dobrého herce dělá poctivost, pracovitost, posedlost a
charisma.

 

Kdy jste si poprvé uvědomil, kterým
směrem se chcete profesně ubírat?

Bylo to asi
v době, kdy mé sestře a mně maminka s tatínkem pravidelně hráli loutkové
divadlo. Můj strýček, Jan Přeučil, mě pozval poprvé do svého kina Bruska v Praze
a tam jsem viděl Laurela a Hardyho, to bylo pro mne nezapomenutelné.

 

Kdo vás ve vaší kariéře nejvíce
ovlivnil a čím?

Určitě to
byl můj pan profesor na hereckou tvorbu, člen činohry Národního divadla,
Radovan Lukavský. Celé čtyři roky studia na DAMU nás velice osobitým způsobem
zasvěcoval do tajů herecké profese a hereckého gentlemanství.

 

A co bylo největší překážkou?

Tou bylo
samozřejmě odsouzení mého otce v procesu s Miladou Horákovou, byl
jsem veřejně označen jako „syn nepřítele národa“ a bylo mi řečeno, že musím
smýt vinu svého otce a to konkrétně v pracovních zálohách ČKD Stalingrad
Praha.

 

Nezapochyboval jste někdy o svém
kariérním rozhodnutí?

Ani na
okamžik.

 

Jak jste se cítil při svém prvním
setkání s divadlem?

Poprvé jsem
se setkal s divadlem, když jsem jako pětiletý kluk hrál Knedlíka, ale to se asi
nepočítá. První opravdové kroky jsem udělal v ochotnickém souboru při
odborném učilišti ČKD Praha. Byl jsem pochopitelně nervózní, ale i šťastný, že
mohu poznávat prkna, která snad jednou budou znamenat můj svět.

 

V jakém smyslu pro vás bylo
výjimečné Divadlo Na zábradlí, ve kterém jste prožil třicet tři let?

Divadlo Na
zábradlí bylo v komunistickém režimu určitým ostrovem svobody. Však se
také na vstupenky stály fronty i dvanáct hodin.

 

Na co z tohoto období
nejvíce vzpomínáte?

Vzpomínám na
setkání s řadou osobností, na Jana Grosmanna, na Evalda Schorma, Ladislava
Fialku, na Libora Fáru, všechno to byly špičky ve svých oborech. Ale ten seznam
by byl pochopitelně mnohem delší.

 

Co považujete za zlomový okamžik
své kariéry?

To bylo
určitě mé rozhodnutí vstoupit hned po škole do trvalého angažmá do Divadla Na
zábradlí. Bylo to 1. června 1960.

 

Jak jste se cítil, když jste
poprvé hrál „na západě?“

V roce
1964 jsme poprvé vyjeli do západního Berlína, hráli jsme v Kunstgalerii na
Festivalu experimentálních divadel Krále Ubu, noční představení, přenášela ho
západoněmecká televize do všech koutů Evropy. Ovládlo nás velké nadšení, když
druhý den napsaly kritiky, že neznámí herci z Československa ukázali
západní Evropě, jak se má hrát moderní divadlo.

 

S divadelními soubory,
například se souborem Háta, často cestujete po republice. Vnímáte v jednotlivých
krajích nějaké odlišnosti publika?

Samozřejmě že
v každém městě je jiné obecenstvo, jiné vnímání divadelního představení a
jiná atmosféra. Je to ovlivněno sociálními podmínkami, vzdělaností lidí a jistě
i celkovou kulturní vyspělostí.

 

A jaký vnímáte rozdíl mezi
dětskými a dospělými diváky?

Ten rozdíl
je pochopitelně velký, protože pro dětského diváka se musí hrát každé
představení s plným nasazením. Představení musí být rytmické s celou
řadou různých překvapujících hereckých akcí – s písničkami, hrou
s loutkami a s vtahováním dětí do děje. Pro dospělé diváky se musí každé
představení hrát tak, jako by to bylo poprvé, jako by to byla premiéra.

 

Co vám dává loutkové divadlo,
které vlastníte a hrajete se svou ženou?

Je to pro
mne nová herecká disciplína, nový poznatek. Jsem rád, že si naše divadlo za čtrnáct
let získalo velmi dobrou pověst a že je o ně velký zájem.

 

Využil jste v této oblasti
někdy i obor dřevomodelářství, ve kterém jste vyučený?

Dřevomodelářství
je nádherné řemeslo, které dnes už bohužel zaniká. Celé tři roky učení
v pracovních zálohách ČKD Stalingrad byly pro mne velkou životní zkušeností.
Ale nikdy v životě jsem poznatky, které jsem tam nabyl, nepoužil. Můj život se
naštěstí začal ubírat úplně jinou cestou.

 

Ovlivnil vás v rozhodnutí
založit loutkové divadlo nějak váš otec, který vám je, ještě jako malému,
daroval a rovněž je hrál?

Samozřejmě že
tatínek i jeho loutkové divadlo sehráli svou roli. Ale největším impulsem bylo
setkání s Evičkou, která již delší dobu divadlo pro děti hrála a je
vynikající loutkoherečka. Stále se od ní něco učím.

foto: Lenka Hatašová

 

V čem jsou představení,
která hrajete, výjimečná?

Děláme
divadlo, jak řekl vynikající teatrolog Jan Grosmann, apelativní. To znamená
divadlo, které diváka vede k dialogu jeviště – hlediště. A pak také naše
představení jsou nejen zábavná, ale hlavně poučná – školákům z prvního
stupně základních škol přiblížíme staré pověsti české podle Jiráska, necháme je
nahlédnout i do tajemství řeckých bájí a cestujeme s nimi kolem světa. Na
všech našich představeních s námi spolupracují ti nejlepší tvůrci pro děti
– Martina Drijverová, Jiří Žáček, Jiří Chalupa, Zdeněk Barták, Jaromír Klempíř,
Šárka Váchová a Jaroslav Doležal.

 

Jaká byla vaše cesta z divadelních
prken do televize?

Moje první
zkušenost s televizí přišla v roce 1961, kdy jsem byl jako čerstvý
absolvent DAMU a člen Divadla Na zábradlí obsazen do role Frondosa v inscenaci
Lope de Vegy Fuente Ovejuna. Mojí partnerkou tehdy byla Blanka Bohdanová a
poprvé jsem zaregistroval přítomnost Štěpánky Haničincové.

 

Cítíte se lépe v kladných,
nebo záporných rolích?

Mužů na
šikmé ploše jsem zahrál jak v divadle, ve filmu či v televizi
desítky, mám je rád, ale vždy se snažím najít v charakteru i kladné prvky.
Někdy je to věru těžké. Avšak herec musí umět zahrát vše.

 

Cítíte se lépe před kamerou, nebo
na divadelních prknech?

Mám rád
divadlo i televizi či film, je to moje milovaná práce a věnuji se jí skutečně
na sto procent. Měl jsem složitou cestu ke své profesi, proto ji mám rád ve
všech polohách a každého nového úkolu si vážím.

foto: Lenka Hatašová

 

Nelze nezmínit dabing. Čím je pro
vás toto odvětví specifické?

Bylo období,
kdy jsem dabing dělal hodně, mojí oblíbenou postavou byl například mafián Tano
ze seriálu Chobotnice nebo ředitel nemocnice Chicago Hope. Jeden záporný, druhý
klaďas, ale měl jsem je rád oba.

 

Můžete do dabingu dát i něco ze
sebe, nebo je nutné přesně udržet charakter postavy?

V dabingu
musíte především vycházet z herecké předlohy, ale nějaký prostor pro vaši
fantazii tam rozhodně je.

 

Dlouhou dobu se rovněž realizujete
jako pedagog. Jak jste se k této práci dostal?

K této
profesi mě přivedla profesorka Eva Kröschlová, nabídla mi, že mohu na DAMU učit
jevištní pohyb. Později mě oslovil Miloš Nedbal, abych mu dělal asistenta. Já
sám jsem pak odučil nejméně čtyři ročníky herectví, to je šestnáct let.

 

foto: Lenka Hatašová

 

Proměňují se, za dobu, co
vyučujete, nějakým způsobem studenti?

Každou
nastupující generaci ovlivňuje doba. I studenty herectví. Ti dnešní jsou
otevřenější, nemusí se tak bát svých projevů jako my kdysi a velkou roli hraje
i kontakt se světem a jeho kulturou.

 

Na co se vás studenti nejčastěji
ptají?

Co mají udělat
pro to, aby uspěli a byli ve své profesi šťastní. Ale na to si musí každý
odpovědět sám a svoji cestu si vyšlapat. Já mohu říci jenom pár postřehů ze
svého života. Všichni jsme originály a každý máme svoji cestu jedinečnou.
Zkušenost je nepřenosná.

 

A jakou věc se jim naopak snažíte
nejvíce vštípit vy?

Zdravou
suverenitu a zdravou pokoru, tak jako nám je vštěpoval pan profesor Radovan
Lukavský.

 

Co myslíte, že dělá dobrého herce
dobrým hercem?

Poctivost,
pracovitost, posedlost a charisma.

foto: Lenka Hatašová

 

Vyučujete také rétoriku, jak si
v této oblasti stojí dnešní lidé?

Rétorika je
součástí mé herecké profese a v dnešní době internetu, kdy lidé zapomínají
komunikovat osobně, má nezastupitelné místo. Naštěstí v poslední době se
začíná rétorice věnovat zasloužená pozornost a stav mluvy v českých zemích
se pomalu zlepšuje. Je to běh na dlouhou trať. Každý na sobě musí pracovat sám
a pod odborným vedením, jestliže chce dosáhnout kvalitního projevu.

 

Co považujete za největší
rétorickou chybu?

Nesrozumitelnost,
nevýraznost a celkovou šedivost projevu. A pak také, když mluvčí nedokáže
odpovědět na otázky a mnoha slovy se vyhne podstatě sdělení. Znáte to, mohli
bychom si dosadit bla bla bla… To mne, jako posluchače, doslova uráží.

 

Máte nějaké heslo, kterým se
v životě řídíte?

Umění života
spočívá v tom, uvědomovat si krásu všedního dne. Tím se oba s Evičkou
řídíme.

 

A co nějaký herecký vzor?

Mými
hereckými vzory jsou Dustin Hoffman a David Suchet. První mě udivuje svým
širokým hereckým záběrem a v každém dalším filmu mě dokáže překvapit.
David Suchet je sice Poirotem, ale jeho těžiště je v divadle a měl jsem
možnost jej vidět v Londýně ve West Endu v inscenaci Cesta dlouhým
dnem do noci. Na tento zážitek nezapomenu. Škoda, že letos hostoval v Austrálii,
to je poněkud z ruky. (smích)

 

A vzor lidský?

Rozhodně můj
tatínek František Přeučil, Tomáš Garrigue Masaryk a Winston Churchill.

 

Máte nějaký oblíbený snímek,
který si vždy rád pustíte?

Studentům
v Banské Bystrici občas pouštím film Životy těch druhých režiséra Floriana
Henckela von Donnersmarcka. Při jeho promítání si vždy uvědomím, jak jsem šťastný,
že mohu žít v této době, a jsem rád, že si i studenti pak uvědomí cenu svobody.
Z profesionálního hlediska mám rád snímek Chorus Line v režii Richarda Attenborougha, který pojednává o posedlosti mou profesí.

 

Jak nejraději relaxujete a
trávíte volný čas?

Velice rád
plavu, mám rád masáže a příjemné chvilky s Evičkou v nějaké milé
kavárně nebo na cestách.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Petra
Kuncová

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Oblečení a obuv: Pánské
obleky BANDI www.bandi.cz 

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz